Co je nového v České republice

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí je nyní také v prodeji v internetovém knihkupectví http://www.kosmas.cz.

V neděli 28. listopadu v 17.10 bude Radiožurnál vysílat dvacetiminutový rozhovor Jany Klusákové s Janem Čulíkem o knize Jak Češi myslí, o české politice, o sdělovacích prostředcích i o všem možném.

Ve dnech 18. - 25. listopadu bude Jan Čulík v České republice, kde se při příležitosti vydání knihy účastní několika besed. Zájemci jsou srdečně zváni.

Výběr textů z posledních dní:

"Příspěvky (na konferenci historiků, pozn. red.) byly orientovány takřka výhradně na události v pražském koordinačním centru, takže pozorovatel, který by si chtěl udělat obrázek podle konference, musel by nabýt přesvědčení, že všechny podmínky bezproblémového převzetí moci byly vyjednány u pražských kulatých stolů a Havel byl jednomyslně zvolen prezidentem jen proto, aby inscenace frašky o revoluci dostala správnou pointu.

Vždyť to tak ale nebylo!

Nestáli jste náhodou na náměstích svých měst, netřásli jste se před kádrováky ve chvíli zakládání Občanského fóra u vás v podniku? Co by byli bývali vyjednali vyjednavači u kulatých stolů a jak by asi hlasoval parlament při volbě prezidenta (pokud by k něčemu takovému vůbec došlo) kdyby nebyli lidé po celé zemi - nejen v Praze - v ulicích nebo kdyby nebyla generální - tedy všeobecná, nikoli jen celopražská - stávka?

Způsob projednávání problémů na pražském koordinačním centru byl představen jako demokratický. Vždyť všechno se přece nahrávalo na pásky. Stačí to demokracii? Úzký okruh lidí, kteří se dlouho znají a kteří si bez výhrad věří, utváří budoucí podobu státu. (...)

Aktéři panelových diskusí konference jako by pozapomněli, že i jinde měli lidé své problémy, a to nejen u kulatých stolů, a pokoušeli se je řešit, jak uměli a mohli. V Brně například nespočívala demokratičnost jednání v nahrávání všech schůzí, ale v přizvání různorodých partnerů, kteří se okamžitě zapojili do společné práce v městské radě OF. Hned od prvních dnů vedle sebe zasedli chartisté se studenty a umělci, ale také se zástupci všech stran Národní fronty, včetně mladého komunisty, předsedy Městského výboru SSM. Společná rozhodnutí se rodila těžce, neboť jednající se mezi sebou neznali, niméně o to byla cennější.

(...)

Na vědecké konferenci po deseti letech se za účasti mnoha historiků a politologů slaví vítězství, kterému chybí pohled těch ostatních, těch, kteří viděli leccos jinak tehdy a zřejmě vidí leccos jinak i teď. Jan Čulík se na konferenci optal, proč nebyli přizváni i ti poražení. Dočkal se zvláštní odpovědi: ukázalo by se prý, jak byli a jsou hloupí.

Byli a jsou hloupí i lidé, kteří zdaleka nesdílejí pohled pražských aktérů, buď proto, že sami žili něco jiného, nebo proto, že neznají všechny potřebné souvislosti? Mnozí účastníci konference si podle všeho nepřipouštějí, že po deseti letech někteří lidé, mnozí s vysokým intelektuálním potenciálem, vidí, že se s nimi o jejich pocitech, pohledech a zkušenostech už nechce nikdo bavit. Jan Čulík se snad poněkud přepjatě soustředil na jednání Dubček - Havel a jejich možné interpretace. Má však pravdu v tom, že alternativní názory a pohledy neměly na konferenci místo a že byly vnímány způsobem, ze kterého mrazí. Jako by ti moudří debatéři nevěděli, že pohled zvenčí se zákonitě liší od pohledu zevnitř a že i názor Jana Čulíka je názorem legitimním, hodným odpovědi. (...)

Na Čulíkův článek i na článek Hany Holcnerové reagoval v Literárních novinách č. 46/1999 (ze 17. listopadu 1999) historik Jiří Vančura takto:

Může za to Listopad?

