Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí je nyní také v prodeji v internetovém knihkupectví http://www.kosmas.cz. Informace o knize jsou na tomto místě.

V neděli 28. listopadu v 17.10 bude Radiožurnál vysílat dvacetiminutový rozhovor Jany Klusákové s Janem Čulíkem o knize Jak Češi myslí, o české politice, o sdělovacích prostředcích i o všem možném.

Ve dnech 18. - 25. listopadu bude Jan Čulík v České republice, kde se při příležitosti vydání knihy účastní několika besed. Zájemci jsou srdečně zváni.

Výběr textů z posledních dní:

Petr Jánský

S velkým smutkem píšu vzpomínku na člověka, který mně byl blízký. Neznal jsem ho osobně, jen přes obrazovku a nejsem členem strany, kterou pozdvihl a budoval. Byl mi blízký způsobem myšlení a precizním vyjádřením myšlenky. Od myšlenky neměl daleko k činu. Uměl stavět mosty a podporovat dobro, stejně jako říci "dost" a odporovat zlu. Jako jeden z prvních odhalil slepou cestu, na kterou nás vedl pan Klaus. Snad nejlépe ze všech politiků popsal obsah a předpověděl důsledky tzv. opoziční smlouvy.

Byl to člověk čestný, přímý, upřímný, odvážný a statečný. Mohl si vybrat mezi několika lety života s pomalou smrtí a riskantním zákrokem s nadějí na uzdravení. Nezvolil špatně. Jak žil, tak zemřel. Statečně!

Petr Jánský

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Z toho, co o něm včera řekli lidé, kteří s ním spolupracovali či soupeřili v politice je přitom jasné, že k tomu modrému majáčku měl blízko. Zbývalo pouze zvítězit nad smrtí.

Jestliže byli všichni zprávou ze Seattlu zaskočeni, vypovídá to o tom, že bez ohledu na varování lékařů si lidé, kteří Josefa Luxe znali z blízka nepřipouštěli, že svůj zápas může prohrát.

Jaksi se to k němu nehodilo. Josef Lux nebyl pouze schopným vyjednavačem, a dobrým stratégem, díky čemuž jeho strana disponovala největším koaličním potenciálem. V některých situacích se projevil i jako politik neústupný, cílevědomý, důrazný a když to nešlo jinak i tvrdý.

Bralo by se jako samozřejmost, kdyby s tou cílevědomostí a důrazem vyjednal i vítězství nad zákeřnou nemocí.

Že se tak nestalo, šokovalo politiky, nikoli lékaře.

Vyslechl jsem názor, který nezopakuji medicínskou terminologií, který ovšem v překladu do normální řeči říká, že Josefa Luxe zahubila politika, leukémii že rozpoutal prožitý stres.

Rány které nemilosrdně dostával od protivníků, kteří o něm dnes hovoří s působivým respektem, ale také od novinářů, či karikaturistů se prý sčítaly a v jedné chvíli už jich bylo moc.

Podle této diagnózy je zhoubný virus, kterému podlehlo jeho tělo tím samým arogantním virem, kterým několik bacilonosičů nakazilo celou společnost.

Dělat profesionálně politiku ještě neznamená, že je člověk vůči ní imunní. Tohle je třeba říct, i když důležitější je něco jiného.

Soudě podle posledního vzkazu, když Josef Lux svým blízkým vzkázal aby se usmívali a nebrečeli se zdá, že v jeho případě vir zahubil pouze tělo, nikoli duši.

Vysílá se v úterý 23. listopadu ráno.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, je zvláštní heslo.

Když ho Václav Havel vyslovil před deseti lety, zdálo se snadno uskutečnitelné. Pak se ukázalo, že lež a nenávist mají větší schopnost přežít, než se původně zdálo, a Havlova myšlenka se stala předmětem jízlivých vtipů.

Možná to bylo tím, že byla vnímána pouze jako zaklínadlo, o kterém se zjistilo, že nefunguje.

Jenomže nedostatek pravdy a lásky činí život obtížným, nepříjemným. Když Václav Havel to heslo v sobotu večer na Václavském náměstí zopakoval, tisíce převážně mladých účastníků koncertu Deset let po té s ním vřele souhlasily.

Po deseti letech se ukazuje, že věta o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, není žádnou naivitou. Vyslovíme-li tuto myšlenku věcně, bez emocí, ukáže se, že je to výzva k pragmatickému zamyšlení a konkrétním činům.

Lež kazí mezilidské vztahy, poškozuje chod ekonomiky, otravuje politické prostředí. Nenávist pak rozděluje společnost, staví proti sobě jednou rasy, jindy generace anebo stoupence různých politických vůdců.

Žít ve lži a nenávisti není pouze špatné, ale také nevýhodné.

Stále naléhavěji se ozývá myšlenka, že společnost nemůže dobře fungovat, pokud se slušnému člověku nebude slušnost vyplácet.

Neplatí to pouze v podnikatelských vztazích. Zdá se, že i u politiků se občan začíná zajímat o to, zda se chovají slušně, anebo zda vystupují nenávistně a jejich vztah k pravdě je spíše volný.

Jestliže byla společnost jistou dobu alergická na moralizování, dnes spíše nelibě nese nedostatek morálky.

Bez ní je svoboda pouhým chaosem a těch kteří dovedou z chaosu a nepořádku těžit nikdy nemůže být většina. Proto je pouze otázkou času, kdy se myšlenka o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí stane naprostou samozřejmostí.

22.11.1999

PS. Pozoruhodným příkladem této "pragmatické etiky" byl také nedávný rozhovor s Janem Kellerem, viz včerejší Britské listy. To je síla.

Milan Vybulka (redaktor Zemskych novin a Slova)

Miloš Jakeš: V ČR je dnes víc svobody, ale Gorbačov byl zrádce. Disidenti se vlámávali do otevřených dveří. Sedmnáctý listopad byla roznětka procesu, který skončil státním převratem.

