čtvrtek 18. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Železný a Lauder:
  • Neuvěřitelné názory v Britských listech (Václav Žák)
  • Poznámky k poznámkám Václava Žáka (Jan Čulík)Příloha (nenatáhne se jako součást Kompletních BL):
  • TEXT DOHODY O OCHRANĚ INVESTIC ČSFR - USA Budoucnost obrany Evropy:
  • NATO: nejvážnější krize od druhé světové války? Globální ekonomické spiklenectví proti středoevropským zemím?
  • O čem dnes přemýšlí Václav Klaus (Radim Valenčík) Česká politika:
  • Existuje mnoho opozičních smluv (Štěpán Kotrba, Pražský demokrat) Václav Klaus v LN dne 13. 11.:
  • Manipulace, nebo úhel pohledu? (Dana Cihelková) Zahlcený Internet On Line:
  • Jak to bude v ČR s přístupem k internetu? (Dalibor Žůrek) Ještě k 17. listopadu:
  • Dvě tváře výročí: západní potentáti chválí, bývalí studentští vůdci protestují (Ivan Hoffman)
  • Polemika s Danou Cihelkovou: pozor na mýty kolem 17. listopadu (Jan Konvalinka)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ


    Co je nového v České republice

  • Děkujeme, odejděte! Všechny vůdčí politiky hlavních politických stran dnes vyzvalo k rezignaci šest studentských aktivistů z listopadu 1989. "Politika současné politické garnitury devastuje tuto zemi vnitřně a kazí její obraz v zahraničí," řekl Martin Mejstřík, signatář prohlášení nazvaného "Děkujeme, odejděte!". Tu výzvu podepsali také Šimon Pánek, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Josef Brož a Vratislav Řehák. "Oceňujeme změny a možnosti, které nám uplynulých deset let přineslo. Ale jsme hluboce zklamáni a pobouřeni způsobem, kterým současná politická reprezentace provádí výkon svěřené moci," uvádí se v  prohlášení. "Díváme se do tváře arogantní politické moci, která se neumí domluvit na funkčním vedení země," pokračuje text. Bývalí studenti jsou přesvědčeni, že "panující stav v ČR není skutečným obrazem české společnosti, jak ho cítíme a jak v něj věříme." Bývalí studenti také věří ve Václava Havla.

  • Asi dva tisíce mladých lidí prošly včera večer v průvodu centrem Prahy z Václavského náměstí k Pražskému hradu při příležitosti desátého výročí pádu komunismu. Mnozí nesli lampióny, svíčky či prskavky a připomínali si průvodem desáté výročí brutálního policejního zásahu na Národní třídě, jímž začal rozklad komunistického režimu. Na Pražském hradě pak demonstranti zazpívali českou a slovenskou hymnu a  Ach synku, synku. - JP napsala z Prahy: Byla jsem dneska na Narodni, vystala si frontu na zapaleni svicky a pak uz bez davu jen se svymi prateli a spolecnym lampionem vyrazila smerem k hradu, odkud se zpet ubiraly davy. Zvlastni pocit po takove dobe.

  • Předsedové Unie svobody a KDU-ČSL Jan Ruml a Jan Kasal rázně odmítli představu ODS, že by se jejich strany mohly připojit k opoziční smlouvě ODS a ČSSD.

  • Pád komunismu zásadně změnil život dvěma třetinám lidí. Skoro tři čtvrtiny občanů považují 17. listopad za významný den české historie, ale jen 44 procent by jej chtělo vyhlásit státním svátkem. Pouze 27 procent z obyvatel České republiky pociťuje, že by se za uplynulé desetiletí zlepšilo morální klima ve společnosti, zjistila agentura STEM.

  • Gorbačov popřel, že by dal před 17. listopadem 1989 příkaz sovětské tajné službě KGB, aby vyvolala v tehdejším Československu proces, který by vedl k pádu komunismu. "V žádném případě jsem nic takového jsem neschvaloval, ...jinak bych spáchal politickou sebevraždu," řekl Gorbačov na Pražském hradě.

  • Ministerstvo zdravotnictví si není vědomo, že by porušilo zákon při ustanovení komise pro hodnocení veřejné soutěže na firmu zajišťující stravování ve Fakultní nemocnici v Praze-Motole.

  • Světlé zítřky a jedovatý had. Píše Juliana:

    Ve vcerejsi MfD jsou krasne argumenty sociologa Hartla. Lide jsou chudi, ale meli by si uvedomit, ze jejich VNUCI se budou mit lepe. Pithart slibuje svetle zitrky pristi generaci, Hartl dokonce vnukum. Opravdu me vice zajimaji uvahy o tom, jak zlepsit PRITOMNOST, nez mlhava fantazirovani o pristich generacich.

    V Pravu je rozhovor s V. Precanem. Kdyz se ho redaktor pta, zda porazeni chteji diskutovat s historiky, odpovida: "...osobne se do diskusi s temito lidmi nehrnu. Jakkoli se to muze zdat neprofesionalni, prilis se mi osklivi."

    Kdysi jsem cetla pribeh o vedci, ktery zkoumal jedovateho hada. (Myslim, ze to byl koralovec, ale jmeno neni podstatne.) Ustknuti bylo smrtelne, protijed neexistoval. Po dlouhem usili se mu podarilo chytit hada ziveho, ale byl ustknut. Spolupracovnici chteli z litosti a vzteku hada zabit, ale jeste z poslednich sil jim v tom zabranil. Ockovaci serum se pak podarilo pripravit.

    Proste bez dukladneho studia faktu a jedincu, kteri se badateli muzou osklivit, nemuze byt pripraveno ucinne ockovaci serum.

  • BBC o revoluci v Československu. Na anglických stránkách rozhlasové a televizní společnosti BBC se vzpomíná na průběh revoluce v ČSSR v listopadu 1989.

    Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů

    K desátému výročí pádu komunismu vychází cca pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Kniha vyjde v nakladatelství Milenium Publishing, Chomutov 19. listopadu 1999. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

    Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

    Ve dnech 18. - 25. listopadu bude Jan Čulík v České republice, kde se při příležitosti vydání knihy účastní několika besed. Zájemci jsou srdečně zváni.

  • V pátek 19. listopadu v 9 hodin dopoledne (pozor, změna!) na univerzitě v Olomouci (informace Lubomír Machala, filozofická fakulta)
  • V pondělí 22. listopadu ve 12.45 na Vysoké škole ekonomické v Praze (informace Ludmila Trunečková)
  • V pondělí 22. listopadu v 15.15 na Vyšší odborné škole publicistiky v Opatovické ulici, Praha 1 (informace dr. Neradová)
  • V úterý 23. listopadu ve 12.30 na fakultě sociálních věd Karlovy univerzity (Smetanovo nábřeží, Praha 1, informace Milan Šmíd)
  • V úterý 23. listopadu v 17.00 v Českém centru mezinárodního PEN klubu, Dům u dvou medvědů, ulice 28. října 9, Praha 1
  • Ve středu 24. listopadu v 17.00 bude JČ knihu podepisovat ve Fišerově knihkupectví, Kaprova ulice, Praha 1
  • Ve čtvrtek 25. listopadu ve 13.00 na ostravské univerzitě (informace Martin Pilař, filozofická fakulta)

  • Dlouho utajovaný "osobní majetek" Jakuba Puchalského, totiž reformní projekt České televize, na jehož základě byl Puchalský na jaře roku 1998 jmenován do funkce generálního ředitele ČT, byl konečně zveřejněn. Je od 8. listopadu 1999 na adrese http://www.czech-tv.cz/rada_ct/jednani99/puchalsky_projekt.htm

  • O charakteristických rysech dnešních českých sdělovacích prostředků v souvislosti se skandály kolem Ivana Davida a sporu Lauder-Železný píše v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Železný a Lauder: Neuvěřitelné názory v Britských listech

    Václav Žák

    Poznámky k Lauderovi:

    to je skutečně téměř neuvěřitelné, co se dá v BL přečíst.