Jádrem zájmu i sporů o listopad 1989 se zřejmě stávají temná či utajovaná místa oněch dnů, osobní rozpor mezi vlastními zážitky a událostmi v centru, případně osobnost Alexandra Dubčeka. Takový dojem alespoň vytvářejí dav články - Hany Holcnerové a Jana Čulíka v Literárních novinách č. 44.

Vždycky si rád přečtu, co napíše náš glasgowský krajan Čulík, a jsem s ním zpravidla zajedno, už proto, že se nehodlám řadit k hlasitě kejhajícím potrefeným. Samu základní otázku jeho článku - zda se idealistický bojovník tak či onak mění v pragmatika, když ho vítězná revoluce postaví do politického popředí - pokládám za legitimní, ale také za poněkud prostoduchou. Nelze ji zodpovědět jinak než kladně. Kdo nechce čelit situacím, kdy se na velmi různé lidi musí protokolárně usmívat, nebo situacím, kdy musí mlčet, i když se mu chce křičet, měl by se politickým funkcím zdaleka vyhýbat. T. G. Masaryka sotva budeme pokládat za nemorálního poté, co byly zveřejněny jeho nepříliš čisté praktiky vůči Rudolfu Gajdovi, a nebudeme ho ani vydávat za jezovitu, jemuž účel posvěcuje prostředky.

Jestliže Jan Čulík široce otevírá (již před časem knižně publikovaný) příběh o tom, kterak Václav Havel v prosinci 1989, před prvními prezidentskými volbami, zneutralizoval svého konkurenta, Alexandra Dubčeka, a domáhá se na konferenci o demokratické revoluci potvrzení svého (a Keanova) názoru, že šlo o morální selhání, nezbývá než se zeptat, zda se tím konstatováním naše poznání o Listopadu a Václavu Havlovi posune. Nebo jinak: Pochopíme Listopad, deset let, která po něm následovala, i sami sebe víc a hlouběji, když neponecháme jediný z kamenů neobrácený a když všechno, k čemu na konci roku 1989 došlo, poměříme absolutní morálkou? Populárnější takový postup nepochybně je - každý náznak královy nahatost zaujme víc než analýza tehdejší společnosti a jejích proměnných postojů. A nejlepším balzámem na deziluzi z předešlých deseti let je tvrzení, že příčinou byl "špatný (sametový) Listopad", případně - slovy neonacistů na letošním rakovnickém náměstí - "hnusný podvod, zvaný Listopad".

Jan Čulík se nemůže divit, jestliže mu historikové na konferenci o demokratické revoluci nerozuměli a projevili jen málo pochopení pro absolutní kritéria, jimiž zmíněnou "revoluci" hodlal posuzovat. Navíc si o něm museli celkem oprávněně myslet, že není, jak se říká, v obraze. Čulíkova teze, že tenkrát mohli říci - pane Dubčeku, vy jste zradil národ v srpnu 1969, když jste podepsal rozkaz na vyslání vojska a policie proti našim občanům, kteří vyvolávali v ulicích českých měst vaše jméno, a tak zmizte! se opravdu míjí jak se skutečnými událostmi v roce 1969, tak s pochopením situace o dvacet let později.

Místo abstraktního výkladu chci však uvést vlastní "love story" s Dubčekem. V sobotu 27. listopadu 1971 jsem tomuto symbolu poslal telegram k padesátinám. Nikdy jsem se s ním nesetkal, nebyl jsem mu ničím povinován, ale pokládal jsem za slušné přiložit kamínek do hráze proti záplavě normalizační spílání. O šestnáct let později jsem napsal proti zapomnění i proti iluzím knížu o "Pražském jaru", a několik českých i zahraničních čtenářů mi dodnes zazlívá, že jsem Dubčeka představil jako zajatce komunistického pravověří, neschopného překročit v rozhodných chvílích svůj aparátnický stín. Když za další dva roky demonstranti na Letenské pláni volali Dubček na Hrad!, zeptala se mne paní, co stála vedle, proč nevolám s ostatními, ale pak moudře usoudila, že nemusíme mít všichni stejný názor. Předtím i potom jsem Dubčeka obhajoval a jindy zase kritizoval, neboť černobílou může snad být jen karikatura.

