pondělí 18. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Měl nebo neměl Václav Havel s Alexandrem Dubčekem dohodu, kterou posléze porušil? Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Desáté výročí pádu komunismu:
  • Praha 1989 - 1999: Kostlivci na oslavě (Jan Čulík) Dokument:
  • Svědectví o průběhu demokratické revoluce 1989 - a debata o údajné dohodě Havel - Dubček (Stanislav Milota, Petr Pithart, Vladimír Hanzel, Radim Palouš, Ivan Gabal, a jiní, 15. 10. 1999)
  • Václav Havel: S Dubčekem jsem dohodu (asi) neměl (15. 10. 1999) Dopis Britským listům, pátek 15. října večer:
  • Havel versus Dubček (Vladimír Hanzel, Pražský hrad) Zamyšlení na závěr:
  • Jan Čulík - tři stručné poznámky na okraj této konference (16. 10. 1999)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Měl nebo neměl Václav Havel s Alexandrem Dubčekem dohodu, kterou posléze porušil?

    Na pražské konferenci k desátému výročí demokratické revoluce v Československu v listopadu 1989 vznikla docela živá diskuse ohledně tvrzení Johna Keana v jeho novém životopise Václava Havla, že se začal Václav Havel velmi brzo chovat jako pragmatický politik, že totiž už v roce 1989 přislíbil Dubčekovi, že ho bude podporovat pro druhou volbu prezidenta v roce 1990, pokud ho Dubček podpoří pro první volbu v prosinci 1989, svůj příslib pak prý ale Havel nesplnil, píše John Keane. Této kontroverzi věnujeme dnešní číslo Britských listů.

    Havel: Dohodu s Dubčekem jsem neměl

    Jan Čulík: Já bych měl velmi stručnou, krátkou otázku. Dopoledne jsme tady měli docela zajímavou diskusi o aspektech první volby československého prezidenta. Vyplynulo z ní, že Dubček byl nepříjemným a nepřijatelným kandidátem pro Občanské fórum. Ale o to nejde. V nové knize od Johna Keana, která možná je kontroverzní, se uvádí, že jste mu prý slíbil během tajných jednání, že ho budete podporovat v druhé volbě na funkci prezidenta, když bude on podporovat vás na tu první. Keane argumentuje, že jste tím jaksi vstoupil do praktické politiky. Mohl byste stručně vysvětlit, jestli je to pravda, z jakých důvodů jste to učinil?

    Václav Havel: Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě.

    Praha pátek 15. října 1999.


    S Dubčekem jsem dohodu měl

    Václav Havel: Já jsem se chtěl jenom zeptat na jednu důležitou věc. V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále.

    Záznam z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu z 22 prosince 1989, Praha, viz Jiří Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2. díl, dokumenty, Doplněk, Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 265:

    Podrobnosti viz toto číslo Britských listů.


    Co je nového v České republice

  • Vznikne v ČR podivný paskvil na demokratickou politiku? Všichni "hoši, kteří spolu mluvíme", totiž všechny politické strany - ze záhadných důvodů kromě komunistů (čím se tak silně od ostatních politických stran v ČR dnes komunisté odlišují?) mají podle návrhu ODS vytvořit jedinou vládu, čímž bude demokratická role opozice téměř úplně zlikvidována. Parlamentní strany s výjimkou komunistů by se měly podle místopředsedy ODS Miroslava Macka dohodnout na vzniku většinové vládě v časovém horizontu do několika týdnů, aby mohly schválit rozpočet. V pondělí budou ODS a ČSSD jednat o superkoalici a většinové vládě nekomunistických stran, jejíž vytvoření navrhla ODS v pátek.

  • Zprávou o pokroku v práci ministerstev na integraci ČR do Evropské unie a patovou situací v ústecké Matiční ulici se má v pondělí zabývat vláda.

  • Jak Češi myslí. K desátému výročí pádu komunismu vychází pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Kniha vyjde v nakladatelství Milenium Publishing, Chomutov kolem 20. listopadu 1999. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

  • Praha 1989-1999: Kostlivci na oslavě. Úvodní článek dnešních Britských listů vychází zároveň anglicky v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review na tomto místě.

  • Ožebračené české intelektuální elity. O ožebračení českých elit, včetně lékařů, píše v  časopisu Central Europe Review anglicky Jan Čulík.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní. Anglické zpravodajské stránky BBC obsahují i odkazy na Britské listy a  Central Europe Review.

  • Demonstrace proti rasismu v ČR. Iniciativa proti rasismu plánuje demonstraci proti českým neonacistům. Další informace na adrese http://go.to/ipra.

  • Článek tohoto čtvrtletí. Byl na něj nominován tento text: Tvorba bohatství: Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy (L.C.Thurow, The Atlantic Monthly, přeložil Jiří Zlatuška)

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Na adrese http://wwwinfo.mfcr.cz/ares/ares_fr.html je ve zkusebnim provozu Mertlikem slibovany registr ekonomickych subjektu. Zde si muzete potencialniho obchodniho partnera proklepnout podstatne lepe, nez dosud na http://www.justice.cz. Mimo jine novy registr zahrnuje i podnikajici fyzicke osoby (=zivnostniky).

  • Nepřípustná reklama v českém vysílání BBC. Napsala Juliana:

    Vazeny pane Culiku,

    domnivala jsem se, ze upozorneni o nepripustne reklame na BBC je v BL zbytecne dlouho, ale dnes (16. 8.) me tato stanice presvedcila o jeho stale aktualnosti. V glose o nezamestnanosti (redaktor rekl inflaci) byl Petr Holub uveden priblizne takto: "Zeptali jsme se na nazor P. H., sefredaktora Respektu, kteremu o teto problematice vychazi dnes v tomto casopise clanek."

    Respekt si nekoupim. Za prve je mi tento zpusob reklamy protivny, za druhe nerekl Petr Holub nic, co uz bych neslysela alespon padesatkrat.

    Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.


  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:


    Desáté výročí pádu komunismu

    Praha 1989 - 1999: kostlivci na oslavě

    Monolitní myšlení v Praze po deseti letech

    Jan Čulík

    An English version of this article appears in the current issue of Central Europe Review.

    Od čtvrtka 14. října do soboty 16. října se Jan Čulík účastnil v Praze konference historiků, věnované desátému výročí pádu komunismu v Československu v roce 1989. Zjistil s určitým zklamáním, že konference nebyla než oslavou, na níž se podíleli vítězové této revoluce. Když se zmínil o alternativní myšlence, mnoho účastníků bylo šokováno. Někteří se záležitost trochu pokusili zamést pod koberec.

    Motto:

    Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě.

    Václav Havel v odpovědi na otázku Jana Čulíka v pátek dne 15. října. Jan Čulík se dotazoval, zda je pravda, jak uvádí John Keane ve své nové autobiografii Václava Havla, že Havel tajně slíbil Dubčekovi podporovat jeho kandidaturu na prezidenta v československých prezidentských volbách v červnu 1990.

    2. "Já jsem se chtěl jenom zeptat na jednu důležitou věc. V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále."

    Záznam z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu z 22 prosince 1989, Praha, viz Josef Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2. díl, dokumenty, Doplněk, Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 265.


    Předpovídám, že John Keane, autor nového životopisu o Václavu Havlovi, se setká s ostrým, soustředěným odporem od českého politického a intelektuálního establishmentu. Možná se dokonce vyskytnou pokusy zpochybnit jeho profesionální pověst univerzitního učitele, obvinění, že schválně zkreslil svůj portrét Václava Havla z komerčních důvodů, jak naznačil - aniž by Keanovu knihu četl - Václav Havel v pátek. V očích stárnoucího českého intelektuálního establishmentu spáchal Keane něco nepěkného. Dovolil si předložit alternativní názor a zpochybnit oficiálně přijímanou interpretaci "slavné revoluce z roku 1989".

    John Keane skutečně napsal alternativní životopis Václava Havla, vyrovnanou, objektivní knihu, která nevidí v Havlovi svatého a neuctívá ho. Keanovo dílo je vysoce sofistikovanou moderní historií Československa a České republiky ve dvacátém století. Obraz Havlovy osobnosti se vynořuje z tragických historických událostí, jimž bylo Československo, ona traumatická laboratoř politiky, podrobeno v minulých desetiletích.

    Jak Keane zdůraznil ve svém nedávném rozhovoru s Janem Čulíkem, že se soustřeďuje ve svém díle na otázky moci, sleduje vývoj Havlovy osobnosti od nezávislého intelektuála s "politicky pochybným" (tj. buržoazním) původem v disidenta, "bojovníka za pravdu" a pak v pragmatického politika, zkušeného politického operátora, který obětuje pravdu politickým cílům.

    Keane nachází ojedinělé manipulativní rysy Havlova charakteru už relativně brzo v jeho životě. Jeho tvrzení jsou zajímavá a možná kontroverzní. Nicméně bychom o nich měli mluvit. Otázka politiky a moci a toho, co moc dělá s politiky, je bezpochyby nesmírně důležitá, stejně jako paradox, že když politik získá moc, ztrácí některé individuální rysy své osobnosti i svou integritu. Má-li být politik schopen bojovat za určité politické cíle, má-li být schopen udržet si moc, musí manipulovat a dělat kompromisy. Je snad na této argumentaci něco podvratného? Zdá se mi banální. Avšak takovéto poznámky, když je člověk pronese v České republice v určitých kruzích v souvislosti s Havlem, vyvolávají pozoruhodně explozívní reakce.

    Ve svém životopise Václava Havla zaznamenává John Keane exkluzívně raný incident "mocenské politiky" v Havlově životě. Poznamenává, že Havel prý neutralizoval Alexandra Dubčeka, raného konkurenta na funkci československého prezidenta, tím, že mu slíbil něco, co pak nesplnil. Na str. 372 - 373 Keane píše:

    Havel si mezitím s pomocí svého přítele kameramana a aktivisty Občanského fóra Stanislava Miloty dohodl celou řadu tajných setkání s Dubčekem, kterého doprovázel starý přítel a bývalý ministr hospodářského plánování z roku 1968 František Vlasák. Během nadcházejících několika dní vypracovala tato čtveřice dohodu. Oba oponenti ji stvrdili stiskem ruky. Dohodli se, že se v prezidentské funkci vystřídají. Dubček nechtěl zpočátku odvolat svou kandidaturu na prezidenta, ale oplátkou za dvojí ujištění, že bude jmenován šéfem Federálního shromáždění a že Havel řekne veřejně, že podporuje Dubčekovu kandidaturu před nadcházejícími svobodnými volbami Dubček souhlasil, že tentokrát Havlovu kandidaturu na prezidenta podpoří.

    Dubček i Havel se dohodli, že tato dohoda zůstane v tajnosti. To se stalo pro Dubčeka nevýhodou. V Občanském fóru Havel pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení, že podporuje myšlenku, že by se někdy v budoucnu měl stát prezidentem Slovák. Pak čekal až do doby, kdy mohl využít své výhody, že už totiž prezidentský úřad zastával. "Pociťuji mimořádnou povinnost," řekl v krátké pasáži ve svém prvním prezidentském projevu, "zajistit, aby byly všechny zájmy slovenského národa respektovány a aby Slováci nebyli v budoucnu vylučováni z žádného úřadu, včetně tohoto."

    Dubček mezitím splnil svou část dohody do písmene. Vřele hovořil o Havlovi, často mu stál po boku a zároveň veřejně usiloval o to, stát se druhým československým prezidentem. K tomu nedošlo - navzdory svobodným volbám, které se odehrály brzo poté.

    Řekl jsem minulý týden Johnu Keanovi, že se budu účastnit v Praze konference historiků, zorganizované Ústavem pro soudobé dějiny ČAV, kde promluví při vystoupení "svědků revoluce" i Stanislav Milota. "Zeptejte se ho na tu dohodu Havel - Dubček," řekl John Keane. To jsem učinil.

    Poslouchejte, co se stalo.

    Na konci Milotova krátkého svědectví (viz dnešní Britské listy na jiném místě) jsem ho požádal, aby vysvětlil dohodu Havel - Dubček o prezidentské kandidatuře a aby ukázal, v jakém ohledu ji Havel údajně nesplnil.

    Milota odpověděl: "Nesplnil ji Václav Havel v tom, že zkrátka kandidoval na toho prezidenta. To je celé, k tomu dál víc nebudu říkat."

    Následovala přestávka. Když bylo jednání konference znovu zahájeno, řekl jsem:

    "Já bych se velmi rád vrátil k odpovědi pana Stanislava Miloty na otázku před přestávkou. Myslím si, že je to velmi důležité. Bohužel ta odpověď byla naprosto nedostatečná. Tam nebylo jasné, že šlo o dvojí volbu prezidenta, jednak o volbu, která se konala v prosinci 89 a pak o druhou volbu, ke které mělo dojít po volbách v roce 1990. Myslím si, že by pan Milota měl - těch schůzek, to nebyly veřejné schůzky, to byly tajné schůzky, myslím, že v té knize je, že těch schůzek Dubček - Havel se uskutečnilo asi šest, je to pravda?" Požádal jsem Stanislava Milotu, aby otevřeně potvrdil podrobnosti dohody.

    V reakci na mou otázku Milota potvrdil, že byl přítomen jen na jedné z těch schůzek, které se konaly v ateliéru Josky Skalníka na Vinohradech. Potvrdil podrobnosti schůzky, jak uvedeno výše.

    Ivan Gabal konstatoval, že bylo pokud si pamatuje rozhodnutí, aby Havel kandidoval na prezidenta výsledkem dosti ostrých debat na interních schůzích Občanského fóra. Havel sám prý nebyl o věci jasně rozhodnut. Chtěl si záležitost prodebatovat s jinými a možná posílit svůj mandát kolektivní podporou z Občanského fóra. Gabal dodal: "Pokud jde o ty rozhovory s panem Dubčekem, já si myslím, že ony následovaly teprve poté, co oba dva, abych tak řek, vyrazili do určitého snažení, myslím si, že Alexander Dubček to udělal rozhovorem pro ČTK. (...) V té chvíli už jaksi ta vnitřní diskuse v Auroře už myslím byla za námi a vlastně se sestavil takový malý pracovní tým, mám pocit, že to byl Kantor, já, Kvašňák a ještě někdo, kdo měl vlastně se zabývati otázkou, jak vlastně celou tu věc podpořit a realizovat. V rámci toho my jsme diskutovali i o Dubčekově interview, (...) ale zejména jsme došli k rozhodnutí, že by bylo dobré, aby (..) se Václav Havel mírně odpoutal od OF. První krok k tomu byl, že se na několik dní naprosto ztratil, byl v onom ateliéru a nepouštěly se k němu žádná média. (...) Takže já chci jenom říct, že pokud došlo k těm rozhovorům v onom ateliéru na Vinohradech, tak to bylo až poté, co vlastně to rozhodnutí v Laterně magice, v Auroře a ta kolektivní diskuse byla za námi a v tomto smyslu ten mandát byl jasný. Ale je možné, že si to nepamatuji úplně přesně," řekl Ivan Gabal.

    Zeptal jsem se ještě na jednu věc: "Jestliže je pravda, jak říkal pan Gabal tady, že Občanské fórum už rozhodlo, že Havel má být prezidentským kandidátem předtím, než Havel tajně vyjednával s Dubčekem, znamená to tedy, že Havel potom Dubčekovi říkal, sliboval mu záměrně, že se stane tím kandidátem v tom druhém období? Nebo tomu nerozumím dost dobře?" - Nepřišla jasná odpověď.

    Petr Pithart také potvrdil, že se o otázce Havlovy kandidatury jednalo na několika složitých schůzích: "Václav Havel se trápil strašně několik dlouhých dní a s ním jsme se trápili my tak, že ráno jsme dospěli k závěru, že ano, v poledne bylo jasné, že ne, večer se nám zdálo, že ano. Tak to šlo několik dní. Já jsem se nakonec zdržel hlasování. Alexander Dubček o to stál naprosto jednoznačně a ten jeho tlak byl obrovský a používal i takových jako citových, nátlakových metod. To samozřejmě nám právě v kontrastu s Václavem Havlem nebylo sympatické, a především, aniž tu otázku kdo položil, tak bylo jasné, že my nenavazujeme na osmašedesátý. Že to prostě je, jak se dneska říká, o něčem jiném. Alexander Dubček by samozřejmě tuto návaznost představoval. Ano, on byl vážnou kartou ve hře, pokud šlo o česko-slovenské vztahy. A tam si dovedu představit, že bychom byli ochotni jaksi se sebezapřením ho kandidovat. Tam byla ta otázka premiér a prezident. A to jsme ctili a kdyby to nebyl Marián Čalfa a byl to Čech, tak je otázka, jak bychom k té otázce kandidatury Alexandra Dubčeka přistupovali. Ale jedině s odpovědností za česko-slovenské vztahy, za jednotu federace. Vůbec ne proto, že bychom tím chtěli říct ještě něco jiného, ať už k osobnosti Alexandra Dubčeka anebo k odkazu osmašedesátého. Protože osmašedesátý je šedesátý devátý, musím zdůraznit. Tak jsme se rozešli s našimi vůdci 21. srpna (1969) na náměstí ulic, českých a moravských. A tam je ten Dubčekův podpis (na rozkazu zasáhnout proti demonstrantům, pozn. JČ). "

    Vladimír Hanzel z Pražského hradu, tajemník Václava Havla od roku 1989, trval na tom, že schůzky Dubček - Havel "nebyly v podstatě tajné schůzky". Jednání s Dubčekem bylo velmi citlivé. "A občas bylo potřeba, aby, sám si to vyžádal, aby s ním Václav Havel promluvil na chvilku mezi čtyřma očima. Čili to nedá se říct, že by dvě strany spolu jednaly o nějakých složitých problémech." Hanzel dodal, že podle jeho názoru nebyl Dubček absolutně schopen citlivě reagovat na odehrávající se revoluční události: "Když Alexander Dubček poprvé po 17. listopadu přijel do Prahy a měl vystoupil na balkóně v Melantrichu, tak on jel autobusem a měl papírky a tam měl hustě napsaný projev, který chtěl předčítat z toho balkónu v Melantrichu. Václav Havel, když viděl ty papírky, tak se toho zalekl a říkal mně, 'Vladimíre, prosím tě, já to nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev, je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají: Hurá, je tady Dubček! to je hlavní sdělení.' A mně to bylo samozřejmě krajně nepříjemné, Alexander Dubček byl daleko starší než já a teď jakým právem já jsem ho měl upozornit. Dostal jsem to jako úkol, sedl jsem si vedle Alexandra Dubčeka a tak jsem opatrně mu říkal, s tím, že ten projev, co tam, že to není úplně to správné auditorium, to číst na tom přeplněném Václavském náměstí."

    Hanzel pokračoval: "Pokud já vím, Václav Havel nikdy přímo neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. On jaksi říkal prostě, tomu dělal ten prostor. To znamená, že on (Havel) bude teďko ten revolučním prezidentem a potom, samozřejmě, on (Dubček) bude mít šanci se účastnit samozřejmě toho klání o dalšího prezidenta a taková že by byla ústní, písemná nebo jakákoliv dohoda, přesně v tom, kdo v které fázi bude prezidentem, nebyla. V podstatě ani nebyla možná, protože si uvědomíme, že pak proběhly demokratické volby, první, tak potom sestava těch nejvyšších lidí byla výsledkem těch voleb.

    Další aktivista z Občanského fóra, Radim Palouš potvrdil, že Dubček, když se objevil na balkóně na Václavském náměstí, "tak měl pořád ten dlouhý papírek a já jsem mu snažil se vtlouct do hlavy, myslím, že nejenom tentokrát, nesmíte, je to jinak všechno". Palouš pokračoval: "Neboť, vězte, nejdřív se dělal jeden den režie pro druhý den, na balkónech, kde lidi se pozvali, kdo tam mají být, ale pak na tom samotném balkónu, vpředu Václav Malý, a za ním já a nepustil jsem k němu nikoho a za mnou režijní štáb vlastní: Křižan, Kantor, Vašek Havel. A ti aranžovali poslední pokyny pro tu atmosféru, která byla citlivá, podle toho, jak reaguje to náměstí. (...) My jsme reagovali na chvíli, na zachvění chvíle. Já vím, co to dalo strašný práce.

    Historik Vilém Prečan, disidentský aktivista, který podporoval věc československé nezávislosti ze zahraničí, uvedl, že už dříve poslal zprávu Václavu Havlovi, aby se Dubček nestal hlavou státu: "Nemůže stát proboha, jenom ať nestojí v čele státu člověk, který když přijde těžká doba, tak se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání v roce 1968-1969 a z toho, že dvanáct let , mezi 1976 a 1988 mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba jenom nějakým gestem podpořil disent, podpořil to druhé, demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988."


    Tak to bylo všechno. Mlžení a odpovědi na otázky, na něž jsem se neptal.

