Co je nového v České republice

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Jenže, americká pobočka podniků Lazard má nyní, jak se zdátrochu pochybnou pověst. Mj. jsou její pracovníci stíháni za tzv. insider trading, obchodování s akciemi na základě výlučných, utajovaných informací. Toto se o firmě Lazard píše na stránkách amerického kapitálového dozoru Securities and Exchange Commission (případ 2 je zde):

Případ 1

Anglický originál:

Case#1

Případ 3: Další stíhání firmy Lazard za insider trading

Další, nové trestní stíhání firmy Lazard Brothers za podvod spojený s insider trading je vylíčeno v této zprávě z 21. října 1999. Píše se tam:

COLUMBUS, Ohio, Oct. 21 /PRNewswire/ -- The Law Offices of Steven E. Cauley announced today that a class action lawsuit has been filed in the United States District Court for the Southern District of Ohio, Eastern Division against Abercrombie & Fitch (NYSE: ANF - news), Lazard Freres, and other responsible individuals within both companies on behalf of purchasers of Abercrombie & Fitch (``ANF'' or the ``Company'') securities between October 8, 1999 and October 13, 1999, inclusive (the ``Class Period'').

The complaint alleges that on October 8, 1999, the Company tipped off that it had experienced slow third quarter growth to favored analyst Todd Slater of Lazard Freres, who then informed the Lazard Freres' sales force so its preferred customers could trade on the inside information. It was not until five days later, on October 13th, that ANF publicly disclosed its slow third quarter growth, but that it would meet earnings estimates. On October 8th, ANF shares traded as high as $39 3/4, but after the news was released to the rest of the investing public the share price plummeted to as low as $23 3/8.

The Law Offices of Steven E. Cauley have substantial experience in prosecuting class action lawsuits on behalf of investors, and recently obtained a $25 million settlement for certain purchasers of Medpartners securities. If you wish to serve as one of the lead plaintiffs in this lawsuit you must file a motion with the court within 60 days of October 19, 1999. If you have any questions regarding this lawsuit or how you may be able to recover for the losses you have incurred, please E-mail or call one of the attorneys listed below:

Shrnujeme česky:

Právní firma Steven E. Caule dnes oznámila, že bylo zahájeno trestní stíhání proti podnikům Abercrombie & Fitch, Lazard Freres a dalším odpovědným osobám v těchto dvou podnicích. Podle žaloby upozornila firma Abercrombie & Fitch 8. října 1999 analytika Todda Slatera z podniku Lazard Freres, že zaznamenala ve třetím čtvrtletí pomalý růst. Slater na to upozornil pracovníky firmy Lazard Freres, takže její preferovaní zákazníci mohli pět dní obchodovat na základě těchto výlučných informací. Až 13. října zveřejnila firma Abercrombie & Fitch, že došlo v třetím čtvrtletí k jejímu pomalému růstu. Vedlo to k poklesu akcií této firmy z 39 3/4 dolarů na  23 3/8 dolarů.

Václav Žák k tomu dodává:

Lazard jsou tři nezávislé firmy. Pokud vím, zde se jedná o francouzskou pobočku, což je - podle mých informací - slušná investiční banka, která dělá na doporučení EU. Ověřte si své informace.

Poznámka JČ: Podle tiskového prohlášení firmy Latona (viz zde) je však součástí konsorcia na revitalizaci českého průmyslu právě americká firma Lazard Freres & Co. LLC. V tomto tiskovém prohlášení firmy Latona je charakterizována firma Lazard jako "největší světové partnerství s hlavními kancelářemi v New Yorku, v Paříži a v Londýně (viz www.lazard.com). Hovoří se tam tedy o jediné firmě. Na internetových stránkách firmy Lazard Brothers v Londýně se praví:

For more than 100 years, Lazard Brothers has held a unique position among other merchant banks and investment banks as a result of our close association with the two other Lazard Houses; Lazard Freres & Co. LLC in the United States, and Lazard Freres & Cie. in France. The combination of three strong, indigenous operations, each based in one of the world's principal capital markets, has resulted in one of the world's strongest advisory groupings.

česky:

Po dobu delší než 100 let má už firma Lazard Brothers jedinečné postavení mezi ostatními obchodními bankami a investičními bankami v důsledku našeho těsného spojení s dvěma dalšími podniky Lazard: Lazard Freres & Co. LLC v USA a Lazard Freres & Cie. ve Francii. Součinnost těchto tří, silných národních podniků, které jsou ve svých zemích založeny na světově nejvýznamnějších kapitálových trzích vytvořila jeden z nejsilnějších světových koncernů v oblasti finančního poradenství.

Je nesporné, že mezi všemi třemi těmito velkými finančními firmami existuje těsná vazba a v ČR by se mělo vědět o tom, že jeden ze tří těchto podniků se dostal v USA do poněkud problematické situace.

An English version of this article was published here in Central Europe Review.

