Co je nového v České republice

Ve vcerejsi MfD jsou krasne argumenty sociologa Hartla. Lide jsou chudi, ale meli by si uvedomit, ze jejich VNUCI se budou mit lepe. Pithart slibuje svetle zitrky pristi generaci, Hartl dokonce vnukum. Opravdu me vice zajimaji uvahy o tom, jak zlepsit PRITOMNOST, nez mlhava fantazirovani o pristich generacich.

V Pravu je rozhovor s V. Precanem. Kdyz se ho redaktor pta, zda porazeni chteji diskutovat s historiky, odpovida: "...osobne se do diskusi s temito lidmi nehrnu. Jakkoli se to muze zdat neprofesionalni, prilis se mi osklivi."

Kdysi jsem cetla pribeh o vedci, ktery zkoumal jedovateho hada. (Myslim, ze to byl koralovec, ale jmeno neni podstatne.) Ustknuti bylo smrtelne, protijed neexistoval. Po dlouhem usili se mu podarilo chytit hada ziveho, ale byl ustknut. Spolupracovnici chteli z litosti a vzteku hada zabit, ale jeste z poslednich sil jim v tom zabranil. Ockovaci serum se pak podarilo pripravit.

Proste bez dukladneho studia faktu a jedincu, kteri se badateli muzou osklivit, nemuze byt pripraveno ucinne ockovaci serum.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Ve dnech 18. - 25. listopadu bude Jan Čulík v České republice, kde se při příležitosti vydání knihy účastní několika besed. Zájemci jsou srdečně zváni.

Výběr textů z posledních dní:

Václav Žák

to je skutečně téměř neuvěřitelné, co se dá v BL přečíst.

(1) Smlouva o ochraně investic chrání investice amerických občanů. Je naprosto lhostejné, v triku jaké firmy investují.

(2) Lauder dělal celý kolotoč se smlouvami se Železným jenom proto, že mu Rada nedovolila přímo získat licenci. Chtěla zajistit, aby český držitel licence měl vliv ve společnosti, který by si v civilizované zemi musel KOUPIT. To je evidentní diskriminace, kterou Lauder lehce prokáže.

(3) Železný porušil smlouvy, jimiž si Lauder zajišťoval, aby výnosy z jeho investic plynuly jemu. Argument jednoho čtenáře BL, že už si vydělal dost, je skutečně nejčistší bolševismus, jaký jsem v poslední době četl. Nic na tom nemění, že vlastně opakuje Železného výroky.

(4) Lauder Železného vyhodil poté, co při kontrole zjistil, jak Železný "hospodaří". Kdyby mu Rada nevnutila absurdní uspořádání, Vladimír by odešel a vše by skončilo. Jenže díky tomu, že byl držitelem licence, mohl Lauderovi jeho investice znehodnotit. Tedy opět jasné porušení smlouvy o ochraně investic. Nikoho nezajímá a ani arbitráž nebude zajímat, co říká Miloš Zeman, že vláda nemá na Radu vliv. Vláda uzavřela smlouvu o ochraně investic. Má-li ve státě takový bordel, že smlouvy nedokáže vynucovat, nemá je uzavírat. Pak si každá rozmyslel čtyřikrát, ne dvakrát, jestli má v ČR investovat.

(5) Zemi, jejíž občané schvalují krádež cizího majetku, mezi civilizované země nepatří.

(6) Bůh ochraňuj Českou republiku. Skutečně jsem netušil, čeho se za deset let svobody dožiji.

Václav Žák

Štěpán Kotrba

Stalo se dobrým zvykem svádět všechny problémy na tzv. opoziční smlouvu, která je prý komplotem jedněch politických stran usilujících o to, aby pod záminkou zabezpečit "stabilní politické prostředí" omezily vliv jiných politických stran.

Zapomíná se přitom, že existuje velká, malá a řada "nejmenších" opozičních smluv. Nejmenší jsou smlouvy o dílčím příměří mezi znesvářenými skupinkami nejen uvnitř  ČSSD ("grossovci" a "zemanovci"), KDU-ČSL ("kasalovci" a "svobodovci"), US ("rumlovci" a "mlynářovci"), ale i uvnitř ODS ("klausovci" a "langrovci"). Ta "malá" je smlouvou mezi ČSSD a ODS.

