Globální znechucení v lokálních souvislostech
ODS čeká prověrka nepostradatelnosti předsedy Klause. Schyluje se ke kongresu, který má proběhnout začátkem prosince, a do té doby se ani schválení rozpočtu nedá předpokládat. Natožpak jakákoliv koalice, sebeduhovější.
U komunistů se čeká koncem roku otevírání náruče a zakrývání pěticípých hvězd, u Šulů otevírání peněženek a Vlasteneckou frontu čeká přechod do ilegality.
Unii svobody bez poslankyně Machaté zase čeká z ostudy kabát a odklon "nekomunikativních" fanatiků směrem k dalšímu trpaslíkovi - DEU.
Všichni psi teď vyjí na měsíc (v) očekávání. Silácké řeči z hlavního stanu ODS přicházejí přesně podle loňského očekávání Miloše Zemana, možná ještě o něco dříve. Prognostik se nikdy neplete. Navíc se tak děje ve chvíli pro smluvní opozici náramně vhodnou, kdy se její smluvně vládní partner vlastní lehkomyslností a nezvládnutou mediálně politickou strategií dobrovolně oslabil a opozice žurnalistická i nesmluvní mu to dává (po zásluze) sežrat.
Mám na mysli vše, co už několik týdnů omílají sdělovací prostředky a co má ve společném jmenovateli nebo pod čarou (ponoru - chcete-li) Egona Lánského, Stanislava Grosse, Ivana Davida, Jana Kavana či Karla Berku, odvolávání ředitelů a ředitelek, privatizaci a čisté ruce, zadávání zakázek, úniky interních informací, půlnoční telefonáty nahrávané na diktafon, mobilní telefony se sazbou GRÁTIS a karty CCS placené panem Bůhvíkým. S arogantním pozdravem "Nazdar tisku", kyne pravicí premiér utrápeným a znechuceným novinářům, které už nebaví poslouchat, jaký jsou póvl a jak prohřešky bude přešetřovat NKÚ.
Tiskový mluvčí se přetváří v humoristického spisovatele a se značnou dávkou sebemrskačského sarkasmu popisuje historky "ze života hmyzu" na ministerstvu, jehož zaměstnancem do té doby byl. FUJ. Jelikož autor (mimo členství v pražské ČSSD) je členem PEN klubu, má jeho kniha říz a erotickou přitažlivost. Však se také jmenuje David a Goliáška. Znaje hlavní postavy a věda střípky z pozadí jsem se smál po celou dobu, co jsem se oddával konzumaci bulváru...
Autorem je Pavel Verner, kterého navrhovali (snad jako mediálně populární osobnost) jeho straničtí přátelé dokonce do Senátu. Neprošel. Snad proto jej ministr David považuje za psychopata a vrchní ředitelka jeho kanceláře, Soňa Pivoňková raději nebere telefony. Náměstci ministra zdravotnictví - snad pro jistotu - odcházejí či ohlašují odchod. Možná se jejich něžné protějšky či sekretářky nedají označit tak přiléhavým epitetem. Celý soubor žalob a kauz okolo ministra Davida je ale příliš spletitý a mediální obraz příliš zmanipulovaný, než aby se dalo říci, kdo mluví pravdu.
Obávám se, že ani "cifršpióni" NKÚ nedokáží vnést do kauz jasno, očistit ministerstvo či naopak ředitelky obou problematických nemocnic. Průběžné a přesně načasované úniky informací ze zákulisí totiž znemožňují jakýkoliv objektivní pohled. Stejně tak i tlak bývalého náměstka ministra, dnes poslance za ODS. Snad ekonomická kontrarozvědka či kriminálka. Podle našich informací dosahují jen "kostlivci" uvnitř VZP desetimiliardové výše...
Divíte se, že nemají Davida rádi?
Proč asi?
Jen tak na okraj: Politické grémium sociální demokracie pověřilo přešetřením záležitosti s kartami Karla Kobese. Dalo mu na to měsíc. Výsledek je kupodivu objektivní, nezaujatý. Viníkem je totiž jeden z hlavních herců - místopředseda Karel Machovec, koule na noze sociální demokracie. Což někteří věděli už dříve. Muž, který dostal ke své funkci od tehdy naivního grémia strany takové pravomoci, že kdyby prodal Lidový dům Ivanu Kočárníkovi, nic by se mu nestalo.
Myslím, že by nebylo od věci, aby se místopředseda - vyšetřovatel (pro řízení ČSSD, jak zní jeho oficiální funkce) nezamýšlel v další části vyšetřování pouze nad tím, jaký okruh funkcionářů tohoto danajského daru využil (stará kriminalistická otázka - komu to slouží a co mají společného téměř všichni podezřelí), ale aby se pokusil vyšetřit, zda tyto karty využívali také politici z dalších stran.
Nechce se totiž věřit, že by se Václav Junek, v roce 1995 neomezený vládce Chemapolu, pokoušel vlichotit do přízně právě a pouze sociální demokracii (při jejích tehdejších téměř jednomístných preferencích). Členy ČSSD by mohl využívat pouze velmi omezeně - v rozsahu jejich množství a vlivu ve Sněmovně. Ten byl až do voleb 1996 zanedbatelný.
Koho ale mohl (a zřejmě i musel) už tehdy používat operativně, aby opravdu prosadil, co prosadit chtěl? Kdo tehdy řídil privatizaci, kdo určoval daňové zatížení jednotlivých komodit, kdo uděloval vývozní licence, kdo rozhodoval o ekologických parametrech a povoleních na výstavbu stovek čerpacích stanic?
Kdo rozhodoval o výstavbě ropovodu?
V celé kauze není podstatné, že roli prostředníka sehrál bývalý předseda strany Zelených, bamberský blekota a mistr špionážních zápletek Jaroslav Vlček. Nebylo to poprvé, a podle shodných reakcí dalšího "hazardního hráče" sociálnědemokratické politiky, Karla Machovce zřejmě ani naposled, co tento deux ex machina zpravodajských hloupostí (bývalý ekologický, později bezpečnostní "expert") klopýtl a vyplaval na povrch mediální aféry.