V Listopadu byl mým kandidátem Václav Havel, nikoli Alexander Dubček, chápající tehdejší události jako osobní rehabilitaci. Měl jsem to všechno vysvětlovat oné paní na Letenském náměstí? Mohlo Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu v listopadových dnech lidem říkat, že Dubček je symbolem včerejšího zápasu, že z jeho porážky učinil středobod svého pohledu na svět, a že takto uzavřen do své křivdy jen málo, málo pochopil? Nepřišli na to mnozí za pár měsíců sami?

Jako občan jsem Havlovi vděčen, že Dubčekův nárok na funkci prezidenta vyřešil tak, jak ho vyřešil. I když při tom možná ztratil část své integrity. Mám nad ním dnes ohrnovat nos? Nedokážu, a necítím se proto morálně vadným.

Nejde však o Dubčeka ani o Havla jako o sám Listopad. A nejen o Listopad. Každé historické vzepětí, jichž v našich moderních dějinách opravdu nebyly přehršle, je dnes proměňováno v úklady temných sil. Doba, jíž vládnou média a konkurenční prostředí, víc přeje skrytým, vzrušujícím nápovědám než intelektuální snaze dobrat se hlubšího poznání. Nebo je snad Havlovo, připusťme, lidské selhání klíčem k pochopení Listopadu?

Listopad, jak uznává sám Čulík, je jednou z nejlépe zdokumentovaných revolucí. Jestliže své úsilí a vděčnou pozornost publika obrátíme k dohledávání činů a postojů, které nám "byly zatajeny", sotva pokročíme, dozajista však ponecháme milosrdně zahalena ta společenská negativa, která s sebou vlečeme od normalizace přes roku 1989 až po naše dny. Těmito výhradami nechci nabádat, abychom místo četných hříchů a omylů "nahoře" obrátili svou pozornost k neméně četným hříchům "dole". Připusťme však, že společenský proud, plynoucích od sedmdesátých až po devadesátá léta, nejenže stojí za větší (méně vděčnou) pozornost, ale právě a snad pouze v něm můžeme najít příčinu dnešních frustrací.

Těžiště úvah o Listopadu, jak je nacházíme ve vzpomenutých článcích a dojmech Hany Holcnerové a Jana Čulíka, leží právě na onom čtenářsky vděčném, ale občansky málo produktivním břehu. Ponechává stranou základní a nezbytný poznatek, že konec roku 1989 byl po sedmdesáti letech novou, neobyčejně nadějnou příležitostí. Hledat ale důvod v samotném Listopadu je pohodlné a scestné, jako každé spílání zrcadlu, jehož reflexe nás neuspokojí.

Na konci roku 1989, v onom mytizovaném i znevažovaném Listopadu, byla režimu stržena režimní pouta. Vlastní přeměna, transformace v širším než ekonomickém smylsu - úkol, který nemůže splnit žádná politická elita, ale jen vůle občanů - začala teprve poté. Jako příležitost, která trvá, která dosud trvá.

Televize Nova

Upřímně řečeno, argumentaci Jana Čulíka vůbec nerozumím. Já jsem své poznámky psal na okraj příspěvku jednoho čtenáře BL, jehož jméno jsem si naštěstí nezapamatoval. Šokovalo mne, jak někdo může schvalovat, co se okolo TV NOVA děje, ještě k tomu na základě argumentace, že si Lauder vydělal dost. Nebyla to kritika BL, ale čtenáře.

Smlouvu o ochraně investic znám a znám i její dodatky. Ve svých poznámkách jsem se nezabýval tím, proč vyvážená není. Upozornil jsem pouze na to, že se arbitráž nebude zabývat tím, že česká strana neumí vynutit její plnění. Mimochodem, žádný zákon nestanoví, že licenci na TV vysílání má získat český subjekt. To bylo čistě "vlastní" rozhodnutí Rady, která chtěla partě sociologů zajistit, aby ji kapitálově silnější partner nemohl vyšachovat z rozhodování.