Této smlouvě však z časového i kauzálního hlediska předcházela "velká", tj. smlouva mezi ČSSD, ODS, KDU-ČSL a US o - jak jen to půjde - vyloučení KSČM z politického života země. Právě tato velká opoziční smlouva byla hlavní příčinou, proč po volbách v roce 1998 byla za účelem "řešení patové situace" přijata malá opoziční smlouva.

Zajímavé a v našich podmínkách současně příznačné je, že ti, co nejvíce horují proti malé opoziční smlouvě (US), jsou současně nejmilitantnějšími bojovníky za velkou opoziční smlouvu, přitom malá opoziční smlouva je jen pokračováním a logickým důsledkem velké opoziční smlouvy.

A nemá tedy smysl rozhořčovat se nad "malou", pokud platí "velká". A pokud ve jménu těch nejmenších je zákeřnými mediálními útoky dnes a denně rozeštvávána koncepčnost práce všech stran, jejich ideová soudržnost i politická čitelnost. Ti, kdo z toho mají prospěch, jsou paradoxně ti, kteří se všech rozeštvávačů včas zbavili a to je sjednotilo - komunisté. Kde jsou dnes obrodymilovní členové SDL či Levého bloku? Není načase stejný řez udělat i uvnitř ostatních stran?

Poznámka vyšla původně v časopise Pražský demokrat.

Dana Cihelková

Když jsem si 13. listopadu přečetla úvahu Václava Klause : "Po deseti letech: pár slov o naší netrpělivosti", nemohla jsem se ubránit dojmu, že mu jej nadiktoval Milouš Jakeš. Stejný styl, stejná arogance, stejné nepochopení, že už nelze občany houpat vlnami bezobsažné, respektive mnohomluvné propagandy, sice už neslibující zářné kapitalistické zítřky a dvacetitisícové platy do roku 2000, ale o to více urážející a napadající všechny, jimž se ten prolhaný a protunelovaný postkomunismus už hodně dlouho notně zajídá. Podívejme se tedy po pořádku, jaké poselství nám bývalý premiér sděluje v době, kdy se snažíme o pravdivější rekapitulaci uplynulých deseti let.

Hned v prvním odstavci se můžeme dočíst, že sedmnáctého listopadu jsme se probudili do stejně socialistického rána, jako jindy předtím, že v politických kruzích to vřelo, ale jinde běžel život jako dříve. Nevím kde byl pan Klaus v srpnu nebo v říjnu 1989, ale pokud si vzpomínám na ty měsíce, byť z pozice studentky, tak v politických kruzích to nevřelo ani omylem, ale naopak, v těchto zatuchlých končinách panovalo hrobové ticho. Vřelo to však nejen mezi studenty v Praze. Kdekoli jsem tehdy přišla, lidé nehovořili o ničem jiném, než o blížícím se konci reálného socialismu.

Chápu však snahu pana Klause snížit v očích většiny význam více či méně zřetelných protestů proti režimu, byť neměly formu barikád. Ostatně, buďme rádi, že ten protest se odbýval kultivovanější formou, počínaje otevřenými debatami o obsahu vysílání stanice Svobodná Evropa přes zakládání různých neformálních uskupení až po vylepování letáků a občasné demonstrace, byť ne vždy tak viditelné, jako na Václavském náměstí. O tom však pan Klaus nechce nic vědět, už jen proto, že za největšího disidenta z disidentů zřejmě považuje sebe.

Účelový skepticismus k roli nejširší občanské veřejnosti krátce před listopadem 1989, v podání pana Klause, zřejmě není náhodný. Předkládá nám tu dobu, jakoby se ten režim zhroutil sám od sebe, obdobně, jako se může sama od sebe zřítit zrezivělá konstrukce. Je to mazaný tah, ale ne příliš chytře vymyšlený. Když se odepře těm statisícům lidí (zdaleka nešlo jen o studenty), kteří tehdy vyšli do ulic, jakákoli větší zásluha za pád režimu, lze jim pak snadněji odepřít jejich pozdější představy o vlastní budoucnosti.

Pak se jim může předhodit cokoli, například rozčarování z rozkradení státu vydávané za netrpělivost a vždy se najde dost papoušků, kterým nebude zatěžko tento nesmysl do omrzení opakovat. Pokud vím, nikdo z rozumně uvažujících lidí nečekal žádný zázrak. To heslo "za Komárka kačka jako marka", si nevymyslela ulice, ale tehdejší vládní propaganda, k níž pan Klaus taktně mlčel.