(Z dopisu Milana Vybulky: "Jedna dvanáctina uvedeného textu vyšla dne 16. 11. 1999 v příloze Zemských novin a Slova. Rozhovor je po stránce obsahu autorizován, i když jsem ho poněkud přeskupil a pan Jakeš je informován, že bude uveřejněn v Britských listech.")

Když jsme si sedli ve foyer hotelu Praha, chtěl pan Jakeš, abych mu nejprve nadiktoval otázky, na něž má odpovídat. Dal jsem mu proto raději přehled dotazů ,který jsem si připravil. Přečetl je, praštil papíry o stůl a řekl: Ty otázky jsou provokace, nebudu na ně odpovídat. Pak však přece jen na některé z nich reagoval.

Jak jste vnímali to, že proti vám začal v listopadu 1989 postupně vystupovat celý národ?

Ty lidi, kterých bylo na Václaváku možná sto tisíc a jiní byli zorganizovaní Svobodnou Evropou, nazýváte celým národem?

Co jste vlastně dělal 17. listopadu 1989?

Už si to nepamatuji. Vím jen jedno, že jsem hovořil s řadou lidí ze státní správy, také s ministrem vnitra Kinclem o připravované demonstraci. Znovu jsem mu zdůraznil stanovisko předsednictva ÚV, že bezpečnostní orgány nesmějí zasáhnout. Že mají zabezpečit pořádkovou službu a do věci se nemíchat. Ministr mi potvrdil, že to tak bude.

Co jste dělal večer v době, kdy už byl dav na Národní?

Když mne v 20.00 informoval náměstek ministra vnitra Lorenc, že k ničemu nedochází, že je demonstrace před rozchodem, odjel jsem na Orlík.

Jak dnes vidíte 17. listopad?

Sedmnáctý listopad je pro mne určitá etapa a určitá roznětka toho procesu, který se završil státním převratem. Námi byl připravený jako vzpomínková záležitost k 50. výročí zákroku proti studentům z roku 1939. Právě proto jsme zdůrazňovali, aby k ničemu nedošlo, aby nikdo neřekl, že jsou ti komunisti stejní jako nacisti. Nebyli jsme tak naivní, abychom se v tento den pouštěli do nějakých půtek či srážek s demonstrujícími studenty. My jsme s konáním této vzpomínkové slavnosti souhlasili a podporovali ji. To, že se to vymklo a došlo k neadekvátním zásahům, je jiná věc. To měla objasit komise 17. listopadu a nic neobjasnila, protože jí záleželo na tom, aby mohla prohlásit, že šlo o povstání lidu, i když to nebyla pravda.

Dodnes není tato záležitost objasněna. Roznětku sehrála zpráva, že policie zabila studenta Šmída, na což národ reagoval velmi negativně. Umožnilo to rozpoutat nálady proti vedení státu a strany. Teprve další vyvoj vedl k porážce socialismu. Sám sedmnáctý listopad by jí nezpůsobil.

Odpor veřejnosti postupně narůstal nejméně od ledna 1989..

Ale to nebyl celý národ. Negativní úlohu měly sdělovací prostředky - televize, rozhlas, tisk, které se postavily proti socialismu a dezorintovaly lidi.

Pak byly ale volby, v nichž KSČ také propadla...

Volby, volby, vždyť ti lidé nevěděli, o co jde. Byli podvedeni. Lhalo se jim.

Byl pro vás ten milion lidí na Letné překvapením?

To nebyl milion, ale tak půl milionu. Překvapení to nebylo, protože byla společnost už tak vybičovaná sdělovacími prostředky, že řada těch lidí přišla. Aby byli, jak se říká u toho, nebo i ze zvědavosti. Takových demonstrací bylo na celém světě a nevedly k pádu režimu. Nesmíme zůstávat u vnitřních podmínek tohoto procesu. Základní podmínky byly mimo tuto zemi. Za prvně, že Sovetský svaz prohrál ve studené válce. Za druhé neadekvátní postoj vedení Sovětského svazu hraničící se zradou. Kapitulace před Západem, opuštění socialistických zemí. To je ta základní příčina a ne nějací disidenti.

Gorbačova tedy hodnotíte krajně negativně...

Ano, ne nadarmo je pozván na Pražský hrad společně s Kohlem, Bushem, Thatcherovou, Reaganem, zemřelým Mitterrandem, kde budou vyznamenáni za podíl na svržení socialismu v zemích střední a východní Evropy. Jestliže je tam Gorbačov, tak asi za něco. Kdyby nekapituloval před Západem a Spojenými státy, tak by k tomuto společenskému pohybu tady nikdy nedošlo. Působil i pohyb v Polsku, Maďarsku, NDR, valilo se to jako lavina, sněhová koule. Lide propadali skepsi a nehledali východisko a přidávali se, aniž by uvažovali, k čemu to povede.

Proč se lidi nikdy takhle masivně nepřidávali k vám? V  projevu z Hrádku jste se musel domáhat podpory veřejnosti, připomenu vaše slova: ...proto je tak důležitá podpora zespodu. Aby my jsme mohli říct, ne my si to přejem, lid si to žádá taky...a ne prostě, aby my jsme tam byli sami jako kůl v plotě...? Nevyplývá z toho, že jste vědeli, že tuto podporu veřejnosti nemáte?

My jsme podporu měli, ale potřebovali jsme podporu aktivní a ne pasivní pouze ve smyslu: my s vámi souhlasíme. Podstata je, že disidenti se vlamovali do otevřených dveří. Měli jsme připraven návrh nove Ústavy, o němž měla být zahájena diskuse. Prvního ledna měla být spuštěna ekonomická reforma.