14. října se pokusil velvyslanec Evropské komise v České republice Ramiro Cibrian splnit nezáviděníhodný úkol: prezentovat v podstatě zápornou zprávu Komise české vládě a také českým novinářům.

Na tiskové konferenci, poté, co Cibrian zvolil svůj běžný obdivuhodný přístup a přečetl hodnocení česky (i když Cibrian česky nehovoří plynně, naučil se sám vyslovovat obtížné hlásky tohoto jazyka a zásadně většinou na veřejnosti promlouvá v češtině) vznikla svým způsobem mezi českými novináři soutěž o to, kdo jako první přiměje velvyslance EU, aby řekl, že byla Česká republika vyřazena z prvního kola rozšiřování Evropské unie.

Tato reakce byla výmluvná, nejen proto, že po celou dobu tiskové konference, během níž Cibrian výmluvně zapřísahal Čechy, aby začali spěchat a zrychlili tempo euroreforem, za mnou chrápal objemný žurnalista, ale také proto, že jak se novináři zoufale snažili vymyslet nové způsoby, jak přimět velvyslance, aby zdrcujícím způsobem srovnal Českou republiku s ostatními kandidátskými zeměmi, mnoho hlavních argumentů velvyslancova projevu - a samotná zpráva Evropské unie - byly jaksi pominuty.

V jedné chvíli Cibrian splnil přání novinářů a vytvořil jakýsi žebříček v ekonomické oblasti. Podle jeho slov a slov zprávy EU jsou Kypr a Malta považovány za plně tržní hospodářství, Maďarsko a Polsko učinily podstatný pokrok stejně jako Slovinsko a Estonsko. Za nimi je Česká republika, kde je "situace, která vyvolává znepokojení". Důležitější ale je, zdůraznil Cibrian, že problémy, jaké existují v České repunblice, nejsou téže velikosti jako problémy existující v ostatních kandidátských zemích. Cibrian podtrhl, že hospodářské reformy, provedené v devadesátých letech v ČR byly nedostatečné a že nyní, o deset let později, stále chybějí určité základní struktury tržní ekonomiky.

Na to reagoval samolibě jeden mladý český novinář: "Není to poněkud přehnaně přísné hodnocení pro zemi, která má skoro nejvyšší HDP v tomto regionu?"

Cibrian odpověděl, že HDP na jednoho obyvatele není měřítkem, podle něhož posuzuje Evropská unie žadatelské země.

A zase: ten nepochopený argument byl výmluvný: náš HDP je tak vysoký, že přece naše hospodářství funguje - i bez základních ekonomických struktur, které, jak na to poukázal Cibrian a zpráva EU, chybějí. Stejně výmluvné byly velké grafy, které se objevily následujícího dne v českých novinách. Srovnávaly HDP kandidátských zemí a nikoliv zákony či regulační struktury, které existují v těchto zemích. Právě tyto struktury - a jejich znepokojující existenci v České republice - zdůrazňoval Cibrian. Poukazoval na to, že Evropská unie je ochotna být víc tolerantní v otázkách, kde jsou nutné velké investice, jako například v oblasti energetiky a ekologických reforem, avšak nápravu bude EU tvrdě vyžadovat v otázkách týkajících se vnitřního trhu, kde jde jen o zavedení dobrých regulačních struktur.

EU už také není ochotna přijímat jen oficiálně vyjádřený zájem o členství v Evropské unii. Komise bude zájem o vstup do EU "měřit prostřednictvím konkrétního pokroku" při přizpůsobování zemí požadavkům EU.

Namísto toho, aby tuto skutečnost české sdělovací prostředky komunikovaly české veřejnosti, namísto toho, aby se ptaly, proč došlo v mnoha oblastech k tak malému konkrétnímu pokroku a namísto toho, aby zdůraznily Cibrianův argument, že údajné tržní reformy v ČR začátkem devadesáteých let se vlastně dosud vůbec nekonaly, věnovali se čeští novináři převážně jen zjednodušenému srovnávání HDP jednotlivých uchazečských zemí.

Kdyby bývalo došlo k diskusi na tato témata, odstranilo by to široce zastávaný mýtus, že je nynější špatný stav českého hospodářství důsledkem plně fungujícího trhu. Taková veřejná debata by také pomohla odstranit obdobně nesprávnou představu, kterou mají ti, kteří se domnívají, že vděčí za své nynější bohatství a pohodlí úspěšnému přechodu ČR k tržnímu hospodářství.

V ČR dnes převládá nálada, že nic moc nefunguje a zveřejnění zprávy Evropské unie, jak se zdá, vyvolalo masochistickou úlevu samolibého uspokojení, že i někdo jiný řekl, že nic moc nefunguje. Krátce řečeno, zpráva potvrdila, co stejně už všichni věděli.