Spolu s Machovcem se tak řadí k oblíbeným hercům primitivních scénáristů mediálně - zpravodajských zábavných pořadů, Dalibora Balšínka (dnes SPY - čti Špión) či Jana Vávry z NOVY či skupiny kolem Jana Šterna, dlouho okupující "investigativní" prostor ČT. Junek ostatně něco o souvislostech s "plošnou podporou" politických stran naznačil ve svém rozhovoru pro MF Dnes, list však sdělení (opravdu snad až příliš velkoryse) přešel. O ostatních denících nemluvě. Proč asi?
Chemapol je přesto velmi zajímavá firma. Ne proto, že ji převzal Radim Masný či proto, že se ji prý před bankrotem pokoušel zachránit Zemanův poradce Šlouf. Disponovala vždy značným reklamním a mediálním rozpočtem v rozsahu 100 000 000 Kč, aniž její aktivity byly příliš viditelné. Kupovala různé "strategické" firmy - např. Omnipol, který měl kdysi československý monopol na mezinárodní obchod se zbraněmi a tudíž musel udržovat naprosto jednoznačnou vstřícnost vůči socialistické rozvědce i kontrarozvědce...
Stejnou vstřícnost ale musel přece udržovat i vůči KGB či Stasi! Do Chemapolu se stáhlo po čistkách na FMV a rozpadu federace poměrně značné množství exkomunikovaných pracovníků české (a i československé) tajné služby (včetně profesionálních operativců, analytiků, techniků a plánovačů) v čele s některými jejími čerstvě odvolanými šéfy. Personální prací byl v celém Chemapolu už kdysi dávno pověřen Petr Miller, bývalý "revoluční" dělnický vůdce z ČKD, člen nejužšího kruhu kolem Václava Havla a porevoluční ministr - práce. I tiskové oddělení vedli porevoluční televizní profesionálové...
Bezpečnostní oddělení Chemapolu zaměstnalo, platilo (a tudíž muselo i vytěžovat) superprofesionální strukturu, použitelnou pro jakoukouliv vlivovou operaci. Další firmy s podobným zaměřením muselo ( či ještě musí) platit externě - například pro vymáhání pohledávek či na ostrahu řady objektů.
Nebo že by Chemapolu všichni včas platili? Spolu s pověstmi o napojení na StB a státy bývalého SSSR či jednoznačnou orientací na obchod se strategickými komoditami (ropa, chemie, zbraně a letecká technika) vzniklo a dlouhou dobu i nerušeně žilo uskupení, které svou ekonomickou silou a propojeností s politickými a ekonomickými kruhy už dávno mělo být objektem sledování a rozpracování BIS.
Zřejmě tomu ale bylo naopak. Chemapol pravděpodobně "rozpracoval" tajnou službu... Kdo vlastně zpracovává public relations tohoto kolosu na hliněných nohou? Novinářům však - kupodivu - stačilo deset karet, rozdaných kdysi ve vedení ČSSD... Informace o síti čerpacích stanic PETRA v této souvislosti zapadla stejně rychle, jako se na začátku kauzy "Karty" objevila. Jaroslav Vlček je zaměstnancem AliaChemu...
Proč asi?
Další postřeh na téma ČSSD je v lehkém tónu. Na zasedání předsednictva strany začátkem října se řešil problém, zda nadcházející jednání ÚVV otevřít či neotevřít pro novináře. Nakonec získal všeobecnou podporu názor Miloše Zemana: "Bude lepší, když tam novináře pustíme. Kdyby totiž jednání bylo uzavřené, stejně by to někdo novinářům určitě vyžvanil."
Měl pravdu.
To, co se ale vyžvanit mohlo a snad i mělo, se však vůbec nestalo. Nedošlo k ostré diskuzi mezi členy ÚVV a vedením strany, nedošlo k hlasovací katarzi a nedošlo k očištění protagonistů afér. Nedošlo ani ke smíření "grossovců" a "zemanovců". Neřeklo se ani lidem uvnitř vedení, jaké je SKUTEČNÉ pozadí těchto trapností. Někteří sociální demokraté si proto o pár týdnů později raději založili další, v pořadí už třetí mini-truc-sociální demokracii - ČSDH.
Hora porodila myš.
Poslední postřeh na adresu vládní strany už není ani tak směšný, jako spíše útrpný. Politici by neměli být diletanti. A pokud používají mobilní telefon, měli by znát (opravdu, ale opravdu všechny) jeho funkce, záludnosti a možnosti. Nejen proto, aby na něm neměli namluvený vzkaz, že "vůbec, ale vůbec neumějí svůj mobil ovládat...".
Stejně jako v případě elektronické komunikace pomocí SMS či e-mailu, i pro používání GSM všeobecně platí, že tajemství neexistují. Politici by měli vědět, že po Praze se potulují digitální seznamy valné většiny aktuálních klientů Telecomu i mobilních operátorů na CD-ROM (za ceny sice nelegální, ale směšné - pohybují se kolem několika set Kč za jeden disk).
Měli by vědět, že za 100 Kč příplatku dostane legální majitel telefonu (a tudíž i účtu) každý měsíc PODROBNÝ výpis, za co své korunky utratil. Ten obsahuje nejen množství protelefonovaných minut a výslednou cenu, ale i telefoní čísla odchozích i došlých hovorů, jejich délku a čas, kdy tyto hovory byly uskutečněny.
Takže obsahuje i ta čísla, která patří hezkým slečnám, různým firmám, novinářům, PR agenturám či politikům z jiných stran... Podle tohoto výpisu se dá sestavit poměrně přesně denní pracovní, odpočinkový i sexuální harmonogram a "akční" rádius dotyčného. Co říci těm, kteří z nočního jednání stranického orgánu telefonují nikoliv domů, ale do novin? Politici by opravdu neměli být diletanti.
Bohužel ale tomu tak ne vždy je.
Mediálně-zpravodajská válka, ve které se naivní politická elita mladičké České republiky ocitla, je definovaná i osobami, které některé politiky provázejí. Ať již ve funkcích podržtašek, mediálních poradců či mužů v pozadí. Ale ne vždy je jejich praxe i minulost použitelná v souladu s vnímáním politiky jako věci veřejné.
