Co je nového v České republice

Podle dat jednotlivych prispevku v knize mate tematicky predstih pred ceskym tiskem tak 3-4 roky. Muzete mi tento jev nejak vysvetlit?

Odpověď: Není to žádná individuální zásluha editora Britských listů. Prostě je jen průběžně ve styku s tím, o čem se v anglosaských společnostech mluví. (Je ale fakt, že např. česká Svobodná Evropa cenzurovala v roce 1994 příspěvky tehdy zabývající se českou skutečností tak, jak se jí novináři dnes zabývají běžně.)

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí je nyní také v prodeji v internetovém knihkupectví http://www.kosmas.cz.

Výběr textů z posledních dní:

Vít Novotný

Vhodnejsi by bylo prinutit soucasne politiky k tomu, aby si stanovili pravidla omezeni vlastni moci. To by dalo obcanum jistotu, ze jakakoliv budouci vlada, treba i slozena ze zcela nemoralnich jedincu, by nemohla prekrocit jiste hranice dane zakonem. Zvlaste se soustredim na ochranu statni spravy pred politickymi zasahy. Prijeti zakona o statni sluzbe by bylo jednim z nezbytnych limitu toho, kam az si politikove dovoli jit ve sve expanzi do sfery autonomie statu. Vysledkem by byl politicky system, ktery by byl stabilnejsi a vice v souladu s verejnym zajmem.

Liberální demokracie a omezení politické moci

Stav, kdy politicka moc je v rukou omezene skupiny volenych predstavitelu, je zakladnim rysem vsech liberalnich demokracii. Jsou zalozeny na rozhodovani volicu o tom, koho z kandidatu poverit reprezentaci jejich zajmu na ohranicene casove obdobi. Liberalni demokracie maji vsak zabudovane mechanismy jak zabranit tomu, aby zvoleni predstavitele vladli pouze ve vlastni prospech, tedy aby zvratili demokracii, "vladu mnohych", v oligarchii, "vladu mala". Mezi mechanismy omezujicimi moc zastupitelu patri, mimo jine, media, listiny zakladnich svobod a institucionalni deleni mezi ruznymi skupinami politiku. Rozdeleni " politicke tridy" jsou mnohá, napriklad politicke strany, horni parlamentni komory, ustavni soudy ci vertikalni deleni moci do federalnich ci regionalnich jednotek. (1)

Dalsim nastrojem obrany spolecnosti pred prilisnou moci zastupitelu jsou zakony o statnich zamestnancich, ktere snizuji moznosti politiku zasahovat do personalniho slozeni, a tim i do chodu statnich byrokracii. Nemeni skutecnost, ze statni sprava je podrizena vlade, ale davaji statni sprave autonomii. Statni sprava sama reguluje jmenovani a prubeh sluzebniho postupu uredniku. Krome nejvyssich postu, dosazovanych na zaklade voleb, tak zakon znemoznuje politicke zasahy do personalniho slozeni byrokracii.(2)

Nedostatek omezení moci politiků v české demokracii

Ceska demokracie se lisi od svych zapadnich sester absenci nekterych z techto kontrolnich mechanismu. V dusledku toho je moc je soustredena v prilis uzke skupine vedoucich politiku. Rada kontrolnich sil jiste jiz existuje. Budiz pricteno k dobru ceskym (a ceskoslovenskym) zastupitelum, ze v poslednich deseti letech se rozhodli nebranit vzniku ci zavest mnoha omezeni sve vlastni moci. Existuji tedy nezavisla (nekdy castecne nezavisla) celostatni i mistni media, obcany volena a na statu pravne nezavisla mistni zastupitelstva, Listina zakladnich prav a svobod, Senat a Ustavni soud. V roce 1991 predseda Obcanskeho fora Vaclav Klaus zalozil Obcanskou demokratickou stranu, rozstepil tak OF a ucinil tak spravny krok smerem k politickemu pluralismu. Existujici mechanismy kontroly politicke moci nesporne prinaseji vysledky; bylo by velmi obtizne predstavit si, jak v Cesku spravedlive vladne vlada neomezena sdelovacimi prostredky ci zajmy mest a obci.

S vytvorenim ODS byl vsak take posilen trend utuzovani stranickych hierarchii, ve kterych rozhoduji vrcholni stranicti funkcionari, voleni pouze hrstkou svych stranickych druhu. Protoze strany vybiraji kandidaty do voleb, jen nevelka skupina lidi predurcuje, kdo bude v zemi ci v obci vladnout po ctyri roky. Pri male velikosti ceskych politickych stran je tato vylucnost personalniho rozhodovani v politice zvlast zavazna. Neprimo je tak samozrejme ovlivnovana i sama politicka agenda.

S vyjimkou Senatu vznikly instituce, jejichz ukolem je kompenzovat bezne nedostatky demokratickeho rozhodovani, do roku 1993. Od te doby cesti politicti predstavitele uspesne vzdoruji zavedeni dalsich nastroju omezujicich jejich moc. Jeste na zacatku devadesatych let odmitli soudni prezkoumani privatizacnich rozhodnuti, ktera tak zustala vylucne v rukou vladnoucich politickych spicek. Po vetsi cast devadesatych let dosazovali sve stranicke kolegy do vedeni mnoha statnich a polostatnich podniku a instituci, vcetne bank a zdravotnich pojistoven. (3) Clenove parlamentu si ustavne pojistili dozivotni betzrestnost a odmitaji navrhy na jeji omezeni. Nesouhlasi s projasnenim verejnosti nesrozumitelneho a zneuzivaneho systemu osobnich odmen. Cesti politici az dosud vzdorovali prijeti zakona o statnich zamestnancich a zakona o referendu. Prijali zakony diskriminujici v mistnich volbach nezavisle kandidaty a nezavisla sdruzeni vuci politickym stranam. Odmitli vykon volebniho prava ceskym obcanum pobyvajicim v zahranici jako jsou studenti, vedci a pracovnici velvyslanectvi; volby zahranicnich obcanu sice nelze povazovat za specialni kontrolni nastroj, ale vylouceni casti obcanu z voleb zvysuje sance politiku, ze prekvapiva volicska rozhodnuti je nevyhodi ze sedel.

Je jiste pravda, ze politici v zadne demokracii nemaji radi mechanismy omezujici jejich moc, protoze ty berou rozhodovani z jejich rukou a snizuji predvidatelnost rozhodovani ve verejne sfere.Vetsinou se vsak najde politicka sila, zacaste opozicni, ktera si uvedomi, ze je v jejim vlastnim zajmu omezit moznosti soucasne vlady, anebo ma ideologicky zajem zavest urcitou limitujici instituci do politickeho systemu. Tak napriklad po volebni porazce v roce 1911 britska Konzervativni strana prosazovala institut referenda pote, co byly omezeny pravomoce Snemovny lordu a znacne posilena Dolni snemovna. (4) Dnes je referendum nastrojem k rozhodovani o dulezitych otazkach v britske politice, jako byl vstup do Evropske unie. Regionalni referenda se konala v otazkach ustaveni skotskeho parlamentu a jeho pravomoci menit vysku dani, ustaveni velskeho shromazdeni, zavedeni primych voleb starosty Londyna, ci schvaleni severoirske Velkopatecni dohody.

Cesky Senat tak byl v roce 1996 poprve zvolen jen diky tomu, ze vetsina politickych stran pochopila, ze Senat skyta moznosti dalsiho umisteni politiku ve vysokych postech. Tento sobecky motiv k ustaveni ceske Horni komory nikterak neubira na jeji vyznamne funkci mirneni neuvazenych rozhodnuti Poslanecke snemovny. Nekteri cesti politici z vnitrokoalicni opozice proti ODS i z parlamentni opozice se nesmirili s nekterymi problemy ceske demokracie a v prubehu devadesatych let prosazovali ustaveni kontrolnich instituci, zatim bohuzel bez uspechu. Koalicni opozice casto nenasla dostatek politickych spojencu, parlamentni opozice byla v rozkladu a neschopna se shodnout na spolecnem hlasovani proti vlade.

Predchozi odstavce zni jako vycet stiznosti, a nekdo by mohl namitnout, ze neopravnenych, vzhledem k mladi ceske demokracie. Berme ovsem v uvahu, ze dalsi post-komunisticke zeme si vedly lepe. Nejenom Polsko, ale i napriklad Bosna a Hercegovina ci Chorvatsko napriklad umoznuji svym zahranicnim obcanum volit ze zahranici (to pomijim sousedy Ceska Nemecko a Rakousko, jejichz zahranicni obcane take mohou korespondencni metodou volit v parlamentnich volbach).

Zákon o státní službě

Za normalnich okolnosti je jednou z funkci zakonu o statni sluzbe omezeni moznosti politiku vymenovat po nastupu do vlady uredniky na ruznych urovnich statu podle kriterii politicke loajality, nikoliv podle odbornosti. Soucasny stav v Cesku ma vsechny mozne negativni rysy neexistence zakona o statni sluzbe.

• Vyssi urednici nemaji jistotu, ze nova vlada ci novy ministr je po pripadne zmene vlady nevymeni podle stranickeho klice. V dusledku toho je porusena kontinuita vykonu statni spravy a zhorsena jeji kvalita.
• Statni urednici nemaji dostatek vzdelani a az dosud neexistovala koncepce, jak jim toto vzdelani poskytnout. Platy jsou nizke. Ambiciozni lide proto odmitaji vstoupit do statnich sluzeb, a pokud se stanou statnimi zamestnanci, brzo odchazeji.
• Dusledkem velke cirkulace uredniku je i sklon ke korupci. Kratky pobyt v urcite pozici nutne svadi k tomu, aby dotycny vytezil ze sve prace maximum pro sebe.
• Politicky jmenovani urednici se nezridka stavaji kandidaty svych stran v mistnich ci parlamentnich volbach, coz zpochybnuje v ocich verejnosti jejich nezavislost.
• Jeden z dusledku je i soucasne zaostavani za zadoucim tempem priprav na clenstvi v Evropske unii.
• Celkovy obraz je jeste zhorsen vysokou centralizaci rozhodovani v zemi. Pres proklamovany cil vsech ceskych vlad po roce 1992, totiz profesionalizovat statni spravu, zvysit jeji prestiz a zkvalitnit sluzby statu obcanum pusobi soucasny system politicke kontroly statni byrokracie proti temto papirovym deklaracim.