V týdnech před zveřejněním zprávy vznikaly skoro pokusy překonat záporné hodnocení Evropské unie. Typickou byla zpráva, kterou prezentovala čtyřkoalice české vládě a Bruselu týden před zveřejněním zprávy Evropské komise. Tato čtyřkoaliční zpráva se pokusila předpovědět, že Českou republik bude zajisté Evropská unie kritizovat.

Nyní, když už byla zpráva Evropské komise zveřejněna, dochází k obviňování mnoha lidí. Mnozí také konstatují, že už to všechno věděli dávno. Avšak i když se mnozí ptají: "Čí je to vina", málokdo se ptá, čím to je, že nic nefunguje.

Zpráva Evropské komise by neměla být pro české sdělovací prostředky jen pobídkou pro další apokalyptické titulky jako "JSME NEJHORŠÍ". Zpráva EU by měla být povzbuzením pro sdělovací prostředky, aby začaly zkoumat soudnictví, aby začaly věcně analyzovat hospodářskou reformu posledních deseti let i modely fungujících ekonomik v jiných zemích.

Konkrétní, podrobně psaná zpráva EU poskytuje příležitost ukázat veřejnosti, že není členství v Evropské unii pouze abstraktním cílem, o němž říkají politikové lidem, že je pro ně dobrý, ale že je spojeno s reformami, které jsou nutné, má-li země jako celek řádně fungovat - Nedostatky, o nichž hovoří zpráva EU, jsou totiž nedostatky existujícího českého zřízení, které ovlivňují záporně denní život českých občanů.

Je nutné propojit tuto zprávu s konkrétním, každodenním kontextem, jak ho zažívá na vlastní kůži většina českého obyvatelstva. Člověku z ulice musí začít být jasné, že jeho hodinu trvající boj na místním komunálním úřadu, jeho dlouhá léta trvající soudní spor s místním bytovým úřadem a ohrožení vstupu ČR do Evropské unie jsou součástí jediného, téhož problému.

Příliš často se připouští, aby vstup do Evropské unie zůstával kdesi v abstraktní říši nějakého "obecného dobra" anebo v malicherné říši vzájemných stranickopolitických trumfů. Simplistní diskuse politiků a sdělovacích prostředků ohledně toho, co by ČR měla či neměla dělat, zda by ČR měla do EU pospíchat nebo nemusí pospíchat, odvádějí pozornost od opravdových problémů.

Lidi by se měli ptát takto: Jsou tyto reformy něčím, co Česká republika potřebuje? Je zdržování těchto reforem mně, obyčejnému občanovi, ku škodě či ku prospěchu?

Namísto toho se členství ČR v Evropské unii buď přijímá nebo odmítá nebo bagatelizuje jako zbytečné byrokratické břemeno. Nehovoří se o konkrétních otázkách, tkeré jsou v nedávno zveřejněné zprávě jasně identifikovány.

Typickým příkladem je nedávný halas ohledně zdi, která se staví v Ústí nad Labem mezi (převážně) romským a neromským obyvatelstvem. Po celé dlouhé měsíce, kdy je tato otázka přetřásána v tisku, se opakovaně argumentovalo, že stavba zdi zostudí Českou republikse opakovaně argumentovalo, že stavba zdi zostudí Českou republiku a poškodí obraz ČR v Bruselu. Otázka, zda je stavba zdi vhodným způsobem, jak řešit problém, který vznikl v Ústí, se do českého tisku skoro vůbec nedostala. Ani české sdělovací prostředky nebyly schopny celý problém řádně identifikovat.

Daleko užitečnější než se obávat, "co si o nás pomyslí Brusel" anebo než zpívat známou českou písničku "na Západě to není o nic lepší" by bylo, kdyby sdělovací prostředky zkoumaly podobné pokusy vytváření ghett na Západě a to, jaký to má vliv na tamější komunity. Sdělovací prostředky by se taky měly ptát: vedly takovéto pokusy ke vzniku veřejného smíru tak, jak mnozí tvrdí, že se to stane v Ústí? Diskuse o těchto otázkách by zřejmě do značné míry rozptýlila trpkost, kterou pociťuje mnoho Čechů, že je Západ obviňuje z rasismu a přitom ignoruje v této věci vlastní dvorek.

Bude zajímavé sledovat, zda v nadcházejících měsících bude využito této zprávy EU jako odrazového můstku pro diskusi o nejnaléhavějších českých problémech, anebo zda české sdělovací prostředky budou až do helsinské vrcholné schůzky nebo do příští zprávy EU jen nafukovat povrchní podružnosti, a pak zase začnou volat: "Vždyť my jsme to po celou dobu věděli!"

17. října 1999

Jan Konvalinka

Už pár dní mě při natahování Britských listů straší před očima titulek Čulíkova článku do Central European Review o "ožebračování intelektuálních elit". Nakonec jsem neodolal a přečetl si ho. Přiznám se, že mě trochu vyděsil. Vedle toho, že se svou dikcí hodí spíš do Naší pravdy nebo Haló novin než do analytického politického měsíčníku, dopouští se většiny základních prohřešků, které Čulík tak přesvědčivě vyčítá českým novinářům: pracuje s pocity a názory místo s  fakty, uvádí jednotlivá pozorování a nepřípustně je generalisuje, srovnává hrušky s jablky a nevšímá si skutečností, které by jeho vývody zpochybnily.

