pondělí 6. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Debakl v Seattle:
  • Světová organizace pro obchod - je na naší straně! (Observer) Česká politika:
  • Jestliže dinosauři odejdou... (Andrew Stroehlein) Reakce:
  • John Keane reaguje na kritickou recenzi své knihy o Havlovi Recenze Keanovy knihy o Havlovi:
  • Lekce pluralismu (Jan Čulík) Petice a česká politika:
  • Občasná spolčenost (Václav Pinkava)
  • Jak je to v Čechách s peticemi a  s demokracií (Václav Pelíšek)
  • Jak ale omezit moc politiků? (Vlasta Leporská) Česká televize:
  • Může ČT platit za výrobu pořadů reklamou? (Jaroslav Plesl, Jiří Bálek) Ekologie:
  • Jiří Drda nominován na Ropáka roku 1999 (Děti Země)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech! Buďte, čeští podnikatelé, hrdi na jejich nezávislý tón! (Nebát se a nekrást!)
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ


    Co je nového v České republice

  • Sjezd ODS v Liberci znovu zvolil šéfem strany Václava Klause. Klaus byl jediný kandidát. Získal 215 z 265 platných hlasů, tedy více než 80 procent hlasů.

  • Vicepremiér Vladimír Špidla a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů a senátor Richard Falbr předpokládají, že po sjezdu ODS a znovuzvolení Václava Klause do jejího čela bude prohloubena opoziční smlouva a bude schválen návrh státního rozpočtu.

  • Jan Ruml by chtěl zakázat komunistickou stranu, přestože má volební podporu téměř pětiny českého obyvatelstva a je druhou nejpopulárnější českou stranou. Ruml to uvedl to v televizi Prima.

  • Sjezd KSČM schválil Grebeníčkovu novou stranickou politiku. Delegáti žďárského sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy schválili novou stranickou linii předsedy Miroslava Grebeníčka. Je rozhodnut definitivně skoncovat se všemi, kdo nostalgicky vzpomínají na předlistopadové praktiky. Z  KSČM vybudovat moderní demokratickou stranu.

  • Petr Štěpánek kritizoval na sjezdu ODS Českou televizi, že je v ní přemlynářováno. (V Britských listech o tom psal Jaroslav Plesl zde.) Kritizoval také moderátora Romana Proroka za jeho údajnou politickou zaujatost. Prorok se hájil, že není za svou práci odpovědný ODS, ale koncesionářský poplatek platícím divákům, jichž je "daleko více než členů ODS". (Ale koncesionářský poplatek platících diváků je taky daleko více než členů Unie svobody, podpora kteréžto politické straně se vyskytuje v ČT přece jen poněkud často.)

  • O významu pátečních demonstrací v ČR píše v aktuálním vydání časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Děkujeme, odejděte. Dr. Petr Erbák z Rakovníka upozorňuje, že text petice bývalých studentů revolucionářů je zde.

  • BBC o revoluci v Československu. Na anglických stránkách rozhlasové a televizní společnosti BBC se vzpomíná na průběh revoluce v ČSSR v listopadu 1989.

    Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

    Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

    Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas:

    Hezky den pane Culiku,

    dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz.

    Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Dlouho utajovaný "osobní majetek" Jakuba Puchalského, totiž reformní projekt České televize, na jehož základě byl Puchalský na jaře roku 1998 jmenován do funkce generálního ředitele ČT, byl konečně zveřejněn. Je od 8. listopadu 1999 na adrese http://www.czech-tv.cz/rada_ct/jednani99/puchalsky_projekt.htm

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Světová organizace pro obchod - je na naší straně

    Po debaklu při vyjednávání o liberalizaci světového obchodu v Seattle se nad rolí World Trade Organisation zamýšlel v týdeníku Observer v neděli 5. prosince Andrew Marr takto:

    Bylo to velké vítězství pro lidstvo? To, že se rozhovory o světovém obchodu rozložily, oslavovala celá řada rozvojových zemí, organizace Greenpeace, desítky dalších nevládních organizací a všichni ostatní, kdo zastávají názor, že se "oni" - anonymní apoštolové amerického kapitalismu v šedivých oblecích snaží ovládnout svět. Konečně dostali Pánové světa pořádnou facku.

    Celá záležitost byla bezpochyby velmi trapná pro prezidenta Clintona, jehož naděje, že jeho druhé prezidentské období, plné skandálů, skončí úspěchem, se rozložily během dlouhých dnů demonstrací před světovými televizními kamerami a neplodného vyjednávání za zavřenými dveřmi. Světová organizace pro obchod se však nerozpadne a vyjednávání bude znovu zahájeno, pravděpodobně příští rok v Ženevě. Avšak zastánci volného obchodu to musejí přiznat - minulý týden byl pro ně katastrofou, k níž od konce druhé světové války ještě nikdy nedošlo.

    Jak se to stalo? V podstatě jde o to, že zájmy různých seskupení v různých částech světa jsou nyní příliš silné. Ve světové mocenské struktuře došlo ke změnám, které západní vyjednavači odmítli uznat. Doba, kdy bylo možno ignorovat asijské země, jihoamerické země a další země z třetího světa, už končí. A co je důležitější a daleko více neblahé, je nové, sílící západní ochranářství.

    V Seattle šlo hlavně o americké záležitosti. Spojené státy stále zůstávají největší světovou ekonomikou. Ve Spojených státech má sídlo pět z deseti největších mezinárodních korporací - General Electric, Ford, General Motors, Exxon a IBM. Ve Spojených státech vzniká většina softwaru, Spojené státy jsou tedy hlavním zdrojem vyvážené kultury. Americká podnikatelská kultura je vlivná i v Evropě i v rozvojovém světě.

    A jako by to nestačilo, Spojené státy se už osm let těší silnému hospodářskému rozvoji, spojenému s nízkou inflací a malou nezaměstnaností. Je to obrovský kontrast ve srovnání se situací jinde a částečně je americký hospodářský úspěch důsledkem toho, že Spojené státy vytvořily a rychle všeobecně přijaly ekonomiku založenou na elektronickém obchodování. Dnešní Amerika je právě tak obrovský ekonomický kolos, jak obrovský kolos je to vojensky i kulturně.

    Zkoumejme však dlouhodobější trendy a zjistíme, že je situace jiná. Málokdo je přesvědčen, že se dokáže americké hospodářství, s dovezenou nízkou inflací, obrovským způsobem nadhodnocenými akciemi a nízkou produktivitou ve všech hospodářských sektorech s výjimkou elektronického průmyslu rozvíjet takto zdárně donekonečna. Něco se stane. Bude to měkké přistání, pokud bude mít svět štěstí, bude to krach, pokud svět štěstí mít nebude. Americkým Demokratům hrozí nyní před primárkami organizované odbory a také nově vznikající ochranářští aktivisté.

    Zároveň vznikly nové tržní ekonomiky, v nichž jsou zaměstnanci placeni podstatně méně, a to silně ztíží postavení nynějšího globálního kartelu. Dnes je ze 100 nadnárodních společností 89 v Evropě, v severní Americe a v Japonsku. Dosud existuje jen hrstka nadnárodních společností, které mají sídlo jinde - například Petroleos de Venezuela, a korejská firma Daewoo. Avšak pokud neexistuje nějaká trvalá hospodářská kletba, která postihuje jen lidi asijského, latinskoamerického či afrického původu, tato situace se nyní bude rychle měnit. Začínají se totiž projevovat důsledky lehce převoditelných technologií do jiných oblastí, důsledky tržní ekonomiky a vyššího vzdělání. Mezi nejvýznamnější firmy světa se dostanou podniky, jako je indická Tata a nové koncerny, vzniklé v jižní Číně, stejně jako firmy Volkswagen a Nestlé.