Kam až byste byli ochotni ustoupit disentu?

Odstranili bychom nedostatky, které omezovaly možnosti lidí u nás. Umožnili bychom lidem cestovat. Začali bychom měnit postoj k pozitivní části emigrace.

Vraťme se k podpoře veřejnosti. Vy jste ji měli a za pár měsíců se ukázalo, že jste propadli ve svobodných volbách...

Ne podporu celé, ale většiny společnosti. Dnes se ukazuje, že devadesát procent lidí je nespokojených se situací v zemi.

To není odpověď. Nebo snad chcete tvrdit, že komunisté získají v příštích volbách devadesát procent?

Ne, to už nikdy nebude.

Proč to nebude? Vy si tedy nemyslíte, že komunisté, či socialisté mohou dosáhnout v této zemi devadesát procent?

Jde o to, jaké ty volební systémy budou.

Pojďme na chvíli zpět do doby, kdy jste byl generálním tajemníkem. Projev, který jste pronesl v Hrádku u Plzně, se vám příliš nepovedl, viďte?

To nebyl projev, ale odpověď na dotazy. Projev byl deset minut a pak jsem odpovídal zcela bezprostředně na dotazy, které mi dávali. A jestliže jsem se přeřekl a řekl místo brojleru boiler, tak to snad ti lidi nejsou tak blbí, že by si mysleli, že já to nevím. Za prvé jsem elektrikář, tak vím, co je to boiler. Za druhý jsem se léta zabýval zemědělstvím, a tak vím, co je to brojler. Na tomto postaví celou genezi, že Jakeš, to je negramotný člověk. Vždyť tohle je odporný. To nemá obdoby. Tak znevažovat, zesměšňovat člověka.

Proč jste vlastně vy, který jste říkal, že vymete všechen neřád, člověk lišící se od některých jiných stranických šéfů skromností a nezkorumpovaností, tehdy stanul po boku nesmiřitelných konzervativců typu Bilaka a Fojtíka?

To není otázka po boku čeho či koho jsem stanul či ne. Přijímali jsme kolektivní rozhodnutí a já jsem je uskutečňoval. To byla moje povinnost, moje úloha. V tomto směru jsem řídil práci strany a koordinoval její činnost. Stavět otázku, takový nebo makový, to já nepřijímám. To základní je, co jsme chtěli, co jsme sledovali. To jsme kolektivne rozhodli a o to se snažili. Někdo více a někdo méně. Někdo viděl větší nebezpečí v tom našem pochodu a někdo menší. Ale pro určité změny byli všichni.

Věřil jste těsně před sedmnáctým listopadem tomu, že je socialismus na správné cestě? Věřil jste stále myšlenkám komunismu?

Věřím v socialismus dodnes a jsem přesvědčen, že jeho doba přijde.

Téměř dva roky jste byl jako generální tajemník KSČ nejmocnějším mužem v zemi. Nejste vůci dějinám komunismu vinen tím, že jste nezvládl situaci?

To nebylo v mojí moci, byly tady mezinárodní okolnosti, které jsem nemohl ovlivnit.

Ale ty vás tlačily spíš do perestrojky...

To není pravda. Jaká perestrojka? Vždyť to všechno v Sovětském svazu zkrachovalo. Ústupky na mezinárodním poli dělal Gorbačov už předtím.

Proč nebylo možné jít cestou perestrojky v Československu? Přehodnotit intervenci vojsk Varšavské smlouvy, vyhlásit generální pardon pro vyloučené členy strany, přibrat do vlády zástupce Obrody a podobně?

To jsou takové kdyby. V Polsku a v Maďarsku to udělali, v NDR zčásti a kde jsou? Jsou tam, kde jsme my. Důvody, příčiny byly mezinárodní a spočívaly v ústupcích, které skončily zradou.

Nedá se to brát opačně, tak, že když skončila sovětská podpora tvrdému kursu, všechny režimy v zemích této soustavy se rozpadly?

Jaký tu byl tvrdý kurs?

Nedá se snad popřít, že lide chodili pro své názory do vězení...

Kolik jich bylo v tom vězení? Takové chyby se stávají. Nebyla to padesátá leta, v roce 1988 nastupovala určitá liberalizace.

V listopadu 1989 jste byl vrchním velitelem Lidových milicí, nasazených v Praze. Byla připravena armáda. Chystali jste čínské řešení? Kdo vás stopnul?

Žádné vojenské střetnutí jsme nechtěli. Milice jsme pozvali proto, aby se podílely na udržování veřejného pořádku. Nikde nebylo napsáno, že to skončí pokojem a klidem.

Žádné drancování nenastalo...

Dobře, ale to jsme nemohli předpokládat. Až by to začalo, tak už by bylo pozdě. Když jsem zjistili, že milice nejsou kladně vnímány, že se k tomu s takovym nejasným vztahem staví i funkcionáři v obvodech, tak jsme je odvolali.

Vnímáte listopadovou přeměnu jednoznačne negativně?

Ano, byl to státní převrat kontrarevolučního charakteru.

Dám vám otázku z říše fantazie. Kdybyste mohl mávnout kouzelným proutkem a zařídit, aby se vývoj vrátil před listopad, udělal byste to?

Já se nepohybuji v říši fantazie. Jsem přesvědčen, že socialismus tady zvítezí. Že to, co se děje, je krok zpátky.

Myslíte si, že k tomu opět bude třeba diktatury proletariátu?

To jde těžko říci. Myslím, že změna bude svázaná z procesem globalizace. Možná, že to bude napříště vycházet nejen z Východu, ale i ze Západu a možná ze samého centra Spojených států. Lidé si začnou uvědomovat, že není možné, aby Spojené státy vládly celým světem. I v těch Spojených státech se bude situace měnit.