Myslíte si, pane Čulíku, skutečně, že by televize, kterou by provozovala CME/CEDEC bez CET21, mohla být ještě horší, než je TV NOVA? A proč směšujete držení licence s regulačním rámcem? Vždyť přece stačilo stanovit regulační pravidla tak, aby se licence při jejich porušení dala jednoduše odebrat!

Úvahy o tom, že se v určitých případech má chránit trh - s čímž ostatně odjakživa souhlasím -, se tedy značně míjejí s meritem věci. Uzavřeli jsme smlouvu, a v ní tento segment trhu nechráníme. Požadavek Rady, že licenci dostane český subjekt, neměl žádnou zákonnou oporu.

Budeme-li diskusi mást vedlejšími argumenty, daleko se nedostaneme. To, co je podstatné, je přece fakt, že investor přišel o 1,5 mld ročního příjmu, aniž by stát jeho investici ochránil. Všechno ostatní je v této souvislosti nepodstatné.

Jiří Jírovec

Několik poznámek ke smlouvě o ochraně investic mezi ČSFR a USA

Smlouvu, jejíž text otiskly Britské listy postihl osud mnoha dokumentů, které vzbudí zájem publika až když už je skoro pozdě.

Nemám bohužel dost času na to, abych pátral v materiálech bývalého Federálního shromáždění ČSFR po tom, zda někdo proti této paskvilní smlouvě vznesl nějaké námitky. Dost o tom pochybuji.

Základní otázka, kterou zmíněná smlouva přináší, se týká toho, kam se poděly české (omlouvám se za zjednodušení) národní zájmy - tedy protějšek národních zájmů USA. O těch druhých víme, že hmatatelně existují a že je USA vehementně prosazují, nejde-li to jinak, i silou.

Jak se tedy do smlouvy promítají české národní zájmy - existují-li vůbec? Domnívám se, že nijak, kterýžto názor si nechám rád vyvrátit.

Je pravda, že na začátku devadesátých let neměla česká strana dostatek zkušeností v daném oboru. Jenže tady nejde o dílčí nedopatření, ale o zásadní omyl.

Smlouva svým dodatkem chrání podstatné úseky ekonomiky USA (česká strana se velkoryse omezuje na pojišťovnictví a vlastnictví nemovitostí) a navíc vyřazuje ze hry drobné investory.

Článek I, odstavec 2 totiž obsahuje mimo jiné tuto podmínku: "smluvní strana si vyhrazuje právo odepřít kterékoli společnosti výhody plynoucí z této dohody v případě, že společnost druhé smluvní strany nevykonává žádnou rozsáhlejší podnikatelskou činnost na území druhé smluvní strany".

Smlouva ovšem nedefinuje hranici za níž se podnikatelská činnost již stává rozsáhlou a tudíž chráněnou. Můžeme se tedy ptát, zda zda Ronald Lauder investoval do jedné televisní stanice tolik, aby se jeho podnikatelská činnost dala považovat za "rozsáhlejší". A kdo to určí?

Pozoruhodné je i znění Článku X, který v odstavci 2 určuje: "Tato dohoda nevylučuje, aby každá ze smluvních stran nestanovila zvláštní pravidla týkající se zřizování investic, včetně investic uskutečňovaných do nebo v souvislosti se státními podniky procházejícími privatizací, ale tato pravidla nesmí omezovat podstatu jakýchkoli práv, uvedených výše v této dohodě."

Přeloženo do srozumitelnější řeči to znamená, že pokud české strana se v rámci privatizace rozhodne hájit zvláštními pravidly svoje (národní zájmy - o jiné při privatizaci nejde) může to klidně učinit, protože to jen prospěje americkým investorům, jejichž ochrana je českým zájmům smlouvou nadřazena.

Musíme se ovšem ptát i na to, proč byla separátní dohoda se Spojenými státy vůbec dojednávána. Lze předpokládat, že to nebylo kvůli českým investorům, protože těch jistě nebylo zejména na začátku devadesátých let tolik, aby se vyplatilo vstoupit kvůli nim do složitých jednání. Navíc se smlouva, pokud jde o spory, stejně odvolává na Komisi OSN a v té době platné mezinárodní právo obchodní.

