IVVM: Tristní pověst českých politických stran

Lidi v ČR mají ohledně politických stran (kromě KSČM) nyní podstatně méně iluzí než loni. Vstupem do vlády se ČSSD zdiskreditovala, stejně jako předtím strany Klausovy koalice

Jan Čulík

Začátkem října 1999 zjišťoval na vzorku 1018 osob starších 15 let Institut pro výzkum veřejného mínění, co si lidé myslí o současných českých politických stranách. Jeho pracovníci přečetli dotazovanému vzorku lidí níže uvedené výroky a chtěli na dotazovaných občanech, aby uvedli, na kterou stranu se daný výrok nejlépe hodí. Zároveň také srovnal IVVM letošní výsledek s obdobným zkoumáním z minulého roku.

Výsledky, níže uvedené ve dvou tabulkách, jsou skrznaskrz tristní - pokud jsou průkazné. Mimochodem by do značné míry vysvětlovaly, že KSČM má vskutku mezi lidmi v ČR největší preference nikoliv proto, že by ji občané považovali za nejlepší stranu či že by chtěli návrat ke "komunismu", ale že KSČM lidi podporují z protestu, z bezradnosti, a zřejmě taky proto, protože jim v průšvihu prázdná rétorika KSČM nejvíce vyhovuje. Velmi důležité je, že KSČM dosud nebyla vládnutím v ČR pošpiněna. V tomto smyslu se zdá, že byly ostatní "státotvorné" strany vlastně hloupé - nepřipustily KSČM za posledních deset let v ničem k rozhodování, a tak se nyní komunisté mohou právem vytahovat, že KSČM není tureckým hospodářstvím, které ostatní strany dokázaly mezitím v ČR zřídit, zkompromitována. Tuto linii podporování "čistoty KSČM" chce, jak už jsme o tom v BL psali, z jakýchsi záhadných důvodů podporovat i nadále ODS svým návrhem "superkoalice", v jehož rámci by se ve společné koaliční vládě nyní svorně zdiskreditovaly všechny strany kromě KSČM, což by v příštích volbách umožnilo KSČM jako jediné nezašpiněné a nezkompromitované opoziční straně nerušeně vyhrát volby.

Připomeňme před studiem níže uvedených tabulek (výsledky tohoto průzkumu veřejného mínění byly zveřejněny včera, tj. 3. listopadu 1999), že podle předchozího průzkumu IVVM vypadala v říjnu 1999 občanská podpora jednotlivých českých politických stran takto: ¨

KSČM 23 %, ODS 21 %, ČSSD 17,5 %, US 12 %, KDU-ČSL 11 %, SPR-RSČ a Zelení 2 až 3 % , DŽJ a DEU 1 až 2 %. (Pravděpodobnost omylu je však prý vyšší než 2 procenta.)

Smutná a naprostá ztráta kreditu všech politických stran

Nejtristnější jsou na tabulce číslo jedna ona velmi nízká procenta, většinou jen kolem deseti až patnácti procent, kdykoliv měli dotazovaní občané přičíst nějaké politické straně nějakou pozitivní vlastnost. Procenta vystoupí na vysokou úroveň teprve, dotazujeme-li se, která strana se stará jen o získání moci. Tento průzkum vyhrává čtyřiceti procenty na celé čáře Klausova ODS - gratulujeme!

Dojemné a zároveň smutné je, že 27 procent dotazovaných si nyní myslí, že se KSČM dokáže postarat o sociálně slabé. Tady vidíte účinnost komunistické rétoriky. V mnohých okresech je vysoká nezaměstnanost a nešťastní lidé bez práce bezpochyby povrchně reagují pozitivně na komunistické sliby, že se soudruzi o nezaměstnané kolegy postarají. Z čeho ale budou brát? Z těchto 27 procent je zjevné, že podpora komunistické strany je do značné míry důsledkem nezaměstnanosti a neblahé hospodářské situace. Lidi hlasují podle toho, co vidí, jakou mají zkušenost - pořád ještě nepřemýšlejí příliš o příčinách a důsledcích.

Naproti tomu ODS přišla o hodně volebních preferencí právě proto, že už dlouho má pověst, že se o sociálně slabé nestará. Je to pošetilá strana, tato ODS. Každý voličský hlas je přece dobrý. Britští konzervativci velmi pečlivě vytvářejí dojem, že jim žádný nezaměstnaný není lhostejný (ať už to je či není ve skutečnosti pravda). Politikové bývají cynikové - ve volbách jsou přece užitečné i hlasy nezaměstnaných. Vytvořila-li si ODS u lidí obraz strany, kterou osud nezaměstnaných nezajímá, bezpochyby jí to v  neblahé české hospodářské situaci v příštích volbách bude působit podstatné problémy.