    Bude existovat dlouhé mezidobí, během něhož bude i nadále americká hegemonie, která byla vybudována od konce druhé světové války až do doby, kdy vznikla firma Microsoft, mít po celém světě obrovský vliv. Americký velký vnitřní trh a americká filozofie, že všeho se dá dosáhnout, jen pokud se člověk bude snažit, budou motorem americké ekonomické moci po světě ještě dlouho.

    Avšak zanedlouho přijde skutečná globalizace, která není pouhým eufemismem pro americkou a evropskou nadvládu nad světovým hospodářstvím. Jak začínají přicházet na světové trhy miliardy lidí z jiných kultur, budou přebírat stále větší podíl světové ekonomiky. Americká (a do menší míry evropská) nadvláda nad světovou ekonomikou není osudem světa navždycky. Nepotrvá věčně.

    Ukáže se, že Světová organizace pro obchod při napomáhání tomuto procesu zaujme roli organizace, které bude daleko brutálněji vystupovat proti Spojeným státům a Evropě než proti rozvojovým zemím. Světová organizace pro obchod vytváří předpisy, nechce nikoho ovládat silou. Nejobtížnější součástí oněch jednání v Seattle, která právě selhala, byl otevřený pěstní boj proti západním dělníkům, kteří chtějí ochraňovat svou životní úroveň před Asijci, a proti vládám, které chtějí využívat ekologických a lidskoprávních otázek jako výmluvy ve snaze zabránit příchodu zahraničních výrobků a utlačovat i nadále zahraniční pracovní síly.


    Avšak žádná organizace s tolika členy, která byla založena za účelem prosazování volného obchodu, nebude stát na straně ochranářských zájmů příliš dlouho. Dřívější mezinárodní organizace - Mezinárodní měnový fond, Světová banka a do menší míry i samotné Spojené národy - možná byly prodlouženou rukou Washingtonu, avšak je pravděpodobné, že Světová organizace pro obchod se stane první organizací nového druhu, organizací, která vznikla ve světě, kde pramení moc odjinud.

    Nakonec, až si to svět uvědomí, skutečná opozice proti Světové organizaci pro obchod se bude pravděpodobně rekrutovat z výřečných, bohatých kruhů, které se budou snažit chránit si vlastní zájmy - odpor se zvedne od ochranářských amerických Republikánů, nacionalistických Evropanů a japonských konzervativců. Tato opozice proti Světové organizaci pro obchod bude na míle vzdálena anarchickému idealismu a antikapitalismu nynějších demonstantů v Seattle. Tato opozice bude také daleko více nebezpečná.

    Vzhledem k tomu, jak velká hrozba vzniká pro západní nadvládu nad světem od skutečné globalizace, pravděpodobnou alternativou k politice volnějšího obchodu nebude šťastný svět "spravedlivého obchodování", ale dojde k brutálnímu uzavření trhů - Evropská unie a severní Amerika vytvoří ostré bariéry a uzavře vůči vnějšímu světu své trhy.

    Dosud předpokládáme, že otevřenější světový tržní systém je historickou nutností, bereme to jako samozřejmost.

    Jenže možnost toho, že se na scénu v Americe dostane nová generace izolacionistických politků a v Evropě nová generace nacionalistů ropě nová generace nacionalistů, není vyloučena, pokud dnešní vedoucí politikové selžou tak, jak selhali v Seattle. Anarchická koalice demonstrantů ze Seattle využívá jazyka socialismu, ale tito lidé nemají žádnou vlastní agendu. Tito demonstranté obvinili Světovou organizaci pro obchod, že pomáhá "vykořisťovat naši planetu a její obyvatele prostřednictvím globálního kapitalistického systému". Namísto toho požadovali "alternativní sociální a hospodářské struktury, založené na spolupráci, ekologické udržitelnosti a občanské demokracii", což zní jako Komunistický manifest, který napsal strejda Rumcajs. Ale Pat Buchanan a Le Pen a ostatní mají daleko promyšlenější agendu.

    Nic není více emocionálně uspokojivé než nalézt jediného nepřítele, kterého je možno obvinit ze všech problémů, které nám kazí život. Dnes považuje dosti podstatná většina gramotného a zpolitizovaného lidstva za tohoto nepřítele Světovou organizaci pro obchod. Ještě před rokem to byla instituce, kterou skoro nikdo neznal. Nyní se proměnila v očích mnohých v ničivého draka, očích mnohých v ničivého draka, v temnou moc, odpovědnou za všechno, od osudu obřích želv k ničení pralesů, od růstu nezaměstnanosti v Michiganu až po městskou kriminalitu v Jihoafrické republice.

    Kdekoliv na světě se děje něco špatného, okamžitě je z toho obviňována Světová organizace pro obchod. A seznam obvinění roste každým dnem.

    Avšak skutečnost je taková, že většina ekologických a ekonomických tlaků v dnešním světě vzniká v důsledku obrovskou rychlostí rostoucího počtu obyvatel této planety. Bez hospodářského růstu nebudeme schopni nakrmit obyvatele světa a hospodářský růst vyžaduje globální obchod. Abychom parafrázovali Winstona Churchilla: volný obchod je možná nedokonalý systém, je to ale nejlepší systém, jaký máme.

    Ekonomickou historii moderní doby lze zredukovat na tři záležitosti: rostoucí počet obyvatel, nové technologie a tržní ekonomiky. Slučují se v jednotnou představu, akceptovanou po celém světě, zrychlení a  vymknutí se kontrole. A to je emocionální kontext hnutí zaměřeného proti Světové organizaci pro obchod. Donedávna byly komunikace neobyčejně pomalé. První transatlantické telefonní kabely v padesátých letech dokázaly přenášet 36 rozhovorů navzájem. jednou Dnešní optické kabely dokáží přenášet více než 10 miliónů rozhovorů najednou. Náklady na přenos informací klesají každého půldruhého roku o polovinu. na polovinu. Navzdory cenám leteckého benzínu stojí letenky v současnosti v reálných cenách jen asi třetinu toho, kolik stály v roce 1950. Rychlost, rychlost, rychlost.

    To všechno umožňuje firmám posílat své ředitele kolem světa, sílat své ředitele kolem světa a kontrolovat z domácí základny, co se děje v jejich pobočkách, továrnách, co se děje s jejich dodavateli a zákazníky. Pak vezměte, jak rychle se rozšířila ideologie volného obchodu, nejprve do Japonska, do Jižní Koreje, na Tchai-wan, do Hongkongu a do Singapuru, pak do dalších asijských zemí a nyní i do Číny, do Latinské Ameriky, do východní Evropy, do Indie a do částí Afriky. Bylo to jako lesní požár. Země jako Chile, Estonsko, Malajsko a Panama jsou nyní označovány za "hospodářsky svobodnější" než Francie či Španělsko.

    Od příchodu levných globálních komunikací, přes pád Sovětského svazu, přes vlny tržní liberalizace, až po úspěšné konečné kolo vyjednávání Všeobecné dohody o tarifech a obchodu, které vedlo ke vzniku Světové organizace pro obchod byla toto pozoruhodně rychlá politická revoluce.


    V dnešní situaci však máme nevyrovnanou revoluci - došlo k ekonomické tržní revoluci, ale s tím nešly ruku v ruce politické a sociální změny. Tyto změny se budou v mnoha zemích světa navzájem odlišovat. V některých zemích, jako je Británie, to možná bude znamenat obnovení poškozených, ale starobylých zásad, podle nichž se politikové mají povinnost zodpovídat voličům. V jiných zemích dojde k násilné agitaci pro reformy.