Vraťme se však ke Klausem zmíněné netrpělivosti. Tvrdí, že kdyby se někdo po deseti letech spánku probudil do dnešní reality, neříkal by, že všechno je špatně, jak nám frázovitě namlouvají noviny. Takto smazávat rozdíly mezi tím, co v posledních deseti letech bylo vyloženě darebné a tím, co se alespoň trochu povedlo, nelze. Jediní, kteří tu byli netrpělivý, byli nejen ti privatizátoři, kteří už zítra chtěli být multimiliardáři, ale také ti politikové, jimž nebylo zatěžko pompézně přesedlat z tatrovek do luxusních mercedesů, přestože státní pokladnu vymetala meluzína. S tím zajisté souvisí i neomalené tvrzení některých politiků, že jsme si všichni žili nad poměry.

Pokud by takovéhoto spáče něco šokovalo, tak v prvé řadě to, že za stokorunu si koupí sotva tolik, co dříve za pětistovku. Zkoprněl by z překupníků drog, nerušeně prodávajících své zboží v centru Prahy, podivil by se, proč lidé stávkují pro takové samozřejmosti, jako je právo na mzdu a v neposlední řadě by jeho pošramocené sebevědomí bylo otřeseno poznáním, že z někdejších vyznavačů reálného socialismu se stali vyznavači "trhu bez přívlastku" (Junek /StB/, Čadek /StB/, Dlouhý /KSČ/, Soudek /KSČ/, Čalfa /KSČ/ atd, atd, atd). Ostatně, tu poslední věc pan Klaus takticky přehazuje ve své úvaze kdekomu, jen ne vlastním sympatizantům a někdejším sponzorům ODS.

Překvapením však je, že panu Klausovi začíná selhávat paměť. Kdyby tomu tak nebylo, netvrdil by, že Občanské fórum bylo od samého zrodu planý hybrid, bránící vzniku legitimních politických stran. Pokud ten hybrid v něčem uspěl, pak v rozdrcení KSČ už v prvních volbách. Lze chápat jeho snahu veškeré zásluhy přičíst ODS, když už se postarala o rozbití OF v době, kdy komunisté začali přeskupovat své síly. Tehdy to zajisté nebyl špatný tah, ovšem pouze v případě, kdyby z OF do ODS nezalezli všichni kariéristé a prospěcháři, netrpělivě očekávající tu nezřízenou rvačku o majetky.

Tímto však jeho selhávání paměti nekončí. Triumfálně ve svém článku tvrdí, že ODS "po celou dobu své existence se hlásila a hlásí k liberálním a konzervativním hodnotám". Obávám se, že v tomto výroku je asi tolik pravdy, jako ve výkladu Milouše Jakeše o socialistickém pojetí lidských práv. Jeden z největších tvůrců liberalismu M. Friedman zajisté kladl velký důraz na neintervenci státu do podnikatelské sféry, jenže za Klause těch intervencí bylo pod rouškou makroekonomických opatření učiněno tolik, až položila na lopatky celou ekonomiku. Pokud mi je známo, tak jedním z hlavních pilířů konzervativců je důraz na morálku a právo. Ostatně, rovněž M. Friedman tento aspekt ve všech svých knihách velmi zdůrazňuje.

Když v polovině roku 1994 vrcholilo tunelování a rozkrádání státu, objevila se na politické scéně a na televizních obrazovkách Alena Hromádková, tehdejší předsedkyně Demokratické unie, s nekompromisním požadavkem, aby tyto konzervativní hodnoty začaly být Klausovou vládou respektovány. Kdo si vzpomene na tehdejší mediální smršť v Leschtinovském a Patočkovském duchu, vysmívající se těmto hodnotám, jako něčemu zvrácenému a přežilému, dnes zajisté je v rozpacích, zda se má nad nynějším tvrzením pana Klause pohoršovat, nebo si ťuknout na čelo.

Pouze si připomeňme, že tehdy se ji vysmívali politici nejen z pravice, ale také z levice, jakoby už tehdy podepsali "opoziční smlouvu". Dnes se mnozí politici tváří, že tyto hodnoty vyznávali odjakživa. Pan Klaus ovšem stěží vysvětlí, jak mohli konzervativci připustit tak špinavé zákony, že dnes už o míře jejich amorálnosti raději nikdo z politiků nechce diskutovat a nebýt tlaku Bruselu nediskutovalo by se o nich vůbec.

