Návrh na omezení prezidentských pravomocí, vypracovaný společnou komisí ODS a ČSSD a přijatý vládou, je útokem na ideu demokracie, prvním takovým útokem po roce 1989 u nás.
Není snadné vzít si nějaké optimistické ponaučení z tohoto století extrémů. Jedno mne ale přece jen napadá: i když jsme neustále v pokušení tomu nevěřit, v dějinách nevítězí komploty a mafie, ale ideje.
"Ideje jsou silnější než všecky empirické mocnosti" řekl v Praze v roce 1936 jeden z nejvlivnějších myslitelů našeho století, Edmund Husserl. Ano, abstraktní ideje, ne konkrétní zájmy hýbou světem. Prostupují celou společností a rozhodují nakonec o podobě věcí, které nás obklopují, i o jednání lidí, s nimiž svět sdílíme. Idea demokracie je jednoduchá.
Za prvé: maximalizovat možnost lidí bránit se proti přijetí veřejných rozhodnutí, která by poškozovala jejich soukromé zájmy. Zástupci všech možných skupin musí mít proto možnost účinně prosazovat kolektivní rozhodnutí co nejvýhodnější pro skupinu, za jejíž zájmy bojují. Nakonec ale se musí přece jen rozhodnout pro nějaký kompromis, řešení stejně výhodná pro všechny neexistují.
V demokracii je dosažení rozumného kompromisu nejpravděpodobnější, protože lidé se nebojí prohrát, nemají strach, že vítězové jim všechno vezmou a pravidla hry změní tak, aby napříště už vítězili jen oni.
Za druhé: k ideji demokracie patří přesvědčivá reprezentace "mezí politické moci". Nejvyšší soud, univerzita, nezávislý tisk, Národní banka a třeba armáda a policie nereprezentují zájmy v konfliktu, ale meze politické moci. Této reprezentaci, která generuje důvěru nutnou k přijetí kompromisních řešení, říkáme "politický režim".
"V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva výběru předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom, že tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protivah, který do ústavy vtělila před sedmi lety parlamentní většina", dočítám se v MfD. Je to přesná diagnóza a správné varování.
Opoziční smlouva vede, jakýmsi samospádem, ke vzniku "režimovládí" a to je vždy politickou katastrofou. Jakmile režim a vláda začnou srůstat, důvěra v politiky se začne rozplývat a do parlamentu vstupují v lepším případě sympatičtí podnikatelé, v horším Haiderové.
Dlouhodobé důsledky "velkých koalic" a "opozičních smluv" jsou všude stejné, "režimovládí" je živnou půdou extremismu, a to zejména tehdy, jeli spojeno s přechodem k většinovému volebnímu systému. Každý posun tímto směrem musí být kompenzován zpevněním rozdílu mezi režimem a vládou, zatímco u nás je tomu naopak: přechod k většinovému volebnímu systému je jedním z příznaků srůstání režimu a vlády.
Václav Havel nedávno prohlásil, že české banky půjčovaly v minulosti peníze neuváženě. Skutečnost je horší: banky kryly svými půjčkami skryté náklady na privatizaci českou cestou. Jakmile smluvněopoziční dvojstrana vtáhne do své moci i Národní banku, hrozí nám, že propojení bank a politické moci se stane pevnou součástí fungování systému a i privatizované banky budou ve velkém pokušení využít toho ve svůj prospěch.
Místopředseda ODS Miroslav Beneš řekl: "My politici jsme vnímáni jako lidé zodpovědní i za politiku ČNB. Není tedy od věci, abychom do ní také mohli hovořit." Ne! Étos demokratického politika spočívá v tom, že přijímá odpovědnost za situaci ve společnosti, ale nechce mít právo o všem rozhodovat, protože věří ano, je to akt víryže "problémy způsobené svobodným rozhodováním co největšího počtu lidí může napravit zase jen svobodné rozhodování co největšího počtu lidí".
Navržené omezení prezidentských pravomocí a připravované úpravy volebního zákona odhalily, co bylo jádrem opozičněsmluvního pudla: oslabit rozdíl mezi vládou a režimem, jehož je prezident nejdůležitějším symbolem, a změnit pravidla hry tak, aby napříště vždy jedna hlava dvojhlavé saně vládla a druhá k tomu kývala.