Máte dojem, že tam vznikne nějaká revoluční nálada?

To neříkám. Nechci být v oblasti spekulací, ale když byl Řím v největším rozkvětu, tak krachl. Ty rozpory povedou k zhroucení hospodářského systému.

Můžete odhadnout časovou perspektivu takové přeměny?

Nejde jen o Spojené státy, ale o vývoj na celém světě, na nějž budou muset reagovat.

Česká republika bude tedy jednou opět socialistická...

Myslím, že do dvaceti let.

Jak nesete to, že jste byl vyloučen z KSČ?

Považuji to za krajní nespravedlnost vůči mně.

Schází vám politická aktivita? Vnímáte sebe jako politického člověka?

Napsal jsem knížku, splnil jsem tak povinnost politika, který končí.

Stýkáte se s někým z bývalé politické špičky?

Občas se setkávám při různých příležitostech s řadou z nich. Nechtěl bych je ale uvádět jmenovitě.

Máte se současnou KSČM nějaké kontakty?

Na úrovni nižší ano.

Byl jste vyloučen...

Vyloučen, vyloučen. To je veliký otazník. Zaprvé to bylo v rozporu se stanovami. Za druhé to bylo krajně nespravedlivé hledání zástupců, na něž to svalí.

Už jste se vyrovnal s vyloučením?

Já byl člen KSČ. Dnešní komunistická strana prohlašuje, že s ní nemá nic společného.

Mel jste radost, když jí vzrostly preference na dvacet procent?

Měl. Jistě. Souhlasím s jejich úsilím, nemám výhrady k jejich politice. Jen mě mrzí, že nemají dost jasné stanovisko k minulosti těch uplynulých čtyřiceti let.

Nemáte pocit viny nebo výčitky za to, co jste před listopadem udělal?

Jako každý jsem i já udělal řadu chyb. Ale abych si kladl vinu za to, k čemu v Československu došlo, když to byla mezinárodní záležitost, tak to ne.

Co byla vaše největší chyba?

Že jsem měl tu smůlu být generálním tajemníkem v této pohnuté době.

Nemel jste to brát?

To je otázka, brát nebrat. V té době, kdy jsem to bral, ta doba ještě nevypadala tak blbě. Pak nastal lavinovitý spád.

Čím se pyšníte, co se vám povedlo?

Nemůžu to brát osobně, ale tak, co se povedlo straně, pro niž jsem aktivně pracoval. Tedy spojuji svoji činnost s celkovými výsledky v této zemi a ty byly velmi pozitivní. Národní důchod vzrostl pětkrát, zprůmyslnilo se Slovensko, postavila se víc než polovina bytů...

Znovu bych se vrátil k té vaší většinové podpoře těsně před listopadem...

Ty síly, které měly výhrady k socialismu, k tomu, co se děje a dělá, tehdy za podpory Západu začínaly nastupovat. V důsledku perestrojky, v důsledku ústupků Gorbačova. Tyto síly se začaly silněji projevovat díky tomu, že měly k dispozici západní sdělovací prostředky. Bez této podpory by těch dva tisíce disidentů žádné rozhodující slovo, nebo slovo vůbec, neměly. Ve společnosti byla taková nálada, kdy převládala jakási pohodlnost: udělejte to tam nahoře, zabezpečete to tam nahoře.

Chcete tedy říci slovy vaší doby, že jste prohráli boj o vědomí tohoto národa?

Je třeba vidět, že to bylo dáno mezinárodními okolnostmi. Všude v jeden měsíc došlo k převratu. Někde byl učinen rukama komunistů - viz Maďarsko, zčásti v Polsku. Tedy zradili sami sebe. Někdy byl učiněn vnějším tlakem, za účasti domácí opozice.

Kniha Útěk od praporu ukazuje, jak jste ten prapor dost ochotně a rádi odhodili...

Nikdo, ani Západ, neměl představu, že vývoj bude takový, jaký byl. Ani my jsme nepočítali, vzhledem k tomu, že jsme připravovali řadu opatření, která měla obnovit podporu straně, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Tu náhlost změn urcila zrada Gorbačova a jeho druhů.

Co k tomu asi Gorbačova vedlo?

To byste se musel zeptat jeho. Ano, změny byly třeba, ale neměl asi dostatek zkušeností, zejména mezinárodních, aby je zajistil cestami, ktere nevedou k rozkladu hospodářství , společnosti a tak dále. U nás tomu mocenskému převratu předcházel převrat ve straně. Když vedení strany rezignovalo, odešlo na žádost ústředního výboru strany, přišli noví a ti v podstatě vydali zemi opozici. Myslím Urbánka a další.

To byla také zrada?

No tak zrada..., nezvládli tu situaci. Oni se domnívali, když my odejdem, že se obejmou s opozicí a budou spolu vládnout.

V roce 1911 jsme však měli HDP srovnatelný se Švédskem. Dnes jsme možná na polovině.

To nemůžete srovnávat, musíte vycházet z toho, jakou zemi jsme převzali v roce 1945. Ani s Německem, ktere bylo vybudováno za pomoci Spojených států.

Byl jste jedním z Baťových Mladých mužů. Strávil jste tam třináct dlouhých let. Vystudoval jste tam průmyslovku, dělal konstruktéra. Říká se, že jste dokonce vylepšil rychlovýtah, který doposud jezdí v dejvickém hotelu Internacionál...

Byl jsem konstruktérem jejich elektrických částí.

Nelitoval jste někdy, že jste se nedal tímto směrem? Neměnil byste nic na svem životě?

V některým případě bych byl poučenější. Ale z hlediska celkového přístupu, tedy, že jsem se zúčastnil zápasu za uskutečnění myšlenky socialismu, bych nic neměnil. I když k mnohým věcem bych měl přístup trochu modifikovaný. To je ale oblast kdyby. Člověk sbírá zkušenosti, žádný učený z nebe nespadl.