Podle Čulíka byly v dobách komunismu platy obyvatel nivelisovány bez ohledu na jejich postavení na spoleenském žeříčku. Po pádu komunismu pak podle něj došlo k diferenciaci v neprospěch universitně vzdělané části populace. Tuto myšlenku dokumentuje přepočtem platu českého a britského lékaře ve směnném kursu (britský je podle Čulíka placen 23x lépe) a svěde c tvími asistenta na pražské elektrotechnické fakultě a učitelů filosofické fakulty, kteří svými platy po zdanění nevydělají ani na průměrný nájem pražského bytu. Čulík argumentuje, že nízké platy demoralisují českou intelektuální elitu a vedou k tomu, že intelektuálové v Česku nedosahují takového společenského uznání a autority, jaký by byl potřebný.

Článek je psán velmi emotivně a jeho argumentace zní přesvědčivě. Podíváme-li se však na objektivní data, s překvapením zjistíme, že ukazují pravý opak. Podle Českeho statistického ústavu stouply v období 1989-1998 průměrné příjmy lékařů takřka čtyřikrát, učitelů 3.5krát, zatímco platy horníků jen jedenapůlkrát (citováno dle časopisu Týden, říjen 1999). Průměrný měsíční příjem nositele vědeckého titulu CSc. dosahoval už v r. 1998 25 000 Kč. Podle studií Sociologického ústavu Akademie věd ČR (Večerník, Matějů) se největším jednotlivým faktorem, ovlivňujícím životní úspěch, stalo jednoznačně vzdělání. Výška průměrného příjmu s dosaženým vzděláním v České republice podle všech statistik lineárně roste.

Když se spokojíme s těmito objektivními daty, vychází nám reakce na Čulíkův článek jako zpráva pro rádio Jerevan: není pravda, že po pádu komunismu došlo v České republice k ožebračení intelektuálních elit, nýbrž je pravda, že relativní postavení intelektuální elity se proti zbytku společnosti významně zlepšilo, a naopak došlo k ožebračení dělnické třídy.

Takové konstatování je sice formálně správně, ale bylo by stejně zavádějící jako Čulíkův článek. Intuitivně všichni cítíme, že učitelé, vědci, knihovnice a lékaři ve státních nemocnicích na tom nejsou dobře. Jak je to tedy ve skutečnosti?

Je dobře si uvědomit, že jen část skupiny lidí, neurčitě vymezená jako "intelektuálové", je zaměstnána ve státních službách. Životní úroveň těch ostatních, ať už podnikatelů nebo zaměstnanců soukromých firem, po Listopadu dramaticky vzrostla, a Jan Čulík to určitě dobře ví. U státních zaměstnanců (většina lékařů a učitelů, vědci, někteří kulturní pracovníci) je zase korektní připomenout, že jejich ubohé tarifní odměny jsou často jen částí jejich příjmů. Proto je neustálá argumentace nízkými tarifními odměnami lékařů trochu demagogická: osmihodinová pracovní doba pro vysoce specialisované povolání prostě neplatí a práce "přes čas" k ní jednoduše patří. Průměrný příjem lékaře se blíží 20 000 Kč a lékaři jsou zaměstnáním s téměř nejrychleji rostoucími příjmy ve státě. Dělit příjem českého doktora v dolarech příjmem jeho britského kolegy a vyvozovat z toho, že britský lékař má 23x vyšší plat, je jednak aritmetická chyba (správný poměr je 12x), jednak metodická nehoráznost: parita kupní síly je úplně jiná a pro Česko vyznívá mnohem příznivěji. Stejně tak je pro pořádek třeba říci, že úspěšný učitel na filosofické nebo jiné fakultě by měl psát, překládat, občas přednášet v zahraničí, případně mít domácí nebo zahraniční granty. (Většinou to ostatně dělá). Tady se však už objevuje problém: snaha "přivydělat" si psaním, překládání, aplikovaným výzkumem atd. může brát čas a energii pro vlastní vědeckou a pedagogickou práci.

Aby bylo jasno: rozhodně nechci říci, že situace české inteligence je nějak růžová. Konec konců jsem se několik let aktivně účastnil petičních akcí na podporu české vědy, publikovaných mj. v Britských listech. Sám se vědou živím, učím na fakultě a mám dost hluboko do kapsy. Chci jen upozornit na to, že ideologie a polopravdy vedou jen k ideologickým a demagogickým reakcím "protivné strany" a ničemu nepomůžou. Problémy je třeba nejprve identifikovat, než je bude možno řešit. Jsem přesvědčen, že skutečným problémem není "ožebračování intelektuální elity", jak o něm píše Jan Čulík, ale svízelná situace docela dobře identifikovatelné skupiny "duševních pracovníků", státních zaměstnanců, kteří si kvůli povaze svého povolání nemohou jednoduše zvyšovat příjmy prací v oboru.