Zajímavé je, jak malý vliv má na české voliče ona "pravicová" urputnost českého tisku. Varování před bolševickým nebezpečím, v kterém svého času excelovaly listy jako Mladá fronta Dnes či Lidové noviny, na občany jaksi nepůsobí. Když se s tím vytasí na předvolebním plakátě Václav Klaus, lidi na to reagují jako na anachronismus, jemuž je možno se jen posmívat. Lidi se zcela zjevně nebojí, že by se chystala ČSSD škrtit "buržousty". Podle téměř stejného počtu dotazovaných umožní "rozvoj středních vrstev" v ČR ČSSD i ODS - rozdíl je jen jediné procento. (I když se za poslední rok, v šířící se chudobě v ČR v tomto smyslu dosti podstatné iluze o ČSSD rozložily - představa, že ČSSD umožní rozvoj středním vrstvám, poklesla z 24 na 11 procent.) Kupodivu i KSČM prý tomu podle 10 procent obyvatel nebude bránit - u ODS je o tom přesvědčeno 12 procent lidí. Rozdíl procent v této kategorii je mezi ČSSD, ODS a KSČM pozoruhodně malý.

Čímpak si asi komunisté vysloužili pověst, že sice mizerně, ale přece jen nejlépe ze všech stran dbají o dodržování lidských práv a jsou zárukou bezpečnosti občanů a právního řádu? To by měl někdo vysvětlit, to přece nemůže být jen tou mlhavou socialistickou rétorikou. Vystupují snad komunisté nejefektivněji v nezaměstnaností postižených oblastech na ochranu propouštěných lidí? Anebo si občané jen myslí, že by to jako komunisté dělat měli? Trochu si tomu protiřečí mínění jen 7 procent dotazovaných, že by KSČM mohla být zárukou demokratických poměrů. Jak je tedy možné, myslete, lidi, že na jedné straně je KSČM nejlepší zárukou lidských práv, bezpečnosti občanů a právního řádu, nikoliv však demokracie?

Pozitivně se v průzkumu - navzdory zuření různých leschtinů a komárků v zaujatém českém tisku - projevují alespoň částečné snahy vládnoucí ČSSD o zlepšení hospodářské situace. Tady máte důkaz, mili čeští intelektuální elitáři, že řadový občan v ČR není tak hloupý, jak si myslíte. Sdělovací prostředky ho sice ohlupují nejrůznějšími skandály a bouřemi ve sklenici vody, občan si však sám všimne, že se Mertlík a Špidla asi přesto navzdory všemu snaží situaci aspoň trochu zlepšit. Sice je skepse v ČR nyní silná i ve vztahu k ČSSD - toho je výrazem přesvědčení téměř 40 procent občanů, že se v ČR o hospodářství dobře nestará nikdo - nicméně přece jen má ve výrocích "Nejlépe se stará o hospodářství ČR" a "Svůj program zaměřuje na sociálně slabé" ČSSD navzdory ztrátě idealismu od loňska pořád ještě vlastně nejlepší vizitku.

Známkou silné ideologické polarizace v české společnosti jsou ovšem navzájem si protiřečící statistiky týkající se ODS. Je to strana, která "se stará jen o získání moci" (40 procent), "nejčastěji vyvolává zbytečné konflikty" (26 procent), "řeší věci nejrozvážněji" (si myslí jen minimum 9 procent lidí) - ale naproti tomu "je zárukou demokratických poměrů (16 procent), "nejlépe zajistí zájmy ČR (15 procent; tady asi ještě přežívá pošetilá představa, jaký je Klaus vlastně světový politik: škoda, že ho tito stoupenci nikdy neslyšeli, jak školáckou angličtinou Klaus promlouvá na mezinárodních fórech) a dokonce "má nejlepší politiky" (sic!) (18 procent). Zbytečky lidí, kteří zastávají tento pozitivní postoj vůči ODS, přece nemohou být titíž dotazovaní, kteří se domnívají, že ODS "nejčastěji vyvolává zbytečné konflikty". Nebo snad ano?

Zajímavé je, že si ODS za poslední rok skoro ve všem výrazně pohoršila, ačkoliv (údajně) není ve vládě, a stranám, které nejsou ve vládě přece normálně většinou stoupá volební podpora. Ovšem tady jistě hraje zápornou roli opoziční smlouva, v jejímž rámci došlo k dosti podstatné diskreditaci této strany. Těžko však určit, jakou roli v tom sehrála opoziční smlouva a do jaké míry se politikové ODS diskreditují samovolně a nadšeně svým chováním sami. Nicméně dále klesající popularita této strany je docela rekordní, výjimečný jev. Že by si lidi rozčarováním z ODS kompenzovali ony dlouhé roky, kdy Klausovi - od roku 1992 - tak pošetile, leschtinovsky bezmezně věřili?

Zajímavý je profil "křesťanské strany" KDU-ČSL, která si udržuje vedení v oblasti lidských práv i rozvážného řešení situací. Je toto pozitivní hodnocení snad dáno náklonností lidí křesťanského přesvědčení?