Co vám dala ta léta u Bati? Neviděl jste tam některé životaschopné prvky?

Viděl a využívali jsme je. Zaváděla se kontrola korunou, chozraščot, ale pro odpor průmyslových gigantů se od toho později upustilo. To považuji za chybu a také to, že kombinát byl rozčleněn a bylo z něj naděláno plno samostatných podniků. Dnes všechny živoří. Jedině Závody přesného strojírenství jsou zařazeny do revitalizačního programu.

Čím naplňujete svůj život teď?

Zabývám se bytovými záležitostmi, pomáhám bratrům s opravami chalupy, kterou jsme podědili po rodičěích. Sleduji politiku, dělám si řadu poznámek. Čtu Právo a Haló noviny. A sleduji domácí i zahraniční politiku.

Máte nějakého koníčka - zahrádku, sbíráte známky?

Takoveho vyhraněného koníčka nemám. Mým koníčkem je politika.

Jste vyučeny elektrotechnik, co jste v poslední době dělal ?

Bráchům jsem na chalupě dělal elektroinstalaci.

Pracoval jste i manuálně?

Hrabal a likvidoval spadané listí na chalupě.

Myslel jsem nějakou opravu...

Pokazila se cirkulárka, a tak jsem vymontoval vypínač a teď sháním nový.

Žije se vám dnes špatně, pane Jakeši?

Já si nestěžuji. Mám důchod kolem osmi tisíc. Ale o to nejde, já jsem člověk, který nemá vysoké nároky. Ani gurmán nejsem, nepiji, nekouřím.

Jaký máte majetek?

Žiguli z roku 1988, jednu šestinu chalupy u Vimperka a dům v Praze, který jsem koupil v sedmdesátém roce. Takové věci byly tehdy danajským darem. Nejlacinější bylo bydlet ve státním bytě.

Napadl vás někdo na ulici, třeba fyzicky?

Fyzicky, to si nikdo nedovolí... snad. Poznámky však všelijaké byly, ale to se mění.

V poslední době tedy vidíte spíš příliv sympatií vůči vám?

Už několik let. Lidé se ke mně hlásí, přisednou si ke mne v tramvaji, v metru...

Tak žádná třídní msta, nic takového...

Jsou takoví. Já zas každý den tramvají či metrem nejezdím. Tak dvakrát, třikrát týdně. Druhá věc je ten psychický nátlak ve sdělovacích prostředcích. Všechno je to stavěné tak, jako bych já sám vládl v této zemi od roku 1945. Všechno je Jakešovo období. Lidé si neuvědomují, že generální tajemník byl součástí kolektivního vedení. Sám nic udělat nemohl.

Nepřiznáte sedmnáctému listopadu přece jen něco pozitivního? Nezměnil tuto zemi i v kladném smyslu?

Především v záporném. Ale je i možnost cestování. U těch, kdo na  to mají peníze.

Oceňujete to?

Jistě, ale to jsme my chtěli udělat taky.

Ale neudělali.

Připraveno to bylo.

Co ještě byste ocenil?

Je tu možnost, aby se opozice projevila nějak veřejně...

Víc svobody, vy oceňujete, že je tu víc svobody?

V tomto smyslu ano. Ale k ničemu to stejně nevede, protože vliv je nulový. Můžu křičet od rána do večera, můžu nadávat na vládu, můžu si vymyslet leccos, ale nic nezměním.

Ještě něco byste přiznal této době, neměl jste třeba jako mladý u Bati chuť podnikat?

Ne, to mne nepřitahovalo.

Vraťme se k tomu, co dobrého přinesl nový režim...

Co je dobrého? Já to vidím z té základní pozice - neexistuje tu vymahatelnost práva, každý si dělá, co chce, tuneluje se, rozkrádá se. Honí se blbovinky, Zielenec, to či ono, ale když jde o  miliardy, tak to nikoho nezajímá, průmysl je rozbitý, konkurence neschopný. Zemědělství, které bylo výkvětem a příkladem pro svět, je na kolenou. V ekologii se nic nezmenilo, mimo snížení oxidu v důsledku toho, že se snížila výroba elektrické energie.

Miliardy byly investovány do odsíření Severních Čech...

Ty investice byly zahájeny za nás. Z Japonska se koupilo odsířovací zařízení. Byty se nestavějí. Drahé je vše, co potřebují nejchudší. Drahé je teplo, drahá je elektřina, drahý je plyn a voda. Celé to působí proti těm, kdo tvoří ve smyslu materiální výroby. Ve spotřebním průmyslu berou pět, šest tisíc na měsíc...

Za socialismu byla velká jistota. Nikdo se nemohl topit v nějakem přepychu, ale lidé byli v podstatě zajištěni. Měli sociální jistoty, byli klidní, nervali se za  penězi, jako je tomu dnes. Smyslem není spotřebovávat a spotřebovávat.

V tomto smyslu vás tedy lid zklamal...

Ale ne, to je pod tlakem Ameriky. Spotřebovává čtyřicet procent energií světa a žije tam pouze 250 milionů lidí. Tak malá část ze šesti miliard. Představme si, že by se tak choval každý. Tak ten svět se musí v důsledku těch ekologických problemů zítra zhroutit. Musí tu být nějaká zdrženlivost ve spotřebě. Vemte si ten problém, lahví, nehodí se jim skleněné, mají s tím práci, začnou dělat z umelých hmot. Nikde není zajištěné, aby ty umělé hmoty někdo sebral a zpracoval.

Myslíte, že lide jsou takoví, že lze dlouhodobe vystačit s myšlenkou zdrženlivosti ve spotřebě, že lidský rod je vůbec takový?