Jiné postkomunistické země

Absence zakona o statni sluzbe v Cesku vynika zvlaste, podivame-li se do dalsich post-komunistickych zemi. Madarsko prijalo zakon o statni slube jiz v roce 1992. Zakon stanovuje podminky prijeti uchazecu do statni spravy a proceduru vyberoveho rizeni. Vyznamne prispel ke stabilite ve statni byrokracii. Madarsko je i proto na spici kandidatu vstupu do EU. I dalsi post-komunisticke zeme si uvedomily vyznam zakonu stabilizujicich pomery ve statni sprave a prijaly potrebne zakony. Lotyssko v roce 1994, Litva v roce 1995, Polsko v roce 1996. (5) Tyto zakony maji sice sve nedostatky a nekde se i pripravuji jejich novely, ale pristup vlad zminenych zemi se vyznacuje tim, ze si uvedomuji nevyhnutelnost zvlastni pravni regulace postupu ve statnich byrokraciich.

Slovensko, stejne jako Cesko, zakon o statni sluzbe stale nema. Jeden z duvodu je spolecna minulost obou zemi. Slovensko sdili dedictvi dvaceti let ceskoslovenske normalizace, ktera monopolizovala verejne rozhodovani do sfery Ustredniho vyboru KSC, napojeneho pupecni snurou na Moskvu. Slovensky politicky system je proto do znacne miry odrazem ceskeho. Ma oproti ceskemu nektere prednosti, jako je institut referenda, nektere nepriznive jevy jsou v nem naopak zesileny. Krome stejne nemoznosti voleb ze zahranici pro slovenske obcany neni snad lepsiho prikladu, nez je neexistence zakona o statni sluzbe v obou zemich. Dnesni stav ve statni sprave v Cesku a na Slovensku je ukazkou nepatricnych politickych zasahu do autonomie statu.

Česko-slovenský postkomunismus

Stav, kdy politicky vitez urcuje slozeni vyssi urednicke vrstvy, vznikl v prvnich mesicich po listopadu 1989. Obcanske forum, Verejnost proti nasili a jejich naslednicke strany se staly dedici tradice nadmerne politicke kontroly nad statem. Ta vznikla jiz v prvni republice a byla zesilena ad absurdum v dobe komunistickeho rezimu, v duchu Marxova vyroku, ze stat je nastrojem vladnouci tridy k potlaceni ostatnich trid. Komunisticka strana Ceskoslovenska v druhe polovine ctyricatych let zcela ovladla verejnou spravu na vsech urovnich; po roce 1970 formalizovala svoji nadvladu nad statem vypracovanim takzvane nomenklatury, (6) podle niz stranicke organy od centralni az po mistni uroven potvrzovaly vedouci osoby pracujici ve statnim aparatu, v prumyslovych podnicich a dalsich institucich.

Obcanske forum (na Slovensku Verejnost proti nasili) po roce 1989 prevzalo praxi politicke kontroly nad obsazovanim urednickych funkci. Jiz od kulatych stolu na ruzne urovni, ktere se konaly od konce roku 1989, prichazeli zastupci OF a drive existujicich nekomunistickych stran do pozic na ministerstvech a v tehdejsich narodnich vyborech. Tyto revolucni kroky, vcetne zruseni krajskych narodnich vyboru, vedly v podstate k nastoleni nove, neformalni nomenklatury, ve ktere zajemci o praci na vysokych postech ve statni sprave museli mit souhlas nektere z vladnich stran, prestoze po formalni strance rozhodovaly vyberove komise na zaklade profesionalnich schopnosti uchazecu. Za slib blizke prosperity privrelo ceske obcanstvo oci a nechalo byvalym vladnim stranam, prevazne pak ODS, volnou ruku pri ovladnuti statni spravy. Pres snahy ODA Klausovy vlady nekolikrat odmitly prijmout prislusny zakon.(7) ODA ovsem prilis neuspela v obsazeni statni spravy svymi lidmi.

Vysoka politizace statni spravy trva dodnes. Rada konkursnich rizeni, vypisovana po poslednich volbach socialne-demokratickou vladou na posty prednostu okresnich uradu, ma zrejme za cil vyrovnat tezkou prevahu, kterou na okresnich uradech ziskaly behem sve vlady byvale koalicni strany. Uchazec o misto prednosty nemel bez prislusneho stranickeho sponsorstvi zadnou sanci. Podobne to bylo u ministerstev, jak na centralni urovni, tak v regionalnich pobockach. Ani jeden z ministru vnitra bohuzel nikdy nezverejnil napriklad seznam stranickych prislusnosti prednostu Okresnich uradu, aby se vyse uvedena tvrzeni dala dolozit presnymi cisly.

Stabilne vysoka pozice ODS v pruzkumech volicskych preferenci je zrejme zpusobena i tim, ze strana si za 5 let svoji vlady mezi lety 1992 az 1997 vytvorila silne zazemi ve statni sprave a samosprave na vsech urovnich. V dusledku toho muze cerpat informace z vlady a z parlamentu, a ma pristup k centralnim organum, ktere rozdeluji penize na mistni projekty.

Praktiky pri obsazovani postu ve statni sprave v Cesku jsou stale mirnejsi, nez tomu doposud bylo na Slovensku. Po svem zvoleni na podzim 1998 provedla ve statni sprave Dzurindova vlada cistku. Vymenila vsech 79 prednostu okresnich uradu, vsech osm sefu krajskych uradu, a deset velvyslancu. Ministr kultury Knazko vymenil v podstate cele ministerstvo kultury.(8) Vladu Slovenske demokraticke koalice omlouva pouze stejne nesmlouvavy postup predchazejici Meciarovy vlady. Zda se, ze politizace slovenske statni spravy je jeste vetsi nez u spravy ceske.

V obou zemich pretrvava statni aparat, ktery je v zajeti politickych zajmu. Vedouci politici nemaji ani zajem sledovat a omezovat rust byrokracie, protoze to by zmensilo pole jejich pusobnosti. Mensi statni aparat take znamena mene moznosti rozdelovat posty, bez ohledu na ideologii politicke strany, ktera je prave u vlady. Komuniste meli k zajisteni obcanske podpory’ krome systemu nomenklatury tajnou policii, propagandu, moznost vyhodit kohokoliv z prace, a Sovetsky svaz za zady. Postkomunisticti politici si vypomahaji aspon personalni kontrolou byrokracie.

Teze zákona o státní službě

Presto se blyska na casy. Zda se, ze soucasna socialne-demokraticka vlada je prvni ceskou vladou, ktera to mysli s depolitizaci statni spravy vazne. Nejen, ze si dala predlozeni zakona o statni sluzbe do programoveho prohlaseni - to ucinily, bez naslednych konkretnich kroku, i koalicni vlady v letech 1992 a 1996. Dzurindova vlada na Slovensku se ani nenamahala takovy umysl v programovem prohlaseni deklarovat, ale nyni priznava, pod tlakem EU, nutnost zakon o statni sluzbe prijmout. (9) Zemanova vlada nedavno schvalila teze zakona o sluzbe obcanskych statnich zamestnancu. Postoupila tak o krok dal: predchazejici kabinety sice o zakonu mluvily, ale pripravene navrhy vzdy zamitly.

Je mozne namitnout, ze socialni demokracie si dosud pocinala stejne bezohledne a mozna bezostysneji nez predchazejici vlady pri obsazovani ruznych postu svymi cleny a sympatizanty. Socialni demokrate nebyli u moci po padesat let; pri obsazovani statni spravy a ruznych podniku v devadesatych letech si navic ani neskrtli. Nyni se tedy snazi dohnat, co "zameskali", a potom dostát svemu programovemu prohlaseni. Je to cynicky pristup, vzhledem k realiim ceske politiky vsak stale lepsi nez dalsi odkladani zakona o statni sluzbe na neurcito.

Teze zakona, jenz se plnym nazvem jmenuje Zakon o sluzbe obcanskych statnich zamestnancu, se nachazeji na  http://www.mpsv.cz/scripts/1aktuality/obcanska_sluzba/default.asp spolu s tezemi Zakona o odmenovani techto zamestnancu a dalsich zamestnancu ministerstev nebo jinych spravnich uradu. Hodny zminky je fakt, ze vlada zverejnuje teze zakona na Internetu, navic ne hotoveho navrhu ale teprve zakladnich myslenek, takze verejnost se verejnost se muze vcas vyjadrit. Na internetu http://www.mvcr.cz jsou i dokumenty vztahujici se k dalsim aspektum reformy verejne spravy. V tomto ohledu se Zemanova vlada - ktera pokracuje v trendu nastolenem vladou Tosovskeho - jasne skvi ve srovnani s uzavrenosti a tajnustkarstvim Klausovych kabinetu, ktere, podle vyjadreni byvaleho mluvciho vlady Mlynare, sice mely internetove stranky k dispozici, nikoliv vsak pro verejnost.(10)

Teze zakona se vztahuji na zamestnance ministerstev od vrchnich reditelu dolu a na diplomacii. Nevztahuji se na policii, armadu, vezenskou sluzbu, atd. Hlavni myslenkou zakona je poskytnout zamestancum ministerstev nezavislost na panujici politicke moci. Zakon by mel oddelit nejvyssi posty v ustrednich uradech" ministry a jejich namestky" jako mista obsazovana na zaklade vysledku voleb, od vsech hierarchicky nizsich urednickych postu, obsazovanych jmenovanim. Statni sluzba by mela byt ustredne rizena Uradem pro obcanskou statni sluzbu. Teze davaji v rade pripadu varianty mozne podoby zakona, coz jiste podporuje verejnou diskusi.