Nekonečná řada skandálů s financováním stran a odstrašující proplétání byznysu a politiky by nás mělo vést k opačnému závěru, než ten, který vyvodila společná komise: prezident by měl být volen referendem a jeho pravomoci posíleny, aby měl silnou vlastní legitimitu a mohl tak být účinnější hrází proti srůstání režimu a vlády. Svobodně zvolení prezidenti Československa, Česka, ale i Slovenska hráli vždy velmi významnou roli jako garanti mezí politické moci. Naše úcta k prezidentskému úřadu je výsledkem středoevropské historické zkušenosti s politickou mocí.
Prezident Havel prý zvažuje demisi v případě, že by zákony omezující prezidentské pravomoci získaly většinu v obou komorách parlamentu. Myslím, že by to bylo správné rozhodnutí. Václav Havel je ještě "náš" prezident, jakkoli se s ním přeme; prezident "z obou stran" opižlaný bude už jen "jejich" a nás nesplete.
Dnešní ODS již není ODS let 1992-1996. Nedokázala se rozkročit, jak radil Josef Zieleniec, naopak naježila se proti všem. Nicméně doufám, že se najde v ODS pár poslanců, kteří se rozhodnou hlasovat proti tomuto útoku na ideu demokracie, a to v úctě k nadějím, které v nás před sedmi lety probudil vznik a počáteční rozmach ODS, liberální měšťanské strany, po níž marně toužili Ferdinand Peroutka a Karel Čapek.
Mám v ODS ještě pár přátel, s kterými se někdy scházím na "nadpolitické potlachy". Prosím touto cestou alespoň je hlasujte proti! Jinak si liberalismus v Čechách bude muset hledat nový přístav.
"Lépe je se stranou se mýlit než mít proti ní pravdu" říkávali členové strany, která se tak často a tak strašně mýlila.
Poslanci ODS by ovšem měli s jistotou vědět, že tomu bylo vždy naopak, a to dokonce i tehdy, když si namísto slova "strana" dosadí jakékoliv jiné, třeba civilizace, národ, přátelé nebo rodina. I to je jedna z idejí, na níž demokracie stojí. Nepevně, pravda, ale pořád ještě.
Otázka týdne, Radiožurnál, vysíláno v neděli 10. října 1999 v 9. 10 ráno.
Považujete požadavky zdravotníků, jako je plat lékaře 37 000 Kč měsíčně, za oprávněné a reálné?
Podle pátečních informací britského ministerstva zdravotnictví je průměrný plat britského obvodního lékaře 50 000 liber ročně, tedy 230 000 korun měsíčně. Průměrný plat v Británii je 80 000 korun měsíčně. Britští lékaři vydělávají dvaapůlkrát tolik, kolik je britský průměrný plat. V Británii je sice šestkrát dráž než v České republice, avšak český lékař vydělává třiadvacetkrát krát méně než lékař britský. Tím je řečeno všechno. V České republice došlo od pádu komunismu k drastickému ožebračení intelektuálních elit. Docent české literatury na Karlově univerzitě vydělává 6000 korun měsíčně čistého a jeho nejlepší studenti nejdou vyučovat literaturu, ale končí v reklamních agenturách, protože prací ve vlastním oboru si nevydělají na živobytí. Odborný asistent na elektrofakultě ČVUT učí sedm předmětů, protože fakulta nemá na to, aby nahradila - třeba ze zahraničí - profesora, který odešel do penze. Tento univerzitní učitel bydlí v podnájmu - nevydělá si ani na pronájem garsoniéry.
V globální, zostřující se ekonomické soutěži si země musejí pěstovat odbornou intelektuální elitu. Ta musí mít volný čas a peníze na to být ve styku s odborným světovým myšlenkovým vývojem, musí se účastnit mezinárodní vědecké debaty. Jinak se země propadne do globálního ekonomického vazalství a to nebude zrovna příjemné. Nejen lékaři budou muset být obstojně placeni, nemá-li to s Českou republikou ekonomicky a politicky dopadnout špatně. Žádná země nemůže přežít bez intelektuální elity, která by byla schopna hrdě určovat tón veřejné debaty. Onen třiadvacetkrát vyšší plat doktorů v Británii by měl být pro české lékaře dostatečnou pobídkou, aby se naučili anglicky, udělali nostrifikační zkoušky a šli pracovat do zahraničí - chovali se tržně. Vládu by to donutilo, aby se problémem začala vážněji zabývat. Řešení se najít musí.