    Avšak volné trhy nemohou fungovat příliš dlouho, pokud je nepodporují demokratické politické kultury. Nejhorším západním charakteristickým rysem je uspěchanost, snažíme se tupě nutit jiné kultury, aby se měnily rychleji, než je přijatelné pro tamější lidi, kteří jsou nuceni uprostřed těchto změn žít. Dochází v současnosti k tak rozsáhlým hospodářským změnám, že by naším měřítkem měla být desetiletí, nikoliv jednotlivé roky. Zpomalit toto naléhání a vytvořit promyšlenější, dlouhodobý program změn je něco, co nepotěší politiky, kteří spěchají jen k nejbližším všeobecným volbám, ale je to jediný rozumný způsob, jak provést blížící se obchodní reformu.

    Po celém světě nyní vznikají počátky globalistické politiky, která bude odpovídat vznikající globalistické ekonomice. Sloučit lokální a celostátní demokracii je při tom nyní nejsložitějším intelektuálním úkolem, jemuž čelí dnešní političtí vůdci. Jestliže to nevěděli minulý týden, možná si toho jsou vědomi teď. Na světě v poslední době vládl samolibý absolutismus, technokratická arogance, technokratická arogance ohledně nového ekonomického pořádku. Bylo velmi zapotřebí, aby to někdo podvrátil.

    V dlouhodobé perspektivě je Světová organizace pro obchod silou dobra. Takovou organizaci potřebují chudí tohoto světa nyní nejvíce - organizaci, která by donutila bohaté lidi, aby otevřeli své trhy. A kdo je silou zla? Už jsou na scéně, a jejich pomocníci - demonstranti na ulicích města Seattle, si jich nepovšimli. Jsou to západní nacionalističtí politikové, kteří teď jenom čekají, kdy vystoupí na scénu.


    Jestliže dinosauři odejdou...

    Andrew Stroehlein

    An English version of this article is in the current issue of Central Europe Review here.

    Zatímco svět sledoval demonstrace v Seattle, Češi se soustředili na velké demonstrace v Praze. Zatím je ještě těžko říci, kam toto hnutí povede, avšak bude-li úspěšné, jedna věc je jasná: pracovníci českých sdělovacích prostředků nebudou vědět co si počít.

    Na první pohled udělaly páteční demonstrace skutečně velký dojem. Padesát až sedmdesát tisíc protestujících zaplnilo Václavské náměstí a tisíce dalších občanů demonstrovalo v jiných městech České republiky na podporu výzvy "Děkujeme, odejděte", kterou zorganizovalo několik studentských vedoucích představitelů, činných v roce 1989 v úsilí svrhnout komunismus.

    Všechno je to trochu překvapivé: toto nejnovější hnutí vzniklo od zveřejnění petice 17. listopadu neobyčejně rychle.

    Takže konečně snad přicházejí z České republiky nějaké zprávy

    Musím se přiznat, že jsem nesledoval politiku v České republice poslední dobou dostatečně počlivě. Od té doby, co se mi před deseti týdny narodila dcera, leží český tisk, který obyčejně čtu, na jedné velké hromadě elektronů v mém virtuálním inboxu.

    Už docela dlouho jsem se obával nutnosti to všechno probrat. V každé jiné zemi bych považoval potřebu pročíst si pár týdnů novin za docela zajímavou věc, avšak ubohý stav českého tisku a zoufalá komedie české politiky způsobují, že je něco takového v tomto případě jen nudnou povinností.

    A jak jsem tedy začal číst, bylo docela tak, jak jsem předpokládal. Musel jsem protrpět každodenní hru jak "Z. řekl toto o K." a "K. řekl toto o Z." a všechny další náplně prázdných stránek, které se v České republice považují za zpravodajství. Jako obvykle jsem hledal marně smysluplnou diskusi o důležitých otázkách, jimž Česká republika v současnosti čelí. (A když to děláte na internetu, je to ještě horší, protože k tomu nemáte obrázky a reklamy.)

    Ani zprávy o petici "Děkujeme, odejděte" mě zpočátku nepřipadly jako příliš pozoruhodné. Konec konců, v České republice bylo vydáno poslední dobou už tolik petic.

    Další petice

    Zdálo se, že tato nejnovější kampaň týkající se petice je přesně totéž - prostě jen zase další kampaň týkající se petice. Že je to jen další petice, jíž se podaří odebrat malý titulek na straně 8 jiné petici - jejíž název si už, tak jako většina ostatních lidí, nepamatuji.

    Znovu se v této petici ozvalo totéž staré bědování, že v politice chybí morálka (sic!), byla tu další výzva, že je třeba posílit občanskou společnost - celkem vzato vznikl další deprimující pohled na další mikrohnutí, které se snaží změnit několika podpisy svět.

    A i když se tomuto hnutí podařilo přivést na ulici desetitisíce lidí, hrozí, že se celá záležitost znovu stane jen selháním, stejně jako všechny ostatní předchozí petiční hnutí v České republice. Toto hrozí, jestliže si vedoucí představitelé těchto pomíjivých petic neuvědomí, že musí přestat hloupnout s podpisy a musejí začít organizovat politickou stranu. Dokud to neučiní, existující politický establisment, který je pevně zakopán ve svých pozicích, je bude moci zcela ignorovat. Establishmentoví politikové si povšimnou nového hnutí pouze v tom případě, vznikne-li z něho nová politická strana, která ohrozí jejich moc.

    Představa, že stačí vydat a podepsat petici, je zkreslený a naivní názor na politiku. Je to, bohužel, dědictvím Charty 77. Ale zatímco mírně formulovaná veřejná petice v uzavřené společnosti má velký vliv, a schválně se neprohlásit politickou stranou je pro alternativní politickou organizaci v totalitním státě inteligentní manévr, v demokracii by to mělo fungovat jinak - i v nedokonalé demokracii, jakou je Česká republika. Máte-li svobodu utvořit politickou stranu a tisíce lidí vás v podstatě prosí na kolenou, abyste to udělali, proč si hrát s peticemi?

    Je konkrétnější

    Avšak, ještě před tím, než se začaly davy shromažďovat, výzva "Děkujeme, odejděte" měla jeden výjimečný rys, jímž se odlišila od všech předchozích petic. Tato výzva je konkrétnější.

    Nejkonkrétnějším požadavkem je, aby odstoupili vedoucí představitelé hlavních politických stran. Tento požadavek se především zaměřuje na šéfy ODS a ČSSD Václava Klause a Miloše Zemana, na partnery kontroverzní "opoziční smlouvy", která umožňuje, aby obě strany za sociálně demokratické vlády sdílely do určité míry moc a slibuje ústavní změny, které mají omezit moc prezidenta a posílit tendenci vůči politickému systému dvou stran.

    Byly také vzneseny konkrétní požadavky, aby rezignovala celá vláda a aby byly uspořádány nové volby, i když demonstranti v pátek jmenovali zejména dva politiky, kteří nejvíce ucpávají český politický vodovod. Málokdo bude asi souhlasit, že stačí požadovat odchod dvou nepopulárních politiků, aby došlo ke skutečné změně, ale je asi dobrý nápad začít seshora a jmenovat konkrétně alespoň tyto dva politiky.

    Samozřejmě, vedoucí představitelé politických stran se usilovně snaží ignorovat davy nespokojených občanů. Zatímco veřejná nespokojenost vede k podstatnému růstu popularity pro KSČM, které v podstatě vůbec neodsoudila svou totalitní minulost, arogance mocných je stále zjevnější: v neděli 5. prosince byl znovu zvolen Václav Klaus, aniž by měl protikandidáta, na konferenci ODS šéfem své patolízalské strany.