To vše produkuje ty stinné stránky českého politického cirkusu. A tak pracovníci a spolupracovníci služeb tajných jsou publicisté či novináři - lidé veřejní, novináři zase mluvčí nebo poradci a mluvčí nebo poradci pokukují po způsobu, jak být politiky či naopak businessmany. Případně obojí. Pro jistotu. Politici se snaží upíchnout v businessu, když jejich strana obdrží od voličů pětku. Díky rozhodnutí Ústavního soudu to není stav trvalý.
I ústava se může měnit.
Proč asi?
Korunu tomu nasadí prezident, který změnám ústavy sice nepřeje (proč také) ale zato (asi k desátému výročí "sametu") vyznamená před zraky celého národa - snad Za zásluhy (nikoliv omylem) - dnes již stařičkého poválečného rezidenta CIC (americké zpravodajské služby - předchůdkyně CIA), který v Československu získával, školil a udržoval po řadu let síť agentů, posléze pracujících proti zájmům tehdejšího státu.
Prospívat republice určitě nechtěli - to by činili veřejně. Co opravdu dělali žáci vyznamenaného, se dnes už lze jen domýšlet, či pečlivěji sledovat první díly tolik diskutovaného seriálu Třicet případů majora Zemana. Upozornění, že činnost občana ČR pro jakoukoliv cizí zpravodajskou službu (byť právě teď spřáteleného státu) je trestným činem i dnes, snad ani není na místě. Přesto znám i dnes lidi, tento krok vášnivě obhajující - ve jménu nikdy nekončícího boje proti "komunismu"...
Občan se pak nediví ničemu a místo diletantů ve Zprávách sleduje raději Profesionály na jiném programu. Je to řešení? Pro někoho není - a stává se nevoličem, pro někoho je - a stává se sympatizantem KSČM, současné nejoblíbenější politické formace.
Motivace? "Za čtyřicet let toho komunisti nenakradli tolik, jako ti potom za deset let následujících", lze slyšet téměř v každé druhé hospodě. A heslo Václava Klause z jedněch parlamentních voleb "Vaše kupónová knížka volí pravici" se stává absurdním prologem poslední kapitoly důvěry prostého občana v samospasitelnost "trhu bez přívlastků" či návratu "Zpátky do Evropy" v "Zemi, kde se již dva roky nevládne".
Nejen kvůli následkům nezvládnuté transformace ekonomiky, ale i kvůli ještě zpackanější transformaci společnosti a jejích institucí dochází k radikalizaci voličů. Hospoda - s jihoafricky českým pivem (u kterého se bude určitě cena už jen zvedat) není dávno tím pojistným ventilem občanovy frustrace.
"Stará" doba i "stará" morálka poctivých podnikatelů a bankéřů první republiky ustupuje "globalizované" amorální džungli, ve které investor je "pánem" nad blahobytem či nuzáctvím "konzumentů", prostý občan unášen směrem neznámým vstříc budoucnosti, která je nejistá stejně, jako vedlejší efekty bombardování chemiček v Jugoslávii letouny "našeho" NATO či jiné vedlejší efekty při přechodu všudepřítomných počítačů na letopočet končící třemi nulami.
Zásoba dříví či konzerv sice pomůže při možné silvestrovské šarádě selhání Berky i vlády počítačů, před selháním soudnosti ostatních politiků však ne. Sochu Švermy odstranili komunální taképolitici (ODS) - prý do restaurátorského ateliéru, zrůžovělý tank č. 23 už dříve jiní do šrotu (na rozdíl od Němců, kteří na opravu památek odboje a pomníků Rudé armádě vydali letos několik miliónů marek - tvrdých) a na českém internetu se hlasuje, jestli máme slavit 28. říjen jako svátek státu, který neexistuje.
Proč asi?
Václav Klaus začíná uprostřed projednávání rozpočtu mluvit o odpovědnosti za tuto zemi (když jako na potvoru začíná další privatizace - cca za 300 miliard - bez něj a bez ODS) a chce sestavovat ne velkou, ale supervelkou vládní koalici určitě ještě dříve, než si delegáti prosincového kongresu Občansko demokratické strany uvědomí, kdo je a kdo není nenahraditelný, Václav Havel hovoří o globalizaci morálky (na letošním Fóru 2000, kam většinu novinářů pro jistotu nepouštěli - my tam ale byli po celou dobu) a Václav Fischer má plakát na zlevněné zájezdy už skoro všude.
Kašírovaný Svatý Václav sedí na koni pověšeném nohama vzhůru - hlavou i ocasem dolů. K desátému výročí "sametové revoluce", na spodním konci stejnojmennného náměstí, na Můstku. A to vše v rámci grantu EU pro mladé umělce, vstříc "evropské" budoucnosti. Pak že Praha není Evropským městem (postmoderní a nestravitelné) kultury roku 2000.
Je - přesto, že na tyto oslavy vláda nemá peníze... "Před deseti lety jsme dokázali změnit režim. I dnes je osud celé země v rukou každého z nás," dozvěděl jsem se právě teď z rozzářené televizní obrazovky. "Semafóru je čtyřicet let."
Nesmějete se?
Proč asi?
Pondělní pořad Na hraně: Stereotypní kroužení kolem starých témat
Jan Čulík
V pondělí 8. listopadu 1999 vysílala ve 22.25 Česká televize z Dejvického divadla pravidelný diskusní pořad "lidí pod třicet let" Na hraně, na téma "Důvěryhodnost na politické scéně". Redaktorkami ve studiu byly Lucie Vopálenská a Alena Červenková, hosty pak poslankyně Kateřina Dostálová (ODS), Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) a Jitka Kupčová (ČSSD).
Pravdivost námitek kritiků, že se rozhlasové a televizní pořady s politickými náměty točí v kruhu na stejném místě, kolem týchž stereotypních a konvenčních témat, bohužel potvrdil i tento pořad. Pořad je to nehluboký, je to jeden z oněch druhů levných programů, kdy před kameru posadíme několik lidí a necháme je, bez jakéhokoliv zázemí a hlubších informací, které by měli k dispozici, obecně mluvit. Tak vznesl i tentokrát pořad Na hraně několik konvenčních otázek, vyplývajících z nejnovější situace na české politické scéně.