Pozoruhodné je také hodnocení Unie svobody. Ať si zve Česká televize Jana Rumla do studia třeba každý druhý den, lidi jak se zdá vědí, že je ten pastevec k ničemu. Podle tohoto průzkumu veřejného mínění je nanic celá Unie svobody, Impuls 99 - Neimpuls 99. Nejvíce skórovala při tom, že se prý "stará jen o získání moci", ale ani v tom neudělala na české voliče příliš velký dojem, ani to nedělá pořádně, zdaleka nedosáhla Klausových 40 procent. Jen ty zbytečné konflikty umí US vyvolávat dost dobře, v tom její popularita vzrostla za poslední rok ze 6 na 17 procent.

Vím, jsou to všechno jen minimální rozdíly, hlavním jmenovatelem názorů českých voličů je frustrace, rozčarování, zklamání z pánů politických potentátů.

Doslova děsivým materiálem ke studiu je v tomto smyslu druhá tabulka, která ukazuje, jak se za poslední rok změnilo občanské hodnocení politických stran. Ukazuje se, jak ničivou roli hraje při pověsti politické strany to, když vstoupí do vlády. Tabulka č. 2 je v tomto smyslu velmi přesvědčivým argumentem proti vládní nekomunistické superkoalici, kterou navrhuje ODS. Je téměř hmatatelným důkazem, že ta strana, která v dnešní nejisté situaci v ČR vstoupí do vlády, riskuje radikální zničení své pověsti. Jen pohlédněte, co se stalo s ČSSD. Lidi měli, než vstoupila do vlády, o ní ještě iluze. "Svůj program zaměřuje na sociálně slabé" si o ČSSD v roce 1998 myslelo 34 procent lidí! Chudáci, netuší, že ať je ve vládě v ČR kdokoli, musí pod tlakem Evropské unie i mezinárodních trhů dělat v podstatě totéž. Dosud to lidé nevědí o KSČM, a tak jejich naivní víra, že se alespoň komunisté o chudé lidi postarají, vzrostla za rok z 8 na 27 procent. Celkově vzrostlo za poslední rok pozitivní hodnocení komunistů právě proto, že nemají podíl na vládě. Naděje umírá poslední, říká se frázovitě v jednom přísloví. Lidi nechtějí být zklamáni z politiky. Jak nadšeně někteří z nich hlasovali v létě pro Václava Fischera.

Jak to shrnout

Hodnocení firmy IVVM konstatuje:

Z tabulky č. 2 jsou patrné některé základní posuny v hodnocení politických stran. V porovnání s obdobím před volbami 1998 jsme zaznamenali obecné posílení skepse vůči politickým stranám (ilustrované mimo jiné tím, že u pozitivních tvrzení mimořádně vzrostl podíl odpovědí "nehodí se na žádnou stranu"). Dalším významným rysem je celkově zlepšené hodnocení KSČM a na straně druhé výrazný úbytek pozitivních soudů o ČSSD. Tyto proměny jsou s největší pravděpodobností odrazem změn ve volebních preferencích v letošním roce, tj. v tomto případě přesunem stranických sympatií občanů od ČSSD ke KSČM.

Politikové by si měli uvědomit toto:

Lidé ve všech zemích světa, tedy jistě i v ČR, mají nejraději vládu, která

Komunistická strana navzdory rostoucím preferencím v důsledku svého krátkozrakého vidění situaci lidem v ČR asi příliš nezlepší.

Politikové by se

Jak je možné, že politikové nedokáží reagovat na to, nebo si to snad neuvědomují? jak šťastni by byli lidi v ČR, kdyby byly osvobozeni od nesmyslné byrokracie. Zase - všechno to vede zpět k té kritické zprávě Evropské unie...

Efektivně pracovat bez bonmotů a hašteřivých výroků, pane Rumle, Zemane, Klausi - a chodit do té televize jen tehdy, když mám skutečně něco nového či zajímavého co říct - zejména, pokud se mi podařilo pro lidi v ČR něco dobrého dokázat.

Tabulka č.1: Image politických stran (v %)

Pozn.: Dopočet do 100 % v každém řádku jsou odpovědi uvádějící jiné strany a odpovědi "neví".

Tabulka č. 2: Pověst parlamentních sran - srovnání 1998 a 1999 (v %)

Pozn.: Dopočet do 100 % za roky 1998 a 1999 tvoří ostatní strany a odpovědi "neví"

Tito zoufalí lidé, kteří přišli o všechno, jsou na okraji Evropy obětí nemorální války, kterou Západ schválně ignoruje

Tento článek reportéra Patricka Cockburna vyšel ve středu 3. listopadu 1999 v deníku Independent.

Šrapnel z ruské rakety, který zasáhl Megameda Machmajeva, když šel koupit pro rodinu chleba, způsobil, že vypadá maso jeho pravé nohy jako kus syrového masa, který částečně sežralo nějaké zvíře. V nemocnici za hranicemi Čečenska přilížel stoicky, zatímco se snažil z hluboké rány lékař vylovit kousky kostí a kovu. "Možná, jestliže nebyla zasažena tepna, nebudeme muset tu nohu amputovat," říká lékař s pochybnostmi.