    Miloš Zeman, Klausův dvojník v široce opovrhované opoziční smlouvě otevřeně odmítl odstoupit a dal najevo, že pokojně protestující občané jsou anarchisté, skinheadi a komunisté a konstatoval, že žádná demonstrace, bez ohledu na její velikost či složení, nepovede ke změnám v politickém vedení.

    V tom případě je podivné, že došlo k roku 1989, není-liž pravda?

    Nešťastné české sdělovací prostředky

    Je příliš brzo na to, abychom dokázali určit, zda se tito aktivisté z let 1989 a 1999 konečně do toho obují, utvoří politickou stranu a začnou být bráni vážně. Dá se pochybovat o tom, že by se Klaus a Zeman vzdali bez boje, ale pokud to učiní, politujme nešťastné české novináře. Co by totiž české sdělovací prostředky dělaly bez Klause a Zemana? Co se s nimi stane bez každodenního zpravodajství o tom, co o sobě pánové Klaus a Zeman včera konstatovali?

    A co kdyby uposlechli i někteří další političtí šaškové, lokajové a neúspěšní politikové kolem Klause a Zemana požadavku veřejnosti, aby všichni rezignovali? Jak by čeští novináři vůbec věděli, o čem psát, kdyby najednou přestaly existovat zuřivé vzájemné útoky mezi zkušenými manipulátory, schopnými stoprocentně se vyhýbat otázkám, o něž skutečně jde? O čem by psali čeští komentátoři své komentáře, když ne o osobním soupeření a o vlastnostech politiků?

    Proboha, ono by mohlo dojít k tomu, že by se české sdělovací prostředky byly nuceny věnovat skutečným závažným, aktuálním problémům dneška.

    Andrew Stroehlein


    Až moc chytré

    John Keane

    Profesor John Keane reagoval hněvivě na kritiku jeho knihy od Kierana Williamse, zveřejněnou minulý týden v časopise Central Europe Review a v Britských listech. Anglickou verzi tohoto textu najdete v aktuálním vydání CER zde.

    Doufám, že čtenáři digitálního útoku od Kierana Williamse zaměřeného na mou knihu Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích projeví moudrost - a budou tu knihu číst s větší pokorou a  méně spěšně, než jak ji četl Kieran Williams. S bezstarostnou nezodpovědností rozhněvaného paliče se Williams rozhodl uvrhnout mou knihu do ohně, aniž by se obtěžoval napsat cokoliv o jejích filozofických a metodologických východiscích, jak jsem je vysvětlil v předmluvě ke knize a v nedávném rozhovoru.

    Williams také úplně mlčí o podstatných a nových skutečnostech, které tato kniha obsahuje. Neuvádí skoro ani slovo o novém materiálu v této knize, který byl výsledkem tvrdé a systematické výzkumné práce (například o Havlových Šestatřicátnících, o Havlově protiokupačním vysílání v Liberci v srpnu 1968, viz též úplně nové pojetí Dopisů Olze ani o nových důkazech, které protiřečí konvenčnímu pohledu na Havla jako "přirozeného kandidáta" na prezidenstký úřad během událostí v listopadu - prosinci 1989.

    Mnoho z asi třiceti recenzí, které v Británii za poslední měsíc vyšly, uznává tyto přínosné aspekty této knihy. Recenze od Ivana Klímy, která vyšla v Timesech, určila tón tím, že vřele poznamenala, že se v knize "snoubí fakta o Havlově fascinujícím životě s pronikavou studií Havlových her, jeho názorů a jeho postojů k životu".

    Politolog Williams se naproti tomu snaží dokázat, že jen on sám je ministr pro fakta ohledně Václava Havla. U čtenářů vyvolává mlhavý dojem, že je moje kniha empiricky pochybená a teoreticky hloupá. Nejpozoruhodnější a vlastně nejzáhadnější je Williamsova arogance. Pod pláštíkem racionální vědecké argumentace se snaží odstrkat "profesora politologie" na hořící hranici pyšných soudů podpálenou takovými hořlavými výroky jako "infantilní próza", "ostudně nesprávné" a "intelektuálně bezvýznamné".

    Jsem Kieranovi Williamsovi velmi vděčen za to, že poukázal na půl tucet elementárních tiskových chyb a drobných omylů. I když tyto chyby v žádném případě neochromují celkovou strukturu zápletky ani celé podrobné vyprávění, samozřejmě včlením opravy do dalších vydání.

    Bohužel jsou však ostatní jeho připomínky nepoužitelné, a to nikoliv jen proto, že jsou neobyčejně sebestředné. Williams poškozuje svou akademickou pověst, tvrdí-li, že je Havel "filozof", a naléhá-li na čtenáře, že jsem selhal, protože jsem Havla nesrovnával s Hannou Arendtovou či Juergenem Habermasem nebo Thomasem Hobbesem nebo Edmundem Burkem nebo Michaelem Foucaultem nebo Simonou Weilovou nebo Maxem Weberem. Vůbec nejde o to, že jsem o všech těchto filozofech psal rozsáhlým způsobem jinde, ale o to, že takováto srovnání by vůbec nepatřila do tohoto životopisu nového pojetí.

    Williams se snaží být až příliš moc chytrý a nerozumí mému úsilí psát politickou filozofii trochu jinak, pro čtenářskou obec, která bude o něco širší než jen seminář na  Škole slovanských a východoevropských studií na Londýnské univerzitě.

    Zdá, se že Williamsovou specialitou je, že věci chápe špatně. Příklad: Williamsovo vlastní líčení rozhovorů u kulatého stolu v roce 1989, epizoda s korunovanou republikou, Havlovy strategické i symbolické chyby při rozpadu Československa, konfrontace s Klausem, lustrace, jeho líčení politiky smrti - mohl bych pokračovat - jsou nepřesvědčivé. Je to jednak proto, že jeho poznámky zlovolně zkreslují mé vlastní opatrné interpretace a jednak proto, že neberou v úvahu, že mé argumenty jsou přímo založeny na českých zdrojích a na mnoha desítkách rozhovorů, včetně rozhovorů s lidmi z Hradu, jako Jiří Pehe či Karel von Schwarzenberg, o nichž Williams nesprávně tvrdí, že jsou to v mé knize "chybějící muži".

    Další příklad: navzdory tomu, co píše Williams, kniha Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích si neklade za cíl vypracovat systematickou teorii moci (to by vůbec nešlo dohromady se stylem knihy, který je, jak je vyloženo v úvodu, na hranici mezi prózou a faktografickým pojetím. Také by to bylo v naprostém rozporu se základním podezřením vůči všem všeobsáhlým projektům, jaké vyžaduje demokratická teorie a politika).

    A další příklad špatného Williamsova úsudku: knihu nelze kritizovat za to, že bylo úmyslně rozhodnuto nezaplnit její stránky nepřehledným množstvím poznámek. Pedantská preciznost má jistě své místo ve vědecké literatuře, ale nemyslivý fetiš, že Skutečnou Podstatu Věcí nejlépe odhalíme tím, když je pevně zaregistrujeme v poznámkách pod čarou, je slabostí Williamsovou, nikoliv mou.

    A co se týče oné nešťastné insinuace - která je na hranici soudně stíhatelné pomluvy - že jsem nelegitimně čerpal od jiných autorů (Williams užívá pichlavého výrazu "jazyková shoda"), samozřejmě, že jsem používal vynikající dílo Pynsenta a Kanikové The Everyman Companion to East European Literature, ale kdybych pro to uvedl odkaz pod čarou, vypadalo by to jako nudný odkaz k Oxfordskému slovníku angličtiny, kdykoliv použiji slova "počasí". Další Williamsova poznámka, že jsem měl uvést odkaz k jeho vlastnímu shrnutí debaty mezi Kunderou a Havlem o odvaze, stojí na hranici hlubokého narcisismu. Mé vylíčení této kontroverze je založeno na překladu mého pražského spolupracovníka a na mém vlastním překladu původních esejů od Milana Kundery a Václava Havla.

