Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí je nyní také v prodeji v internetovém knihkupectví http://www.kosmas.cz. Informace o knize jsou na tomto místě.

V neděli 28. listopadu v 17.10 bude Radiožurnál vysílat dvacetiminutový rozhovor Jany Klusákové s Janem Čulíkem o knize Jak Češi myslí, o české politice, o sdělovacích prostředcích i o všem možném.

Ve dnech 18. - 25. listopadu bude Jan Čulík v České republice, kde se při příležitosti vydání knihy účastní několika besed. Zájemci jsou srdečně zváni.

Výběr textů z posledních dní:

Ondřej Hausenblas

Moje polemika s prof. Uličným může být myslím zajímavá leda pokud se týče rasismu a xenofobie, a ne stránky osobní. (I když i pěkně ostré smeče se taky někdy pěkně čtou. Pár se jich tu přece jen snažím nabídnout.) Jeho elitářské a xenofobní výroky jsem uvítal jako příležitost ukázat, jak hluboce je v Česku zakořeněna představa, že někteří lidé jsou lepší než jiní, a jak mělce přitom ti, kdo se považují za lepší, obvykle myslí.

Začal jsem si opravdu já. Nejdřív jsem Uličného napadl opravdu hodně ostře a málo ohleduplnými slovy, ale všimněte si, že pokud píšu, že se na něco hloupě ptá, hned uvádím citaci, a ta je myslím dobrým důkazem. Že jsem napsal, že dědkové spílávají mládí, to je podle Fráni Šrámka. Uličný není ještě tak starý, aby to, v čem se tu poznal, byl jeho věk. Když jsem psal o jeho úzkoprsosti, nechápavosti ve věcech vzdělávání, dodal jsem citace, které ji dosvědčují. Naznačil jsem, že si o něm myslím, že o vzdělávání málo a mělce přemýšlí. Že by byl sprosťák, jsem neřekl, ale myslím, že je sprostší ten, kdo uráží "rasu" nebo sociálně slabší vrstvy, než ten, kdo mu za to veřejně vynadá. Sládkovi za jeho rasistické urážky - kdybych byl měl stejnou příležitost -, bych byl vynadal stejně příkře.

Důvody, proč jsem odešel z Uličným vedené katedry, byly stejného původu jako jeho elitářství: hledal jsem cesty, jak zpřístupnit studium i školní výuku češtiny běžnému žáku a studentovi, jak učinit ze školy dílnu lidskosti podle Komenského, a ne donucovací pracovnu.

Přesto jsem prof. Uličnému opravdu dost vděčen, a to za to, že se vystavuje svým veřejným psaním názorům čtenářů.

Pokud se vám však v jeho odpovědi zdá, že má vlastně pravdu, když mi vytýká, že do svých 45 let jsem nepodal habilitační práci, a tudíž se na fakultu nehodím, pak myslím stojí za to položit si otázku, co dělá z filozofické fakulty kvalitní ústav. Jsou to počty docentů a profesorů, nebo publikovaných knih a článků, nebo účastí na mezinárodních konferencích? Taková kritéria totiž nastrkaly fakulty do kritérií pro akreditaci vysokých škol. (Že to udělaly po vzoru škol západních, není omluva - i tam je to zhoubné.) Ono se to totiž moc snadno měří. Ale knih o marxismu vydali bolševici spoustu, a přesto nebyly jejich vysoké školy dobré. Asi jde o jinou kvalitu. Ale jak rozpoznat, zda je lepší kniha o češtině než o členovcích? V tomto směru potřebují univerzity hodně svobody, jde přece o základní výzkum, a v něm by znamenalo uplatňování vnějších kritérií leda zhoubu. Akademická obec se musí spolehnout na důvěryhodnost odborníků v jednotlivých disciplínách (a taky by si mohla k akreditaci pozvat kolegy ze zahraničí). A právě ta důvěryhodnost se nemůže opírat jenom o vzájemné poplácávání po ramenou nebo závazky typu "udělal jsem tě docentem, tak si netroufej kritizovat"... Vědecké osobnosti, které mají dostat důvěru, že budou rozumně využívat peněz na nekontrolovatelnou vědu, musejí kupodivu působit jako důvěryhodné osobnosti i lidsky. Nemohou být například rasisty, protože to mezi rozumnými lidmi nemá obhajobu.

Avšak přece jen tu jisté kritérium kvality je: ze základního výzkumu se nepřímo, po jistém čase a peripetiích odvinou aplikace pro praxi. Nelze jimi význam základního výzkumu přímo měřit, ale můžeme asi tvrdit, že pokud jsou v některém oboru aplikace v naprosto mizerném stavu, pokud se tu nic nehýbe a nezlepšuje, pak asi ani z vědy základní nic nevyplývá, anebo tu nejsou lidé, kteří by uměli přemostit teorie a praktické užití.

V nedospělém národě, jakým jsou Čechové, ovšem mosty mezi aplikacemi a teoriemi v humanitních vědách, a zejména v bohemistice, často chybějí. Není to jenom tím, že je snadnější bádat v knihách a psát habilitace z knih než zápasit se syrovou, málo kultivovanou a málo předvídatelnou realitou. Je to taky tím, že výchova vědců se tu nese právě v teoretickém duchu, protože otcové vědy jen velmi zřídka plodí aplikace. Dokonce někteří otcové jsou aplikacemi popuzováni, protože vyciťují, že jejich bádání má poněkud hliněné nohy, že přemílají staré zrní.

Filozofická fakulta je živa mj. hlavně z toho, že připravuje učitele pro děti od 6. třídy až do maturity. To je jedno z jejích aplikačních polí, kde by úroda měla být k vidění a sklízení. Ale není. Jako jinde, učit do škol jde absolventů z fakulty minimum, a ne vždy těch nejlepších (ačkoliv v posledních letech znám i několik skvělých - ale mezi češtináři to nejsou diplomanti od Uličného, nýbrž např. od prof. Sticha). Osnovy češtiny se od převratu změnily jen povrchově, ale podstata vyučovacího předmětu i pojetí přípravy učitelů je pořád neuvěřitelně školometská. Děti i studenti na střední škole mohou z výuky sotva co mít - na bohemisty přece nestudují. Stačí se podívat, jak mizerná je úroveň veřejného vyjadřování, o výsledcích pravopisných znalostí ani nemluvě. Poslední výzkumy čtenářské gramotnosti znáte, jsou hanebné. Co v tom dělá katedra češtiny? Skoro nic. Někteří učitelé katedry se sice snaží studenty připravit na to, že budou jednat s naprosto neteoretickými studenty a žáky, ale to nestačí, když koncepce studia a způsob, jak lingvisti tu přednášejí, vůbec nepomáhá právě onomu přemostění do praxe. Na to absolvent sám stačit nemůže: představte si sebe, že máte jít učit puberťáky tomu, v čem jste odborníci.

Prohlédněte si řádky, kterými Uličný v replice na mé útoky zde v Britských listech odbyl některé z našich sporů o věc:

"nekompetentnost spojenou s návrhy na neuvážená řešení" - o co asi šlo?

"Souhlasil jsem proto s tím, aby se věnoval teorii výuky češtiny. Bohužel, ani tady nebylo dosaženo valných úspěchů - z méně zdařilých jmenuji návrh na změnu pořadí gramatických pádů při výuce mluvnice a omezení jejich výuky na pád pouze první a druhý u dětí do 11 let, dále změnu pořadí v gramatické kategorii osoby (já jako první osoba je prý příliš egocentrické) apod."