Co by nebyl. Musí mít nějakou solidaritu s těma lidma, který žijou někde... nemají ani vodu. Je třeba vodu zabezpečit pro lidi. A další a další věci. Nějakej oděv, nějakou chatrč. A ony se vyhazují miliardy na nesmyslné války. A to nezajistí kapitalismus, to je jeho přirozenost. To by přestal být kapitalismem, kdyby byl jiný.

Ten kapitalismus od roku 1945 žádnou válku v Evropě nerozpoutal...

A co je to Jugoslávie?

To je válka kapitalismu?

Kdo to rozpoutal v Srbsku?

Srbové ne?

Žádní Srbové. Němci. Mám na mysli Bosnu Hercegovinu, Slovinsko a tak dále.

Když se podíváte na současnou politickou scénu a měl vyjmenovat tři české současné politiky, kterých si vážíte, nebo je alespoň respektujete, jak by znělo jejich pořadí?

O tom jsem nepřemýšlel. Asi by tam nebyl ani jeden, který je tam dnes.

Kdo ve vás vzbuzuje větší sympatie než někdo jiný? Chápu, že Václav Havel to bude těžko...

Mne se zdá, že nejracionálnější jsou ti, kdo jsou nyní nejvíc kritizovaní.

Jak vnímáte současnou sociální demokracii?

Jako na stranu, která opustila svůj program a to, co voličům slíbila. Anebo to provádí nedůsledně.

Volil jste ve volbách KSČM nebo sociální demokracii?

Sociální demokracii bych nevolil.

Petr Jánský

Jak Alenka v říši divů si člověk připadá při četbě Svědectví tiskového mluvčího ministra zdravotnictví "David a Goliáška". Příběh, který by nedokázala vymyslet nejbujnější fantazie, se odehrál v nedávné době, díky Pavlu Vernerovi teď i před zraky veřejnosti.

Jak psychiatr k štěstí přišel

V červnu 98 pořádala obvodní org. ČSSD na Praze 2 schůzi. Přizvali si známou osobnost - MUDr. Davida, který vedl zdravotnickou komisi stínové vlády. Zatímco ostatní vesele debatovali a popíjeli, David seděl sám v rohu a cucal colu. I přisedla si k němu mladá sociální demokratka a na neštěstí bylo zaděláno. Jak zpívá Pavel Dobeš: Když chlap zmagoří láskou ...

Přes noc ministrem

Loni na podzim jsme si svobodně zvolili, že ČSSD vyhraje volby - nastala výměna kádrů. Na ministerstvo zdravotnictví se přestěhovala ona zdravotnická komise ČSSD v čele s Davidem a kde se vzala, tu se vzala i mladá sociální demokratka. Aby byla svému milému nejblíže, dostala funkci nejvyšší - vrchní ředitelka. Touto vteřinou počala pětadvacetiletá absolventka medicíny bez praxe rekonstruovat české zdravotnictví.

Jak děvče ze Sokolova vystudovalo

Těžko. Státnici z chirurgie dostala mladá sociální demokratka jen díky tomu, že se na fakultu osobně dostavila MUDr. Mariana Procházková (první náměstkyně ministra), aby se přimluvila. Údajně se u toho přimlouvání dost zapotila. S chutí by si dnes za to nakopala! Škoda, že P. Verner nenapsal, kdo Procházkovou tímto úkolem pověřil. Třeba je obvyklou praxí, že se ČSSD za své kádrové rezervy u vysokoškolských zkoušek přimlouvá.

Slovník slečny vrchní ředitelky

Ten parchant (MUDr. Suchý), tý krávě (novinářce), nenecháme si srát na hlavu ..., neposeru se z nich (novinářů), s tou sviní (Buzkovou), dívej na ty kurvy (spolupracovníci z ministerstva), jak to žereš, ty prase (Pokorný), atd.

Slovník pana ministra

Na téže úrovni, mnohdy horší. Vrána k vráně sedá.

S chutí do toho a půl díla je hotovo

David přivedl Pivoňkovou - vrchní ředitelku - a Pivoňková Pokorného - ředitele úřadu (sehnal místo krátce před tím, než měl být údajně pro čachry s pojistkami vyhozen z VZP). Okamžitě zakládají spolek P&P. O ministerské hierarchii nejlépe svědčí skutečnost, že si P&P zakoupili oktávie ihned poté, co slečna vrchní ředitelka ráčila nabourat služební audi. Ministr a náměstkové obdrželi felicie. Vzápětí P&P přestěhovali ministra (který se zmohl jen na chabou obranu) tak, aby k němu měli přístup jen oni - náměstci a tiskový mluvčí odstaveni. Odbor kontroly rozdělili na vnitřní (pod Pokorným) a vnější (pod Pivoňkovou). Ředitel úřadu Pokorný tak řídil útvar, který ho měl kontrolovat. Nehledě na organizační řád, vnější kontroly provádělo oddělení kontroly vnitřní.

Jak odstranit nepohodlnou osobu

Pivoňková zavedla funkci "mydlič schodů". Vezme se nový pracovník a nasadí k nepohodlnému. S nepohodlným přestaneme komunikovat a naopak vše vyřizuje nový. Trvá to tak dlouho, až se nepohodlný dovtípí.

Msta až za hrob

Běda tomu, kdo osobu vyhozenou z ministerstva zaměstná. Těžké mraky visely nad ředitelkou Fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Kunovou za to, že zaměstnala MUDr. Suchého.

Zvláštní nenávisti se dostalo bývalé ministryni Roithové. Doslova boj s časem sváděla kontrola, která měla odhalit rozkrádačku ve Vinohradské nemocnici dříve, než Roithovou zvolí do senátu (a získá imunitu). Jen o vlásek unikla, ale neunikl ministerský šéf investic Tomáš Jung. Chtěl Roithové poblahopřát a učinil tak mobilním telefonem. Jenže v té době už telefon i s číslem vlastnila mladá sociální demokratka. Poprava byla rychlá.