    Ještě poznámku o tom, jak Williams špatně používá slova tragédie. Pokusil jsem se v této knize oživit myšlenku, kterou zveřejnil Christian Meier, jeden z nejlepších evropských odborníků na staré Řecko a Řím, že totiž existuje příbuznost volbou mezi demokracií a tragédií pojatou jako estetická forma. Williams pohazuje slovem tragédie po své počítačové obrazovce, jako by to byl jen znak pro selhání a porážku. To ho vede k tomu, že chybně protestuje, že ignoruji Havlovy úspěchy jako odvážné osobnosti, která úspěšně odolala pokušení zneužívat moci. Nepřesnost tohoto tvrzení je překvapivá.

    Nevím, zda Williams četl nějaké divadelní tragédie, anebo zda ti autoři, kteří publikovali studie o formě tragédie (od Aristotela až po Northropa Frye a George Steinera) jsou oblíbenou četbou tohoto politologa. Mám podezření, že tomu tak asi není.

    Proto požaduji jenom, aby čtenáři mé knihy o Václavu Havlovi pochopili, že to není politologická monografie, ale je to žánr, který se jmenuje politická tragédie. Zabýává se smutným, avšak inspirujícím příběhem nedokonalého jednotlivce, jehož překvapující život byl trhán a deformován bouřlivými politickými silami tohoto století - které, naštěstí, už téměř končí.

    Profesor John Keane

    Centre for the Study of Democracy

    University of Westminster


    Lekce pluralismu

    Jan Čulík

    John Keane, Václav Havel: A political tragedy in six acts. 536 stran. Londýn, Bloomsbury. ISBN 0-7475-4458-1. Cena 25 liber.

    Tato recenze, napsaná 31. října 1999, vychází nyní v dvojměsíčníku Listy č. 6/1999, str. 9-12.

    Britský politolog John Keane vydal letos na podzim obsáhlý životopis Václava Havla, na němž pracoval pět let. Naučil se kvůli knížce i česky. Kniha analyzuje osobnost Václava Havla v kontextu československé historie během tohoto století. V ohnisku Keanova zájmu je otázka moci. Keane zkoumá, kdy se z idealistického bojovníka za svobodu a lidská práva stává po vítězství jeho revoluce pragmatický politický manipulátor. Argumentuje, že je tento proces při nabývání politické moci nevyhnutelný. Z Keanovy knihy vyplývá, že jakmile se člověk stane politikem, přichází o osobní integritu. Na politické scéně totiž nelze usilovat o řešení problémů v celé jejich složitosti. Politika je uměním kompromisu. Chce-li politik dosáhnout alespoň v něčem realizace svých cílů, musí za to zaplatit opuštěním svých principů. Za vstup do politiky platí každý krutou daň, argumentuje Keane. Většina vlivných politiků se dříve nebo později opije mocí a začne pravdu manipulovat ke svým politickým cílům. Každá politická kariéra končí selháním. Jediným způsobem, jak je možno aroganci politiků bránit, je podřizovat ji systematicky otevřené, demokratické kontrole.

    Ve své knize přistupuje Keane k osobnosti Václava Havla i k českým poměrům z nezávislého, kritického úhlu pohledu. Kniha je založena na pečlivém studiu materiálů i množství osobních svědectví. Zejména v posledním desetiletí, od roku 1989, zaznamenává Keane celou řadu významných, dosud nezveřejněných skutečností, včetně například nepříliš známé informace, že se v září 1989, pouhých několik týdnů před svou volbou prezidentem, Havel málem utopil, když spadl po koncertu skupiny Jasná páka v opilosti do jednoho mlýnského náhonu.

    Poprvé zveřejněné informace o důvěrné dohodě mezi Václavem Havlem a Alexandrem Dubčekem, že Havel bude Dubčeka podporovat při jeho kandidatuře na československého prezidenta v červnu 1990 (tu dohodu Havel nesplnil) a poplašené reakce protagonistů revoluce z Občanského fóra na konferenci, spíše oslavě, uspořádané k desátému výročí pádu komunismu v Praze 14.-16. října 1999, mne poučily, že je nutno studovat nejen osobnost Václava Havla, ale celou československou revoluci z nezávislého hlediska - nikoliv pouze z pohledu vítězů z Občanského fóra tak, jak to dosud většinou dělá český intelektuální establishment. Překvapivě se ukázalo, že pro mnohé účastníky výše zmíněné konference bylo nepřijatelné vznášet kritické otázky vůči Václavu Havlovi - prostě proto, že je to prezident.

    Ze svědectví účastníků zmíněné konference v reakci na Keanovo odhalení dohody Havel-Dubček vyplynulo, že Občanské fórum nutně nebylo v listopadu 1989 zosobněním "revoluční vůle lidu", ale že to byla v dané chvíli jen nejprofesionálnější a nejefektivnější skupina českých občanů, jen jedno z možných politických seskupení, kterému se podařilo - v dobré věci - neartikulovanou nespokojenost české veřejnosti s komunistickým režimem "unést" a využít ji k prosazení vlastních hodnot. O těch se však posléze ukázalo, že je česká společnost nesdílela. Uvědomění, že je nutno nezávisle zkoumat průběh československé protikomunistické revoluce z konce roku 1989 i to, co se od té doby událo, je pro mne největším přínosem knihy Johna Keana.

    Pro Johna Keana se Československo a Česká republika staly laboratoří demokracie a aplikované moci. Z tohoto hlediska je Václav Havel i česká společnost zajímavým tématem i pro čtenáře, kteří se jinak nutně o střední Evropu nezajímají. V rozhovoru s Johnem Keanem jsem se ho zeptal, proč považuje otázku moci za tak důležitou. Odpověděl:

    "Existuje snad na světě něco vůbec závažnějšího, než kdo získá co, kdy a jak? Lidská existence není bez moci myslitelná. Moc je schopnost lidí pohybovat se po světě, začínat věci, bránit věcem, udržovat věci při starém. Vybral jsem si Čechy, protože Češi mají onu nešťastnou výsadu, že zažili všechny hlavní změny režimů, k nimž kdy došlo ve dvacátém století v Evropě. V tom smyslu skutečně žijí Češi v laboratoři moci. Avšak téma moci patří i mezi Havlova nejoblíbenější témata. Tvrdím ve své knize, že má pojem moci klíčový význam, chceme-li pochopit Havlův život i jeho vlastní manévrování a manipulaci. Havlův život nám poskytuje mnoho poučení o mocných a o bezmocných, o metodách uchvácení moci i o sdílení moci.

    Diktatura a totalitní moc mají absurdní rysy. Vždycky jsem se snažil zkoumat obtíže vytváření a posilování demokratické alternativy k těmto absurdním formám kruté moci. Kniha o Havlovi vyjadřuje mé filozofické přesvědčení, že moc, ať už vládne kdekoliv, v ložnici, na bojišti nebo v politickém poslaneckém klubu musí být vždycky podřízena veřejné kontrole. V tomto smyslu se snažím spojit život Václava Havla s problémem starých Řeků, který nazývali hubris, pýcha. Víte, staří Řekové, Thukydides a ostatní, nás naučili, že výkon moci vždycky vede k přehnané sebejistotě a pošetilosti. Moc chce vždycky získat ještě více moci. Tak jsou vládci nuceni vládnout. Staří Řekové ovšem neviděli vůbec žádnou možnost, jak se dostat z této pasti pýchy a arogance, leda prostřednictvím zásahu bohů. Na to už dnes nevěříme, a tak musíme v moderních, složitých společnostech na evropském kontinentě vymýšlet a institucionalizovat mechanismy, jak nenásilně sdílet moc a veřejně výkon moci kontrolovat. Pokud v mé knize o Havlovi existuje nějaké ústřední téma, je to právě tohle."