Uličný, ač vystudoval bohemistiku, vůbec nepochopil, o čem jsme na stránkách odborného tisku vedli spor: Nešlo o přečíslování pádů, ale o to, že se pro potřeby výuky ještě dost nepřemýšlelo o jejich pořadí. Všichni si ze školy asi pamatujete pořadí pádů 1.-7., málokdo i otázky, které se k nim musel učit nazpaměť. Skoro nikdo, ani mezi lingvisty, se nepozastavuje nad tím, že jsou děti nuceny odříkávat kdo,co? - profesor, koho, čeho? - profesora a odpovídat bez toho, že by použily sloveso a normální otázku. Celé "ptaní na pády" je tak nepřirozené, tak akademicky vytržené ze světa dítěte, že není divu, že většinu dětí to odradí od zájmu a od důvěry ve smysl výuky. Kdo se učil nebo vyučoval angličtinu, ví, že orientace ve větě se nabývá vyptáváním na jednotlivé členy věty. To platí pro syntax anglickou i českou, ba víc pro českou, protože u nás je pořádek slov velmi volný. Česká škola však učí mateřštinu tak, jako by děti studovaly latinská slovíčka. Pořadí kdo, co - koho, čeho - komu, čemu atd. je zděděno od středověké výuky latiny, i když má čeština o pád víc a významy pádů trochu jinak rozhozené. Avšak profesor Uličný napsal o pádech vědeckou práci, a proto nemůže být, že by se malé děti učily nějak přirozeněji, tak, aby jim to šlo do hlavy "po jejich". (Některé pády jsou si hodně podobné (komu: profesorovi + o kom: o profesorovi, atd.) Dále není v dobré shodě číslování pádů 1.-7. s tím, jak různě těsně souvisí význam některých pádů s významem slovesa ve větě. Slovo ve čtvrtém pádě bývá ve větě podstatnější informací, než slovo třeba v šestém pádě (to je ale hodně laicky řečeno, pro nelingvisty, odborník by toto číst vůbec neměl, aby se neosypal).

Spor o slovesnou osobu ani nebyl sporem - jen jsem poukazoval na to, že děti vůbec nedostávají příležitost pochopit, co ta osoba je, že to není nějaká baba, ale tvar, kterým se vyjádří, jestli to dělám já, který mluvím, nebo ty, který posloucháš, nebo ti další, kteří nejsou my dva, co spolu zrovna mluvíme. To, že číslo 1 dostala zrovna "osoba" já, není docela bezvýznamné, ale jinak, než čeho se dobral Uličný, nechápaje podstatu diskuse: Opravdu se v tradiční gramatické výuce hodně zanedbává při výuce orientace na adresáta. Že totiž všecko, co říkáme a píšeme, bývá určeno někomu druhému, a tomu se podřizuje výběr slov, stavba vět a odstavců, délka projevu, volba monologu nebo dialogu atd. Moje výtka tedy šla proti gramatismu ve výuce, proti tomu, že nejdřív se mají malé děti naučit nesmyslné termíny a slang lingvistů, a pak nezbývá čas na výchovu k věcnému a slušnému vyjadřování a rozumění. Je to složitý argument, ale profesor bohemistiky by se mohl pokusit mu rozumět.

Přeli jsme se ale i o jiné věci - třeba jak prvním ročníkům bohemistiky (a taky dětem ve škole) vykládat slovní druhy (podstatná jména, přídavná jména a pořád dál - jste si jisti, že víte, proč jste se je ve škole učili?) Škatulkistické pojetí výuky a studia se mi nezdálo dost efektivní, protože vím, že učitelé češtiny v terénu z 90 procent stejně neumějí vyložit, v čem vlastně spočívá podstata jevu, a proč by to žáci měli umět (leda k tomu, aby mohli být vyzkoušeni).

Spory způsobené Uličného nepochopením novějších myšlenek měl ostatně pan profesor nejen se mnou. Potíže se spoluprací mezi katedrou a jinými bohemistickými pracovišti také nebyly docela náhodné.

Byl jsem totiž spoluautorem osnov Obecné školy, které tehdejší ministr biskup Piťha chtěl učinit znovu jednotnými osnovami pro všecky školy, ale já jsem ho spolu s dalšími příznivci svobody veřejně ostře kritizoval. Naše osnovy češtiny byly asi Piťhovi moc komunikativní a málo gramatické, a proto požádal Uličného, aby napsal další verzi, o něco školometštější. A já, nevěda o tom a netuše, jaký farář v Uličném bdí, jsem svého profesora před spoluprací varoval, že ministerstvo je do značné míry v rukou "jezovitů", že Piťha chce jednotnou školu, aby kmáni a páni byli zase jasně odděleni. Já jsem totiž ďáblův spřízněnec, který chce vzít vyvoleným jejich kulturní nadřazenost a rozdat ji "beznadějné spodině" a "cizím genofondům". To jsem ovšem varoval toho pravého zastánce demokracie - viz článek v Učitelských novinách.

Nabídl jsem fakultě své služby v oblasti přemostění teorií do reality, jsa přesvědčen, že dříve nebo později fakultě taková potřeba dojde. Na takovou práci ovšem nemají fakulty rubriky, nedají se v ní psát habilitační práce - ani bych ji psát nechtěl, protože je potřeba něco dělat, a ne sepisovat si knihu na titul. Docentury z věd ať si dělají ti nadaní mladší, ale někdo musí taky pracovat. Když fakulta nechce, nechce - odešel jsem (před prodlužováním smlouvy, a ne že mi ji U. odmítl podepsat), protože v atmosféře Uličného ústrků mě pracovat netěšilo. Přede mnou už odešli z katedry jiní, a po mně půjdou nejspíš taky, jestli se fakulta rozhodne, že je pro ni cennější ustrašený elitář.

Až bude Uličný se svými neregulovanými názorovými výlevy a se svou naprostou neschopností uřídit aspoň schůzi katedry děkanem, bude mít akademická obec čas přemýšlet o hodnotách vědy a praxe. Mně trvalo rok, než jsem opakovaným požadavkem "A budeme tentokrát znát program schůze?" přiměl Uličného aspoň formálně mít připraveno, o čem se bude mluvit. Ovšem zdaleka jsem ho nedohnal k tomu, aby nestrávil jako všichni neschopní byrokrati tři čtvrtiny času čtením písemností z děkanátu a plkáním o různém, takže nezbýval čas na řešení přijímaček, na koncepci oboru a na podobných zbytečnosti, o kterých by se muselo moc myslit. To budou pěkná grémia děkana, bůh potěš budoucí proděkany.

Ondřej Hausenblas

Štěpán Kotrba

"Učitel lásky se zalyká lží..."
z písně Ivana Hlase na koncertu k 10. výročí 17. listopadu 1989

Postmoderní přirovnání

Děkujeme. Odejděte!

Opakování je matka moudrosti, říkávala má babička. Dokonalost následné šou ve veřejnoprávní televizi a její načasování na konec "oslav" 10 let poté dokazuje, že tak dalece nevinná tato akce není. "Dobročinné" mediální zpracování na spodním konci Václavského náměstí opravdu nemělo chybu.

Konfrontace názorů představitelů tehdejší generace (s dlouhými vlasy a vráskami od nekonečných filosofických sporů v zakouřených hospůdkách či zvukových střižnách) s názory nynějších hvězdiček mediálního nebe, idolů dnešních -náctiletých (makeup a líbivá módnost, v hlavě většinou nic) ukazuje, kam jsme to dopracovali deset let poté.

Burcující provolání profesionálních revolucionářů neprobudilo ani dnešní studenty či intelektuály, vzbudilo však panické reakce představitelů politické scény bez ohledu na jejich politické názory. Václav Klaus se ve svém komentáři zachoval stejně naivně a hloupě, jako Miloš Jakeš či Miroslav Štěpán deset let předtím.

Miloš Zeman přes své prognostické myšlení mluví o pubertální reakci a přehlíží nesouhlas značné části společnosti s nedostatečně prezentovanou vizí své vlastní strany. Poctivý úmysl či čin v dnešní postmoderně mediální společnosti nestačí. Nestačí ani přesvědčení o své vlastní neomylnosti.

Iniciátory petice lákají do svých řad téměř všechny pravicové politické strany okouzlené překvapivě velikou účastí lidí na mítinku v ulicích Prahy, lidé opět stojí na promrzlém náměstí a vzpomínají, jak poprvé si prostý občan této republiky (tehdy československé, dnes už pouze české) připadal jako tvůrce politiky a nikoliv jako objekt mediálních manipulací.