Na jiném nemocničním pokoji brečí a drží se maminky Fatimat Abluševa, čtyřletá holčička. Myslel jsem, že si namalovala obličej rtěnkou, protože má kůži na obličeji kolem pusy, nosu a očí ostře červenou. Ale matka říká: To jsou popáleniny. Dělostřelecký náboj nám zapálil dům a než se nám podařilo dostat se ven, Fatimat se popálila."

Tohle jsou ti štastní čečenští občané, kterým se podařilo během šestitýdenní války Ruska proti Čečensku uprchnout do sousední Ingušské republiky dřív, než Rusové uzavřeli hranice. V samotném městě Grozny bez potravin, elektřiny i plynu je situace daleko horší. Machamajev konstatuje, že ho jenom odvezli do Ingušska, polomrtvého od ztráty krve, "protože byla nemocnice v Grozném plná mrtvých a nebyl tam žádný lékař, který by mi mohl pomoci."

V úterý zahynula jedna žena, kterou zoufalý dav přitlačil na ostrý ostnatý drát na malém hraničním přechodu. "Lidé doslova šílí, vrhají se na ty ostnaté dráty," řekla žena, které se podařilo po týdenním čekání dostat se z Čečenska ven.

Nyní začíná být jasné, jakou válku vede Rusko v Čečensku. Ruská armáda se snaží omezit vlastní raněné a mrtvé, a tak se vyhýbá bojům s čečenskými partyzány. Namísto toho si "pročišťuje cestu" masivním bombardováním a dělostřeleckými útoky proti čečenským městům a vesnicím. Velitel ruského letectva si tento týden stěžoval, že jeho piloti shodili tolik naváděných bomb, že už jich má ruská armáda nedostatek. Důsledkem ofenzívy je to, že jedna třetina celého obyvatelstva Čečenska, které čítá milion obyvatel, je nyní na útěku. Asi 193 000 lidí se dostalo do Ingušska. Dalších přibližně 200 000 lidí urpchlo z domova, ale nemohou se v důsledku ruské blokády dostat ven ze země. Uvádí to Tarja Halonen, finský ministr zahraničních věcí, který právě navštívil v čele delegace Evropské unie tuto oblast.

Odehrává se tragédie stejná jako v Kosovu a ve Východním Timoru. Pokud bude ruská armáda dál používat své taktiky mlýnku na maso, brzo bude na útěku půl miliónu lidí.

Ruští vedoucí představitelé se brání tvrzeními, že po leteckých úderech proti Srbsku nemá Západ právo Rusko kritizovat. Čečenci ale čelí dvojí hrozbě. Jednak je Rusové bombardují, tak jako Západ bombardovat Srbsko, ale zároveň jsou vyháněni ze svých domovů, tak jako Srbové vyháněli Kosovce. Sergej Kovaljov, bojovník za lidská práva a člen ruské dumy, uvedl: ;V Čečensku využívá Rusko metod NATO, aby docílilo toho, čeho chtěl dosáhnout Slobodan Miloševič."

V jednom ohledu jsou na tom Čečenci daleko hůř než Kosovci i obyvatelé Východního Timoru. Skoro nic z toho, co se v Čečensku děje, se neobjevuje v západní televizi. Před několika dny jsem byl na hlavní silnici, vedoucí zpět do Čečenska. Několik tisíc Čečenců se snažilo zoufale se vrátit zpět do země pro příbuzné. Čečenský veterán, který přišel v druhé světové válce o nohu, se tam snažil dostat o berlích.

Ruští vojáci se samopaly jim to nedovolili. Armádní důstojník ke mně přišel a řekl mi: "Varuji vás, abyste zmizel, protože vojáci začnou brzo střílet." Hlas z reproduktoru nás informoval, že území na obou stranách silnice je zaminováno.

Na obou stranách hranice stojí patnáctikilometrová fronta osobních i nákladních automobilů, které se snaží už po mnoho dní proniknout ruskými liniemi. Viděli jsme jak se jeden člověk pokusil utéci z Čečenska přes pole, ale skupina ruských vojáků ho rychle chytila a zatkla.

Mezinárodní červený kříž konstatuje, že téhož dne nedaleko od tohoto místa zaútočila ruská letadla na pět vozidel Červeného kříže, usmrtila dva zaměstnance Červeného kříže a alespoň 25 civilistů. Na hranici s Kosovem zaznamenalo letos podobné incidenty nejméně deset televizních kamer.

Na hlavním pohraničním přechodu do Čečenska jsem neviděl jedinou kameru. Americké televizní okruhy neprojevují zájem. Dokonce i televize ABC odvysílala jen pětačtyřicetivteřinovou reportáž, když v říjnu ruské střely usmrtily na trhu v městě Groznyj více než sto osob.