Schopnost pana Klause obviňovat z toho, co sám dělá jiné, je vskutku bezmezná. V době, kdy banky bojují s téměř čtyřmi sty miliardami nedobytných úvěrů, památkou to po privatizaci v režii ODS a porůznu jsou poschovávány další stamiliardové dluhy po tomtéž, je jeho výtka, adresovaná veřejnosti, že volá po okamžitém nadbytku, přinejmenším neslušná. Ačkoli hovoří o nějakých hledačích "třetích cest", které, aniž by je jmenoval, označuje pejorativní nálepkou "salónních intelektuálů" a "kuloárových pletichářů", obávám se, že jediný smysl těchto slovních hříček spočívá ve snaze zakrýt svou třetí cestu, která vstoupila nesmazatelně do dějin hospodářské kriminality jako "specifická česká cesta".

Občané, poučení tímto "ztraceným" desetiletím žádají změnu. Nikoli však kosmetickou, ale zásadní. Systém partajních prebend a pašalíků, v němž se už nebojuje o věci občanů - voličů, ale o mocenské posty, ukázal, že občané jsou to poslední, co tyto politiky zajímá. Pan Klaus k těmto požadavkům říká: "Netrpělivé volání po změnách může naši společnost vrátit o deset (a více) let zpátky". Už na prvý pohled je zřejmé, že jde o jinou obměnu "mobilizační vyhlášky", nebo - li o další pokus, jak vystrašit občana. Změny jsou totiž pro stávající politické celebrity nežádoucí.

Smířit se s tím, že zahnívající postkomunismus zde bude strašit ještě velmi dlouho, je pro tu část občanů, která pochopila, k čemu zde v posledních deseti letech došlo, velmi obtížné. Postkomunismus se má k demokracii jako osel ke koni. Je nevydařenou karikaturou demokracie, jejíž trapnost už nelze zakrýt. Ostatně, politikové se už o to ani nijak nesnaží. Ta parlamentní bláznivá komedie o tom, jak "tato vláda škodí zemi", aniž by někdo z kritiků byl schopen sofistikovaně vysvětlit v čem, degraduje politiku na úroveň dvorních pletich z dob císaře Rudolfa II. Tehdy to skončilo Bílou horou, čím to skončí dnes, sice ještě nevíme, ale budiž nám útěchou, že tehdy se rabovalo až po oné osudové bitvě, kdežto dnes je už dorabováno.

Pan Klaus v závěru své úvahy tvrdí, že těm, kteří o tyto změny usilují, je skutečný osud konkrétního člověka lhostejný. Přistupme tedy na tuto rétoriku a zeptejme se pana Klause, proč tehdy jeho vláda nezabránila těm nepravostem, které nás přivedly k dnešním problémům, kdy sestavení alespoň trochu vyrovnaného státního rozpočtu je už nemyslitelné bez razantních škrtů v sociální oblasti (a nejen tam). Jaký bude osud konkrétního člověka, marně shánějícího práci, jemuž v prosinci "Ministerstvo práce a sociálních věcí" sebere z sociální podpory v nezaměstnanosti 1700 korun (příspěvek na domácnost)? Jaký je osud konkrétního člověka, který chodí do práce a nedostává mzdu? Jaký je osud konkrétního člověka, jehož státní moc zbavila veškerého majetku, způsobem, ne příliš nepodobným vyvlastňovacím dekretům počátku let padesátých?

To jsou totiž ty problémy, které konkrétní občany velice tíží. O nich však nikdo z politiků nechce slyšet a nechce o nich slyšet ani pan Klaus. Je pohodlnější vymýšlet zástupné problémy, jejichž jediným cílem je všemožně zakrýt bídu postkomunismu, tedy toho, co zde jeho tehdejší vláda špatného způsobila. Strach, že dříve nebo později se na politické scéně objeví někdo (politická strana), kdo to s demokracii, morálkou a právem myslí vážně, je u polistopadové garnitury pochopitelný. Kudy by se pak odvíjel vývoj po nejbližších volbách už ukázaly doplňovací volby do Senátu. Vytyčily směr a je jen otázkou času, kdy si občané více než kdykoli dříve uvědomí, že oni mají politickou budoucnost plně v rukou a nemusejí čekat, až jim ji někdo nadekretuje.

