Co je nového v České republice

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Včera jsme zveřejnili v plném znění anglický originál této zprávy. Dnes přinášíme pár citátů z této zprávy v češtině.

Program posiluje demokratický systém, zákonnost, lidská práva a ochranu menšin, zejména Romů. Podporuje hospodářskou a sociální soudržnost a zaměstnanost.

V severních Čechách spolufinancuje Phare výstavbu čističek a kanalizačního systému.

V letech 2000-2006 bude finanční pomoc zemím, které mají vstoupit do EU více než zdvojnásobena.

Dále je nutno pracovat na integraci Romů, na posilování zákonů, které zaručují svobodu tisku a na zajištění rovného přístupu k veřejným službám.

Koncem roku 1998 byl na ministerstvu vnitra jmenován náměstek minsitra pro veřejnou reformu, který má nyní 36 zaměstnanců. Avšak ke konkrétnímu zlepšení fungování státní administrativy nedošlo.

Došlo k určitému pokroku při vytváření regionální administrativy.

Platnost lustračního zákona nebude rozšířena za rok 2000.

Soudnictví

Situace zůstává v podstatě nezměněna, jak byla popsána v loňské zprávě. Soudci nejsou dostatečně specializováni a také musejí vykonávat časově náročné administrativní úkoly. Podmínky u soudů jsou prekérní. Soudy nemají moderní zařízení ani informační technologii. Stále se nedostává velké množství soudců a prokurátorů.

To vede k neobyčejně pomalým soudním procedurám, ve všech sektorech dochází k podstatnému a častému nahromadění práce. V první čtvrtině roku 1999 čekalo u soudů 230 000 neřešených soudních případů. V listopadu 1998 vydal Ústavní soud rozhodnutí, podle něhož tato zdržení porušují českou Listinu práv a svobod. Soudy a stát jsou odpovědné za škody, způsobené těmito odklady.

Co se týče nezávislosti soudnictví, oficiálně mohou být soudci a prokurátoři odvoláváni ministrem spravedlnosti, i když k tomu dosud nedošlo. Podle letošního průzkumu veřejného mínění nedůvěřuje 65 procent českých občanů soudům, hlavně v důsledku pomalosti jejich práce a nízké úrovni jejich kompetence.

Soudy nejsou schopny bojovat proti organizovanému zločinu ani proti hospodářské zločinnosti. Nejsou schopny si poradit ani s bankroty podniků.

Dosud neexistuje Nejvyšší administrativní soud, který má podle ústavy existovat, ale vláda ho nezamýšlí vytvořit.

Protikorupční opatření

Korupce je vážný problém a boj proti korupci je hlavní vládní prioritou. Podle vládních odhadů stoupla hospodářská zločinnost v první polovině roku 1999 o 35 procent. Většina případů je korupce.

Vládní politika v této oblasti je vážně ochromována nedostatkem pracovníků, zařízení, a nedostatečnou koordinací mezi protikorupčními úřady a nedostatečnými zákony.

Zákony proti propírání špinavých peněz jsou víceméně v souladu s mezinárodními měřítky, ale existuje celá řada důležitých právních mezer a je nutno podstatně zlepšit vynucování těchto zákonů. Na boji proti propírání špinavých peněz se podílí mnoho různých vládních úřadů bez dostatečného vedení či koordinace.

Občanská a politická práva

Parlament schválila zákon o přístupu k informacím, který vejde v platnost 1. ledna roku 2000.

V červenci pozměnil parlament zákon o občanství, takže je nyní lehčí pro bývalé československé občany získat české občanství. Byla zrušena podmínka mít čistý trestní rejstřík, která byla diskriminační.

Průměrná délka vazby vzrostla z 89 dní v roce 1989 na 225 dní v roce 1998. V červenci 1999 bylo ve vazbě 3357 českých občanů.

Věznice víceméně dodržují minimální mezinárodní standardy, ale jsou většinou přeplněny.

Situace v mnoha policejních vazebních vězeních není přijatelná. Osoby, zbavené svobody policií často nemají možnost informovat třetí osobu o jejich situaci a jsou zadržovány policií po mnoho hodin bez možnosti povolat právníka.

Česká republika je tranzitní i cílovou zemí pro obchod s ženami, i když to zákon zakazuje.

Jednou ilustrací diskriminačních postojů je problém v Ústí nad Labem, kde místní úřady trvají na rozhodnutí postavit keramický plot, jímž mají být odděleni romští a neromští obyvatelé v jedné ulici ve městě.

Na mnoha ministerstvech, místních úřadech a školách pracují nyní romští poradci a asistenti. Vláda také pověřila ministerstva školství, vnitra a spravedlnosti celou řadou konkrétních úkolů, jejichž cílem je likvidace rasismu, neofašismu a extremistických hnutí.

Vláda však nezvýšila velmi malý počet trvalých zaměstnanců meziministerské romské komise, která stále nemá žádné finanční prostředky a žádnou výkonnou moc. Úroveň vzdělání je stále velmi nízká a 70 procent žáků ve zvláštních školách jsou stále Romové. Ze 100 přípravných škol, jejcihž účelem je připravit romské děti na návštěvu normálních škol, jich byla třetina založena ve školách pro mentálně postižené děti. Romská nezaměstnanost je stále velmi vysoká, dosahuje 70 - 90 procent. Zdravotní a bytové podmínky romských komunit jsou stále daleko horší než podmínky většinového obyvatelstva. Je velmi obtížné měnit postoje lidí na místní úrovni, jak dokumentuje případ z Ústí nad Labem a nedávné rozsudky okresních soudů. Od začátku roku 1999 požádalo několik stovek Romů o asyl ve Velké Británii. Vláda musí vytvořit všeobecnou dlouhodobou politiku proti diskriminaci a vylučování Romů ze společnosti. Tato politika musí být dostatečně finančně podpořena a musí se soustředit na místní podmínky.

Ekonomická situace

"Českou republiku lze považovat za fungující tržní ekonomiku".

Celkově poklesl reálný HDP v roce 1998 o 2,3 procenta. V prvním čtvrtlení roku 1999 se snížil meziročně objem hospodářství o 4,1 procenta. Avšak v druhé polovině roku 1999 zdá se vzniká oživení, došlo k meziročnímu růstu HDP 0.3 procenta.

Téměř všechny hospodářské sektory se smršťují, kromě obchodu, finančních služeb a zemědělství. Zejména špatná situace je v průmyslovém sektoru a ve stavebnictví. Koncem července 1999 dosáhla nezaměstnanost 8.8 procent. Existují obrovské regionální rozdíly a v severních Čechách a na severní Moravě dosahuje nyní nezaměstnanost více než 15 procent.

Inflace poklesla meziročně v srpnu 1999 na 1,4 procenta. Státní rozpočet na rok 1998 měl být vyrovnaný, ale zaznamenal deficit 1,5 procent HDP. Rozpočet na rok 1999 počítá se schodkem, který bude větší, než se očekávalo v důsledku ekonomické slabosti ČR - asi 3,5 procenta HDP.

Od druhé poloviny roku 1998 je Česká národní banka aktivnější v boji proti špatným dluhům. Práce nové inspekční komise nad kapitálovými trhy podstatně zlepšila atmosféru na kapitálových trzích.

Hlavní vládní iniciativou v oblasti strukturálních reforem je to, že v dubnu 1999 vláda schválila program pro oživení průmyslu, Cílem programu je poskytnout finance velkým průmyslovým firmám, které se octly ve vážné finanční situaci v důsledku absence efektivní restrukturalizace po privatizaci. Vláda firmám poskytne peníze výměnou za řídící pravomoci, firmy restrukturalizuje a prodá je co nejdříve novým investorům.

Hloubka a délka nynější hospodářské recese v ČR dokazuje, že strukturní reformy v ČR nebyly dosud dostatečné.

Restrukturalizace výdajové i příjmové stránky českého státního rozpočtu je stále obrovským problémem.

Ceny většiny zboží určoval trh: stát řídí ceny jen asi u 18 procent výrobků ve spotřebitelském košíku. Avšak cenová liberalizace v regulovaných sektorech se téměř úplně za nové vlády zastavila. Trvají protitržní zkreslení v energetice a v bytech.

Je zapotřebí zlepšit právní rámec. V zákonu o bankrotech a při jeho aplikací zůstávají určité problémy. Postavení věřitelů je velmi slabé. Dlužníci mají možnost si ukrývat svůj majetek mimo dosah soudů.