Oficiálním důvodem pro nepřítomnost televizních kamer je nebezpečí únosu. Toto nebezpečí je reálné, ale riziko lze minimalizovat použitím ozbrojených stráží z ingušského nebo čečenského ministerstva vnitra. Bohužel, mnoho televizních reportérů v Moskvě, kteří by měli zájem o natáčení reportáží z čečenské války, zjišťuje, že hrozba únosů je pro jejich ústředí vítanou výmluvou, aby ignorovala válku, o níž stejně nechtějí vysílat žádné informace.

Ruští mluvčí zcela zjevně vedou to, co sami charakterizují jako "informační válku" a využívají přitom prezentačních metod, jakých používalo NATO ve válce proti Srbsku. Propaganda je to tvrdá a primitivní, ale vzhledem k tomu, že v čečenské válce nejsou televizní kamery, je to pro Rusy lehčí. Většinou ruští vládní mluvčí hněvivě popírají, že by docházelo k zabíjení civilistů.

Začátkem října jsem navštívil město Elistanži, kde svrhla ruská letadla 30 bomb a usmrtila 35 lidí. Exploze rozervaly místní školu.

V nejbližší nemocnici v Šali se snažila utišit matka svého devítiměsíčního syna, jehož levá noha musela být amputována, tyčinkou Mars. Ve vedlejší posteli ležel čtyřletý Alet, kterému právě vyňali z břicha kusy šrapnelu. Ruské letectvo popírá, že město Elistanži bombardovalo.

Je možné, že ruské letectvo a ruská armáda nevědí, co zasahují. Odborníci konstatují, že ruští piloti nyní létají jen 100 hodin cvičných letů ročně. Téměř všude, kde jsem v Čečensku byl, je slyšet zlověstný hluk střel Grad, které jsou nechvalně známy svou nepřesností.

Ale Moskvě je jedno, jestli zasahuje její armáda a letectvo cíle nepřesně. Tvrdí, že se útok na konvoj Červeného kříže nekonal, navzdory svědectvím osob, které útok přežily. Vladimír Putin, ruský premiér, konstatuje, že se prý ruské bombardéry nedopustily žádných "větších omylů". Naprosto mu nebylo trapné veřejně popírat, že nedošlo k útoku na trh v městě Groznyj, přestože v tutéž dobu ruský vojenský mluvčí potrvrdil, že trh byl útokem zničen, protože to byl "vojenský bazar".

Utrpení je ještě horší než v Kosovu a ve Východním Timoru, protože se Čečensko ani nezačalo zotavovat z předchozí války. Město Groznyj je jen hromada trosek. Ruské dělostřelectvo je zničilo ve válce v letech 1994 - 1996.

Nyní nařídila ruská armáda civilním občanům, aby opustili města Groznyj a Gudermes, druhé čečenské město. Zároveň však letadla bombardují silnice a zablokovala cestu do Ingušska. Jen asi 170 - 180 lidí je propouštěno do zahraničí každý den.

Ingušský prezident Ruslan Aušev konstatoval tento týden, že jde o úmyslnou krutost, protože Rusové oznámili, že je cesta do zahraničí otevřená, a vylákali uprchlíky na silnice, kde se nemohou skrývat před leteckými údery a dovolují jen minimálnímu množství zoufalých lidí dostat se do bezpečí.

Západ musí přestat ignorovat čečenskou tragédii

Tento redakční komentář vyšel 3. listopadu 1999 v deníku Independent.

Hrůza situace v Čečensku, jak ji na dnešní titulní stránce líčí reportér Patrick Cockburn, mluví sama za sebe. Bylo usmrceno velké množství civilistů. Třetina obyvatelstva uprchla z domovů. Mnoho lidí uvízlo v Čečensku - nemohou se dostat ze země. A ofenzíva přesto pokračuje. Tohle je strašlivá realita ruské války, realita, kterou Západ denně ignoruje.

Válka Moskvy proti Čečensku neškodí jej Čečensku, ale i Rusku. Je politováníhodné, že to Moskva nechápe. Je stejně deprimující, že západní politikové nejsou schopni pochopit, co se dnes děje v Čečensku.

Ruské dělostřelectvo střílí na čečenská města a útočí na civilisty - ti jsou vražděni, zohavováni, přicházejí o příbuzné. Islámští radikálové jsou v bezpečí v horách. Ruská armáda nezná precizní bombardování konkrétních míst.

Téměř úplné mlčení západních politiků v této věci je ostudné a známé. Během první války Borise Jelcina proti Čečensku v roce 1995 zdůrazňovali západní politikové, že prý je to "ruská vnitřní záležitost". Stejná logika platila v Kosovu.

Politikové nakonec pochopili, že když se snaží kosovskou situaci ignorovat, jen to povzbuzuje Slobodana Miloševiče, aby se choval ještě hůř. Je tragické, že si západní politikové z toho nevzali poučení pro Čečensko.