Jak to bude v ČR s přístupem k internetu?

Dalibor Žůrek

Pane Čulíku, necháme na chvilku Novy. Mám jiný problém.

Monopol si vždy přijde na své.

Všichni si pamatujeme na na obtížné vyjednávání s Telecomem. Zástupci internetové obce vyjednávali, stávkovalo se. I neinternetová veřejnost měla díky tomu možnost, možná, že poprvé, seznámit se s tímto moderním fenoménem.

Nakonec se zdálo, že jednání skončilo úspěšně. Byl zaveden tarif Internet 99, který umožnil poněkud lacinější telefonní poplatky během večerů a víkendů. Nějakou dobu se zdálo, že všichni jsou spokojeni. Až přišly akce internet zdarma spojené s Red Boxem atd.

Nyní je už situace jiná. Zřejmě došlo k takovému zvýšení uživatelů, ře dosavadní vybavení hardwarem nestačí. Pokoušet se dostat na internet večer se stává utrpením. Včera jsem stahoval 2 zprávy o velikosti asi 16 kilo 18 !!! minut. To se opakovalo ještě jednou. K mému potěšení to byla vrácená zpráva od poštmistra IOL kterou mi zřejmě pro jistotu poslal 2x.

Takové maličkosti, jako několikrát odmítnutý přístup do schránky velkoryse pomíjím.

Dostat se na nějakou internetovou stránku bylo podobným utrpením. Samozřejmě by bylo možné uvažovat o špatné konfiguraci připojení. Jenže dnes odpoledne jsem stáhl 5 nebo 6 zpráv o velikosti několikrát větší za cca 1 minutu.

Naskýtá se otázka.

1. Ví IOL o této situaci ?

2. Bude s tím IOL něco dělat anebo to vyhovuje jeho stoprocentní matce Telecomu, která si tímto způsobem zvyšuje tržby za telef. připojení v době, kdy jsou linky relativně volné a nevyužité ?

Že by to bylo úmyslné omezení kapacit ve večerních hodinách se neodvážím bez důkazů tvrdit. Ale každopádně to zavdává příčiny k dohadům.

Dalibor Žůrek

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Českým nejvyšším politickým představitelům se včera podařilo protlačit k místu, kde byli před deseti lety ztlučeni studenti, zapálili svíčky a s širokými úsměvy si popřáli, aby již nebylo žádné další revoluce.

Mezitím bývalí studentští vůdci sepisovali prohlášení, ve kterém vůdčí politiky hlavních politických stran žádají, aby v zájmu této země odstoupili a umožnili tím návrat slušnosti, morálky, politické korektnosti a humanistické orientace. Igor Chaun upřesnil: "Nemluvíme o prezidentovi".

Zatímco od bývalých zahraničních politiků ti čeští slyšeli vesměs slova pochvalná, vlídná a přívětivá, od bývalých studentských vůdců se na jejich adresu snesly výtky za předváděnou aroganci, sobectví, omezenost, zpupnost, cynizmus, velikášství a hluchotu.

Kdo má pravdu? Gorbačov, Busch, Thatcherová, Kohl, anebo Brož, Chaun, Mejstřík, Ježek a Pánek?

V něčem uhlazení diplomaté a v něčem rozhněvaní mladí muži. Bývalí mocní asi mají pravdu, že máme šanci se stát se součástí sjednocené Evropy, bývalí studenti asi správně tvrdí, že to není možné se zprofanovanými politiky, kteří už "zemi pouze škodí".

Jisté je, že sedmnáctý listopad je spíše dnem studentů než dnem politiků, kteří na Národní třídě seřezáni nebyli.

Proto je asi namístě přednostně se zamyslet nad vzkazem Mejstříka, Pánka, Chauna, Ježka, Brože a Řeháka. Ti nás ve svém prohlášení zdraví, a děkují nám, že jsme. Apelují na slušnost a normálnost a v naději, že jsme stále ještě silná občanská společnost nás vyzývají, abychom překročili ulity své nevíry a stísněnosti a podali si ruce. Jsou přesvědčeni, že v nás dříme netušená síla a že se vypořádáme s tím co nás zalehlo a dusí. Závěrem píší, že symbolické připojení k jejich prohlášení je "možné". Lépe by asi bylo "vítané" anebo rovnou "nutné".

Vysílá se ve čtvrtek 18. listopadu ráno.