    (1) Smlouva o ochraně investic chrání investice amerických občanů. Je naprosto lhostejné, v triku jaké firmy investují.

    (2) Lauder dělal celý kolotoč se smlouvami se Železným jenom proto, že mu Rada nedovolila přímo získat licenci. Chtěla zajistit, aby český držitel licence měl vliv ve společnosti, který by si v civilizované zemi musel KOUPIT. To je evidentní diskriminace, kterou Lauder lehce prokáže.

    (3) Železný porušil smlouvy, jimiž si Lauder zajišťoval, aby výnosy z jeho investic plynuly jemu. Argument jednoho čtenáře BL, že už si vydělal dost, je skutečně nejčistší bolševismus, jaký jsem v poslední době četl. Nic na tom nemění, že vlastně opakuje Železného výroky.

    (4) Lauder Železného vyhodil poté, co při kontrole zjistil, jak Železný "hospodaří". Kdyby mu Rada nevnutila absurdní uspořádání, Vladimír by odešel a vše by skončilo. Jenže díky tomu, že byl držitelem licence, mohl Lauderovi jeho investice znehodnotit. Tedy opět jasné porušení smlouvy o ochraně investic. Nikoho nezajímá a ani arbitráž nebude zajímat, co říká Miloš Zeman, že vláda nemá na Radu vliv. Vláda uzavřela smlouvu o ochraně investic. Má-li ve státě takový bordel, že smlouvy nedokáže vynucovat, nemá je uzavírat. Pak si každá rozmyslel čtyřikrát, ne dvakrát, jestli má v ČR investovat.

    (5) Zemi, jejíž občané schvalují krádež cizího majetku, mezi civilizované země nepatří.

    (6) Bůh ochraňuj Českou republiku. Skutečně jsem netušil, čeho se za deset let svobody dožiji.

    Václav Žák


    Televize Nova a jiné podnikání: Poznámky k poznámkám Václava Žáka

    Jan Čulík

    Dodatečná poznámka: Tento text jsem napsal, než jsem měl přístup k dohodě o ochraně investic mezi USA a ČR (viz tyto Britské listy na jiném místě). Mou argumentaci v tomto článku však dohoda potvrzuje. Všimněte si, že Spojené státy si vyhradily celou řadu oblastí (viz Dodatek dohody), v nichž nejsou z důvodů státních zájmů ochotny poskytovat zahraničním investorům rovné příležitosti jako investorům domácím. Mezi tyto oblasti patří i kontrola nad sdělovacími prostředky. Trapné je, že československá strana si takovýchto oblastí vymezila jen velmi málo (nemovitosti, pojišťovnictví) a na sdělovací prostředky vůbec nemyslela. Šlendrián a neschopnost strateigckého uvažování z české strany? Jak je možné, že tyhlety důležité věci Klausovi nedošly, když viděl, jak pečlivě si americká strana tyto skutečnosti hlídá?? Nicméně, podle mé laické interpretace, v dohodě ČSFR - USA je v odstavci IX. uvedeno, že jsou jí nadřazeny už existující zákony v jednotlivých zemích i jiné dohody s podnikateli. V textu dohody se praví:

      Tato dohoda nesníží účinnost

      a) zákonů a předpisů, administrativní praxe nebo postupů administrativních či soudních rozhodnutí obou smluvních stran;

      b) mezinárodních právních závazků; nebo

      c) závazků přijatých oběma smluvními stranami, včetně závazků obsažených v investiční smlouvě nebo v investičním oprávnění, které opravňují investice a přidružené činnosti k příznivějšímu zacházení, než v podobných situacích přiznává tato dohoda.

    Znamenalo by to tedy, podle mého laického rozumu, že česká strana má a měla právo vydat televizní licenci jen českému občanovi, pokud to stanoví domácí zákon.

    Povšimněte si však, že dohoda není - alespoň jak já tomu rozumím - vůbec etatistická a  hájí podnikatelské právo jednotlivců, českých a amerických individuálních občanů, bez ohledu na to, kde je jejich firma inkorporována.

    Přirozeně, že je dohoda daleko výhodnější pro americké občany než pro občany české - američtí občané jsou kapitálově daleko silnější. JČ


    (Psáno před tím, než byl k dispozici text smlouvy ČSFR-USA)

    Výše uvedený komentář Václava Žáka je přesvědčivý, pokud jde o obecné podnikání, třeba v oblasti automobilového nebo kosmetického průmyslu. Jenže zákony o podnikání nemusejí být jen stoprocentně otevřené volnému trhu. Mnohé země připravují velmi složité zákonné podnikatelské struktury, aby sice soukromá firma mohla vydělávat, ale aby prospěch plynul taky společnosti. To je dosti běžné a zahraniční firmy to většinou respektují. Domnívám se, že to byla ochotna respektovat i firma CME, dokud se zájmem nezjistila, že po vyvinutí jen mírného tlaku se česká zákonná omezení rozplývají jak sníh na jaře, a začala toho využívat.

    V tomto případě však jde o televizi, tedy o  vlivný sdělovací prostředek, navíc ještě v situaci, kdy jeho majiteli byl udělen jako privilegium jen jeden z mála existujících terestrických vysílacích okruhů, televize není tedy provozována ve volném tržním prostředí, ale ve velmi netržní, v podstatě monopolní, výsadní situaci.

    V "civilizovaných zemích", o nichž hovoří Václav Žák, by byly investice do podnikání v televizi v takovéto situaci omezovány různými klauzulemi, které by zajistily, aby sice stanice mohla vydělávat, nicméně aby plnila společenskou objednávku. Je také zajišťováno, aby komerční televizní stanice ve veřejném zájmu nezískala ve společnosti monopolní politický vliv, anebo aby v ní nepřípustně neovlivňovaly domácí politickou scénu zájmy ze zahraničí.

    V Británii je například nejsledovanější komerční televizní okruh ITV, který sleduje cca 35 procent obyvatelstva, rozdělen z pluralitních důvodů na 16 regionálních televizních společností, které spolu navzájem soutěží o přístup do celostátního komerčního televizního programu.

    Ve Spojených státech existuje klauzule, že žádný sdělovací prostředek nesmí mít větší než pětadvacetiprocentní podíl zahraničního vlastníka.