Registraci podniků a změny v právním statutu podniků nyní prováději soudy a může to trvat až dvanáct měsíců. Soudy jsou neobyčejně pomalé ve všem. Nutnost zefektivnit práci soudů je základní podmínkou při poskytování podnikům řádné právní jistoty. Je nutno zvýšit spolupráci mezi policií, soudy a institucemi jako je dohlížecí komise nad kapitálovými trhy v rámci boje proti hospodářskému zločinu a "tunelování" podniků.

Slabost finančního sektoru

Velkou slabostí českého hospodářství je finanční sektor. Bankovní sektor je i nadále těžce ochromen špatnými dluhy, i když se situace za minulý rok trochu zlepšila.

Avšak kapitálový trh je i nadále v podstatně nelikvidní, nepodporuje silnou správu podniků a je naprosto zanedbatelným zdrojem peněz pro podniky. Existují i nadále rozdílné ceny těchže akcií v důsledku roztříštěnosti trhu s akticemi, a je to vážný problém.

Česká republika zaznamenala vysokou míru investic a má vzdělané a kvalifikované pracovní síly a relativně rozvinutou infrastrukturu. Avšak mnohé investice jsou zřejmě dost pochybné. V posledních letech rostou více mzdy než produktivita.

Ve snaze přilákat další investice a zahraniční kvalifikaci do země by se nyní úřady měly soustředit na zlepšování všeobecného podnikatelského prostředí. Je nutno zlepšit právní rámec, omezit byrokracii a v kontextu makroekonomické stability dále provádět strukturální reformy.

56 procent pracovních sil je v ČR zaměstnáno v malých a středně velkých podnicích a produkuje třetinu HDP. Avšak malé a střední podniky mají jen velmi omezený přístup k financování a k poradenským podnikatelským službám.

České hospodářství dosahuje vysoké integrace do Evropské unie: 46 procent vývozu a 63 procent dovozu bylo v roce 1998 s EU. Je však nutno udělat mnohé pro zlepšení kvality a konkurenceschopnosti českého vývozu.

Česká republika bude schopna vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními silami v EU, pokud budou nutné strukturální reformy provedeny rychle. Vláda se musí soustředit na vytvoření prostředí, které podporuje podnikatelskou činnost a hospodářský rozvoj. Je životně důležité zlepšit právní rámec, management podniků, zrychlit restrukturalizaci podniků a zreformovat finanční trhy.

Schopnost ČR vzít na sebe povinnost členství v EU

ČR dosáhla v přibližování k EU za poslední rok jen minimálního pokroku. Neučinila vůbec žádný pokrok v klíčových oblastech vnitřního trhu , jako je intelektuální vlastnictví, státní zakázky, ochrana dat, audiovizuální sektor, pojišťovnictví a inspekce státní pomoci.

V oblasti státní zakázek dává ČR stále přednost českým firmám. Oblastí veřejných služeb se zákon stále nezabývá.

Zákony o ochraně intelektuálního vlastnictví byly přizpůsobeny EU jen částečně. Nedošlo k žádnému legislativnímu pokroku v oblastech, kde dosud existují mezery, týkajících se počítačových programů, distribučních práv a ochrany autorských práv.

Zákon o ochraně osobních dat je jen částečně v souladu se zákony EU. Nebyl učiněn žádný pokrok. Zákon neřeší přenos osobních dat do třetích zemí, registraci institucí, shromažďujících osobní data a neexistují sankce pro neautorizované zpracování dat. Vláda neusiluje o založení nezávislého kontrolního úřadu v této oblasti.

Všeobecně vzato je přizpůsobování českých zákonů na dobré cestě. Avšak pokrok při plnění krátkodobých priorit procesu přizpůsobování EU byl jen omezený.

Inovace

V květnu 1999 schválila vláda dokument, jehož cílem je vybudování vysoce rozvinuté informační společnosti, včetně práva přímého přístupu k informacím. Dokument však neobsahuje rozpočet.

V lednu 1999 schválila vláda politiku pro mládež do roku 2002. Dokument je ale mlhavý, co se týče odpovědnosti a časového rozvrhu a nezmiňuje se o žádném rozpočtu.

V roce 1998-99 studovalo v rámci programu Erasmus v zemích EU 2252 českých studentů a 5468 českých studentů se účastnilo programu Mládež pro Evropu.

Výzkum a technologický rozvoj

V březnu rozhodla vláda, že zvýší státní podporu pro výzkum na 0,6 procent HDP v roce 2000, 0.65 procent HDP v roce 2001 a 0.7 procent HDP v roce 2002.

Telekomunikace

Navzdory slabší ekonomice je telekomunikační sektor velmi aktivní. Koncem roku 1998 stoupl počet pevných telefonních linek na 40 a mobilních telefonů na 10 na 100 obyvatel. Vydávání licencí novým operátorům však bylo celkem vzato selháním.

Neslučitelné s předpisy EU je to, že ministerstvo dopravy a komunikací sdílí regulační funkci nad telekomunikacemi s ministerstvem financí a zároveň vlastní majoritní podíl ve všech čtyřech národních telekomunikačních společnostech.

Co se týče poštovních služeb, pokud bude přijat nově navrhovaný zákon o poštách, bude v protikladu s předpisy EU. Nevznikl dosud nezávislý dohližitelský úřad.

Audiovizuální sektor

Zákon není slučitelný s předpisem o Televizi bez hranic. Nedošlo k žádnému legislativnímu pokroku.

Ekonomická a měnová unie

ČR se plně podřídí předpisům v této oblasti. Zatím však neučinila v této oblasti v podstatě žádný pokrok.

Daně

ČR přizpůsobuje postupně své zákony o DPH a vybírání daní zákonům EU. Systém DPH je podobný systému v EU, vybírání daní se od systému EU v celé řadě oblastí odlišuje. Od roku 1997 došlo v této oblasti k minimálnímu pokroku.

Zemědělství

Podíl zemědělství na HDP poklesl z 3 procent v roce 1997 na 2 procenta v roce 1998. Vývoz zemědělských výrobků z EU do ČR dále roste. Představuje 5,6 procent celkového vývozu z EU do ČR.

Vývoz českých zemědělských výrobků do EU poklesl v roce 1998 na 2 procenta celkového českého vývozu do EU.

Existující veterinární a fytosanitární kontrolní mechanismy nejsou v souladu s předpisy EU.

Kontrola zemědělských výrobků na hranicích a kontrola dovozu neodpovídají požadavkům EU. Většina zpracovatelských provozů vyrábějících výrobky živočišného původu neodpovídá normám hygieny a veřejného zdraví, které platí v EU.

Energetika

Zákony v této oblasti nejsou dostatečně přizpůsobeny EU, zejména v oblasti předpisů o elektřině a plynu, o dodávce ropy, o řízení krizí a energetické efektivnosti. V oblasti bylo dosaženo malého pokroku.

Jaderná energie

ČR má čtyři reaktory VVER 440/213 v Dukovanech a v Temelínu staví dva reaktory VVER 1000. Jsou to reaktory sovětské konstrukce, o nichž se usuzuje, že je možné je zmodernizovat tak, aby odpovídaly mezinárodním bezpečnostním předpisům. Komise pro Evropu požaduje, aby tento modernizační program byl realizován do sedmi let.

ČR musí zajistit, aby technologické a bezpečnostní předpisy byly v Temelíně plně v souladu s bezpečnostními předpisy v EU, než bude Temelín uveden do provozu. Licenční proces musí být založen na konečném konstrukci reaktorů. Zároveň je nutné radikálně zmodernizovat jadernou elektrárnu v Dukovanech.

Doprava

Zákon není v dostatečném souladu se zákony EU skoro v žádné oblasti dopravy, s výjimkou letecké dopravy.

V oblasti silniční dopravy nebyl zaznamenán skoro žádný pokrok.

Nedošlo k pokroku při restrukturalizaci železnice, což je klíčově důležitý sektor české dopravy.

Malé a střední podniky

V oblasti malých a středních podníků je politika ČR víceméně v souladu s politikou EU.

Zaměstnanost

Zákon je v nesouladu se zákony EU v mnoha oblastech.

Životní prostředí

Zákon je v nesouladu se zákony EU v mnoha oblastech. Nedošlo k výraznějšímu legislativnímu pokroku.

Nedošlo k pokroku v oblasti nutných rámcových zákonů o zacházení s odpady ani v oblasti zákona o zacházení s nebezpečnými odpady, kterého je naléhavě zapotřebí.