Jak obejít lustrační zákon

Jednoduše. Je-li v zákoně požadavek lustračního osvědčení, nebudeme do funkce jmenovat, pouze pověříme řízením (Šudák - 12. Správa StB pro boj s vnitřním nepřítelem). Z dalších dvou členů odd. vnitřní kontroly (Šanta, Kovlačík) byl jeden estebák a druhý vyhozený z armády pro údajné čachry s neprůstřelnými vestami. Pokorný ví, kým se má obklopit.

Rušení ortopedických oddělení

Stanovisko k výběrovým řízením zpracoval ministr s vrchní ředitelkou. Když se po faxovém odeslání stanoviska strhla mela a ministra navštívil nový prezident ČLK David Rath, dověděl se od ministra, že rozeslání chybných stanovisek byla sabotáž úředníků ministerstva. Prý budou vyvozeny personální důsledky. Že ministr papír podepsal, vysvětlil hravě: Nemůžu všechno číst. Rath označil skandál za ukázku naprostého amatérismu. Druhá (opravená) verze - opět ministrem podepsaná (a tentokráte již bez výmluvy, že nevěděl, co podepisuje) - byl stejný paskvil. Teprve třetí verze napravila obě předchozí. Vyhozen byl ředitel odboru Kaplan. (Odešel s úsměvem a prohlášením, že pokud to ministerstvu prospěje, klidně se zastřelí). Hůře dopadla první náměstkyně Procházková. Po obvinění se zhroutila a musela do špitálu. David údajně zakázal řediteli na Homolce, aby ji tam léčili.

Ministr se vzepřel premiérovi

Po ortopedickém skandálu doporučil Zeman Davidovi, aby Pivoňkovou někam uklidil. Údajně nejposlušnější ministr Zemana neuposlechl (a neposlouchá dodnes).

Vyhozené peníze

Pokorný údajně koupil účetní software za několik milionů. Pro ministerstvo nepoužitelný. Pokorný z obliga, protože nákupy za víc jak půl milionu podepisuje ministr. Ministr z obliga, protože má poslaneckou imunitu. To nemá chybu.

Úplatky

Cena za kontrolu bez závad byla 50 tisíc do obálky pro ředitele Pokorného. Cena za zaměstnání dcery ředitelky investic Hejnalové - 50 tisíc pro Pokorného.Požadavek firmy P&P na úplatek za investiční zakázku - 1 milion.

Peníze na obědy

S vidinou pozitivnější prezentace ministra byl přijat nový tiskový mluvčí, kterému Pivoňková zajistila zvláštní fond, aby mohl zvát novináře na obědy. Úvaha, že najedený novinář vidí věci v daleko příznivějším světle, se ukázala správná.

Výběrová řízení

Ze zákona se musí vypsat u zakázek nad 100 tisíc. Dají se obejít nebo zmanipulovat.

Obejít lze výběrové řízení rozdělením zakázky na podlimitní částky. Jednotlivé díly se zadají různým firmám téhož majitele.

Běžnější byly případy, kdy ministerstvo manipulovalo výběrovými řízeními prostřednictvím výběrových komisí. Přestože komisi musí jmenovat vláda, ministerstvo tak činilo samo. Pravidelně v nich zasedala "zlatá sedma": Pivoňková, Pokorný, Šudák, Šanta, Kovalčík, Hejnalová a Poláčková nebo Ondráčková (do počtu přijdou ještě 2 z ministerstva financí a 1 z dotčené organizace). Že je organizace bez šance, si každý na prstech spočítá. (Pokud by přece jen výběrové řízení bylo ohroženo, ještě je tu institut "ministrův telefon ve 23 hod.").

Politická kariéra

Na 29. sjezdu ČSSD se znenadání rozhodla mladá sociální demokratka kandidovat na funkci místopředsedkyně strany. Dostala kolem 90 hlasů a skončila poslední za Foldynovou, Navarovou a vítězným Kobesem.

V doplňovacích volbách do ÚVV (ústřední výkonný výbor ČSSD) však uspěla - na úkor Jany Volfové. Vysoko hodnotí straničtí funkcionáři svou mladou sociální demokratku.

Díky médiím

Řádění spolku P&P narušovaly jen noviny a televize. V knize je oceněna práce redaktorek MFD (Riebauerová, Doležalová). Tiskový mluvčí dostal ihned při nástupu zákaz s nimi komunikovat. Přesto odhalily aféru se zahraničním kursem (za 240 tisíc) slečny ředitelky,

Aféru s kufry začala televize NOVA. Kufrů bylo 7. Na ministerstvu jen 2. Jeden u ministra, dva u Pokorného a dva u Pivoňkové. Nevím, jestli to tiskový mluvčí myslel vážně nebo si chtěl ověřit sílu médií, ale všem zúčastněným doporučil, aby do 17 hodin kufry vrátili na ministerstvo, aby si je mohla NOVA natočit. U Davida a Pokorného to bylo snadné, Pivoňková však byla na cestě do Sokolova (za matkou). Věřte, nevěřte, vrchní ředitelka se kvůli kufrům vrátila. Velká je moc médií!

Na závěr pochyba

Na str. 109 a 110 se zmiňuje pan Verner o dopisu Miloši Zemanovi, v němž sedm umělců navrhuje odstoupení ministra Davida za to, že odvolal Zuzanu Roithovou z funkce ředitelky Fakultní nemocnice na Vinohradech. Dvou signatářů - L. Vaculíka a V. Justa - se pan Verner údajně telefonicky ptal, proč dopis podepsali, když o situaci ve špitálu nemohli mít ani páru. Odpověď cituji: "Z obou vylezlo, že v redakci LN probíhal adventní mejdan, a když bylo všechno v nejlepším, začal L. Smoljak obcházet své známé s kusem papíru. Proč by to Láďovi nepodepsali, že?"