Podle mistopredsedy vlady Spidly http://www.vlada.cz/vlada/tiskove/tiskkonf/rok1999/tk140799.asc.htm teze ukladaji urednikum nektere povinnosti, jako je mlcenlivost, nestrannost a zakaz podnikani. (Az doposud byl zakaz podnikani v kompetenci jednotlivych ministru). Jednou z kompenzaci omezeni svobody individualnich uredniku by mela byt definitiva, udelena na zaklade zkousky. Na vsechna vyssi mista by mala byt vypsana povinna vyberova rizeni. Dalsi detaily si zajemce muze nalezt na vyse zminene internetove strance Ministerstva prace a socialnich veci.

Nedostatek tezi zakona je v jeho omezenem dosahu. Teze neresi postaveni uredniku mistni a budouci krajske samospravy (11) a pozice ve statnich a polostatnich podnicich a bankach. Ponechavaji take otevrenou otazku, zda by se zakon mel vztahovat take na prednosty okresnich uradu. Teze rikaji, ze funkce prednosty okresniho uradu byla as doposud obsazovana vladou a ze tedy jde funkci politickou. To je pravda, prestoze az doposud vlady vytvarely zdani, ze vyberova rizeni na mista prednostu jsou nestranna a objektivni. Jsou dve moznosti, jak dale postupovat. Bud jednoznacne vyhlasit, ze prednosta Okresniho uradu je jmenovan vladou na zaklade vysledku celostatnich voleb, nebo zprisnit kriteria vyberoveho rizeni a tak vyloucit jakykoliv politicky vliv na jmenovani prednostu. Bylo by vsak nestastne dale pokracovat v praxi, kdy teoreticky je prednosta jmenovan bez ohledu na jeho politicke sympatie, ty jsou vsak v praxi rozhodujici. Tato debata bude ovsem zbytecna, uskutecni-li se soucasne navrhy na ruseni okrsnich uradu po ustaveni kraju.

Prinosem prijeti zakona i v omezenem rozsahu by vsak bylo zavedeni pravidel do jmenovani a sluzebniho postupu uredniku statni spravy. Na rozdeleni urednickych mist na jednoznacne politicka a jednoznacne nepoliticka ceka ceska statni sprava uz deset let. I kdyz politicke vlivy na jmenovani nepolitickych’ uredniku nebude zrejme mozne vyloucit ani po pripadnem prijeti zakona, bude aspon ucinen krok k dalsi pravni regulaci statni sluzby. Na regulaci jmenovani do statnich a polostatnich podniku a do mistnich uradu si zrejme budeme muset jeste pockat. Doufejme take, ze sdelovaci prosredky si budou vsimat jmenovani do vsech verejnych funkci vice nez tak cinily v prvni polovine devadesatych let.

Zakon o statni sluzbe a zmena volebniho systemu

Uzavreni Smlouvy o vytvoreni stabilniho politickeho prostredi v Ceské republice mezi CSSD a ODS (opozicni smlouvy) po lonskych parlamentnich volbach nadale zhorsilo dopady neexistence zakona o statni sluzbe. Je priznacne, ze opozicni smlouva neobsahuje ani zminku o prijeti tohoto zakona, jehoz prijeti by Cesku zrejme dalo vice stability nez zmena volebniho systemu. Jednim z nepsanych clanku opozicni smlouvy je totiz rozdeleni moci ve statni sprave a ve statem ovladanych podnicich mezi CSSD a ODS.

Pripadne zesileni vetsinovych prvku volebniho systemu do dolni komory, o kterem se nyni diskutuje, by prohloubilo zapory soucasneho stavu. Dokud o obsazovani mist ve statni sprave rozhoduje jakakoliv koalice, byt podle politickych kriterii, nadmerna politizace je zmirnena vzajemnou konkurenci koalicnich (nebo smluvne opozicnich) stran. Ovsem za situace, kdy u moci by byla vetsinova vlada jedine strany" coz je zadouci vysledek volebnich systemu se silnymi vetsinovymi prvky" nebylo by nikoho, kdo by mohl zastavit pretvoreni statu ve vladu jedne strany od okresnich uradu po ministerstva a od nemocnic s podilem statniho vlastnictvi po banky a uhelne doly. Po par letech takove vlady by prislusna politicka strana mohla mit pod palcem nejen statni urady, ale i sdelovaci prostredky. Pro necleny teto strany by zivot v zemi nebyl prilis prijemny.

Prava politicka stabilita spociva tedy v nastaveni limitu cinnosti profesionalnich politiku. Obcane a sdelovaci prostredky se svym tlakem musi zasadit o to, aby takove limity byly ustaveny co nejdrive. Konkretne, meli by podporovat ty politicke strany, ktere se stavi za prijeti dalsich omezeni. Spolehani se na tlak Evropske unie je zhoubne, protoze podporuje domneni, ze maly cesky obcan stejne nic neovlivni.

Vymena soucasne politicke garnitury nepomuze, protoze nova politicka oligarchie muze byt jeste horsi: nejde o osobni kvality politiku, ale o funkcnost systemu. Pri existenci dostatecnych ustavnich omezeni moci se vsak muzeme spolehnout, ze ani mnohonasobne predcasne volby ci politicke krize neohrozi demokracii a spravedlnost pri jednani s urady.

Odkazy

1. Adonis A. a G. Mulgan. 1994. 'Back to Greece: the scope for direct democracy'. Demos No.3, 24-31
2. Kostecka J. 1992. Reforma statni sluzby a jeji ustavni zakotveni’. Pravnik 131, 8: 661-676
3. Respekt 36/1998 a 7/1999; Lidove noviny (Ekonomika) 14. rijna 1998; Lidove noviny (Zdravi) 27.rijna 1998
4. Adonis a Mulgan, 1994
5. Synnerstrom S. 1999. Civil service development in Central and Eastern Europe, Public Management Forum 5, 2: 1, 3 a 9; Hazafi Z. a Z.Czoma. 1999. Civil service reform in Hungary, Public Management Forum 5, 2: 6-7
6. Kostecka, 1992
7. Jiru J. 1999. Zakon o statni sluzbe: odmitany sirotek, Mlada fronta Dnes, 3.listopadu
8. Mlada fronta Dnes, 19.listopadu 1998
9. Henderson K. 1999. Problems of democratic consolidation in the Slovak Republic’. Budapest Papers on Democratic Transition No.252
10. Obec a finance (Priloha) 2/1998
11. Podobna vytka byla vyrcena uz k drive vypracovanym navrhum. Viz napriklad Kostecka J. 1995. Zamestnanci uzemnich samospravnych celku’. Moderni obec 1, 2: 48-49

Při příležitosti vydání knihy Jak Češi myslí, která v patnácti tematických oddílem obsahuje výběr článků z Britských listů (nakladatelství Millenium, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-14-7, lze objednat např. na  této adrese) podnikl Jan Čulík v minulých cca deseti dnech turné po České republice, kde na besedách s čtenáři Britských listů hovořil o nové knize a poskytl také několik rozhovorů sdělovacím prostředkům. Zde shrnuje své nejnovější dojmy z české politiky i se setkání s čtenáři.

Děkujeme, odejděte

Jako výraz všeobecné lidové frustrace s politikou v České republice zveřejnila ve středu 17. listopadu skupina šesti bývalých studentů - revolucionářů deklaraci Děkujeme, odejděte, v níž požaduje, aby všichni čelní politikové českých politických stran odešli z veřejného života. Bývalí studenti jsou šokováni nynějším stavem české politiky, zejména velmi rozšířeným podvodnickým chováním, a požadují návrat k poctivé politice.

Je to už asi třetí nebo čtvrtá petice, která požaduje změnu k lepšímu ve veřejném životě v ČR. Zdá se, že petice promluvila mnoha lidem z duše. OD 17. listopadu ji podepsalo více než 100 000 českých občanů.

Projevům nezávislého občanství se dá jen tleskat. A přece - petice Děkujeme, odejděte, vyvolává určité pochybnosti.

Většina nejvýznamnější podnikatelské a politické činnosti se odehrává v Praze. Praha je velmi malé město, kde se všichni navzájem znají a všichni se navzájem stýkají. Kritika, která byla vznesena vůči Impulsu 99, předposlední petici, mlhavě požadující návrat k veřejné morálce, platí, zdá se mi, i pro petici Děkujeme, odejděte.

Potíž je, že ani jedna z obou těchto deklarací neobsahuje sebereflexi od jejích autorů. Obě deklarace předstírají, že jejími autory je skupina naprosto čistých osob, které se náhle jak deus ex machina objevily na české politické scéně a nyní energicky požadují návrat k neposkvrnitelně čisté morální politice.

Jenže, podobně jako to bylo s peticí Impuls 99, i šest signatářů petice Děkujeme, odejděte, žilo a jednalo v České republice během posledních deseti let. Proč ani trochu nereflektují autoři obou petic svůj podíl na tom, co v ČR za posledních deset let vzniklo? Po Praze se hovoří zejména o Vlastimilu Ježkovi, donedávna generálním řediteli Českého rozhlasu, který je kritizován za některou svou praxi, když byl v čele této veřejnoprávní instituce.

Někteří cynikové vyjádřili názor, že všechny tyto petice nejsou vlastně ničím jiným než pokusy české" pravice" zbavit se nynější nemilované sociálnědemokratické vlády neústavními prostředky. Před mnoha lety argumentoval Fred Eidlin, americký autor knihy o roce 1968 a jeho následcích," The Logic of Normalisation", Logika normalizace, že všechny lidové petice a rezoluce, jimiž v roce 1968 občané zahrnovali vedení státu, byly v podstatě stalinským zvykem.

Praxe podepisování petic v Československu skutečně nabyla na velkém významu začátkem padesátých let, kdy statisíce zaměstnanců v podnicích podepisovaly demonstrativně petice požadující" spravedlivý trest" pro nešťastníky, kteří se stali obětí monstrprocesů komunistické justice.

Velmi těžko v sobě potlačuji pocit, že i mnoho současných českých" rezolucí" je podobným způsobem manipulativní. Autoři petice" Děkujeme, odejděte" požadují odchod všech čelných českých politiků s výjimkou Václava Havla. (Proč by měl být Havel výjimkou?) Havel podpořil požadavek, aby politikové odešli, ale zároveň vyjádřil názor, že by bylo nesprávné uspořádat předčasné volby.

