• Příchod konkurence do pojišťovnictví - možnost pro pár jedinců zbohatnout: (pracovník pojišťovny)

• České školství - ještě jednou profesoru Uličnému:Za vzpurnost a surovost dětí může také škola! (Ondřej Hausenblas)

• Velká Británie: Na co byste vydali ve školství 5 miliard liber?

• K ožebračování českých intelektuálních elit (Otázka týdne, Radiožurnál, Jan Čulík)

• Zpověď tajemníka Dagmar Havlové (Petr Jánský)

• MFD a informovanost o mediální problematice: Kdy se konečně pan Kruml seznámí s českou legislativou? (Milan Šmíd)

• Lidi o stávce lékařů nevědí nic (Michal Sojka, ČLK)

• Otevřený dopis lékařů vládě ČR

• Špatné protilékařské argumenty (Petr Hájek)

• Útok LN a MfD na členy telekomunikační komise ČSSD je nepodložený (Jiří Kofránek)

• Ruský mediální magnát koupil 17,5 procent CME (Milan Šmíd)

• Britské školství v krizi, část III.:Politický převrat vytvořil katastrofu ve školství (Guardian)

• Co je horší: major Zeman anebo genitálie v Počasíčku? (Jan Čulík)

• Pohnutá historie mých synů v českých školách: Jsem pro výběrové školství (Oldřich Madera)

• Chirurgové v  ČR mnohdy operují nevyspalí znovu po operaci při noční službě (MUDr. Michal Sojka)

• Česká společnost a Česká televize: Na okraj (major)zemanovské hysterie (Milan Šmíd)

• Debata o drastické situaci v britském školství, část druhá: Krize v britských školách: Zaujatost, která usmrtila sen o rovnosti (Guardian)

• Oldřich Uličný: Zoufalství vystrašeného elitáře (Ondřej Hausenblas)

• Přístup k minulosti: Major Zeman, Rada pro televizní vysílání a komunistické nebezpečí (Jaroslav Plesl)

• Krizi v britských školách způsobuje chudoba (Guardian)

• Česká politika a společnost - vyhlídky do budoucna: Tři Václavové (Andrew Stroehlein)

• Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

• Čeští intelektuálové a postkomunismus: Opusťte teorie o politické kultuře a dívejte se kolem sebe (Andrew Stroehlein)

• Rasismus v Británii: "Pokud mi někdo nepomůže, zabiju se" (Observer)

• Manželské nevěry Václava Havla: Všechny prezidentovy ženy (Observer)

• Něco osvěty ve věci TV NOVA (Milan Šmíd)

• Výzva těm, kdo jsou přesvědčeni o trvajícím spiknutí komunistů v dnešní ČR: Pošlete prosím - i anonymně - údaje o členech bývalé nomenklatury KSČ, kteří dnes podnikají (Václav Žák)

• Nejenom Praha (Andrew Stroehlein)

• Průzkum sexuálního chování u mladých lidí v České republice: Firma Durex: "České ženy vedou v sexu"

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete v tematickém archívu BL. Klikněte tam na heslo "zahranici, Kosovo".

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Robert Izák

Pondělí ráno, 20 km za Pískem. V odstavném pruhu u krajnice dvě auta, u nich poněkud pochybní lidé a ženy v šátcích. Mávají rukama. Nedůvěra, nechci zastavovat takovým lidem ale razantní brzdění přede mnou jedoucího auta mě donutí udělat totéž. Zastavuji na úrovni druhého vozu a otevírám okénko spolujezdce na pět centimetrů. V okně se rázem objevuje ruka se dvěma masivními zlatými (?) prsteny: “My z Turecki, vodni pumpa kaput, nemit penyze, my zaplatit".

Právě v tu chvíli mi někdo telefonuje a já zavírám okénko i centrální zamykání a hned informuji mého známého, který mi volá, o situaci, ve které se nacházím. Nabádá mě abych okamžitě odjel, což za nelichotivého posunku “tureckiho" dělám a ještě ve zpětném zrcátku čtu SPZ, která je rumunská. Zvláštní, Turkové z Rumunska. Vůbec nic zvláštního, ujišťuje mě můj známý v telefonu. Patrně prý nečtu noviny, vždyť toto je běžná praxe gangů, kteří vystoupivšího dobrodince napadnou a vezmou mu auto se vším všudy.

No jo, ale co s tím? Docházím k závěru, že nejlepší bude zavolat policii. Loučím se s kamarádem a vytáčím 158.

Pět minut mě automatický hlas ve sluchátku ujišťuje, že jakmile bude volno, přijdu na řadu. Zavěsím a za deset kilometrů to zkouším zas.

Situace se opakuje. Je to možné?

Pamatuji si ještě situaci, kdy to na tísňovém volání vzali okamžitě. Ano, jenže to bylo patrně ještě za bolševika, jak se ten den dozvím.

Na Cukráku zastavím u policejní hlídky, která měří rychlost a policistce rychle sděluji příběh. “Zavolejte na vaši centrálu, já se na 158 nemůžu dovolat, tam je furt obsazeno!"

Policistka mě totálně odzbrojuje: “Ale my se tady odtud nikam na centrálu nedovoláme, my to nemáme komu říctŠna 158 je obsazeno, to já vím ale my se tam taky nedovoláme."

Šokován a konsternován již křičím, jak je to možné, vždyt je to tísňové volání!! Usmívá se a krčí rameny. Nechápu. Odjíždím. Konec příběhu.

Ještě ten den vyprávím několika známým celou historku. A několikrát mám pocit, že jsem přišel z jiné planety. Ty to nevíš? Ne, na 158 se nedovoláš. Jednomu vykrádali na patře byt, nedovolal se. Druhý pozoroval člověka, který kradl auto a také ho ukradl. Bylo stále obsazeno.

Nevím jestli nakonec v pondělí "Turkové" “úlovek" měli nebo ne. Jedno vím ale jistě: policii je to jedno. Ne, nemá zájem chránit občany tohoto státu. Kolabuje jako celý systém. Proč investovat do pultu centrálního tísňového volání a do pracovníků, kteří jej obsluhují? Vždyť by nás jen otravovali (ti občané, pro které policie existuje), myslí si možná představitelé policie. A stejně nejsou lidi. To by se jen ulítali.

Nedávno jsem četl titulek v novinách - “Policie nemá peníze a kupuje vrtulníky za miliardu". Těžko lze chápat toto ambivalentní tvrzení, když nemám peníze, tak přece nemůžu nic kupovat.

Přesto by bylo sympatické, kdybych četl: “Policie nemá peníze a investuje v zájmu občanů do pultu tísňového volání".

To se ale stát nemůže. Za prvé, pult nebude stát miliardu. Tím, za druhé, si nemají zkorumpovaní činitelé co strčit do saka. A za třetí, koho to do háje zajímá, dělat něco pro lidi??

Nicméně, korupční stránka věci mi tu vadí nejméně. Ani na ministerstvu vnitra nepracují Gándhíové a chtějí si líznout z každého kšeftu, ať je to psací stroj nebo vrtulník. To je všude a prakticky běžné.

Kořen spočívá v tom, že funkce aparátu vysublimuje do zjištění, že tento aparát existuje sám pro sebe a ne pro to, pro co byl vytvořen. Tedy pro to, co již bylo řečeno: pro ochranu bezpečnosti, zdraví a majetku občanů.

Hezky to dokumentuje tento malý příběh: před hraničním přechodem Rozvadov si to v pruzích přede mnou šněruje opel s německou SPZ. Přijedu na čáru a hned to říkám českému celníkovi: “Heleďte, to auto tadyhle přede mnou, ten chlapík je asi opilej, koukněte se na to." Odpověď policisty “ A stalo se něco?" “No nic, ale celou dobu ohrožuje provoz." Policajt mávne rukou, hmm.