V oblasti, které se troufám trochu rozumět (experimentální přírodní vědy na vysokých školách a Akademii věd) to jsou, podle mého názoru pracovníci mladšího a středního věku, právě se navrátivší z dlouhodobých zahraničních stáží. Jsem přesvědčen, že tento stát kriticky potřebuje tyto lidi udržet v zemi a v oboru. Odhaduju, že se jedná řádově o desítky, maximálně stovky lidí. Plošné zvýšení tarifních platů o pár stovek nic neřeší: je třeba vytvořit specifický dlouhodobý program, který by těmto lidem umožnil založit laboratoře a rozjet vlastní výzkumné programy, to vše za zlomek prostředků plánovaných např. na sanaci Vítkovických železáren nebo na plošné rozdávání dětských přídavků bohatým. Možná, že nedávno ohlášený program Národních center by mohl být správným krokem v tomto směru.

Jsem přesvědčen, že i v jiných oblastech lze identifikovat takové relativně úzce vymezené skupiny, které jsou jednak skutečně sociálně ohrožené a současně jsou nositeli "positivní deviace", která může posunout celé obory k evropské úrovni. Diskuse o tom, jaké skupiny to jsou, by byla určitě mnohem užitečnější než ideologické výkřiky nebo řeči o nezbytnosti trojnásobku.

Jan Konvalinka

Tento článek je v angličtně zde a odkaz na něj na svých stránkách uveřejnil také prestižní americký internetový časopis Arts and Letters Daily. V članku bylo zřejmě něco, co zaujalo americké editory. Takže si článek v CER přečetlo asi desetkrát více čtenářů než normálně a vyvolal dopisy od Američanů, které časem přeložíme.

Nivelizaci platů bez ohledu na postavení lidí na společenském žebříčku přinesl komunismus. Pád komunismu zkreslil platovou hierarchii v České republice silně v neprospěch univerzitně vzdělaných elit.

Stejně jako se to stalo v mnoha jiných postkomunistických zemích, i Česká republika se po pádu komunismu stala volnou arénou pro neskrupulózní osoby, kterým se podařilo vytunelovat někdejší státní podniky. Stejně jako ve většině jiných zemí na světě je i v České republice nejbohatší třída podnikatelů. Avšak bohatství nutně neznamená vzdělání ani moudrost. Otřesný stav českých sdělovacích prostředků je jedním z přímých důsledků pauperizace české inteligence. Nejúspěšnější a nejvíce placení "novináři v redakcích výdělečných soukromých novin a televizní stanice jsou pologramotní mladí lidé, kteří si o sobě mnoho myslí, v důsledku svých vysokých platů. Právě primitivismus těchto vysoce placených idiotů určuje úroveň celonárodní veřejné debaty.

Je pravda, že ani v západních zemích nepatří lidé v "intelektuálních" zaměstnáních, jako jsou univerzitní učitelé či zaměstnanci v těch hospodářských sektorech, které přímo neprodukují bohatství, k nejbohatším lidem v zemi.

Nicméně se intelektuálním elitám v zemích, jako je Velká Británie podařilo zachovat si obstojnou míru bohatství. Vezměme například britské lékaře. Podle informací z britského ministerstva zdravotnictví je nyní průměrny plat britského obvodního lékaře 50 000 liber ročně (80 000 amerických dolarů). Všeobecný průměrný plat je v Británii asi 20 000 liber ročně. Je to pozoruhodná věc: britský lékař vydělává přibližně třiadvacetkrát více než jeho český kolega. Vypovídá to dost o marginalizovaní roli české inteligence v české společnosti.

České intelektuální elity jsou všechy chudé - lékaři, univerzitní učitelé i učitelé ve školách. To má vážný dopad. Intelektuálové si nemohou kupovat knihy a odborné časopisy. Vědci se nemohou plně věnovat výzkumu, protože si často musejí vydělávat peníze dodatečnými zaměstnáními.

Na Západě jsou intelektuální elity v menšině, ale jejich silná kupní síla znamená, že jsou jejich názory brány vážně. Existují menšinové rozhlasové a televizní stanice, které se zabývají intelektuálními záležitostmi. Tyto okruhy jsou často komerčně výdělečné, protože i když je sleduje jen malé procento obyvatelstva, jeho kupní síla je často větší než kupní síla veřejnosti obecně. Západní intelektuální elity jsou obyčejně hospodářsky relativně silné - vnucují svůj standard společnosti. I když méně vzdělané společenské vrstvy vždycky nutně neposlouchají celé složité argumenty, prezentované elitami, elity nicméně určují tón celostátní debaty. Elitám naslouchají mocní lidé i podnikatelé.