Oblast ochrany spotřebitelských práv

Zákony nejsou v důležitých oblastech (bezpečnost výrobků, spolehlivost výrobků, reklama a informace, komerční praxe, smlouvy se zákazníky, úvěry) v souladu se zákony EU.

Soudnictví a vnitro

Přizpůsobovací proces se v ČR v této oblasti výrazně zpomalil.

Právo na asyl

Parlament dosud neschválil návrh zákona o asylu, který vláda schválila v březnu. Tento text se kromě toho vyhýbá otázkám jako je možnost poskytování politického asylu nebo vytvoření nezávislého odvolacího orgánu. V březnu r. 1999 však Česká republika podepsala evropskou konvenci z 20. dubna 1959 o zrušení víz pro uprchlíky a přijala z Kosova dalších 1450 uprchlíků.

Realizace asylové politiky je ochromována nedostatkem specializovaných pracovních sil, zejména právníků a zařízení.

Policie

Je politováníhodné, že zákon o policii, který vláda začala vypracovávat v prosinci 1998, dosud není hotov.

Celkové problémy v policii zůstávají stejné jako dosud. Může se zdát, že má ČR dostatečné množství policistů, ale jejich operační schopnosti jsou omezovány administrativními břemeny. Policie je také postihována špatnými pracovními podmínkami, nedostatkem zařízení a kanceláří. Neexistuje v policii žádná kariérní politika, platy jsou relativně nízké, a tak je obtížné získávat vhodné pracovníky a udržet je a vyvinout u nich etické postoje. V březnu oznámilo ministerstvo vnitra, že v roce 1998 bylo stíháno 306 policistů - to je ve srovnání s předchozím rokem vzrůst o 25 procent. Zvlášt velkou pozornost je nutno věnovat uvrhování osob do vazby na policejních stanicích. V klíčových oblastech neexistuje koordinace mezi různými odděleními policie.

Klíčovým problémem je organizovaný zločin, který by se mohl stát v budoucnosti velmi vážným problémem. Pašují se lidské bytosti (prostituce, ilegální přistěhovalectví), drogy, kradené automobily a propírají se špinavé peníze. Velkým znepokojením je zločinnost úředníků a podnikatelů, která se velmi málo stíhá. Vážným problémem je korupce, včetně korupce ve státním sektoru v centru i v regionech. Personál, zařízení a kvalifikace policie jsou nedostatečné, stejně jako je nedostatečná legislativa, rozpočet a spolupráce mezi jednotlivými odděleními.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Závěr, že čtyři parlamentní strany dělají pro popularitu té páté víc než ona sama je ale velkým zjednodušením.

Vede k iluzi, že když se politici k sobě budou chovat hezky, přestanou se pyšně a arogantně tvářit do kamery, a naučí se rovně odpovídat na otázky, komunisté se ze dne na den vypaří.

Tak tomu ovšem určitě nebude. Získat hlasy občanů, kteří nechtějí kapitalismus, protože si v něm z nějakého důvodu nenašli místo, lze jedině tak, že konkrétně pocítí jeho výhody.

Jestliže má pětina občanů pocit, že se s nimi v tomto režimu nepočítá, nemůže to být pouze důsledkem toho, že politikům jiskří oči v televizi.

Politici kteří nevěří průzkumům, anebo je nezajímají, dělají určitě chybu. Měli by je studovat tím spíše, že chodí po jiných ulicích a jiných místech než lidé neúspěšní a chudí, anebo si čtou pouze příjemná čísla, jako je to včerejší o přebytku obchodní bilance.

I neúspěšný občan je totiž volič, a ke kapitalismu, ať už v pravém, či levém balení se přihlásí pouze v případě, že mu přinese minimálně naději. Místo souboje s dávno zesnulým Leninem je asi efektivnější budovat společnost, ve které sice ti lepší právem vyhrávají, ale nikdo definitivně neprohrává.

Volební prefrence komunistů se nesníží tím, že bohatí budou mít víc, ale tím že ubude chudých. Stručně řečeno - budoucnost bude patřit buďto střední vrstvě, anebo komunistům, buďto zde bude vládnout právo a spravedlnost, anebo nás čeká pouze rovnost v nedostatku. Komunisty neporazí úsměvy premiéra a předsedy parlamentu ale jedině úsměvy sebevědomých občanů. Zatím jich ubývá.

Vysílá se v pátek 22. října ráno.

Poznámka JČ: Na pražské konferenci minulý týden jsem se zmínil o tom, že snad mohli pořadatelé přizvat do svědeckého panelu o revoluci v roce 1989 také nějaké obyčejné lidi. Řekl mi pak Petr Pithart: "Pane Čulíku, kdo to jsou pořád podle vás ti 'obyčejní lidé'"?

L. Nedbal cituje israelského miliardáře Wertheimera, že je třeba zajistit exportní sílu VLASTNÍCH pokročilých technologií (ne pouhým kupováním licencí, s nimiž se platí CIZÍ vývoj.

ČSR nebo ČR byla ovšem v zcela jiné situaci než Israel, protože ztratila kontakt se světem na 40 let a musí obnovovat a obnovit úroveň pracovníků a technologie hloubkově, t.j. ve všech vrstvách a pokud možno souběžně. Národní výzkumná centra sama o sobě by mohla být isolovanými skleníky. Vědci by něco vymysleli a museli by prodávat své myšlenky do zahraničí, protože jejich realisace doma by trvala desítky let. Tak to už tady bylo za socialismu, viz např. čočky vědce světové úrovně Wichterleho.

Pravděpodobně jediný možný postup po 1989 byl právě nakoupit licence v dobře zvolených odvětvích při NELIBERALISOVANÉM zahraničním obchodě. Tím bylo možno získat stav techniky několik let starý a na něm se naučit, jak vyrábět. Od licenčních výrobků pak odvíjet vývoj těch VLASTNÍCH moderních technologií, což by přineslo i zvyšování úrovně subdodavatelů. Nová výzkumná centra a produkční továrny by se staly vzájemně se ovlivňujícími partnery a bylo by možno převádět rychle výsledky výzkumu do praxe.

To jsem, prosím, extra nevymyslel jako Bejval Antonín, ba ani jsem nemusel vylézt na nejvyšší holandskou horu, abych se rozhlédl. Jenom jsem sledoval, jak to třeba dělala Korea. Opevnila neprodyšně své vlastní hospodářství a vnitřní trh proti vlivu pokročilých zemí, vydupala si statut rozvíjející se země, který jí umožnil exportovat do těch pokročilých zemí (ten statut jí náležel zprvu po určitou dobu oprávněně, ale dokázala si ho udržet i dlouhá léta potom, v době kdy už na něj naprosto neměla nárok). Naučila se vyrábět i v nejnáročnějších oborech, vytvořila si potřebné vědecko-výzkumné zázemí a vychovala vlastní vědeckou inteligenci. Jenomže to stálo 20-30 let tvrdé práce a odříkání, protože začínala od nuly. U nás by to bylo nemuselo tak dlouho trvat, ale bez té tvrdé práce a i odříkání by to bylo jistě také nešlo. Ovšem byli bychom museli mít od začátku zcela jiný politický systém a jiné vedení, ale to už asi národ začíná tušit.

J.T. 21.10.99

Někdy v roce 1993 jsem zpracoval pro Svobodnou Evropu podle Financial Times pořad právě o tomto - jak Jižní Korea dosáhla své hospodářské prosperity, vytáhla se sama za vlasy ze rozvojové země v hospodářského giganta. Jenže takové věci se ve Svobodné Evropě velmi těžko prosazovaly - "Cože, vy nám navrhujete přísnou ekonomickou regulaci?" Karel Kuehnl opakoval ve svých ekonomických komentářích v RSE znovu a znovu do zblbnutí, jak dobrá je Klausova hospodářská politika a jak všechno vyřeší volný trh. Tyto lidi by někdo měl pohnat k odpovědnosti, co z hlouposti nebo z ideologické omezenosti udělali své zemi.

Jiří Jírovec

Mírně zredigováno.

V době, kdy zasedávalo předsednictvo ÚV, strana a vláda a tyhle navenek frázemi uhlazené instituce, jsem měl nesplnitelné přání: být neviditelným svědkem jednání v okamžiku, kdy zúčastnění začali mluvit, v nepřítomnosti kamer a stenografů, jak jim zobák narostl. Známý Jakešův projev z Hrádku to trochu naznačil, ale moje zvědavost sahala o hodně dál.