V podstatě šlo o to, proč se jednotlivé české politické strany pořád tak osobně hašteří, proč se nemohou dohodnout a proč lidi údajně tolik nenávidějí ČSSD a Miloše Zemana. Pořad neodpověděl přesvědčivě na žádnou ze vznesených otázek, protože na ně přítomné poslankyně reagovaly banálními, avšak často protichůdnými projevy.
Mírně zajímavější byla na pořadu Na hraně vystoupení osob z publika. Ukazovala totiž, že alespoň tito pozvaní čeští občané jsou politikou snad ještě více zmateni než jejich poslanci. Obecenstvo reagovalo nevěcně, emocionálně, na základě hlubokých stereotypních přesvědčení. Jeho výroky byly jen výkřiky do tmy, bez věcného podkladu.
Nevím, jakým způsobem vybírá Česká televize své publikum pro tyto pořady (BBC zve obecenstvo pro politické diskusní pořady podle přesně vytvořeného sociologického vzorku, aby byly zastoupeny všechny názory), ale v tomto obecenstvu se zdála být velmi silná podpora pro Čtyřkoalici, která přece tak silně neexistuje - alespoň podle průzkumů veřejného mínění - v širší veřejnosti.
Mnoho lidí už prostě ze svého hlubokého politického přesvědčení nebylo schopno považovat za demokratické aktéry na politické scéně nikoho jiného než české "pravicové" strany. Tato apriorní nenávist přítomných vůči ČSSD nebo dokonce komunistům znemožňovala rozumnější diskusi.
Pořad Na hraně by byl zajímavější, kdyby nezůstával jen na rovině obecných povrchností, ale kdyby přítomným předložil konkrétní problém - a zároveň si pro to vypracoval vlastní, záložní řešení, které by také zveřejnil. Třeba: jak konkrétně byste docílily toho, milé poslankyně, aby rychle vznikla neexistující legislativa na ochranu spotřebitelských práv, jejíž absenci kritizuje zpráva Evropské unie. Nebo: co uděláte tento měsíc, tento týden, milé poslankyně, k tomu, aby bylo podstatněji sníženo břemeno byrokracie, s níž se musejí potýkat čeští občané (uvést dva tři drastické konkrétní příklady). Jak budete jednat, aby se takovéto věci už neopakovaly?
Důležité také je opustit vládnoucí zvyklost českých médií, kde si může každý zvaný host plkat nepodloženě, co chce, aniž by kdokoliv požadoval, aby své argumenty věcně zdůvodnil. Extrémním příkladem tohoto přístupu (něco podobného se už stalo, v pražském rozhlase) je rozhovor tohoto typu:
Občan či politik u mikrofonu: "Jsem přesvědčen, že všichni Romové by měli jít do plynu."
Moderátor: "Děkuji vám za váš zajímavý názor."
Na méně drastické úrovni toto probíhá v českých sdělovacích prostředcích pořád. Daleko podnětnější pořad by však vznikl, kdyby byly moderátorky na své hosty i na témata pořadu seriózně připraveny a byly schopny v - často dřevěných - výrocích politiků okamžitě vychytávat nehoráznosti a upozorňovat na ně. Politiky je nutno chytat za slovo skoro v každé větě. To, že je někdo poslanec, přece neznamená, že jsou jeho slova zlatá, právě naopak: politická kariéra nutí každého politika vyjadřovat se stereotypně, využívat mediálního prostoru jako reklamy ve prospěch své strany. To musí moderátoři omezovat, nemá-li dojít k naprosté diskreditaci politiků. Politikové by měli podporovat, aby je moderátoři nutili k přirozené řeči bez frází a bez reklamních bonmotů. Kdyby byli chytří, věděli by, že taková mediální praxe přispěje k jejich popularitě. Nynější mediální praxe, kdy jen moderátor politikovi úslužně přisluhuje, naopak vede u veřejnosti k diskreditaci politiků.
Pár konkrétnějších poznámek z průběhu pořadu
Pořad začal otázkou, jaký dojem máte z posledních politických jednání mezi vedeními jednotlivých stran v parlamentě?
Přítomné poslankyně se nemohly dohodnout, jedněm vadí opoziční smlouva, druhým čtyřkoalice. Publiku se nelíbí osobní nevraživost mezi politiky, a to, že je strany v té vzájemné nevraživosti podporují.
Poslankyně za ODS Dostálová hovořila neuvěřitelně šroubovaně, s Šojdrovou z KDU-ČSL si vyčítaly, kdo za nynější situaci může. Někdo by měl vystoupit a parodovat tyto bláboly. Tito poslanci si nezaslouží úctu a autoritu.
Mělo by se to říkat veřejně. Máme právo na kvalitu, nepodstrkujte nám šunt. Lidi sami vědí, jak jsou poslanci neseriózní.
Moderátorka Červenková pak dál rozšířila virtuální realitu, kterou vytvářejí protivládní sdělovací prostředky, že je sociálnědemokratická vláda údajně radikálně neúspěšná. Ale kromě šíření emocionálních nálad by bylo nutno říci konkrétně v čem. Hlavně se mi zdá, že je sociálně demokratická vláda zbytečně arogantní a mediálně neobratná a zaujaté sdělovací prostředky toho dokáží efektivně využívat. Čeští novináři jsou skutečně často špatní, ale když jim to bude říkat s pohrdáním politik, jehož kariéra na tom záleží (Zeman), ukáží mu svou moc.
Ale Mertlík a Špidla - a někteří jiní - zase tak stoprocentnně neúspěšní nejsou. Nejvíce záleží vždy na ekonomice. Na tom pracuje právě Mertlík. Poslankyně za ČSSD Kupčová se vyjadřovala v pořadu sice racionálně, ale příliš skromně. Nikdo si jí moc nevšiml. Dobrou práci některých sociálně demokratických ministrů, mnohokrát lepší než jejich pravicově koaličních předchůdců, nedokázala uhájit.
Reportérka se měla zeptat konkrétně, proč si lidi myslí, že je sociálně demokratická vláda neúspěšná. Moderátorky nevyžadovaly ani od hostů, ani od publika myšlení
Je zřejmé, že mnohým lidem emocionálně vadí už samotný pojem sociálně demokratické vlády , a zároveň je štve, že ji ODS udržuje u moci. Ale to není racionální rozbor situace. Charakteristické je, že lidi v podstatě nevědí, co sociálnědemokratická vláda dělá, ale chytají se bouří ve sklenici vody: hašteřivých výroků politiků. Je fakt, že sociálně demokratičtí ministři nezvládají prezentaci a jsou někteří nabubřelí až pompézní (prázdný sud nejvíce duní; Egon Lánský). Možná je ale dobře, že se sociální demokraté nenaučili tak hladké veřejné prezentaci, jako Blairovi labouristé v Británii - jejich vystupování je aspoň upřímnější.