Rusové se velmi silně snaží zabránit tomu, aby v Čečensku mohli pracovat nezávislí novináři. Ale obraz je jasný. Ruská armáda si myslí, že může beztrestně vraždit, koho chce.

Motorem této války je především ruská vnitřní politika: osud Čečenska a Čečenů je téměř úplně vedlejší. Prezident Jelcin a jeho vláda chce získat před volbami voličskou podporu za útoky na údajné islámské teroristy, kteří způsobili v Moskvě takovou katastrofu. Ale tato taktika může fungovat jen krátkodobě. Jak se jasně ukázalo v Čečensku v roce 1995, krátkodobé vojenské vítězství je daleko lehčí než úspěšná dlouhodobá okupace. Pak už voliči nebudou s průběhem války tak spokojeni.

Mezitím je každá bomba, shozena na Čečensko, olejem do ohně islámského radikalismu. V nadcházejících měsících nebude k dispozici jen málo čečenských dobrovolníků, ochotných umisťovat bomby v ruských městech. Až k tomu dojde, Moskva bude moci vinit jen sama sebe.

Nemuselo to tak dopadnout. Čečenský prezident Aslan Maschadov nijak nemiluje islámské radikály, kteří jeho zemi destabilizovali. Ale když usiloval v Moskvě o vyjednávání, byl opakovaně odmítnut. Ruská ofenzíva byla zahájen bez jednání s Maschadovem. Znamenalo to, že Maschadov nemůže s islámskými extremisty vyjednávat. Co Moskva prohrála, je výhodou extremistů.

A Západ pořád nedělá nic. V Oslu vyjádřil prezident Clinon "znepokojení" - to je diplomatický jazyk, vyjadřující, že nikdo nic nepodnikne. Politika nečinnosti je vražedná. V této situaci, na rozdíl od Kosova, není vojenská intervence ani prakticky proveditelná, ani nutná. Je však zapotřebí tvrdé diplomacie a hospodářských hrozeb, pokud má být toto šílenství zastaveno.

Obava Západu před islámem nemůže být výmluvou za rasismus

Tento článek Roberta Fiska vyšel v deníku Independent 3. listopadu 1999.

Jednoho deštivého letního odpoledne v roce 1992 mě přivítal v nechvalně známém koncentračním táboře v Manjace jistý plukovník Popovič otázkou. "Víte, co je to islámská svatá válka?" zařval na mě. Zdeprimovalo mě to. Mohl vystoupit z libovolného hollywoodského filmu nebo z libovolného západního novinového článku, nemluvě o ústředí srbského nacionalismu. Uvnitř koncentračního tábora Manjaca byli muslimové, kteří přežili "etnické očišťování" západní Bosny. Ale, jak jsem tak poslouchal plukovníka Popoviče, uvědomil jsem si, že jsem slyšel tatáž zlovolná, vtírající se slova o arabských muslimech na Blízkém východě.

Reportér je ve výjimečně dobré situaci, kdy může sledovat rakovinu rasismu. Přibližně o rok později jsem byl v jižním Libanonu a hovořil jsem tam se stovkami členů palestinského hnutí Hamas, kteří byli nezákonně vyhoštěni z Izraele a okupovaných teritorií a zůstali trčet na úpatí jednoho kopce v Libanonu. Většina z nich byli inteligentní muži, několik z nich mělo univerzitní tituly, někteří z Británie. Byli proti "mírovému procesu", ale jen málo z nich zastávalo názor, že by mohli dosáhnout svých cílů násilím. O týden později jsem byl zpátky v Bosně a viděl jsem, jak je CNN charakterizuje jako "extremisty". O tři týdny později v Kalifornii jsem sledoval americkou televizi CBS. Vysílala záběry těchže Palestinců na studeném svahu onoho kopce a charakterizovala je jako "osoby podezřívané z terorismu".

Tento týden se bude v neutrálním prostředí anglického venkova v Ditchley Park diskutovat o tom, jak Západ muslimy ponižuje a rasově pomlouvá ve sdělovacích prostředcích, v tisku, v rozhlasu a ve filmu. Kníže Abdullah ze Saúdské Arábie, bývalý americký velvyslanec Edward Djereijan, arabský šéfredaktor Khaled al-Maeena, rabín Neuberger a mnozí diplomaté a novináři stráví tři dny diskusí o stále nebezpečnější "islámofóbii", která nakazila západní zpravodajství a chápání muslimského světa - zejména pokud jde o Blízký východ.

Budou mít hodně námětů k diskusi. Neboť za posledních třicet let jsou arabští muslimové zobrazováni v západním tisku z úhlu téměř nacistické propagandy. Mocichtiví, zlovolní, násilní Íránci a Arabové se zahnutými nosy nahradili židy v kreslených komentářích nacistických periodik jako bylo Voelkischer Beobachter či Der Ewige Jude. Když jsem začal před dvaceti lety svou práci reportéra na Blízkém východě, zrovna jsem tam poprvé viděl v televizi film Ashanti. V hlavní roli hráli Omar Sharif a Roger Moore. Film líčil Araby jako otrokáře, vrahy, sadisty a pedofily. Film byl převážnou většinou natočen v Izraeli.