    Odpoledne se měl účastnit diskuse o demokratické revoluci Václav Havel. Během oběda jsem přisedl ke stolu Stanislava Miloty: "Tak co, jak to skutečně bylo," zeptal jsem se. "Došlo k tajným schůzkám mezi Dubčekem a Havlem? Existovala tajná dohoda, kterou Havel nesplnil? Zdá se, že Vladimír Hanzel všechno popírá." - "Nemá pravdu. Ty schůzky se uskutečnily a dohoda byla," řekl Milota pevně. Pak dodal: "Jestli myslíte, že už Václav Havel neví, co se tady dnes dopoledne stalo, mýlíte se. Toto jsem od Vladimíra Hanzela dostal dnes ráno." Vytáhl velkou bílou obálku s předtištěnou adresou prezidentské kanceláře. Uvnitř byly printouty Britských listů ze 14. října, s překladem pasáží z Keanovy knihy o údajné dohodě Havel - Dubček.

    Někteří účastníci konference údajně vyjádřili názor, že by mi mělo být zabráněno, abych se odpoledne Václava Havla na tuto záležitost zeptal.

    Odpoledne přišel Václav Havel krátce po druhé hodině, omluvil se, že bude muset zase brzo odejít, protože se o něho pokouší chřipka. Bylo řečeno, že bude odpovídat na otázky, které mu už dříve byly předloženy písemně.

    Když se asi po dvaceti minutách chystal k odchodu, zvedl jsem ruku. Václav Havel se na mne podíval - jak mi později kdosi řekl, stál za mnou Stanislav Milota, prý také se zdviženou rukou. Zeptal jsem se na údajnou dohodu Havel-Dubček, jak se o ni hovoří v Keanově knize, a Havel odpověděl:

    Václav Havel: Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě. "

    Václav Havel pokračoval: "S Dubčekem jsem měl několik rozhovorů a jednání, ale ta neměla v sobě pranic tajného."

    Když se ho dále dotázal předseda konference Vilém Prečan, že se dohoda měla týkat druhých prezidentských voleb v červnu 1990, Havel trochu vzal zpět, co už řekl:

    Ano, to je možné. Já to nevylučuju, že jsme v těch konverzacích o takové alternativě mluvili. To je možné. Něco takového se mi trošku vybavuje. Ale nebyl to rozhodně žádný agreement, žádná domluva, žádný slib nebo ujednání."

    Co to všechno znamená?

    Musím říci, že jsem byl zklamán, jak šokováni byli někteří účastníci konference, že byla tato otázka otevřeně ventilována.

    Československá demokratická revoluce z roku 1989 je jednou z nejlépe zdokumentovaných revolucí moderní doby. A právě proto je tato revoluce užitečným nástrojem pro zkoumání, kdy se proměňují idealističtí revolucionáři v pragmatické manipulátory moci. John Keane se rozhodl soustředit se na toto důležité téma tím, že analyzoval rozvoj osobnosti Václava Havla, ale bezpochyby má tato otázka širší relevanci a měly by být rozšířena na analýzu celé demokratické revoluce.

    I když zkoumáme jen výňatky citované výše, jasně je zjevné, že do určité míry nebyla československé demokratická revoluce v roce 1989 spontánním výbuchem, ale od určité etapy to byla pečlivě řízená záležitost. Možná je to dobře. Kdyby se nerozhodla skupina disidentských intelektuálů z Občanského fóra revoluci "unést", mohla se proměnit v chaos anebo dokonce krveprolití, anebo mohl být pád komunismu o něco zdržen. Nicméně je jasné, že lidovou nespokojenost s komunistickým režimem "uneslo" Občanské fórum a využilo jí k tomu, co považovalo samo za nejúčelnější.

    Jeden účastník pražské konference minulý týden poukázal na to, že československé obyvatelstvo vlastně v listopadu 1989 nevědělo, co chce. Jen tři procenta obyvatelstva chtěla "návrat ke kapitalismu". Většina lidí v Československu nevěděla, co to kapitalismus je. V důsledku příznivé mezinárodní situace překonali Pražané strach a šli na Václavské náměstí demonstrovat, projevit svůj odpor vůči komunistickému režimu. Snad by se dalo dost přesvědčivě argumentovat, že tohoto lidového odporu využilo Občanské fórum, které se mu postavilo do čela a pokusilo se ho využít pro něco konkrétnějšího, podle politického úsudku jeho členů v dané chvíli. Většina Čechoslováků věděla velmi málo o českých disidentech z Občanského fóra.

    Občanské fórum mělo v této chvíli úspěch, protože v ní bylo nejprofesionálnější. Avšak to neznamená, že v zemi neexistovaly jiné skupiny či osobnosti - možná často jen jednotlivci jako Dubček.

    Občanské fórum dokázalo víceméně řídit revoluci asi dva roky, kdy revoluci "vyrvali z rukou" disidentských intelektuálů Václav Klaus a jeho Občanská demokratická strana. Podařilo se jim využít vznikající vlny antikomunismu a obrátit ji proti disidentským intelektuálům. Další manipulace, tentokrát jiného druhu. Vyhrává nad davem ten, kdo je v dané chvíli lepším manipulátorem?

    Proč je ostudné hovořit o tom, že pragmatismus musel nahradit idealismus?

    Zdá se mi znepokojující, že mnozí účastníci revoluce zřejmě nechtějí ani dnes přiznat, že byli nuceni vzdát se svého idealismu a velmi brzo se stát pragmatickými manipulátory. Havel stále ještě dnes mává vlajkou absolutní pravdy a morálky, ačkoliv málokdo už v ČR věří, že je to autentický postoj. Mnozí vám v ČR řeknou, že je Havel jen obyčejný, zkompromitovaný, pragmatický politik jako každý jiný, i když většina českých politiků je horší než Havel.

    Proč nemohl nikdo kromě Stanislava Miloty na konferenci otevřeně odpovědět na otázku, zda Havel přislíbil Dubčekovi podporovat ho pro druhé prezidentské volby v roce 1990?

    Namísto toho se vyskytly tyto mlžící reakce:

  • Možná že taková dohoda byla, ale proč bychom o to tak staré záležitosti měli mluvit po tak dlouhé době (toto bylo řečeno na konferenci historiků!)

  • Možná že taková dohoda byla, ale mluvit o tom teď by Václava Havla poškodilo.

  • Žádná taková dohoda nebyla. Nic nebylo nikdy tajné.

  • Havel nemohl Dubčekovi přislíbit, že ho udělá prezidentem, protože druhé prezidentské volby závisely na výsledcích všeobecných voleb a ty Havel nemohl ovlivnit. (To nebyla odpověď na otázku, na jakou jsem se ptal.)

  • Dubček byl absolutně nevhodným kandidátem. (To nebyla odpověď na otázku, na jakou jsem se ptal.)

  • Neotvírejte tady tyto bulvární problémy! (Když se zeptáte přímo v České republice na cokoliv opravdu důležitého, býváte obviněni, že se chováte "bulvárním" způsobem. Takové obvinění je užitečnou kouřovou clonou.)


    Je zjevné, že už velmi brzo v demokratické revoluci bylo zapotřebí hodně politické manipulace. Proč to nepřiznat a nevysvětlit, že je to v politice nutné? Pokud se politik snaží něčeho dosáhnout, musí usilovat o získání politické moci. Ve snaze dosáhnout politické moci se musí vzdát části své osobní integrity. Takovouto oběť musí přece učinit každý politik.

    Když byli delegáti konference historiků ve čtvrtek večer na pohoštění v budově českého Senátu, Petr Pithart vzpomínal na to, jak působili v této budově, dávno předtím, než se stala Senátem, v roce 1989 lidé z OF. Řekl, že stál tehdy u vrat a nějací lidé se chtěli dostat dovnitř a trvali na tom, že jsou legitimní politickou stranou. "Ne, to nejste," řekl jim Pithart a zavřel jim dveře před nosem.

    Kdyby Dubček nebyl pro Havla vážným soupeřem, jistě by ho Havel i jeho kolegové z Občanského fóra poslali obdobným způsobem domů rychle s prázdnou. Nic by jim nebránilo, aby mu řekli: "Podívejte, pane Dubček, vy jste zradil národ v srpnu 1969, když jste podepsal rozkaz na vyslání vojska a policie proti našim občanům, kteří vyvolávali v ulicích českých měst vaše jméno. Zmizte." - Jestliže to neučinili a zacházeli s Dubčekem diplomaticky, dávali mu falešné sliby, zjevně pociťovali, že by bylo politicky nebezpečné ho otevřeně odmítnout. Dobře, to je přijatelné, ale proč to nyní skrývat?

    John Keane objevuje rané stopy manipulace, která, jak se zdá, byla přímou a možná nutnou součástí revolučního procesu v Československu v roce 1989, také v osobnosti Václava Havla. Je možné, že v této věci Keane má či nemá pravdu.

    Avšak je bezpochyby důležité dostat tuto záležitost do povědomí veřejnosti. A Václav Havel si nemůže stěžovat, že je jeho osobnost takto zkoumána. Otevřel se takovému zkoumání, když se rozhodl stát se prezidentem.

    Když jsem odcházel v sobotu v poledne z pražské konference, doprovázel mě na zastávku autobusu jeden americký novinář. Řekl: "Ve Spojených státech nebývá zvykem, že by byli univerzitní učitelé zároveň politiky."

    V tomto ohledu, jak se zdá, trpí Česká republika "belgickým syndromem". Praha je příliš malá na to, aby se tam mohly volně rozvíjet nezávislé názory. Všichni si tykají a navzájem se přátelí. Tak nebyla tato konference historiků o moc víc než oslavou, na níž skupina vítězů z doby před deseti lety společně vzpomínala na to, co zažili. Nikdo z poražených nebyl pozván. Nebyl vysloven žádný alternativní názor na československou revoluci z roku 1989. Pokud nebudou rozbity těsné styky mezi členy českého intelektuálního establishmentu, nedá se asi očekávat seriózní, otevřená kritická debata.

    Dá se však, obávám se, nyní očekávat to, že český intelektuální establishment vytvoří proti knize Johna Keana jednotnou frontu - právě proto, že tato kniha se odvážila uvést na scénu otázky, které z neznámých důvodů zůstávají v intelektuálních kruzích v České republice nepovšimnuty.

    PS: Celý pátek 15. října, kdy se výše popsaná debata odehrávala, byla na konferenci historiků přítomna s kamerou Česká televize. Dověděli jste se však něco o tom, co se na konferenci stalo, z jejího vysílání? A pokud ne, co v té věci podnikne šéf zpravodajství ČT, generální ředitel ČT či další případné odpovědné osoby?