Přesně totéž říkám o dva kroky vedle českého i německému policistovi (opel mezitím odjel): “Jawohl, hned volám hlídku" a mizí v kukani.

A to je ten rozdíl! Nejenom akceschopnost, ale zejména schopnost chránit a bránit pořádek je to, co policii dnes chybí.

Oslabována vnějšími i vnitřními vlivy nás nakonec nechá všechny ve štychu.

Ještě že existuje její složka, dopravní policie. Ta nám sice nepomůže taky, ale za to se s ní setkáme všude tam, kde to nejméně čekáme (a ani nepotřebujeme) - zákeřnost a vypočítavost “inkasních středisek" je dostatečně známa.

Ale co když budete mít nehodu? Žádný problém. Zavolejte 158.

(Tento článek vychází ve sborníku "Nové čtení světa: 1. Feminismus devadesátých let českýma očima", který sestavili Marie Chřibková, Josef Chuchma, Eva Klimentová a který vychází příští týden v  nakladatelství Marie Chřibkové One Woman Press. Sborník obsahuje celkem třicet příspěvků na dané téma, autory jsou mj. Jiřina Balabán, Nina V. Angeli, Pavel Kosatík, Magdaléna Frouzová, Eva Kantůrková a Olga Sommerová.)

Feminismu se u nás moc nedaří. To o nás vypovídá. Pokusme se z této skutečnosti vyvodit, co se tím vlastně o sobě můžeme dozvědět.

Překážka první: národní charakter

Obávám se, že metafora o srdci Evropy se nám Čechům stala dobrým důvodem k jakémusi mentálnímu izolacionismu - nebo také eufemismem pro sklon, který připomíná jiné české úsloví: ohodíme chalupu hnojem.

Uloženi v teplé kapsičce hraničních hor vytěsňujeme znepokojivá sdělení, která k nám občas dolehnou ze vzdáleného světa: rozpad kolonialismu a emancipace "barevných", zrod multikulturní společnosti, existence rozsáhlé české emigrace, široké uplatnění nesoutěživých her ve vzdělávání a církevním životě, aktivní reakce společnosti na šíření AIDS a na drogy, postup islámu do Evropy - a v této řadě i vlna feminismu ve veřejném životěŠ Bez ohledu na to, co z toho se ve světě pociťuje spíš jako hrozba, a co jako šance, Češi před všemi těmito vzruchy dávají přednost "klidu k práci", čímž se rozumí nepřipouštět si nic, co nutí k uvědomění si a případně k revizi zamlčených předpokladů sebe sama, rodiny, státečku. Raději přijít o kus území, kde žijí "Nečeši", než se s nimi začít otevřeně domlouvat o vzájemně plodné komunikaci.

Způsoby, jakými se s těmito znepokojivými zprávami "vyrovnáváme", se v psychoanalýze nazývají vytěsňování (chováme se tak, jako by nebyly) a izolace (neuvádíme věci do souvislostí, aby z jejich konfrontace nevyplynuly nepříjemné závěry - například násilné činy zaměřené proti nějaké jiné rase nespojujeme s rasismem). Historické kořeny těchto široce sdílených postojů sahají ale daleko před Freuda.

Je například pozoruhodné, jak nepatrně se u nás prosadil romantismus. Jediný básník hodný toho jména, Karel Hynek Mácha, nám - právem - připadal vůči svému okolí zcela výjimečný. Z toho však vyplynulo, že tato jeho "vylomenost" z místního kontextu se pro jeho zařazení stala důležitější než jeho souznění s kontextem evropským. Projevy romantismu u prozaičky Karoliny Světlé vidí naše mudrácká literární historie jako ne dost rozvinutý realismus, což většina chápe jako její slabinu. To ale znamená, že jsme "přeskočili" jednu nezastupitelnou etapu mentálního zrání, jakou romantismus pro Evropu znamenal.

Totéž se stalo i s celosvětovou krizí figurativního způsobu vyjadřování ve výtvarném umění. Pyšníce se tím, že František Kupka vynalezl světu abstraktní malířství, opomíjíme skutečnost, že se tomuto systematickému ohledávání základů vizuální komunikace v meziválečné době u nás neoddal ani jeden umělec. Čtverečky a kolečka se u nás ujaly až jako zvnějšněný dekor na obálkách levicových brožurek.

Tím, že jsme neprodělali naplno romantismus nebo abstrakcionismus, nepřišli jsme jen o důvěrný kontakt se dvěma z mnoha vlivných -ismů, nýbrž o zkušenost radikálního hledání nových modelů sebe, světa a jednání. Romantismus objevil myšlenkovou hloubku citů a v tomto smyslu i hloubku ženy. Abstrakcionismus se přestal uzavírat v sémantické dimenzi vizuální komunikace a odhalil její pragmatické základy. Tato zdánlivě čistě mužská analytická vášeň jako by strhla nejprve oponu a pak i kostýmy a masky konverzačních pravidel a ukázala, že smyslem řeči je setkání a střet tělesně reálných promlouvajících, což je intuice bytostně ženská.

Takovýchto kličkování nebo vysloveně vyhýbání se vnějším výzvám je v našich kulturních dějinách nespočet. Expresionismus byl pro naše závětří příliš drsný, takže k nám ani nedolehl. Jindy místo odmítnutí přišlo alespoň dochucení trpkých hroznů nebo zředění příliš silné kávy. Naturalismus prošel proto, že se vzdal své metodické přísnosti a osladil se sentimentem. Sociální umění přelíčilo potemnělou tvář obžaloby společnosti něhou civilismu. Všechny tyto směry přicházely i s kritickým viděním role ženy ve společnosti - alespoň dotud, dokud jsme je u nás nezbavili jejich polemického ostří.

Další z cenzurních úprav při dovozu spočívala v tom, že se z radikální kritiky vidění a výrazu stala krotká hra se symboly nového směru, které se v českých rukách proměnily v pouhé konvenční znaky. Jsme hrdi na unikátní českou kubistickou architekturu a design, nicméně přiznejme si, co tento výkon duchovně znamenal: jedno cizí "tvarosloví" se vtipně aplikovalo do nové předmětné oblasti, ale prostorová a funkční logika stolování, pobývání v bytě a provozu domu tím zůstaly nedotčené, stejně měšťácké jako třeba v "historizujícím slohu". Inovace tedy vznikla ve sféře "mužské" komunikace s vnějším světem, nic se však nezměnilo v "ženské" doméně domova (takhle si pohlavní role porcuje sociologie rodiny od dob Parsonsových).

A propos, rozšířenost zmíněného historizujícího slohu u nás naznačuje, že postmodernu nám nikdo nemusí importovat - metodu vyďobávání citátů z čehokoli za účelem vytvoření apartního, lehce ironického celku máme v malíku odedávna.

Mohli bychom tento sklon k hravému eklekticismu pojmout pozitivně a vidět v něm projev jakéhosi podvědomého odporu Čechů k jednostrunnosti, radikalismu, fanatismu, hysterické vážnosti a fundamentalismu. V přílivu podnětů zůstáváme vlastně sami sebou, vše nás jen mělce povrchově "kultivuje".

Tento kompromisnický závěr však není logicky korektní. Od tohoto pomyslného "my" bychom přece měli odečíst všechny ty, které tyto myšlenkově vyhrocené směry obhajovaly: příslušníky národnostních menšin a tzv. primitivních civilizací, emigranty, mladistvé buřiče, sociálně nepřizpůsobivé, nedobrovolně chudé i lidi volící dobrovolně chudobu, osoby důsledně racionální i hluboce citové a v neposlední řaděŠ ženy. Kolik pak z celku zbude, když tyhle všechny odečteme - slabá polovina, třetina?