Byl jsem šokován. Nebylo divu, že tolik zpráv charakterizuje Araby jako "teroristy". Není divu, že tolik redakčních komentářů hovoří o Arabech jako o "teroristické sběři". A čím více filmů jsem shlédl, čím více redakčních komentářů jsem přečetl, tím více, jak se zdálo, se šířil náš strach z obávaného, cizího muslima, jímž se dá jen pohrdat. Jestliže byli nacisté schopni ukazovat židy jako podlidi, kteří ohrožovali západní "civilizaci" a "kulturu", my dokážeme líčit muslimy jako zlé, zaostalé, příliš rychle se rozmnožující a vhodné k tomu, aby byli vyhlazeni.

Čím to, ptal jsem se sám sebe, že Palestinec, který zavraždil nevinné Izraelce, byl v západních zprávách "terorista" - jímž bezpochyby byl - zatímco Izraelec, který zavraždil v mešitě v Hebronu 29 nevinných Palestinců byl jen "extremista", "nadšenec" anebo (to se mi líbí nejvíc) "příslušník židovských podzemních organizací". Jak to, že partyzán z organizace Hizbollah, který bojoval proti izraelským okupačním jednotkám byl "islámský fundamentalista", kdežto chorvatští a srbští vrazi v Bosně nebyli "křesťanskými fundamentalisty"? Dokonce i nejpravicovější britské denní listy píší o "teroristech z IRA" a nikoliv o "katolických teroristech". Jak je možné, že Arab, který ohrožuje Ameriku (Osama bin Laden) je "superterorista", kdežto Izraelec, který zavraždí vlastního premiéra, je jen "fanatik"?

Kdo vytvořil tato pravidla, tento zlovolný dvojí metr? Stačí se podívat do Hollywoodu a částečně pochopíme odpověď. Filmy jako Navy SEALS, True Lies, Broadcast News, Delta Force, dokonce i The American President - to je jen pár z mnoha desítek filmů, které líčí arabské muslimy a Íránce jako lidi, které musíme nenávidět.

Profesor Jack Shaheen z University v Jižním Illionis sestavil seznam výrazů, jimiž jsou charakterizováni Arabové v hollywoodských filmech. Jsou to výrazy jako "svině", "zkurvysyn", "moucha na kusu hovna", "zvířata", "bastardi", "prasata", "zvířata", "divoši bez státní příslušnosti" "pouštní smradoši" a samozřejmě "teroristé". Kreslené komentáře a americké noviny běžně ukazují Araby jako podlidi.

V roce 1996 otiskl deník Miami Herald obrázek opice v turbanu s nápisem "islám" a s titulkem "Bombami zabíjíme nevinné ženy a děti". O dva dny později, po vybombardování Světového obchodní střediska - to byl zlovolný čin, který skutečně provedli muslimové - otiskl list New York Post obrázek americké sochy svobody s pozměněnou verzí známé básně: "Dejte mi vaše unavené, chudé masy, avše teroristy, vaše vrahy, vaše svině, vaše zlovolné zbabělce, vaše náboženské fanatiky..."

Samozřejmě, když Američané vybombardovali vládní budovu v Oklahomě, první byli obviňování muslimští "teroristé". "Jménem islámu," zněl tučný titulek titulek nad fotografií mrtvého dítěte v jedněch amerických novinách Ruperta Murdocha. V Británii jsme dělali totéž. Jakmile se zjistilo, že viníci byli v Oklahomě Američané, okamžitě se přestalo hovořit o "teroristech". Byli to už jen "fanatikové". K podobné proměně došlo, když se ukázalo, že "teroristický" útok na letadlo TWA byla zřejmě katastrofa, způsobená technickým selháním. V roce 1992 tiskl deník Times obrázek muslima, jak si utírá zakrvácenou šavli o britskou vlajku a za ním leží mrtvá nevinná žena. Novináři a politikové nás varovali před blížící se válkou s islámem. "Muslimský fundamentalismus," varoval v roce 1995 generální tajemník NATO Willy Claes, "je alespoň tak nebezpečný, jaký býval kdysi komunismus. Představuje terorismus, náboženský fanatismus."

Ano, vím, že si to Arabové do určité míry zaviňují sami. Z jejich řad vzešlo mmoho skutečně groteskních diktátorů a jejich násilné organizace spáchaly během let jménem islámu skutečně hrozné zločiny. Nepotřeboval jsem strávit celých 23 let v arabském světě, aby ve mně tito puritánští infantilní kněží - křesťané, muslimové i židé, kteří odmítají vidět, že je svět složitá společnost, zasloužící si slitování, nejen dogmatické víry, nevyvolávali hněv. A v káhirském tisku jsou často židé zobrazováni s cylindry na hlavě a s pytli peněz - to je klasický nacistický obraz - i když právě jeden můj židovsko-americký známý si nedávno stěžoval na to, kolik protiarabských kreslených komentářů i filmů vyrábějí američtí židé.