Rozmanite prispevky v diskusi nejen o platech lekaru v Klauszemanii, ale i o zdravotnictvi vubec jsou, jako mnohe jine debaty projevem zasadnich a dlouhodobych problemu ceske spolecnosti.
Pokud pominu hluboce zakoreneny egalitarismus a pocit zavisti, ktery, na rozdil od mnohych, nevidim jen jako produkt ctyriceti let komunismu, ani staleti tzv. nemeckeho ci habsburskeho utlaku, ale jako neco hlubsiho, co je typicke pro Cechy a narody dale na vychod, prosta matematika nedava prazadnych nadeji na to, ze cesky pacient ci pracovnik zdravotnictvi mohou odpovedne ocekavat jakekoliv objektivne merene priblizeni se urovni vyspelych zapadnich statu.
Pocitejte, prosim, se mnou. Uziji srovnani CR s USA, nebot tuto situaci znam (a ano, trosku stranou, pro socialisty a jine bazlivejsi typy: v USA se da po desetileti pohodlne a bez traumatu zit i s rodinou bez zdravotniho pojisteni a vzdy dostanete prvotridni leceni a nezruinujete si rodinou pokladnu).
CR, kde se jak za komunisticke vlady i tradicne socialne "citlivych" ci "(pseudo)konzervativnich" vlad, co prisly po ni, na zdravotnictvi vydava 8% HDP (tedy asi 720$ na osobu a rok), se absolutne nikdy nemuze srovnavat ani v peci ani v platech lekaru s USA, kde se na zdravotni peci vydava 15% z HDP, tedy asi 4500$ na osobu a rok. Tedy: cesky pacient i cesky lekar prijdou k mesci penez, ktery je 6x mensi nez v USA.
Uvedomime-li si, ze mnohe zakladni vstupy do zdravotnictvi (pristroje, leky, atd.), ktere vsude na svete predstavuji temer 2/3 vydaju nemocnic, jsou v CR i v USA casto stejne, protoze CR musi kupovat moderni pristroje ze Zapadu a cesti pacienti pozaduji zapadni leky, a tak na investicni naklady (budovy) a platy moc nezbyva. Znamym problemem je i to, ze ceske nemocnice (i kdyz pan reditel neni uplacen dodavatelem zarizeni ci leku a snazi se) nemaji diky svemu poctu a objemu objednavek tak silnou vyjednavaci pozici jako sdruzeni nemocnic na Zapade.
Jen o neco levnejsi ceske stavebnictvi, ktere je oproti zapadoevropskemu i americkemu mene produktivni, take zazraky s mnohem mene penezi neudela.
A podil domacich, tedy levnejsich leku a zarizeni na celkovem objemu dodavek a spotreby drasticky poklesl a uspory v teto oblasti nejsou tak vyznamne.
Delam si nekdy legraci, ze jedinym "zarucenym" a jednoduchym resenim problemu ceskeho zdravotnictvi (a dalsich oblasti rozpoctove sfery, jako je skolstvi, vyzkum, verejna sprava, policie, atp.) je proste zvyseni HDP na 3-4 nasobek dnesni urovne a skutecneho dohnani Zapadu v HDP na hlavu.
Pak by bylo na patricnou kvalitu zdravotni pece, v nerozpadajicich se nemocnicich, s leky a metodami, ktere jsou dostupne zapadnim pacientum.
Cesky lekar by potom byl take spokojenejsi a asi i lepsi. Bohuzel, nemilosrdna realita dlouhodobe pravdy radi, ze tak, jako Ukrajina nebo Slovensko nikdy nedozene Cesko, tak Cesko nikdy nedozene vyspele zapadni zeme a cesky pacient bude mit na zacatku kazdeho roku vzdy jenom zlomek financnich prostredku, ktere ma pacient zapadni. A ceska vynalezavost, tvorivost, nektere levnejsi ceny a vstupy, zalostnou skutecnost 6x mensiho pytlicku s penezi nemohou nikdy, absolutne nikdy prekonat.