Zdá se tedy, že stačilo, kdyby se vláda té doby prohlásila, že bude respektovat právě toto mezinárodní právo a podle něj investice ochraňovat bez ohledu na to odkud přicházejí.

Dojednání a ratifikování zmíněné smlouvy lze těžko vysvětlit tím, že oko postiženým ideologickým zákalem nepostřehlo drobné detaily. Pravděpodobnější je to, že politikové, kteří byli tehdy u moci, zapomněli uprostřed přívalu čestných doktorátů a poklepávání na ramena na to, koho vlastně representují.

To, že úvod smlouvy obsahuje výrazy jako "zvyšování životní úrovně a hodnoty života obyvatel" nebo "zlepšení blahobytu obyvatel" a "podpora obecného respektování mezinárodně uznaných práv pracujících" jen dokresluje celkovou komedii.

Jistě se najdou lidé, kteří budou smlouvu obhajovat jako dobrou. V tom případě je snad lépe nevědět, jak asi vypadají ty špatné.

Jiří Jírovec

PS Tento článek není protiamerický, jak se možná bude některým čtenářům zdát, ale pouze pro český, jak asi bude stejnému počtu čtenářů vadit.

K honosným frázím o blahobytu pracujících a podpoře jejich práv dodávám, že obecným zájmem každého investora je získat

Václav Pinkava

Kapitulace není vůbec na místě. Ať to k soudu jde !

Je velice přínosné přečíst si české znění bilaterální smlouvy o ochraně investic, a porovnat znění tzv modelové anglické, například zde. Zjistíme, že se od sebe tyto formulace v ničem podstatném neliší, jenom mají občas jinak očíslované a seřazené body, a co se dodatků týče, americká strana si vymezuje větší prostor k výjimkám než strana česká, jak správně upozorňuje pan Čulík. Pro pořádek uvádím, že americký státní příslušník si může u nás zainvestovat přímo, stát se akcionářem v jinak podle českého právního řádu založené - čili české firmě ČNTS - a to by byl relevantní příklad investice individuálního amerického investora, ve smyslu této dohody. Co se překladových nepřesností týče, v anglickém znění je státní příslušník vysvětlen mj jako "natural person", v českém překladu bohužel přeloženo "fyzická osoba", (což u nás znamená právní pojem, ekvivalent pojmu "sole trader" v Británii) Je však míněn jedinec přírodního druhu homo sapiens.

Uvedu některé výkladově podstatné články hlavního textu, a zvýrazňuji některé formulace pro svůj krátký rozbor.

Článek I uvádí, že se jedná o ochranu investic na území druhé smluvní strany, ať už investic individuálních investorů nebo společností. Společností se to týká v tom případě, pokud jsou ustanoveny v souladu s právním řádem smluvní strany nebo jejího politického podrozdělení, přičemž platí upřesnění (v Čl I, bodu 1a a bodu 2), že předmětná společnost musí být přímo či nepřímo kontrolovaná státními příslušníky nebo společnostmi druhé smluvní strany přičemž "každá smluvní strana má právo odepřít kterékoli společnosti výhody plynoucí z této dohody, pokud takovou společnosti kontrolují občané třetí země anebo v případě, že společnost druhé smluvní strany nevykonává žádnou rozsáhlejší ponikatelskou činnost na území druhé smluvní strany nebo je kontrolována občany třetí země, s níž odpírající smluvní strana neudržuje normální hospodářské styky."

Nadále soudím, že nelze akceptovat, že se tato smlouva týká společnosti CME, neboť tato společnost ustanovená v souladu s právním řáadem USA, ale Bermud. To teď vysvětlím krátkou logickou úvahou.

Je jistě možné připustit si naivní výklad, že kdekoli na světě američany založená společnost je "ustanovená v souladu s právním řádem smluvní strany". Americké zákony svým občanům a firmám povolují zakládat firmy offshore. (O našich zákonech si nejsem tak jist.) Tento výklad nejprve připusťme a pozorně promyšleme.

• smlouva vůbec není pouze bilaterální, neboť jakákoliv společnost odkudkoliv na světě, jakmile v ní američtí investoři získají majoritu je, podle tohoto výkladu společností americkou a chráněna touto vzájemnou dohodou, což zatahuje do hry třetí stranu chtě nechtě.