Protože znám Vladimíra Justa z obrazovky jako seriozního člověka, nesedělo mi, že by někde na mejdanu v povznesené náladě jen tak něco podepsal. Za pět minut jsem znal pravdu: Na uvedeném mejdanu V. Just nebyl a dopis podepsal při plném vědomí a svědomí na základě telefonického vyzvání L. Smoljaka jiný den na jiném místě.

Pan Verner touto nekorektní informací zpochybnil sám sebe a tím i celou knihu. Škoda. Možná dosáhne finančního efektu. Společenského - totiž odstoupení ministra s milenkou a prohnilým ansámblem - těžko.

Petr Jánský

Jan Kameníček

Vážený pane Čulíku,

Autoři dotyčných fotografií noční oblohy totiž ve snaze zachytit několik meteoritů na jednom snímku nastavili poměrně dlouhou expozici - několik minut až několik desítek minut. Za tu dobu se však celá obloha zdánlivě pootočila, výsledkem čehož bylo, že všechny hvězdy se místo jako body zobrazily jako čárky, navíc mírně do obloučku. Pisatelé komentářů tyto čárky vydávaly za meteorický déšť! Nezasvěcený čtenář musel mít pocit, že celá obloha byla v jednom ohni, což ovšem nešlo dohromady s článkem, tvrdícím po pravdě že v maximu dosáhla frekvence hořících meteorů asi 30/min., tj. v průměru jeden za dvě vteřiny. Přitom skutečné meteory na snímcích byly dva či tři, a to tak jemné, že pro zrnitost novinového tisku byly sotva postřehnutelné.

Bohužel, novinky z oblasti vědy nemají mimo specializované přílohy (a i zde ještě jen z některých oborů, které zrovna letí) v našich novinách příliš prostoru. Když už nějaká podobná aktualita tento prostor dostane, je obrovská škoda, že ji potom nějaký neprofesionál podobným způsobem zazdí.

Jan Kameníček

Takhle nějak byla v Lidových novinách popsána taškařice kolem odhalování pomníku Winstona Churchilla. Už tohle samo o sobě je poměrně poučné, co se týká smyslu takovýchto akcí, daleko poučnější ale byl následující projev bývalé premiérky Spojeného království baronky Thatcherové. Tento proslov je nezvratným důkazem, jaký nezničitelný život mohou mít některé mýty. "Měl hrůzu nahánějící dar vidět dopředu pravdu," nebo "Churchill byl zároveň i prorokem," reprodukovaly LN její slova. Těžko říci, kam se jeho dar poděl při slavné dardanelské operaci, která se pro Brity stala jednou z největších katastrof 1. světové války. Tento dar selhával i později. Nejpropracovanější Churchillovou biografií je bezesporu kniha Cliva Pontinga "Churchill". (Všechny níže uvedené citace jsou z českého vydání v překladu Zdeňka Hrona.) Zajímavé jsou jeho předválečné "prorocké" názory na politiku Adolfa Hitlera. V roce 1937 napsal, že "lidem se sice nemusí líbit Hitlerův systém, ale přesto mohou obdivovat to, čeho ve své patriotickém úsilí dosáhl." V témže roce prohlásil že "Válka bezprostředně nehrozí". "Ve skutečnosti v témže okamžiku, kdy Churchill navrhoval dohodu s Německem a Itálií,"píše Ponting "Hitler seznamoval své nejvýznamnější poradce s hlavními zásadami plánů, jejichž cílem bylo zničení zbytků versailleského systému nátlakem na sousedy a v případě nutnosti i zahájením války."

"Nestačí opakovat pár frází o lidských právech. Musíte snižovat daně, musíte omezit moc vlády, kterou se politici obvykle snaží rozšiřovat," prohlásila dále baronka Thatcherová. To už určitě nemohla ve spojení s Winstonem Churchillem, obdivovatelem Mussoliniho, myslet vážně. Spíše si zde chtěla vpašováním zmínky o daních přihřát vlastní politickou polívčičku.

Podle Václava Klause zase Churchill volal po evropské integraci. Těžko potom vysvětlit, proč si se Stalinem rozděloval Evropu na procenta.

Z Mladé fronty dnes jsem se zase s překvapením dozvěděl, že pomník "má podle Thatcherové symbolizovat zejména svobodu a demokracii". Podivný symbol jsme si to vybrali. O jeho pochopení pro autoritářské režimy jsem se zmínil výše. Nedostatek jeho demokratického cítění ilustruje další úryvek z Pontingovy knihy: "V roce 1927 (Churchill) tvrdil, že volební právo není třeba rozšiřovat a že osud země nemá být vložen do rukou ženské většiny." Jeho zvláštní pojetí svobody a demokracie je patrné i z prohlášení, že "Nikdo nemůže předstírat, že Habeš je vhodným, důstojným a rovnocenným členem společnosti civilizovaných národů," které učinil krátce po italském vpádu do Habeše. Rooseveltovu poradci v koloniálních otázkách zase při rozhovorech o právu národů na sebeurčení v obavě, aby jej některé tichomořské národy nevyužily k osamostatnění, řekl "nedovolíme, aby Hotentoti na základě lidového hlasování zahnali bělochy do moře."

Domnívám se, že celá tato událost je potvrzením toho, jak volně politici zacházejí s historickými fakty. Boření mýtů však bylo vždy politicky méně atraktivní, než stavění pomníků.

Poznámka JČ: Jenže Churchill nakonec pomohl Britům zvítězit nad Hitlerem, i když i při tom se dopustil některých činů, které bychom z dnešního hlediska asi těžko považovali za přijatelné. Brzo po válce prohrál volby.