A cesti lekari? Ti chteji mit 1,3 ci 2-nasobek prumerneho ceskeho platu. Nikdy se ho z vyse uvedenych duvodu nedockaji tak, jako deset let po Sametu po dlouhodobem vedeni radobykandidata na Nobelovu cenu za ekonomii ani v roce 2000 CR nebude schopna vyprodukovat HDP ani na urovni sedivych let komunisticke totality, konkretne roku 1989. A mohou na to vzit jed, ze ceske rovnostarstvi a zavist jim nikdy neumozni platy lekaru, ktere jsou, jako zde, v USA, petinasobkem prumerneho platu.
Pro ceske lekare, ale hlavne lekarky mam jedine spolehlive reseni: emigrovat na Zapad a nostrifikovat se. Pro lekarky, ktere to maji, diky moznosti snatku na Zapad ALESPON V NECEM v sexistickem Cesku snazsi, jsem ochoten v tomto konkretne pomoci. Dobra anglictina je vitana, ale neni podminkou. Jazyk se da naucit. Pozitivni mysleni, schopnost videt veci z dlouhodobejsiho hlediska, touha po delani mediciny tak, jak si ji lekari prali delat, oceneni moznosti zalozit rodinu a rod ve stabilnim prostredi, kde jsou vsestranne a skutecne zite demokraticke hodnoty a kde komunisticka strana nikdy nemela vice nez 0,001% volebnich preferenci, to jsou dulezitejsi predpoklady.
Vzdelanych a snazivych lekaru v CR bude vzdy dost, tech, kteri budou schopni emigraci udelat zasadni krok pro sebe a pro sve rodiny bude malo. Ale i pred Hitlerem, za komunistu, za bidy minulych stoleti, odesla vzdy jen mala cast obyvatelstva. Ti ostatni a jejich potomci, bud neprezili, nebo se zivili falesnou nadeji, ze "prece jednou musi byt lepe." Lepe nakonec nekdy je. Ale jako zminena Ukrajina nedozene Cesko, tak Cesko ani za stovky let nedozene vyspely Zapad. Ja vim, mnohym se tak tezko odchazi.
Pan Culik v uvodniku BL 7. rijna vystihl situaci inteligence v Cesku zcela presne.
Pridam jen par poznamek z vlastniho pohledu mladeho vedce.
Na ceskou vedu a vzdelavaci system se ve sdelovacich prostredcich liji kyble spiny a stalo by za to tento fenomen trochu rozebrat.
Typicky je argument ,ze nasi odbornici ziskali tituly studiem marxismu, ze vzdelavaci system vyrazoval nadane na ukor synu papalasu atd., proste ze nase veda nestoji za nic.
Toto bylo urcite pravda v 50. letech a dodnes tito lide zastavaji vedouci posice na katedrach.
Muj stryc napriklad byl jeden den vyhlasen nejlepsim zakem skoly a druhy den nebyl prijat na stredni skolu kvuli maloburzoaznimu puvodu. (nakonec vsak svou nezmernou vytrvalosti stejne ziskal inzenyrsky diplom).
V dobach meho studia (je mi neco pres 30) to vsak jiz zdaleka neplatilo. Tehdejsi system byl tvrde selektivni a vetsinou ferovy. Mnoho mych spoluzaku melo rodice vyloucene ze strany atd. ostatne i synove chartisty Bendy mohli vystudovat vysokou skolu.
Vedci teto generace delaji nyni cest nasi zemi, ktera jim za odmenu plive do oci. Mohl bych dat mnoho jmen nasich mladych vedcu kteri maji svetovou uroven. Jejich odmenou v cesku je plat kolem 10 000 mesicne, a predevsim usmesky sasku pocmaranych, kteri vedou nase podniky s mobilem v kapse zu grunde, nebo skryta zavist tech, kteri proste nebyli dost chytri na to aby se dokazali dostat na vysokou skolu.
Hlavni otazka ale pro me je, co tito lide mohou delat, resp. proc se neozyvaji.
Duvodu je nekolik. Zaprve, lide ve vedoucich posicich jsou jeste stale vetsinou prezivaci ze zlatych dob hlubokeho komunismu.
Tito maji dostatecne platy, cely zivot nic nedelali a mohou tedy ztratit vse. Mladsi na to nemaji cas, pokud chteji delat vedu. To je totiz nesmirne casove narocna prace, pozadujici maximalni a dlouhodobe intelektualni a emocionalni nasazeni.