Ale jak tedy má dojít k odchodu politiků? Možná v důsledku interního dohadování ve stranických sekretariátech? Podle mé zkušenosti dochází k odchodu politiků na základě ztráty jejich popularity při volbách. Je-li voličstvo vážně nespokojeno s politiky, dochází k předčasným volbám a po porážce odcházejí čelní představitelé poražených politických stran ze scény. V tomto okamžiku se zdá být petice" Děkujeme, odejděte" máločím víc než jen mlhavým gestem. Kritikové právem poukazují na to, že je v petici velmi málo konkrétních, konstruktivních myšlenek. Všechno je, jak se zdá, založeno na záporném emocionálním napětí, na všeobecném pocitu frustrace. Ale inteligentní politika nemůže být založena na emocionálních záchvatech. Teprve se ukáže, zda z petice vznikne konkrétní politický program a zda založí šest signatářů další novou českou politickou stranu.

Je to problém: Česká republika využívá pro rozhodující, dolní komoru parlamentu proporčního volebního systému. To pak vyžaduje, aby se spolu interně dohadovali o sdílení moci představitelé jednotlivých politických stran. Proto hrozí diskreditace samotného pojmu politické strany. Takže je velmi obtížné zakládat v ČR desátou novou politickou stranu. Znamená to, že ten, kdo chce oživit českou politiku, musí využívat v podstatě zdiskreditovaného politického pojmu. Ale jak jinak si počínat v demokracii?

Češi důvěřují svým sdělovacím prostředkům

Český Ústav pro výzkum veřejného mínění provedl začátkem listopadu průzkum, podle něhož se celých 66 procent Čechů domnívá, že sdělovací prostředky vysílají pravdivé informace. Jen 26 procent lidí zastává opačný názor.

"Jak inteligentní jsou obyvatelé této republiky, jestliže přijmeme názor, že předpokladem inteligence je schopnost kritického uvažování?" zeptal se jeden náš pražský dopisovatel.

Cituji z průzkumu: 27 % občanů se zaměřuje a utváří názor podle určitých novin, televizní případně rozhlasové stanice, jíž věří a dává přednost. Více než čtyři desetiny (43 %) se snaží o širší záběr a konfrontují získané poznatky s informacemi odjinud, přičemž 24 % je v důvěře informacím opatrná.

Ke skupinám s užším informačním zázemím ("mám oblíbené noviny, stanici...jimž většinou věřím) se řadí především důchodci (33 %). S výší vzdělání roste snaha o rozšíření informačních zdrojů a jejich vzájemnou konfrontaci (vybírám si, čemu mohu věřit) uvádí 15 % lidí se základním vzděláním a 33 % s vyšším vzděláním tj. maturitou a vysokoškolským diplomem.

S poklesem vzdělání narůstá nedůvěra (moc tomu... nevěří), uvedlo 17 % vysokoškolsky vzdělaných respondentů a 39 % lidí se základním vzděláním. Nedůvěru informacím ze sdělovacích prostředků vyjádřilo častěji 39 % dělníků a 43 % dotázaných, kteří zhodnotili svou životní úroveň jako špatnou.

Nejomezeněji uvažující lidé respektují Blesk, MFD, stanici Praha a televizi Nova

Užší výběr médií ("mám oblíbené noviny..., jimž věřím") preferují respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Blesk, Mladou frontu, jejich regionální tisk a rozhlas, stanici Praha a z televizních stanic pak NOVU.

O konfrontaci informačních zdrojů ("...a pak si vyberu, čemu věřit") se snaží častěji respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Lidové noviny , Právo, ČT 1 a 2, Frekvenci 1 a Radiožurnál.

Médiím celkově příliš nedůvěřují ("nevěřím moc tomu..., co se říká") spíše respondenti, považující za nejdůvěryhodnější Právo, televizi Prima, jejich regionální rozhlasové stanice, ale také nerozhodní posluchači a ti, kteří nesledují žádný z uvedených sdělovacích prostředků.

Zdá se, že úspěšnější členové české společnosti mají pocit, že musejí konformovat vůči étosu establishmentu a ze všech sil ho podporovat. Vědomí, že kritický odstup a pochybnosti, včetně sebepochybností, jsou motorem pokroku, jak se zdá u těchto lidí poněkud chybí.

Kritické myšlení se začíná objevovat jen u lidí, kteří nějakým způsobem v dnešní české společnosti selhali. Teprve setkání se selháním v nich probouzí kritické schopnosti, pokud ovšem není jejich kritický přístup k dnešní české realitě pouze apriorní zápornou emocionální křečí.

Vytvořím si vlastní virtuální realitu a pak to na mě dělá dojem

V minulých dnech jsem se účastnil asi šesti besed zejména na vysokých školách v Praze, v Olomouci a v Ostravě o Britských listech a o knize Jak Češi myslí. Všechny byly cenné: nejnavštívenější bylo setkání ve čtvrtek 25. 11. na ostravské univerzitě. Přítomní, zdá se mi, dobře chápali užitečnost srovnávání pohledů z různých kultur - Ostrava je město na rozhraní kultury české, polské a slovenské.

Snad nejpodnětnější bylo však setkání na katedře sdělovacích prostředků fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Setkal jsem se tam s ostrou kritikou, která nutně musí vést k zamyšlení.

Jsou Britské listy pouze irelevantním ghettem, sektářským plátkem pro věčné kverulanty, lidi, kteří si udělali živnost z toho, že něco neustále kritizují? Vždyť jsou v českém internetovém světě "naprosto izolovány". Důkazem toho, že jsou BL jen ghettem, je údajně skutečnost, že na ně neodkazují na ně internetové stránky silně čtených deníků jako je Mladá fronta Dnes či Neviditelný pes... Nadto mají Britské listy příliš liberální editorskou politiku, tisknou články "šílenců", jako byl například nedávno text Luboše Motla, neustále exponují" dryáčnickou" Jiřinu Fuchsovou.

"Co vás žene, pane Čulíku," ptala se jedna mladá česká studentka-novinářka." Proč jste tak kritický? Proč se stále zastáváte kauzy 'bývalých lidí', jako je Ivan Kytka či Jana Bobošíková?"

Problém, zda Britské listy prezentují českému publiku nestravitelně kritické informace, je otázka, jíž se Britské listy opakovaně zabývaly. Je to komunikační paradox: čím složitější a novější, nezvyklejší informace, tím pravděpodobněji se zadře a zasekne v komunikačním kanálu. Nejúspěšněji procházejí a největší sledovanost mají informace útěšné a konvenční, jejichž informační hodnota je však mizivá.

Tomáš Pecina před časem řešil v Britských listech problém, zda pro ně psát či nepsat. Usoudil, že inteligentní a průraznou, nezávislou analýzou se člověk vydělí z konvenčního většinového českého společenství a jeho spoluobčané se na něho budou dívat spatra, budou ho ostrakizovat.

Pro mě je nepochopitelné, jak může mít někdo tak málo vlastní osobní nezávislosti a hrdosti, že posuzuje obsah určitého periodika podle toho, zda na ně odkazují nejkonvenčnější česká média, a nikoliv podle obsahu periodika samotného.

Je možné, že v české společnosti existuje mnoho lidí, kteří považují tuto svou společnost apriori za dokonalou, za společnost, s níž se identifikují, a považují ji za absolutní měřítko veškerého konání.

Tento názor s nimi nemohu sdílet, zvláště proto, že druhořadost prostředí, u něhož hledají schválení svého jednání či své existence, je více než zřejmá. Žádná společnost není dokonalá. I v zavedenějších západních demokraciích, jako je třeba společnost britská či americká, by bylo naprosto absurdní posuzovat hodnotu čehokoliv podle převládajícího celostátního konsensu. Fakta se totiž nezjišťují statisticky.

Jsem skutečně asi velmi silně ovlivněn britskou skutečností, kde se ostře kritický přístup k vlastní společnosti, k vlastním politikům považuje za normální. Právě tento přístup vede podle bývalého šéfredaktora týdeníku Sunday Times Andrewa Neila k tomu, že se v Británii v poslední době politicky a ekonomicky vede velmi dobře.

Britské listy budou i nadále přinášet nové, nekonvenční a kontroverzní názory a budou to považovat vůči české společnosti i nadále za službu. O profesionalitě novinářů jako je Ivan Kytka či Jana Bobošíková existují nesporné, mezinárodně nosné důkazy. To, že jsou tito profesionálové nepřijatelní pro pracovní kulturu, která se šíří dnes v České televizi pod Zdeňkem Šámalem, neznamená nic.

Britské listy zajímají názory lidí, proto budou i nadále zveřejňovat objevné či nekonvenční články lidí odkudkoliv, zejména, pokud se budou odlišovat od stereotypního psaní zavedených sdělovacích prostředků. V tom je síla Britských listů. Neutuchající úsilí Jiřiny Fuchsové za plné získání dvojího občanství a práva na restituce je pozoruhodným příkladem dlouhodobé občanské aktivity, kterou můžeme jen podpořit.

Britské listy budou i nadále provozovat svou službu české společnosti. Doufejme, že se od konvenčního, defenzívně se vůči vnějšku definujícího společenství budou postupně oddělovat další a další jednotlivci, kteří v sobě najdou dostatek odvahy a nezávislosti, aby se dokázali podívat na skutečnost bez podpůrného štítu konvenčního maloměstského prostředí. Ten proces už začal a postupně se zrychluje. Je to proces spontánní, probíhá podle toho, jak česká společnost zraje. Pro Britské listy je čest mu napomáhat a rozrušovat konvenční stereotypy ze všech sil.

Potácející se trůn Jakuba Puchalského

Generální ředitel České televize se stal v posledních dnech terčem kritiky z mnoha stran. Jak víme, zpravodajství České televize by mohlo být o mnoho lepší. Píšeme o tom už půl druhého roku. Je to věc obecně známá.

Otázkou je: proč tak najednou? Proč ignorovaly všechny vlivné struktury zjevné nedostatky zejména zpravodajství České televize a nyní se najednou všichni na Puchalského sesypali?

Zdá se nám, že nejde ani tak o objektivní, veřejně prospěšný zájem, ale že Jakub Puchalský a jeho spolupracovníci - možná neúmyslně, v důsledku své neefektivnosti - konečně ohrozili partikulární osobní zájmy.