Slovo ideál znovu zní ulicemi plnými mladých (tentokrát díky sponzorskému osvětlení a ozvučení firmy General Electric, která věnovala přestárlým revolucionářům i ohňostroj - škoda, že ne kolotoč) a mezitím globalizované myšlenky o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se snaží rozšířit zařízení poskytnuté díky dalšímu sponzorství (provozovatele mobilních telefonů Paegas).

Svět se (i díky vítězství sametu nad revmatickým socialismem u nás) změnil v komerční a bezostyšný propletenec zájmů a úsluh, bez kterých to nejde. Vlastnit Lucernu je podstatnější než mít názor na svět. To a jenom to pohřbívá do jámy pamětnice upřímnost činů tehdejších lídrů CELONÁRODNÍ NADĚJE.

Za čtrnáct dní budou mít sjezd privatizátoři a budovatelé rozvinutého kapitalismu. Místo rudých hvězd modrý (nebo růžový) pták. O čem asi bude zpívat? Mají politici ještě nějaké ideály? Opakovaná lež se nestane pravdou, může se stát ale realitou. Má babička zemřela před dvaceti lety. A slova o matce moudrosti zasunula léta následující.

Ukradená revoluce

Taxikáři "na Václavským Václaváku" nejezdí dnes zdarma a trikolóra není běžným doplňkem zimníku. Lidé k sobě už nejsou na ulici tak slušní, jako byli tehdy, před deseti lety. Žádná babička už nepřinese na balkón řečníkům termosku s čajem.

Proč také? Cateringové zabezpečení přece zabezpečili produkční z Barrandova. Nebo snad ne? Bylo to jinak ve dnech, kdy lidé ideálům a jejich hlasatelům lidé od patnácti do devadesáti ještě věřili a chtěli POUZE spravedlivější, lidštější, kulturnější svět pro sebe a své děti. Chtěli cestovat, poznávat svět, chtěli lépe žít. Ta iluze jim nevydržela dlouho.

Dnes ale světové televizní štáby zůstaly doma a Václav Havel na Hradě je. Stále. Jsme v NATO. Budeme (s největší pravděpodobností) i v EU.

Slovo už není na počátku, slovo už není činem a čin se stal nedílnou součástí mediálního šoubyznysu. Baletní jednotka Křeč, recitační skupina Vpřed či Tvrdohlaví či Pražský výběr nejsou přítomností, ale učí se o nich děti v hodinách českého jazyka či občanské nauky... Nic není zakázáno, všechno je dovoleno, ale za všechno se musí zaplatit.

Do galerií a výstavních síní chodí už jen ti nejvytrvalejší a ČT2 sleduje jen pár desítek tisíc lidí.

Slovo z počátku má deset let za sebou a mezitím jsme dali světu termíny TUNELOVÁNÍ, LTO a podobné novotvary.

Tuto společnost jsme z valné části kupónově privatizovali, kupóny prodali investičním fondům, které se ztratily na Bahamy, podniky nám prodali a pak ještě zastavili bankám, které pak zkrachovaly.

Heslo "Coca-cola, to je vono" se stalo určujícím pojítkem v renesanci kultury. Kritériem úspěšnosti se nestalo slovo UMĚT, ale MÍT.

Hrdiny kapitalismu jsou ti nejbohatší, nikoliv ti nejmoudřejší. Proto pravda a láska nemusí vždy, ani v české kotlině zvítězit nad lží a nenávistí.

To je ten největší rozdíl mezi rokem 1989 a rokem 1999.

Co dělat, když koncert končí a klíče cinkají?

Koncert právě teď skončil, Marta Kubišová s Petrem Maláskem dozpívala třicet let starou Modlitbu, a zloba a zášť pomíjejí. Snad.

Dá li Bůh, snad se opět ztracená vláda věcí tvých někdy se k tobě navrátí, lide český. V Praze je právě 21:50, dne 20. listopadu 1999.

Autor je šéfredaktorem nezávislého měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat.

Dana Cihelková

Desáté výročí "sametové revoluce" přestože nijak nevybočilo z průměru let předchozích, poznamenaných nezájmem a rozčarováním z polistopadového vývoje, přece jen přineslo něco zásadnějšího, co mělo přijít už dávno. Tím mám na mysli prohlášení "Děkujeme, odejděte", jehož signatáři jsou někdejší studentští aktivisté Martin Mejstřík, Šimon Pánek, Igor Chaun, Vlastimil Ježek, Josef Brož a Vratislav Řehák. Vyzývají v něm politické celebrity k rezignaci, tedy k tomu, co si už hodně dlouho česká veřejnost někdy hlasitěji, jindy tiše přeje.

S obsahem jejich výzvy nelze než souhlasit. Ten pozvolný úpadek mravních a etických principů, nutně se promítající do ekonomické sféry v podobě tiché tolerance obludné hospodářské kriminality, pozorovatelný už v době největší slávy ODS, vskutku nelze odbýt mávnutím ruky. Signatáři nepochybně mají pravdu, když říkají: "Díváme se do tváře arogantní politické moci, která se neumí domluvit na funkčním vedení země", " ...část politiků v naší zemi se dostala svým chováním již téměř na úroveň bývalých komunistických vůdců...", "...oni mají odpovědnost....", "... a bohužel to dělají špatně...".

Jak na tato slova reagují masmédia? První reakce velkých deníků byla rozpačitá (MfDnes) nebo žádná (Právo). Spíše se dá očekávat, že nadále budou skuhrat nad "blbou náladou" a "přílišnými očekáváními, která se nevyplnila", než aby se zamyslela nad kořeny tohoto marasmu, v němž naše společnost uvízla. Poněkud více prostoru našli signatáři v Radiožurnálu a ve večerním zpravodajství všech televizních stanic, avšak s plným obsahem výzvy se veřejnost zřejmě seznámí teprve až bude známá kontaktní adresa, na níž se bude moci obrátit (Vznik kontaktní adresy byl již Martinem Mejstříkem oznámen).

Komunistický systém se zhroutil nejen z důvodů selhání takzvané socialistické ekonomiky, ale také pro jeho totální zkorumpovanost, dávající vyniknout lidem mravně zkaženým a všehoschopným. Reálný socialismus osmdesátých let, ačkoli vnějškově se jevil jako érou lidí Jakešova typu, ve skutečnosti byl érou bezskrupulózních a všemu přizpůsobivých aparátčíků. Ta představa, že když odejdou do ústraní Husákovi normalizátoři, tak se věci narovnají samy od sebe, byla od základu mylná.

Jestli občanům něco tehdy vadilo, tak to byla především morální zkaženost a prohnilost nejen systému, ale především těch, kteří jej udržovali při životě. Listopad 1989 dal naději, že konečně se těchto lidí zbavíme a budoucnost je odsune tam kam po zásluze patří - na periferii společnosti. Podíváme-li se na politickou scénu počátku devadesátých let podrobněji, zjistíme, že už tehdy nenabízela nic, co by odráželo ty zásadní důvody, proč občané vycinkali komunistický režim na smetiště dějin. Zatímco levicové strany se pokoušely o hledání nějaké třetí cesty, plné ústupků a kompromisů s marxismem (především OH), pravicové strany na tu třetí cestu vykročily a uzavřely jeden velký kompromis s někdejšími marxisty.

Volební vítězství Klausovy ODS v roce 1992 mělo svou logiku. Kampaň opírající se o řadu slibů, vykreslujících malebné zářné kapitalistické zítřky, se sice ukázala být veskrze prolhanou, vypočítanou pouze na momentální efekt, neměla však vážnějšího konkurenta. Následující čtyři roky ukázaly, že ten systém, jenž se začal rychle utvářet, nasál vše, co bylo důvodem listopadových událostí 1989. Jeho počáteční podmínky umožnily zkorumpovaným přisluhovačům režimu z prospěchu přetransformovat se do nových podmínek a vše, co charakterizovalo morální a mravní bídu reálného socialismu převést do praxe "české specifické cesty" ke kapitalismu.