    Potíž je, že na české poměry používá John Keane svého kritického pera příliš sebevědomě a dynamicky. Poukázal jsem na to, že si kritikové v České republice jistě budou stěžovat, že Keane používá komentátorova pera "zaujatě". Budou argumentovat, že je nepřípustné, aby sdělovací prostředky vstupovaly do politické arény jako aktivní politická síla. Budou tvrdit, že úkolem médií, úkolem televize je věcně a pasivně informovat o faktech. Budou varovat, že sdělovací prostředky nesmějí vstupovat do politického procesu, ten prostor je vyhrazen politikům.

    Keane na to reagoval slovy: "To je zastaralý názor na roli tisku a sdělovacích prostředků z doby před francouzskou revolucí. Sdělovací prostředky ale už nejsou nástrojem státu. Média a politika jsou neoddělitelně provázány. Všechny reálně existující demokracie jsou nyní nuceny vyrovnat se s tímto procesem medializace politiky. A případ Václava Havla je přímo v ohnisku mého zájmu o mocenskou politiku sdělovacích prostředků v demokracii. Havel byl konec konců divadelník. Člověk, který vždycky chtěl hrát hlavní roli. Zejména od vzniku Charty 77 hraje Havel vlastní veřejnou roli před kamerami, pery a mikrofony celého světa. Takže je moje kniha také analýzou jedné osobnosti v politické aréně, do níž intenzivně proniká vliv médií."

    V České republice jsem zaslechl názory, že Keanovu knihu prý diskredituje, že v ní autor hovoří v souvislosti s Václavem Havlem doslova o všem, tedy například i o Havlových četných nevěrách, o nichž se dosud v Čechách mlčelo. Takové pokrytectví je však při seriózní práci nepřijatelné. Nutnou součástí analýzy Havlovy osobnosti je bezpochyby zejména jeho šestiletý milostný poměr s psycholožkou Jitkou Vodňanskou, který v osmdesátých letech vedl k tomu, že Vodňanská otěhotněla. Souhlasila s tím, že si dítě nechá vzít, a okamžitě toho litovala. Interupce byla pro ni traumatickým zážitkem, který dosud nepřekonala.

    John Keane však ve svém portrétu Václava Havla nemoralizuje. Vytvořil postmoderní pluralistický portrét českého prezidenta. Ve více než padesáti kapitolách, vlastně vinětách, rozdělených do šesti větších oddílů, kreslí kubisticky mnohovrstevnatý portrét Václava Havla od dětství až do současnosti v kontextu historického vývoje Československa a České republiky. Kniha je doplněna i výběrem pozoruhodných fotografií. Autorem mnoha vynikajících Havlových portrétů je Tomki Němec - bohužel i s ním časem Havel rozvázal spolupráci, neboť se mu Němcovy portréty prý už nezdály dostatečně státnické.

    Anglosaskému studentovi může Keanova kniha velmi dobře posloužit jako příručka moderních československých dějin. Teprve ze širokého kontextu vývoje československé první republiky, protektorátu Čechy a Morava a stalinského Československa se postupně vynořuje postava mladého Havla. Keane využívá historických událostí, jimiž prošli Československo i Václav Havel za poslední zhruba století jako materiálu k hlubší politologické analýze.

    V době, kdy se narodil Václav Havel, v roce 1936, obsadilo Hitlerovo Německo Porýní. Keane argumentuje, že politika Západu vůči Hitlerovi byla pošetilá a chaotická. Velká Británie se pokoušela v Evropě vytvořit rovnováhu sil, jaká existovala před první světovou válkou. Chtěla se spojit s Francií a se Sovětským svazem a očekávala od Německa, že se stane "stabilizujícím prvkem" ve střední Evropě. Tato šílená politika vedla k zvráceným důsledkům. Když nacisté ovládli střední Evropu, Čechům se dostalo dosud neznámé, drastické zkušenosti, co to znamená žít v totalitním systému. Keane definuje totalitní systém jako zřízení, v němž si nikdo není jistý - ani jeho vedoucí představitelé - že se nestanou obětí pronásledování nebo nebudou usmrceni. Totalitní moc, jakou nacisté přinesli do Prahy, byla podle Keana poprvé "neomezená moc, která se utrhla ze řetězu". Češi mohli v takovém režimu jen vegetativně přežívat. V roce 1942 se konalo na Václavském náměstí veřejné shromáždění 200 000 českých občanů, kteří za zpěvu české národní hymny vyjádřili svou oddanost Hitlerovi a Třetí říši. Avšak docházelo i k nepostižitelnému odporu. V reakci na nacistický útlak začaly mít české ženy za protektorátu daleko víc dětí. Přestože zahynulo za protektorátu 135 000 Čechů, za tutéž dobu stoupl počet obyvatel Čech a Moravy o 236 000 osob.

    Plasticky vykresluje John Keane dost tragickou postavu Havlova strýce Miloše Havla, homosexuála a zakladatele barrandovských filmových ateliérů. Miloš Havel se stal obětí nacistických intrik. Jen kvůli němu nacisté dodatečně zpětně rozšířili časovou platnost jednoho svého zákona, aby mohli uchvátit většinový podíl v barrandovských ateliérech. Snažili se Miloše Havla donutit, aby jim prodal své akcie, když to odmítl, hrozili mu koncentračním táborem, a pak se pokusili se ho zdiskreditovat zveřejněním falešné zprávy, že se stal členem Ligy proti bolševismu. Po druhé světové válce útočili na Miloše Havla - také ve snaze zmocnit se barrandovských ateliérů '- zase komunisté. Miloš Havel byl postaven před soud, po neúspěšném pokusu přejít přes hranice byl dva roky vězněn a až v roce 1952 se mu podařilo dostat se na Západ.

    Jedenáctiletého Václava Havla poslala nedlouho před komunistickým pučem jeho matka do soukromé elitní internátní školy v Poděbradech, kam mimo jiné chodili i budoucí filmoví režiséři Miloš Forman, Ivan Passer a Jerzy Skolimowski a jeden z bratrů Mašínových Ctirad Mašín. V roce 1950, za pouhé dva a půl roku, byl Havel z té školy vyloučen. Začal se učit truhlářem, pak pracoval jako laborant v chemické laboratoři a začal studovat na ekonomické fakultě ČVUT. Podrobně zaznamenává John Keane, že se v roce 1952 Václav Havel seznámil s básníkem Jiřím Kuběnou a založili tehdy, uprostřed všeobecného stalinského útlaku, skupinu svobodomyslných mladých intelektuálů, kteří si říkali Šestatřicátníci. Václav Havel byl v této skupině čelnou osobností - byla to pro něho důležitá průprava pro jeho pozdější kulturní i politickou činnost. Jako raný příklad určité politické manipulace zaznamenává John Keane Havlovu výroční zprávu skupiny Šestatřicátníci z prosince 1952, v níž Havel doporučuje "téměř bolševickým jazykem" vyloučit asi deset jejích pasivních členů. "Naše vrozené švejkovské chování," napsal tehdy šestnáctiletý Havel, "musí být odstraněno zintenzívněním aktivní činnosti všech členů skupiny Šestatřicátníci". Každý Šestatřicátník byl podle Havla povinen založit "buňku, která by se mohla stát vykrystalizovaným jádrem budoucího hnutí, práce mladých, budoucího politického a kulturního hnutí". Mladí lidé kolem Havla si v těch letech hráli s ohněm - jen jejich útlé mládí je tehdy zřejmě ochránilo od vážného politického pronásledování.