Minulou středu Puchalského Českou televizi kritizovali profesní lobbisté z prezídia České filmové a televizní akademie. Zdá se, že hlavně proto, že poněkud arogantní, byrokratické a neefektivní jednání ze strany pracovníků ČT ohrozilo příjmy soukromých českých televizních společností, finančně závislých na České televizi. Pak začali Českou televizi kritizovat - také ze subjektivních, politických zájmů - poslanci ODS v mediální komisi, že prý Česká televize nedává vyvážený prostor představitelům všech hlavních stran. Kritici dosáhli toho, že byl z funkce programového ředitele donucen odejít Angličan Gordon Lovitt, podle jeho slov proto, že je Angličan. Je-li důvodem skutečně jenom jeho nečešství, byl by to skandální důvod.

Zajímavé je, že se zřejmě změnily mocenské poměry i v Radě České televize. Tato Rada, která se dlouhodobě vůči poměrům v České televizi stavěla do pozice mrtvého brouka, se nyní najednou probudila a  varuje, že ČT ztrácí charakteristiky" média veřejné služby". Proč asi? Před rokem konstatoval šéf Rady České televize Jan Jirák v rozhovoru s časopisem Konfrontace, že požadovat v tržním prostředí, aby sdělovací prostředky poskytovaly prostor ke smyslupné společenské komunikaci, je nemožné a ztracené - budeme se muset podle něho prý vrátit k samizdatu. Je chvályhodné, že, jak se zdá, Jirák a Rada České televize tento poraženecký postoj náhle opustily. Dokonce byl v plném znění zveřejněn i Puchalského původně utajovaný projekt reformy zpravodajství, jehož publikace se BL bezvýsledně dožadovaly od léta 1998.

Opakujeme, je to všechno chvályhodné, ale pročpak se to děje zrovna teď?

Cynické hlasy našeptávají, že to všechno asi nemá příliš mnoho společného s úsilím o zlepšení kvality veřejnoprávní televize, ale s osobními, lobbistickými zájmy.

Třeba nás však kritikové přesvědčí svými činy o opaku.

Václav Pinkava

Hlásím se jako jeden z elektronických signatářů této 'ex-studentské' výzvy současné politické garnituře. Výzva je však oprávněně kritizována za to, že nenabízí jasnou, bezprostřední alternativu. Dlužím tedy (přinejmenším sobě) vysvětlení proč jsem ji podepsal.

Jak neotevírat dveře druhým

Začnu, jak už mám ve zvyku, trochu od lesa. Když jsem kdysi na Oxfordu zahájil v prvním ročníku psychologie a fyziologie doplňkové studium statistiky, docela mne udivila moje paní profesorka. Chtěla na mně hned na začátku písemnou práci na téma "Jak otevřít dveře?" Ptal jsem se jí proč, jakpak to se statistikou souvisí. Odpověděla mi velice milým, ale ohromujícím způsobem, který mé uvažování nadosmrti pozměnil. "Vždyť já vás neznám. Až budu vědět, jak srozumitelně se vyjadřujete ohledně něčeho, co předpokládám, že už určitě znáte, pak teprve budu schopna posoudit z vašich dalších písemných prací, zda jste pochopil mou studijní látku!"

Tehdejší písemný rozbor považuji za nejhmatatelnější nedodělek svého života. Dodnes mne doslova napadají jiné varianty jak napsat tuto práci. Dveře, to je pojem příliš široký, a nebudu to zde otevírat dokořán. Zkuste si tu definitivní písemku napsat sami.

Do kategorie dveří patří i dveře v podlaze, vedoucí do propadliště

Ale co lidem zbývá? Defenestrace? Volby?

Ve volbách do Sněmovny jsme nuceni volit strany a jimi vybrané jednotlivce si do svých postů dosadí sami. Ve stranických kancelářích se však tetelí ovce, a do čela se dostávají vlci v rouše beránčím.

Jakožto kandidáty do Senátu, (kam máme kvůli ústavní vyváženosti bezmála povinnost a zajisté chuť volit 'osobnosti') nám strany podstrkují nevěrohodné kandidáty oblečené ve stranických barvách, byť dočasně přelakované na bezbarvé nezávislé, barva která se úžasně dobře nosí. Ale nezávislost je iluze a v praxi se bílá vrána do zahraničního výboru nedostane.

V zemi, kde předseda nejsilnější strany nemá na vlastním sjezdu ani symbolického protikandidáta, nevládne demokracie, ale provinční monarchie. Není divu, když se monarcha království ODS nebo ČSSD nehodlá bavit s ulicí. Králové jsou odjakživa schopni navazovat svá spojenectví v zájmu své vlastní vlajky a vzájemné stability. Nicméně paktování čerta s ďáblem nikoho třetího nespasí.

Omamná sloučenina

Důvodů k podepsání výzvy je mnoho, odlišných a neslučitelných. Pro mnohé to není výzva ke vzpouře na lodi 'Bounty' (něco jako Blahobyt), ale na lodi Mizérie, a jejich snaha změnit svou materiální situaci jakkoliv, je žene od komunistů k populistům. Jiní v této situaci vidí příležitost přidat se na vítěznou stranu s předstihem, jak už bývá v Čechách zvykem. Někteří jsou pouze naivní. Zbývají filosofové. Ne nadarmo je apel doma na web stránkách www.filosofie.cz

Vzkaz politikům: Umění odejít je vůdcovská vlastnost

Přesněji řečeno, vůdcovská vlastnost je včas předat kormidlo schopnějšímu nástupci. Mám na toto stanovisko jak se říká papíry, neboť jsem před lety absolvoval týdenní kurs na 'leadership skills' a jeho závěrečná bojová hra mi přinesla zásadní poznatek. Byl jsem to já, který náhodně vyfasoval vůdcovství v simulaci, kde skupina rozvátých parašutistů má třicet minut na to sejít se a být zachráněna vrtulníkem. Naše vysílačky měly vybité baterie, byla tma, atp. Po pěti minutách bylo celkem jasné, že je mezi námi člověk, který má přirozenou autoritu, břitký rozum a schopnost prioritisovat, člověk, jehož povely nikdo nezpochybňuje. Spasitel. Já jsem to bohužel nebyl. Jediné správné, co jsem pro spásu skupiny mohl udělat, bylo abdikovat v jeho prospěch. Provedl jsem to. Simulovaná helikoptéra nás vyzvedla dvě minuty před příchodem nepřátelských ozbrojenců. Pak jsem se zasmušile zeptal lektora, co si myslí o mých vůdcovských schopnostech. "Výborné. Taková objektivita v zájmu věci se málokdy vidí," zalichotil mi.

Budík pro stranické aparáty

Pokud není mezi vámi nikdo lepší než stávající vůdce, jděte s vašim vyvolencem třeba do pekel, s pocitem, že jiné východisko není. Uvědomte si tu odpovědnost, že své bližní berete s sebou. Pokud lepší člověk mezi vámi přešlapuje a čeká, pomozte mu hlásit se o své právo a povinnost stát vám v čele. A pokud ten, který v čele stojí není schopen zdravého úsudku, pomozte mu odejít dobrovolně, sportovně, když je pořád blízko vrcholu .

Vzkaz 'studentům'

Takového člověka sice lze utlouct k demisi davem, ale není to důstojné. Dav je nejtupější z tupých vražedných předmětů.

Ale co davu zbývá. Symbolická gesta?

Vzkaz davu

Tak ať.

V zemi, kde je dramatik president, navrhuji teatrální gesto na závěr. Ve filmu Merlin je určitá inspirace. Zlou čarodějnici a její staré obyčeje nelze porazit nátlakem a konfrontací, ale tím, že se od ní odvrátíme, že jí lidově řečeno ukážeme záda a v duchu pošleme někam do ústraní, ne do propadliště.

Takže pro nastávající protestní happening navrhuji vyrobit podobizny konkrétních politiků, kteří by měli odejít, a postavit je na dolní konec Václavského náměstí, tam, kde nedávno stála zvrácená jezdecká socha od Davida Černého. Co se mne týče, snad by mi stačil 'jinak myslící' billboard Klauszemana z Letné.

A pak se všichni mlčky obraťme zády k nim, a čelem k nově osvětlenému Museu, poďobanému neštovicemi našich dějin.

Minutu ticha.

Třetího prosince u koně, 16h.

Přijďte.

A pak zase odejděme, a nechme našim demokraticky zvoleným vůdcům čas na sebereflexi, a důstojný odchod. Trochu času.

Děkuji.

Jiří Bálek

Dovoluji si Vam poslat text k nyni aktualni diskusi o Ceske televizi. pojednava o nasi vlastni zkusenosti s chodem (ci spise nechodem) CT. Jiri Balek, vedouci KOKTEJL TV (nezavisleho produkcniho tv studia geografickeho magazinu KOKTEJL - viz www.koktejl.cz )

V minulém čísle jsme na stránce KOKTEJL LIVE inzerovali vysílání nového televizního magazínu KOKTEJL PLANETY ZEMĚ. První díl měl být vysílán 12. října 1999. Bohužel nebude.

Tento pořad jsme připravovali pro Českou televizi dva roky. Většinu času nezabrala tvůrčí činnost, ale nekonečná jednání s molochem této veřejnoprávní televize. V září 1998 byl konečně hotov pilotní pořad, který byl schválen a bylo rozhodnuto o natáčení dalších dílů. Termín zahájení vysílání byl několikrát posunut, podle toho jak odcházeli a přicházeli lidé na důležitých postech v ČT. Mezitím první díl ležel v šuplíku, ale my jsme přesto natáčeli další díly (neboť jsme byli ujišťováni, že o pořad je zájem a že se s ním počítá do vysílání). Situace byla klasická - všem se pořad líbil, všichni ho chtěli vysílat, ale nikdo pro to nehnul ani prstem. Závěry z jednání, která proběhla, byly často hned o několik dní později ze strany ČT změněny aniž bychom o tom byli informování. Koncem srpna letošního roku už jsme si už mysleli, že jsme celou mašinérií prošli a konečně se blížíme k vytouženému vysílání. Byl stanoven termín vysílání prvních šesti dílů, byť vysílací čas by zcela minul cílovou skupinu (posuďte sami: premiéra v úterý v 16.55 a reprízy ve čtvrtek v noci ve 3.40 a v pátek v 15.15 hodin). Doufali jsme, že se čas alespoň jedné reprízy trochu změní, ale hlavně jsme se těšili, že dvouletá práce konečně přinese nějaké plody. Když v tu chvíli přišla rána v podobě rozhodnutí nového programového ředitele (mimochodem, máme jistě jedinou veřejnoprávní televizi na světě, v níž o programu rozhoduje cizinec!), že pořad se nesmí jmenovat KOKTEJL PLANETY ZEMĚ. To bylo měsíc před zahájením vysílání. Přitom název KOKTEJL PLANETY ZEMĚ byl zvolen po pečlivém výběru a před více než rokem schválen vedením České televize. Stejně tak byl schválen pilotní pořad i znělka, která byla v České televizi vyrobena.