Mnoho přítomných si jasně přálo, aby už konečně vládly "pravicové strany": Ale jaké předložili přesvědčivé důkazy, že by bylo užitečné, aby tyto strany vládly - v době, kdy je nejdůležitější, aby byla vytvářena kvalitní státní správa a v době, kdy je jedno, jaká bude u moci vláda, neboť stejně musí dělat totéž - to, co vyžadují mezinárodní finanční trhy a Brusel?
Vcelku je zjevné, že lidi nemluví na základě racionální analýzy, ale na základě emocionálních předsudků. Politice lidi nerozumějí a jsou přitom konfrontováni profesionálními politiky, kteří na ně hovoří dřevěnou řečí a neustále, groteskně, ať se děje, co se děje, dělají reklamu vlastní politické straně. To se děje ve všech demokraciích, avšak jinde šlapou televizní moderátoři politikům více na paty - politická sebereklama stran se musí omezovat a politikové se musejí nutit, aby mluvili normální řečí, a když to neumějí, aby z politiky odešli.
Představa, že pouze pravicové strany jsou legitimní, v myslích tohoto televizního publika znepokojujícím způsobem přežívala. To publikum vůbec není schopno myslet demokraticky, uvažovat, že jsou na české politické scéně i jiní hráči než ODS a čtyřkoalice. Je to proto, že televize pozvala do studia nereprezentativní vzorek obyvatelstva? Jak ho vybírá?
Je to nebezpečné, protože si televize bude znovu a znovu vysílat programy, rovnající se víceméně vnitropolitickým schůzím pár "pravicových" stran, kde si budou mezi sebou řešit své neshody ODS a čtyřkoalice a v zemi bude mezitím - sdělovacími prostředky podrobněji neanalyzována - narůstat lidová podpora KSČM. Publikum, které bylo ve studiu pořadu Na hraně, neodpovídalo nynějšímu rozložení politických názorů v české společnosti.
Hovořilo se o různých koalicích - zajímavé, že nikomu nepřišlo na mysl, že by bylo také možno vyhlásit nedůvěru vládě, když ji všichni tak nenávidí, a vypsat všeobecné volby. Jenže toho se jaksi politikové a moderátoři bojí - dát právo obyčejným lidem rozhodovat. Kromě toho z volebních preferencí vyplývá, že by asi neuspěla velmi dobře žádná zavedená strana, právě kromě komunistů. Tak se raději budou i nadále konat osobní, unavené potyčky mezi jednotlivými členy unavených "státotvorných" stran
Zbožňování Klause je v nynější situaci neuvěřitelné.
Opoziční smlouva je mezi lidmi nepopulární, protože neumožňuje ostře ideologický stranický konflikt, který by jim vyhovoval, ale spíš kompromis.
Návrh od ODS na vytvoření superkoalice je sebevražedný, protože pustí komunisty do vlády. Divím se, že reportérky Vopálenská a Červenková nic nenamítly.
Největším problémem je nezaměstnanost.
Co je politická kultura. Moderátorka Vopálenská i osoba z publika používají podivně pojem "politické kultury". V ČR je tato chyba dost běžná. Výraz "politická kultura" není hodnotící pojem, politická kultura není "špatná" ani "dobrá". Politická kultura je politologický pojem, koncept shrnující určité vlastnosti. Politická kultura je vlastně synonymem slova "civilizace". O té se přece také neptáme, zda je "dobrá" nebo "špatná".
Politikům "jde o korýtka", nedá se jim věřit, namítá jeden přítomný. Ale to přece platí o všech politicích - sdělovací prostředky jsou tu od toho, aby to kontrolovaly.
Nenávist a neznalost. Naivita. Cesta jen po povrchu. Vrcholem naivity je označovat Karla Kuehnla za důvěryhodného politika. Možná dokázal se dosud protichůdnými výroky nezkompromitovat, a to jistě ukazuje na určitou profesionalitu.
Pár citátů z pořadu, které mě zaujaly svou charakteristickou stereotypičností:
Dřevěný jazyk poslankyně Dostálové je pozoruhodný, stejně tak její hašteření se soupeřkou z KDU-ČSL, kdo nese za nynější situaci vinu ("Moje strana ne!")
Nebo v jakém stavu je v současné době vaše strana?
Kateřina Dostálová, ODS : Tak já se přiznám, že vám teďka neodpovím v jakém stavu je strana, protože nemám pocit, že bych to měla nějak komentovat jestli je v dobrém nebo ve špatném stavu. Já bych chtěla reagovat na to, co tady zaznělo. A já bych chtěla říct, že ten postoj ODS právě v průběhu těchto jednání je naprosto konzistentní a já bych se chtěla dotknout toho posledního, co tady zaznělo, a to je ta stodvojková, ta pravostředová koalice, nesmírně křehká koalice a koalice, o které bych byla ráda, kdybychom si uvědomili, že tady vlastně dneska prakticky není, když si spočítáme ty hlasy, a to co se stalo na začátku minulého týdne, odstoupení paní poslankyně Machaté i to, že pan Lux je dlouhodobě nemocný, tak tady máme naprosto křehké uskupení, které si myslím, že by opět nesloužilo v žádném případě k sestavení stabilní vlády. Chtěla bych říct, že v přístupu, jak se díváme na to, jaké by mohly být sestaveny koalice, tak se domnívám, že opravdu je ten názor konzistentní ve smyslu supervelké koalice, protože se domnívám, že tato supervelká koalice by přinesla nejméně nedostatků. Ale já bych tady ještě ráda zmínila jednu variantu a jednu koalici, která vůbec diskutována nebyla a která prostě ještě nikde nepadla. Já si myslím, že by byla možná i supervelká koalice demokratických, polistopadových stran, říkám demokratických stran, které zatíženy žádnou minulostí a může to být varianta, kterou teď zmiňuji a to ODS, Unie svobody a ČSSD, to je také další možnost.