Postkomunismus, jak lze tento systém nejpřiléhavěji označit, už ze své povahy nebyl a dosud není schopen osvojit si to, co je na tržní ekonomice a demokracii pozitivní. O to více však projevil schopnost převzít z kapitalismu to nejhorší. Výsledným efektem je kombinace bolševické amorality a všeho zkaženého, co na kapitalismu parazituje. Zůstává po něm pouze zdevastovaná a vytunelovaná ekonomika, zkorumpovaná státní byrokracie, téměř nefunkční justice a parta politiků, hrající si na pluralitní demokracii.

To však rozhodně neznamená, že těch deset let bylo naprosto ztracených. Na tuto propagandu KSČM nelze přistoupit. Na druhé straně však nelze přistoupit na tu stupidní vládní propagandu, omlouvající zkorumpovanost postkomunismu, že už nemusíme stát fronty na banány a pomeranče, případně žebrat o výjezdní doložky. Bylo by to příliš laciné vyzutí se z odpovědnosti za současný stav země.

Vše nasvědčuje tomu, že postkomunismus se už vnitřně vyčerpal. Kromě prázdných hesel, v zásadě beroucích pod ochranu tuneláře, zloděje a zkorumpované živly, už nemá co nabídnout. Politické celebrity, ať už pravicové či levicové, dospěly do bodu mrazu. Vzájemné obviňování, kdo této zemi více škodil či škodí, působí nanejvýš trapně. Nechápou, že příčinou této bídy jsou především oni sami. Řečeno jinak, nadešel čas začít vážně usilovat o rozchod s protagonisty této nepříliš optimistické etapy na cestě do Evropy.

Výzva "Děkujeme, odejděte," přichází v hodině dvanácté. Sama o sobě však nic nevyřeší, pokud zůstane pouze v rovině (byť spravedlivého) rozhořčení. Systém má totiž dost nástrojů, jak její dopad eliminovat. Zkušení matadoři vědí, jak na to, aby vyšuměla do ztracena. Nepochybně se k ní přihlásí spousta těch, jimž s výjimkou nezřízených a neukojených ambicí chybí vše. Tím mám na mysli všechny ty "vojevůdce" tisíci a jedné pidistran, většinou založených na "podporu politiky ODS". Zajisté se rovněž ozvou všelijaké podivné existence, jaké bylo možno vidět u všeho, co se pokoušelo vzdorovat morální devastaci země politickou cestou. Postup byl vždy stejný. Hyperaktivitou se vetřít, když už ne do čela, tak alespoň do jeho blízkosti a v okamžiku, kdy už se zdá, že se vskutku rodí něco zásadně nového, tito "krtkové" (z popisu své práce) pojednou vyvolají spoustu zástupných problémů, na jejichž konci je pouze rozklad a vítězoslavné úsměvy osvědčených elit (vždyť jsme to věděli, že šlo o amatéry).

Nepřekvapuje, že předseda KDU - ČSL Jan Kasal si pospíšil s prohlášením, že rád by se setkal se signatáři této výzvy. Zamyslím - li se však, co by jim mohl nabídnout, jsem na rozpacích (i když, bez Kalousků, kdo ví?). Žádné rozpaky však ve mně nevyvolalo stanovisko předsedy ODS Václava Klause, jehož striktně odmítavý postoj, odvolávající se na nějaké pomyslné "standardní" postupy vzniku politických stran, dává tušit určitou nejistotu z cizího hřiště. Nezmohl se na víc, než bezduché obvinění, že tito někdejší vůdcové studentů se chtějí pouze zviditelnit.

Pokud však iniciátoři výzvy naletí na ten osvědčený trik politických matadorů, obviňujících je z nemístných ambicí (jakoby pouze Klausovy ambice, když napochodoval do OF, byly na místě) a zůstanou jen u této výzvy, obávám se, už dnes by připravili občanům pouze další zklamání. Řekli - li "A", měli by říci také "B". První krok - pojmenování naší bídy pravým jménem - učinili z pozice někdejší autority studentských vůdců, majících zásadní podíl na vývoji tehdejších událostí, což pro začátek není málo. Právo k tomuto kroku jim rozhodně nelze upřít.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Ti pak mají dojem, že je třeba zareagovat a novináři jsou pohotově u toho, aby nám nic z té konverzace neuniklo.

Sledujeme seriál čítající již stovky dílů, které sice neměly valný děj, ani hvězdné obsazení, nic méně přestat to sledovat?

Co když právě v dalším pokračování vytušíme řešení složité zápletky?

A což teprve přijít o díl poslední, ve kterém se třeba vše vyjasní a po zásluze se dočkáme konce?

To, na co se prý čeká, je okamžik, kdy ze spletitých politických jednání povstane politická reprezentace, těšící se většinové podpoře poslanců. Až pak prý lze očekávat řešení věcných problémů.

"Na prvním místě je třeba vyřešit politickou krizi", říkají nejvlivnější politikové. Bez toho se nelze pohnout dál.

Problém je v tom, že politici, kteří tu krizi řeší, ji doopravdy vyřešit buďto nedovedou, anebo ani nechtějí.

Pak je ovšem rozumnější soustředit se na problémy bez nich. Okamžitě se ukáže, jak jsou nepotřební.

Jako příklad dobře poslouží sobotní ekologická havárie na Labi, při níž uhynulo několik tun ryb. Prostor věnovaný v médiích bezobsažnému mlžení politiků mohl být věnován seriózní informaci o kontrole České inspekce životního prostředí v podniku, podezřelém ze zamoření řeky.

Zpráva, že by jasno do případu měly vnést až začátkem příštího týdne rozbory vzorků vody a uhynulých ryb je naprosto nedostatečná.

Šetření nejhorší havárie za posledních 40 let mělo na týden vytlačit všechny politiky z obrazovky, místo Klause a Zemana měli dostat slovo rybáři, ekologové, představitelé referátu životního prostředí a kriminalisté. Už dnes měl být označen viník a uložen trest. Politici by se svou krizí jistě počkali.

19. listopadu 1999

Vazeny pane Culiku,

v sobotni LN byl zajimavy "Uhel pohledu" Roberta Casenskeho: Nevidim duvod, proc brecet pri vyroci. Myslim, ze stoji za pozornost, protoze nazorne ukazuje, jak pusobi Pole Problemu Nekoho Jineho. Nazor redaktora LN v kostce:

"Co to proboha vsichni porad mate? Mne nikdo zadnou revoluci neukradl, zadne moje idealy nikdo nezradil. Zije se mi dobre. Muzu si delat, co chci. Ctu si knizky, ktere chci. Divam se na filmy, ktere si sam vyberu. Kdyz chci jet do Rakouska, tak jedu. Kdyz se budu chtit prihlasit na nejakou skolu, staci udelat prijimacky.
A skoro kazdy obcan v teto zemi muze delat totez. Skoro kazdy, kdo chtel, se behem poslednich deseti let jel podivat nekam do zahranici. Bude-li chtit, muze jet zase. A kdyz nebude, tak nemusi.
Kazdy si muze delat, co chce. A ze to nedela? To je jeho problem."..."Nechapu, jake byly vase idealy, ze byly zrazeny. Nevim ,jaka jste meli ocekavani, ze jsou nenaplnena. Za tohle "jste klicema nezvonili"? A za co tedy? Myslel jsem, ze za svobodu. A ta tu je. A pokud jste frustrovani polistopadovym vyvojem, klidne budte. Jenom me s tim, prosim, neotravujte, jenom stale zbuhdarma navzlykejte."...