    Keane registruje Havlovu odvážnou řeč ve prospěch politického pluralismu, kterou pronesl v roce 1956 na spisovatelské konferenci na Dobříši, čtyři dny poté, do Moskva začala v Budapešti krvavě potlačovat tamější povstání. Na vojně napsal s kolegou Václav Havel svou první hru, Život před sebou, vojenští velitelé se však k ní stavěli příliš podezřívavě, byla netypická. Po období práce v divadle ABC našel Havel velmi příznivé prostředí začátkem šedesátých let v divadle Na zábradlí. První hrou, kterou tam napsal spolu s Ivanem Vyskočilem pod vlivem Eugena Ionesca je Autostop.

    Keanova kniha pak pečlivě líčí celý československý vývoj druhé poloviny šedesátých let, kontroverzi kolem nekonformního kulturního časopisu Tvář, s nímž byl Havel spojen a který v červnu 1965 zlikvidoval oficiální Československý svaz spisovatelů (pro likvidaci Tváře hlasoval i Milan Kundera a když se Václav Havel a Václav Nedvěd pokusili odvézt protest proti uzavření Tváře na Slovensko, dva čeští spisovatelé, členové strany Antonín Brousek a Jiří Gruša, se jim pokusili zabránit, aby v Praze nastoupili do rychlíku do Bratislavy). Keane rozebírá slavné Havlovy hry z šedesátých let i Havlovu roli během roku 1968, včetně jeho setkání s Dubčekem. Dubčeka charakterizuje Keane stejně jako Gorbačova Adolfa Suáreze, Jánose Kádára, Constantina Karamanlise či Vojtěcha Jaruzelského jako "politika ústupu", jako osobnost, jejíž hlavní rolí bylo začít rozkládat politický systém, v jehož čele stála. Keane popisuje Havlovu cestu na Západ v roce 1968, během níž se mu uprostřed pařížských stávek v květnu 1968 podařilo setkat se s Pavlem Tigridem, editorem Svědectví, a navázat s ním pevné přátelství.

    Málo známé je to, že během prvního týdnu sovětské okupace v srpnu 1968 se Václav Havel spolu s hercem Janem Třískou "zabarikádovali v rozhlase v Liberci". Byli převlečeni do montérek, měli falešné průkazy a celý týden vysílali jako novináři proti okupaci. Velmi informativní, promyšlené a pečlivě napsané jsou kapitoly o Havlově nezávislé disidentské, publicistické i tvůrčí činnosti v sedmdesátých i osmdesátých letech. S brutální přesností Keane líčí typické rysy husákovského normalizačního "socialismu", který uvrhl československou společnost do hlubokého marasmu, z něhož se těžko vzpamatovává ještě dnes:

    "Během dvouletého období po schválení Zákonného opatření č. 99/1969 přišlo o zaměstnání, bylo převedeno na méně významná místa či bylo postiženou jinou vážnou diskriminací přibližně tři čtvrtě miliónu osob, tedy přibližně dva miliony lidí, pokud počítáme celé jejich domácnosti. Málokdy to bylo doprovázeno fyzickým násilím, většinou šlo jen o zamračení či o varování, často k tomu došlo nad šálkem kávy, s úsměvem či s pokrčením ramen. Pachatelé diskriminace mnohdy svým obětem přátelsky podali ruku. Tři čtvrtiny všech ministrů a všichni premiéři, český, slovenský i federální, byli propuštěni. Nahrazeny novými lidmi byly také tři čtvrtiny všech diplomatů. Propuštěn byl celý vedoucí tým československé generální prokuratury. Zlikvidováno bylo ředitelství státní banky a Komerční banky. Propuštěno bylo více než dvě třetiny ředitelů státních podniků. Více než třetina milionu řídících pracovníků se musela okamžitě podrobit prověrkám, dělnické rady, které vznikly v roce 1968, byly rychle zlikvidovány. 'Normalizace' v odborech znamenala naprostou reorganizaci odborového hnutí a propuštění 125 000 odborových činitelů. Ve školství to bylo stejné. Stovky ředitelů a zástupců ředitelů škol na prvním i druhém stupni byly propuštěny nebo přesunuty do vzdálenějších oblastí a bylo jim zakázáno vyučovat politickým předmětům. Svaz vysokoškolských studentů byl zlikvidován. Asi 2000 univerzitních učitelů bylo donuceno opustit vysoké školy. Čistky byly zvlášť tvrdé v oblasti sdělovacích prostředků a kulturní politiky. Většina filmových a televizních režisérů, herců, kameramanů, komiků, scénáristů, malířů a sochařů byla podrobována opakovaným prověrkám a byla donucena podrobit se dlouhodobé perzekuci. 475 z 590 členů Svazu českých spisovatelů bylo vyloučeno. Dílo 130 spisovatelů včetně Václava Havla bylo celé zakázáno a jejich knihy byly odstraněny z knihoven. Proupštěny byly celé řídící týmy rozhlasu, televize a Československé tiskové kanceláře. Téměř čtyřicet procent všech novinářů bylo donuceno opustit svou práci. Byli převážně nahrazeni mladými lidmi, přilákanými vysokými platy."

    Zatímco většina českých disidentů bude pravděpodobně souhlasit s podrobnou a pronikavou Keanovou analýzou normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let i jeho hodnocením role Václava Havla v tomto období, za kontroverzní budou jeho stoupenci v České republice považovat poslední dva oddíly Keanovy knihy, zabývající se pádem komunismu v Československu a pak desetiletím, které od té doby uplynulo. Potíž je, že se Keane zabývá těmito historickými obdobími stejně věcně, nezávisle a neúplatně jako celým předchozím Havlovým životem a historií Československa.

    V Praze se už vyskytly názory, že "tato část Keanovy knihy je nevyvážená, protože autor hovořil jen s Havlovými nepřáteli". Není to pravda. I tuto část moderní české historie má John Keane pečlivě zmapovanou. Přesvědčil jsem se v několika věcech vlastními dotazy, vznesenými na autora, že má fakta spolehlivě prozkoumána a je schopen je inteligentně hodnotit. Určitou nevýhodou, působící v neprospěch autora, je to, že v knize John Keane uvádí jen minimální množství věcných odkazů k literatuře a k osobním svědectvím. Přesvědčil jsem se, že ve všech případech, na něž jsem se dotazoval, má John Keane v knize uvedená fakta potvrzena z více zdrojů, než kolik jich v knize otiskl. Celkem je jeho knihu, zejména v posledních oddílech, možno považovat za "špičku ledovce". Autor totiž o svém tématu ví daleko více, než co o něm zveřejnil.

    Poslední desetiletí Havlova života, strávené v prezidentském úřadě, charakterizuje John Keane jako postupný úpadek, v důsledku korozívního působení moci. "Mám ohledně Václava starosti," svěřil se Olze Havlové jednoho dne nad kávou asi rok po Havlově nástupu do prezidentského úřadu Havlův dobrý přítel, dramatik Josef Topol. "Neměj," odsekla Olga a pozvedla oči k nebi. "Miluje to. Nikdy se toho nevzdá."