Díky rozhodnutí jediného člověka, který ani nebyl přístupný jednání, na němž bychom měli šanci vše vysvětlit, bylo tak zrušeno vysílání nového magazínu, na kterém po dva roky pracovala řada lidí a který stál spoustu finančních prostředků!

My se však nevzdáváme a doufejme, že se budete moci s magazínem KOKTEJL PLANETY ZEMĚ ještě setkat.

Jiří Bálek, KOKTEJL TV

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Pozornost si jistě zaslouží také ležérní vztah k diplomatickému protokolu, když o ruském stanovisku nebyl oficiálně informován náš zastupitelský úřad v Moskvě, ani naše ministerstvo zahraničí.

Vrcholem všeho je pak rada, abychom si uvědomili, že naše údajné vměšování do vnitřních záležitostí Ruska je projevem nevděčnosti.

Předseda zahraničního výboru Senátu Michael Žantovský včera logicky nahlas přemýšlel, zda se v Rusku ta vděčnost náhodou neočekává v souvislosti s bratrskou vojenskou pomocí z roku 1968.

Je správné, že oficiální stanoviska našeho ministerstva jsou věcná a trpělivě se v nich vysvětluje, že "postup ruských sil v Čečensku již není pouze vnitřní věcí Ruské federace, neboť jsou při něm rozsáhle a opakovaně porušována lidská práva a přináší utrpení civilistům."

Naše stanovisko je ostatně identické se stanoviskem našich partnerů v Severoatlantické alianci. Rusko si bude muset uvědomit, že je naší vnitřní záležitostí, zda pozveme, či nepozveme na návštěvu čečenského ministra zahraničí, kterému navíc díky vlastním historickým zkušenostem velice přesně rozumíme. V Moskvě by se měli rychle uklidnit, pokud nechtějí riskovat negativní dopad na česko-ruské vztahy. Důvodem aby v Rusku opatrně volili slova, by pak konkrétně měla být hrozba zavedení vízové povinnosti. Komplikovaně by komunikovali s různými agroplasty.

26.11.1999

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Kdyby k takové shodě došlo dříve, mohli všichni účastníci sporu dospět k řešení, při kterém by nikdo neztratil tvář.

O kompromisu, který byl nakonec domluven to říci nelze. V zájmu ukončení aféry, která ničila českou pověst a hrozila způsobit významné mezinárodní komplikace, museli na své vyhrocené postoje rezignovat všichni.

Ústečtí zastupitelé v zájmu občanů bourají plot, který před tím v zájmu občanů postavili. Město vykupuje rodinné domy z peněz, které jako dotaci obdrželo od vlády, přesto že její předseda ještě nedávno prohlásil, že se vláda nenechá vydírat a odkoupení domků vládou nepřipadá v úvahu.

Vládní zmocněnec se jako státní úředník nemíní vyjadřovat k tomu, co říkají představitelé vlády, nicméně se vyjádřil, že vláda rozhoduje o použití dotací nad padesát miliónů.

Dotace pro Ústí činí deset a na vykoupení domků stačí necelé čtyři.

Krkolomná je pak i argumentace zastupitelů, kteří sice vykoupení domků na jedné straně prosadili, současně v něm ale nevidí systémové řešení sousedských vztahů.

Chybí vysvětlení, zda sousedské vztahy řešila pohledná zídka, která nebránila ani hluku, ani nepořádku a hodila se leda pro pořizování fotografií a televizních šotů. Jaký měla smysl, se už nedovíme, řeč je pouze o tom, že neměla a nemá nic společného s rasismem a s jakoukoli sociální segregaci.

Buďte tomu rádi a zapomeňte, zní vzkaz z Ústí. Nezbývá než doufat, že si rozebírání plotu povšimnou filmové štáby, které zachytili jeho budování a že použití zánovních panelů nebude mít ani příště nic společného s rasismem či sociální segregací.

24.11.1999

Ruští špióni v Praze?

Štěpán Kotrba

Doba mediální je jako podzim

Poučení? Noste nepromokavý kabát. Anebo zůstávejte doma. V každém případě byste ale neměli patřit k těm, kteří důvěřují v pravdivost a čistý úmysl médií. Ani kdyby předpovídali v Počasíčku Polojasno. Bohužel podle listopadového průzkumu IVVM je mnoho českých občanů přesvědčeno, že sdělovací prostředky:

Ale teď vážně

Jan Charvát (v pořadu Fakta ČT přezdívaný zřejmě Zeman) a Jaroslav Spurný (v Respektu asi pod zkratkou -bond-) jako zajisté dobře informovaní novináři - kontrarozvědčíci objevili věc dosud nevídanou. Rudý úsvit. Že totiž si ruští podnikatelé udělali z České republiky své Bahamy. Vyčetli to z dva roky staré "supertajné" zprávy české veřejně tajné služby - BIS. Ve vřídelním městě upíjejí černovlasí chlapci s ježkem na hlavě na kolonádě bublinky, mumlajíce přitom do mobilního telefonu "zděs Aljóša, zděs Aljóša, kak meňá slušajetě?" (ekvivalent českého "Tady Vorel, tady Vorel, jak mě slyšíte?"). Pak odejdou do svého pokoje ve svém hotelu. Jeden z "řady nesmírně závažných poznatků" české kontrarozvědky. Rusko prý "vyčlenilo pro potřeby svých agentů" miliardu korun na nákup nemovitostí pouze v západních Čechách, ve Varech.

Rád bych viděl takového idiota ve vedení operačního štábu druhé správy ruské rozvědky GRU, který by v jednu chvíli na tak malém území investoval miliardu do nákupu nemovitostí pro "agenty", kteří umí pouze rusky a měkce anglicky, mají ruský pas, jmenují se rusky a každý pozná, že jsou z Ruska. Notabene v zemi, kde Rusy za ta léta po roce 1968 opravdu milují. Dočetl jsem se totiž např., že "Hotel Bristol stejně jako několik dalších budov v Karlových Varech vlastní společnost Promtech, kterou zase ovládá moskevská rodina Kočerovů. ... Hotel v karlovarské Sadové ulici například patří moskevskému magistrátu, dům Ostende na kolonádě vlastí další ruská firma. ... Pokud je to pravda, tak mě to znepokojuje, vysvětluje svůj postoj karlovarský senátor Vladimír Kulhánek." Přímo geniálními postřehy pak hýří pro dva naivní senzacechtivé novináře bývalý československý agent uvnitř CIA, Karl Koecher. Jelikož ten pán byl opravdu respektovaným mužem své branže, nyní už odkázán po dekonspiraci a důchodu pouze na své vzpomínky a psaní memoárů, nedivil bych se, kdyby měl zcela svérázný smysl pro humor. Jak jinak si vysvětlit jeho senzační odhalení "když se jedná třeba o nemovitosti, které mohou produkovat zisk - jako třeba hotely - to dá vysvětlit i tak, že si chtějí přivydělat..."

Starý pán si dělá krutou srandu ze dvou naivků s magnetofonem a současně ještě možná říká pravdu. Vzácná chvíle...

Prachy v prachu

Jakákoliv tajná služba (včetně té české) má tři druhy příjmů a tři druhy výdajů. Veřejné (pro okruh zasvěcených ve své mateřské zemi, kde je vykazuje včetně výdajů svým poslancům a jejich branně bezpečnostní výbor přitom dělá, že je kontroluje), diskrétní (které jsou pod kontrolou rezidentů a o nichž ví možná i sektorový operační důstojník na centrále služby) a ilegální (o kterých ví pouze rezident či agent, nepodléhají zúčtování centrály, nejsou vykázány v žádných oficiálních dokladech služby a pocházejí či jsou používány na financování ilegálních operací - mezinárodního obchodu s informacemi. Další zdroje tvoří část oficiálních zisků krycích firem. Po objevení "české cesty privatizace" jsou takovým příjmem i "vytunelované" banky či jiné finanční spekulace).

• Jen aféry s drahými kameny způsobily několika českým bankám strategické škody v miliardové výši... Mlčí se o nich.
• Nemluvě o dobře placené činnosti řady privatizačních poradců. Ti ale nemluvili rusky, ale anglicky. Už se o nich také mlčí.
• Velká firma z energetického sektoru (ve vlastnictví státu) například ještě nedávno platila soukromou firmu (s.r.o.) za výkon funkce finančního ředitele koncernu 1 miliónem korun měsíčně. Jelikož společníci tohoto eseróčka byli tři, zisk to byl slušný. Aniž se kdokoliv z dozorčí rady koncernu - státní úředník - zajímal. Chudáci akcionáři (občané). Ale nedej bože, když se po nástupu vlády ČSSD ledy pohnuly... To vám bylo najednou křiku.
• České dráhy zase platily public relations svého ředitele částkou 40 - 80 miliónů Kč ročně po dobu několika let firmě, jejíž hlavní náplní činnosti bylo pálení alkoholu a výroba likérů. Tam stačilo, aby došlo k obměně lidí a ejhle. Je podaná žaloba současným vedením ČD. Ale o ministru dopravy se prý uvažuje jako o kandidátovi na odchod, dočetl jsem se v "seriózních" lidových novinách.