Jinymi slovy: "Pisen spokojeneho cloveka: ... Jo, nekdo tvari se zbite, ale ja ziju jak prase v zite".
Skuhraci clanky (jsme mali, slabi, provincni) take nesnasim, ale stejne tak nesnasim reci o tom, ze ti mene uspesni si za vsechno muzou sami, ze jejich nestesti "neni muj problem". Syti hladovym neveri, a tak vetsina ceskych publicistu tyto problemy bagatelizuje stejne jako redaktor Casensky. Kvalitni rozbor manipulace v ceske polistopadove politice si proto musim najit v knize psane Britem Keanem a o o osudech ceskych bezdomovcu si prectu ve studii psane Francouzkou Le Rouzic.
Kazdy se muze prihlasit na kterou skolu chce, jenze "Zprava o vyvoji ceske spolecnosti (Vecernik, Mateju)" prokazuje znacnou nerovnost jednotlivych socialnich vrstev v pristupu ke vzdelani. A jako by to nestacilo, kazdy, kdo na to mel, si take mohl koupit predem zkusebni otazky na nektere fakulty. Taky si mozna lidi nepredstavovali, ze budou bydlet v holobytech, oddeleni od ostatni spolecnosti zdmi viditelnymi i neviditelnymi. Ve vyctu prikladu by bylo mozne pokracovat.

Kdyz vidim, jak se nekteri lide probiraji  nahnilym ovocem, protoze jim ho prodavac necha se slevou, nebo jak duchodci prepocitaji u pokladny drobne a pak jdou vratit jogurt do regalu, kdyz ctu o lidech, kteri nedostavaji nekolik mesicu plat (nevim, zda premysleji o zahranicnich dovolenych nebo o tom, kde si pujcit na najemne) , tak mam pocit, ze je to, jak se spolecnost stara o sve slabsi cleny, je i muj problem. (A muze to byt i problem pana Casenskeho, pokud se ti mene uspesni nastvou.)

PS Mozna bych nemela publicistum nic vycitat. Jsou pouze pod vlivem Pole PNJ (Pole Problemu Nekoho Jineho. Pise o nem Douglas Adams v knize Zivot, vesmir a vubec: "Pole PNJ je velmi ucinne ...a muze fungovat treba sto let na energii dodavanou jedinou baterii do obycejne baterky. Je totiz zalozeno na prirozenem lidskem sklonu nevidet nic, co clovek nechce, neocekava, nebo neumi vysvetlit." Takze kdyz umistite generator na obrovitou horu, "vsichni by urcite chodili kolem ni nebo dokonce pres ni, a proste by si vubec nevsimli, ze tam je." Zda se, v Ceske republice funguji nejake dost silne generatory Pole PNJ.

Tenkrát aneb Profesionálové v ČT?

(Tenkrát. Scénář: Robert Sedláček, Radim Procházka. Režie: Robert Sedláček. Délka: 102 minut. WWW: http://www.czech-tv.cz/dokument/tenkrat)

Virtuální realita v Matiční ulici

Ivo Vala

Kolem jedné ulice v Ústí n.L. toho bylo napsáno už více než dost. To již dnes vytváří jistý mediální obraz, který se vzdaluje od jádra problému. Do boje vytáhli ochránci lidských práv a proti nim radnice, pro kterou se zeď stala prestižní záležitostí. Nejde už o skutečný problém, ale o boj za vznešené ideály, kompetence místní správy a právě to přitahuje a prodává výtisky novin - ze zdi se stalo zboží. Je snadné a jednoduché nálepkovat a odsuzovat, náročnější a hlavně nepopulárnější už je v klidu se zamyslet a snažit se zanalyzovat podstatu konfliktu.

Je třeba oddělit dvě různé (byť spolu přímo související) věci. Jednak je zde závažný romský problém, který by měl být řešen nejlépe celoevropsky, spočívající na neochotě většiny příslušníků jednoho etnika přijmout zaužívaná pravidla chování v civilizovaných zemích. Je třeba zodpovědně prohlásit, že na systémové řešení dosud čekáme, a to nikoliv pouze v ČR. Předpokladem jakéhokoliv pokroku v této oblasti je ovšem ochota druhé (romské) strany přijmout základní pravidla spolužití různých kultur. Je nesporným faktem, že každá menšina má mít zaručena jistá nadstandartní národnostní či náboženská práva a v tomto ohledu je asi náš dluh vůči Romům. Je samozřejmě nutné vstřícné gesto a myslím, že v oblasti školství nebo podpory romského podnikání se to skutečně děje. Připadá mi ale neférové, obětovat několik bílých domkářů na oltář usmíření, na kterém bysme se měli podílet všichni - bílí i černí.

Právě od tohoto bodu se odvíjí kauza Matiční ulice. Problém totiž není možno vidět jako černobílý (a to doslovně), ale jako střet různých společenských postojů. Na straně jedné jsou občané, kteří respektují většinový názor na fungování společnosti (platí nájem, daně a chodí do zaměstnání). Na opačné straně lidé, kteří byli svým způsobem potrestáni za neplacení nájemného přestěhováním do holobytů a kteří se necítí vázáni konvenčními pravidly chování. Otázka zde nestojí, zda jsou černí, růžoví či bílí, ale že nerespektují zaužívané evropské pojetí svobody jednotlivce, tj.moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Občané první skupiny se cítí ohrožování v tomto základním právu tím, že jsou soustavně obtěžování odpadky a hlukem. Pokud budeme chtít budovat v ČR skutečně občanskou společnost, musíme jednotlivce hodnotit jako občany a nikoliv jako příslušníky určitého etnika a pravidla spolužití požadovat bez ohledu na barvu kůže, vlasů či očí. Jinak se fakticky stáváme rasisty. Není možné přijímat pouze práva občana (např.sociální) , ale neuznávat na straně druhé k podmínky, za kterých tato práva získávám.

Problém rasismu je v Česku vyvolán částečně uměle. Skutečný problém představují (zatím) okrajová fašistická hnutí, která se naopak těší nepochopitelné pasivitě represivních složek státní moci. Co je skutečné, to je jistá xenofobie, vyvolaná padesátiletou izolací české kotliny od okolního světa. Tato forma má spíše obranný charakter, jakýsi strach z neznáma a je to spíše psychologický problém a otázka výchovy, ke které sdělovací prostředky zatím příliš nepřispěly. Pokud si představíme v jakém masmediálním prostředí se nacházíme, pak nás nemůže překvapit nedůvěra např. k islámu, líčenému jako semeništi terorismu na světě.

Myslím, že dnes je skutečně nejvyšší čas se uvedenými problémy zabývat. Uvnitř české společnosti totiž vzrůstá ten skutečný rasismus jako reakce na zvýhodňování jedné skupiny obyvatelstva na základě jeho barvy pleti (rasismus naruby). Obránci lidských práv, jak se rádi nazývají, dělají v této oblasti skutečnému sblížení medvědí službu a jsou nevědomými spojenci rasistů mezi námi - zatím jich je ještě málo, ale co zítra ?

Romský problém: Před rokem 1918 se Češi nechovali vůči Rakousku asociálně

Mike Jarolím

Subject: Porad o  romske problematice, aniz by se ji dotkl...

Pane redaktore

Ja Vam priznavam nejen pravo na vlastni rozbor, asi opravdu se nemluvilo k jadru veci.

Zed je protihlukova a ze tam neporadek delaji predevsim Cikani je vec nepopiratelna...

Diskutovalo se na jina tema a cesty, kterymi se rozhovor ubiral, asi opravnene kritizujete.

Nabizite i reseni nikoli jen otazky jak rikate v zaveru:

zastupci obou stran , kteri budou chotni se vcitit do pozice strany druhe...

Perfekt...

Jen ten Vas zaver:

A znovu se vracíme k tomu základnímu problému: Mají Romové skutečně povinnost dodržovat zásady soužití české společnosti, považují-li tuto společnost za společnost, která je "zotročuje". Vezměte si tento příklad: Byli Češi radostně ochotni dodržovat zásady soužití německé či rakouské společnosti do roku 1918, přestože měli silný pocit, že je tato společnost zotročuje?

Odpověď neznám, nabízím - na rozdíl od pořadu Pressklub na stanici Frekvence - jen otázky.

Tohle je vrcholne mistrovske dilo manipulace.

A na rafinovane naivni otazku a srovnani odpoved znate,.

Zatim co pouzivate vyrazu "radostne ochotni dodrzovat zasady souziti", v pripade etnickeho uskupeni, ktere vyzaduje, aby bylo nazyvano" Roma", by podle pruzkumu vetsiny obyvatel CR (stale pod vlivem rasistickeho smysleni, jak stale zduraznujete) uplne stacilo aby dodrzovali zakladni zasady souziti, tedy vcetne dodrzovani zakladnch lidskych norem.