    Princip, že mělo být televizi Nova sice umožněno, aby vydělávala peníze, ale že smlouva mezi ní a státem měla být omezena tak, aby televize plnila společenskou objednávku, je správný. Tuším, že vytvoření struktury "servisní společnost jedna firma - držitel licence druhá" vzniklo na základě doporučení britské Rady pro komerční televizní vysílání. V konzervativní Británii se podnikání v různých oblastech ekonomiky takovýmto způsobem ve veřejném zájmu omezuje nebo strukturuje běžně.

    (Pohleďte třeba na zprivatizované železnice, které jsou v Británii dosti složitou, pro mnohé kontroverzní strukturou. Tratě vlastní donedávna státní firma Railtrack [Železniční komunikace], která je pronajímá pro provoz soukromým provozovatelům vlaků. Licenci na provozování vlaků dostane v konkursu taková firma, která dokáže provozovat vlaky na dané trati s nejmenší státní dotací.

    Nebo: telekomunikace: největší britská firma British Telecom má státem nařízeno nesnižovat ceny telefonních hovorů pod určitou mez, stanovenou státním regulačním úřadem, aby BT nezničil malé, začínající konkurenční telefonní firmy, které mohou mít jakkoliv nízké ceny.

    Konkurence v oblasti plynárenství a elektrárenství vznikla v Británii tak, že bylo uzákoněno, že si občan může objednat plyn či elektřinu od libovolné firmy, která mu nabídne nejvýhodnější ceny. Elektřinu a plyn mu pak dodá existujícím vedením či potrubím jeho původní monopolní dodavatel, tomu však za tuto dodávku platí nikoliv zákazník, ale nová konkurenční firma. Z toho vzniklo, že elektřinu i plyn zároveň nyní prodávají plynárenské i elektrické podniky a došlo k podstatnému snížení domácích cen za energii. Není snad nutno dodávat, že tato konkurenční struktura je velmi přísně regulována, aby nedocházelo k podvodům. Atd.)

    Kritikové, kteří poukazují na to, že uspořádání vlastnických a licenčních vztahů ve firmách CME - CET 21 bylo nečisté a že měl mít Lauder prostě možnost si koupit celou televizi Nova, případně ji provozovat, jak chtěl, nemají pravdu.

    Princip omezování licence ve veřejném zájmu je správný. Potíž je, že česká státní správa je slabá a nedokázala princip omezování komerční televize ve veřejném zájmu efektivně prosadit. Vznikl tedy zmatený galimatyáš provázaných vztahů mezi politickými stranami a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, v němž Železný svými lžemi, polopravdami a agresívní manipulací úspěšně lovil za podpory CME jako štika v rybníce.

    Firma CEDC/CME šla do České republiky založit televizi Nova s plným vědomím, že její podnikatelská aktivita bude v ČR ve veřejném zájmu omezována. Troufám si říci, že kdyby česká státní správa omezovala televizi Nova tak efektivně, jako to dělají britská Rada pro komerční televizi, firma CME by se tomu pevnému řízení podrobila. Firma CME začala v ČR lovit v kalných vodách teprve, když zjistila, že se regulační orgán před jejím tlakem rozkládá. Právě česká státní správa dala firmě CME příležitost k agresívní činnosti v ČR na hraně zákona. Všechno je vinou české státní správy, i to, že se původní projekt CET 21 rozložil a že vznikl nynější televizní drek.

    Nevím ovšem, jaké klauzule obsahuje česko-americká smlouva o ochraně vzájemných investic. Inteligentní smlouva by pravděpodobně obsahovala výjimky pro citlivé oblasti investic ve sdělovacích prostředcích. Lauder si při arbitrážním jednání může přesvědčivě stěžovat na to, čeho dříve velmi efektivně využíval: na nedokonalost českého právního prostředí, nikoliv na původní struktury dohody o tom, kdo má být držitelem licence.

    Lauder může argumentovat, že si byl vědom, že CME nebude mít přístup k držiteli licence, a proto podnikl kroky, aby si co nejvíce zajistil svůj pevný vliv nad televizí Nova. (Zda byly ty kroky legální, jako například pomoc Železnému, aby získal šedesátiprocentní podíl v CET 21, nevím - pokud vím, licence je podle českého zákona nepřenosná.) Předpokládal, že smlouvy, které uzavře, budou vymahatelné. Myslím, že jeho hlavní stížností proti České republice bude, že se ukázalo, že v nepevném právním prostředí tyto smlouvy vymahatelné nejsou.

    Myslím, že Lauder nebude protestovat proti tomu, že nemohl původně získat rovnou licenci, ale právě proti nevymahatelnosti uzavřených smluv.


    NATO: nejvážnější krize od druhé světové války?

    Spojené státy plánují vybudovat si vlastní národní obranný štít před jadernými zbraněmi. Podle deníku Guardian to hrozí uvrhnout Severoatlantické společenství do nejvážnější krize od druhé světové války.

    Evropští partneři Washingtonu - včetně Británie - se ostře stavějí proti projektu, kteří, jak se obávají, by mohl vést k výraznému oslabení evropské bezpečnosti a mohl by vyvolat nové závody ve zbrojení.

    Návrh Washingtonu vybudovat tento protijaderný štít - je to nová generace futuristického plánu obranných "hvězdných válek", který v osmdesátých letech navrhoval Ronald Reagan - porušuje americko-ruskou smlouvu o zákazu užívání protibalistických střel z roku 1972.

    Moskva namítá, že pokud bude zlikvidována tato smlouva, která je považována za základní kámen, mohlo by dojít k destabilizaci globální strategické rovnováhy.

    Západní Evropa se obává, že by protijaderný štít poskytl exkluzivní obranu jen Spojeným státům a to by mohlo dovolit Washingtonu, aby se přestal starat o transatlantickou alianci. "Není pochyb, že by to vedlo k různé míře bezpečnosti v různých zemích Severoatlantického společenství,", uvedl německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer předminulý týden ve Washingtonu.

    Jeden francouzský činitel zase konstatoval: "Prezident Chirac sdělil prezidentu Clintonovi, že by se tím mohla otevřít Pandořina skřínka, která vůbec není v zájmu spojenců."

    Čelný americký představitel z oblasti obrany v Clintonově vládě nedávno soukromě přiznal, že tato otázka hrozí stát se sporem, který by mohl Severoatlantické společenství zlikvidovat.

    Britská vláda je stejně znepokojena jako všechny ostatní západoevropské vlády, ale je přesvědčena, že je na místě tiché přesvědčování Washingtonu Postoj Británie je důležitý. Británie je nejvěrnější spojenec USA a odborníci uvádějí že americká sledovací stanice ve Fylingdales v severním Yorkshiru by byla pro účely nového štítu zmodernizována a hrála by v novém americkém protibalistickém systému klíčovou roli.

    Podle smlouvy o zákazu balistických střel smí mít Rusko i USA, každá z obou těchto zemí jen jednu základnu. Kolem Moskvy má Rusko rozmístěno 100 protibalistických střel. Americké střely jsou soutředěny na velkém silu v Severní Dakotě. Cílem smlouvy je zajistit, aby oba státy byly zranitelné útokem balistických střel.