Díky Janu Čulíkovi, který trápí novodobé papalášstvo nejrůznějšími variantami otázky "a jak to tedy bylo doopravdy", se můj zájem přesunul o kus dál - k lidem, jimž spadla moc do klína v roce 1989.

Musím připustit, že přes cynismus, jímž jsem ve vztahu k vrchnosti jakékoli ideologické a státní příslušnosti obrněn, mě sondy Britských listů do nedávné minulosti uvedly do stavu jistého znechucení.

Ne kvůli sobě, protože mé přirozenosti se vymykají masová shromáždění, fangle a hesla, ale kvůli mamince, ztělesňující normálního občana, který byl, jak se nyní ukazuje, od prvopočátku manipulován frázemi o pravdě a hesly typu "nejsme jako oni".

Moje maminka žila v mýtu, že (alespoň) ten pan president je slušný a pravdomluvný člověk - prostě "náš Václav" - a že republiku někam dovede. Možná, že se teď v hrobě obrací.

Její čas se navršil ještě před tím, než tento mýtus začal přetrvávat v podobě oslabené do takměř divadelní tragedie člověka podlehnuvšího vlastní moci.

Jenže je ten zbytek vůbec pravda? Je pravděpodobné, že když se sloupne růžový nátěr naivního obdivu neinformovaného občana k osobě, kterou stejně znal jen z legend, které kolem ní z různých důvodů vznikaly, a odpadne divadelní líčení, ukáže se, že Havel nikdy jiný nebyl.

Jindřich Pařík na Foru BL napsal (příspěvek 09925): "Naše zklamání (z Havla - poznámka JJ) je tím větší, čím vyšší je podstavec, na který ho postavili a možna že i sám vylezl. Ale už bych mu nenadával - svoji trapnou roli dohrává až do konce, ke své smůle."

Ve zkoumání Václava Havla, které by se samozřejmě nemělo zvrhnout v nadávky, je ovšem nutné pokračovat, protože je třeba objasnit, jak vlastně k převodu moci z komunistů na novou garnituru došlo a jak se stalo, že demokratická revoluce rychle vyčichla.

V této souvislosti je třeba zdůraznit to, že období před rokem 1989 je stejně důležité jako události posledních deseti let.

Mimo jiné je třeba objasnit i roli Charty 77. Jak známo Václav Havel od jisté doby nemůže přijít komunistům na jméno a odmítá, jako údajně nadstranický president, spolupracovat s třetí nejsilnější stranou v ČR.

Jeho postoj, zjevně založený na poučce o nepolepšitelnosti darebáků, nebere v úvahu to, že návrat k "levému teroru" je v současném světě nemožný (ledaže by byl v zájmu mocností) a že jediné, co mohou komunisté v globalizovaném světě teoreticky vyhlásit, ale těžko uskutečnit, je program přerozdělení bohatství podle vzoru sociálních demokracií západoevropského typu.

Je tedy pravděpodobné, že Havel teď staví mezi sebe a komunisty zeď, která jej má oddělit od minulosti, kdy "nepolepšitelnými" spolupracoval v Chartě 77 i kolem roku 1989.

Zdaleka nejzajímavější je ovšem vztah Charty 77 a komunistické moci a zejména to, jak účinně vládnoucí strana dokázala využít elitistickou iniciativu ve svůj prospěch. Čím větší totiž byla mezinárodní podpora Charty 77, tím menší byla pravděpodobnost, že se někdo pokusil o akci mimo její rámec. Tedy výhodný začarovaný kruh.

Charta 77 se stala hnutím, které jen ojediněle potřebovalo veřejnost - a i pak nikoli proto, aby ji oplodňovalo skvělými názory, ale jako pozadí. Opovržení "ulicí" se nepochybně promítlo i do událostí roku 1989.

Nechť si čtenář pozorně přečte svědectví Vladimíra Hanzla, týkající se žádosti Václav Havla, aby usměrnil chystaný projev Alexandra Dubčeka na balkónu v Melantrichu:

"Václav Havel, když viděl ty papírky (Dubčekovu přípravu na projev - poznámka JJ), tak se toho zalekl a říkal mně, Vladimíre, prosím tě, já to nemůžu, ale běž za Dubčekem a řekni mu, že to nejde, takhle dlouhý projev, je tam zima, tam je potřeba krátce, úderně pozdravit Pražany, ty zavolají: Hurá, je tady Dubček! To je hlavní sdělení." Havlovi zjevně nešlo o přísun myšlenek po poznání prahnoucímu občanovi (pokud měl Dubček a kdokoli jiný co říct, publikum by bylo vydrželo poslouchat), ale o kulisu nadšení. Manipulace s divákem, tedy spoluobčany, režie. Řeči o pravdě na veřejnosti, sliby a manipulace v zákulisí. Kde se to ti lidé tak rychle naučili?

S nepřílišnou fantazií si lze představit, že výroky, podobné tomu výše citovanému, zněly třeba na  poradách komunistů připravujících listopadové oslavy Velkého října: "Soudruzi, je třeba krátce a úderně oslovit Pražany, ty zavolají ať žije KSČ a SSSR - jo a dejte do obchodů kolem náměstí pomeranče a banány, aby se nám lidé rozešli tak nějak s dobrou náladou."

Vedle mýtu havlovského stojí mýtus marasmu pocházejícího z komunistické společnosti. Lidé se prý odnaučili žít ve svobodě a pravdě a podle toho to vypadá. Nejde o víc víc než o další manipulaci, nechci-li přímo říct lež.

Havlovi bohužel zatím nikdo neřekl - pane presidente, to v čem lidé žijí v roce 1999, to není Gottwaldův, Novotného nebo Husákův marasmus. To je, nebuďte tak skromný, marasmus Váš.

Jsou na to svědkové. Jsem přesvědčen, že prakticky každý, kdo zažil návrat z vojny do civilu, z ciziny do ČSSR, kdo zažil uvolnění druhé poloviny šedesátých let, kdo emigroval - potvrdí, že ve svobodě a volnosti se člověk zabydlí za pár dní, možná týdnů. Marasmus je spojen s návratem do předchozího stavu.

Specifikou marasmu, který do společnosti vnesl Václav Havel je to, že mu předcházela naděje hesla "už je to tady" - což je skvělé, protože my přece "nejsme jako oni". O to větší zklamání vypuklo v okamžiku, kdy lidem začali zjišťovat, že heslo sice platí, leč s malou obměnou: "už je to tady - jsou jako oni".

Marasmus se dále prohlubuje poznáním, že pravda je ještě o něco drsnější než heslo naznačuje. Jsou totiž horší než oni. Od komunistů nebylo možné očekávat, že překročí svůj stín a budou budovat společnost jinak než podle moskevského foršriftu.

Havel a jeho spolupracovníci měli všechny myslitelné možnosti k tomu spojit hlavy dohromady a vybrat z modelů západního světa ten pro republiku nejlepší.

Vrátím se ještě ke zdvižené ruce Jana Čulíka, předznamenávající jeho otázku pro presidenta Havla. Domnívám se, že šlo o novinářský čin desetiletí, který snad povzbudí ostatní novináře k pohnutí pohnou ledy servilnosti.

Václav Havel totiž na malé ploše své odpovědi předvedl nejen aroganci, ale patrně i lež (zahalenou ovšem do špatné paměti) a Jan Čulík na stejně malé ploše několika vět v Britských listech obé dokázal. Bude někdo Havlovi věřit, že si nepamatuje na dohodu s Dubčekem? Těžko, protože šlo o obsazení tehdy absolutně neviditelnější pozice ve státě, tedy o věc naprosto klíčovou.

Znevážením Keanovy knihy se navíc president Havel ztotožnil s dřívějšími vladaři, kteří stejným způsobem nakládali s texty, které rovněž nehodlali číst, nebo to alespoň předstírali. Kruh se nám pěkně uzavřel a je možné udělat tečku.