Pred rokem 1918 Cesi rozhodne nedodrzovali zasady souziti ochotne a radostne, ale na rozdil od diskutovaneho zapadoindickeho etnika nedochazelo k vybydlovani bytu, kradezim a nasilnostem.

Rovinu diskuse totiz , at chcete nebo ne posunujeto do polohy: kolik % mensinove skupiny obyvatel (v tomto pripade Cikanu) musi zit radnym zpusobem, aby bylo povazovano za bezproblemove?

Na rozdil od Vasich" pouze" otazek k probuzeni lidskosti a rasove bezuhonosti Cechu odpovidam: podle soucasnych svetovych trendu, ani kdyby bylo prokazano ze 3/4 etnika ma kriminalni sklony, hazet je do jednoho pytle se kvalifikuje jako klasicky rasismus!

Hezky komentujete pana reditele skoly,jenze on ma konkretni zkusenosti.

Vy to ovsem komentujete z " vyssiho principu mravniho".

Uzavru:

Vy, Brusel, Svetove banky mate a jeste dlouho budete mit pravdu, svuj vyklad rasismu zacnete prehodnocovat (spolu s vedeckymi kapacitami tohoto sveta) az prijdou prislusnici z jinych planet ci vesmiru, budou mit rozhodne dosud nekvalifikovanou barvu povrchu tela, ponekud jinak fungujici organy v porovnani s lidskym metabolismem, a na co se tesim, zcela jiste jiny zpusob mysleni.

Ale nezoufejte, vztah Cesi-Cikani zde za dvermi vidime podobne, Na Fidzi mistni obyvatelsvo podobne jako Cesi smysli o dovezenych "pracovitych" Indech.

Jen vice takovych kritickych clanku, az cikanske etnikum dosahne V CR 50% jako Indove na Fidzi, pujde vse hladce, pan Gina ci jiny, se stane premierem a proc ne?

Mike Jarolím

Poznámka JČ: Co k tomu dodat. Ano, je to trochu zmatený, ale nicméně otevřeně rasistický článek. Opakuji: není přípustné hodnotit celé etnikum podle toho, jak se chová některá jeho část. Opakuji: je nutno se zamýšlet, proč nynější - pro většinovou českou komunitu - zásady spolužití mnozí Romové nerespektují. Jak známo, mnozí to dělají z protestu proti většinovému bělošskému obyvatelstvu. Automaticky předpokládat, že Romové jako takoví jsou svou rasou či civilizací předurčeni k "nepořádnému životu" - je rasismus.

Když píšete, že se Češi před rokem 1918 nechovali vůči Rakousku asociálně - na rozdíl od některých Romů, kteří se asociálně chovají vůči dnešní České republice - hodnotíte české chování z českého úhlu pohledu. Jste si skutečně jist, že neustálé hádky v rakouském parlamentě koncem 19. století nebyly německo-rakouskou většinou taky hodnoceny jako asociální chování Čechů?

Vítězslav Novák

Článek J. Čulíka o diskusi s Ondřejem Giňou v Pressklubu na stanici Frekvence 1 se sice týkal rozboru novinářské práce v rozhlase, ale je možno ho použít i jako ukázku totálního převrácení pojmů, příčin a následků, kterého se dopouštějí někteří profesionální antirasisté a novináři v souvislosti se soužitím lidí různých kultur, nesprávně označovaných za "rasy". (Rasy jsou jen tři - kavkazoidní, negroidní a mongoloidní. Romové, Češi, Italové, Švédové, židé nebo Arabové a spousta dalších patří k téže kavkazské rase!)

Dokonalou ukázkou takového postupného matení je Matiční ulice a "nejslavnější" kus zdi od dob té berlínské.

Na začátku byly problémy mezi lidmi žijícími na dvou stranách ulice, z nichž jedni obtěžovali svým způsobem života ty druhé. Způsobem života, konkrétně nepořádkem, rozséváním odpadků (a z toho vyplývajícími hygienickými problémy a riziky), nadměrným hlukem a hlukem v nevhodnou (z hlediska těch druhých) dobu.

Radnice se pokoušela přimět rušitele k akceptovatelnému chování standardními způsoby: napomínáním, pokutami apod. Bohužel, lidé, kterých se to týkalo, na standardní a mezi civilizovanými lidmi obvyklé způsoby nereagovali. Když někdo neplatí ani nájemné, těžko z něj vyrazíte pokutu za rušení nočního klidu nebo dělání nepořádku.

Když se tedy obvyklé způsoby ukázaly neúčinnými, přistoupila radnice k nestandardnímu a asi ne právě dokonalému řešení - postavit protihlukovou a protipachovou zeď, jež umožní jedněm chovat se dle svých zvyklostí, aniž by tím otravovali ty druhé. Řešení ne ideální, ale rychle účinné a nejméně bolestivé, protože nenutící nikoho ke změně jeho zvyklostí.

Jenže, malér! Ti otravující jsou většinou Romové, ti otravovaní ne. A tak se do celé věci vložili profesionální Romové a antirasističtí aktivisté. Najednou z "neplatičů nájemného" a bordelářů byli "neplatiči nájemného, převážně Romové", pak "neplatiči nájemného, Romové", a nakonec už jen "Romové". Zeď či plot už najednou neměla dělit bordeláře od nebordelářů, milovníky hluku od milovníků ticha, ale Romy od Neromů - rasistů. Místním Romům se vysvětlilo, že zeď je má urazit, a pokud je neuráží, měli by se nad sebou zamyslet. Pochopitelně je brzy urážet začala.

A najednou je možno z lidí, kteří si stěžují na zcela konkrétní (romské) bordeláře a čuňata, udělat rasisty, kteří přece tvrdí, že všichni Romové jsou bordeláři a čuňata. Učitel, který vypráví o zcela konkrétních (nedobrých) zkušenostech se zcela konkrétními Romy, je interpretován stejně. Možná měl ty konkrétní osoby přímo jmenovat, jenže to by asi narazilo zase na ochranu osobnosti.

Nakonec od konkrétního k obecnému. Tedy k - dle JČ - základnímu problému, zda mají Romové povinnost dodržovat zásady soužití obvyklé v české společnosti. Nemají. Češi také ne. Ani Ukrajinci, Němci, Vietnamci, Hotentoti nebo Marind-Animové (to je jeden donedávna kanibalský kmen). A česká společnost nemá povinnost jim to trpět. Což se netýká jen (některých) Romů a Čechů, ale soužití společností/komunit s různými kulturními tradicemi vůbec.

Kdo nepřijme důležité kulturní zásady nějaké společnosti, nepatří do ní a bude z ní vytěsněn na okraj nebo až za něj. Pokud přitom poruší zákony, bude podle nich a zcela legitimně - trestán. Ve své vlastní společnosti možná bude ctěn. Například patří-li k potřebným a kladně hodnoceným schopnostem olašských Romek dovednost v kradení, pak nejlepší "čorkařka" bude asi ve své komunitě vážená žena. Ale mimo komunitu to bude obyčejná zlodějka.

Ovšem odpověď na otázku položenou JČ je složitější a týká se příliš závažných problémů, aby ji bylo možno zodpovědět v několika větách. Proto se k ní chci vrátit někdy příště. Je to totiž otázka, jejíž důležitost v globalizujícím se světě roste a špatná odpověď se může stát zdrojem mnoha problémů. Je tedy třeba o ní diskutovat.

Petr Partyk

Otazka, proc se Romove nechteji prizpusobit, opravdu neni jednoducha. Existuje vsak jeste jedna, stejne dulezita otazka, a ta zni: kde je psano, ze se Romove maji povinnost prizpusobit. Pokud uznavaji jen hodnoty sve komunity, kdo je presvedci, aby se prizpusobovali hodnotam ceskym? Prizpusobuji se snad Cesi hodnotam nemeckym nebo treba americkym (a to i v pripadech, kdy se do techto zemi vystehuji?) Etnicka prislusnost je slozita vec.