Jan Konvalinka

V článku Dany Cihelkové ze středečních Britských listů se objevuje několik mýtů, které už asi nikdy nepůjde vyvrátit, ale které se podle mého názoru alespoň musíme pokoušet zpochybňovat. Některé z nich jsou spíše zábavné (údajně "neobjasněná existence" Prognostického ústavu, údajně tajuplné odstoupení ministra Hradilka, o kterém on sám vydal nedávno upřímné a velmi sympatické svědectví v rozhovoru pro Lidové noviny), jiné se však staly součástí národního folklóru. Soustředím se alespoň na tři z nich:

1. Studentskou demonstraci odvedli z Vyšehradu do centra města agenti STB.

Nesmysl. Každá demonstrace těch let končila na Václavském náměstí. Každý, koho jsem v průvodu potkal, počítal s tím, že se z Vyšehradu půjde na Václavák. Dokonce na samém začátku při pochodu z Albertova se čelo průvodu chvíli nemohlo rozhodnout, jestli to Na Slupi neotočí rovnou doprava, a těch pár pořadatelů mělo notnou práci nás nasměrovat správně. Na Vyšehradě na Máchovým hrobem zakončil jeden z organisátorů (Martin Klíma? Benda jr.?) demonstraci konstatováním, že oficiální část končí, nyní že je to na nás, ale pokud on ví, nejkratší cesta na Václavské náměstí vede přes Most Klementa Gottwalda. Odpovědělo mu skandování "Přes most toho vraha!" a lidé začali odcházet tím směrem. Pak se začalo volat, že most je zavřený (což byla pravda), a že je lépe jít spodem po nábřeží. Dav se nejprve rozdělil, ale na nábřeží se jednotlivé proudy zase slily. Žádného Zifčáka-Růžičku k tomu nikdo nepotřeboval.

Mimochodem, nevím o tom, že by policejní antony čekaly "celé hodiny na Národní třídě". O vyšetřování událostí kolem 17. listopadu vyšlo několik knih, a nic moc spikleneckého z nich nevyplývá. Pamatuji se z nich, že pohotovostní jednotky měly hlavní hnízdo na Karlově náměstí a pak postupovaly paralelně s postupem davu.

No, to se říká. Je to ale opravdu tak? Docela by mě zajímala anketa na tohle téma. Za sebe mohu říci, že mě zpráva o smrti Martina Šmída k ničemu nepozvedla. První zprávy o údajném zabití studenta se začaly po Praze šířit v sobotu večer, od nedělního odpoledne byly poměrně přesvědčivě dementovány, definitivně ve večerním zpravodajství TV. O studentské stávce bylo rozhodnuto v sobotu dopoledne, o stávce divadel a požadavku na generální stávku v sobotu v podvečer. Praha k demonstracím žádnou poplašnou fámu nepotřebovala (převrat tady visel ve vzduchu), "venkov" se stejně přidal až později, když už zprávy o smrti studenta na Národní třídě byly jen trapnou episodou. Za sebe mohu říci, že na mně měla ta zpráva a její vyvrácení efekt právě opačný: bál jsem se, že lidé ztratí ke studentům a OF důvěru a že z vysokoškolské stávky v pondělí sejde. Naštěstí si to nikdo moc nebral.

Dosud jsem přesvědčen, že policejní provokace kolem mrtvého studenta měla právě tento účel (diskreditace oposice, konkrétně Petra Uhla) a že žádné ďábelské spiknutí neexistovalo. Každý psychiatr vám ale řekne, že paranoidní blud vyvrátit nelze.

Chacha. Vzpomíná si ještě někdo na demonstraci na Letné 26. listopadu a na nevinné žertíky Václava Malého ("Gusto, je tu husto")? Jak tam komunisti lezli na tribunu s vlastním prohlášením a Kocáb je tam nepustil? Ten večer studenti málem odstoupili ze stávky a OF se skoro rozsypalo kvůli "příliš konfrontačnímu přístupu toho faráře". Havel to musel žehlit až do noci. Komunisty pak s omluvou nechali přečíst resoluci naVáclavském náměstí při generální stávce.

Teď si představte, kdyby tam někdo promluvil o vyrovnání s minulostí , zákazu komunistické strany a potrestání jejích funkcionářů. Vypískali by ho hůř než Adamce. Ten radikalismus se v lidech objevil jaksi až dodatečně.