    Avšak podle plánu, který bude zřejmě schválen příští rok prezidentem Clintonem, na Aljašce bude vybudován nový protibalistický systém. Washington naléhá, že účelem systému bude ochraňovat Spojené státy a americká vojska rozmístěná v zahraničí před útoky dalekonosných střel z "teroristických států". Washington argumentuje, že to Moskva ví a že se neznepokojuje tolik, jak to dává najevo.

    Evropané si nejsou tak jisti. Mají obavy, že přestože Rusko nemá peníze, může dospět k závěru, že bude muset rozšířit svůj systém řízených střel. Čelní ruští vojenští činitelé varovali minulý měsíc, že by Moskva mohla přizpůsobit své střely Topol ze sovětské éry, aby dokázaly proniknout protibalistickou obranou. Rusové požadují, aby smlouva o zákazu protibalistické obrany z roku 1972 zůstala v platnosti.

    V evropských hlavních městech vzniká podezření, že se americký strategický zájem přesunuje z Evropy do Asie. Spojené státy se v budoucnu budou daleko více zajímat o Asii než o Evropu. Pokud je to pravda, nový protibalistický systém by nebyl zaměřen jen proti možnému útoku ze zemí jako je Írán nebo Severní Korea, jak Washington tvrdí, ale také z větších asijských zemí včetně Číny.

    Neboli, jak to formuloval jeden západní diplomat: "Je americký návrh vytvořit antibalistický systém opravdu jen omezený?"

    Nový americký systém vybudovaný na Aljašce by měl vážné důsledky pro Čínu, která má v současnosti méně dalekonosných střel než Rusko, a mohl by vyvolat na Dálném Východě závody ve zbrojení, jichž by se účastnil Tchajwan i Japonsko. Čínu vedlo znepokojení nad novými americkými plány k tomu, že v létě přiměla Severní Koreu, aby nerealizovala široce očekávanou zkoušku dalekonosných balistických střel.

    To ukazuje, že americký projekt už nyní odstrašuje zbrojení, argumentují někteří chladnokrevně uvažující analytikové. Jiní však poukazují na to, že Spojené státy si zřejmě myslí, že mají na světě v současnosti největší vojenský vliv, takže jim vůbec nevadí, jestli bude nějaká smlouvička zrušena. Z nynějších amerických plánů by časem mohly vzniknout plány na další ve vesmíru umístěné laserové zbraně, k čemuž by Spojené státy využívaly svou tajnou základnu na monitorování vesmírného prostoru ve Feltwellu na hranici anglických hrabství Suffolk a Norfolk. Někteří pozorovatelé se obávají, že ve Spojených státech sílí podpora pro opuštění principu kolektivní obrany a pro přechod k jednostrannému přístupu.

    Evropští činitelé bědují, že je v současnosti ve Washingtonu velmi málo lidí, prosazujících spolupráci s Evropou a konstatují, že prezidentský kandidát George W. Bush má "překvapivě izolacionistické" poradce. Jsou znepokojeni, že Richard Perle, vojenský poradce za prezidenta Reagana a výrazný stoupenec hvězdných válek, byl přijat Bushovým táborem.

    Evropské obavy ze směru americké obranné politiky vedly Tonyho Blaira, Jacquese Chiraca a Gerharda Schroedera, aby minulý měsíc předložili svůj bezprecedentní společenský apel americkému Senátu, ve snaze ho přesvědčit, aby ratifikoval smlouvu o zákazu zkoušek jaderných zbraní. Jenže dokument odmítá podepsat celá řada zemí, včetně Číny, Indie a Pákistánu, a Senát hlasoval proti ratifikaci.

    Washington také dává jasně najevo, že očekává, že budou Evropané platit víc za svou obranu a po Kosovu nejsou Spojené státy ochotny platit hlavní podíl nákladů na řešení evropských krizí. Prezident Chirac tento měsíc kritizoval americký Kongres, že se vzdává izolacionismu a požadoval, aby si Evropané vytvořili nezávislejší obrannou a zahraniční politiku.

    Evropské vlády se obávají, že budou muset vydávat víc peněz na obranu. Právě proto se tolik brání novému americkému plánu na vytvoření protibalistického štítu a proti změnám ve smlouvě o zákazu protibalistických zbraní.

    Začíná debata, která možná radikálně pozmění podstatu vztahů mezi Amerikou a Evropou.


    O čem dnes přemýšlí otec českého kapitalismu?

    Globální spiklenectví podle Václava Klause

    Radim Valenčík

    Je Klaus euroaktivista?

    V. Klause mnozí obviňují z euroskepticismu. Podle něj však na jedné straně "evropský integrační proces představuje nezvratitelnou evropskou realitu, která nemá žádnou smysluplnou alternativu", že však na druhé straně "dnešní forma tohoto procesu - zkratkovitě řečeno unifikace maastrichtského typu - není tou nejlepší variantou, kterou si Evropa mohla vybrat". Toto stanovisko není ani "eurofatalismem" ani "euroskeptismem", vybočuje i z tradičního dělení na "eurooptimisty" a "euroskeptiky". Nejblíže by snad mělo k jakémusi "euroaktivismu" - v tom smyslu, že do procesu probíhající evropské integrace je nutné vstoupit aktivně, nedostat se do vleku událostí, tím spíše pak do postavení, v němž bychom za svoji podbízivost byli "odměňováni" tlakem na to, abychom se dostávali do ještě více nerovnoprávného postavení, než v jakém se nacházíme již nyní.

    Kde se stala dle Klause chyba?

    V červnovém projevu v Bregenzu se V. Klaus velmi přiblížil pochopení toho, co se děje v dnešním světě a proč dochází (nejen v postkomunistických zemích, ale ve všech zemích, které se snaží dohnat vyspělý svět) k (slovy samotného V. Klause) "výraznému nárůstu destability". Začíná konstatováním:

    "V každém případě je empiricky doložitelnou pravdou, že v druhé polovině devadesátých let ve všech tranzitních zemích střední a východní Evropy a ve všech "emerging markets" dalších kontinentů došlo k výraznému růstu nestability. Zvnějšku bývá vina kladena na tyto země samotné, na jejich nezralost, na jejich chyby. Že jsou nezralé a že dělají chyby, je jistě pravda, ale samo o sobě to není příčinou zesílení jejich dnešních problémů. Ať si o těchto zemích myslíme cokoli, jejich míra nezralosti a nedokonalosti se v čase, to znamená v průběhu tohoto desetiletí, snižuje. Jejich dnešní stav je nutnou vývojovou etapou, kterou nelze přeskočit. V ideálním světě či v laboratoři sociálního inženýra by všechno sice mohlo vypadat úplně jinak, ale ve složité realitě otevřené, pluralistické, navýsost demokratické společnosti to jinak bohužel vypadat nemůže."

     Poukazuje na roli tvrdé globální konkurence o přísun globálního finančního kapitálu, který v dnešním světě (koneckonců) "dává práci" a tím vystavuje jednotlivé země tvrdému diktátu, pokud se týká podmínek, které je nutné v nich vytvořit, aby "měly nárok":

    "Křehké a zranitelné, a přesto zcela bezelstně otevřené trhy (a opakuji, že po jednom jediném desetiletí nemohly být tyto trhy jiné) se v posledních letech střetly s novou fází světové globalizace a zejména s liberalizovanými kapitálovými trhy a rychlými pohyby kapitálu současného světa (o střetu s ochranářskou Evropou radši ani nemluvím), výsledkem tohoto střetu nemohlo být nic jiného než současná - vzájemně velmi podobná - krizová situace řady zemí jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky i střední a východní Evropy."