Lidsky mozek neumoznuje aby clovek jeden den demonstroval pred parlamentem a den pote zkoumal zakony prirody.
Vedci maji take velmi silny sklon analysovat situace, spise nez prosazovat nejaka primitivni reseni a navrhy, proste politicke mysleni je jim cizi.
Zcela zasadni je dale fakt, ze tito lide nemaji silne paky (jako treba zeleznicari) aby mohli na vlady tlacit.
Lekari je sice maji, ale jsou prilis odpovedni na to aby je pouzili.
Kazda ceska vlada za poslednich 10 let zasadne tezila z tohoto faktu.
A proto si take myslim ze i posledni stavka zdravotniku mnoho neprinese. Papalasove jednoduse kaslou na to, co se stane s touhle zemi za par let, milionkrat jiz dokazali ze jejich koryta jsou jim vsim.
Od soucastnych politiku nelze ocekavat nic.
Ministr zdravotnictvi Zeman ostatne asi nechape zakladni logicke struktury jazyka, kdyz si zaroven stezuje ze lekari obvinuji vladu z neschopnosti a pritom se haji tim ze nema zadne kompetence. Je tedy jak by rekl Svejk velmi schopny-ale bez kompetence.
K cemu ho tedy mame?
Vazeny pane Krejciriku,
Vase tvrzeni o systematickem vytvareni mytu o vyjimecnosti lekarskeho remesla je podle meho nazoru nekorektni. Je myslim, tak trochu z dilny ODS. (bez urazky)
(Mimochodem, ve vasi dalsi vete o tom, co je mimoradneho na osetreni rymy, se projevuje typicky postoj nasich obcanu ke zdravotnictvi, coby komunalnim sluzbam. Ono totiz normalne clovek s rymou k doktorovi nepujde. Kdyz je to ale vsechno zadarmo, tak proc ne? ... "a kdyz uz jsme tady, pane doktore, tak se jeste MUZETE podivat i na moji tchyni, nejak ji zaleha v uchu..." To je ale zase z jineho soudku.)
Abych se ale vratil k puvodnimu tematu. Tym operujici srdecni vadu je opravdu hodny obdivu. A co myslite, pane Krejciriku, kdo asi tak "dodava" pacienty pro spickove klinicke teamy?
Prave ten obycejny remeslnik z periferie. Tam to zacina. Ten obycejny a prumerny dokturek v ambulanci ma v rukou zivoty lidi. Protoze na nem obvykle zavisi, jaky bude jejich dalsi osud. Zalezi na jeho erudici, zkusenostech, intuici, sestem smyslu, citu pro detail, znalosti lidi.
Myslite, ze je to snadna prace? Myslite, ze je snadne vyslechnout stesky 40-50 lidi v ambulanci, vysetrit je a najit 2-3 z toho mnozstvi, kteri maji opravdu zavazny problem? A neprehlednout nic zivotne duleziteho. Anebo se o to alespon uprimne a ze vsech sil celou dobu snazit? Prohlednout "zbytecne" desitky pacientu, aby vam neunikl ten jeden, kteremu vase duslednost zachrani zivot? Toto remeslo se vam nezda ani trochu vyjimecne?
Ted muzete rict, ze opet systematicky vytvarim mytus...
Co se tyce vaseho tvrzeni, ze lekari v noci operuji pouze vyjimecne - to taky neni pravdive. Slouzival jsem hodne na chirurgii v okresni nemocnici. Bylo docela bezne, ze odpoledne prijate pacienty bylo nutne operovat v noci. To uz nemluvim o urazech, rvackach, autonehodach, a tak dale. Vase iluze o vyjimecnosti nocni prace lekare je zcela mylna.
A ze pry nikdo nemuze nutit unavaneho lekare, aby po tezke nocni smene pokracoval druhy den v praci... Prosim vas! To je prece nesmysl. Kdo jiny by ze mne udelal moji praci?
Mimochodem, tvrdite, ze lekari berou hodinovou mzdu v nocni sluzbe, "i kdyz se nic nedeje". Zrejme vubec netusite, ze samotne ocekavani je stres, a vy se normalne nevyspite, ani kdyz se nahodou nekolik hodin nic nedeje.