Velký blondýn s černou botou

Každá služba má své krycí firmy. Česká rozvědka je mívala především v Evropě. Proslavená tím byla např. Vídeň, kam se jezdilo "na skok" a jejíž tajná služba byla a doposud je tak malá, slabá a k ničemu, že jí pohrdali i bulharští agenti. Čeští Jamesové Bondové však neseděli pouze za humny, oblíbili si i Hamburg či Mnichov, neboť pod hlavičkou mezinárodních špeditérských a obchodních firem je opravdu tma. Navíc pohyblivá. Avšak vlastnili i hotely či kasina na Floridě (byli to Yankeeové každým palcem), neštítili se ani nevěstinců v Chicagu či projekčních kanceláří v Londýně (záruka britské solidnosti). Řídili firmy po celém světě a třeba prodávali české sklo do Thajska a za něj vozili výpočetní techniku, tehdy ještě embargovanou (dokud neumřeli). Nikdy však nekoncentruje služba více firem na jednom teritoriu, nikdy není občan jejího státu zaměstnancem či majitelem firmy a nikdy nespí rezident s pistolí pod polštářem či zmožen alkoholem v bordelu. Vždy je to úctyhodný a přitom nenápadný inženýr či doktor práv, umí dva či tři jazyky a udržuje svůj zevnějšek i svou firmu v oblasti velmi solidního, konzervativního průměru. Nesnídá kaviár a Igristoje, nekupuje si Čajky po Jakešovi, nemá doma sbírku samopalů. Nevybočuje v ničem z řady.

Nikdy není šéfem německé krycí firmy ekonomický emigrant Pepa Vyskoč, ale jako majitel vystupuje třeba čistokrevný potomek pruského generála či bývalý důstojník SS, (nejlépe s členskou legitimací Sudetoněmeckého landsmandšaftu či CSU v kapse, který naposled v ČSR pobýval v roce 1944). Řediteluje pak jeho syn, bratranec či tchán. Nebo je majitelem holandský inženýr s trvalým bydlištěm v Bruselu. Nebo švédský penzionovaný námořní kapitán, u kterého nikoho nepřekvapí, že za ním přijíždějí hosté z celého světa. Říká se tomu krycí legenda a na její vybudování se vynakládají ty největší částky z "čistých" diskrétních zdrojů. Jedinou výjimkou jsou nadace a jiné dobročinné spolky, které s kopcem obnošeného šatstva a minerálek pendlují přes hranice rozvojových zemí či do válečných zón. Ty umožňují vyprat i hodně špinavé peníze. A nejlépe to jde tehdy, když za nimi stojí ctihodná či dokonce veřejnoprávní instituce. Legenda totiž musí obstát v ostré "kapitalistické" mezinárodní konkurenci. Nejen kontrarozvědky domácího státu, ale i ostatních rozvědek v tomto teritoriu operujících. Všichni přeživší jsou profesionálové, protože ten, kdo není, je už buď mrtev (autonehoda, sebevražda, nešťastná náhoda), nebo zatčen (od daňových úniků, drog, přes zpronevěru až po mravnostní delikty), nebo vyhoštěn (třeba za pašování). Neboť za informace vedoucí k odhalení takové krycí firmy jinou službou musí hloupá kontrarozvědka zaplatit. Stejně ilegálními penězi, jaké produkují "rozkrytí" protivníci. Na ilegální konto spravované "na dálku" rezidentem v nějaké panamské či filipínské bance. Zisk z "odhalení" pak ale putuje do veřejných zdrojů... Protože kdyby platila kontrarozvědka svou vlastní neschopnost z peněz svého státu, těžko by to dokázala obhájit například před poslanci z opozice, kteří rádi sedávají právě v "kontrolních" výborech a komisích. A ministr kterému ukradli portfej by musel podat demisi...

Nejhůře obstála v poslední době krycí legenda extravagantního britského rezidenta MI5, diplomata Hurrana. Britská rozvědka se však za tuto prohru bude určitě mstít ještě dlouho. Málokdy se stává, aby americkým voňavkářem "vlastněná" televize "práskla" britského Jamese Bonda a ještě přibalila v přímém přenosu i jeho bydliště. A málokdy také dojde k tomu, aby se budoucí ministr pro tajné služby soudil s PR agenturou, spoluvlastněnou bývalým pracovníkem britské ambasády, která se přitom specializuje na politický lobbing. Není také obvyklé, aby tajná služba financovala vydávání knihy o informacích, které získala od přeběhlého agenta nepřátelské služby a aby tím kompromitovala kdekoho. Nehledě na faux-pas, které bude zřejmě muset vysvětlit (pokud už tak neučinil) ministr vnitra Jejího Veličenstva nejen Jejímu Veličenstvu, ale i na zasedání kabinetu či poslancům svého parlamentu.

Standardem je, alespoň u nás, stará známá CIA

Nejlépe si (podle analýzy veřejně dostupných zdrojů o třípísmenkových agenturách) oproti tomu vedli za poslední desetiletí agenti izraelské služby Mossad, kteří dokázali mít "své" uspané lidi v každé větší evropské firmě či bance. Mohli tak s mizivou mírou rizika pasivně monitorovat pohyby zboží i peněz (ještě si přitom vydělat) a podezřelé převody kontrolovat, což ukázali před a při operaci v Zálivu (kdy operovali napříč Evropou ve snaze rozbít Saddámův zbrojní program) či při lokalizaci účtů jugoslávských prominentů (kdy jim stačilo sedět v kanceláři). Mossad se při získávání věrných zaměřil i na věčně kočující lid od pera a mozku. Cestující vědec, spisovatel, fotograf či novinář nevzbudí pozornost. Navíc může být zvědavý, protože jezdí po vědeckých sympóziích, sbírá materiál na nový román či připravuje novou reportáž. Nikdy nikdo nenapíše vše, co se dozví. Umí mlčet i mluvit. Dá se ocenit novinářskou cenou. Legálně. A své redakci či univerzitě nemusí předat všechny poznámky či snímky, které získá. Navíc je prakticky bez rizika může v digitální podobě ještě ten den poslat přes satelitní telefon či po Internetu kamkoliv. Aniž vzbudí podezření. Kdo je příjemce, to ví pouze jeho provider a on. Nechá li si narůst vousy, může se pohybovat i ve Lvově. Šalom, rebe.

Jen někteří novináři z Respektu ale napíší i to, co neví. Jó, ona špiónománie je nakažlivá hra. Zvláště tehdy, když se tak mocně diskutuje o majoru Zemanovi či agentu milovníkovi v našich televizích či časopisech... Mediální legendě - Romeovi se chtějí hned všechnu české blondýnky vrhnout kolem krku. Jeden z kmenových redaktorů Respektu to dotáhl (alespoň na chvíli) dokonce až na opravdového náměstka špiónů. Jeho kvalifikace pro tuto životní roli je mi dodnes záhadou. Pravda je, že mu to slušelo. I potom. A jedna vousatá špiónka se zase vrátila k původnímu řemeslu. Neslušelo jí to. Nesluší jí to ale ani dnes. Píše. Prý zasvěcené komentáře. Ty komentáře i noviny jsou opravdu lidové.

Fraška: Osoby a obsazení

Pánové Charvát a Spurný ve svém "respektovaném" diletantismu však došli tak daleko, že prokombinovali starý námět (1992-5 v případě osidlování Pavlových Karlových Varů, dnes už je to Praha) i scénář ( © Vulterinova BIS, 1997, informace staré jako ponožky, nicméně stejně tajné), nové herce (senátor/poradce pro všechno - Žantovský a poslanec/specialista na polojasno - Nečas) i statisty (ministr bez portfeje - Bašta - ten v tom kuse vlastně ani nehraje) a spojili to vše s úplně jinou scénou (Václavské náměstí deset let poté, kdy do Karlových Varů se přestalo jezdit s CK Rekrea, jak nás poučili před několika dny bývalí studenti ve Skanzenu totality). Jen aby "žurnalisticky objektivně" dokázali, jak nebezpeční jsou všichni, kdo se kamarádí se zlými komunisty, jsou (nedej bože) levicového smýšlení či byli v uplynulých dvaceti letech v Moskvě nebo u Černého moře na dovolené a rozumí, když je někdo pozdraví Zdrávstvujtě. Objektiv kamery se musel potit, aby to objektivně dokázal. Zdá se vám to fantastické nebo nesmyslné? Nikoliv. Je to české. Čeština je přitom tak krásný jazyk... "Prozaičtější vysvětlení nabízí bývalý rozvědčík Koecher: Může to znamenat, že ten druh zpravodajské činnosti těchto lidí je relativně nevinný. Že se nemůže stát základem vyhoštění... a já bych zrovna neříkal že máme mizernou kontrašpionáž", cituji si z článku, který vyšel v internetovém deníku Neviditelný pes, "kterému se snaží šéfovat" spisovatel Ondřej Neff. Na konec svého objevného článku (v Neviditelném psu jsem jej četl já, bůhví, kde své perly zveřejnili mimo veřejnoprávní ČT ještě) pak dva čeští "novináři" dodali perličku: "A závěrem nesmíme opomenout: k informacím, které BIS ve zprávě uvádí, se představitelé Ruské federace nevyjádřili. Na naše žádosti o rozhovor s velvyslancem Nikolajem Rjabovem či dalšími představiteli ruské ambasády vůbec nereagovali." Fuj ti hnusní imperialisté z Východu.

Nedivím se jim.

Vlasta Leporská

V sobotu 20.11.99 odvysilala CT na kanalu CT2 projekt Fera Fenice "Den s Ceskoslovenskou televizi". Rada bych timto Ferovi Fenicovi podekovala za tak znamenity napad a za zrejmou obetavost pri jeho realizaci vzhledem k obstrukcim, jimz byl tento projekt vystaven ze strany CT. Nesledovala jsem "Den s Ceskoslovenskou televizi" cely a tak nevim, zda obsahoval i nektery z poradu, ktery koncem osmdesatych let moderovala Marcela Augustova, dnes hlavni moderatorka Udalosti. Obavam se, ze nikoli. V takovem pripade by totiz divaci dostali moznost zaznamenat tehdejsi nazorovou orientaci dnesni prominentni moderatorky jako osoby zaprisahle loajalni k minulemu rezimu. Vzpominam si, jak Marcela Augustova s kamennym vyrazem ve tvari odsuzovala radeni rozvratnych protisocialistickych zivlu na Vaclavskem namesti a jinde, ktere svymi vstupy do jejiho poradu tehdy zprostredkovaval Jiri Hrabovsky.