    Poté formuluje velmi odvážné tvrzení:

    "Dodatečný problém byl přidán způsobem léčení této krize, kterou - ve formě extrémně zesílené restrikce monetární politiky a hlavně za pomoci vysokých reálných úrokových sazeb - těmto zemím ordinoval, a to naprosto zbytečně, Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní finační instituce. Tato léčba nezralost a zranitelnost těchto zemí nevyléčila, ale krizi naopak prohloubila. Jako vedlejší poznámku dodávám, že by to dopadlo stejně, kdyby byla tato léčba předepsána vyspělým ekonomikám." (Nechci jít tak daleko, že bych v chování vnějších "rádců" chtěl vidět něco jiného než intelektuální chybu, ale zdá se mi nesporné, že v tom byl i velmi přízemní - a proto pochopitelný - záměr velmi specifické a velmi dobře spolupracující zájmové skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí.) Díky tomu všemu byla zpochybněna dříve více či méně přijímaná transformační strategie, a to dnešní situaci ve všech těchto zemích velmi komplikuje. Následující období proto nebude snadné a nelze ho redukovat na formální prvky připravenosti či nepřipravenosti těchto zemí na vstup do EU, jak to často dělají úředníci této instituce, resp. média, která na ně reagují."

    Kapitalistická internacionála

    Není asi sporu v tom, že "naordinovaná léčba" (v podobě měnové restrikce) nejenže problémy vznikajících ekonomik neřešila, ale naopak, že je prohloubila. A není sporu ani v tom, že v té podobě, v jaké byla praktikována, by těžce poškodila i vyvinuté ekonomiky, včetně tak mocné, jakou je např. USA. V. Klaus ovšem přichází s odvážným, drzým či dokonce kacířským tvrzením, že to vše nebylo jen náhodou či omylem, ale že se jednalo o "záměr velmi specifické a velmi dobře spolupracující zájmové skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí". To by mohlo navozovat představu "globálního spikleneckého centra" či jakési "globální věrchušky", která se spojila v "kapitalistickou internacionálu" a diktuje celému světu. Nejdříve dala ránu do vazu tomu slabšímu, vznikajícím tržním ekonomikám, zacloumala i vyspělou, jakou je Japonsko, a teď si bude podmaňovat i ty vyspělé, např. EU. A vzhledem k tomu, že její moc diktovat z pozice silnějšího (který má navíc tu výhodu, že je v anonymitě) roste, může vnucovat "léčbu, která nemoc prohlubuje, aby se mohlo dále léčit" stále drsnějšími prostředky. Kdo chce, mohl by takový pohled označit za "konspirativní vidění světa", kdo chce mohl by interpretovat to, co se odehrálo v souvislosti s Kosovem za frapantní - a úspěšný - pokus o oslabení celé  EU "léčbou, která nemoc prohlubuje".

    Takto to ovšem nechápe patrně ani V. Klaus, jak lze usuzovat z jeho poznámky o přízemnosti a tudíž přirozenosti motivů. Jedná se totiž ani ne tak o "konspirativnost" ale o "samospád". I ti, co mají schopnost (prostřednictvím globálních finančních operací, ale i globálních rozhodnutí apod.) ovlivňovat vývoj ve světě, si totiž vzájemně (a globálně) konkurují. A v této konkurenci vyhrává ten, kdo dokáže více vydělat či vyzískat. To samo o sobě stačí k tomu, aby se problémy našeho světa začaly rychle kumulovat.

    Jak z toho ven?

    Nebo ještě jinak - z jiného zorného úhlu - těch, co mají určitou geopolitickou pozici, které má negativní dopady v prvé řadě (dnes) na vznikající či přesněji bezbrannější trhy (kterou nejsou napojeny na ty, co mají pozice v geopolitické struktuře), není dáno výsledkem dohody (a dohodou vzniklého centra), ale je výsledkem právě neexistence dohody, toho, že ti, co mají silnou globální pozici, sami sebe vystavili netržní geopolitické konkurenci ve stylu "urvi co můžeš" (na úkor toho, kdo se dovede méně bránit). Toto "rabování ve velkém" je jiného typu než rabování v období kolonizace, přesto s ním má určité obdobné rysy. Jeho důsledky mohou být ovšem nebezpečnější, protože se přenáší postupně i dovnitř vyspělého světa, který si tyto tendence uvědomuje teprve s určitým zpožděním a jen částečně.

    Co s tím? V rovině prvotních reakcí lze uvést např. následující:

    l nenechat si vnucovat "léčbu, která nemoc prohlubuje"; přitom tato "naordinovaná léčba" může mít nejrůznější podoby (a nejen ekonomické). (Ono se to snadno řekne, ale jak rozpoznat takovou léčbu a jak se terapii bránit...)

    l nenechat se zaskočit tím, že celá EU se bude s různými projevy této léčby setkávat na vlastní kůži, přičemž dopady reakcí budeme - patrně nepříjemně - pociťovat i my.

    Především však je nutné identifikovat hlubší příčiny probíhajících procesů vyvolaných globalizací a přijít s koncepcí, která by ukazovala cestu z krize současného světa. Nahradit mizející a chybějící racionalitu pohledem, který by ukázal, kudy vede cesta z této situace.

    Autor přednáší na Bankovní akademii v Praze.


    Opoziční smlouvy: Velká a malá a ty nejmenší

    Štěpán Kotrba

    Stalo se dobrým zvykem svádět všechny problémy na tzv. opoziční smlouvu, která je prý komplotem jedněch politických stran usilujících o to, aby pod záminkou zabezpečit "stabilní politické prostředí" omezily vliv jiných politických stran.

    Zapomíná se přitom, že existuje velká, malá a řada "nejmenších" opozičních smluv. Nejmenší jsou smlouvy o dílčím příměří mezi znesvářenými skupinkami nejen uvnitř  ČSSD ("grossovci" a "zemanovci"), KDU-ČSL ("kasalovci" a "svobodovci"), US ("rumlovci" a "mlynářovci"), ale i uvnitř ODS ("klausovci" a "langrovci"). Ta "malá" je smlouvou mezi ČSSD a ODS.

    Této smlouvě však z časového i kauzálního hlediska předcházela "velká", tj. smlouva mezi ČSSD, ODS, KDU-ČSL a US o - jak jen to půjde - vyloučení KSČM z politického života země. Právě tato velká opoziční smlouva byla hlavní příčinou, proč po volbách v roce 1998 byla za účelem "řešení patové situace" přijata malá opoziční smlouva.

    Zajímavé a v našich podmínkách současně příznačné je, že ti, co nejvíce horují proti malé opoziční smlouvě (US), jsou současně nejmilitantnějšími bojovníky za velkou opoziční smlouvu, přitom malá opoziční smlouva je jen pokračováním a logickým důsledkem velké opoziční smlouvy.