• jelikož ke "kontrole" společnosti je podstané kdo vlastní nadpoloviční balík akcií v daném okamžiku, momentární fluktuace v akciových podílech angažovaných společností by zásadně měnily smluvní rámec ve kterém se tato společnost pohybuje když se investičně zangažuje u nás. Tím se celá dohoda musí v úvahu brat-nebrat v reálném čase, a stáva se neproveditelnou.

• podle tohoto výkladu je například samotná společnost ČNTS společnost americká neboť v ní má 99% akcií "americká" CME. Zvažme, že americká je firma kdekoli na světě s majoritním podílem amerických investorů - řekněme 51%. Pokud uznáme tuto formu definice, uznáme nevyhnutelně řetězovou reakci: Představme si že společnost A vlastní 51% společnosti B, která vlastní 51% společnosti C atd. Pokud A je americká společnost ve smyslu 51% v amerických rukách, pak je angažovanost amerických investorů v dalších společnostech následující B:26% C:13% D:7% E:3.5% F:1.75% G: 1% atd ad absurdum . Brzy dojdeme k závěru, že všechny společnosti v takovém řetězci jsou chráněny bilaterální dohodou, byť je skutečný podíl amercikých investorů v nich sebemenší.

• Ve smyslu této interpretace by se měla soudit s českým státem ta "americká" společnost které je ke sporu nejblíž, čili ČNTS, nikoli CME. Se společností ČNTS se dostává do sporu "americká" CME, kvůli neobhájení licenčních nároků ČNTS u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Čili takový výklad vnucuje logicky, že se americká společnost bude soudit s americkou společností - že u nás založená společnost je americká, ne česká, - a přitom dohoda o ochranu investic se nedá uplatnit mezi dvěma americkými spoečnostmi.

Závěr je’že zvolený výklad je neudržitelný, vede k absurditám, není možný. Jak pravil Sherlock Holmes Watsonovi. "When you have eliminated the impossible, whatever remains, however improbable, must be the truth." (když vyloučíme nemožné, zbyde nám pravda, byť sebenepravděpodobnější) Takže trvám na tom, že CME není americká společnost,a ČNTS taky ne.

Jak jsem se dříve přesvědčil v  kause Egona Lánského, moje složité rozbory zákonů a logické úvahy tohoto typu do BL nepatří. Pokud dostatečně logicky neuvažuje ani pan redaktor, co čekat od jeho žáků (pich, pich).

Nicméně, je tu jedna jednoduchoučká úvaha navíc, jakožto coup de grace. Jde o zjevný nedostatek "rozsáhlejší podnikatelské činnosti" ve Spojených státech ze strany bermudské firmy CME. Podle vlastních prohlášení je CME společnost, která podniká vesměs mimo Spojené státy, konkrétně v médiích v celé Central Europe, včetně Maďarska, které žádnou bilaterální dohodu s USA neuzavřelo. Odvolání na článek I bod 2 dohody je tedy nasnadě.

Pokud chcete prosazovat zájmy pana Laudera a jiných amerických investorů v tomto sporu, je tu jeden argument, který se zdá být pregnantnější.

Lze uznat, že individální američtí akcionáři mají nárok se odvolávat na bilaterální dohodu o ochraně investic, ohledně svých přímých i nepřímých investic u nás, (nepřímých ve smyslu zprostředkovaných byť bermudskou společností), pokud jsou diskriminována jejich práva jakožto investoři - v rozporu s platnou dohodou o rovných podmínkách pro všechny investory, čili ve všech oblastech podnikání které smlouva výslovně nevyjímá. V této souvislosti považuji za velmi podstatné, že v tomto státě je diskriminován cizí subjekt proti tuzemskému v oblasti nabývání licence k televiznímu vysílání, přičemž dohoda s Amerikou neobsahuje výjimku v mediální oblasti na české straně, byť na straně americké ano. Doporučuji tedy panu Lauderovi jako americkému občanu a investorovi, aby podal žalobu na toto téma. Pak by ale měl vysvětlit, proč mu tato pravidla hry nevadila když se svou investicí začal, a tento jeho argument velmi okatě schází. Diskriminoval sám sebe tím, že tuto žalobu nedal ihned na počátku.