Pane Culiku,

nemusim se hned vystehovat. Staci, kdyz prijedu do jine zeme jako turista. Samozrejme musim dodrzovat normy te zeme. Kdyz me v nemeckem obchodnim dome chytnou pri kradezi, budu prislusnym zpusobem sankcionovan. Mohu samozrejme tvrdit, ze neuznavam hodnoty nemecke spolecnosti, ze patrim ke komunite ceskych zlodeju, pro ktere je kradez neco moralne chvalyhodneho. Ale tusim, ze by mi takove nejapne vymlouvani asi moc nepomohlo.

Romove v CR jsou obcane tohoto statu jako vsichni ostatni a meli by respektovat pravni predpisy. V ramci teto zakladni obcanske rovnosti by samozrejme meli mit pravo na udrzovani urcitych skupinovych specifik. Problem podle meho nazoru spociva v tom, ze mladi Romove uz ani nemaji zajem o svou kulturu a jazyk. Ale to je skutecne ukol pro Romy, pro romskou inteligenci. My, gadzove, to za ne resit nemuzeme, muzeme pouze pomahat, bude-li o to druha strana mit zajem.

Tim nehodlam resit otazku spravnosti/nespravnosti vystavby zdi v Maticni ulici. Pouze chci pripomenout, ze zed je pouze zed, nikoliv rasisticky symbol. Je to pokus (pravdepodobne nepromysleny a nesikovny) resit sousedske spory. Mozna za tim je i pravicovy populismus radnice. Pricin je vice a jsou navzajem propletene.

Zed v Maticni ulici znam pouze z z TV a z fotografii a obrazku v novinach. Musim konstatovat, ze v ceskych mestech a obcich jsem videl mnoho vyssich a hnusnejsich zdi.

Zpravidla chodim do prace pesky, pres park Stromovka. Mam auto, ale nechci zbytecne zhorsovat kvalitu ovzdusi. Chuze pres park je krome toho zdrava, okyslicim si pri ni mozek. Jenze park je obehnan, alespon z te strany, kde bydlim, kombinaci zdi a plotu (cca 1 m vysoka zed z cihel a dalsich cca 80 cm vysoky kovovy plot). Musim si zajit asi o 150 m k nejblizsimu vchodu. A to jeste neni vsechno. Pri sve dalsi ceste mijim male sidliste pro obcany Ruske federace (drive SSSR). To sidliste je od zbytku sveta oddeleno masivni zdi z liteho betonu, odhadem 220 cm vysokou. Nad zdi je jeste sest (slovy sest!) rad ostnateho dratu. Do sidliste se vchazi masivnimi ocelovymi vraty, ktera se oteviraji pouze na zvlastni kod. Nevim, zda toto uzemi je soucasti velvyslanectvi Ruska a zda se jako takove tesi vysadam exteritoriality, nebo zda je beznou soucasti Prahy 7. Pokusim se nekde tuto informaci zjistit. Vim vsak urcite, ze si nepujdu stezovat do zahranici na svou narodni diskriminaci. Za zed se proste nedostanu, protoze jsem Cech a ne Rus. Zed v Maticni je naproti tomu zcela pruchodna. Jsou v ni tri vchody a krome toho tato zed neni uzavrena. Tvori pouze jednu stranu pomyslneho obdelniku, takze se da snadno obejit.

Mnozi lide v ceskych mestech a obcich jsou nuceni koukat z oken svych bytu do nejake nevabne zdi. Jednou je to protihlukova bariera u dalnice, podruhe vysoky zeleznicni nasep, potreti ohrada skladiste nebo tovarni zed bez oken.... Zed v Maticni mi pripada jako jeste prijatelna z hlediska esteticko-architektonickeho. Ma prijemnou zlutohnedou barvu, sedivou a opryskanou Maticni ulici spise vylepsila.

Zdi nejsou jen u nas. Ve Velke Britanii jsem byl jen kratce, jako turista. Mnohe se mi tam libilo. Neco ne. Do mnoziny tech druhych veci patri skutecnost, ze velka cast anglicke venkovske krajiny je ploty a zdmi rozdelena mezi soukrome majitele. Pro turisty to neni dobra zprava. U nas mohu klidne chodit po lesich, sbirat houby nebo boruvky.... Les ma sice sveho vlastnika, ale ja to ani nepoznam, protoze mi to zadna zed nebo plot nepripomina.

V tom je podstata socialnich problemu. Jedni jsou tak bohati, ze maji soukromy les, pole nebo pastvinu. Druzi jsou tak chudi, ze tam ani nesmi vstoupit. A nejde jen o hmotne zdi. Cozpak britsky system elitnich soukromych skol nevytvari velmi efektivni system trvaleho udrzovani jednech v podruci druhych? Presto se nedomnivam, ze by vlada CR mela pod pohruzkou vyobcovani z EU pozadovat po britske vlade zbourani vsech zdi a plotu ve Spojenem kralovstvi a zruseni elitnich skol, prakticky nedostupnych pro deti delniku, rolniku a nizsich uredniku.

Omlouvam se, ze jsem se tak rozepsal. Musel jsem se vsak ozvat, protoze mam dojem, ze v dobre vuli potirat rasismus (v tom jsem vzdy pripraven pripojit se k vam) jste trochu ztratil smysl pro proporce a napsal vyse citovany nesmysl o neuznavani ceskych hodnot.

Petr Partyk

Poznámka JČ: Přirovnání situace Roma v České republice, který nechce dodržovat její ("většinové", "české" zákony) se situací českého turisty v Německu není příliš přesvědčivé. Český turista v Německu není ve své zemi a musí tedy tamější zákony a zvyklosti respektovat. Rom v ČR je ve "své" zemi - možná má tedy do určité míry právo argumentovat, že jeho etnická skupina má určitou míru práva na toleranci.

Britské soukromé školy skutečně do jisté míry vytvářejí třídní rozdělení společnosti - většina absolventu dobrých britských soukromých škol studuje pak na elitních školách vysokých a stávají se nezřídka nejvlivnějšími občany v zemi. V nynější době, kdy je britská společnost neobyčejně v pohybu, bych se však neodvážil hovořit o "zotročení" národa elitní vrstvou... Existuje totiž mnoho příležitostí pro lidi z méně majetných vrstev, aby vstoupili do oněch elitních vrstev, a také se to často děje. Britská společnost je v současnosti dost demokratická.

Do určité míry je nutno poopravit i představu o "uzavřeném" anglickém venkově. Je pravda, že kolem soukromých lesů jsou ploty, a je také pravda, že farmáři neradi vidí, že se jim turisté courají po polích a pastvinách, protože je prý poškozují. Mezi turisty a farmáři zuří v tomto ohledu dlouhodobý konflikt. Nicméně je v Británii obrovské množství pěších turistických tras i cyklotras a více než 4000 přírodních rezervací, většinou přístupných veřejnosti. Představa, že v Británii nemůžete nikam do přírody, je scestná. Vydejte se například pěšky po West Highland Way, z Glasgowa na sever do města Fort William na vzdálenost více než sto kilometrů stále dramatičtější a divočejší krajinou.

Bohumil Štěpánek

Ve 42. magazínu Lidových novin vyšel rozhovor Vladimira Ševely s populárním ekologem, profesorem Masarykovy university v Brně Janem Kellerem "Major Zeman můj vzor nebyl" .

Original rozhovoru je zde

http://www.trafika.cz/mg/1999/991022/index.html

 Jmenuji se Bohumil Štěpánek a narodil jsem se v roce 1956.

Z tohoto rozhovoru jsem se od profesora Kellera dozvěděl, že bez uvedení jediného důkazu zprůměroval naši generaci na lidi s  malými ambicemi a označil nás za apolitické. Napsal jsem své názory a otázky ve stručných poznámkách a chci jimi poukázat na pokrytectví mladých komunistů, ke kterým patřil i Jan Keller.

Vladimír Ševela : Měli lidé tehdejší generace dvacetiletých něco společného?