    A nemá tedy smysl rozhořčovat se nad "malou", pokud platí "velká". A pokud ve jménu těch nejmenších je zákeřnými mediálními útoky dnes a denně rozeštvávána koncepčnost práce všech stran, jejich ideová soudržnost i politická čitelnost. Ti, kdo z toho mají prospěch, jsou paradoxně ti, kteří se všech rozeštvávačů včas zbavili a to je sjednotilo - komunisté. Kde jsou dnes obrodymilovní členové SDL či Levého bloku? Není načase stejný řez udělat i uvnitř ostatních stran?

    Poznámka vyšla původně v časopise Pražský demokrat.


    Manipulace, nebo úhel pohledu?

    Dana Cihelková

    Když jsem si 13. listopadu přečetla úvahu Václava Klause : "Po deseti letech: pár slov o naší netrpělivosti", nemohla jsem se ubránit dojmu, že mu jej nadiktoval Milouš Jakeš. Stejný styl, stejná arogance, stejné nepochopení, že už nelze občany houpat vlnami bezobsažné, respektive mnohomluvné propagandy, sice už neslibující zářné kapitalistické zítřky a dvacetitisícové platy do roku 2000, ale o to více urážející a napadající všechny, jimž se ten prolhaný a protunelovaný postkomunismus už hodně dlouho notně zajídá. Podívejme se tedy po pořádku, jaké poselství nám bývalý premiér sděluje v době, kdy se snažíme o pravdivější rekapitulaci uplynulých deseti let.

    Hned v prvním odstavci se můžeme dočíst, že sedmnáctého listopadu jsme se probudili do stejně socialistického rána, jako jindy předtím, že v politických kruzích to vřelo, ale jinde běžel život jako dříve. Nevím kde byl pan Klaus v srpnu nebo v říjnu 1989, ale pokud si vzpomínám na ty měsíce, byť z pozice studentky, tak v politických kruzích to nevřelo ani omylem, ale naopak, v těchto zatuchlých končinách panovalo hrobové ticho. Vřelo to však nejen mezi studenty v Praze. Kdekoli jsem tehdy přišla, lidé nehovořili o ničem jiném, než o blížícím se konci reálného socialismu.

    Chápu však snahu pana Klause snížit v očích většiny význam více či méně zřetelných protestů proti režimu, byť neměly formu barikád. Ostatně, buďme rádi, že ten protest se odbýval kultivovanější formou, počínaje otevřenými debatami o obsahu vysílání stanice Svobodná Evropa přes zakládání různých neformálních uskupení až po vylepování letáků a občasné demonstrace, byť ne vždy tak viditelné, jako na Václavském náměstí. O tom však pan Klaus nechce nic vědět, už jen proto, že za největšího disidenta z disidentů zřejmě považuje sebe.

    Účelový skepticismus k roli nejširší občanské veřejnosti krátce před listopadem 1989, v podání pana Klause, zřejmě není náhodný. Předkládá nám tu dobu, jakoby se ten režim zhroutil sám od sebe, obdobně, jako se může sama od sebe zřítit zrezivělá konstrukce. Je to mazaný tah, ale ne příliš chytře vymyšlený. Když se odepře těm statisícům lidí (zdaleka nešlo jen o studenty), kteří tehdy vyšli do ulic, jakákoli větší zásluha za pád režimu, lze jim pak snadněji odepřít jejich pozdější představy o vlastní budoucnosti.

    Pak se jim může předhodit cokoli, například rozčarování z rozkradení státu vydávané za netrpělivost a vždy se najde dost papoušků, kterým nebude zatěžko tento nesmysl do omrzení opakovat. Pokud vím, nikdo z rozumně uvažujících lidí nečekal žádný zázrak. To heslo "za Komárka kačka jako marka", si nevymyslela ulice, ale tehdejší vládní propaganda, k níž pan Klaus taktně mlčel.

    Vraťme se však ke Klausem zmíněné netrpělivosti. Tvrdí, že kdyby se někdo po deseti letech spánku probudil do dnešní reality, neříkal by, že všechno je špatně, jak nám frázovitě namlouvají noviny. Takto smazávat rozdíly mezi tím, co v posledních deseti letech bylo vyloženě darebné a tím, co se alespoň trochu povedlo, nelze. Jediní, kteří tu byli netrpělivý, byli nejen ti privatizátoři, kteří už zítra chtěli být multimiliardáři, ale také ti politikové, jimž nebylo zatěžko pompézně přesedlat z tatrovek do luxusních mercedesů, přestože státní pokladnu vymetala meluzína. S tím zajisté souvisí i neomalené tvrzení některých politiků, že jsme si všichni žili nad poměry.

    Pokud by takovéhoto spáče něco šokovalo, tak v prvé řadě to, že za stokorunu si koupí sotva tolik, co dříve za pětistovku. Zkoprněl by z překupníků drog, nerušeně prodávajících své zboží v centru Prahy, podivil by se, proč lidé stávkují pro takové samozřejmosti, jako je právo na mzdu a v neposlední řadě by jeho pošramocené sebevědomí bylo otřeseno poznáním, že z někdejších vyznavačů reálného socialismu se stali vyznavači "trhu bez přívlastku" (Junek /StB/, Čadek /StB/, Dlouhý /KSČ/, Soudek /KSČ/, Čalfa /KSČ/ atd, atd, atd). Ostatně, tu poslední věc pan Klaus takticky přehazuje ve své úvaze kdekomu, jen ne vlastním sympatizantům a někdejším sponzorům ODS.

    Překvapením však je, že panu Klausovi začíná selhávat paměť. Kdyby tomu tak nebylo, netvrdil by, že Občanské fórum bylo od samého zrodu planý hybrid, bránící vzniku legitimních politických stran. Pokud ten hybrid v něčem uspěl, pak v rozdrcení KSČ už v prvních volbách. Lze chápat jeho snahu veškeré zásluhy přičíst ODS, když už se postarala o rozbití OF v době, kdy komunisté začali přeskupovat své síly. Tehdy to zajisté nebyl špatný tah, ovšem pouze v případě, kdyby z OF do ODS nezalezli všichni kariéristé a prospěcháři, netrpělivě očekávající tu nezřízenou rvačku o majetky.

    Tímto však jeho selhávání paměti nekončí. Triumfálně ve svém článku tvrdí, že ODS "po celou dobu své existence se hlásila a hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám". Obávám se, že v tomto výroku je asi tolik pravdy, jako ve výkladu Milouše Jakeše o socialistickém pojetí lidských práv. Jeden z největších tvůrců liberalismu M. Friedman zajisté kladl velký důraz na neintervenci státu do podnikatelské sféry, jenže za Klause těch intervencí bylo pod rouškou makroekonomických opatření učiněno tolik, až položila na lopatky celou ekonomiku. Pokud mi je známo, tak jedním z hlavních pilířů konzervativců je důraz na morálku a právo. Ostatně, rovněž M. Friedman tento aspekt ve všech svých knihách velmi zdůrazňuje.