Přesto, jak výslovně uvedeno v samotné dohodě, ale i na oficiální americké stránce zde. Pointa bilaterálních dohod tohoto typu je v tom, že jednání vůči americkým inestorům nesmí být méně příznivé, než jednání vůči jiným firmám z jiných států nebo jednotlivcům odjinud, vlastních státních příslušníků a domácích firem nevyjímaje, a to v jakékoli fázi obchodních dějin. (viz čl I bod f). Například není přípustné americké investory o jejich investice připravit nějakým vyděděním nebo zestátněním. Když už se pan Lauder angažoval, tak výchozí podmínky prostě akceptoval, ale svůj vztah k  CET21 uzavřel smluvně a  pojistil se exklusivní smlouvou o dlouhodobé spolupráci. T uto smlouvu uzavřela CET21 a  přestala akceptovat v okamžiku sporu. K zřejmé diskriminaci došlo poté, když se tzv nezávislá Rada nezmohla na odejmutí licence CET21. Tím se ukázalo odlišné jednání mezi subjektem ryze českým CET21 a subjektem s americkou účastí , ČNTS.

Lapidárně řečeno, Rada měla licenci Železnému odebrat, dát do šuplíku, a nevydat ji ani té, ani oné znesvářené straně. Ovšem s Radou se pan Lauder soudit nemůže, neboť je to instituce de jure nazávislá, i kdyby ne de facto. Tak se soudí se státem, na který zároveň vyvíjí vyděračský nátlak. Ale stát neručí za rozhodování de jure nezávislé Rady. Stejně tak nemohu já napadat vládu USA, pokud se mi zdá rozsudek nějakého nezávislého amerického soudu nebo úřadu nefér - třeba mi nedají vstupní vísum bezdůvodně, ale co s tím .

"Jinak to nebude, jinak to nevidím, jinak to nepude, za to se nestydím" jak zpívá Lucie Bílá...

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

posílám Vám poznámku ke studii o bezdomovství. Není pozoruhodné, že taková věc vzniká ve Francii? JJ.

K problému bezdomovců

Kdyby nešlo o vážnou věc, bylo by možné považovat studii "Dnešní bezdomovci v Praze" za ironický příspěvek k oslavám první desetiletky staronového řádu.

Ve skutečnosti ovšem jde o seriózní pohled na ostudný problém, který si žádná společnost nedává za rámeček a snaží se jej propagandisticky umenšovat na míru únosnou vlastnímu svědomí.

Těsně před tím, než studie vyšla v BL, jsem v českých novinách četl s odpuštěním sračkovitou zprávu o tom, jak přepečlivý pan president s láskou a osobně rovná židle, na nichž budou sedět jeho desetiletkoví hosté, jejichž ústy budou pracující (jak praví universální definice recepce) ochutnávat plody své práce. S presidentem by měla mlátit hanba o zem používat, nebo spíš zneužívat peníze daňových poplatníků na sebeoslavnou parádu.

Možná, že by politiky vrátilo na zem, kdyby před každou žranicí museli do kamery veřejnoprávní televise pronést motlitbu: "Bože požehnej nám těchto darů neboť je mnoho nevyvolených, kteří si nemohou nacpat nácky jako my teď".

Vrátím se ale ke studii samé a k několika věcem, které mě v ní zaujaly.

První z nich je termín tuláctví. Byť byl použit v uvozovkách, připadá mi nepřípadný, protože tuláctví odráží stav mysli, kdežto bezdomovství stav peněženky.

Zajímavé je i to, že v textu chybí jinak obvyklé spojení "vyspělé západoevropské země". Možná proto, že konstatování, že ČR má ještě co dohánět, protože ve vyspělých západoevropských je bezdomovců ještě víc, by vypadalo blbě.

Autorka studie bohužel zůstává poněkud na povrchu: Popisuje, zdá se objektivně, daný stav, ale politicky korektně se ani v nejmenším nedotýká příčin bezdomovství, natož pak, aby se pokusila naznačit řešení.