Logika je jedna věc, faktické postoje věc druhá. Možná, že po odečtení všech, kdo takto chtějí být obhajováni, zůstane devět desetin populace. Ženy se totiž u nás většinou necítí feminismem vysloveny a hájeny, je to pro ně jakási cizí extrémistická ideologie.

Frantina ze stejnojmenné povídky Karoliny Světlé si zoufá, protože při veřejné konfrontaci s panstvem se k ní ti, které odvážně hájila, nepřipojili. Otroci nevidí rádi, když je někdo hájí před otrokářem, neboť jsou tak vlastně veřejně usvědčováni, že žijí v otroctví.

Možná, že opravdu většina Čechů a Češek nerada slyší ze světa za horami výzvy k tomu, aby se připojili k těm, kdo obhajují práva a svobody nějaké specifické podmnožiny lidstva. Neslyšíme na oslovení jakožto mladí ani staří, jako chudí, ba ani jako ženy, cítíme se tím být vyčleňováni z českého houfu - houfu, který se vyznačuje tím, že po nás ve jménu příslušnosti k němu nic nepožaduje, a tudíž nám ani nemusí nic dávat.

Překážka druhá: totalitní režim

Existují dalekosáhlé analogie v tom, jak se choval totalitní režim tzv. socialismu k ženám a k venkovu. Oba tyto zdroje autenticity a permanentní obnovy společnosti označil za oběti vykořisťování a v jejich způsobu života "odhalil" přežitek. Oběma jako "osvobození" vnucoval "vyrovnání rozdílů". Venkov se měl stát co nejvíc městský a žena co nejvíc mužská. Venkov proto dostal uniformu paneláků a žena montérek nebo pracovních plášťů. Venkovana bylo nutno odtrhnout od půdy a domácích zvířat a z vysoce individualizované a přímo personalizované péče učinit tovární výrobu vedenou "odborníky". Matky bylo nutno oddělit od domova a od dětí, ty předat do péče jeslí, školek a škol, matky pak vypudit do továren a kanceláří a svěřit je mistrům a šéfům.

Tento hrubý útlak byl o to odpornější, že byl spojován s pokryteckými projevy úcty k takto deptaným. Omílala se formulka o vládě dělníků a rolníků a podporoval se - vůči vládnoucí straně velekonformní - svaz žen.

Do totalitního konceptu společnosti se nevešel venkov, do totalitního konceptu člověka žena. Byly to iracionální "temné síly". Vzorovou socialistickou vesnicí byly geometricky rozložené a navzájem neodlišitelné domky, které vznikly na místě nacisty vypálených Lidic nebo jako náhrada vesnice zaplavené přehradní nádrží. Válka a socialistická výstavba tak umožnily vesnici konečně ozdravit. Modelovou ženou socialistické totality byla životní družka státníkova. Nepohledná ve tváři, neforemná v těle, asexuální, anonymní, přímo do němoty poslušná (alespoň v tom, co z jejího projevu smělo proniknout navenek).

To, že totalita preferovala městský a mužský model jakožto víc "pokrokové", samozřejmě vůbec neznamenalo, že tyto dva póly "vyhrály". Být totalitním režimem hýčkán je ve svých důsledcích srovnatelně zhoubné jako jím být utlačován. Městský model byl zbaven svého rozhodujícího významu, totiž že město je jakousi laboratoří svobody a tvořivosti pro celou společnost. Město se stalo místem, kde se masově vyráběla konformita a ideologická lež. Místo vzájemné spolupráce, pomoci a kultivující kritické zpětné vazby se mezi městem a venkovem rozdmychávalo a udržovalo vzájemné opovržení, závist a nezájem.

Komplementarita venkova a města je pro zdravý život společnosti podobně klíčovou podmínkou jako komplementarita ženy a muže pro plnost lidského bytí. Muž, který obsadil všechny rozhodující mocenské pozice v totalitární společnosti, bez ženského partnerství duchovně zjalověl. Vzpomeňme na příslovečné tlamy funkcionářů, mrtvolnost jejich byrokratické řeči, subhumánní hrubost jejich veselic, ponurou nudu, kterou kolem sebe šířili. V jejich rukou život přestával být radostí a darem a měnil se v absurdní povinnost. Čeho se jen dotkli, to otrávili.

Z mužství i ze ženství se v totalitárním světě rozvinuly negativní potenciality obou těchto rolí. Jejich vzájemný vztah nabyl charakteru "studené války".

Překážka třetí: posttotalitární syndrom

Po pádu berlínské zdi došlo u nás k vývoji, který zatím nebyl ani pojmenován. Společnost zbavená totalitního útlaku na základě jakéhosi samozřejmého konsensu, a přitom bez kritického zhodnocení, doznání spoluúčasti na zlu a vědomého vytyčení nových cílů a strategií pro jejich dosahování, prostě odhodila "břemena", totiž to, s čím byla zrovna přistižena a o čem měla dojem, že by ji mohlo kompromitovat.

Tak se bohužel stalo, že jsme s tím, co jsme takto od sebe pouze odsunuli, zůstali vnitřně spjati. Zbavivše se šmahem jejích viditelných znaků a příznaků, podstatně jsme si ztížili možnost odhalovat neviditelné strukturní rysy totality v nás. Jak náš počáteční konsensus opadá, strašidla minulosti se osmělují vylézat na světlo denní a začínají se vracet. Soudruzi "zvedají hlavu" a nemálo lidí považuje za veliký akt své intelektuální emancipace, když si zakrákorají, že teď je to horší než za komunistů.

Pro názornost uvedu několik příkladů z více oborů, které tyto na sobě nezávisle probíhající akty "očisty" zažily:

Pokud jsme si my muži nepřiznali, že jsme byli podivným křížencem moralistů s hulváty, těžko se pro nás stane závazné začít se k ženám chovat jako k rovnocenným partnerům. Je zvláštní, jak nám ani nepřišlo, že slavení Dnů žen tím, že se chlapi ožerou a ženské jim u toho asistují, je ponižující pro obě strany. Nedošlo nám také, jak sexistická byla formulka "feminizace školství", jakkoli jsme si mohli namlouvat, že jsme přitom měli na mysli spíše vládu totalitárních slepic na místě ředitelek než to, že v pedagogickém sboru převažovaly ženy.

Nechuť vzít vážně kritiku společnosti, s jakou přichází feminismus, je tedy do značné míry neochotou přiznat, že ponižování žen za totalitního režimu, na kterém se většina z nás - do značné míry za tichého souhlasu žen samých - podílela, bylo významnou podmínkou fungování totality.

Překážka čtvrtá: pseudoexistenciální identifikace

Nejsme jen příslušníky národa a občany žijícími vždy v nějakém politickém zřízení. Propojenost planety Země dodává stále více na aktuálnosti nenázorné a zdánlivě čistě abstraktní skutečnosti, že jsme povoláni k solidaritě se všemi pozemšťany a s mimolidským životem na Zemi. Tuto zodpovědnost za nás nepřevezme žádná instituce ani ideologie. Rozšíření lidského horizontu do rozměrů planetárních a kosmických působí paradoxně jako jakési parabolické zrcadlo, které všechny paprsky svádí do ohniska personální, existenciální zodpovědnosti jedince.

To představuje obrovský tlak, před kterým mnozí hledají únik. Nabídek k takovému úniku je mnoho. Jsou to postoje, hodnotové škály, přesvědčení, víry nebo role, které se staly natolik samozřejmou součástí našeho života, že unikají kritické reflexi. To ale znamená, že jsou to anonymní mýty současnosti.

Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být "chlap". Zapadnout do této dobové patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru.