Vase srovnavani remeslnika a lekare trochu pokulhava. Zvlaste u dnesnich ambulantnich specialistu. Ti jsou prakticky vsichni "nestatni", cili smluvni. Neexistuje pro ne zadnych "22 000 jistych." Vydelavaji jenom podle poctu osetrenych pacientu, pripadne vykonu. Cili porovnavate nesrovnatelne - soukromeho remeslnika ze statnim zamestnancem v nemocnici.
Zaverem si dovolim dodat, ze zakladni problem bude asi v tom, ze zatim zadna vlada, at uz byla pravicova, nebo levicova, nemela tu odvahu sdelit obcanum jednoduchou pravdu. Ze totiz neni dost penez na vsechno ve zdravotnictvi. Ze je naproto nevyhnutne, aby se zvysil vyber zdravotniho pojisteni, pripadne aby se zavedla nejaka forma spoluucasti pacienta. Aby lidi meli predstavu, kolik co ve zdravotnictvi stoji. Aby pacient nezkousel nekolik ruznych klinik a nekolik ruznych specialistu naprosto svevolne. Aby si konecne prestal myslet, ze je to vsechno zadarmo. Aby se zacalo setrit a lepe hospodarit.
Se vsim.
I s vlastnim zdravim.
Vážení páni doktoři,
přiznávám, že moje dva příspěvky v BL byly napsány (úmyslně) trochu provokativně. Byly napsány před ukončením vámi vyhlášené stávky, kdy jsem měl oprávněnou obavu, že nechcete plnit své základní povinnosti.
Já si skutečně myslím, že každá stávka, která postihuje nevinné, je vydírání a vydírání je mi z duše odporné. Chápu lékaře, že nejsou spokojeni se svými platy a přeji jim, aby měli dvojnásobek, ale brát si své pacienty jako rukojmí, to je opravdu morální poklesek, s nímž se nemohu ztotožnit. Ujišťuji vás, že se mi z duše příčí i jednání dopravců, kteří zablokují cesty lidem, kteří s jejich záležitostí nemají nic společného. To je skutečně sobecké, alespoň já to tak vnímám. Nejsem zásadně proti stávkám, pokud k nim dochází v mezní situaci, kterou nelze jiným způsobem vyřešit a pokud tato stávka postihuje jen viníka (např. když hnutí Green Peace vyhlásilo bojkot firmy Shell). Máme přece svobodu projevu, tak demonstrujte, vyvěste si na nemocnice hesla, noste protestní stužky, ale nepostihujte své pacienty. Ve svých důsledcích to nakonec stejně poškozuje vás. Jsem rád, že tato vaše poslední stávka vlastně nebyla stávkou, ale jen veřejným protestem a proti takové formě samozřejmě nic nemám.
Dostal jsem několik "protestních" mailů, z nichž vyplývá, že pisatelé mají dojem, že si myslím, že lékaři jsou dobře placeni. To si samozřejmě nemyslím. Sám jsem pracoval řadu let jako vědecký pracovník se dvěma akademickými tituly za mizerný plat a moc dobře vím, že platy inteligence jsou u nás stále nevyhovující. Vím také velmi dobře, jak se ve státních institucích hospodaří a plýtvá. Moje kritika byla zaměřena jen na způsob vymáhání vyšší mzdy a na způsob argumentace. Pokud jsem zmiňoval "nekorektnost", měl jsem samozřejmě na mysli nekorektnost argumentace. Abych byl konkrétní ... nelíbilo se mi tvrzení, že lékař "pracuje" 100 až 200 hodin navíc (když část této doby odpočívá) a také to, že z celkového počtu hodin (odpracovaných i odespatých) byla počítána průměrná hodinová sazba (pochopitelně takový průměr musí být nižší). Nechci tím nijak snižovat obtížnost a nepříjemnost několika souvislých směn, ale to už je jiný problém. Stejně tak není korektní usuzovat z hodinové mzdy řemeslníka, kterou si za práci účtuje, že má měsíčně 150000 korun (pan Petr Hájek). Možná, že nějaký takový existuje, ale většinou faktická mzda toho člověka se nebude moc lišit od celostátního průměru. Přirozeně je tato debata vedena jen v rovině metodické. Mezi skutečnou hodinou práce lékaře a řemeslníka je po věcné stránce propastný rozdíl.