Michaela Šojdrová: Není problémem to, že je menšinová vláda, ale problémem je to, že menšinová vláda je neodvolatelná. A proč KDU-ČSL zatím odmítá a řekněme čtyřkoalice odmítá jednat o supervelké koalici v době, kdy existuje opoziční smlouva, je otázka principiální. ODS porušuje opoziční smlouvu. Vážení, mladí kolegové, vám by nevadilo vstupovat do jednání s partnerem, který se chová neseriózně?
Kateřina Dostálová: Ještě bych ráda reagovala na to, co zde zaznělo. Na ta trošku rozhořčená slova ve smyslu opoziční smlouvy od paní kolegyně Šojdrové. Já si myslím, že se málo ví a málo se říká, že ano, ODS umožnila vznik opoziční smlouvy, protože jsme neviděli žádnou jinou variantu po roce 98 po volbách, ale kdo umožnil pokračování té opoziční smlouvy a v podstatě vládnutí menšinové vlády sociální demokracie se domnívám, že byla právě strana lidová, která jim podpořila rozpočet. Byla to právě strana lidová, která umožnila prodloužení toho vládnutí menšinové vlády a myslím si, že to málo tady zaznívá.
Moderátorka Alena Červenková: To, že se jedná o různých, jiných alternativách vlády, zřejmě pravděpodobně znamená, že ta současná, menšinová, sociálnědemokratická vláda asi příliš úspěšná nebyla, takže se nabízí otázka čeho se podařilo dosáhnout této vládě?
(Ale v proporčním systému se vždycky snaží opoziční strany vytvořit ke svému prospěchu novou vládu, to přece nic nevypovídá o úspěšnosti či neúspěšnosti vlády, která je u moci...?)
Osoba z publika: Jednak preference, svědčící o úspěšnosti vlády sociální demokracie mluví za své. Ona totiž dokázala, že nedokáže vládnout, že nebyla naprosto připravená jak po stránce ideologické, tak po stránce vybavení odborníky. Nebyla naprosto připravená, nebyla schopná převzít vedení tohoto státu a teď se zuby nehty pokouší udržet se ve svých postech, podporovaná, bohužel podporovaná ODS. Současná situace svědčí pouze o tom nebo vývoj současné situace na politické scéně svědčí pouze o tom, že strany parlamentní nejsou ochotny převzít zodpovědnost a podílet se nějakým konstruktivním způsobem na vyřešení této krizové situace.
(Tohle mimochodem absolutně není pravda. Nynější vláda ČSSD, zejména po hospodářské stránce, je vybavena většími odborníky než předchozí vláda koalice ODS. Kdo si myslíte, že byl horší - Mertlík nebo Dlouhý? - Pozoruhodné je, jak nekriticky, bez rozmyslu lidé opakují zaujaté žvásty českých novin. )
Osoba z publika: Já si myslím, že ačkoliv jsem rozhodně odpůrce současné vlády, že se znemožnila ne až tak svojí prací jako spíš chováním a výroky některých jednotlivců, kterých zdaleka není mnoho a myslím, si, že někteří ministři jakožto budu namátkou jmenovat pan Motejl, pan Vetchý, případně pan Kužvart udělali práci, která je, aspoň co jsem viděl různé ty průzkumy, tak zpochybňované, tak je hodnocena spíš kladně, ale myslím, že ta vláda se znemožnila především svým chováním a svými výroky a to bohužel zejména zavinil její předseda, což samozřejmě vrhá velice špatné světlo na celou tu vládu.
Osoba z publika: Já si myslím, že pan Klaus i tím jak nyní odstartoval před několika málo týdny znovu jednání o vytvoření případné jiné vlády, myslím, že dokázal, že ačkoliv to velice mnoho z nás nerado vidí, tak stále je ještě nejvýraznější postavou naší politické scény a znovu kupříkladu když dnes vidíme tu aktivitu, aktivitu čtyřkoalice, která se, která rozesílá petici po Poslanecké sněmovně ve snaze vyslovit vládě nedůvěru, tak myslím, že je to jenom krásná a pozdní odezva na ten krok Václava Klaus, který zase prokázal tuto svojí politickou brilanci a byl zase první a zase vypadá jako ten, který jde zachránit současný český stát a jako ten, který se snaží něco rozhýbat.
Moderátorka Lucie Vopálenská: Jaká je podle vás úroveň české, politické kultury?
Osoba z publika: Já si myslím, že je hodně špatná, že to dokládají třeba poslední aféry ČSSD, kdy prostě nikdo v podstatě je zásadně neodsoudil, ani ODS. Pan Zahradil si radši kopnul do pana Zieleniece, než aby zásadně odsoudil aféru, kterou vyprovokoval premiér Zeman o zámku Štiřín a myslím si, že nikdo si za to nedokáže říct ano, to byla moje chyba, já kvůli tomu odstupuji, to tady v této zemi vůbec nefunguje.
(Jak to vlastně bylo s aférou o zámku Štiřín, nikdo neví a nikdo se to asi přesně nedoví. Zástupný problém, který zastírá nedostatečnost české státní správy, na niž se ovšem nikdo systematičtěji neptá.)
Odpověď Romanu Prorokovi
Jan Čulík
Ne, nevytasil bych se se "standardní výtkou, že moderátor neposlouchá a omezuje se jen na předem připravené otázky", ale je pravda, že moderátor zejména tak dlouhého pořadu, jako je V pravé poledne, by měl dělat obojí.
Znovu opakuji, že základním principem je, že reportér musí o tématu vědět stejně nebo více než interviewovaný politik a musí problém vyložit jasně. Moderátor musí být schopen reagovat pružně na to, co se v debatě povídá, ale zároveň - a to je hlavní - musí pořadu tematicky určovat strukturu. Pohlédněte na libovolný debatní pořad společnosti BBC. Neumíte-li dobře anglicky, jeden padesátiminutový pořad, přeložený do češtiny, je v Britských listech na tomto místě. Je to debata v BBC o Pinochetovi. Srovnejte ji, prosím, s transkriptem nedělního pořadu V pravé poledne.