V České republice nemají intelektuální elity pozornost národa, protože mají nízké platy. Jsou demoralizovány a bez vlivu. Studenti končí studium na filozofických fakultách, ale nejdou učit na školy: nemohli by se uživit z malého platu. Absolventi filozofických fakult končí v reklamních agenturách. Tak se dál zhoršuje kvalita českého školství.

"Byrokrace je pomalá a nevýkonná a technické vybavení a finanční podmínky jsou opravdu ubohé," řekl docent Jiří Holý z katedry české literatury na pražské Karlově univerzitě nedávno britské společnosti BBC. Dodal, že plat univerzitních učitelů je ještě nižší než plat lékařů - průměrně vydělávají 109 liber (174 dolarů) měsíčně čistého. Průměrná činže pro (nově najatý) byt v Praze je nyní mezi 240 - 300 dolary měsíčně.

Jan Kyncl, vysokoškolský učitel na elektrotechnické fakultě v Praze, charakterizoval svou univerzitní práci takto:

"Za minulý rok jsem odpřednášel 152 hodin a 238 hodin vedl cvičení. To obnáší zajišťovat výuku šesti předmětů základního studia; k tomu patří ještě jeden doktorandský předmět, individuální výuka zahraničních studentů v angličtině a občas přednášky pro kolegy o práci s jedním matematickým SW.

Profesor, který zajišťoval přednášky ze zmíněných předmětů, totiž odešel do důchodu; i kdyby na přijetí nového profesora byly peníze, pokud vím, v bývalé federaci nikdo takový není (ledaže bychom přetáhli kolegu z Ostravy, Košic nebo Plzně, což je iluzorní) a přijetí zahraničního profesora z finančních důvodů nepřipadá v úvahu vůbec. Takže těch sedm předmětů přednáším já... Mimochodem, tohle schéma je na technických VŠ- smutně aktuální a stereotypní.

Za ten rok jsem stihl mít referát na pěti konferencích, z toho jedné mezinárodní; pracoval jsem v organizačním výboru jedné česko-britské konference. Opět jsem v tomto smyslu nepracoval nejlíp: těch konferencí mohlo být více, jenže v ČR a SR se v mém oboru víc konferencí nekonalo a kolikrát můžu vyjet na konferenci, kde je vložné 800 Euro (nemluvě o cestovném a dalších vydáních)?

Když přičtu práci v akademickém senátu a jedné odborné neziskové organizaci, je toho nakonec dost; často z práce odcházím ve 21:10 (škola se zavírá v 21:00, ale vrátný deset minut počká). Přiznám se ale, že důvod je ten, že většina věcí mě prostě baví.

V minulých letech jsem se dozvěděl, že "skleníkový efekt si vymysleli vědci" (ve smyslu vymysleli si ho, ale neexistuje) a že "vědci jsou lidé, kteří se snaží balamutit veřejnost, aby jim dala peníze na jejich pochybné projekty" (možná ale necituji Prof. Ing. Václava Klause zcela přesně).

Náměstek jednoho z ministrů školství chtěl zavést jednotnou normu na počet žáků na jednoho učitele, která by se týkala škol od mateřských po vysoké. Nechci čtenáře unavovat, ale podobných deklasujících výroků bylo více. Dnes se naštěstí ministerstvo školství už nesnaží urážet. Ale rozpočet seškrtává a seškrtává.

V reálném životě se mě studenti na oslavách jejich zakončení studia ptají: ď A Honzo, co ty budeš dělat, až budeš velkej?" Mají pravdu: můj dnešní život jaksi nekonverguje. K pocitu prestiže bych já osobně potřeboval dobré slovo a naději. Aby mi třeba někdo zalhal, že bude líp (nikoli nejlíp) a budu bydlet na okraji Prahy v paneláku v garsonce 1+0; nejsem filosof a tak trosku soukromí k pocitu prestiže potřebuji. "

Central Europe Review 11. října 1999

Vlastimil Obereigner

Minulý týden Britských listů byl vyplněn z velké části odhalováním, či pokusem odhalit mocenské ambice našeho prezidenta. Útok vedl tentokrát téměř osamocen pan redaktor Čulík. Podnětem k tomu byl rozhovor s autorem zatím nejnovější biografie Václava Havla. Tento autor byl panem Čulíkem velmi positivně uveden a ohodnocen. Snad jen Nobelova cena chybí.

Tento britský universitní profesor se netají tím, že deset let pracoval na tomto díle proto, aby zlikvidoval některé havlovské mýty. Vidí v Havlovi mocnáře, kterého je třeba píchat do zadku. Tento výtvor zaplňuje přes 500 stran a možná, že to může být v některých vinětách i zajímavé a jistě i poučné čtení. Pan Keane, jak se pan profesor jmenuje, doufá, že si jej pan Prezident přečte. Zatím to vypadá, že k tomu nedojde. Po týdnu čtení Britských listů se tomu nemohu ani trochu divit a to nejen ze samozřejmého a jednoduchého důvodu, že prezident má i jiné starosti, než číst kdejakou knihu, obzvlášť takovou, která se aspoň na povrch, jak byla presentována, jeví jako bulvární brak. Já se tedy divím, jestli se tomu někdo diví. Ani já jsem tuto knihu nečetl. To, nač reaguji jsou výňatky, které nám přednesl pan redaktor a hlavně to, co se kolem toho potom strhlo.