Takže nynější konference v Ditchley má skutečně mnoho o čem hovořit. Neměla by pomíjet nedostatky muslimských společností ani krutost arabských režimů. Účastníci by však měli pamatovat, jak vážně - a právem bereme rasové či antisemitské pomluvy, zaměřené proti židům. Měli by však také uvažovat o tom, zda není načase, aby Západ začal prokazovat totéž znepokojení a tutéž citlivost, tutéž nenávist vůči rasismu, když jsou muslimové z Blízkého východu zobrazováni stejně, jak Hitler zobrazoval k smrti odsouzené evropské židy.

Pád berlínské zdi způsobilo vysmívané západní mírové hnutí

Tento článek Jonathana Steela vyšel 2. listopadu 1999 v deníku Guardian.

Od chvíle, kdy padla berlínská zeď, se šíří Evropou nakažlivý mýtus. Objevuje se opakovaně v pamětech mnoha státníků, kteří byli u moci v posledních letech studené války a rychle tvrdne v beton oficiální establishmentové moudrosti.

Takže, když se nyní rychle blíží desáté výročí pádu berlínské zdi, stojí za to se podívat trochu podrobněji na fakta, která vedla k tomuto pádu. Hlavní roli při vytvoření klimatu, které vedlo k dramatickému ukončení studené války, nehrála tvrdá protikomunistická linie Reaganovy vlády, podporovaná britskou Margaret Thatcherovou, ale vysmívané západní mírové hnutí.

Demonstanti, ženy protestující na Greenham Common proti rozmisťování amerických střel s plochou dráhou letu a ostatní aktivisté jsou dosud ostře kritizováni jako hlupáci, jichž k svým účelům využívala Moskva. Jenže právě tito lidé podstatným způsobem přispěli k pádu berlínské zdi.

Že bych si dělal legraci? Vůbec ne. Obrovské pouliční demonstrace, které postupně vznikly v NDR během podzimu roku 1989 vznikly z východoněmeckého mírového hnutí. Soustřeďovaly se kolem protestantských kostelů. Protestantská církev v NDR si totiž odvážně vytvořila společný program na obranu míru a lidských práv a snažila se ho prosazovat po celou řadu let, dlouho předtím, než se zbavila celá východoněmecká společnost strachu a proměnila hnutí několika stovek aktivistů v hnutí statisíců.

Ono původní "tvrdé jádro" východoněmeckých mírových aktivistů využívalo příkladu a podpory kolegů a přátel ze Západu. Vezměte například Baerbel Bohleyovou, spoluzakladatelku východoněmeckého Nového fóra, disidentského hnutí, které zahájilo v roce 1989 v Berlíně demonstrace.

Šest let předtím, než padla berlínská zeď se už východoněmecká tajná policie Stasi velmi obávala hnutí Bohleyové, jménem "Ženy za mír". Bohleyová byla zatčena poté, co se setkala s jednou britskou mírovou aktivistkou. Po propuštění byla pravidelně ve styku s Petrou Kelleyovou, známou západoněmeckou mírovou aktivistkou aposlankyní za stranu Zelených v německém parlamentě. Snažily se vytvořit "détente zezdola". Na obou stranách německé zdi viděli protijaderní aktivisté společný zájem. Vědomí, že Německo, západní i východní, by bylo první obětí zničení v nové evropské válce, vyvolalo psychologické sjednocení obou částí země dlouho předtím, než se stalo realitou politické sjednocení.

To jsou všechno irelevantní podružnosti, budou se posmívat kritikové. Konec studené války přišel seshora. Způsobilo ho masivní zbrojení Ronalda Reagana, jeho návrh na program hvězdných válek a rozhodnutí NATO rozmístit v Evropě střely Pershing a střely s plochou dráhou letu. Tím, že se Američané byli schopni ostře postavit Moskvě i západním mírovým demonstrantům, vyvolali sovětský reformní program, známý pod jménem perestrojka, poté, co si Michail Gorbačov a jeho poradci uvědomili, že Západ nehodlá jednostranně odzbrojit. Sovětská ekonomika si už nemohla dál dovolit globální závody ve zbrojení a chtěla zlepšit zoufale zanedbaný spotřebitelský sektor.

To se zdá jednoduché. Jenže první rozhodnutí přeorientovat sovětské výdaje ze zbrojení na spotřební hospodářský sektor začal dělat Jurij Andropov. Ve svém prvním programovém projevu v listopadu 1982 řekl Andropov, o několik měsíců předtím, než Ronald Reagan zveřejnil program Hvězdných válek, že síla Sovětského svazu a jeho pověst musí záviset na jeho úspěchu doma. Byla to první známka toho, že se sovětské vedení rozhodlo ustoupit od politiky budování impéria, kterou převzal Gorbačov, když se v roce 1985 dostal k moci.

Řezník a galaxie