Velmi odolné vůči kritice jsou stereotypy v pojetí pohlavních rolí u křesťanů. U nás nabývají tyto otázky zvláště disgustujícího zabarvení v souvislosti s nepřerušenou tradicí rakousko-uherského sebepojímání katolické církve. Otázky celibátu kněží, kněžství vyhrazeného pouze mužům nebo obklopení farářů zbožnými opečovávatelkami jsou vypuzovány z veřejného dialogu, a to jak hierarchií, tak většinou laiků.

Ke konci Rakouska-Uherska a na počátku první republiky panovala u nás vůči církvi, vůči její ochotné spolupráci s mocí a bohatstvím a v neposlední řadě vůči jejímu pokrytectví ve věcech erotiky a sexuality nesrovnatelně otevřenější kritická atmosféra než dnes. Machar, Masaryk, Herben, Klíma, Volná myšlenka - to jsou jen některé silněji znící kritické hlasy z mnoha. Po totalitárním puči v roce 1948 bylo slušným lidem v katolické církvi i mimo ni proti mysli podílet se na útocích, které proti ní organizovala vládnoucí ideologie. Z té doby nám zůstala tichá dohoda, že dokud se církev nezačne svými hříchy zabývat sama, nikdo slušný zvenčí se k tomu nepropůjčí. Pokud se dnes někdo s takovouto kritikou do vlastních řad ozve - jako třeba Štampach, Friedl nebo Konzal -, bývá podrážděně okřikován, aby nepral špinavé prádlo na veřejnosti, případně aby začal zametat před svým vlastním prahem a podobně.

Kritická literatura na toto téma, jaká vychází v hojném počtu u našich sousedů v Rakousku nebo Německu, je u nás mimo pozornost překladatelů a nakladatelství. Nepřímý cenzurní tlak církví spolu s autocenzurou věřících tak znamenají zásadní ohrožení jejich autenticity. Ti, kdo se co chvíli prezentují jako jediní ochránci morálky v zesvětštěné společnosti, se tak sami zbavují věrohodnosti.

Vzácnou výjimkou je přehledová práce o feministické teologii od protestantky žijící převážně ve Švýcarsku, Jany Opočenské (Zpovzdálí se dívaly také ženy. Výzva feministické teologie, Kalich, Praha 1995).

Škála nabídek pseudoexistenciálních identifikací nekončí však s nekriticky přejímanou pohlavní rolí, ať už z každodenních mezilidských interakcí nebo z náboženství. Mladý člověk často uvěří, že jeho vášeň pro sportovní výkony, počítač, hudební skupinu nebo sektu je tím životním nálezem, u kterého je možno skončit s hledáním.

Protože totalitární ideologie tzv. socialismu neměla pro jemné rozlišení existenciální dimenze a jejích pseudoexistenciálních náhražek senzorium, považovala prostě všechny aktivity tohoto druhu za konkurenci. Z tohoto důvodu si je rozdělila do dvou skupin: menší část se pokusila manipulativně zneužít ke svým cílům (tato škála se postupně rozšiřovala, což dodávalo "reálnému socialismu" nádechu jakési pozvolně rezignující liberalizace), větší část byla zařazena mezi ideologické nepřátele a pronásledována.

S rozpadem totality nastala po tomto zakázaném ovoci velká sháňka. Nabídka esoterismů a různých forem evaze na našem trhu je obrovská a pořád ještě narůstá. Každá diagnostická forma a podforma sexuální perverze nachází svůj časopis, klub, trh. Otevírá se pro mnohé svůdná perspektiva, že pohlaví není biologická danost, ale otázka volby (zatím přeoperování, někdy možná i genetická manipulace).

Než mladý hledač z těchto nabídek ochutná tolik, aby shledal, že po všech zůstává pachuť kocoviny, často skončí jeho vývojově dané údobí hledání. Existenciální problém byl tak dlouho odsouván a přehlušován, až jeho hlásek zeslábl docela. Automobilová nehoda, zhoubná choroba, úmrtí mezi blízkými nebo vztahová krize pak někdy rozevřou propast, na niž je člověk zcela nepřipraven. Že krize může být šance, to je sdělení nečasté. Tendence trankvilizovat, tlumit, pojišťovat a "euthanazovat" narůstá.

Překážka pátá: existenciální slabost

Feminismus nabízí přirozenou, nenákladnou a nepopiratelně hlubokou cestu k existenciální opravdovosti: nahlédnout radikální neúplnost své osoby ve vztahu k druhému pohlaví. Dnes už existuje paralelní hnutí, které problematizuje a radikálně domýšlí mužskou a otcovskou roli. Z této "módní vlny" maskulinismu k nám došplíchlo ještě méně než z publicistiky feministické.

A zde se ocitáme u té nejneproniknutelnější bariéry feminismu i maskulinismu u nás a kdekoli jinde. Nacionalismus, totalitarismus, posttotalitarismus i pseudoexistenciální ideologie se dají intelektuálně překonat. Člověk si to může uložit jako úkol. Můžeme si v tom vzájemně pomáhat, ve škole, ve spolcích, mezi přáteli, v rodinách. Ke kořenům lidské existence však proniká jenom láska. A ta nikdy v minulosti nebyla, není ani dnes a jistě nikdy nebude plně v našich rukou.

Z toho ovšem plyne jeden důsledek, který feministky stejně jako maskulinisti neradi slyší: aby tyto myšlenkové orientace dosáhly skutečného obratu v myšlení a jednání těch, které oslovují, nemohou být militantní.

Jiří Jírovec

Spiknutí bývalých estébáků a komunistů

Jiná doba, jiný mrav. Před nedávnem mohli za všechno židi. Bez obětních beránků by každý musel začít sám u sebe.

Pozastavovat se nad tím, že pro někoho bylo snadnější začít podnikat, je jistě možné, ale to je jen okrajová záležitost. V každé společnosti je, díky různým shodám okolností, taková vrstva lidí.

Podstatné podle mého názoru je to, zda společnost vytvoří pro podnikání jasná pravidla hry a dokáže je dodržovat.

Václav Žák se pokouší sestavit seznam bývalých nomenklaturních komunistů a sondovat, do jaké míry naplňuje posametové zapojení komunistů teorii spiknutí. Je možné, že tím otevře Pandořinu schránku - co když například zjistí, že statisticky významná skupina komunistických podnikatelů je úspěšná, vytváří pracovní příležitosti a platí daně a že tunelují právě ti druzí.

Případ Livie Klausové

Je příznačné, že po zveřejnění odhadu hodnoty šperků, které byly paní Klausové ukradeny, se hodně mluví o jejích příjmech, ale nikdo se nezabývá tím, jak si podniky, v jejichž správních radách seděla, vedly. Možná, že skvěle, možná ne. Mohlo jít o cennou službu, ale i o tunelování prostřednictvím vysokých odměn.

Její znechucení stavem české společností, tedy do jisté míry důsledky panování vlastního muže, vedoucí až k pomyšlení na emigraci, je zajímavé. Otázka je, kam se uchýlit. Ani nejlepší země (podle žebříčku OSN) na světě, Kanada, není totiž pro papaláše a jejich manželky příliš bezpečná.

Nožem ozbrojený občan například před nějakou dobou brouzdal kolem ložnice kanadského premiéra Chretiéna. Residence sice byla hlídána policisty, ale kdo by si občas nezdříml. Paní Chretiénová zachovala rozvahu, před vetřelcem zavřela ložnici na klíč a probudila stráže, čímž zachránila sobě manžela Jeana a nám premiéra. Toho se její statečnost politicky nekorektně dotkla a tak si potřeboval rychle dokázat, že v ložnici neudělal silnějšímu pohlaví ostudu. Při nejbližší příležitosti tedy předvedl, že se ani on nikoho nebojí, když jakémusi nic netušícímu demonstrantovi, k němuž se prodral svojí ochrankou, nasadil kravatu a složil ho na zem.