    Svědectví o průběhu demokratické revoluce 1989 - a debata o údajné dohodě Havel - Dubček

    Praha pátek 15. října dopoledne.

    Po všeobecném úvodu Jiřího Suka, editora dokumentů Občanského fóra z období revoluce, předcházela nekontroverzní, nepřekvapivá osobní svědectví o situaci v Občanském fóru na přelomu let 1989 - 90. Svědčili Petr Pithart, Radim Palouš, Eda Kriseová, Vladimír Hanzel. Nejzajímavější byl z toho příspěvek Edy Kriseové, která mimo jiné řekla:

  • Disidenti byli zvyklí na riziko, formulovali proto své texty stručně, protože se musely mnohokrát přepisovat, rozmnožovat na stroji.

  • "Dubček mluvil jinak než disidenti i jinak, než vládnoucí komunistická garnitura v roce 1989. Vysvětlilo mi to Pražské jaro." (To je poněkud zavádějící, protože Dubček, tento komunistický funkcionář zdaleka nebyl v osmašedesátém roce zosobněním Pražského jara, stranická věrchuška se i tehdy chovala jinak než většina lidí, pozn. JČ)

  • Stádovitost. "Bylo pozoruhodné, jak dav chtěl být pohromadě a mít jedinou myšlenku. Byl lehce manipulovatelný."

  • "Během revoluce jsme se zbavili nepříjemné zkušenosti sebe sama" - osobní životy ustoupily do pozadí.

  • Kriseová vyškrtávala z politických textů disidentů v Občanském fóru komunistická klišé, aby "jazyk nových lidí byl jiný".


    Pak následovalo vystoupení Stanislava Miloty:

    Stanislav Milota: Dobrý den, dámy a pánové. Co k tomu dodat, co všichni tady řekli. Je to pro mne vždycky tak, že jsem na nesprávném místě v nesprávnou dobu, to se mi stává dost často, protože mám pocit takový, že jsem na intelektuální historické prosektuře. Takže nějaký nástroj, nebo nějakou nádobu pro to mohu dodat také. Pan Jiří Suk, tam je (v Sukově edici dokumentů) prakticky extrakt té doby, co se tam tenkrát stalo. Není úplně pravda, co říká Petr (Pithart) o tom, že všechno vždycky bylo zaznamenáno na magnetofon, protože bylo mnoho a mnoho různých jiných věcí, které na ten magnetofon zaznamenáno nemohlo býti. Já jenom o sobě, jak jsem se k tomu dostal, já bydlím za Muzeem a když jdou dějiny, tak vždycky zaklepou u mě, takže jsem se takhle dostal do roku 68, kdy jsem natočil svůj poslední film Spalovač mrtvol a tím jsem skončil profesionálně.

    A tady to bylo to, že jsem vlastně žil od té doby většinou se všemi ztroskotanci na stejném smetišti. Tím jsem se do toho dostal. Tam jsem hrál vždycky roli takového pěšáka na té šachovnici, nic moc velkou, nijak zvláštní. A přesto si myslím, že tam je několik věcí, které v tom (Sukově) spise nejsou. To je třeba právě o volbě prezidenta. Byl jsem skutečně jedním z těch, kteří po tom soukromém rozhovoru s Václavem, kdy jsem mu říkal, aby nebyl prezidentem, protože si myslím, že by to měli udělat komunisté, protože to je jejich chlív, který mají vymést, a že to udělají lépe než se to stane. A proto jsem taky, v okamžiku, když byl přesun z Laterny potom do Aurory a z Aurory do Špalíčku, tak jsem prakticky odešel a vrátil jsem se na osobní požádání Václava na Hrad a tam jsem prakticky vykonával velice krátkou dobu to, co on ode mě chtěl, abych mu dělal oponenturu. Ta oponentura vlastně ani nebyla možná v té euforii, která okolo toho byla, a ta byla skutečně velká, tak, že jsem asi po čtyřech měsících odešel. To je asi tak všechno a jenom k tomu ještě chci dodat, že pro mě vlastně dneska tady sedí takový zbytek a tam ten jmenný seznam, který tam je, to je celé to osazenstvo, které tu dobu dělalo, ale můj názor je vlastně do dnešních dnů, že ten náš přeudatný oddíl se v jatka proměnil. Dostal se úplně někam jinam, každý dneska je názoru různého proti tehdejší době, kdy to spojoval jeden nepřítel, kdy to bylo optimální.

    Mám tady jsem kouk, že tady se pan Otáhal ptá na otázku pana Keana, já to nepřečtu, na tu dálku, ale já vím, o co jde, a je to o tom, že - nejsem v tom sám, je v tom paní Kriseová, je to paní - - no, kdo ještě - -

    Milan Schulz (moderátor): Moment, já, abyste věděli, oč jde. Neptal se pan Otáhal, ale pan Čulík, že John Keane ve své nové knize o Havlovi cituje vás, tedy Stanislava Milotu jako svědka ve věci důvěrných jednání mezi Václavem Havlem a Dubčekem ohledně prezidentské kandidatury koncem roku 1989 a v roce 90. Vysvětlete podstatu dohody mezi Havlem a Dubčekem a v čem ji Václav Havel nesplnil.

    Stanislav Milota: No, ta, to setkání tenkrát nahráno nikdy nebylo. Nesplnil ji Václav Havel v tom, že zkrátka kandidoval na toho prezidenta. To je celé, k tomu dál víc nebudu říkat.

    Milan Schulz: Skončil? Děkuju. Uděláme teď tu krátkou přestávku, skutečně na jednu kávu. Je za třináct minut jedenáct. Tak v jedenáct a dvě minuty vás budu obtěžovat.

    (Přestávka)

    (...)

    Jan Čulík: Jan Čulík z Glasgowské univerzity. Já bych se velmi rád vrátil k odpovědi pana Stanislava Miloty na otázku před přestávkou. Myslím si, že je to velmi důležité. Bohužel ta odpověď byla naprosto nedostatečná. Tam nebylo jasné, že šlo o dvojí volbu prezidenta, jednak o volbu, která se konala v prosinci 89 a pak o druhou volbu, ke které mělo dojít po volbách v roce 1990. Myslím si, že by pan Milota měl - těch schůzek, to nebyly veřejné schůzky, to byly tajné schůzky, myslím, že v té knize je, že těch schůzek Dubček - Havel se uskutečnilo asi šest, je to pravda? A že, ještě tedy drobnost: Prosím, ujasněte, o jakou dohodu šlo. Je pravda, že se Havel a Dubček dohodli, že pro tu první volbu Dubček bude podporovat Havla do funkce prezidenta a Havel zajistí, nebo pomůže Dubčekovi stát se předsedou Federálního shromáždění, ale že pro druhou volbu podpoří Havel velmi veřejně a velmi důrazně Dubčeka jako kandidáta. A vysvětlete - mělo by se o tom mluvit, myslím si, že je to důležitá věc, možná je to dobře, možná je to špatně, já nevím, ale v každém případě je to věc, o které by se mělo diskutovat - proč tato podmínka, tento slib, Václav Havel, když tedy žil v pravdě, proč ho nesplnil. Možná že to bylo důležité, politicky. Děkuji.

    Stanislav Milota: Pane Čulíku, já si myslím, že teďka, po deseti letech, je samozřejmě velice pozdě o tom mluvit. Je to možná i velice nedobré v souvislosti, v jaké se Václav Havel teďka nachází. Ale je pravda, já jsem nebyl u šesti setkání, já jsem byl u jednoho setkání, kde to, jak vy říkáte, se tam odehrála skutečně věc, na základě dohody, verbální dohody, která neměla nikde žádný jiný podklad, protože ten tlak, který byl od Dubčeka, byl permanentní, stálý, od prvního okamžiku, byl ten, že on žádal, aby byl, aby dokonce byl kandidátem té volby. Takže to já mohu potvrdit jenom tuto věc, že jedna z těch schůzek, jestli to byla třetí nebo šestá, to já vůbec nevím. To bylo v jednom bytě takovým, nebo v jednom ateliéru, kde se toto odehrálo. Ale to nemění nic na věci jako takové. To mění jenom pro mě, to, že mně se nelíbilo od samého začátku, to, že bude ten Václav, zaprvé v jednom to soukromém rozhovoru, jak jsem říkal, "Přijdeš o identitu a zbaví tě svobody, když budeš - ať si to Dubček vyčistí, ten chlív, jak už jsem předtím řekl. To je jejich věc, oni znají svý pappenheimský, znají fízly, mají fízly teďka, nynější, a mají i minulé a ti to budou umět. Ale to taky nerozhoduje. Je tam to, že já jsem teda skutečně odešel, ne na základě tohohle, protože - protože moje naivní přestavy byly o tom, že to mají začít dělat, že ke stolu vítězů že měli být pozváni, to nejlepší z tohohle národa, a to se nestalo. Oni taky nedošli, ani, to všecko bylo takový váhající, a tak. To se už ukázalo třeba na Letné, kde začly vlastně takový mesaliance. Pro mě mesaliance už je Gott - Kryl na Václaváku jako takovém, které postupovaly, a tak dále. Takže pro mě i představa toho, že bude ten Václav přísahat na československou socialistickou ústavu se mně zdála tak paradoxní, jak jsou jeho hry. To se pak uskutečnilo, já jsem ani tam na té volbě nebyl a pak jsem se skutečně tam vrátil jenom na základě toho, že mně nabídl někdy 1. ledna 1990, abych tam šel dělat opozici, která stejně, jak jsem už taky říkal, vlastně nešla, protože to zjevení toho národa bylo tak obrovské a ten tlak tak obrovský. To nemůže překonat nikdo. Ten - nejenom světový, i vnitřní vlastně to od babiček, který klečí a pláčou a tak - to všecko, to nemůže přežít nikdo, to nemůže přežít. Mám herečku, vím, že nepřežívá jiné, malé věci, natož aby to přežil i on. A proto, moje naivní představy byly o tom, aby se jezdilo třeba taxíkem na Hrad, aby se přemalovala letadla, a tak. Všecko, já to vím, že to je naivní a že to třeba tak nemělo bejt. A k tomu zpátky, tam toto. Jedna z těchto debat, já nevím, proč by se z toho mělo dělat teď právě v této době zase nějaká senzace o nějaké dohodě, musím mluvit o tom, že skutečně ten největší tlak byl od Dubčeka. Ten Dubček a lidi okolo něho chtěli, aby on buď spolukandidoval anebo aby to došlo k této dohodě okolo června 1990, když měla být ta další volba, nebo kdy to mělo být, červen nebo červenec, tak nějak. Co dál k tomu mám říct, nemohu jinýho. Ale říkám -