Díky tomuto přístupu pak dospívá k závěru, který se dá jen těžko dešifrovat: "Existence bezdomovství ukazuje na jeden z největších neúspěchů transformace".

Může to znamenat, že celá transformace vlastně nestála za likvidaci sociálně jistějšího systému. Může to být i mlžení podstaty věci - nelze totiž předpokládat, že jde o pouhé přehlédnutí důkazu, který autorka v textu sama nabídla.

Bezdomovství v ČR totiž nedokazuje, že transformace selhala, ale pravý opak. Transformace se daří (zatím z poloviny) a tak bude ještě nějakou dobu trvat než vyspělý Západ v počtu bezdomovců dohoníme.

Jak autorka studie poznamenává, reakce českého (většinového) obyvatelstva na problém bezdomovství není odlišná od jiných zemí. Opět ale chybí analýza, proč tomu tak je. Totiž že jde o výsledek propagandy, která chudým připisuje zlý úmysl a neschopnost a žádá kriminalizaci některých projevů, které chudoba přináší (například žebrání).

V Ontariu například platí (nebo v krátké době bude platit) zákon, který umožňuje uvěznit lidi, kteří se pokoušejí vydělat nějaké peníze mytím oken aut na křižovatkách. A taky agresivní žebráky (kanadské nevzdělance, kteří neznají základní Cimrmanovo pravidlo - při žebrání zásadně nevyhrožujeme).

Dát žebráka do lapáku ovšem není ekonomické řešení, protože roční náklady na osobu jsou několik desítek tisíc dolarů (kolem 30 000, neklame-li mě paměť), za něž by mukl vyžil i v bytě s deregulovaným nájemným.

Je tedy pravděpodobné, že zákon bude používán k tomu, aby spodinu vytlačil z oblastí, v nichž se občan, případně turista nechce znechucovat pohledem na lidské trosky sedící na chodníku s kloboukem na milodary před sebou.

Je pozoruhodné, jak vytrvale zaznívá (i v Kanadě) argument, že každý, kdo chce pracovat si práci najde. Možná, že to je kvůli obecnému odporu k matematice a aritmetice zvlášť. Při desetiprocentní nezaměstnanosti prostě všichni práci najít nemohou. Nehledě na to, že práce sama často člověka neuživí - proto přece máme na západě výraz pracující chudí (working poor).

My ve vyspělém kanadském kapitalismu už ovšem víme, že není pravda, že bezdomovci jsou na ulici kvůli vlastní vůli a z ní odvozeného potěšení z neortodoxního životního stylu, jak se údajně nevyspělí Češi domnívají.

Dokonce i politikové už tady tak nějak docházejí k názoru, že jde o problém, jehož řešení je mimo dosah jedince, že jde o problém, kterým se musí zabývat celá společnost a že jeho řešení podle zásady "co oči nevidí, to srdce nebolí" se do budoucna vymstí.

Daný problém má v zásadě dvě řešení. Plynové komory pro odpadlíky ze společnosti nebo přerozdělení bohatství, které by umožňovalo integrovat zmíněné zpátky do společnosti.

Posledně jmenované řešení nemůže být založeno na stavbě "levných bytů" (či spíše ghet pro chudé), armádách spásy a rozdávání konserv hladovějícím, ale na zaručeném minimálním příjmu (který by umožnil platit neregulovaný nájem) kombinovaném s dostupnými vydělávacími programy. Jinými slovy skutečná integrace do společnosti. Pro takové řešení ovšem chybí politická vůle. Ta zatím stačí pouze na pasivní sledování toho, jak chudých a bezdomých přibývá a na občasné prohlášení, že by se s tím mělo něco dělat.

Doufejme, že si studie o bezdomovství přeložené z CER povšimne širší veřejnost, protože jen ta může politiky k něčemu pohnout.

Budiž francouzské studentce a jejímu profesorovi vysloven dík za to, že suplují zjevnou nečinnost Čechů. Připomeňmě si, že "zanedbatelných" 0.35% populace představuje již méně zanedbatelných 35 000 duší, které sedí na špičce ledovce chudoby.

Jiří Jírovec