Přiznávám, že formát této debaty o Pinochetovi je trochu jiný než formát pořadu V pravé poledne, existují přirozeně různé varianty formátů. Všimněte si však, že diskuse o Pinochetovi programově usiluje o to, něco komunikovat. Neposadila pouze několik účastníků do studia, aby je pak jen mírně usměrnila, aby se drželi tématu.
Nemám vlastně ani kritiku vůči Romanu Prorokovi, který je v kontextu České televize jedním z nejzkušenějších a relativně nejprofesionálnějších moderátorů. Potíž je formát pořadu V pravé poledne a profesionální zázemí toho pořadu. Svou neforemností je to formát, který moderátorovu práci vlastně ztěžuje a znevýhodňuje. Nedostatek profesionálního zázemí nedává moderátorovým schopnostem řádně vyniknout.
Roman Prorok si musí přece přiznat, že nedělní debata o zdravotnictví vůbec nepřispěla k veřejné informovanosti o daném problému - televize divákům prezentovala několik lidí, debatujících nesrozumitelně o nejasném problému. To, jestli se to na obrazovce dalo sledovat líp než na papíře, na věci moc nemění. Účelem přece není, aby byl pořad "rajcovný", ale aby přinášel nové, podnětné informace.
Opakuji vlastně, co už jsem napsal včera - formát pořadu by měl být změněn, aby bylo možno divákovi jasně vysvětlit, o jaké problémy jde, a teprve pak by se ke každému dílčímu podtématu měla konat debata. Tu by měl moderátor usměrňovat pevněji než nynější V pravé poledne, a to na základě znalostí faktů.
Včera večer se na mě zrovna obrátili lidi z Prahy, že prostě nevědí, co je to přesně za zákon, který odmítá poslanecká sněmovna schválit a proč vlastně ho odmítá sněmovna schválit, a co to všechno znamená pro lidi. Možná se měl pořad V pravé poledne zabývat podrobněji jen tímto tématem - možná se dotkl příliš mnoho témat, a to jen velmi letmo. Jsou to věci k seriózním úvahám, myslím.
Výběrem pouhých otázek Romana Proroka z přepisu pořadu (s vynecháním odpovědí) jsem nechtěl znemožňovat Romana Proroka, ale konstruktivně ukázat, do jaké míry je moderátor ve vleku hostů, a zdůraznit, že by měl mít moderátor k dispozici takové pracovní zázemí, aby mohl efektivně a autoritativně pořad otázkami strukturovat, přestože v rámci každého tématu i nadále bude citlivě reagovat na repliky přítomných.
Omlouvám se za nepřesnou citaci závěru Prorokova pořadu. Prorok má pravdu, že Britské listy kritizují česká média razantně. Zastávají přesvědčení, že je to oprávněné a že je to konstruktivní.
Navzdory tomu, že se mohou těšit určitému mezinárodnímu nadhledu, se v žádném případě Britské listy nepasují na neomylného arbitra skutečnosti a jsou si vědomy, že zejména jejich amatérský statut způsobuje, že se dopouštějí chyb. V dobré víře se snaží tyto chyby veřejně opravovat, jakmile je objeví. Nikdo není neomylný a to platí i pro Britské listy. Rádi zveřejníme přirozeně i veškerou kritiku Britských listů z České televize a budeme vděčni, poukážou-li pracovníci ČT na naše chyby. Diskusí se jde k porozumění věcem.
Asi Romana Proroka nepřesvědčím, ale důvodem, proč se minulé vydání Britských listů podrobně věnovalo nedělnímu pořadu V pravé poledne, skutečně nebylo to, že Prorok poukázal na chybu Vlasty Leporské v jejím článku o Jednadvacítce. To je náhoda. Shodou okolností došlo nyní k určitým pro BL výhodným technickým změnám, v jejichž důsledku mohou nyní Britské listy znovu relativně rychle reagovat na pořady, vysílané v České televizi, navzdory tomu, že nemají možnost sledovat její satelitní digitální vysílání. Hodláme se věnovat proto publicistickým pořadům ČT nyní znovu pravidelněji, jen se trochu obáváme, že budeme - po mnoha měsících - psát znovu totéž, stále stejné skutečnosti.
Špatná práce zahraničního oddělení ČTK
Juliana nedávno analyzovala způsob zacházení s textem v Lidových novinách.
Za stejně, ne-li více hrozivé považuji práci redakce zahraničního
zpravodajství ČTK. Když nám v průběhu kosovského konfliktu zcenzurovala
zprávu italských novin, kde se hovořilo o zadržení zásilky zbraní UCK, takže
jsme se nedozvěděli o několika tisících minometů západní výroby, jež
obsahovala, ještě bych to pochopil. Spojenec je spojenec.
Když si ale přečtu
třeba zprávy ruské agentury Interfax a vidím, co z nich Četka udělá, je mi
špatně. Třeba ve čtvrtek 21. 10. Rusové raketami trefili tržiště v Grozném.
Nejdřív Interfax přinesl záznam tiskovky náčelníka tiskového oddělení
skupiny vojsk na Severním Kavkaze, který tvrdil, že šlo o speciální operaci,
vedenou "nevojskovými" prostředky, a na otázku po obětech sdělil, že "slušní
lidé za války sedí doma a nenavštěvují tržiště se zbraněmi".
Pak ovšem
čečenské údaje o masakru potvrdila AFP a Putin, který byl zrovna v
Helsinkách, prohlásil, že speciální operace neměla s výbuchem na tržišti nic
společného. Asi dvě hodiny na to se k věci vyjádřila FSB, následnice KGB.
Od ní jsme se zase dozvěděli, že žádná speciální operace neproběhla a výbuch
na tržišti byl prý asi samovolný...
Pak jsme mohli vidět záběry z tržiště,
na kterých jsou trosky raket. Zprávy ČTK si rozporu mezi vyjádřeními
jednotlivých ruských činitelů vůbec "nevšimla".
9. 11. pro změnu balík
opatření, přijatý ruskými orgány, v němž se např. nerozlišuje mezi
humanitární organizací a jiným typem organizace, působícím ve prospěch
Čečenska - stručně řečeno opatření, zavádějící totální, "leningradskou"
blokádu Čečny - charakterizovala naše agentura zcela povrchně jako dočasné
přerušení některých leteckých linek, což je pouze zlomek přijatých omezení,
jež se významně týkají také Gruzie a Ázerbajdžánu.