Inu, po necelych deseti letech ji jiz patrne nevadi moderovat zpravy v nesocialisticke televizi (nebo, ze by se ta televize tak docela nezmenila?) Lze samozrejme namitnout, ze Marcela Augustova je predevsim profesionalni moderatorka (kterych aby v CT pohledal) a proc stale vyvolavat duchy z minulosti. Problem je, ze dobrych moderatoru by se v Ceske republice mozna naslo dost, jen jaksi nenachazeji uplatneni v CT (rada takovych radeji saskuje v komercnich televizich). Naopak, mnozi z CT odesli. V te souvislosti je na miste otazka: "Kde je napr. Jolana Voldanova, ktera dokonce loni vyhrala soutez Tyty?"

Poznámka JČ: Pokud vím, Jolana Voldánová odešla z ČT na vlastní žádost starat se doma o děti.

K tomu napsal Petr Jánský: "Takto napsane je to nekorektni. J. Voldanova byla moderatorka, dokonce jedna z nejlepsich v tehle zemi. Sla na materskou. Ze zakona ma pravo se vratit na stejne misto, ktere delala pred materskou. Nasla vsak zavrene dvere a nabidku na moderatorku poradu Nad dopisy divaku (to vymyslela Fuchsova). Co ji asi jineho zbylo nez vyse uvedene?"

Poznámka JČ: Souhlasím, že Jolana Voldánová byla jednou z nejlepších moderátorek v této zemi.

Chce Velkolom Čertovy schody odtěžit Koněpruské jeskyně?

Děti Země, Beroun

Kauza českého nejrozlehlejšího vápencového lomu Velkolomu Čertovy schody, který se paradoxně nachází uvnitř chráněné krajinné oblasti Český kras, začíná být důležitým precedentem. Bude totiž nutné rozhodnout, zda uspěje zájem ochrany přírody a jednoho z nejkvalitnějších ložisek vápence na světě, anebo spíše těžařská lobby nadnárodních společností. Do budoucna lze očekávat, že význam tohoto střetu bude stoupat, podobně jako tomu bylo u souvisejícího problému dříve plánované cementárny Tmaně.

Zahraniční společnosti Heidelberger Zement (původem Německo) a Lhoist (původem Belgie) jsou majitelem akciové společnosti Velkolom Čertovy schody, kterou nechává náš stát za směšně nízké finanční odvody z vytěžené suroviny, dobývat unikátní ložisko vysokoprocentních vápenců. Ty jsou pak využívány pro výrobu cementu, vápna, nebo k odsíření. Ve všech těchto případech lze použít vápence o nižší kvalitě, než se nachází v koněpruském ložisku. Ty jsou vhodné zejména pro chemický, farmaceutický či sklářský průmysl, kde se spotřebovávají v podstatně menších objemech. Docházelo by tedy k podstatně menším škodám na krajině.

To je jeden z podstatných argumentů, protože přímo v tzv. dobývacím prostoru se nacházejí přírodní rezervace a národní přírodní památky. Právě vynětí přírodovědně nejcennějších částí z tohoto prostoru si dalo Ministerstvo životní prostředí jako podmínku pro vydání souhlasného stanoviska k příští těžbě. Neochota Velkolomu Čertovy schody na tuto podmínku přistoupit nabízí otázku: Chce Velkolom Čertovy schody vytěžit také Koněpruské jeskyně, které se v místě navrhovaném pro odpis nacházejí? Tato otázka je samozřejmě trochu nadnesená, ale tvrdohlavost těžaře naznačuje jeho postoj k daleko podstatnějšímu kroku - odpisu zásob ve všech částech I. a II. zón chráněné oblasti. Ten požadují místní obce, občanská sdružení a lze předpokládat i podporu státní správy. Dobývací prostor by se tím zmenšil o více jak 60% a to by těžaře konečně donutilo s cennou surovinou zacházet hospodárně a nevyužívat jen pro zisk za každou cenu.

Zde hledejme kámen úrazu. V neposlední řadě je třeba připomenout, že Velkolom Čertovy se odpisům zásob vyhýbá již řadu let. Odpis významné části dobývacího prostoru navrhovalo Ministerstvo životního prostředí již v roce 1995. Velkolom Čertovy schody však odmítl vydat dokumentaci k ložisku, bez které nelze odpis provést, ačkoli je to jeho povinností z horního zákona. Jeho přístup k ochraně životní prostředí dokladuje i špatně vypracovaná studie vlivu na životní prostředí (EIA). Ředitel Velkolomu Čertovy schody Ing. Korbel sice tvrdí, že studie leží na Ministerstvu již sedm měsíců, ale již neříká celou pravdu. Ministerstvo totiž ji vrátilo k dopracování z důvodů závažných nedostatků. Dokumentace například neobsahovala způsob využití suroviny, což je v tomto případě jeden z nejdůležitějších aspektů.

Kampaň "Za záchranu Českého krasu" podporují Nadace Partnerství a Nadace rozvoje občanské společnosti

Václav Pinkava

I make my statement as one of the electronic signatories of the appeal by he student 'class of 89' for the departure of today's political leaders. The appeal has been rightly criticised for not offering a clear and immediate alternative. And so I owe an explanation (to myself at least) why I signed it.

Let me approach the subject in a roundabout way, as I often do. It is a while back now, when as part of my first year PPP studies at Oxford I took the statistics course. I got quite a surprise from my lady tutor. The first essay she asked me for was to be entitled "How to open a door..." I asked her why and what this had to do with statistics. She replied in a very pleasant but earthshattering way, which has altered my thinking for life. "I don't know you. When I've had a chance to see how clearly you express yourself on a subject you presumably fully understand already only then will I be able to judge from your essays, whether you've understood the subject I'm teaching!"

I consider the essay I handed in, the most blatant piece of unfinished work in my life. To this day I get accosted by ideas how else to write the essay. A door is a broad concept indeed, and not to be opened wider here. Try to write the ultimate essay yourselves.

To ask anyone to leave the scene when the only way out is into the pit, the dustbin of history, that is surely impolite, and the 'thank you' which has been attached embodies haughtiness and snide insult. To wit, the connection with the identical exhortation ten years ago makes it all even more brazen. The doors, so 'politely' held open by the hands of one hundred thousand citizens lead to the abyss, where the former communist cadres lie rotting.

In the elections to the Lower house we are forced to vote for parties, and they appoint their chosen few to political posts. Within the party offices we find cowering sheep, and wolves in sheep's clothing at their helm.

When it comes to the Senate (where not only our wishes but our duty to the system of constitutional checks and balances behoves us to elect figures of esteem), we are proffered insubstantial candidates wearing the party colours, albeit temporarily washed out to the transparency of the Independent - a colour very much in fashion. But independence is an illusion, and in practice the odd man out does not get to work in the committee for foreign affairs.

We are in a land where the leader of the strongest party does not have even a symbolic rival for his post at his party conference. This is not democracy, but provincial monarchy. No wonder when the monarch of ODS-land or CSSD-land does not deign to talk with the plebs. Kings have always been apt to form alliances to protect their own flag and mutual stability. But a pact between two devils does not lead to salvation for anyone else.

There are many incompatible reasons to sign the proclamation. For many this is not an appeal to Mutiny on the Bounty, but mutiny on the Good Ship Misery. Their wish to change their day-to-day material situation drives them from communism to populism. Others see this situation as an opportunity to join the winning side ahead of good time, as is so often the case in Bohemia. Some are only naive. That leaves the philosophers. No coincidence that the appeal began on the www.filosofie.cz website

To be more accurate, a true leader hands the helm to his more capable successor in time. I've got the papers to prove it, as they say. Many years ago I went on a week long Leadership Skills course, whose final challenge match taught me a basic truth. It was I who drew the short straw and became Leader in a simulation where a group of scattered parachutists have thirty minutes to find each other and be rescued by helicopter. Our transmitters had weak batteries, it was dark etc. After five minutes it was more or less clear that there was one among us with a natural presence, an incisive mind and ability to prioritise, a man whose word nobody questioned. A saviour. Unfortunately, not me. The only right thing to do in the interest of the group was to step down in his favour. I did so. The simulated helicopter picked us up two minutes before the armed enemy arrived. Crestfallen, I then asked the tutor what he thought of my leadership skills. "Excellent. Such impartial assessment of a situation is seldom seen," he flattered me.

If you have no-one better in your midst, by all means follow your chosen leaders all the way to hell, in the sure and certain belief that there is no alternative. But remember your responsibility, that you are taking your fellow man with you. If there is someone better among you, who is shuffling their feet and waiting, help them claim the right and duty to lead you. And if the leader you have is incapable of sound judgement, help them to go voluntarily, as a sportsman, while still near enough ahead.

Yes, it is possible to bludgeon such a person into resignation, but it is not dignified. As blunt instruments go, a crowd can be the most thick of all murder weapons.

But what do we give the crowd to vent its frustration. Symbolic gestures?

Very well then.

In the land with the playwright president I propose a theatrical gesture to end all gestures. I find some inspiration in the film 'Merlin'. We cannot beat the evil witch and the old customs by pressure and direct confrontation, but by turning our backs, by sending her offstage into oblivion, not the abyss.

So, for the forthcoming protest happening I propose the following: Make some blowup pictures of the particular politicians who should go, and place these at the lower end of Wenceslas square, at the place recently occupied by David Cerny's perverted equestrian statue. As far as I'm concerned, a replica of the Klauszeman 'we think differently' billboard from Letna would do nicely.

And then, let us silently turn our backs on them and face the newly illuminated Museum, pockmarked by history.

A minute's silence.

The third of December then, by the horse, four pm.

Come along.

And then let us go away again, and leave our democratically elected leaders time for self-reflection, and a dignified exit. A bit of time.

Thank you.