Jak jsme se dočetli, ve dnech 14. až 16. října uspořádali pamětníci a účastníci historického pádu komunistického režimu v Československu konferenci, kde si zavzpomínali na dny plné památných, či pamětihodných událostí. Pan Čulík byl zklamán, očekával něco jiného. Účastníky tyto nazval "kostlivci na oslavě..." Aby zkvalitnil takto jinak banální, nostalgické tlachání, oživil jednání zásadní a nesmírně důležitou otázkou, (podnět k ní byl dán právě panem profesorem Keanem), zda je pravdou, že Havel na tajné schůzce slíbil Dubčekovi, že když ho nechá prezidentovat v první volbě, podpoří Dubčekovu kandidaturu v příštích, řádných prezidentských volbách. Samozřejmě, že to byla tajná dohoda a jako všechny takové či podobné konspirativní dohody se "odtajní" autorům způsobem, potvrzujícím jejich takřka nadpřirozené schopnosti.

Na tuto prostou otázku dostával pan Čulík řadu odpovědí, ale ani jedna mu neseděla. Nebyl spokojen, protože prostě nedostal odpověď, jakou chtěl. Snažil se ale velmi intenzívně. Nutno říci, že jsme se jeho zásluhou dozvěděli o zajímavých detailech událostí, které jsme více či méně všichni znali.

Od počátku jsme znali fakt, že Havel byl zaskočen představou, že by měl být hlavou státu. Bránil se tomu, což je možno z lidského hlediska chápat. Dubček, naopak, ambiciózní, školený politik z doby předhistorické, o tuto pozici nesmírně usiloval a s prezidentstvím počítal, a byl zklamán. Jistě, byl symbolem, jakýmsi křehkým totemem, připomínajícím euforii nezapomenutelného Pražského jara a není těžké pochopit, že se k němu aktéři událostí chovali s mírou úcty.

Přímí účastníci nám zajímavým způsobem připomněli v jaké atmosféře se toto všechno dálo. Připomněli, že ještě nic nebylo úplně jisté a samozřejmé. Dnes se nám to jeví jinak, ale bylo dobré si připomenout, že komunisté ještě měli téměř vše ve svých rukou, počínaje Parlamentem a policií konče. Všimli jste si "výpovědi" Stanislava Miloty, (Keaneova korunního svědka) který doporučoval, aby byli do funkcí zvoleni komunisté a nechat je, "aby ten chlív, který vybudovali sami vyčistili"?

Nemělo by smysl znovu opakovat a rozpitvávat všechny odpovědi "svědků", odpovědi, které byly pro pana Čulíka neuspokojivé. Komu to chce být jasné a kdo se nepočítá mezi, bohužel ne nepočetnou, skupinu havlobijců, nechť si je pozorně přečte v minulých číslech tohoto zajímavého fóra a posoudí sám.

Jméno Václava Havla je široké veřejnosti známé už více než 30 roků. Samozřejmě někomu více, někomu méně. Jeho knihy, myšlenky a projevy jsou známy po celém světě. Je ctěn jako státník a myslitel u většiny osobností světové politiky a vnímajících obyvatel této planety. Je mi nepochopitelné, že tento fakt je trnem v oku některým příslušníkům našich národů. Ne, něco jiného je vidět a poukazovat na chyby a přehmaty, či nesouhlasit s některými názory či činy, než slepě nenávidět, špinit a ponižovat. Že tomu není tak? Jen se zamysleme nad formou frází a způsobů jakých tito havlobijci používají:

"...pane prezidente, to v čem lidé žijí... není Gottwaldův...marasmus. To je, nebuďte tak skromný, marasmus Váš." ...morálka byla pro něho (Havla) maskou při mocenských hrách... Havel se proměnil ve chtivého vlastních výhod... ...straní se bývalých kamarádů... pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení... odpověděl drze... atd. atd. Výčet všech takových a podobných útoků na Havlovu osobu není možné a ani není třeba vypisovat.

Jen se mi vždy vybaví otázka: Proč? Kde vlastně pramení taková averze k člověku, který věnoval svůj život odporu proti zlu, zvůli a násilí ku prospěchu nás všech. Promiňte mi malé srovnání se svojí maličkostí. Jsme s Havlem téměř stejně staří. Též nemám dělnický původ a žil jsem s černou skvrnou na kádrovém posudku. Grebeníčkové minulého režimu mi zavřeli dveře k vyššímu vzdělání, ale laskavě mi umožnili získat kvalifikaci "universálního nástrojaře", takže jsem ten nejtvrdší režim trávil v teple u ponku a ne někde s nádvorní partou. Kapituloval jsem. Havel ale získal vzdělání na vlastní pěst, vlastním úsilím a pílí, navzdory všem soudruhům. Já jsem v roce 68 odešel s rodinou do exilu, on zůstal a rval se s mocí a trpěl. Sám to vše nazval paradoxy osudu. Takoví lidé už jen proto zaslouží naší úctu. Stavěli se čelem k výzvám doby a událostem.