Poznámka od B. Štěpánka : To, že Jan Keller viděl z jeho pohledu naši generaci jako apolitickou, mohu vysvětlit tím, že se s ním jako s kandidátem KSČ ostatní lidé a studenti vůbec raději nebavili. Bylo totiž známo, že kandidáti strany dostávali stranický úkol donášet na své spolužáky. A mohu říci za sebe i za přátele, že jsme považovali dvacetileté komunisty za necharakterní lidi a nestýkali jsme se s nimi.

Poznámka od B.Štěpánka :

"Myslel jsem jen na svůj osobní prospěch. -- -- Nečekal jsem nic. Byla to normální součást běžné a nikterak oslnivé životní dráhy člověka ve společenských vědách."

Kdo si může takto odporovat hned ve dvou následujících větách?

Vladimír Ševela : Vy jste ale ambice - na rozdíl od jiných svých vrstevníků - přece jen měl, když jste se stal členem strany ze zištných důvodů, jak říkáte...

Poznámka od B. Štěpánka :

Opět slavné heslo, v různých podobách. Jezuitské heslo bylo "Účel světí prostředky",

Komunisté užívali "Když se kácí les, lítají třísky".

Lidově tak vysvětlovali na schůzích, například proč sebrali i drobným rolníkům zemědělskou půdu.

Jan Keller používá ambice regionálního charakteru.

Profesor Keller a jemu podobní, kteří si zdůvodňovali členství v KSČ pro dosažení osobních cílů takto aktivně podporovali a prodlužovali působení nedemokraticke vlády KSČ v Československu.

Vladimír Ševela : Proč jste se tedy dal na sociologii?

Poznámka od B. Štěpánka : Co na to říkáte absolventi filozofických fakult? Má Jan Keller pravdu?

Byla to taková "naše generační záležitost" vstoupit ve dvaceti letech do KSČ ??

Nebo co to bylo ??

Já jsem vystudoval ČVUT . Tam těch nadějných komunistů bylo minimum.

Kdo by pozval mladého karieristu, člena KSČ na disidentskou schůzku? A proč by ho tam měl také vlastně zvát?

Vladimír Ševela : Vy jste vstoupil do strany ještě jako maturant?

Poznámka od B. Št ěpánka : Jaký měl asi soudruh Jan Keller stranický úkol ? Splnit ho musel výborně, protože se členem KSČ na dlouha léta opravdu stal.

Jan Keller: Já nemám pocit, že by se třeba Jan Ruml vzdělával sám.

Poznámka od B. Štěpánka : Opírat se do Jana Rumla v tomto směru je od bývalého komunisty Kellera laciné a nízké.

Vladimír Ševela : Jsou ještě jiní kromě Jana Rumla...

Jan Keller: To si nedovedu představit, jak bych se vzdělával sám bez pomoci oficiálních institucí, jejich knihoven a archivů. Možná v matematice, ale těžko v sociálních vědách, když knihy Maxe Webera (jednoho z otců moderní sociologie - pozn. aut. ) byly v republice jen ve dvou knihovnách.

 Poznámka od B. Štěpánka :

Co tomu říkáte vy všichni, kteří jste vystudovali při zaměstnání a bez doporučení ?

Poznámka od B. Štěpánka : Alibismus. Já nic , já jen sociolog, to všechno oni, komunisti.

Jan Keller: Podle stanov přestal být člověk členem, když neplatil příspěvky. Po roce 1989 po mně nikdo nechtěl, abych je zaplatil. V listopadu všichni kolegové mé generace vzali svoje stranické průkazy, na protest s politikou KSČ je dali do igelitového pytle a poslali na ústřední výbor. Já do toho pytle nic nedal, protože se mi to zdálo sprosté.

Co Vy na to moje " apolitická a málo ambiciozní generace"? Máme své plasty přednášející na univerzitě v Brně.

Bohumil Štěpánek

Poznámka JČ: Sobectví není pravicový princip. Alespoň hovoří Jan Keller o svém členství ve straně otevřeně. Pročpak asi není v rozhovoru s ním z jeho strany ani stopy omluvy či pokání?

Ondřej Zajíček

Ma reakce se tyka nekterych myslenek z clanku 'Vznik a vyvoj zivota. Dva vzkazy z debaty'. Autor v tomto clanku poukazuje na dva vzkazy, ktere, dle meho nazoru, stavi do protikladu. Ja si ale myslim, ze si oba dva vzkazy nemuseji protirecit, protoze obecne nemusi platit predpoklad 'vedecky pristup =materialismus =evolucni teorie'.

IMHO vetsina racionalne zamerenych lidi uznavajicich evolucni teorii ji uznava ne proto, ze by odpovidala materialistickemu pojeti sveta, ale proste proto, ze standardnimi metodami vedecke prace se k ni doslo jako k teorii, ktera z potencialnich teorii nejlepe vysvetlovala zjisteny stav sveta a zaroven mela nejjednodussi predpoklady.

A tady se dostavam k vnitrnimu rozporu textu a/nebo autorovu nepochopeni principu vedecke prace.

Velka cast rozporu mezi striktne racionalne uvazujicimi lidmi (napr. vedci) a okolnim svetem se da ukazat na nasledujicich 3 citatech z textu:

Vzkaz prvni: "To, co je z hlediska vedy nejpravdepodobnejsi, muzeme brat za nezpochybnitelnou pravdu."

Vzkaz druhy: "Neberme evolucni teorii jako jedine mozne vysvetleni vzniku a nasledneho rozvoje zivot na Zemi, ...", uvod: "jeste jsem nepotkal mysliciho cloveka, ktery by na otazku Kde jsme se tu vzali? odpovedel ... nebo Nevim, cemu verit (resp. co je pravda)".

Pokud bezny clovek uvidi vetu z 1. citatu, muze mu to pripadat jako dogmatismus, ale pritom ta veta (prekvapive) neni v rozporu s vetou z 2. citatu, nebot z vicera moznych ruznych vysvetleni je za normalnich okolnosti meximalne jedine pravdive.

Vedci premysleli nad mnoha teoriemi a za soucasneho stavu znalosti se az na vyjimky shodli na evolucni teorii jako nejpravdepodobnejsi. A protoze, jako v 3. citatu, nechteji rikat 'Nevim, co je pravda,' museji se pro nekterou vetu rozhodnout. A je pomerne logicke, ze si vyberou teorii, ktera je nejvice pravdepodobna.

Z tohoto je zrejme, ze pro striktne logicky uvazujici ateisticke jedince neni jina alternativa nez pouzit vedu, coz vlastne znamena jit na vec striktne logicky a racionalne na zaklade urcitych predpokladu.

Nabozensky zalozeni jedinci zase pouziji nabozenstvi, coz se od vedy lisi pouze v jinych predpokladech. Pro ne je to samozrejme taky racionalni postup.

Takze takova rozumna diskuse o vzniku a vyvoji zivota se v jistou chvili musi premenit na diskusi o zakladnich predpokladech, tedy na diskusi o vire a ateismu. Tady ovsem se dostavam k nasledujicimu problemu: Sadu vnitrne bezespornych zakladnich predpokladu neni mozne zmenit na zaklade racionalni diskuse, nebot sama ze sebe vzdy vyplyva.

Abych to tedy shrnul, pokud se sejde striktne racionalni verici se striktne racionalnim ateistou (nebo jinym vericim) a oba zustanou striktne racionalni, jejich teorie jsou z pohledu jejich zakladnich predpokladu a logickych postupu spravne a jejich zakladni predpoklady neobsahuji logicke trhliny, pak IMHO neni mozne, aby se pri diskusi cokoli na jejich nazoru zmenilo.

Pokud by nebyli striktne racionalni, pak pro kazdou osobu je zmena teorie podminena zmenou zakladnich predpokladu.

Neni duchovni a racionalni dimenze zivota, ale jen rozdilne sady zakladnich predpokladu, pricemz jeden clovek nemuze zastavat vicero navzajem si odporujicich sad zakladnich predpokladu, aniz by se to negativne projevilo na jeho psychickem stavu.

Ondřej Zajíček