    Když v polovině roku 1994 vrcholilo tunelování a rozkrádání státu, objevila se na politické scéně a na televizních obrazovkách Alena Hromádková, tehdejší předsedkyně Demokratické unie, s nekompromisním požadavkem, aby tyto konzervativní hodnoty začaly být Klausovou vládou respektovány. Kdo si vzpomene na tehdejší mediální smršť v Leschtinovském a Patočkovském duchu, vysmívající se těmto hodnotám, jako něčemu zvrácenému a přežilému, dnes zajisté je v rozpacích, zda se má nad nynějším tvrzením pana Klause pohoršovat, nebo si ťuknout na čelo.

    Pouze si připomeňme, že tehdy se ji vysmívali politici nejen z pravice, ale také z levice, jakoby už tehdy podepsali "opoziční smlouvu". Dnes se mnozí politici tváří, že tyto hodnoty vyznávali odjakživa. Pan Klaus ovšem stěží vysvětlí, jak mohli konzervativci připustit tak špinavé zákony, že dnes už o míře jejich amorálnosti raději nikdo z politiků nechce diskutovat a nebýt tlaku Bruselu nediskutovalo by se o nich vůbec.

    Schopnost pana Klause obviňovat z toho, co sám dělá jiné, je vskutku bezmezná. V době, kdy banky bojují s téměř čtyřmi sty miliardami nedobytných úvěrů, památkou to po privatizaci v režii ODS a porůznu jsou poschovávány další stamiliardové dluhy po tomtéž, je jeho výtka, adresovaná veřejnosti, že volá po okamžitém nadbytku, přinejmenším neslušná. Ačkoli hovoří o nějakých hledačích "třetích cest", které, aniž by je jmenoval, označuje pejorativní nálepkou "salónních intelektuálů" a "kuloárových pletichářů", obávám se, že jediný smysl těchto slovních hříček spočívá ve snaze zakrýt svou třetí cestu, která vstoupila nesmazatelně do dějin hospodářské kriminality jako "specifická česká cesta".

    Občané, poučení tímto "ztraceným" desetiletím žádají změnu. Nikoli však kosmetickou, ale zásadní. Systém partajních prebend a pašalíků, v němž se už nebojuje o věci občanů - voličů, ale o mocenské posty, ukázal, že občané jsou to poslední, co tyto politiky zajímá. Pan Klaus k těmto požadavkům říká: "Netrpělivé volání po změnách může naši společnost vrátit o deset (a více) let zpátky". Už na prvý pohled je zřejmé, že jde o jinou obměnu "mobilizační vyhlášky", nebo - li o další pokus, jak vystrašit občana. Změny jsou totiž pro stávající politické celebrity nežádoucí.

    Smířit se s tím, že zahnívající postkomunismus zde bude strašit ještě velmi dlouho, je pro tu část občanů, která pochopila, k čemu zde v posledních deseti letech došlo, velmi obtížné. Postkomunismus se má k demokracii jako osel ke koni. Je nevydařenou karikaturou demokracie, jejíž trapnost už nelze zakrýt. Ostatně, politikové se už o to ani nijak nesnaží. Ta parlamentní bláznivá komedie o tom, jak "tato vláda škodí zemi", aniž by někdo z kritiků byl schopen sofistikovaně vysvětlit v čem, degraduje politiku na úroveň dvorních pletich z dob císaře Rudolfa II. Tehdy to skončilo Bílou horou, čím to skončí dnes, sice ještě nevíme, ale budiž nám útěchou, že tehdy se rabovalo až po oné osudové bitvě, kdežto dnes je už dorabováno.

    Pan Klaus v závěru své úvahy tvrdí, že těm, kteří o tyto změny usilují, je skutečný osud konkrétního člověka lhostejný. Přistupme tedy na tuto rétoriku a zeptejme se pana Klause, proč tehdy jeho vláda nezabránila těm nepravostem, které nás přivedly k dnešním problémům, kdy sestavení alespoň trochu vyrovnaného státního rozpočtu je už nemyslitelné bez razantních škrtů v sociální oblasti (a nejen tam). Jaký bude osud konkrétního člověka, marně shánějícího práci, jemuž v prosinci "Ministerstvo práce a sociálních věcí" sebere z sociální podpory v nezaměstnanosti 1700 korun (příspěvek na domácnost)? Jaký je osud konkrétního člověka, který chodí do práce a nedostává mzdu? Jaký je osud konkrétního člověka, jehož státní moc zbavila veškerého majetku, způsobem, ne příliš nepodobným vyvlastňovacím dekretům počátku let padesátých?

    To jsou totiž ty problémy, které konkrétní občany velice tíží. O nich však nikdo z politiků nechce slyšet a nechce o nich slyšet ani pan Klaus. Je pohodlnější vymýšlet zástupné problémy, jejichž jediným cílem je všemožně zakrýt bídu postkomunismu, tedy toho, co zde jeho tehdejší vláda špatného způsobila. Strach, že dříve nebo později se na politické scéně objeví někdo (politická strana), kdo to s demokracii, morálkou a právem myslí vážně, je u polistopadové garnitury pochopitelný. Kudy by se pak odvíjel vývoj po nejbližších volbách už ukázaly doplňovací volby do Senátu. Vytyčily směr a je jen otázkou času, kdy si občané více než kdykoli dříve uvědomí, že oni mají politickou budoucnost plně v rukou a nemusejí čekat, až jim ji někdo nadekretuje.

    Jak to bude v ČR s přístupem k internetu?

    Dalibor Žůrek

    Pane Čulíku, necháme na chvilku Novy. Mám jiný problém.

    Monopol si vždy přijde na své.

    Všichni si pamatujeme na na obtížné vyjednávání s Telecomem. Zástupci internetové obce vyjednávali, stávkovalo se. I neinternetová veřejnost měla díky tomu možnost, možná, že poprvé, seznámit se s tímto moderním fenoménem.

    Nakonec se zdálo, že jednání skončilo úspěšně. Byl zaveden tarif Internet 99, který umožnil poněkud lacinější telefonní poplatky během večerů a víkendů. Nějakou dobu se zdálo, že všichni jsou spokojeni. Až přišly akce internet zdarma spojené s Red Boxem atd.

    Nyní je už situace jiná. Zřejmě došlo k takovému zvýšení uživatelů, ře dosavadní vybavení hardwarem nestačí. Pokoušet se dostat na internet večer se stává utrpením. Včera jsem stahoval 2 zprávy o velikosti asi 16 kilo 18 !!! minut. To se opakovalo ještě jednou. K mému potěšení to byla vrácená zpráva od poštmistra IOL kterou mi zřejmě pro jistotu poslal 2x.

    Takové maličkosti, jako několikrát odmítnutý přístup do schránky velkoryse pomíjím.

    Dostat se na nějakou internetovou stránku bylo podobným utrpením. Samozřejmě by bylo možné uvažovat o špatné konfiguraci připojení. Jenže dnes odpoledne jsem stáhl 5 nebo 6 zpráv o velikosti několikrát větší za cca 1 minutu.

    Naskýtá se otázka.

    1. Ví IOL o této situaci ?

    2. Bude s tím IOL něco dělat anebo to vyhovuje jeho stoprocentní matce Telecomu, která si tímto způsobem zvyšuje tržby za telef. připojení v době, kdy jsou linky relativně volné a nevyužité ?