Boj o presidentské pravomoce

Vidina českého presidenta, an podepřen ústavně přidělenou mocí, vzdoruje intrikám zhůvěřilým poslanců a senátorů (jejichž soudnost byla nepochybně vyčerpána presidentskou volbou), je krásná do té doby, než si uvědomíme, že neexistuje záruka, že president nebude své nepostižitelné postavení využívat pro svoji vlastní agendu.

Neexistuje žádný důvod, proč by český president nemohl být volen přímo. Stejně tak není důvod nepřijmout zavedenou praxi jiných demokratických zemí, kde je sestavením vlády pověřena ve volbách nejúspěšnější politická strana.

Ponechat polozvolenému presidentovi právo manipulovat s výběrem vlády a obsazením jiných funkcí se nezdá dvakrát rozumné. To se ostatně ukázalo v případě krize v ODS a ustavení úřednické vlády s Tošovským v čele. V každém (demokraticky) slušném státu by došlo k okamžitému vypsání nových voleb.

Nepřímá volba presidenta navíc umožňuje to, že jedna politická strana (filosofie, chcete-li) zcela ovládne stát k obrazu svému. Nebyl Václav Havel náhodou zvolen proto, že měl mezi poslanci dost kamarádů?

Filosof Bělohradský ve svém článku , přetištěném v BL, argumentuje touto větou, kterou našel kdesi v Mf Dnes: "V čem je nebezpečná snaha zbavit prezidenta práva vyběru předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu a členů rady Národní banky? Hlavně v tom, ze tuto výsadu chce vláda svěřit pouze do kompetence politiků, čímž bude znetvořen vyvážený systém mocenských brzd a protiváh, který do ústavy vtělila před sedmi lety parlamentní většina."

Přestože nejsem filosof, dovolím si nesouhlasit. Mocenské brzdy a protiváhy (které ochraňují občana) nepadají s presidentem, který je trestně nepostižitelný a prakticky neodvolatelný.

Jedinou skutečnou "mocenskou brzdou a protiváhou" je otevřenost a průhlednost politických procesů. A především nezávislé sdělovací prostředky s přístupem k informacím.

Pokud se s jejich pomocí společnost nedostane z bludného kruhu služeb a protislužeb, podrazů a ješitností, zůstane přesně tam, kde ji před lety zastihl Josef Škvorecký:

"Vašek (shoda jména je čistě náhodná - poznámka JJ) se samozřejmě nakrk a došel si na sekču. Sekča ho má sice plný zuby, ale ponivač je Vašek zadobře s Cepkem z bezpečnosti a ten je u Kopejdy silnej v kramflekách, tak sekča slíbil, že mu to zařídí, a než Vašek dojel zpátky na envé, už tam byl telefonickej pokyn, že Karlín má převzít Budárek. Tak to se Budárkovi přirozeně nelíbilo. Vašek mu to notabene naservíroval přes Mikulu, aby byl z obliga. Budárek nic neřek a sel si lehnout do nemocnice s nějakejma ledvinovejma záchvatama, k Milosrdnejm, co tam je primářem Šofr, ponivač Budárek Šofrovi tenkrát píchl na káenvé, a tam teď čeká, co bude. To Vaška přirozeně nakrklo atd."

(Finanční) krize zdravotnictví

Nejde zdaleka o problém ani nový ani český. S nedostatkem finančních prostředků zápolí i velmi bohaté země. Ryze česká je ovšem promarněná příležitost z počátku devadesátých let, kdy byla možnost zapojit alespoň trochu mozek u příležitosti zvažování čím nahradit tehdy fungující zdravotnictví.

Československo mělo v té době obrovskou výhodu v tom, že mohlo prosadit jakýkoli nový systém, aniž by se muselo potýkat s odporem existující struktury. V zásadě šlo o to najít způsob, jak co nejefektivněji využít poměrně konstantní (a nikoli neomezené) množství finančních prostředků, které si společnost jako celek může dovolit do zdravotnictví vložit.

Lidé, kteří měli přestavbu zdravotnictví v pracovní náplni, byli bohužel postiženi ideologickým úžehem nebo spíš zatměním mozku, které jim znemožnilo vidět jednoduchou rovnici:

vložené prostředky =náklady (platy, léky, infrastruktura) + zisk

Zisk (pojišťoven, soukromých laboratoří atd.) nutně odčerpává prostředky z prvně jmenované oblasti. Povolení obrovského množství pojišťoven, které během několika let začaly, jak se dalo předpokládat, krachovat, hraničilo se slabomyslností.

O ideologickém postižení svědčí to, že Československo posunulo svůj systém do dřevních dob, kdy universální zdravotní péče neexistovala a kdy se jednotlivé (relativně bohaté) skupiny lidí začaly sdružovat prostředky pro vlastní ochranu.

Poznámka: V Ontariu existuje universální lékařská péče, kterou obhospodařuje jediná pojišťovna (do nedávna Blue Cross), posléze prodaná do USA. Větší zaměstnavatelé kolektivně připojišťují zaměstnance (péče o zuby, životní pojistka, nadstandardní nemocniční pokoj) u některé z velkých severoamerických pojišťoven.

Nízké platy ve zdravotnictví (přidejme klidně školství a vědu) odrážejí nejen ekonomickou situaci státu, ale i krátkozraký přístup k těm, kteří "nedělají peníze", ale "jen" léčí, bádají nebo učí.

Nejde o ryze český problém. Snahu ušetřit na střední vrstvě (jejíž rámec učitelé a lékaři zhruba vymezují) lze pozorovat i jinde. Universální jsou i argumenty o povolání, které je přece posláním (čti: nadšenci se nemusí tolik platit), upozorňování na placené nicnedělání (lékaři se dívají na televisi, učitelé učí pár hodin týdně a ještě mají letní prázdniny) a podobné žvásty, které mají získat veřejné mínění pro úspory.

Specificky české je to, že díky přítomnosti zahraničních zaměstnavatelů (a kursu tvrdých měn) vznikla vrstva relativně dobře placených lidí. Platovému trendu se přizpůsobily i instituce v nichž bylo z čeho brát. Tento proces vedl ve svém důsledku k rozvrácení systému hodnot na pracovním trhu, který nemá na Západě obdobu.

Rozpočtové organizace nemohou soutěžit ani se zahraničními firmami, ani s českými bankami a pojišťovnami (pokud ještě nezkrachovaly). Proto nacházíme fyziky třeba v bance, proto můj syn nedělá hydrogeologii, ale stará se o to, aby pro počítače, které jakási zahraniční firma kompletuje v Čechách, bylo dost českých klávesnic.

Ti, kdož zůstali u fochu se (většinou oprávněně) cítí nedoceněni, jenže kde vzít a nekrást.

Situace ve zdravotnictví je svým způsobem modelová, protože nás vrací k podstatě všeho - kde vzít peníze a obecněji - jak na tom vlastně republika je. Čeští představitelé by se měli pokusit o život v politické pravdě a po překročení vlastního stínu začít pracovat na návrzích, jak z té bryndy ven.

Geniální nápad presidenta Havla

President Havel učinil první krok k ve směru k pravdě zmínkou o 400 rozkradených miliardách.

Protože to pro jeho spoluobčany nebyla žádná novinka, dá se předpokládat, že mířil přímo do zahraničí. Jako (přednášející) expert jistě ví, že v tomto případě nevyslal jakýsi diplomatický signál, ale polopaticky vyslovenou holou pravdu: V republice, kde je presidentem, se krade o sto šest a tím pádem je republika na huntě.

Jde o výrok, jímž si český president nepochybně zajistil prvenství ve světové politice, protože takovou otevřenost bychom u presidentů všech dob i zemí jen těžko hledali.

Český president to jistě neplácl nazdařbůh. Patrně má plán, jak přesvědčit spojence o absurditě vydávání neexistujících peněz za zbraně. Lze jen doufat, že jeho iniciativu vláda pochopí a podpoří.

Jiří Jírovec

Jaroslav Teplý

Pane Čulíku, s tím titulkem, že "Podle čtenářů BL nepůsobí v České republice v podnikatelské sféře vůbec žádní příslušníci bývalé komunistické nomenklatury" ( BL 11.10.99) jste to přehnal a Vy to víte, takhle dělají své závěry tzv. tabloidy.

Snad je Vam líto, že se nikdo nepřihlásil, ale odpověď je přímo ve Vašem textu a také o něco níže. V tom odstavci se zmiňujete o (údajných) komunistických mafiích a to je to, z čeho mají lidé strach.

V soukromých podnicích žádná lustrace byť i chromá neplatí a díky sametové revoluci lidé nevědí, s kým mají to potěšení.

Vám poděkování a lásku, Václave Havle a Václave Klausi, lidé se nepřestali bát. Zda právem či neprávem nehraje žádnou roli.

O něco níže máte už dlouho zabudovaný text o K. Koecherovi. To byl (nebo ještě je? Já nevím, na které straně on teď je, když ČR vstoupila do NATO) superšpion sovětské výzvědné služby takové hodnoty, že byl po svém zatčení v USA vyměněn za sovětského disidenta. Proti očekávání se neusadil v Rusku, ale žije - doufám, že v klidu - někde v Čechách.

To je zajímavá situace, z které malý český člověk vyvozuje ve světle dnešních poměrů své závěry, i když Koecher podal naprosto uspokojivé vysvětlení, proč pronikl až do nejvyšších kruhů CIA, totiž aby jim ukázal vady a slabiny v jejich systému.

Jaroslav Teplý

Poznámka JČ: Pane Teplý, cožpak vy nevíte, že ten titulek byl záměrnou provokací, aby se lidi konečně sebrali a hovoří-li bez důkazů o údajné existenci komunistické mafie, aby proti ní - existuje-li - konečně začali něco dělat.

Výmluva, že se, chudáčci, bojí, je nepřesvědčivá: vždyť mohou ty informace panu Žákovi zaslat anonymně. Že by dodnes vládl v ČR takový saddámovský teror, že by se lidi nemohli odvážit ani tohoto?

Petr Pithart argumentuje, že se lidi po roce 1969 tak rychle přizpůsobili husákovskému režimu a zabydleli se v něm, protože je "zklamali vládní a straničtí představitelé z roku 1968, kteří zradili". Takové hlouposti mi prosím nepovídejte. Každý je odpovědný sám za sebe a za svou odvahu. Vždyť to je čirý alibismus. Kdyby národu skutečně záleželo na svobodě a na vládě práva, nenechal by se ztraumatizovat a otrávit nějakými politiky.

Pokud v ČR dnes skutečně existuje "komunistické spiknutí" a pokud o tom lidé mají konkrétní důkazy, nic jim nebrání, aby proti tomu něco dělali. Jenže nejpravděpodobnější je, že lidé žádné konkrétní důkazy nemají, jen chtějí mlhavě a emocionálně nadávat a tím se sami před sebou ospravedlňovat za svou bezmocnost.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Aby se věcí zabývali novináři, je přislíbeno cosi zásadního, snad dokonce i nestandardního.

Dokonce je hned zkraje řeč i o předčasných volbách - v tom smyslu, že si je nikdo nepřeje, že by nám uškodily, že by byly až řešením posledním.

Jak vysoko míní ODS zdvihnout varovný ukazovák, nevíme, a nevíme ani, zda nám po dnešní schůzce nebude řečeno, že se v tajemném jednání bude pokračovat za zavřenými dveřmi.

Jisté je pouze jedno: Když politik vyvolá příliš velké očekávání a pak neudělá nic, vnímá to publikum obyčejně s nelibostí.

A protože už ODS velké očekávání vyvolala, něco by teď ve vlastním zájmu učinit měla.

Problém je v tom, že se sice nabízí hodně variant, ale žádná není příliš reálná. ČSSD nelze k ničemu přinutit, a pokud ODS nepřejde od smluvní opozice k opozici skutečné, pak celá dnešní akce přinese pouze jediné: Občan zklamaný zbytečným divadlem připíše ODS ještě větší odpovědnost než dosud za to, co tato strana umožňuje, ale přitom nemůže ovlivnit.

Zatímco nevíme, na co vlastně čekáme v této poněkud virtuální politické epizodě, spatřila včera světlo světa zpráva naprosto konkrétní: Podle průzkumu GfK nám prakticky nezáleží na tom, jak se stravujeme.

Pouze devět lidí ze sta považuje za velmi důležité kupovat zdravé potraviny.

V pohrdání zdravou výživou nemáme v Evropě konkurenci. To pak vybízí k hypotéze, že někteří politici u občanů nepředpokládají ani zdravý rozum, podle obráceného přísloví "v nezdravém těle nezdravý duch".

Zda mají pravdu, či zda se mýlí ukáže blízká budoucnost. Možná budou velice překvapeni.

Vysílá se ve středu 13. října ráno. Poznámka JČ: Nevím, jak může politická strana v demokracii při smyslech vůbec konstatovat, že "předčasné volby by této zemi uškodily". Domníval jsem se, že v demokracii vychází veškerá moc z lidu - konec konců to má Česká republika i v ústavě - nikoliv z vládních úředníků, kteří všemu zřejmě rozumějí daleko líp než občané.

Vlasta Leporská

Panove Culiku a Hausenblasi,

chci zde ucinit jen strucnou poznamku k tematu skoly - elitarstvi - rovnostarstvi...

Jsem zcela na strane pana Hausenblase ve sporu s pane Ulicnym (trochu me desi, ze lide s nazory pana Ulicneho jsou u nas v pozici pedagogicke autority).

Jen bych rada trochu rozebrala pojem elitar/elity. Ja se priznam, ze se radim mezi elitare - ovsem zastavam nazor, ze skutecne elity jdou napric spolecenskymi vrstvami.

Tedy nesouhlasim s obvykle hlasanym pojetim elity jako urcite spolecenske smetanky obvykle zahrnujici pouze prislusniky inteligence (tedy lidi, kterym se podarilo do teto spolecenske vrstvy proniknout) pripadne hornich deseti tisic.

Lide, kteri jsou odpurci rovnych podminek (napr. ve skolstvi) zpravidla argumentuji tim, ze lide si nejsou rovni svymi schopnostmi, vlastnostmi apod. A tudiz je spravedlive a ('prirozene') spolecnost kastovat. Tento zaver mi pripada zcela nesmyslny, protoze prave kdyz prijmeme myslenku, ze lide se lisi schopnostmi atd.. nelze tyto rozdily (objektivne) zjistovat jinak, nez prave tim, ze budou vystaveni rovnym podminkam, kde rozdily vyniknou.

Chci-li zmerit jak je kdo vysoky, resp. je-li nekdo vyssi nez jiny, musim oba postavit na stejnou podlozku, rekneme podlahu a bez bot a merit oba stejnym meritkem.

Bude-li nekdo z nich stat na zidli (lepsich vychozich podminek) nebo na schodech (ostatne spolecenske vrstvy jsou casto prirovnavany ke schodum, ktere jak znamo se metou od shora), neda mi takove mereni spravny vysledek. To jen na okraj, nebudu se poustet do uvah jak moc vzdelana muze byt nejsirsi populace, jak toho dosahnout apod. Drobnost na zaver - opovrhovana Nova davala australsky serial ("Skola zlomenych srdci"), ktery se divacky atraktivni formou zabyval prave pribehy deti a ucitelu stredni skoly pro problemovou mladez. Bylo to docela pekne.

Jenže úkolem dobrého školství není rozdělit lidi na nadané a nenadané, ale vyučovat je tak, aby byl využit potenciál každého člověka plně a efektivně. Jinak je to přece plýtvání.

Alexandr Křížek

Vážený pane Deriane,

Váš článek na mne působí jako oáza na poušti. Socialismus je v lidech zakořeněný hlouběji než cokoli jiného, snad jenom neschopnost věcné argumentace a nedhledu je horší. Minulý týden jsem si dovolil udělat na stránkách BL legraci z  nějakého uraženého "pana doktora", který mj argumentoval, proč by měli být ostatní lidé (nelékařská veřejnost) lékařům vděčni. Třeba proto že dali svůj intelekt do služeb ostatních, že se obětovali tím, že vystudovali medicínu apod.

Dostal jsem na to několik hnusných a nenávistných reakcí (dokonce šovinistických protože jsem cituji "Čech s ruským jménem") evidentně od lidí, v nejproduktivnějším věku, kteří by si své problémy už mohli umět řešit sami a nečekat na cizí pomoc. Ze všech reakcí plyne vlastní důležitost, nenávist k jinému názoru a  nedostatek (absence) pochopení reality. Také jsem byl nařčen ze základního nepochopení principu západní demokracie a jeden názor se omezil na to, že by v mém případě měli lékaři porušit cituji "hypokratovu přísahu a vykopat mě z  ordinace" Jak věcný a zásadní argument.

S radostí jsem si přečetl Váš článek a našel v něm základní a věcné argumenty, které jsou zcela pomíjeny a zaměňovány za pocity a dojmy zhrzených lidí, odmítajících nést odpovědnost sami za sebe.

S pozdravem

Čech s ruským jménem (sic!)

Alexandr (Saša) Křížek

krizeka@rencar.cz

Martin Gavlák

Vážený pane Čulíku,

reaguji na články o stávce lékařů a na diskusi o jejich platech.

Ač nejsem lékař, (jsem ředitelem státní střední školy), musím říci, že některé negativní názory na stávku lékařů mi připadají scestné.

Byl jsem shodou okolností v jejich péči v den stávky. Vysoká profesionalita mých ošetřujících lékařů a sester na ušní klinice na Karlově náměstí mě velmi překvapila.

Podle článků, které jsem četl v českém tisku, se zdravotnictví potýká s těžkou krizí. Ano, vybavení a prostředí k práci zdravotníků je pod úrovní a je mi líto, v čem musí vykonávat svou těžkou práci.

Jejich platové ohodnocení je doslova příšerné, má ošetřující lékařka, může jí být tak kolem třiceti let, která má dvě atestace a tak skvělý přístup k pacientům, že mi bylo až trapně, protože jsem byl zvyklý na ty neochotné "údržbáře" z předrevolučních dob, bere čistého kolem 11 000,-Kč.

Nevím kdo a kde přišel na ty sumy platů lékařů. Pokud doktor nemá spoustu služeb, což nejde automaticky, nikdy si ty průměrné zveřejněné peníze nevydělá. O ceně vlastní energie a ničeného zdraví při službách nikdo nemluví. Myslím si, že řešení je celkem jednoduché, stejně jako ve školství.

Musí se prostě říci, na co máme, redukovat nabídku a zbytek dobře vybavit a zaplatit.

Návodem budiž částečně a naprosto nedokonale prováděná optimalizace škol. Naše škola je jednou z největších ve státě a relativně bohatá (v současné době učebny vybavené Pentii III, připojení k Internetu pevnou linkou pro žáky, budování strukturované datové sítě apod.), protože jsme navzdory ministerstvu školství provedli sloučení se dvěma jinými školami v rozmezí jednoho roku, počet žáků stoupl z 250 na 1140, propustili jsme přebytečné pracovníky.

Většinou však odešli důchodci do důchodu a odešli méně kvalitní učitelé (těch není škoda), náklady zůstaly stejné, ovšem příspěvek na žáky, který je odvíjen od jejich počtu, se radikálně zvýšil.

To jsme ještě předali dvě pěkné budovy jiným státním školám, které měly problémy s umístěním v restituovaných objektech. A najednou jsou peníze a možnost se rozvíjet.

Totéž lze provést i ve zdravotnictví. Na co mít spoustu pracovišť se špatně zaplacenými pracovníky, když můžeme chodit možná dále, ale do špičkových zařízení se spokojenými, dobře placenými lidmi.

Chce to ovšem systémový přístup ze strany zřizovatelů a nebát se hrozby protestů zainteresovaných lidí. U nás se také hrozilo stávkami, v případě že se bude slučovat, jedno tvrzení o snížení kvality a dostupnosti vzdělání stíhalo druhé. Nakonec se nic takového nestalo, konckonců jde vždy jen o místa manažerů a ředitelů.

Raději dražší profesionální armáda než levnější nevolnictví

Roman Štědronský

Petr Novotný ve svém nářku nad brannou povinností mi mluví z duše.

Právě jsem dokončil vysokou školu a za několik týdnů mě čeká civilní náhradní služba. Na rozdíl od něj jsem si raději zvolil delší trest, ale zato ve věznici s mírnějším režimem, který mi dovolí zachovat si určitou důstojnost. (A nebude mě nutit naučit se zabíjet.) Prostě jsem si vybral z mého pohledu menší zlo. Ale jsem nesmírně rozhořčen tím, že vůbec něco takového musím dělat.

Nevím, jak se s všeobecnou brannou povinností vyrovnává listina základních práv a svobod, mě to však dělá značné problémy. Zákon zásadním způsobem omezuje mou svobodu. Pod hrozbou trestu mě okrádá o kus života, o zkušenosti a o peníze. A ještě bych podle mnohých měl být rád, že se mi té cti dostalo.

Dokončil jsem své vzdělávání a místo toho, abych si začal budovat vlastní život, čeká mě nucené intermezzo. Za ten rok a půl (a rok v případě jiných) bych mohl najít práci, načerpat mnohé zkušenosti jak v oboru tak v osobním životě, mohl bych pracovat na svém profesním růstu a kariéře. O to všechno přijdu. Sníží se má kvalifikace a sníží se má hodnota na trhu práce.

O své ale přijde i společnost. Svou prací bych vytvářel hodnoty, které by této společnosti byly ku prospěchu. Které by svým malým dílkem přispěly k ekonomickému růstu.

Nelíbí se mi tahle "všeobecná branná povinnost". Nelíbí se mi "povinnost", která je de facto jakýmsi novodobým otroctvím. Nelíbí se ani ta "všeobecnost", která je založena na diskriminaci skupiny obyvatelstva na základě pohlaví. Vážně pochybuji, že by se někomu zdálo přijatelné, kdyby například zákon ukládal všem osobám ženského pohlaví porodit dítě.

Moje stanovisko je jednozačné - odmítám všeobecnou brannou povinnost, protože přináší nepřijatelné duševní i hmotné ztráty jak jednotlivci, tak i společnosti jako celku, a jsem rozhodně pro profesionální armádu. Armádu složenou z těch, kteří do ní vstoupí dobrovolně a budou za svou práci dobře zaplaceni (například z toho produktu, který vznikne prací mladých absolventů). Jak to krásně ve svém komentáři v MF DNES vyjádřila Jana Bendová - jsem pro to, aby bylo ctí získat "zelenou" knížku a nikoli "modrou".

Ludvík Vavřina

Vazeny pane Culiku,

u nas si opravdu uzijeme legrace. Vcera jsem s uzasem v TV sledoval, jak stari fotrove od rodin nastupuji na dobrovolne vojenske cviceni. Vypoved jednoho ze zalozaku byla sverazna: "Jsem reditel muzea, jdu se podivat na novejsi techniku..". Zda se, ze nase armada bude doplnovana personalem vojenskych muzei (povetsinou soukromych), cleny klubu vojenske historie a ruznych paramilitantnich organizaci.

Ono taky co zbyva. Nenavist k vojenske sluzbe byla notne posilena brannym zakonem. Kazdy muze odmitnout nastoupit do armady. Stejne se tam nikomu nechce. Je to ztrata casu a penez. Ptal jsem se pred casem absolventu VS, zda si preji nas vstup do NATO. Vsichni byli pro. Nikdo ovsem nebyl pro, ze by mel absolvovat vojenskou sluzbu. Zda by byli ochotni branit svou zem, jsem se jiz neodvazil zeptat, ale nedelam si iluze o odpovedi.

V soucasne dobe je nase armada v agonii. Ma to i sve vyhody. V pripade vitezstvi komunistu ve volbach nebude problem, aby kluby vojenske historie a spol. rozprasily mocenske slozky noveho rezimu a obnovily demokracii. Myslim, ze by to zvladly i bez podpory NATO. Asi by bylo opravdu nejrozumejsi tuto instituci zrusit. Ponechat jednotky CO (spadaly by pod hasice), jeden prapor do Jugoslavie a  jeden nahradni v Boleticich a prestat si hrat na vojacky za penize danovych poplatniku. Mladym muzum by spadl kamen ze srdce, ze  nemusi shanet nahradni sluzbu a danovy poplatnici by usetrili za  obe dve nova letadla a podobne pitomosti.

Vim, ze velkym, masovym armadam momentalne odzvonilo. Tezko se da urcit na jak dlouho. V historii se to stalo nekolikrat, obvykle pred padem nejake civilizace. Profesionalni armada je resenim jen pro ty velke. Neni totiz mozne provozovat napr. jeden a  pul letadla. Z nejruznejsich duvodu je nutne mit k dispozici ucelenou taktickou jednotku. Na provoz byt jen jedine takove jednotky s  veskerym zabezpecenim nektere staty proste nebudou mit. Co s  tim? Nevim. Pravdepodobne se vice statu bude muset slozit na  jednu profesionalni armadu. Vyvstane otazka, komu bude takova armada podlehat a jak ji udrzet pod kontrolou. Mozna opet prijde doba kondotieru. Nebo budeme pouze prispivat na spolecnou armadu EU, jejiz narodnostni slozeni se bude podobat Cizinecke legii. Soucasny stav, ktery je u nas, vyvolava spis utrpny usmev nebo plac (podle natury).

P.S. S tou emigraci doktoru to neni marna rada, lepsi by ovsem bylo, prihlasit se k USA jako celek. Takhle bychom jim pouze sponzorovali skolne.

Ondřej Stehlík

To co autorka tvrdi o stvoreni v Bibli, je nemensi simplifikace, nez ktere se zrejme dopustili redaktori LN vuci biologii (LN jsem necetl a biologie neni muj obor, trebaze se o ni okrajove zajimam).

Mohu ale rici, ze jsem cetl jak Stanislava Komarka a jeho knihu Lidska prirozenost i nasledne recenze a polemiky napriklad ve Vesmiru, tak napriklad The Selfish Gene od Richarda Dawkinse jeste v originalu prepracovane edice. Tuto knihu jsem cetl i proto, ze je v ni predestrena pozoruhodna teorie "memu" (kulturni replikator). To je neodarwinisticka teorie, kterou by mel znat kazdy religionista.

Mohu tedy odpovedne rici, ze jako verici odborny theolog neshledavam mezi biblickymi vypravenimi a jakoukoli vedeckou teorii zasadnejsich rozporu.

To co ve sve neskonale ignoranci predklada pani/slecna Juliana za biblicky pohled, je ten nejstupidnejsi fundamentalisticky pohled na bibli, jaky jsem kdy videl. O to pikantnejsi to je, ze slecna Juliana je nejspis neverici. Hle, i nekrestani mohou byt biblickymi fundamentalisty.

Ach jo, doted jsem si myslel, ze ve vecech fundamentalismu jest mi zapasit jen s narrow-minded (uzkoprsymi) krestany.

Pod carou uvadim pisemnou pripravu na otazku poradu "Kdo to vi, odpovi" Ceskeho rozhlasu, kterou budeme s pani redaktorkou pres telefon natacet snad v tomto tydnu a pujde do eteru nekdy do konce roku. Castecne take osvetli, proc nemohu souhlasit s nazorem slecny Juliany

ODPOVED: O Adamovi a Eve a jejich detech se vypravi na zacatku Bible. V prvni knize Mojzisove hned v prvnich kapitolach. Jelikoz se tam vypravi o stvoreni sveta a prvnich lidech, svym zpusobem se tato otazka sama vnucuje.

Predevsim je treba ale rici, co Bible neni. Bible neni ucebnici dejepisu ani zemepisu ani biologie, trebaze se to mnozi domnivaji (jsem ted v USA a tady se to domniva skoro 30% obyvatel - fundamentalistu - odpurcu Darwina).

Napriklad vypraveni o stvoreni sveta je mythus v pravem slova smyslu a se vsi uctou a vaznosti.

V cele Bibli je pak hned nekolik verzi tohoto mytu stvoreni, jeden rozsahlejsi je obsazen v knize Zalmu, jeden nadherne poeticky je v knize Jobove, jeden mudroslovny je v knize Prislovi.

Myty nejsou vedeckym popisem sveta. Myty dokonce nejsou ani logickym popisem sveta, jejich hlavni role je orientovat ve svete a v zivote.

Davno pred vznikem ekologie jako vedni discipliny pripominaly lidem stvoritelske myty, ze svet je neskutecne krasny a komplexni a oni jsou jeho soucasti a zaroven jsou povereni se o svet starat, a ne jej plundrovat.

Stvoritelske myty pripominaji krasu a komplexnost sveta, vzajemnou provazanost vseho kolem nas a činí tak nikoli jazykem vedecko-odbornym, ale jazykem prekrasne, inspirovane poesie.

Tak a vypraveni o prvnich lidech tesne navazuje. To vypraveni je nekde na hranici mezi mytem a legendou. Taky nam nechce rikat, jak to vsechno do puntiku bylo, neni to zaznam historie.

Ptat se jak plodili Adamovy deti svoje deti je podobne, jako se ptat, co se delo s pernikovou chaloupkou, kdyz prselo. Prece nam ale muze jak pohadka, tak i biblicke vypraveni o prvnich lidech neco duleziteho rict.

Lide maji pozoruhodnou vlastnost idealisovat si minulost. Delali to vzdycky. Komunisticka ideologie nebyla vyjimkou, kdyz vykreslovala prvobytne pospolnou spolecnost jako predveky raj na zemi.

To je proste obecne lidske ustrojeni svet je plny mythu o minulem raji na zemi. A biblicke vypraveni o prvnich lidech, biblicka legenda to v tomto pripade stavi na hlavu.

Vypravi o spirale zloby: neposlusnost a podvod a kradez a lez a zast a vrazda a krevni msta a, a, a... Tahle biblicka legenda o prvnich lidech se stavi proti vsem vysnenym legendam o zlatem veku a durazne rika, nebylo dobre, nebyl to zlaty vek. V minulosti hledejte pouceni, nehledejte tam ale vzor a ideal.

Domnivam se, ze je to i pro nas velmi uzitecne a aktualni, kez by to slyselo a premyslelo o tom tech skoro padesat procent lidi, kteri si dnes mysli, ze za komunismu bylo lip.

The Rev. Dr. Ondrej (Andrew) Stehlik

This academic year staying at:

Presbyterian Centre

100 Witherspoon Dr.

Louisville KY 40202

U.S.A.