Tyto státy ve formulacích
zaujímají význačné místo a jsou uváděny vždy vedle sebe. Vrcholem je dnešní
zpráva, která bez jediného "údajně" nebo "prý" přejímá zprávu ruské armády,
že se Čečenci dohodli s vládami Gruzie a Ázerbajdžánu na přesunu do těchto
zemí.
Tak nám zpráva naší renomované agentury sugeruje, že vláda sebevrahů
nepanuje v České republice, ale v Gruzii. Že země, za jejíž severní hranicí
se nachází na 100 000 ruských vojáků (prakticky všechny bojeschopné
jednotky, které Moskva má), a která už teď má co dělat s požadavkem, aby
ruským pohraničníkům umožnila tuto hranici hlídat, by poskytla azyl lidem
typu Basajeva.
Absurdita takového tvrzení bije do očí ale ČTK ji asi
nevidí. Tahá nás za nos společně s Rusy. Deset let po listopadu. Nádhera.
Jiří Pehe v Literárních novinách
Juliana
Literarky (3. 11. 99) otiskly clanek J. Peheho "Zed v Maticni
ulici je v nas". Je zjednoduseny a demagogicky. Myslim, ze podobnymi
apely cesti intelektualove nikoho nepresvedci, naopak svym misionarskym
zapalem nastvou i lidi, kteri maji k Romum kladny vztah.
"Kazdy neromsky obcan by si mel poctive odpovedet na otazku, do
jake miry mu na hlucnych neplaticich v Maticni vadi jejich udajna
socialni neprizpusobivost a do jake miry mu vadi, ze jde o
Romy."
Kazdy mentorujici intelektual by si mel poctive odpovedet na
otazku, zda by si chtel vymenit byt a prestehovat se do Maticni ulice.
Nebudu tuto otazku dale rozebirat, protoze jste ji uz pred casem rozebral
v Radiozurnalu a nenapada me zadny novy argument, ktery bych mohla dodat.
Jen jeste nazor J. Peheho na demokracii: "Zavadejici, alibisticka
argumentace je politiky pouzivana predevsim proto, ze vedi, co si o cele
veci mysli velka vetsina obcanu. (Docela by me zajimalo, jak si Pehe
predstavuje malou vetsinu.) Demokracie, v niz ale politici pouze
papouskuji nazory vetsiny, neni skutecnou demokracii. Dalo by se temer
trochu posmesne rici, ze k takove "demokracii" neni ani treba
mit zastupitele. Stacily by pruzkumy verejneho mineni nebo referenda o
vsem - vladlo by se jednoduse podle jejich vysledku. Naopak v demokracii,
ktera pochopila, ze kazda vetsina se sklada z mnoha mensin, ktere je
treba tolerovat a chranit, pokud nejsou ohrozenim demokracii, zastupitelu
treba je."
K Pehemu bych se na vyuku politologie neprihlasila. Jeho argumentace neni
presvedciva. Zastupitelska demokracie sama o sobe nezarucuje prava
mensin, protoze i zastupitelska demokracie muze byt populisticka. Pokud
jsou prava mensin zarucena ustavou, je mozne je chranit i pri prime
demokracii. Obe formy vladnuti maji sve vyhody i nevyhody, proto se
vetsina rozvinutych zemi snazi o nejakou kombinaci neprime a prime
demokracie. Jen u nas politologove a politici vedi lepe nez obcane sami,
co je pro lidi dobre, a proto se tak strasne boji referenda.
Velká Británie: provoz na internetu dosahuje maxima 220 miliónů slov za sekundu
Každý den kolem sedmnácté hodiny sleduje Keith Mitchell, jestli internet v Británii zkolabuje. To je doba, kdy objem provozu mezi 88 nejvýznamnějšími britskými poskytovateli přístupu na internet dosahuje maxima - dochází k přenosu 1,3 gigabytů za vteřinu, ekvivalentu 100 svazků velké Encyclopaedia Britannica. Mitchell je ředitel London Internet Exchange (Linx) a ví, že je jen otázkou času, než bude nutno něco udělat. Sleduje provoz internetu už pět let a za tu dobu se zvýšil sto dvacetkrát.
I v době nejmenšího provozu - ve čtyři hodiny ráno - je provoz na internetu v Británii třicetkrát větší než před pěti lety.
"V současnosti bychom dokázali zvládnout ještě třicetkrát víc provozu, než jaký je jeho objem dnes", konstatuje Mitchell. "Ale hovoříme už s výrobci o rychlejším zařízení, protože víme, že za půdruhého roku budeme potřebovat technologii, která bude muset být desetkrát rychlejší než dnešní technologie."
Tento problém se zřejmě prohloubí příští rok, vzhledem k tomu, že Microsoft a British Telecom zahájí novou službu, v jejímž rámci si budou moci podniky odebírat software jako Word, Excel a Outlook ze softwarových center na internetu. To povede k zvýšení provozu, protože firmy přestanou používat fixních počítačů s programy na hard disku a budou daleko více využívat mobilních počítačů, které si budou stahovat programy ze specializovaných center.
Nebezpečím pro Linx je explozivní růst provozu. Kdyby najednou vznikly internetové stránky, které začnou být uživatelsky neobyčejně úspěšné, pro síť by to mohlo být katastrofou. Daleko častěji se však děje, že pod tlakem zájmu uživatelů zkolabuje nikoliv síť ale počítač, na němž jsou umístěny populární stránky.
Už se to několikrát stalo. Stránky genealogy.org očekávaly, že až budou uvedeny v provoz, bude je otevírat asi 25 miliónů lidí denně, jenže se ukázalo, že si je otevírá padesát miliónů lidí každou hodinu. Stránky publikace Encyclopaedia Britannica britannica.com byly uvedeny v provoz letos v říjnu a zaplavilo je 10 miliónů uživatelů denně, stokrát více než byla plánovaná kapacita.
O minulém víkendu se takto rozložily stránky firmy Callnet, která nabízí připojení na internet zadarmo. Stránka byla přetížena grafikou a ukázalo se, že se na ni přihlásilo o minulém víkendu pětkrát více uživatelů, než firma předpokládala.