Pan doktor Janicadis se mě ptal, kolik jsem viděl v životě lidí umírat a kolika lidem jsem musel říci, že jsou nevyléčitelně nemocní a pak s nimi být až do smrti. Mohl bych odpovědět "každý lékař, kněz, policista nebo voják ví, do čeho jde" ale neodpovím tak, protože by to nebylo fair - řeknu pravdu. Panu doktorovi ještě není třicet, mě už minula šedesátka. Poprve jsem se setkal s umírajícími mladými lidmi jako desetiletý chlapec za druhé světové války. Stal jsem se očitým svědkem útoku britských letadel na německý konvoj. Nevím, zda pan doktor poznal v životě opravdový strach ze smrti, kdy o život skutečně jde. Já ho poznal už v deseti letech. Vrhl jsem se na zem a zoufale zabořil hlavu do písku. Když střelba ustala, pozvedl jsem hlavu. Viděl jsem umírající těžce zraněné mladé muže. Měli to být moji nepřátelé, ale já se nemohl ubránit soucitu a slzám. Do konce války jsem těch mrtvých viděl ještě více a jednou jsem dokonce stál tváří v tvář proti vojákovi, který na mě křičel a mířil samopalem. Nerozuměl jsem mu a netušil, co chce. Myslel jsem si, že je to můj konec a opět jsem měl slzy v očích. Na štěstí ten voják chtěl jen moje náramkové hodinky.
Během svého života jsem viděl umírat i několik nemocných přátel a trávil s nimi poslední chvíle. Vím moc dobře, co to je lidská bezmocnost. Nejtěžší osudovou zkoušku jsem ale zažil mnohem později. Můj otec nastoupil na operaci do nemocnice. Bylo to ještě za totality. Tenkrát bylo běžné dávat něco lékařům do ruky (nevím, jak je to dnes). Koupil jsem lahev skotské whisky, tehdy stála kolem 400 korun, což nebylo při mém platu vědeckého pracovníka cca 4000 tak málo. Už když jsem ji panu doktorovi předával, jsem vycítil, že není moc spokojen. Za pár dní mi telefonoval, že otec má rakovinu. Současně mi nabídl, že za měsíční úplatek 500 korun bude otci dávat jistý švýcarský lék, který smrt sice neodvratí, ale může ji oddálit. (Pro ty nejmladší dodávám, že zahraniční léky se tehdy nedaly normálně koupit). Co jsem v takové situaci mohl udělat. Platil jsem.
Nejprve jsem se musel s nevyhnutelností smrti otce vyrovnat sám a potom jsem to musel šetrně sdělit matce. Dlouho jsem váhal, zda to mám říci také otci, když mu to lékaři neřekli (v té době to nebylo zvykem), ale nakonec jsem mu to po několika opatrných pokusech řekl. Přijal to klidně a myslím, že mi byl vděčen. Nevím, zda tato pravda ho přiblížila ke smrti, ale naše vzájemné rozhovory byly od té chvíle až do konce úplně jiné. Za několik měsíců zemřel a já se nikdy nedozvěděl, zda nějaké švýcarské léky dostával, ale chci věřit, že ano. Ten pan doktor už je také po smrti.
Ale abych končil s humorem. Pan doktor Janicadis. nám vyprávěl vtip o lékaři a kosti v krku, ja vám povím na stejné téma pravdivou příhodu. Před několika dny mi zavolal večer domů nějaký muž. Podle přízvuku a špatné češtiny jsem poznal, že jde o cizince. Odvolával se na mého známého o požádal o pomoc. Myslím, že byl novinář nebo spisovatel, to jsem přesně nepochopil, ale měl problém se svým počítačem a potřeboval poradit. Po krátké konzultaci jsem mu poradil a muž byl velmi šťasten, že může dokončit svou práci. Následovala obligátní otázka "Co jsem dlužen?" S naprostou samozřejmostí jsem odpověděl, že to byla maličkost, že to nestojí za řeč. Jistě jsem mu mohl položit stejnou otazku jako lékař ve vtipu, "Kolik byste mi zaplatil před tím, než jsem vám poradil?", ale vůbec mi to nenapadlo.