Jiří Jírovec

Poznámka JČ: "Zcenzuroval" jsem tentokrát z textu Jiřího Jírovce některé jeho poznámky o Chartě 77, o kterých pozitivně vím, že byly věcně nesprávné - nechci zveřejňovat, co protiřečí ověřeným faktům. Je možno mě ovšem obvinit ze zaujatosti, neboť jsem úsilí Charty 77 za komunismu systematicky sledoval, sympatizoval jsem s ním a na Západě jsem strávil podstatnou část své energie překládáním chartovních dokumentů do angličtiny a jejich šířením po světě. - Zdá se mi, že Václavu Havlovi vadí na KSČM, že se tato politická strana nikdy nedistancovala od zločinů, jaké KSČ za totalitního režimu napáchala. Je ovšem nesprávné, pokud se hlava státu odmítá setkat s představiteli strany která reprezentuje kolem dvaceti procent voličů. K tomu je nutno dodat, že KSČM má ovšem v nynější situaci ještě asi tak pětkrát neúčinnější program pro řešení nynější české krize než ostatní, "státotvorné" české politické strany.

Ještě jedna věc: dá se taky dovodit, že když Václav Havel dosahoval nejvyšší popularity v roce 1989, nejefektivnější byla také jeho - už politikova - schopnost manipulace české veřejnosti. K stáru, nemocný, unavený tuto schopnost ztrácí a navzdory všemu dobrému, co pro českou společnost udělal, ho tato společnost už respektuje stále méně. Je mi ho líto, ale zavinil si to sám, že tvrdošíjně v úřadě zůstává a neví, kdy měl odejít. Je to syndrom Černěnko.

K článku Vladimíra Myslíka o svobodě (rasistického) projevu

Jiří Jírovec

Jeho závěrečný argument bohužel do značné míry pomíjí skutečnost, že vyslovením rasistického názoru věc mnohdy nekončí, ale teprve začíná, protože rasistické názory jsou silně přitahovány prázdnými mozky, které je přetvoří na svatou povinost zasáhnout v zájmu nadřazených, k nimž se počítají.

To je přesně důvod, proč v řadě států považují za přiměřené omezit právo na pronášení rasistických názorů (tedy šíření rasové nenávisti) a tím pokud možno předejít většinou tragickým důsledkům uplatnění rasistických nápadů v praxi.

Panu Myslíkovi by nemělo uniknout, že práva svobody projevit rasistický názor se vesměs domáhají lidé, kteří mají vlastní rasistickou agendu a že používají stejné argumenty jako on. Tím samozřejmě nechci říct, že Vladimír Myslík je rasista.

Domnívám se, že demokracie není ohrožena v okamžiku, kdy je potlačena rasistická propaganda, ale v okamžiku, kdy občan zjistí, že jeho hlas nic neplatí.

Pokud někomu vskutku leží demokracie na srdci, měl by mít starost například o to, jak po ní šlape president tím, že odmítá brát na vědomí demokratickou volbu nezanedbatelné části voličů. Aby nedošlo k omylu - je to jen shoda okolností, že vyřazuje z demokratického procesu komunisty. Jiný president se zašprajcuje třeba se zelenými nebo s pravicí, podle toho kdo se mu znelíbí.

Úvahy o rasismu se na stránkách BL objevily v souvislostí s ostudnou zdí v Matiční ulicí. Je dobré si připomenout, že tam nejde jen o Cikány neboli Romy - jak na to před časem upozornil František Roček - ale o lidi, kteří se ocitli, ať již z jakéhokoli důvodu, na okraji společnosti.

Ta zeď čeká nejen na Romy, ale nepříliš symbolicky na kohokoli, kdo odpadne a bude těmi "slušnými" zařazen mezi lidský hmyz. Možná, že tam jednou najde útulek i nějaký potomek pana Ročka a po letech si v zapomenutém kusu novin přečte, že ta zeď nemá s rasismem nic společného, že je za ní jen proto, aby nehlučel a nesmrděl těm, kteří jsou zatím ještě na druhé straně.

Možná tam ty noviny nechá pro někoho z nich. Imunní totiž není nikdo.

Jiří Jírovec

František Roček

Do týdne, možná i dříve, ústecké Městské muzeum vydává knihu Zeď, ve které jsem sledoval události v Matiční od roku 1974 až do 10. září 1999, kdy jsem knihu ukončil. Ukončil jsem ji k tomuto datu, kdy se začaly přivážet stavební díly plotozdi, protože kniha měla sledovat zákonitosti vzniku tak mediálně ohromné kauzy z drobného opatření v kratičké uličce. Vše po 10. září bylo jen důsledkem, který již nebude obohacen o nové prvky, protože veškerá škála prostředků byla využita.

Kniha o 264 stranách a 29 kapitolách uvádí dokumenty, svědectví a výběr novinových článků o kauze Matiční ulice - "nejslavnější uličky světa". Některé části knihy jsem využil při přípravě článků pro BL.

Mezitím došlo k dramatickému vyvrcholení celé podivokauzy. Dva dny před rychlostavbou plotu, která začala ve středu 13. října ve 4.00 hod. ráno, jsem v Ústeckém deníku uveřejnil článek o pocitech některých Romů. Těch, kteří nemají nic proti výstavbě plotozdi, protože lidé z Matiční ulice jim - Romům - dělají ostudu. A aktivisté za všelijaká lidská práva také. Jeden z nich řekl: "Jsem invalidní důchodce a přece moje rodina platí řádně nájem a všechny poplatky a musí mi zbýt i na pivo. Když mohu já, proč ne oni?" Tato konkrétní otázka romského invalidy hurá prohlášeních EU a Zemanova kabinetu zaniká...

Po více než pěti měsících neradostné práce na knize jsem došel k několika závěrům, které si Vám dovoluji položit do obrazovky Vašeho počítadla. Je to mé osobnízhodnocení této nešťastné záležitosti.

Co se dalo zkazit...

Vzrostlo napětí ve společnosti, Ústečané považují mnohé pražské politiky za nebezpečné neználky odtržené od reality, důvěra k Uhlovi je nulová. Jsou opět pozorovány případy, kdy se policisté bojí zasáhnout, aby nebyli obviněni z rasismu. Lidé, kteří se zabývají sociálními programy a multikulturními a romskými problémy na komunální úrovni jsou z křížové výpravy proti plotu rozpačití a ztratili jistotu, zda jejich práce nebude znehodnocena vzrůstajícím napětím.

1. Kauza Matiční - příklad zneužití lidských práv

Kauza Matiční ukázala na aktuální nebezpečí krize v hnutí za lidská práva, ale i v mezinárodní diplomacii. Došlo ke zneužití lidských práv k nátlaku, jehož součástí je také hrozba diskreditace České republiky v zahraničí.

Nátlak aktivistů za lidská práva na českou vládu je také důkazem nekoncepčnosti jednání aktivistů. Romská reprezentace je roztříštěna na zájmové skupiny a ty nemají jednotnou strategiii řešení problémů a stanovení jejich priorit a neumějí je prosadit. Nechtěně to potvrdil i aktivista Miroslav Tancoš, který ve středu odpoledne mj. řekl, že snad kauza Matiční teď konečně romské organizace sjednotí...

2. Nátlak jako systémová chyba

2.1. Humanista jako zkratka

Protesty proti válečné přítomnosti USA ve Vietnamu byly naopak úspěšným zneužitím amerických intelektuálů ve prospěch severovietnamské armády, která (ač byla na pokraji porážky) s pomocí této páté americké kolony obsadila nakonec Jižní Vietnam.

Sympatizanti z řad humanistů, kteří souhlasí s oprávněnými požadavky aktivistů, ale nejsou mnohdy schopni rozpoznat rozporuplnost a neadekvátnost některých konkrétních cílů nabalených na obecně oprávněné požadavky aktivistů. V tom případě podpora aktivistů sympatizanty může být účinnou zkratkou při prosazování nesmyslných jednotlivostí, mezi které patří také kampaň proti plotu v Matiční.

Sympatizanti vnímají především ideu (zdi mezi lidmi se mají bořit), ale neuvědomují si, že za ideou je konkrétní příběh - stavba protihlukového plotu pro zajištění alespoň minimálního klidu obyvatelům rodinných domků.

Aktivisté a jejich sympatizanti postupují v tomto případě proti obecnému právu občana na klidné soužití. Díky tomu jdou také proti dlouhodobému smyslu svého zájmu. Proto neštěmická radnice ani Magistrát města Ústí nad Labem aktivistům neustoupili a neakceptovali ani vyjádření vlády, protože jde proti obecnému smyslu lidských práv a povinností.

2.2. Konfrontace cestou k úspěchu

V kauze Matiční ulice chtějí aktivisté dokázat, že dochází k porušování lidských práv vydělováním romského etnika ze společnosti plotem. Akce nemá konkrétní místní smysl, protože plot je příliš krátký na to, aby někomu skutečně vadil v pohybu. Kampaň proti plotu (zdi) je pouze prostředkem k většímu zviditelnění dalších požadavků aktivistů a aktivistů samotných.

Úspěch mají předem zajištěný. Pokud by se neštěmická radnice výstavby plotu vzdala, byl by to symbol toho, jak bílí ústečtí xenofobní radní museli ustoupit před spravedlivými požadavky romských aktivistů a jejich sympatizantů a pokud bude plot postaven, bude to důkaz, že bílí ústečtí xenofóbní radní jsou symbolem rasismu (nebo v jemnější variantě: jsou důkazem porušování lidských práv a znevažování mezinárodních institucí) v Čechách...

Konfrontace je nejefektivnějším způsobem jak dosáhnout momentální účelovosti v jednání.

Boj za lidská práva, podobně jako boj ve vojenské informační válce, je založen na nepřetržitosti úsilí a na využívání psychologických zákonů propagandy. Z tohoto pohledu bylo město Ústí nad Labem v naprosté defenzívě, protože jeho představitelé nehledali mediální konfrontaci.

Veškerá pozitiva informačního boje proti plotu byla na straně tzv. aktivistů za lidská práva, protože se postavili do psychologicky i právně výhodnější pozice obětí či obránců obětí. Radnice neměla zájem podobnými kampaněmi rozviřovat situaci nad míru psychické únosnosti tamních obyvatel rodinných domků. I bez toho v historii Ústí nad Labem dosud nikdo jiný než lidé z Matiční ulice nebyl tolikrát v pozornosti televizních kamer...

2.2.1. Záměrné provokace

Příkladem plánované aktivistické konfrontace byl výsledek průzkumu budapešťského Evropského střediska pro práva Romů, které zjistilo, že většině romských dětí je odpírána rovná příležitost přístupu ke vzdělání. Tato zpráva je nejen projevem diletantismu a neznalosti problému, ale byla připravována jako záměrná provokace.

"Zaměstnanci ERRC (Evropského střediska pro práva Romů), které se zabývá právními aspekty diskriminace Romů, si vybrali Ostravu a po usilovné práci našli několik romských rodin ochotných zažalovat stát. Žaloba na stát není v naší právní tradici obvyklá, je inspirována duchem anglosaského zvykového práva, v jehož duchu také ERRC ve středovýchodní Evropě působí. Dá se nyní těžko odhadnout, jaké praktické účinky může tato žaloba mít a do jaké míry je vůbec uskutečnitelná. Nechápu však, proč se nežalují konkrétní osoby.

Musí přece existovat konkrétní učitelka, která dítě chce mermomocí přeřadit do zvláštní školy. Musí někde být konkrétní psycholožka, která neumí používat testy. Jistě existují konkrétní rodiče dítěte, kteří musí s přeřazením souhlasit, pokud o ně sami neusilují. Všechny tyto tři " instituce" musí vyjádřit s přeřazením dítěte svůj souhlas. Všechny tyto tři "instituce" jsou konkrétní lidé, které lze žalovat, pokud diskriminují. Takovéto žaloby by měly naději na úspěch a konkrétní dopad.

V případě práce ERRC mám pochyby, zda se nepromrhaly miliony na akci, jejíž praktické výsledky budou nulové, hlavně však bude mediálně efektivní. "Od samotných Romů pak jistě tato aktivita nepochází, zaměstnanci ERRC však udělali svou práci...," píše Roman Krištof v článku První žaloba na stát, v Romano hangos č. 8/99 1999 (Romský hlas), čtrnáctideníku Romů v České republice.

Výše uvedený způsob konfrontace nahrazuje seriózní jednání. Romské organizace měly dostatek času na prosazení programu přípravného, nultého ročníku při základních školách jako standardní opatření. Tyto třídy by připravovaly většinou žáky z rodin se slabším sociálním zázemím či spíše z rodin, které nevěnovaly výchově dětí dostatečnou pozornost. Cestu romských dětí do zvláštních škol bohužel mají na svědomí v drtivé většině jejich rodiče, protože mnohé děti nejsou připraveny na pohyb ve školním prostředí, od hygienických návyků přes nesoustředěnost, nedostatečnou znalost základů češtiny apod.

Nulté ročníky většinou vznikaly z popudu pedagogů jednotlivých základních škol (viz např. ústecké Předlice a mostecký Chánov). Přitom nulté ročníky jsou základní podmínkou pro vytvoření co nejširšího kádru romských žáků, aby později nastoupili v co největším počtu na střední a později vysoké školy a mohli výrazně ovlivnit další rozvoj romského etnika.

Matiční ulice je z tohoto hlediska nejkřiklavějším případem "radikalizace interetnických vztahů". Tak se totiž odborně nazývá přemrštěný boj aktivistů za lidská práva. Že tato společenská nemoc existuje, si uvědomují i na Ministerstvu vnitra ČR: "Polarizaci interetnických vztahů nepřímo napomáhají i někteří romští predstavitelé, kteří ve snaze upozornit na problémy Romů a získat pro jejich řešení co nejširší podporu, svými nekompromisními vystoupeními ve sdělovacích prostředcích situaci ideologizují a radikalizují." (Romové jako objekt státní politiky ,VI. Státní politika po roce 1990, bod 11, viz prevence kriminality na adrese: http://www.mvcr.cz/)

Celé problematice to je na škodu, protože: "nebývale se rozšířil i okruh "neromů", kteří se začali aktivně o život i problémy Romů zajímat. Z tzv. romské problematiky se postupně stalo významné politikum," uvádí se tamtéž. (Romové jako objekt státní politiky, VI. Státní politika, úvod)

2.2.2. Fóbie jako důsledek i předpoklad

Tyto aktivity jsou ale účelově využívány i pro potřeby majority, podobně jako jsou využíváni ekologičtí aktivisté pro potřeby specifických ekonomických a politických lobby. Symbol plotu (či zdi) je dobrým prostředkem ke zviditelnění jednotlivců a zájmových skupin, včetně zájmu určitých ekonomických skupin v rámci EU o přibrzdění integračního procesu ČR do EU. Využivání a podpora některých romských aktivistů lobujícími skupinami gádžů vytváří vzájemně se podporující uzavřený kruh důsledků a předpokladů.

2.3. Virtuální realita aneb tunelování lidských práv

Virtuální realita ale zastírá dennodenní všední a únavný rozměr místní lapálie a vytváří uměle "otazník" o naší schopnosti včlenit se do EU. Na kauze Matiční je patrné, že lze během jednoho roku dosáhnou až hysterického rozdělení společnosti. Pokud budou aktivisté dostatečně snaživí, vyvolají hysterické výstupy, které budou celou záležitost eskalovat ad absurdum.

Neboť pod klidným povrchem všedního dne je na jedné straně nesouhlas a odmítání aktivistů a jejich sympatizantů jako nebezpečných demagogů, na druhé straně je za každým, koho plot nepobuřuje, latentní stín xenofobie.

Pomocí podobných modelů lze vytvořit ideu boje proti bezpráví, která může i v 21. století nastolit obdobné situace jaké vynesly k moci autoritáře obdobných typů jako např. Mussolini či Hitler. Tentokrát pomocí informačních technologií v rámci virtuální reality. Spouštěcí mechanismus přitom může přijít od těch, kteří se snaží o opak, neboť obhajují lidská práva, ale ve skutečnosti necitlivými, až xenofóbními, kampaněmi provádějí defacto tunelování lidských práv. Pomocí podobných mechanismů se může stát rukojmím různých aktivistů i vláda a administrativa většího a silnějšího státu, než jen drobná ČR.

2. 4. Úloha jednotlivce v lidských právech

V mnoha případech ale nemusí být vypjatá situace nezvládnutelná, z počátku to nemusí být ani cílený útok, ale důsledek frustrace jednotlivců a jejich nedostatečné přizpůsobení se nové situaci. Pokud aktivistická hnutí nejsou vedena vyváženými osobnostmi, stávají se potenciálním zdrojem konfliktů. Potom pomocí podobné kauzy (jako je Matiční) lze vyprovokovat cokoli. Tiskový mluvčí magistrátu v Ústí n. L. Milan Knotek, který zažil začátek mediálního šílenství od května do července 1998, na toto téma napsal začátkem srpna 1999 článek v Ústeckém deníku pod názvem: " Matiční a krize inteligence".

Autor článku neskrývá svoji nechuť k aktivistům. Je zajímavé se s ním seznámit. Autor se domnívá: názor, že jsou v České republice porušována lidská práva, jsme si za hranice vyvezli dobrovolně sami.

Knotek píše:

"Princezna Diana byla svým způsobem nepříliš komplikované děvče, které nikdy nepochopilo svoji roli. I při vší té intelektuální nesmělosti měla jednu podstatnou výhodu - byla fotogenická a uměla se v médiích dokonale prodat.

Vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl je nepochybně jedním z pilířů nynější pražské (rozuměj české) intelektuální scény. Jeho osobní public relations je však na tak katastrofální úrovni, že i věci, které učiní relativně dobře, jsou pro normálního smrtelníka nerozkódovatelné.

Proč právě toto srovnání? Uhlův veřejný projev plný nešťastných, byť jistě některých upřímně míněných vystoupení a dalších diskutabilních vedlejších kroků, totiž činí z celé zdi-ploto-romo-mlynářovské kauzy mnohem větší sociální fenomén, než jakým ve skutečnosti je.

Hovoříme-li dnes s určitým stupněm oprávněnosti otevřeně o tzv. krizi české inteligence, nelze si nepovšimnout rychlosti, s jakou jedna její část nalezla staronové životní know how.

Skupina intelektuálů, která zasvětila celý svůj život boji za lidská práva v prostředí totality, neabsolvovala žádný porevoluční rekvalifikační kurs. Paradoxem je, že příkrý názor zahraničí na dodržování lidských práv v ČR nevznikl tím, že cizina dlouhodobě monitorovala zdejší prostředí.

Názor, že jsou zde výrazně lidská práva porušována, jsme si vyvezli dobrovolně za hranice sami. Jedna notoricky známá poučka z oblasti zpravodajských služeb hovoří o tom, že chcete-li uměle vyvolat nějaký problém pomocí dezinformace, musíte ji zabalit do velkého počtu informací pravdivých, které je nutné k tomuto účelu obětovat. Výsledkem je xenofobní nenormální společnost a tzv. česká inteligence, která, pokud zrovna není ozdobou nějaké zahraniční recepce, bdí na stráži a snaží se vychovávat. Domorodci však zatím nejsou příliš přátelští.

Úzká skupina lidí se tedy rozhodla vymezovat se vůči společenské většině. Dny, ve kterých se musejí pohybovat mezi námi, nějak přetrpí. Čas od času vycestují do cizí země, kde se na besedách, sympóziích a dalších akcích opět očistí. V cizině je všechno jiné. Na dětských hřištích skákají přes švihadla děvčátka ve vypraných volánkových šatičkách. Jedno je černé, druhé žluté, třetí bílé. Na všechno dohlíží Bůh a Michael Jackson.

Ochrana lidských práv se v ČR rozdělila na dva tábory - samosprávu, jejíž povinností je v co nejkratším čase najít nejpřijatelnější řešení problému a aplikovat je v praxi, a zástupce státních orgánů i domácích a zahraničních organizací s uvedeným zaměřením, kteří většinou výstupy komunálních zástupců negují. Kromě negace však zatím nenabídli nic smysluplnějšího. Oproti samosprávě jsou ale v obrovské výhodě - ke kladnému hodnocení jejich práce zatím plně postačuje konstatování, jak se TO dělat nemá.

I přes nynější katastrofální praktickou produktivitu ochránců lidských práv se jistě v dohledné době dočkáme nějakého velkého globálního projektu resocializace české většiny směrem k zajistění ochrany minoritních kultur s horizontem řešení desítek let. Domkáři z Matiční se ale potřebují vyspat už dnes večer (...)"

Knotkova reakce je typickým pohledem z ústeckého prostředí reálné praxe. Rasistické Ústí přitom je známo Ministerstvem vnitra ČR již řadu let jeho propracovaným programem prevence kriminality a činnost městské policie. (viz Ústecký deník 11.8.99, Krov: Ústí neproslulo rasistickými činy...).

U městské policie, která byla založena především pro zvládnutí exploze tehdy převažující romské kriminality ve městě, je dnes zaměstnáno již osm romských strážníků, atp.

V Ústí nad Labem je za minulý rok potvrzeno deset rasistických útoků, z toho osm ze strany Romů...

2.5. Skinheadská karta

Anarchisté a skini představují dva protipólní, ale hraniční stavy duše.

Mnohdy se nejedná jen o určitý pohled na svět, ale "stav duše" těchto radikálů je výsledkem působení celého komplexu psychologických a psychiatrických dispozic a společenských vlivů. Přitom v anarchistickém hnutí a hnutí skinů existují nenásilné i militantní proudy.

S těmito lidmi se setkáme ve kterémkoli západoevropském státě. Je záležitostí státu (nejen policie), aby měl tyto radikály pod kontrolou. Nelze jejich aktivitu spojovat jen s českou společností, protože z psychologického hlediska tito lidé jednají podle obdobného psychologického vzorce kdekoli a pouze jej modifikují podle místa, kde žijí - a projevují tam svůj typ pseudovlastenectví.

3. Mediální zákonitosti

Pokud se týká stylu práce, titulky v novinách vždy musejí upoutat. Kdybych měl na starosti aktuální vydání novin, vyhodil bych z kanceláře redaktora s článkem o tom, že se v Matiční postaví dětské hřiště, protože pozitivní zprávy jsou spíše nudné.

Zprávu bych jako vycpávku umístil na nějakou z vnitřních nedůležitých stránek. Pokud má být součástí výstavby v Matiční také plot, který oddělí dvě "znesvářené" strany ulice, nechal bych přepracovat článek do takové podoby, aby titulek byl ve stylu: "Zeď je oddělí, aby se nezabili!" A v posledním odstavci bude informace o tom, že v první vlně stavebních prací bude vybudováno hřiště pro děti...

Není to cynismus, je to zákon prosperity médií. Čtenáře přilákají témata spíše skandální nebo zajímavá netradičním pohledem a neobvyklostí. Ta zvyšují náklad novin. Čím vyšší náklad novin, tím větší čtenost a tím větší zájem inzerentů a tím větší zisk z prodeje tisku. Tento zákon bude platit až do konce světa. Jen specifické noviny jako např. v ČR Hospodářské novinyse obejdou bez těchto tendencí, protože jejich devizou je co nejobjektivnější ekonomicky zaměřené zpravodajství. Pro své čtenáře nepotřebují skandálněji motivované zpravodajství.

Úkolem médií v mediálních rvačkách typu kauzy Matiční je především dát prostor oběma stranám. Ale i kontroverzní články mají právo na existenci. Pokud se již objeví, provokují k protireakcím, což je pozitivní prvek mediálních masakrů.

3.1. Globální informační past

Kauza Matiční je jedním z projevů globalizace. Matiční je, podobně jako E 55 (jež je z doslechu známá i v Pakistánu), pojmem mezinárodního věhlasu... Ivan Gabal si kdysi pochvaloval na ČT 2 fenomén globalizace, že kromě negativních stránek má i významně pozitivní:

"Součástí globalizace je také to, že rychle proudí informace. Tzn. když se stane něco, já nevím, Shell něco provede v Nigérii, tak to média okamžitě přinesou a v podstatě politici na to reagují, protože se ocitají v těch zemí, kde to tak je, pod tlakem veřejného mínění. Takže já bych to vůbec nebral tak, jako že vlastně začínají nějaké anonymní monopoly vládnout a politici prostě odcházejí ze scény. Já si myslím, že naopak proces globalizace zvýrazňuje problém politiky a dokonce politiky v nadnárodních polohách." (Pro a proti , 27.10.1998, ČT 2, na téma globalizace)

Ale příklad kauzy Matiční svědčí o tom, že globalizace je veskrze neutrální. Není přínosem ani kletbou. Pouze zvyšuje turbulenci informací. V případě Matiční místní problém zveličený aktivisty zahltil skrze zájem vzbuzený v zahraničí zahraniční politiku ČR a stal se předmětem politického skandálu.

Tendenční a neúplné informace se šíří stejně rychle jako komplexní a hodnověrné. Riziko zneužití informací i možnost jejich smysluplného využití jsou zhruba stejné. Záleží na mnoha okolnostech (a náhodách), aby v chaosu, kterému se dnes říká globální informační proces, získala informace o Matiční určitou hodnotu.

Globální (informační) vesnice funguje na podobném principu jako šeptanda na skutečné vesnici nebo povídání občanů na trolejbusových a autobusových zastávkách ve městě. Je tokem jakýchkoli informací o jakékoli hodnotě. Pouze trpělivým nekonečným vysvětlováním souvislostí a předkládáním faktů (není nic únavnějšího) může obec (jako ve sporu o plot v Matiční) dosáhnout nějakým výsledků.

4. Kritika a východiska

Tato kritika je oprávněná, ale kritici zároveň nenabízejí jinou obecně dostupnou alternativu. Je snad jedinou možností vytvořit skutečná ghetta na okraji měst, hůře dostupná, aby lidé v takových oblastech měli těžší přístup k "těm" ostatním? Pokud je ghetto dostatečně velké, pojmenuje se čtvrtí, jako to zaregistrovali mnozí Češi na západ od českých pivovarů...

V samotné analýze pro Vizi 97 se píše:

"Neštěmická zkušenost /a nejen ona/ zdůrazňuje ještě nutnost určitého strategického koncipování. Vytvoření koncentrace bydlení sociálně rizikových skupin snižuje užitnou hodnotu bydlení v blízkosti takové koncentrace a logicky i cenu tržní až po úplné znehodnocení ceny domů či pozemků, Může dojít a v různých městech dochází k vykupování domů, popř. pozemků v okolí a k rozšiřování této koncentrace různými směry.

Samotné soustředění se pak může rozšiřovat určitým směrem, nebo "plavat" a pod. Je proto nezbytné se tímto fenoménem zabývat dříve než vznikne jeho zárodek /dále již zřejmě nezvládnutelný/ a koncipovat zejména urbanistická opatření tak, aby se pohyb takového soustředění reguloval například přírodními nebo technickými hranicemi. Např. řeka, trať, průmyslová zástavba a pod. Vše je třeba připravit dříve, než se začne obdobná koncentrace vytvářet." (Vize 97: Analýza vzniku a aktuální situace..., str.17)

Přeloženo z akademického do lidského jazyka, neštěmičtí radní se provinili tím, že předpokládali u obyvatel u obou domů pro dlužníky nájemného určitou míru slušného chování. Část obyvatel, které nazýváme nepřizpůsobivými, vytvořila prakticky neřešitelnou situaci. Minimální náprava - prevence protihlukovým plotem - z radnice udělala rukojmí aktivistů.

Co říká internetový materiál ministerstva vnitra? "Vážným problémem se stala privatizace bytového fondu a tržní hospodaření s byty. Majitelé domů využívají všech legálních i pololegálních metod, aby se zbavili mnohdy hlučných a nepořádných romských nájemníku a neplatiču nájemného. Tak přibývá Romů, kteří více či méně lehkomyslně přišli o střechu nad hlavou, žijí u svých tolerantních příbuzných v přeplněných bytech či v provizorních objektech, popř. se pokoušejí odejít do zahraničí. Zásadním problémem je nedostatek bytů obecně, zvláště levného sociálního bydlení," (Romové jako objekt státní politiky, VI. Státní politika po roce 1990, bod 5.)

Problémy jsou většinou na teoretické rovině pojmenovány. O to smutnější je, že zatím jsou jen minimálně řešeny. Vzhledem k tomu, že veškerá sociální práce je založena na financích, řešení těchto problémů je spojeno s bohatstvím společnosti jako celku. Pokud pro ČR dnes představuje závažný problém nejzákladnější sociální záchranná síť, zůstane v nejbližší době asi především u rad, které nic nestojí.

Kdyby dnes (1999) neštěmická radnice chtěla uvolnit 35 bytů tzv. 1 kategorie o velikosti 1 + 4 či 1 + 3 od zadlužených nájemníků, musela by dlužníky nastěhovat (zkoncentrovat) do nějakého domu, který by měl charakter méně kvalitního typu bydlení. Protože nejsou v rozpočtu města ani jeho obvodu finanční prostředky, a stát žádné neposkytuje, naopak mnohdy se zpožděním posílá magistrátu finanční prostředky na výplatu sociálních dávek, výtka, kterou obsahuje studie pro Vizi 97, má jen akademický rozměr:

"Městská část nevnesla do lokality další služby, které taková koncentrace vyžaduje: např. centrum sociálních pracovníků, služebnu městské policie, zařízení pro děti a mládež (včetně nezaměstnaných), zvýšený dohled zdravotníků apod." (Vize 97: Analýza vzniku a aktuální situace..., str.18) Matiční ulice je jen příkladem součtu negativních vlivů na úkor blízkých či vzdálenějších sousedů, které překročily určitou hranici. A perspektivy této lokality doslova zničili nositelé boje za lidská práva, kteří dosáhli (slovníkem ministerstva vnitra) "radikalizace interetnických vztahů".

Situace mohla být postupně řešena. Vzhledem k humbuku bylo logické odstoupení majitele od rekonstrukce činžovního domu Matiční č. 8. Dům chátrá dál. A to je jen jeden z nejmenších důsledků, protože společenské důsledky jsou daleko větší.

V tomto smyslu je zajímavý postřeh jihomoravského sociálního demokrata (citováno dle Radio Praha, 3. srpna 1999): "Vinu na zvyšujícím se počtu českých Romů, kteří odcházejí do Velké Británie i dalších zemí, nese podle předsedy jihomoravské České strany sociálně demokratické Jiřího Václavka i vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Václavek novinářům řekl, že Uhl nesplnil v tomto směru očekávání. Václavek se domnívá, že v souvislosti s řešením romské otázky měl vládní zmocněnec podniknout razantnější kroky obecnějšího charakteru. 'Uhl by měl větší pozornost věnovat zaměstnanosti Romů, než se starat o pomník na místě bývalého koncentračního tábora, což je záležitost relativně podružná,' vysvětlil Václavek. Důraz by se měl podle něj klást na výchovu romské populace již od raného věku tak, aby školní docházka dětí měla za následek postupnou kultivaci skupiny. V problematice zaměstnanosti i výchově Romů se udělalo poměrně málo, míní Václavek."

Celou knihou se táhne jako červená nit jméno Petra Uhla. Na závěr bych chtěl jen připomenout, že nelze celý problém personifikovat jen s jeho osobou, protože on do něho vstoupil až po mediálním předvolebním masakru, kdy z drobného místního problému se stala celosvětová bublina.

Uhl byl a je pouze špičkou ledovce. Hlavní kus práce na "nabublinovatění" Matiční měly desítky neúnavných aktivistů. Jak již bylo jednou v doslovu citováno: jsou to ti, "kteří ve snaze upozornit na problémy Romů a získat pro jejich řešení co nejširší podporu, svými nekompromisními vystoupeními ve sdělovacích prostředcích situaci ideologizují a radikalizují." (Romové jako objekt státní politiky ,VI. Státní politika po roce 1990, bod 11)

Fenomén Matiční proto doporučuji ke studiu jako "prototyp" krize, která z drobné místní či regionální úrovně může narušit vztahy ve vyšších politických a informačních patrech a rozrůst se do jakýchkoli rozměrů.

P.S. V kauze Matiční chci přinést již jen několik málo poznámek či spíše konkrétních rozhovorů. V tomto okamžiku k aktuální situaci je možné dodat: Zbytečný spor o dvoumetrový plot minulý týden skončil tak výraznými projevy vášně, že překvapil takřka každého. Ale dnes nastal čas klidného vyčkávání co bude dál. Vášně a obviňování jsou již k ničemu.

Ale to vše má několik velmi pozitivních rysů: ukázalo se, že ve sporu o plot jde pouze o politiku, ne o lidi, kteří v těch místech bydlí. ČSSD hlasovala v parlamentu na stranicko - vládní příkaz a čtyřkoalice si vyřídila otevřený účet s ODS.

Přitom Ústečtí zástupci těchto stran opakovaně dali na srozumněnou, že se jedná o lokální problém a s tím související opatření. Pozitivní je, že jsme se díky reakci EU přesvědčili o tom, že politici a úředníci EU (nejsou bájní fénixové), ale v konkrétní mravenčí práci jakou je posuzování problému v matgiční, stejně průměrní a náchylní k čemukoli jako naši čeští... Dokonce si tuto slabinu uvědomili i rozumní zastánci lidských práv. Pro ně to je vážný signál - poznali, že se v otázce plotu jedná jen o politiku, ne o práva konkrétních občanů. Vyčkejme proto k čemu se dopracují oficiální české státní mechanismy.