    Že by to bylo úmyslné omezení kapacit ve večerních hodinách se neodvážím bez důkazů tvrdit. Ale každopádně to zavdává příčiny k dohadům.

    Dalibor Žůrek


    Dvě tváře výročí

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Českým nejvyšším politickým představitelům se včera podařilo protlačit k místu, kde byli před deseti lety ztlučeni studenti, zapálili svíčky a s širokými úsměvy si popřáli, aby již nebylo žádné další revoluce.

    Mezitím bývalí studentští vůdci sepisovali prohlášení, ve kterém vůdčí politiky hlavních politických stran žádají, aby v zájmu této země odstoupili a umožnili tím návrat slušnosti, morálky, politické korektnosti a humanistické orientace. Igor Chaun upřesnil: "Nemluvíme o prezidentovi".

    Zatímco od bývalých zahraničních politiků ti čeští slyšeli vesměs slova pochvalná, vlídná a přívětivá, od bývalých studentských vůdců se na jejich adresu snesly výtky za předváděnou aroganci, sobectví, omezenost, zpupnost, cynizmus, velikášství a hluchotu.

    Kdo má pravdu? Gorbačov, Busch, Thatcherová, Kohl, anebo Brož, Chaun, Mejstřík, Ježek a Pánek?

    V něčem uhlazení diplomaté a v něčem rozhněvaní mladí muži. Bývalí mocní asi mají pravdu, že máme šanci se stát se součástí sjednocené Evropy, bývalí studenti asi správně tvrdí, že to není možné se zprofanovanými politiky, kteří už "zemi pouze škodí".

    Jisté je, že sedmnáctý listopad je spíše dnem studentů než dnem politiků, kteří na Národní třídě seřezáni nebyli.

    Proto je asi namístě přednostně se zamyslet nad vzkazem Mejstříka, Pánka, Chauna, Ježka, Brože a Řeháka. Ti nás ve svém prohlášení zdraví, a děkují nám, že jsme. Apelují na slušnost a normálnost a v naději, že jsme stále ještě silná občanská společnost nás vyzývají, abychom překročili ulity své nevíry a stísněnosti a podali si ruce. Jsou přesvědčeni, že v nás dříme netušená síla a že se vypořádáme s tím co nás zalehlo a dusí. Závěrem píší, že symbolické připojení k jejich prohlášení je "možné". Lépe by asi bylo "vítané" anebo rovnou "nutné".

    Vysílá se ve čtvrtek 18. listopadu ráno.


    Pozor na mýty kolem 17. listopadu

    Polemika s článkem Dany Cihelkové

    Jan Konvalinka

    V článku Dany Cihelkové ze středečních Britských listů se objevuje několik mýtů, které už asi nikdy nepůjde vyvrátit, ale které se podle mého názoru alespoň musíme pokoušet zpochybňovat. Některé z nich jsou spíše zábavné (údajně "neobjasněná existence" Prognostického ústavu, údajně tajuplné odstoupení ministra Hradilka, o kterém on sám vydal nedávno upřímné a velmi sympatické svědectví v rozhovoru pro Lidové noviny), jiné se však staly součástí národního folklóru. Soustředím se alespoň na tři z nich:

    1. Studentskou demonstraci odvedli z Vyšehradu do centra města agenti STB.

    Nesmysl. Každá demonstrace těch let končila na Václavském náměstí. Každý, koho jsem v průvodu potkal, počítal s tím, že se z Vyšehradu půjde na Václavák. Dokonce na samém začátku při pochodu z Albertova se čelo průvodu chvíli nemohlo rozhodnout, jestli to Na Slupi neotočí rovnou doprava, a těch pár pořadatelů mělo notnou práci nás nasměrovat správně. Na Vyšehradě na Máchovým hrobem zakončil jeden z organisátorů (Martin Klíma? Benda jr.?) demonstraci konstatováním, že oficiální část končí, nyní že je to na nás, ale pokud on ví, nejkratší cesta na Václavské náměstí vede přes Most Klementa Gottwalda. Odpovědělo mu skandování "Přes most toho vraha!" a lidé začali odcházet tím směrem. Pak se začalo volat, že most je zavřený (což byla pravda), a že je lépe jít spodem po nábřeží. Dav se nejprve rozdělil, ale na nábřeží se jednotlivé proudy zase slily. Žádného Zifčáka-Růžičku k tomu nikdo nepotřeboval.

    Mimochodem, nevím o tom, že by policejní antony čekaly "celé hodiny na Národní třídě". O vyšetřování událostí kolem 17. listopadu vyšlo několik knih, a nic moc spikleneckého z nich nevyplývá. Pamatuji se z nich, že pohotovostní jednotky měly hlavní hnízdo na Karlově náměstí a pak postupovaly paralelně s postupem davu.

    2. Zpráva o smrti Martina Šmída "pozvedla herce a studenty k aktivnímu avšak pokojnému odporu proti režimu".

    No, to se říká. Je to ale opravdu tak? Docela by mě zajímala anketa na tohle téma. Za sebe mohu říci, že mě zpráva o smrti Martina Šmída k ničemu nepozvedla. První zprávy o údajném zabití studenta se začaly po Praze šířit v sobotu večer, od nedělního odpoledne byly poměrně přesvědčivě dementovány, definitivně ve večerním zpravodajství TV. O studentské stávce bylo rozhodnuto v sobotu dopoledne, o stávce divadel a požadavku na generální stávku v sobotu v podvečer. Praha k demonstracím žádnou poplašnou fámu nepotřebovala (převrat tady visel ve vzduchu), "venkov" se stejně přidal až později, když už zprávy o smrti studenta na Národní třídě byly jen trapnou episodou. Za sebe mohu říci, že na mně měla ta zpráva a její vyvrácení efekt právě opačný: bál jsem se, že lidé ztratí ke studentům a OF důvěru a že z vysokoškolské stávky v pondělí sejde. Naštěstí si to nikdo moc nebral.

    Dosud jsem přesvědčen, že policejní provokace kolem mrtvého studenta měla právě tento účel (diskreditace oposice, konkrétně Petra Uhla) a že žádné ďábelské spiknutí neexistovalo. Každý psychiatr vám ale řekne, že paranoidní blud vyvrátit nelze.

    3. Revoluce byla "příliš sametová", OF šlo při jednání s komunisty do příliš velkých kompromisů:

    Chacha. Vzpomíná si ještě někdo na demonstraci na Letné 26. listopadu a na nevinné žertíky Václava Malého ("Gusto, je tu husto")? Jak tam komunisti lezli na tribunu s vlastním prohlášením a Kocáb je tam nepustil? Ten večer studenti málem odstoupili ze stávky a OF se skoro rozsypalo kvůli "příliš konfrontačnímu přístupu toho faráře". Havel to musel žehlit až do noci. Komunisty pak s omluvou nechali přečíst resoluci naVáclavském náměstí při generální stávce.

    Teď si představte, kdyby tam někdo promluvil o vyrovnání s minulostí , zákazu komunistické strany a potrestání jejích funkcionářů. Vypískali by ho hůř než Adamce. Ten radikalismus se v lidech objevil jaksi až dodatečně.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|