A ještě něco! Že se dopouštěl chyb? Což bylo možné jinak? A že se nechová jako demokrat, když odmítá jednat s demokraticky zvolenou stranou? Já myslím, že se chová jako humanista a stydí se právem, s námi všemi, za to, že se 20% našich spoluobčanů hlásí k hnutí, které způsobilo ve světě tolik bolu a neštěstí. Ale přesto byl Havel zásadně proti myšlence, často prezentované, tuto stranu s krvavou minulostí postavit mimo zákon. Odporovalo by to zásadám demokratické společnosti. Když vidím zde, v USA heilovat holé lebky pod prapory nacistů a provolávat rasistická hesla, mrazí mě po zádech. Stejná husí kůže mi naskočí při pohledu na hordu Grebeníčkových pěšáků se zdviženými pěstmi zpívající svoji "poslední bitva vzplála..." I u nich je Havel na piedestalu nenávisti. Jakož i Sládkově partě a Skinheadům.

Naše vlast potřebuje studenou sprchu, vzpamatovat se a začít znovu. Ne, nemám receptu, mé nástrojařské vzdělání na to nestačí. Mám ale pocit, že ve stavu, v jakém se naše vlast nachází je třeba vzít za jeden provaz a zabrat. Proč se vysmívat, proč pomlouvat a proč zlehčovat morální výzvy našeho prezidenta, proč stále cítit potřebu "někoho píchat do zadku"? Proč nepřijmout s vážností a porozuměním iniciativy našich intelektuálů a nenabídnout jim plnou pomoc a podporu, proč????

Vlastimil Obereigner

Jan Folprecht

Pane Čulíku,

sleduji texty, jako byl ten pana Jírovce v pátečních BL: říká se v nich cosi jako "Havel je horší, než jsme mysleli, doufali a věřili, zklamal nás, hluboce."

Co se mi na tom nelíbí:

zaprvé se srovnává mýtus světce, který je v nás uložen a byl personifikován Václavem Havlem (resp. Havel byl popsán a popisován jako světec, spolu s vytvářeným kultem jeho ženy Olgy) se skutečným žijícím Václavem Havlem, člověkem z masa a kostí, která má své touhy, vášně, slabosti, také spoustu odlišných názorů a jeho činy občas mohou někoho i pobouřit.

Text pana Jírovce je velmi pěknou ukázkou deziluze, autor v podstatě říká: ano, věřil jsem (jsem schopen víry! a položil jsem ji na oltář světce, však on mě zklamal), hanba zrádci.

Z mého pohledu si za to může pan Jírovec sám neracionalitou vkládanou do mýtu.

Zadruhé mi přijde, jako by se z Václava Havla stával pomalu démon, symbol proradnosti, to jedno z nejhorších, co tu máme (někdo by napsal "typická česká malověrnost"). V duchu binární logiky: už není jednička, je to Nula.

Dodnes si myslím, že přítomnost Václava Havla v politice je jedna z nejlepších věcí, co v této době ve veřejné sféře máme... že nerozumí tomu či onomu nebo dělá chyby: pro mě zůstává nejdůležitějším jeho zájem a schopnost posoudit skutečně důležité věci lidské, schopnosts vyvěrající z nitra, nikoli přecvičeného intelektu (že vidí utrpení Tibeťanů navzdory všem do Číny vyvezeným turbinám, abych uvedl příklad).

Je pravda, že v téhle době Václomila Klauzemana (O.Neff) se mu nevede nejlépe a možná není tou nejlepší osobou do úřadu prezidenta. Měl-li bych hodnotit na škále 0-1, dal bych mu 0.8, ale víte snad o někom, kdo by mohl dostat podstatně více?

Jan Folprecht

Vazeny pane Culiku,

trvam na sve kritice clanku O. Kadlece z 12. 10. a nesouhlasim se zavery Pavla Kocicky. J. Soler uz mu castecne odpovedel ve filosoficke rovine. Pavel Kocicka se ve svem textu ale myli take odborne.

Zuzuje pojem neodarwinismu na model prerusovanych rovnovah a podle zpusobu jeho argumentace se mi zda, ze ma zkreslene predstavy o chronologii evolucnich teorii. (Tvrdi, ze neodarwinismus [pod nimz rozumi teorii prerusovanych rovnovah] nebyl podporen paleontologickymi nalezy, proto ho bylo nutne podporit genetickymi udaji.)

Tedy velmi strucne chronologie: