Co je nového v České republice

Clanek LN (30.10.; str.25,27): "Profesionalizace prvni damy" autoru Daniela Deyla a Josefa Broze hodnoti tyto kvality: uces, tvář, saty, postava, sperky; pak se jeste dale v textu zabyvaji emocionalitou. Myslim, ze byt pani prezidentovou musi byt pekna otrava, kdyz i redaktory intelektualnich LN zajima predevsim to, jaky hadr si oblekne ci jakou sminku na sebe placne. Co ma v hlave, asi dulezite neni. - Taky nevim, proc se vede tolik diskusi o tom, zda je pro pani prezidentovou vhodne vystupovat v divadle. Ludvik XIV. vystupoval v baletech a Francii to nijak neuskodilo.

Široká publicita a usilovnost, s níž razíte nápadům pana Nepila cestu do světa (včetně vašeho úvodu k nim) i jejich "dolepování" ke všem možným, hlavně však nemožným textům (jako je text pana Krejčiříka, náramného znalce daňového systému v ČR, jak svědčí jeho zasvěcené úvahy o dani z přidané hodnoty, který jste - patrně jako znalec - tak chutě publikoval) svědčí o tom, že tyto nápady plně akceptujete. A to opravdu chcete, aby Vás a Vaše Britské listy bral někdo vážně?

Poznámka JČ: Jak pravidelnější čtenáři snad vědí, Britské listy se snaží nastolovat otázky, vyvolávat diskuse, přinášet nové myšlenky, nikoliv prosazovat pevná, předem daná ideologická řešení. Zpochybňování je pro BL základní pracovní metodou. Přitom se snaží také pokud možno zveřejňovat co nejvíce reakcí čtenářů, neboť zastávají - na rozdíl od mnohdy poněkud povýšených "odborníků" - názor, že všeobecné názory občanů jsou cenné. Přitom se stane, že do textů pronikne chyba. Opravujeme chyby okamžitě, jakmile se o nich dovíme, totéž se stalo i s chybou pana Krejčiříka ohledně DPH, kterou jsem skutečně přehlédl, a za to se omlouvám. - Co se však týče argumentace Františka Nepila a jím navrhované metody privatizace, to je věc poněkdu jiná: nikdo v ČR od roku 1991, kdy o ní poprvé psal F. Nepil Václavu Havlovi (nedostal odpověď) nevyvrátil argumentačně, proč by bývala tato metoda v ČR nerealizovatelná. Proto je, domníváme se, legitimní, na ni poukazovat do té doby, až ji někdo přesvědčivě vyvrátí. Vyvracet ji argumenty, že jde o nějaké pouhé "nápady", nebo Nepilovu argumentaci chtít diskreditovat srovnáváním se školáckou chybou o DPH, která se objevila v BL, asi stačit nebude.

Neni mi zcela jasne, proc se o nezamestnanosti bavi novinar z BBC s novinarem z Respektu - proc se BBC radeji nezepta nejakeho sociologa nebo lidi z uradu prace.

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

An English version of this article was published in the Central Europe Review here. Kieran Williams vyučuje na School of Slavonic and East European Studies v Londýně. Je autorem knihy The Prague Spring and its Aftermath: Czech Politics 1968-1970 (Pražské jaro a jeho dohra: česká politika 1968 - 1970).

Číselné odkazy jsou k poznámkám uvedeným u anglické verze článku.

Lustrace jsou jedno opatření, jimiž se český přechod k demokracii odlišuje od jiných států. Většina ostatních zemí usilovala o politickou spravedlnost prostřednictvím trestního stíhání u soudů, důsledkem čehož bylo jen velmi málo odsouzených osob. Česká republika naproti tomu zvolila jasně nesoudní přístup.

Po dobu posledních osmi let provozuje Československo/Česká republika režim, který vylučuje bývalé stranické funkcionáře a  pracovníky a kolaboranty bývalé komunistické tajné policie (StB) z celé řady veřejných úřadů: z horních příček státní služby, ze soudnictví a z prokuratury, z bezpečnostní služby (BIS), z armádních funkcí vyžadujících hodnost plukovníka a generála, z ředitelství státních podniků, z ústřední banky, ze železnic, z vysokých univerzitních funkcí a z veřejných elektronických médií. (Je ironické, že kandidáti pro legislativu nemuseli být lustrováni a  ministři, kteří působili za komunismu ve vládě, se na černou listinu nedostali.) Ve snaze vyhnout se obviňování, že jde o vyhledávání odplaty a že jde o právně retroaktivní opatření, byly lustrace předloženy federálnímu shromáždění a občanům v roce 1991 jako obranný mechanismus pro křehkou novou demokracii. Účelem lustrací nemělo být učinit zadost spravedlnosti, ani pomoci zemi vyrovnat se s minulostí, ani kriminalizovat činy, které byly dříve legální, ale zamezit opakování komunistického puče z února 1948.

Lustrační zákon, přijatý 4. října 1991, přestane platit 31. prosince 2000. Už bude platit jen o něco málo více než rok a mělo by se nyní hodnotit, jaký měl tento zákon dopad. Napsal jsem tedy zde pokud vím první pokus o zhodnocení dopadu tohoto zákona: zatímco bylo schvalování lustračního zákona doprovázeno intenzívní, často hysterickou debatou, poté, co byl lustrační zákon přijat, rozhostilo se podivné ticho.

Kolik lidí bylo lustrováno?

Nejvíce chybějí údaje o tom, kolik českých občanů bylo vlastně lustrováno. Není to vinou příliš tajnůstkářských státních úředníků, ale je to vinou českých novinářů, které nikdy nenapadlo, že by se na to mohli zeptat.

V letech 1991 - 1997 (pokud zahrneme i lustrace, které vyžadoval zákon o policejní službě) se konalo celkem 303 504 lustrací, z nichž bylo 15 166 (pět procent) pozitivních. (1) Zjistilo se tedy, že většina žadatelů o lustrační osvědčení nebyla ani udavači, ani zaměstnanci Stb.

Tyto údaje vyžadují určitý komentář. Zaprvé, první odhady od roku 1992, kdy došlo k většinu lustrací, vytvářely dojem, že polovina osob, které byly lustrovány pozitivně, spadala do vysoce sporné kategorie "kandidáta spolupráce". "Kandidát" byl někdo, koho Stb identifikovala jako potenciálního agenta, ale kdo často odmítl spolupracovat. Jen jedna třetina ze všech 1251 případů kandidátů spolupráce uzavřených v roce 1989 skončila souhlasem, že se kandidát stane udavačem (2). Avšak jen uvažování o tom, že by mohl být daný občan rekrutován, jim vytvořilo záznam v policejních svazcích, který mohl pak být chybně interpretován jako spolupráce s Stb.

Tito občané měli pak možnost odvolat se k nezávislé lustrační komisi, která podrobněji zkoumala policejní svazky a zjišťovala, zda daná osoba skutečně udávala policii. Z 580 případů pozitivně lustrovaných osob, která komise studovala, bylo shledáno, že polovina těchto lidí byla nevinná (3). Z iniciativy předsedy této komise Jaroslava Bašty a 99 legislativců rozhodl v listopadu 1992 Ústavní soud, že kandidáti na spolupráci už nebudou lustrování. (4)

Zadruhé, přestože bylo zjevně účelem lustračního zákona vyhnout se soudnímu řízení, stovky nespokojených, pozitivně lustrovaných osob, vyžadovaly soudní slyšení, jejichž účelem bylo zpochybnit pozitivní lustrační osvědčení, vydaná ministerstvem vnitra. Městský soud v Praze, kde se tyto případy projednávaly, požadoval větší množství důkazů než jen to, že se něčí jméno objevilo v rekonstruovaném rejstříku StB a ministerstvo vnitra se dostalo do obtížné situace vzhledem k tomu, že soudu jako důkaz nestačily mikrofiše, na něž byly v sedmdesátých letech převedeny svazky StB. Původní dokumentace byla zničena, a tak prohrálo ministerstvo vnitra alespoň osmdesát procent těchto případů. (5)

Jaký byl tedy tento lustrační zákon?

Podle jakých měřítek se máme pokusit hodnotit efektivnost lustračního zákona?

1. Ochrana demokracie před hrozbou, kterou zosobňoval předchozí režim. To bylo formálním důvodem, proč byl lustrační zákon vlastně schválen. Avšak nikdy během diskuse o tomto zákonu nebyla předložena žádná analýza, která by dokazovala, že novou demokracii ohrožují představitelé starého režimu. Vzhledem k tomu, že žádná hrozba demokracii nebyla definována ani kvantifikována v roce 1991, ani v roce 1995, kdy byl zákon obnoven, je dnes nemožné určit, zda lustrace skutečně ochránily demokratické instituce před subverzí.

3. K moci se měla dostat nová elita, nepošpiněná minulostí: Není známo, kolik občanů bylo nuceno se podrobit lustracím, protože ministerstvo vnitra nemělo žádný katalog úředních míst, jichž se zákon týká. To bylo v důsledku mlhavé formulace částí tohoto zákona, který přesně nedefinoval, co se míní "vedoucím postavením". Data, která jsou k dispozici, nerozlišují mezi těmi občany, kteří museli být lustrováni, aby mohli zastávat určitý úřad, a těmi, kteří si vyžádali lustraci kvůli volbám anebo aby si očistili jméno. (Náhlé velké množství lustračních žádostí v roce 1994 lze vysvětlit rozhodnutím mnoha z 80 000 kandidátů v komunálních volbách nehcat se lustrovat, i když to zákon nepožadoval. 6)

V nejcitlivějších oblastech, pro něž byla lustrace výslovně zamýšlena se už konaly rozsáhlé čistky předtím, než vešel lustrační zákon v platnost. Většina 8900 příslušníků StB byla už v roce 1990 propuštěna. Když byla v červenci 1991 založena Federální bezpečnostní informační služba, příslušníky StB bývalo asi 140 z jejích 1000 zaměstnanců, ale většina těchto lidí pracovala v pomocných, technických odděleních a nikoliv v odděleních politického dozoru. Tento počet byl v následujících dvou třech letech snížen v důsledku náboru nových lidí a v důsledku nové kvalifikace, nikoliv v důsledku lustrací (7).

Podle jednoho šetření z roku 1992 muselo opustit své zaměstnání na českých ministerstvech po hlavní lustrační vlně v důsledku zákona 451 jen 19 byrokratů (8). Podle šetření z roku 1995 nebylo celkem z čelných míst propuštěno více než 100 osob (9).

Většina pozitivně lustrovaných osob byla převedena na méně významná místa, pro něž se nepožadoval lustrační zákon. Tito lidé nebyli propuštěni. Vyplývá z toho, že lustrace se nestala buldozerem lidských osudů, jak se někteří obávali a jak jiní doufali. Vzhledem k tomu, že existuje jen málo studií o českých elitách a vzhledem k tomu, že se česká byrokracie za pseudothatcherovské Václava Klause početně zdvojnásobila, je obtížné přesně určit, co bylo důvodem změn ve státní službě.

Z analýzy Petra Matějů z let 1993-1994 vyplývá, že se změny ve státní službě příliš neodlišovaly od změn v hospodářské a v politické sféře v Polsku, přestože zaujaly obě země vůči předchozímu režimu odlišné postoje. Nejpozoruhodnějším zjištěním je, že žádný z dotazovaných českých státních úředníků prý nebyl funkcionářem komunistické strany, zatímco v Polsku bylo funkcionáři komunistické strany 8,7 procent. Zkoumaný vzorek (52 osob) je však příliš malý, aby se z něho dalo cokoliv usuzovat o důsledku lustračního zákona. (10)

3. Lustrační zákon měl pomoci zemi vyrovnat se s minulostí. Aby se autoři tohoto zákona vyhnuli kritice, že jde o retroaktivní zákon, zákon nebyl prezentován jako prostředek k posuzování minulosti, ani jako prostředek k nastolení spravedlnosti. Stoupenci lustračního zákona hleděli výlučně do budoucnosti, soustřeďovali se na zachování nové demokracie a na její ochranu před nebezpečím, které údajně zosobňují občané, kteří stále zastávají totalitní hodnoty.

Tím, že byla diskuse o kolaboraci o odpovědnosti odstraněna z veřejnosti, z míst, jako je parlament, a tím, že byla proměněa v byrokratický proces lustrační zákon zřejmě ochromil všeobecnou debatu o minulosti. Poslední dvě desetiletí komunistické vlády zůstávají v akademické i v populární historiografii téměř úplně neprobádány. Namísto toho se nabízejí jen televizní reprízy majora Zemana.

4. Zamezení divokým lustracím. Než byl schválen lustrační zákon, Československo trápil určitý počet veřejných obvinění, která většinou vznesli bývalí disidenti vůči údajným spolupracovníkům s StB. Nejdramatičtějším incidentem bylo televizí vysílané zasedání Federálního shromáždění v březnu 1991, kdy bylo jmenováno deset poslanců, uvedených na seznamu udavačů. Všichni jmenovaní protestovali, že jsou nevinní, a ve většině případů bylo nejasné, zda skutečně tito lidé vědomě spolupracovali s StB.

Lustrační zákon se stal alternativou k této politice skandalizace. Nahradil ji důvěrnou, byrokratickou procedurou a odvolacími mechanismy. Od té doby, co začaly lustrace, došlo jen k několika případům, kdy byli jednotlivci veřejně obviněni z kolaborace s komunistickým režimem. V těch případech, kdy k tomu došlo, skandál nevytvořili bývalí vládci z StB, využitím ukradených svazků, jimiž by se pokusili někoho zničit nebo vydírat, avšak skandál většinou vyvolali přesvědčení antikomunisté jako nedávno zemřelý Václav Benda. Celkově lze říci, že se lustračnímu zákonu podařilo zmenšit politický kapitál veřejných skandalizací.

Budoucnost lustrací

Lustrační zákon přestane koncem příštího roku platit, ale bude pokračovat ve formě, která je v mnoha ohledech právním způsobem daleko přijatelnější. V červnu 1998 přijal český parlament zákon o bezpečnosti informací, který definuje režim, v jehož rámci mají být prověřováni činitelé, kteří potřebují mít přístup k důvěrnému materiálu, včetně informací odesílaných do NATO. Zákon obsahuje podrobný seznam faktorů, které je nutno vzít v úvahu při udělování povolení pro přístup k utajovaným skutečnostem. Mezi nimi je členství politických stran a asociací a styky s bývalými či současnými bezpečnostními službami včetně StB (11).

Ministři nynější sociálnědemokratické vlády brání tuto klauzuli přesně týmiž profylaktickými argumenty, jakých bylo užíváno před osmi lety: že je nutné bránit státní instituce před infiltrací extremisty. Vzhledem k tomu, že se bere v úvahu celý žadatelův životopis, tento systém je podstatně spravedlivější, je více ve stylu západoněmecké streitbare Demokratie, a je slučitelnější s mezinárodními měřítky - lustrační zákon kritizovala Mezinárodní organizace práce. Avšak poslanci v parlamentě, ministři a prezident se nemusejí podrobovat bezpečnostním kontrolám, stejně tak jako nemuseli být lustrováni, na rozdíl od každého bezvýznamného úředníčka v kanceláři parlamentu. A tak budou lustrace pokračovat a budou stále tak plné paradoxů jako předtím.

Je správné trestat zločiny pomahačů totality?

Smíšené pocity

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Hokejisté Prostějova včera odjížděli z Kadaně se smíšenými pocity. Na jedné straně je jistě hřálo vítězství čtyři jedna, na straně druhé jim asi nebylo příjemné vracet se ve spodním prádle.

Zatímco totiž bruslili na ledě, dva devítiletí kluci vhodili do jejich šatny hořící pevný podpalovač. Podobně asi včera se smíšenými pocty absolvovalo čtrnáct psů trénink transportu přes řeku a přesuny přes spadlá schodiště, když je záchranáři v Bučovicích na Vyškovsku učili nemít pevnou půdu pod nohama.

Do třetice pak smíšenými pocity trpí občané, když sledují, jak se vyvíjejí nejnovější skandály na ministerstvech zdravotnictví a zahraničí. O odchodu z ministerstva zdravotnictví neuvažuje pan ministr, ale prý hned dva jeho náměstci, a to kvůli nespokojenosti s praktikami vedení. Praktiky jsou to zdá se velice podobné těm, které předvedl premiérův poradce Jaroslav Novotný v telefonátech bývalému řediteli konferenčního střediska ve Štiříně.

Ministr Kavan vyslovil vážné pochyby, že by se Václav Hrubý mohl ve Štiříně ze zahradníka opět stát ředitelem. Máme si myslet, že předložením důkazů o vydírání chce Hrubý odvést pozornost od svých chyb. Může tomu být ovšem také tak, že odvést pozornost od podezření z vydírání se snaží pan ministr, když kritika Hrubého obviňuje z odvádění pozornosti.

Jisté je, že trapný příběh hledání důkazů proti Josefu Zielencovi se mění na příběh o tom, jak je obtížné tyto důkazy vyrobit. Kdyby dnes Jan Kavan rovnou nějaké materiály na Josefa Zielence zázrakem našel, těžko se mu budou hledat občané, kteří uvěří v jejich pravost. Čemu lze ještě věřit? Pouze tomu, že dnes bude v Mladé Boleslavi položen základní kámen nového závodu, který ročně vyrobí půl miliónu motorů.

1. listopadu 1999.

Poznámka JČ: (Částečná) omluva Petru Pithartovi. Na nedávné konferenci historiků v Praze v polovině října mě zastavil Petr Pithart: "Pane Čulíku, vy jste mě tak pronásledoval ohledně té privatizace Škodovky, a já jsem vám nikdy nemohl odpovědět, protože je pravda, že Dlouhý tu smlouvu zanedbal a vypadalo to, že motorárna nebude. Ale naštěstí se teď Grégrovi podařilo tu motorárnu s Němci opět dojednat. Že jsem měl tehdy s tou privatizací Škodovky pravdu?"

Nejprve jsem odpověděl, že neměl, a Petr Pithart se na mě zadíval jako na člověka, který to nemá v hlavě v pořádku. Pak jsem svůj výrok poopravil: "Měl i neměl." Bylo zajisté rozumné dát mladoboleslavskou Škodovku do správy německému managementu, a pokud někdy z mých tvrzení vyplynulo něco jiného (neměl jsem to na mysli), tak se Petru Pithartovi omlouvám. Jsem však přesvědčen - a o to mi vždycky šlo - že za ni měl Pithart a jeho vyjednávací tým dostat od Němců lepší podmínky, prodat ji za víc peněz a neposkytovat Němcům tak obrovské daňové, celní i ekologické výhody. (Vždyť byl celně omezen ve prospěch Škodovky i dovoz zahraničních automobilů do ČR!) Nynější úspěch automobilky Škoda nevznikl jen v důsledku efektivního a moderního německého managementu a začlenění Škodovky a jejích subdodavatelů do mocné sítě německého automobilového průmyslu, ale také proto, že tuto firmu velmi vydatným způsobem dotoval ostatní - prodělávající - český průmysl. Firma Price Waterhouse původně, před prodejem, ohodnotila cenu Škodovky na 2 miliardy marek. Možná to bylo nepřesné, nevím, avšak německý Volkswagen pak firmu dostal za zlomek této ceny, a ještě z ní Češi platili zahraničnímu majiteli za Škodovku ekologické škody. Petr Pithart pak Škodovce v německém vlastnictví poskytl další daňové a celní úlevy, které lze ohodnotit na další 2 miliardy marek.

Existují pozorovatelé v České republice, kteří argumentují, že český stát měl právo dát Škodovku zahraniční firmě za jakkoliv vysokou cenu, pokud tím byl schopen zajistit její přežití a její dlouhodobou prosperitu. Nevím, nejsem si tím úplně jist a pochybnosti mám i o tom, že podrobnosti smlouvy o prodeji automobilky Škoda firmě Volkswagen byly od samého počátku a jsou i do dneška utajovány. (Na jaře roku 1995 se Vladimír Dlouhý denně po dobu tří měsíců vyhýbal mé žádosti o rozhovor v této věci. Výmluvy ministerstva průmyslu a obchodu jsem natočil a sestříhal do půlhodinového pořadu, který vysílalo tehdy Rádio Alfa.)

Dobré zprávy, špatné zprávy

Dana Cihelková

Nebývalá aktivita Klausovy ODS, opírající se o tvrzení, že Česká republika je už na tom hospodářsky tak špatně, že dalšímu experimentování sociálně demokratické vlády nemůže nečinně přihlížet, se ve světle zpráv Českého statistického úřadu začíná podobat "mobilizační vyhlášce" z časů předvolebních. V září se zachvěla křivka HDP o 0,3 procenta vzhůru, což sice mnoho neznamenalo, ale když se k tomu přidá výsledek bilance zahraničního obchodu, signalizující přebytek více než jedné miliardy korun a zastavení růstu nezaměstnanosti, pak je legitimní položit si otázku, o co pravicovým stranám vlastně jde? Je ve hře starost o budoucnost naší ekonomiky, nebo o budoucnost věrohodnosti takzvaných pravicových stran (Konzervativních, či neoliberálních? Račte si vybrat podle gusta!), zaklínajících se, že pouze ony mají ten správný recept, jak spasit vlast (a sebe).

Dobré zprávy je sice možno vysvětlit, že září bývá z hlediska zahraničního obchodu tradičně dobrým měsícem, vždyť i loni byl o tom čase nějaký přebytek, byť jen 150 milionů korun, avšak stěží lze takto vysvětlit další pozitivní signály, předznamenávající pro naší ekonomiku o něco lepší časy. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by se mohlo přihodit, že bezhlavé zamítnutí návrhu státního rozpočtu na příští rok, v době, kdy příliv zahraničních investic dosáhl za posledních sedm měsíců více než 2,5 miliardy dolarů, v konečném důsledku vyzní jako podpásový úder, uštědřený Zemanově vládě ze škodolibosti.

Otázkou zůstává, co vlastně způsobilo, že program sociální demokracie se setkává s dílčími úspěchy? Přidržíme - li se pravicové rétoriky, pak tato vláda by měla projídat budoucnost na úkor oživení ekonomiky. Jak se zdá, těmito lekcemi lze sice hýbat s preferencemi, ale ne s podnikatelskými aktivitami, obzvláště ne s těmi, v nichž převažuje zahraniční kapitál, kterému je jedno, kdo je u vesla, ale není mu jedno, jak jsou jeho investice chráněny před "individuálním sobeckým zájmem" černých pasažérů, jimiž je naše ekonomika prolezlá jako pytel zatuchlé mouky červy.

Obávám se, že pravicovým stranám při hodnocení činnosti Zemanovy vlády především chybí potřebná míra sebereflexe. To, co po sobě zanechaly, bylo tristním příkladem, jak se nemá spravovat stát. Vyjmenovávat příklady, kdy a kde došlo k pochybením, nemá smysl. Na toto téma už bylo řečeno více než dost. Není divu, že ty pozitivní signály se dostavily. K ním by se dopracovala jakákoli jiná vláda, pokud by alespoň respektovala zákony tržní ekonomiky v té míře, v jaké je respektuje sociálně demokratická vláda. Když už nic jiného, přinejmenším dokázala, že třetí cesta, vedoucí přes "česká specifika", byla tou největší chybou, jaké se mohla tehdejší Klausova vláda dopustit.

Nicméně, dílčí úspěchy Zemanovy vlády se daly očekávat, obzvláště, když jim Tošovského vláda připravila půdu, v podobě zmírnění extrémů předchozích pochybení. Jinou otázkou je, zda se nejedná o dočasný efekt, který by se tak i tak dostavil a po vyčerpání možností, které sociálně demokratický recept skýtá, by se ukazatele výkonnosti ekonomiky pokorně vrátily do červených čísel. Míra zahraničních investic, by mohla být zárukou, že nezbytné propady, které se dají očekávat ze stavu českého průmyslu, budou pokryty do té míry, že k dalším poklesům výkonnosti ekonomiky by už nemuselo dojít, avšak nemuselo by taktéž dojít ke kýženému růstu, přibližujícímu se růstu ekonomik naších sousedů.

Ať je tomu jakkoli, současné pozitivní zprávy jsou špatnou zprávou pro českou pravici. Načasování protizemanovské kampaně bylo špatným tahem, který sice může otřást nikým nemilovanou "opoziční smlouvou", ale ještě více může otřást důvěryhodnosti naší politické scény v zahraničí. A to by byla velmi špatná zpráva.

Jaroslav Teplý

JČ: ...kde je psáno, že se Romové mají povinnost přizpůsobit. Pokud uznávají jen hodnoty své komunity, kdo je přesvědčí, aby se přizpůsobovali hodnotám českým?

J.T. V praxi je otázka, zda si nějaká menšinová skupina vůbec někde může dovolit nepřizpůsobit se většině obyvatelstva. Jaký je důvod, aby majorita nějaké země financovala nějaké minoritě tento její roztomilý rozmar? V chudých zemích žádný důvod pro to není, v soudobých bohatých a proto blahobytem degenerujících zemích už ne tak docela. Odhlédněme od Romů k teoretickému příkladu, na kterém jsou obecné kontury tohoto problému lépe vidět:

Kmen lovců lebek se rozhodne jít s dobou a usadit se v nějaké bohaté evropské zemi. Poněvadž jeho členové nejsou ještě degenerovaní a dobře se orientují v dnešní situaci, nehodlají se přizpůsobit místní společnosti. požadují, aby byli ubytováni v  krytých rekreačních centrech, kde je udržována subtropická teplota, jsou totiž zvyklí chodit (skoro) nazí. Protože uznávají jen hodnoty své komunity, musí jim podle jejich názoru místní společnost udržovat příjemné teplo v ubytovacích centrech a zásobovat je stravou, na kterou jsou zvyklí. Jejich mladí mužové musí dokázat svou dospělost zabitím jiného muže. Těch je v okolí jejich bydliště dost; pokud by museli hledat svou oběť trochu dál, pak musí dostat zdarma zpáteční jízdenku na vlak či autobus. A hlavně pak nechtějí poslouchat nějaké pitomé rasistické narážky na své staleté obyčeje a tradice.

J.T. 31.10.1999

Okrajové záležitosti (?) - Romové, Cikáni, podzim 1999

Jaroslav Teplý

Z bezpečnostních důvodů je třeba se nejprve zaštítit klasikem.

...Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: "S užitkem bývá, vyprovodí-li je člověk až na rozcestí."

Činím tak proto, abych odvrátil pozornost různých nátlakových "protirasistických " skupin či jednotlivců od sebe na  jiné, to je snad zřejmé. Doufám totiž, že zmínění aktivisté začnou uvažovat o tom, zda by ostatky Boženy Němcové neměly být převezeny na jiný hřbitov, či zda by nebylo možné její dávno zemřelou babičku "kontumačně" odsoudit pro komparativní rasismus, dávala totiž přednost židům a dráteníkům před toulavými cikány. Nebo by se mohl omluvit Svaz českých spisovatelů za Boženu Němcovou, že to tak nemyslela. To je totiž teď móda v Americe, Kanadě a Australii omlouvat se se dnešní generaci původních obyvatel za skutky, za které dnešní obyvatelé nenesou ani stopu odpovědnosti . Dnešní generace původních obyvatel takovými komplexy ovšem netrpí a nehodlá se omlouvat za to, ze jejich předkové používali mučednických kůlů, aby zpříjemnili zajatcům odchod na onen svět a že je také skalpovali, aniž by se zabývali obchodem s parukami, což by onu činnost ve světle některých soudobých metod snižování výrobních nákladů do jisté míry ospravedlňovalo. Nahlíží na situaci zcela realisticky - prvotní obyvatelé hodlají např. v Kanadě stavět na svém území kasina, což bledé tváře bez povolení úřadů nesmějí. Tomu se pak dnes v ekonomii říká komparativní výhoda.

Ale vraťme se k Cikánům: kdyby se dnes někdo pokusil vystopovat počátek problémů s nimi, nutně by skončil někdy v šestém či sedmém století v Indii, odkud byli tehdy podle různých pramenů vyhnáni. Je tedy na Indech, aby se omluvili, pokuď na to budou mít chuť a čas. Ale nic by se tím v praxi nevyřešilo, jmenovitě teď, kdy Cikáni zahájili ve větším rozsahu emigrační ofensivu do západních zemí. Práci tam rozhodně neseženou, pokud by pracovat chtěli; mají ovšem sklony k jakési sociální turistice snad jako zbytek atavistického pudu kočovat.

Co je zde míněno sociální turistikou, osvětlí nejlépe citáty z článku Johanny Grohové: "Úředníci si nyní lámou hlavu, jak se připravit na návrat Romů z Británie". (MF Dnes 11.9.99) ...Podobně uvažovala rodina Gáborových z Prahy, která opustila Británii ještě před ukončením asylového řízení. Po návratu byli Gáborovi zklamáni; očekávali, že jim stát přidělí nový byt. Ten svůj před emigrací prodali. "Nevrátili jsme se proto, abychom skončili někde v lágru, kde není ani pořádné teplo. Proč úřady slibovaly, že nám pomůžou, když to nedělají," uvedl jeden z bratrů...Romští aktivisté nicméně varují, že mnoho Romů časem stejně odjede - bez ohledu na to, jak o ně bude stát po návratu pečovat. "Samozřejmě bychom byli moc rádi, kdyby byly vytvořeny podmínky, aby se mohli vrátit. Spousta z nich uvažuje o tom, že až je vyhostí, tak to budou zkoušet jinde" prohlásil romský aktivista Ondřej Giňa...

Karel Holomek, předseda Společenství Romů na Moravě a člen vládní rady pro lidská práva říká v rozhovoru s LN ("Romové jsou někdy vůči Čechům nespravedlivě nepřátelští" , Lucie Tvarůžková, 24.7.99), že...Romové jsou v podstatě nomádi. Z cestování mají radost. Seberou se a jdou. Žijí tím, co se děje dnes. Zítřek je nezajímá...

Zmíněná řekněme turistická ofensiva by ovšem mohla znamenat návrat k reálnému vidění světa všemi zúčastněnými partnery. Cikáni sami se už přesvědčují, že nejsou nikde vítáni a že se s nimi zachází někdy podstatně hůř než v ČR a že vyšší sociální podpora tento handicap nemusí dostatečně kompensovat.

Někteří Romové obviňují britské úřady z nedodržování Ženevské konvence a úmyslného odrazování od vystěhovalectví do Velké Británie (Slovo 28.6.99) Dokládá to pracovník rokycanské agentury Info Roma Kontakt Václav Miko případem manželů Bajgerových z Liberce, kteří do Velké Británie uprchli (??? -J.T.) před dvěma měsíci. Útěk je stál 160 tisíc korun a byli prý ochotni za svoji záchranu před rasismem zaplatit i mnohem víc. Jenže hned na letišti byli zadrženi a otec rodiny zatčen a odtržen od manželky a dcery. "Na naši žádost jsme dostali advokáta z agentury Mansuori i překladatele. Právník na nás ale požadoval tisíc liber, aby zajistil hladké získání asylu. Manžel byl zavřen několik set kilometrů ode mne a dcery. Já jsem byla v Doveru a tam mi britské ženy na ulici zbili dceru tak, že se dodnes nemůže vzpamatovat." uvedla pro agenturu paní Bajgerová..."Připadalo mi, že pro romské uprchlíky tam nic nefunguje. Byla jsem svědkem, jak naši lidé na letišti nedostali ani vodu na rozdělání Sunaru. Manžela pustili až po dvou měsících a to musel podepsat prohlášení, že se nikdy nevrátí. Britové vymysleli psychologickou metodu, jak Romy odradit a doslova vyštvat zpět, odkud přijeli" ..Podle Info Roma je případ Bajgerových věrohodný a zdaleka ne ojedinělý.

Západní země, jmenovitě Velká Britanie, usvědčovaná takto chováním vlastního obyvatelstva a úřadů (o tom existují i anglické prameny), budou muset ve vlastním zájmu upustit od licoměrného obviňování ČR z rasismu, nechtějí-li se dát chytit do pasti nastavené jim různými romskými organisacemi a nátlakovými aktivisty, kteří si udělali ze svého t.zv. antirasismu živnost. Jestliže vyhlásí jakékoliv sankce proti ČR, dodají Cikánům ten potřebný legální základ, aby se mohli ucházet v západních zemích o asyl a pak se to teprve rozjede, jak se patří. Možná, že si toho někteří západní politici ještě nevšimli, ale pak by je měl někdo na to decentně upozornit. Známý, shora již citovaný romský aktivista Ondřej Giňa odpověděl na otázku LN, jaký bude vývoj problému stěhování Romů do Kanady, že "Ti lidé jsou rozhodnuti odejít a kdyby se jim nepodařilo vystěhovat se do Kanady, budou mít snahu se vystěhovat někam jinam. Evropa ještě bude mít s Romy problémy". To byla podle mého názoru zcela jasná a nedvojsmyslná výstraha už v roce 1977 (LN 13.8.97 "Romy už nic nezastaví, tvrdí Ondřej Giňa" ). Ty problémy tedy už tady jsou a nelze nadále přecházet mlčením, že západním země jednostranně kritisují ČR schovávajíce se při tom za vznešenou, leč děravou humanitní masku. Jde při tom jednak o řešení reálného problému po staletí trvající značně vysoké neadaptovatelnosti Romů na evropskou společnost, jednak o mediální válku kolem jmenovaného problému. V té mediální válce ČR úplně selhala a dala se zatlačit do posice jakéhosi fackovacího panáka a s tím je třeba skoncovat.

Česká strana by měla provést inventarisaci romského problému po všech stránkách, t. j. ekonomickou, (všechny finanční prostředky a způsoby jejich vynakládání na podporu adaptace Romů a jejich efektivnost), sociální (zaměstnanost, kvalifikace, bydlení a také rychlost s jakou roste počet Romů, kteří se dokázali skutečně adaptovat atd.) a kulturní. Fakta, positivní či negativní, zjištěná při inventarisaci pečlivě dokumentovat i fotografiemi (např. jak vypadal Chánov před jeho předáním romské komunitě a jak vypadal za několik let, proti tomu dokumentovat způsob, jak bydlí a žijí Romové, kteří se postavili na vlastní nohy a snaží se udržet krok s celou společností). To všechno shromáždit v "bílé knize" a tu přeložit do 3 hlavních evropských jazyků a nabídnout ji západním vládám jako základ jakékoliv další diskuse.

Je totiž potřeba otevřít západním politikům jiný, opravdu reálný úhel pohledu na celou záležitost a i osvětlit i zásadně odlišný způsob nazírání Romů na společenské soužití. Tak např. Karel Holomek v shora citovaném článku říká: "Já netvrdím, že česká společnost je cílevědomě rasistická. Romům jsou ale podsouvány vlastnosti, které jim nepříslušejí. A ty vyvolávají odpor a znemožňují komunikaci. To, že třeba u olašských Romek je vysoce ceněna schopnost krást, neznamená, že krade každý Rom.." To je taková kamuflovaná stížnost starousedlých Romů na odněkud z Rumunska přišlé olašské Romy, kteří jim pokazili ne zrovna vynikající reputaci, ke které se za dlouhá léta s námahou dopracovali. Ovšem nezaujatý čtenář nemůže dojít k jinému názoru, než že když se chce olašská holka dobře vdát, musí umět dobře krást.

Jaký je postoj některých romských představitelů k poměrně nadějným projektům ukazuje dosti názorně zpráva "Romské spolky v Ostravě důrazně odmítly stavbu vesničky soužití" (MF Dnes, Scarlett Wilková, 14.10.99). Ve vesničce, financované vládou a zahraničními nadacemi, má žít polovina romských a polovina neromských rodin. Šéfové čtyř romských spolků prohlásili, že vesničku nechtějí, je to ghetto a projev rasismu. Ukažte mi bílého člověka, který půjde dobrovolně žít mezi Romy. Skončí to jako druhý Chánov, ghetto plné nepořádku, řekl jeden ze šéfů.

V "bílé knize" by neměly chybět ani aspekty a informace ilustrující obrovskou vzdálenost mezi romskou a evropskou kulturou. Známá proromská aktivistka a universitní profesorka cikánské řeči , Milena Hübschmannová, sesbírala a sestavila sbírku romských pohádek, která vyšla s finanční podporou min. školství v nakladatelství Fortuna a byla nabídnuta základním školám ovšem bez schvalovací doložky ministerstva. Ředitel školy v Orlové konstatoval, že "Pohádky jsou naprosto nevhodné pro jakoukoliv věkovou skupinu dětí. Jsou to horory typu, že matka musí otci donést do práce oběd. A protože nemá doma nic k jídlu, tak zabije syna a z jeho hlavy uvaří polévku". Naproti tomu zástupce ministerstva Jan Čtvrtečka uvedl, že "knihu jsme podpořili, protože základní školy navštěvuje hodně romských dětí a tyto pohádky jsou součástí jejich kultury. I neromské děti by se ale měly seznámit s kulturou Romů. Jen tak jim budou rozumět a tolerovat je". (Slovo 16.10:99, Radim Šlezinger, Zdeňka Látková: "Pedagogové nechtějí žákům číst Romské pohádky, protože podle nich jsou plné násilí").

Do "bílé" knihy pak nepochybně patří i názory a zkušenosti skutečně adaptovaných nebo chcete-li integrovaných Romů. Nelze opomenout paní Marii Bándyovou, romskou poradkyni Okresního úřadu v Sokolově. Ta říká, že většinu problémů v soužití s majoritní společností mají na svědomí sami Romové. Příčiny vidí v jejich způsobu života, chování a především v zanedbané výchově dětí..."My se musíme změnit k lepšímu a pak bude dobré všechno. Na celém světě jsou s Romy problémy a já se už dlouho sama sebe ptám proč. Nalézám jedinou odpověď - je to v nás". Naléhavě doporučuji každému, kdo se o romský problém zajímá, aby si rozhovor s ní vyhledal v MF Dnes 30.8.1999 (Jaroslav Nedvěd: "Musíme se změnit především my Romové, říká sokolovská poradkyně"), její názory plně vystihují situaci a není k nim co dodat. V rozhovoru se Slovem (10.7.99), který rovněž vřele doporučuju, říká paní Bándyová, že "Na Romy platí přísnost, aby ze sebe dostali to lepší, jen berličky a úlevy jim ale nepomůžou".

Na závěr jako ilustrativní post scriptum ještě dvě poznámky:

15 října jsem v Praze slyšel z rozhlasu zprávu, že Matiční ulici navštívil poslanec evropského parlamentu a jeho zpravodaj výboru pro ČR Jürgen Schröder, který se vyjádřil, že tam jde o sociální, tedy ne rasistickou záležitost. Závěrem dodal podle rozhlasové zprávy, že i jiné či všechny evropské země mají s Romy své problémy. Neposlouchal jsem příliš pozorně, myslel jsem, že si to přečtu zítra v novinách. Ale nepřečetl, ta poslední větička J. Schrödera z rozhlasové zprávy nějak ze zprávy tiskové v MF Dnes zmizela.

V posledním čísle Business Weeku, datovaném 1.11.99, komentuje James Drake v závěru svého článku (Building walls around gypsies could backfire on the Czechs) výrok Václava Klause, že "jsou horší zdi než tato (v Matiční ulici -J.T.) a nikdo nenavrhuje kvůli nim vyloučení Velké Británie z EU", takto: "Many would say he has a point. But in the world of realpolitik, some things are perhaps best left unsaid" ("Mnoho lidí by řeklo, že má pravdu. Jenže ve světě reálné politiky je nejlépe, jestliže se o určitých věcech raději nemluví)" , což bychom mohli volně přeložit Quod licet Iovi, non licet bovi (Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi) A.D.1999.