    Věnek Šilhan: Prosím, mohu říct dvě slova k této věci? Protože já jsem přímý svědek těchto jednání. Se uskutečnily v jednom bytě na Vinohradech, v jednom ateliéru. Nerad o tom hovořím a ne příliš často. Pokud to ode mne někdo slyšel, tak to byl ten nejužší okruh lidí. Uskutečnilo se několik jednání mezi Havlem a Dubčekem. Já bych poněkud zmírnil to, co jsi řekl ty, Stando. Dubček ne příliš tlačil. Měl jasný a dobře artikulovaný zájem na tom se stát prezidentským kandidátem. To je nesporné. Hrály tady některé okolnosti roli. Byla to především výměna Husáka. Což bylo i trošku osobní. Když došlo k rozhovorům mezi Havlem a Dubčekem, já u toho byl, to byly ty, třetí pár očí, tak Dubček formuloval věci takto: "Pane Havle, podívejte se, budou dvoje volby, dvoje volby prezidenta." To on také věděl. "Po svobodných volbách příští rok, tam kandidujte, mám zájem na tom stát se kandidátem na prezidenta teď. Pak už mně na tom nezáleží." To byly jeho slova a jeho obsah. Tedy opačně. Ne: "Pane Havle, vy budete teď a já potom budu kandidovat po volbách. Dubček to řekl takto: "Myslím, že toto je moje doba. Tady jsem ochoten stát se kandidátem na prezidentskou funkci a volby ať rozhodnou o něčem jiném. Já už možná do voleb vůbec nepůjdu." To já mohu dosvědčit, tuhletu záležitost, protože u toho jsem byl. To jenom pro určitou pravdu.

    (...)

    Milan Schulz: K té věci, o které jsme teď hovořili, se hlásí několik lidí. Například Vilém Prečan, Ivan Gabal a Jiří Sláma.

    Jiří Sláma: Jenom k tý otázce prezidentury. Je možný říct, proč druhá strana ustupovala ve všem možným a proč byla nejtvrdší v tý otázce prezidentury?

    Ivan Gabal: Dobrý den. Já bych poprosil, ať mě Standa Milota nebo Petr Pithart případně zkorigují. Nevím, zda si to pamatuju přesně, ale zkusím: zaprvé mám za to, že rozhodnutí o Havlově kandidatuře bylo výsledkem poměrně velmi tvrdých diskusí v Auroře, a to širšího počtu lidí, protože myslím si, že Václav Havel nebyl rozhodnut a chtěl jaksi to rozhodnutí si prodiskutovat s ostatními a možná i v určitém smyslu mít tím pádem i silnější mandát Občanského fóra. Pokud jde o ty rozhovory s panem Dubčekem, já si myslím, že ony následovaly teprve poté, co oba dva, abych tak řek, vyrazili do určitého snažení, myslím si, že Alexander Dubček to udělal rozhovorem pro ČTK, a nejsem si jistý, zda, a to pak by asi kolegové z VPN řekli, se vyjadřoval jenom za sebe anebo zda vyjadřoval kolektivní rozhodnutí VPN, ale teprve tam vlastně bylo jasně zformulováno, že on chce usilovat o prezidentský stolec. V té chvíli už jaksi ta vnitřní diskuse v Auroře už myslím byla za námi a vlastně se sestavil takový malý pracovní tým, mám pocit, že to byl Kantor, já, Kvašňák a ještě někdo, kdo měl vlastně se zabývati otázkou, jak vlastně celou tu věc podpořit a realizovat. V rámci toho my jsme diskutovali i o Dubčekově interview, o té velmi tvrdé debatě zda čekat několik měsíců na přímou volbu nebo parlamentní, ale zejména jsme došli k rozhodnutí, že by bylo dobré, aby vzhledem ke Slovensku, vzhledem k dalším lidem, se Václav Havel mírně odpoutal od OF. První krok k tomu byl, že se na několik dní naprosto ztratil, byl v onom ateliéru a nepouštěly se k němu žádná média. A pak to další rozhodnutí bylo, že jaksi to první médium, které se k němu pustí, bude zahraniční televize a bylo z toho takové trošičku napětí a hledání a pátrání, protože Havel zmizel, myslím, že toho taky využil k odpočinku a že ta první televize byla Sky Channel, nebo někdo takovýhle. Takže já chci jenom říct, že pokud došlo k těm rozhovorům v onom ateliéru na Vinohradech, tak to bylo až poté, co vlastně to rozhodnutí v Laterně magice, v Auroře a ta kolektivní diskuse byla za námi a v tomto smyslu ten mandát byl jasný. Ale je možné, že si to nepamatuji úplně přesně.

    Věnek Šilhan: Dovolíte mě ještě jednu poznámku, prosím pěkně. Týká se taky faktů. Totiž nešlo jenom o dva kandidáty. Komunistická strana nebo komunističtí poslanci převážně potom tlumočeny jejich názory, ať to byly jakýkoliv skupiny, Mohoritou, jasně dali najevo, že nejsou ani pro jednoho, ani pro druhého. Ani pro Havla, že tedy udělají jakousi obstrukci v parlamentě, a protože tam měli ještě poměrně dost velkou, dost velkou početní sílu, takže nebudou hlasovat ani pro Havla, ani pro Dubčeka. A nabídli třetího. Ještě ho nepojmenovali, ale to třetí nabídli. A já musím říci toto: byla ta schůzka vyvolaná pravděpodobně Mohoritou a pravděpodobně ještě Čestmírem Císařem u nich v bytě. A tam jsem se poprvé dozvěděl, poněvadž jsem byl přítomen té schůzky, mě k tomu pozvali, a ještě Miloše Hájka, že nechtějí podporovat ani Havla, ani Dubčeka, že jsou prostě pro ně oba dva nepřijatelní. O Dubčekovi se ještě zvlášť vyjadřovali. A začali mluvit o jakýmsi třetím. Ten třetí tam seděl a ten stříhal ušima. A pak se staly iniciátorem té kandidatury také mládežnické organizace. A malej detail. Já jsem se o kandidatuře Čestmíra Císaře dověděl z televize. Díval jsem se na televizi. Tak jsem se sebral, zastavil jsem televizi a jel jsem do Laterny magiky, abych tam prohlásil, že není vůbec žádným naším kandidátem, mám tady na mysli společnost Obrody, že to je soukromá záležitost Čestmíra Císaře. Stando, tak to bylo. Byla tam tiskovka, která zrovna končila, sebíral se z té tiskovky Václav Havel odcházel a byla tam Budínová, ta to moderovala, tak ta taky končila. A já jsem ještě prosil, dejte mě slovo, abych to těm novinářům řekl. A já bych také rád, aby se ani tyto věci nepomlčely. Aby se o nich vědělo, že tady byly tendence k jakési machinaci, k jakými obstrukcím, ke komplikacím, k problému. A shodou okolností u některejch těch věcí jsem byl.

    Stanislav Milota: Ano, to je pravda, ta Obroda to udělala a bylo to skutečně v televizi v tom takovým velice nedobrém vysílání, který byl z Kavek, tam to padlo, teda, ten Císař a jenom k panu Gabalovi, ta jednání, ta nebyla jenom v Auroře, ta jednání začala daleko dříve, ta začala v Laterně, ty dohady, to nezačalo až tam. A tam to poslední, ten, kdo dělal vlastně to poslední, předvolební, nebo kdo to bude dělat, jak jste řekl, ta jména tam jsou ještě, tam je Kocáb a Marhoul, v té skupině.

    Jan Čulík: Mohu jeden stručný dotaz - prosbu o upřesnění: Jestliže je pravda, jak říkal pan Gabal tady, že Občanské fórum už rozhodlo, že Havel má být prezidentským kandidátem předtím, než Havel tajně vyjednával s Dubčekem, znamená to tedy, že Havel potom Dubčekovi říkal, sliboval mu záměrně, že se stane tím kandidátem v tom druhém období? Nebo tomu nerozumím dost dobře?

    Petr Pithart: K otázce Jirky. KSČ se tady postavila na zadní, prostě protože Ladislav Adamec nějakou dobu cítil, že má reálnou šanci, šanci být prezidentem. Nezapomeňte, že vystoupil na Letenské pláni a vcelku, vcelku byl přijat. Byl obrovský rozdíl mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem v tom, jak se vyrovnávali s tou otázkou, zda kandidovat anebo ne. Václav Havel se trápil strašně několik dlouhých dní a s ním jsme se trápili my tak, že ráno jsme dospěli k závěru, že ano, v poledne bylo jasné, že ne, večer se nám zdálo, že ano. Tak to šlo několik dní. Těch důvodů pro a proti bylo strašně mnoho, některé se z odstupem času jeví jako směšné. Říkalo se, vždyť on přece je dramatik, jak by hráli ty hry, když bude prezidentem? To nejde, přece. Pak někdo řekl: Možná, že by ty hry se daly hrát. A námitka byla: No ale nikdo by o nich nemohl nic napsat! Žádnou kritiku! No prostě ... Ale byly i mnohem vážnější. Nakonec, když se hlasovalo, já se přiznám, že jsem byl tak znejistěný, že já jsem se zdržel, asi se sedmi lidmi z toho Koordinačního centra. Já jsem se nakonec zdržel hlasování. Alexander Dubček o to stál naprosto jednoznačně a ten jeho tlak byl obrovský a používal i takových jako citových, nátlakových metod. To samozřejmě nám právě v kontrastu s Václavem Havlem nebylo sympatické, a především, aniž tu otázku kdo položil, tak bylo jasné, že my nenavazujeme na osmašedesátý. Že to prostě je, jak se dneska říká, o něčem jiném. Alexander Dubček by samozřejmě tuto návaznost představoval. Ano, on byl vážnou kartou ve hře, pokud šlo o česko-slovenské vztahy. A tam si dovedu představit, že bychom byli ochotni jaksi se sebezapřením ho kandidovat. Tam byla ta otázka premiér a prezident. A to jsme ctili a kdyby to nebyl Marián Čalfa a byl to Čech, tak je otázka, jak bychom k té otázce kandidatury Alexandra Dubčeka přistupovali. Ale jedině s odpovědností za česko-slovenské vztahy, za jednotu federace. Vůbec ne proto, že bychom tím chtěli říct ještě něco jiného, ať už k osobnosti Alexandra Dubčeka anebo k odkazu osmašedesátého. Protože osmašedesátý je šedesátý devátý, musím zdůraznit. Tak jsme se rozešli s našimi vůdci 21. srpna (1969) na náměstí ulic, českých a moravských. A tam je ten Dubčekův podpis (na rozkazu zasáhnout proti demonstrantům, pozn. JČ). Takže jenom s velikým sebezapřením bychom na to mohli přistoupit.

    Milan Schulz: Ano, ty dostaneš taky slovo. Mnoho lidí se hlásí. Já bych prosil, abyste mluvili stručně, protože jinak to všecko nestihneme. Tato chvíle je vzrušenější, tak ji pokusíme se zachovat ještě a dokončit. Hlásí se skoro všichni panelisté a navíc se hlásí za mnou i předseda celé akce. Takže, v tomto pořadí snad dostanete všichni slovo. Tak, Vladimíre.

    Vladimír Hanzel: Já mám ještě k panu Čulíkovi a vůbec k té celé debatě. Tady zaznělo o jakýchsi tajných schůzkách s Dubčekem, to totiž - a vypadá to tak hrozivě. A že nebyly nahrávané a podobně. To nebyly v podstatě tajné schůzky. S Alexandrem Dubčekem, který pendloval mezi Prahou a Bratislavou, jeden čas byl také v Jihlavě, aby byl tak na půl cestě a mohl přijet tam nebo onde, bylo takové velice citlivé jednání. Nebylo to jednoduché. A občas bylo potřeba, aby, aby, sám si to vyžádal, aby s ním Václav Havel promluvil na chvilku mezi čtyřma očima. Čili to nedá se říct, že by dvě strany spolu jednaly o nějakých složitých problémech a já si vzpomínám, když Alexander Dubček poprvé po 17. listopadu přijel do Prahy a měl vystoupil na balkóně v Melantrichu, tak on jel autobusem a měl papírky a tam měl hustě napsaný projev, který chtěl předčítat z toho balkónu v Melantrichu. Václav Havel, když viděl ty papírky, tak se toho zalekl a říkal mně, Vladimíre, prosím tě, já to nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev, je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají: Hurá, je tady Dubček! to je hlavní sdělení. A mně to bylo samozřejmě krajně nepříjemné, Alexander Dubček byl daleko starší než já a teď jakým právem já jsem ho měl upozornit. Dostal jsem to jako úkol, sedl jsem si vedle Alexandra Dubčeka a tak jsem opatrně mu říkal, s tím, že ten projev, co tam, že to není úplně to správné auditorium, to číst na tom přeplněném Václavském náměstí, jestli by to spíš nedal do Svobodného slova, které - on ani nevěděl, že existuje, noviny Svobodné slovo, které by mu to otiskly a tam by jenom krátce pozdravil Pražany. A on tak smutně koukal do těch papírů a říkal: A prečo som to písal. A pak začal v těch papírkách škrtat určité věty, to vypadalo pozitivně, jenomže za chvilku zase vepisoval další věci, které byly delší, než to, co škrtl. Ono - jenom - pro ilustraci uvádím, ono to bylo až lidsky velmi citlivé, celé to jednání. A proto bylo několik, co tady se mluví, tajných schůzek, to nebyly tajné schůzky, normálně, Dubček byl v Praze a kdesi do kouta šel (Havel) s Dubčekem a tam na chvilku s ním mluvil, aby jaksi uklidnil situaci. Pokud já vím, Václav Havel nikdy přímo neřekl Dubčekovi natvrdo, že příštím prezidentem bude on. On jaksi říkal prostě, tomu dělal ten prostor. To znamená, že on (Havel) bude teďko ten revolučním prezidentem a potom, samozřejmě, on (Dubček) bude mít šanci se účastnit samozřejmě toho klání o dalšího prezidenta a taková že by byla ústní, písemná nebo jakákoliv dohoda, přesně v tom, kdo v které fázi bude prezidentem, nebyla. V podstatě ani nebyla možná, protože si uvědomíme, že pak proběhly demokratické volby, první, tak potom sestava těch nejvyšších lidí byla výsledkem těch voleb. A byla - ještě tam byla dost důležitá úloha Veřejnosti proti násilí (slovenského ekvivalentu OF). My jsme v Občanském fóru zprvu skutečně velice uvažovali o Alexandru Dubčekovi. A zpočátku - doba nás rychle předběhla - na počátku bylo prostě, že Dubček je ta světoznámá osobnost a a když se potom dělají ty dvojice, premiér - prezident, tak tam vždycky figuroval Dubček, že mohl být v jakési sestavě prezidentem. Byla to Veřejnost proti násilí, která překvapivě nám řekla, že pro ně je Dubček nepřijatelný. Později trošku, trošku začala couvat. Ale my jsme měl přímo teda od těchto Slováků, kteří byli obdobou Občanského fóra na Slovensku, přímo řečeno, bylo to při nějakém nočním jednání, kde nám překvapivě řekli, že absolutně, absolutně nepřipadá v úvahu Dubček. Čili to všechno se muselo brát v potaz. Bylo by nepříjemné, aby v té době byla rozmíška nacionálního charakteru, protože by to bylo pochopeno jako "Dubček - Slovák, Havel - Čech" a to jsme si naprosto nemohli jaksi dovolit, takovouto rozmíšku, když šlo o to, aby naopak Občanské fórum, Veřejnost proti násilí byl ten blok, mohutný, který vytlačí komunisty vlastně z politického kolbiště. U jedné schůzky - to je to vysvětlení, proč byly ty schůzky nenahrávány. U jedné té schůzky jsem byl také, když každý tady říká, jak byl u některé schůzky, bylo to 20. prosince, kdy Václav Havel jel na návštěvu Košic a Prešova, měli jsme mezipřistání, to bylo normální linkou, v Bratislavě, podle původní dohody měl Dubček přijet na letiště a během toho mezipřistání měl mít jednání s Václavem Havlem. To bylo opravdu 20., devět dní před volbou, kdy Dubček nikdy jaksi nestáhl to, že by nechtěl kandidovat na prezidenta, bylo to opravdu velmi citlivé, záleželo tam na každém slově, Dubček se omluvil, že je zachrípnutý a nepřijel na letiště, tak jsme jeli za ním domů, tam jsem to skutečně nahrával, musím říct, jak se tady mluví o nenahraných věcech, v rámci toho zmatku, když jsme byli potom v Košicích, tak jsem tam strčil tu stejnou kazetu, kde jsme měli nahraného toho Dubčeka, který byl zachrípnutý, ale mohl mluvit, samozřejmě, a přemazal jsem to, jo. Takže proto například tato - to bylo asi tři čtvrtě hodiny, nebo jak dlouho u Dubčeka doma, ten rozhovor není zaznamenán, takže, protože jsem u toho byl, pokud se pamatuju, sám, u toho rozhovoru s těma dvěma lidmi, tak tam každý volil pečlivě každé slovo. Někdy se úplně přímo neřeklo, ten bude onen prezident. Vždycky se mluvilo takovým způsobem, aby neměl Dubček pocit, že je od toho vystrčen. Ale nikdy nedostal příslib, že bude tím prezidentem. Jak říkám, ani - těžko by to bylo možné, aby se oni dva dohodli, a potom proběhly demokratické volby a zpětně by se do toho implantovala jejich dohoda. Děkuju.

    Radim Palouš: Stručně. Potvrzuju, co říká Vladimír. Já když jsem dostal do náručí toho Dubčeka, kterého jsem měl vystrčit k Vaškovi Malému na balkón, tak měl pořád ten dlouhý papírek a já jsem mu snažil se vtlouct do hlavy, myslím, že nejenom tentokrát, nesmíte, je to jinak všechno, neboť, vězte, nejdřív se dělal jeden den režie pro druhý den, na balkónech, kde lidi e pozvali, kdo tam mají být, ale pak na tom samotném balkónu, vpředu Václav, Malý, a za ním já a nepustil jsem k němu nikoho a za mnou režijní štáb vlastní: Křižan, Kantor, Vašek Havel. A ti aranžovali poslední pokyny pro tu atmosféru, která byla citlivá, podle toho, jak reaguje to náměstí. To byla naše výhoda proti ÚV KSČ. Oni byli na to příliš byrokratičtí, necitliví. My jsme reagovali na chvíli, na zachvění chvíle. Já vím, co to dalo strašný práce a (... nesrozumitelné slovo) Dubček přišel na balkón a začal předčítat řeč jako pro ten neposlouchající parlament a já nevím pro co - neměl prostě kontakt s publikem. To neříkám, že nebyl mně osobně v tu chvíli třeba sympatický, ale hovořím jenom o té necitlivosti vůči chvíli. A druhá věc je, nemyslím si, že on měl rozhovory s Václavem Havlem teprva potom. Myslím si, že někdy, Vladimíre, nebylo to ještě před revolucí, ještě v roce 1989, že se s ním setkal, nejednou. A poslední věc, u nás, ve Fóru, nebyl taky Dubček a Havel jediní dva kandidáti, o nichž se mluvilo. Byli i jiní, kteří potom odpadli.

    Eda Kriseová: Pardon. Já jsem tady mluvila o setkání s Dubčekem. Teď mi to docela došlo, že on se jakoby zastavil v tom roce 68. On přišel po dvaceti letech a choval se stejně jako v roce 68. Čili pro mě největší překvapení bylo, že nezmoudřel a nevzal na vědomí to, že situace je úplně jiná. Takže ono to bylo celý takový jako nejenom citlivý, ono to bylo i trapný, bych řekla. Abysme nechodili kolem horké kaše. To je jedna věc. A druhá věc, že bych opravila Petra já si myslím, že ten Adamec nebyl přijat na té Letenské pláni, on byl vypískán. On byl úplně mimo mísu. Úplně prostě mluvil tak, že ten dav začal mručet hned ze začátku a pak ho vypískal. Takže já si myslím, že Adamec vůbec neměl šanci a bylo to jasný v tom momentě na té Letenské pláni. To je všecko, děkuji.

    Stanislav Milota: Jenom krátce. Po druhé světové válce režisér Kurosawa natočil film, který se jmenuje Rašamon. A ten film je o silničním neštěstí a je tam osm svědků, kteří svědčí. Každý jinak. Já jenom tady je z celé té debaty mě jako zajímá nejvíc to. Že je deset let poté a vlastně co teda dělali historici, novináři, že se dobíráme této věci? Zvlášť v době, teda, zrovna okolo toho Václava. Moje názory já jsem říkal dávno předtím a taky jsem se tak rozhodl, že jsem od toho odešel. Ale dneska, kdy je každej zubař a já nevím kdo je vlastně má pocit, že má říkat věci takové, nehorázné a jiné a zpochybňovat věci, si myslím, že já osobně nedávám právo na to. Protože tam se skutečně odehrávala věc, kdy tam, jak jsem říkal, nepřišlo to nejlepší z toho národa, zůstalo to na určitejch jedincích a ti provedli tenkrát to jedině možné. Děkuji.

    Vilém Prečan: Dvě svědectví. Teď nemluvím jako historik, ani jako tady že předsedám. První: vím ze Slovenska od Agneši Kalinové, která tady není, jak velice Dubčekovi záleželo na tom, aby byl první prezidentem a  že to byla věc jeho osobní satisfakce. Ten výrok: Já chcem mať tu gunarovu zlatú vaňu. Gunar, to je maďarsky Husák, tedy. Druhá věc. Už koncem listopadu bylo jasné, že se tady bude rozhodovat o tom, kdo bude ta osobnost, která bude stát v čele Československa. 29. odjížděl z Vídně kníže Schwarzenberk do Prahy a já jako člověk, který byl předtím šest let v těsném spojení s Václavem Havlem, korespondence, vydával jsem jeho texty, a tak dále, jsem prosil Karla Schwarzenberka, aby vyřídil Havlovi ode mne jeden jediný osobní vzkaz. Nemůže stát proboha, jenom ať nestojí v čele státu člověk, který když přijde těžká doba, tak se rozpláče. S Alexandrem Dubčekem máme zkušenosti z jeho selhání v roce 1968-1969 a z toho, že dvanáct let , mezi 1976 a 1988 mlčel a na žádnou výzvu, žádnou prosbu, aby třeba jenom nějakým gestem podpořil disent, podpořil to druhé, demokratické Československo, neřekl ani slovo, odmítl to a čekal až do roku 1988. To byl apel na Václava Havla, v té době jsme věděli, znali jsme jeho texty, "Terén, na který nikdy nevstoupím",do politiky, profesionálním politikem nikdy nebudu, to byl apel, jestli je takové rozhodování, a tak jsme to tehdy cítili v exilu, že takto se bude rozhodovat mezi Pražským jarem na lepší úrovni, obrodovským, a mezi demokratickým Československem, mezi návratem svobody se vším všudy, že tady že jsou pouze ty dvě alternativy a že Václav Havel se musí rozhodnout.

    (neidentifikovaný účastník): (...) K tomu, co tady říkal pan docent Prečan. Já jsem měl možnost mluvit s Dubčekem asi tři dny nebo čtyři dny vlastně před jeho nehodou, dopravní, na té dálnici v roce 1992, bylo to těsně před přijetím slovenské ústavy, tam v Bratislavě naproti staré Slovenské národní radě a můžu potvrdit, bavili jsme se o těchto věcech, že on to nesl jako velkou křivdu, tedy prakticky až do konce života, že vlastně tedy byl odsunut na druhé nebo spíše na třetí místo v těch volbách roku 1992. Já samozřejmě se domnívám, že tady větší roli, než si možná představujeme, hrálo to, co tady říkal pan místopředseda Pithart, ten česko-slovenský vztah, tedy, a obava, jak by to prostě dopadlo, kdyby tedy v případě, že Ladislav Adamec se stal premiérem, by tedy i prezidentem měl být Čech.


    Václav Havel: S Dubčekem jsem dohodu (asi) neměl

    Praha pátek 15. října odpoledne.

    Jan Čulík: Já bych měl velmi stručnou, krátkou otázku. Dopoledne jsme tady měli docela zajímavou diskusi o aspektech první volby československého prezidenta. Vyplynulo z ní, že Dubček byl nepříjemným a nepřijatelným kandidátem pro Občanské fórum. Ale o to nejde. V nové knize od Johna Keana, která možná je kontroverzní, se uvádí, že jste mu prý slíbil během tajných jednání, že ho budete podporovat v druhé volbě na funkci prezidenta, když bude on podporovat vás na tu první. Keane argumentuje, že jste tím jaksi vstoupil do praktické politiky. Mohl byste stručně vysvětlit, jestli je to pravda, z jakých důvodů jste to učinil?

    Václav Havel: Já tu knížku toho pana Keana nečetl a ani čísti nebudu, jako jiné knihy, které jsou o mně napsány, už jich je nejméně deset. Zdá se, že pan Keane má tentýž sklon co jiní autoři takovýchto knih, totiž domnívat se, že ty dějiny jsou tajemnější a napínavější než jsou ve skutečnosti. Ono, když se to potom rozkryje, ta všechna fakta, tak je to strašná nuda. Špatně se to prodává. Je třeba, samozřejmě lépe prodejné je vidět za tím vším jakousi skrytou detektivku. A že já jsem se tajně - že jsem si tajně s Dubčekem rozdělil moc ve státě, nebo něco takového. To jsou nesmysle, samozřejmě. Bylo to jednoduché. Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil před chvílí. O specifičnosti těch změn demokratických u nás. Zdálo se tehdy, že prostě by měl v čele státu stanout někdo, kdo už není svázán s programem reformního komunismu, byť by to byl člověk tak čestný, sympatický a statečný, jako je Dubček. To bylo jaksi v atmosféře. Tak to bylo. Proto nejen Občanské fórum, ale ani Veřejnost proti násilí nekandidovaly nebo nepodpořily kandidaturu Dubčeka na funkci prezidenta, proto jsem nakonec rozmanitým apelům podlehl já a tu kandidaturu přijmul a byl jsem to já, kdo ale velmi intenzívně podporoval myšlenku, aby, bude-li prezidentem Čech, aby skládal slib do rukou Slováka v čele federálního shromáždění a tuto myšlenku jsem jaksi prosazoval a to se také uskutečnilo. S Dubčekem jsem měl několik rozhovorů a jednání, ale ta neměla v sobě pranic tajného. Jsou možná i nahraná anebo jsou o nich záznamy, některé z nich byly v pražské Laterně magice, jednou jsem ho navštívil v Bratislavě při cestě do Košic v revolučních dnech a ty alternativy jsme prostě věcně spolu probírali, a to je celé. Nic spikleneckého na tom nebylo. Je mi to líto, ale je to - -

    Vilém Prečan: Když dovolíte, tam šlo o údajnou nebo skutečnou dohodu o druhém - o tom termínu v létě 1990.

    Václav Havel: Ano, to je možné. Já to nevylučuju, že jsme v těch konverzacích o takové alternativě mluvili. To je možné. Něco takového se mi trošku vybavuje. Ale nebyl to rozhodně -

    Vilém Prečan: Aspoň to tvrdil tady Stanislav Milota, který tady v jednom rozhovoru - -

    Václav Havel: Ale nebyl to rozhodně žádný agreement, žádná domluva, žádný slib nebo ujednání. Že se o tom prostě mluvilo v hovoru jako o možné alternativě. Protože byl zvyk ten, že je-li, aby ty tři nejvyšší ústavní funkce byly vyváženy mezi Čechy a Slováky a mluvilo se o tom, že v případě - že po těch dvou letech by Dubček byl - to jest Slovák, prezidentem. Ne, já mám dojem, až po těch dvou letech?

    Vilém Prečan: Ne, to se právě mělo odehrávat někdy v prosinci, tady ty rozhovory.

    Václav Havel: A ty o tom něco, Stando, víš, jo, ano?

    Stanislav Milota: Nebyl bych to já, kdybych do toho nevstoupil. Já v té knize pana Keana hraju také nějakou neblahou roli, je paradox, že tohle teda zrovna se stalo na půdě této organizace, někde, která dělá historii, kde jsem s tím panem Keanem mluvil. A kde jsem samozřejmě řekl, tam vlastně jsme teďka s Vláďou (Hanzelem) mluvili o tom, jestli je to tajné nebo netajné. No, nebylo to veřejné a jestli někdo napíše, že to je tajné, to je jeho věc, jo. Já jsem mluvil o jedné z těch schůzek, já nevím, kolik jich bylo, jednu znám, že jsem bral taky telefon, kdy Dubček přislíbil, ještě v Laterně Magice, že "nebudem kandidovať" a odjel do Jihlavy a volal, "budem kandidovať". A mluvil jsem o jedné z těch, která byla v tom ateliéru (Josky Skalníka), kde vlastně ta dohoda o té druhé volbě, ta byla. Jak je to v té knize, já jsem to nečetl, protože umím akorát žižkovsky. Ale vím jednu základní věc, a to se váže i na literaturu. A to je o tom, co zná Eizenštejn, že když natočíš velký detail člověka, který se usmívá, a střihneš na to polívku, tak on je labužník. Když na tentýž obličej střihneš mrtvolu, tak je cynik. To je všechno, co k tomu chci dodat, protože ta debata tady dopoledne byla vlastně o pomlouvání vlastně této věci, a ona má trošku jiné teda ještě zázemí, než to je takhle. Děkuju.

    Václav Havel: Já tedy musím dodat pro pořádek a pro přesnost, že mám velmi špatnou paměť. A pakliže se o tom či o onom v té či oné fázi mluvilo a já jsem na to zapomněl, tak se omlouvám, ale rozhodně to není tak, že bych něco tajil a skrýval, nějakou odvrácenou tvář dějin. Já vám děkuji za pozornost, opakuji, že lituji, že tady nemohu sedět jako vnímavý posluchač toho, o čem se zde rozpráví, ale nepochybně o tom budou nějaké dokumenty, které mi budou zpřístupněny. Děkuji vám za pozornost.


    S Dubčekem jsem dohodu měl

    Záznam z jednání porady zástupců Koordinačního centra Občanského fóra a Koordinačního výboru Verejnosti proti násiliu z 22 prosince 1989, Praha, viz Josef Suk, Občanské fórum, listopad - prosinec 1989, 2. díl, dokumenty, Doplněk, Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998, str. 265:

    Václav Havel: Já jsem se chtěl jenom zeptat na jednu důležitou věc. V rámci lehce komplikovaného jednání s panem Dubčekem jsem mu v jakési fázi dal slib, kterým jsem samozřejmě vázán, pakliže on mezitím to nezměnil. A na to se chci zeptat. Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále.


    Dopis Britským listům, pátek 15. října večer:

    Havel versus Dubček

    Vladimír Hanzel

    Vážený pane Čulíku,

    k Vašemu aktuálnímu zpravodajství z dnešní konference -

    "Jsem mu dal slib, že při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív, se vyjádřím v tom smyslu, že bych ho podporoval jako kandidáta na toho pětiletýho prezidenta po svobodných volbách a tak dále."

  • čistě technicky: žádné pětileté československé prezidentské období se už nekonalo;

  • V. Havel ani nemohl podporovat kandidaturu Dubčeka po volbách v roce 1990, neboť Dubček kandidátem nebyl;

  • svůj slib Havel tedy nesplnil pouze v tom bodě, že se "při nějaké příležitosti vhodné, co nejdřív," nevyjádřil;

  • nebyla to žádná dohoda, natož dohoda tajná při tajných schůzkách; Dubček byl nepřijatelný jak pro VPN, tak pro OF. Delikátnost situace spočívala v nutnosti vyhnout se otevřenému střetu mezi Slovákem Dubčekem a Čechem Havlem. Jediná autorita, na kterou Dubček v této věci dal, byl Havel - a ten byl současně jasně deklarovaným kandidátem na post, po němž Dubček toužil. Byl to jistě nešikovný příslib, který z Havla v rámci manévrování - ve prospěch a v barvách OF a VPN - vypadl. Nejen v politice, ale i v běžném životě však nastávají situace, kdy z různých důvodů je krajně obtížné nebo nemožné daný slib splnit.

  • Keane zcela tendenčně manipuluje s fakty a domněnkami. Ve skutečnosti Havel přijal svou kandidaturu na prezidenta nepříliš ochotně a po jistém váhání; byl to on, kdo přes odpor (nejen Zdeňka Jičínského) prosadil zkrácení funkčního období prezidenta na půl roku - to nedělá člověk, jehož cílem je být prezidentem za každou cenu. Havel tehdy pojímal svou roli jako "revolučního prezidenta" a původně vůbec nepočítal s možností dalšího funkčního období na tomto postu.

    Zdravím,

    Vl. Hanzel

    P.S. Obdivuji rychlost, s jakou jste dal dnešní dění do BL.


    Jan Čulík - tři stručné poznámky na okraj této konference

    Předneseno na konferenci historiků k  desátému výročí československé demokratické revoluce v sobotu 16. října 1999

    1. Možná že bychom se měli při studiu pádu komunismu také zaměřit na onu chvíli, právě na ten mechanismus, kdy a jak se z nezištných bojovníků za svobodu stává nový establishment, noví, mohu-li to tak říci, manipulátoři moci. Zdá se mi, že je to důležitější než mnoho jiného. Jeden účastník této konference se mě ptal: A proč? Je to skutečně důležité a zajímavé? Ano, je to důležité, protože bychom měli vědět, odkdy má začít mít nezávislý analytik - historik, novinář - kritický odstup od bojovníků za svobodu, jejichž úsilí dosud sledoval se sympatiemi.

    Proč jsem se tady t snažil zjistit, jak to vlastně bylo s Dubčekovou a Havlovou dohodou ohledně prezidentského úřadu? Myslím, že je zcela oprávněné zkoumat tvrzení britského politologa Johna Keana, zda je pravda, že se Václav Havel a jeho kolegové nutně stali velmi brzy během demokratické revoluce pragmatickými politiky, kdy taktika asi začala být důležitější než pravda. Neodsuzuji to, jinak to možná nešlo, ale pokud tomu tak skutečně je, měli bychom to vědět.

    Mimochodem, v druhém dílu dokumentace pana Suka o Občanském fóru je na straně 265 citován Václav Havel v záznamu z 22. prosince 1989, jak říká, že zmíněnou dohodu o prezidentském úřadu s Dubčekem uzavřel.

    Tyto otázky musejí být otevřeně zkoumány. Přiznám se, že je pro mě nedostatek otevřenosti v této věci trochu zklamáním. Jistě, zahraniční badatel nehodnotí všechno úplně přesně tak, jak bychom to hodnotili, přesto je nutno přiznat, že v Keanově knize je poprvé zmíněna celá řada faktů, o nichž v ČR mnoho historiků ví, ale mlčí se o nich. Škoda, že to musí být teprve zahraniční politolog a historik, který tyto skutečnosti zveřejnil. Proč je tomu tak? Jeden svědek si Johnu Keanovi stěžoval, že jeho kniha obsahuje spoustu skutečností, které vůbec neměly být publikovány. Je tento mytologizující přístup správný?

    2. Studujeme-li demokratickou revoluci, měli bychom se na ni dívat ze širšího pohledu. Do jaké míry k ní skutečně došlo? Odehrála se opravdu v roce 1989 v Československu demokratická revoluce? Nebylo úsilí skupiny demokratických aktivistů trochu marné? V mnoha sférách života, v podnikatelství, v politice, ve sdělovacích prostředcích, převládly brzo po revoluci civilizační způsoby, jaké se v Československu vytvořily v předchozích komunistických desetiletích. Dá se tedy argumentovat, že sice padl všeovládající totalitní systém, ale v mírnější, modifikované formě, se jeho způsoby rychle navrátily, a ti z disidentů, kteří chtěli přežít a včlenit se do většinové společnosti, se museli jeho netolerantním způsobům přizpůsobit. Co znamená to, že k demokratické revoluci došlo až čtrnáct dnů po pádu berlínské zdi? Josef Škvorecký vzpomínal v jednom rozhovoru na to, jak obtížně odpovídal v oněch čtrnácti dnech na otázky západních novinářů, jak to, že berlínská zeď už padla a Češi pořád nic.

    Trochu šokující pro mě je, jak málo, jak se zdá, znamenala demokratická revoluce ze zpětného pohledu pro obyčejné lidi. V roce 1998 vyšla v americké studie kniha dvou amerických socioložek, Alena Heitlinger a Susanna Trnka v roce 1998 v nakladatelství Macmillan Women of Prague. Zabývá se názory českých mladých žen.

    Studie jak se zdá ukazuje, co potvrzují současné průzkumy veřejného mínění v České republice: obyčejní lidé v ČR jsou většinou odcizeni od politiky a nemají pocit, že mohou do politiky mluvit. Mnoho z nich se o politiku nezajímá. Pro autorky studie bylo velmi překvapivé, když zjistily, že většina interviewovaných žen konstatovala, že pád komunismu nijak neovlivnil jejich život. Považují "sametovou" revoluci za něco, co se odehrálo mimo ně. Stejně se skoro nikdo nezmiňoval o pojmu svobody. Nikdo z žen se nezmínil o tom, že po pádu komunismu je v ČR větší přístup k informacím ze západu. Ženy hovořily především o možnosti cestovat do zahraničí, mají-li na to peníze, popřípadě o možnost "obdivovat" (ne kupovat) "hezké věci v pražských obchodech".

    Je tento "neúspěch československé demokratické revoluce" důsledkem traumatického vývoje v sedmdesátých a osmdesátých letech? Měli bychom se asi ptát, proč se česká společnost tak pohodlně zabydlela začátkem sedmdesátých let ve zvyklostech husákovské normalizace? Proč tak rychle opustila ideály Pražského jara? Nedávná argumentace Petra Pitharta v Literárních novinách, že proto, že český národ politikové zradili, se mi nezdá přesvědčivá. Je-li někdo oddán ideálům svobody, nějací zrádní politikové ho od něho neodradí. Proč se tolik lidí v sedmdesátých letech s tak zuřivou intenzitou věnovalo prosazování husákovské ideologie? Jiří Sláma argumentuje, že, stejně jako po roce 1948 a 1989 se i po roce 1969 vyskytly pro mnoho dosud nevlivných lidí významné příležitosti udělat kariéru. Ale čím to je, že v Čechách tolik lidí opouští principy právě pro kariéru. Čím to je, že v Čechách byl v padesátých letech i v sedmdesátých letech komunistický útlak ve střední Evropě snad nejzuřivější? Neměli s touto mentalitou počítat reformátoři Pražského jara? Neměl si uvědomit, že pokud jejich liberalizační pokus selže, tvrdě to posílí právě tyto tendence v českém národě? Nejsou dnešní hospodářské a politické neúspěchy České republiky svým způsobem "pomstou za Pražské jaro", pokračujícím trestem za špatně provedený pokus o reformu v roce 1968, za nějž stále všichni pykáme?

    3. K desátému výročí pádu komunismu uspořádala Česká tisková kancelář na internetu průzkum veřejného mínění. Bojíte se návratu komunismu? Neuvěřitelných 55 procent dotázaných osob odpovídá, že ano.

    Tato pokračující antikomunistická paranoia v českém národě je alarmující. Znemožňuje lidem rozumnou soudnost. Protože jsme pořád traumatizováni komunistickou zkušeností, anebo se na ni vymlouváme, zakazujeme si pojmy i pragmatická řešení, která nějak vzdáleně připomínají tzv. komunismus. Jsme v této věci v nevýhodě například před západními podnikateli, kteří budou bez ideologických klapek na očích uvažovat na rozdíl od nás o všech možných alternativách.

    V souvislosti s touto trvající antikomunistickou paranoiou chci citovat Václava Žáka, který připomněl, jak po roce 1918 byla československá rozvědka tak dlouho traumatizována Habsburky, že pořád sledovala různé členy habsburské dynastie a jejich milenky a jaksi jí ušlo, že v Německu přichází k moci Hitler.

    Dnešní doba je úplně jiná. Vznikají nová nebezpečí, stará se už nikdy nebudou opakovat. Musíme se snažit se po těchto nebezpečích rozhlížet a předvídat je.

    Je docela dobře možné, že pád komunismu nebyl ukončením jedné éry, ale naopak první kapitolou, předmluvou, ranou fází nové vznikající, otevřené civilizace, založené na těsně provázaném globálním hospodářství ve světě, v němž byly v důsledku moderních komunikačních technologií zrušeny vzdálenosti. Do této éry svět nyní směřuje velmi rychle a politikové mnoha zemí se jí velmi obávají. V důsledku ostré hospodářské mezinárodní konkurence mnozí předpovídají hospodářský rozvrat a zničení dosavadních civilizačních struktur, i v Evropě. V novém světě, v němž přežijí jen ti jednotlivci a ty národy, které budou schopny se uplatnit s novými myšlenkami, je docela dobře možné, že bude střední Evropa ekonomicky neobyčejně slabou, zotročenou a podřízenou oblastí. Nynější období relativně příjemné svobody, kdy - navzdory vší frustraci - střední Evropě nikdo nevládne - je možná tedy jen neznatelným počátkem nezadržitelného úpadku této oblasti světa do chudoby a mezinárodního ekonomického područí.

    Poznámka pod čarou: Kdy vznikne v České republice ekvivalent britského Public Record Office, kde budou moci čeští občané kdykoliv studovat záznamy jednání z české vlády, případně vládní dokumenty?



  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|