    V prvních letech prezidentského úřadu měl Havel obrovskou charismatickou téměř náboženskou sílu, konstatuje Keane. "Sláva je velké afrodisiakum," dodává Keane. Vznikla z toho u něho tendence kultivovat ty osoby, které mu přinášely jen dobré zprávy. Kriticky hodnotí obrovskou euforii nového vládního týmu Stanislav Milota, který kritizoval jeho velikášství. ("Musíme se chovat jako Čínská lidová republika? Proč potřebujeme třicet tělesných strážců na cestu do Spojených států? Kolik to všechno bude stát?" ptal se Milota bezvýsledně.) Milota, jehož Havel začátkem roku 1990 požádal, aby mu dělal na Hradě "oponenturu", nezastával názor, že je Havel sám zkorumpovaný, vadilo mu ale, že se na Hrad táhnou davy rozhazovačných lokajů a že se Havlovi asistenti brzo začali chovat stejně arogantně jako činitelé předchozího komunistického režimu. Milota se zhrozil, když se během letu na první prezidentskou návštěvu v Moskvě všichni v letadle opili. "Viděli jste se očima těch stewardů? Jste si vědomi, jak se chováte?" ptal se jich Milota. Havlovi říkal: "Tohle je demoralizovaný národ. Měl bys mu dát příklad. Nejezdit taxíkem a limuzínami se šoférem. Jeď na Hrad tramvají. Taky potřebuješ občas kopnout do prdele." Havel neposlouchal. Oponentura nebyla možná. Milota z Hradu během několika týdnů odešel.

    Důležitým bodem obratu, kdy se Havel podle Keana pořádně naučil mlčet, aby to neškodilo jeho politické kariéře, byly lustrace. Keane zaznamenává, že se v prosinci 1991 sešli v jedné pražské restauraci Jan Kavan, Petr Uhl a Anna Šabatová s Václavem Havlem k diskusi o obvinění, že byl údajně Kavan spolupracovníkem Stb. Havel vyjádřil názor, že je přesvědčen, že Kavan spolupracovníkem Stb nebyl, ale že to z politických důvodů nemůže říct veřejně. John Keane k tomu posléze poznamenal, že to "nebylo odvážné". Epizodu jsem si ověřoval letos v říjnu u Petra Uhla i u Anny Šabatové. Oba toto jednání nezávisle na sobě potvrdili. Petr Uhl dodal: "Ale my jsme to Václavu Havlovi tehdy neměli za zlé, uznávali jsme, že jako politik musí mlčet."

    Došlo k jemné, ale důležité změně v Havlových postojích, píše Keane. Rozloučil se se vznešeným zvykem jasně rozlišovat mezi "pravdou" a "lží". Předtím, než vstoupil do oficiální politiky, vždycky Havel trval na tom, že "pravda je pravda". Kdysi dávno konstatoval Havel v rozhovoru s Antonínem Liehmem: "Intelektuálové bývají tak špatnými politiky právě proto, že jsou zvyklí sloužit zájmům pravdy a nikoliv využívat pravdu jako nástroje ve prospěch moci." Lustrace naučily Václava Havla, že v oficiální politice neexistuje úplná svoboda projevu. Začal používat pravdy opatrně, jako prostředku pro opravování a olejování mašinérie státní moci a svého křesla v ní.

    Jenže zkrálovštění Havlovy osoby, k níž během posledních let došlo, nemůže mít dlouhého trvání, nejen proto, že jsme všichni smrtelní, ale zejména proto, že vstoupí-li Česká republika do Evropské unie, bude její suverenita omezena z Bruselu - žádný budoucí český politik nebude zřejmě v tom případě dost dobře moci hrát takové mocenské hry, jaké organizoval ve svém prezidentském úřadě Václav Havel.


    Občasná spolčenost

    Václav Pinkava

    Nechávám se inspirovat jazykem. V tomto případě tím opotřebovaným termínem "občanská společnost", kterému, stejně jako sousloví "veřejnoprávní média" tak docela nerozumím. Občanská společnost je však oblíbenou frází víme koho, a v současnosti je v módě, takže se mi to neříká vůbec lehce. Jelikož nevím, co to vlastně je, mohl bych být řazen mezi ty, kteří opravdu, ale opravdu nerozlišují a nevnímají cokoliv podstatného vyjma sebestředného pragmatismu, a to bych nerad připustil.

    V takových rozpačitých situacích, abych zaběhlému českému názvu přišel na kloub se jako Čechoangličan obvykle uchyluji k léčbě překladem = jak bych to přeložil do angličtiny, jak to bývá překládáno. Leckdy se stane, že zjistím, že český termín je převzatý trochu jinak, ať záměrně (sexuální harašení) nebo bezděky (komplexní). Pokud není vůbec nadbytečný a vymyšlený (translatologie), může být přínosem do slovníku (asertivita). Narážím při tom na okaté (uchaté?) rozpory ve výslovnosti názvů (debl, losejndžls, šikejgo, roubert), o fotbalu nemluvě, ale kde není v rozporu význam, tam nemyslíme jinak.

    Ale občanská společnost bude nejspíš germanismus. V angličtině to nezní nijak dobře.

    Občanská společnost se do angličtiny uvedla jako civil society. Civil je na jedné straně hezké slovo, od slova civility, (např. Her Majesty's Civil Service, státní služba Jejího Veličenstva), je synonymem slušnosti, zdvořilosti, ohleduplnosti, a na straně druhé tu máme spojení Civil War, a, vida, doslovně, občanská válka. Evidentní důkaz, že překlad občanský = civil sedí. Ale nutno podotknout že v 'civil society' je zajisté slušný i voják. Přitom voják je taky občan, a náš občan není jen civil. Nějak se to tady motá. Je občan kdejaký OBecný ČAN, nebo jen každý druhý (jako obden) ?

    Občanství jakožto pojem odlišný od národnosti lze přeložit doslova jako Citizenship oproti Nationality. V praxi se to zaměňuje až až, ale občanský stát lze chápat jako alternativu státu národnostního. Jako názorný příklad co mám na mysli, zcela záměrně přitažený za vlasy, uvedu pomyslnou a v praxi neudržitelnou Občanskou Republiku Kosovo...

    Občanskou společnost by šlo přeložit civic society , ale to se bohužel v angličtině už používá ve smyslu občanského sdružení, spolku = jako je například ochotnické divadlo. Civic je slovo takové městské, maloburžoazní, kupř. ve spojení "civic pride" = něco jako pyšnost na vzhled náměstí, kde vlají vlajky a září květy k oslavě voleb, a po náměstí vykračují vyšňoření stavové cestou do dočasně dospělého místního gymnásia, kde skládají svými hlasy občanskou poctu do urny pod ikonu svobody.

    Ve staré dobré Evropě jsou k vidění různé prastaré spolky, zájmové kroužky, sdružení atp. Angažovanost jednotlivců v různých zájmových seskupeních vytváří cosi samozřejmé, bezejmenné, dejme tomu společnost, bez přívlastků. Jenom dcera hokynáře v hávu premiérky (Thatcherová, pozn. JČ) ji odmítla vidět takto kolektivně. "There is no such thing as Society", pronesla erudovaně. Já bych opravil = není občanská společnost, pokud je společnost zdravá, jsou v ní lidé, jejichž správné kolektivní podstatné jméno není Stát, ani Národ, ale Společnost.

    Jaká jiná demokratická společnost, než občanská. (Jaká jiná demokracie, než lidová...). Pořád tomu zbytnělému sousloví nerozumím.

    Pokud mi k rozpoznání podstaty věci neposlouží teoretický a jazykozpytecký rozbor, obraťme list a pokusme se občanskou společnost poznat podle jejího chování, nebo alespoň podle toho, k čemu jí její zastupitelé (únosci?) přihlašují.

    Hradní výzva tzv. Hradecká, kterou "exstudenti" rozbalili v předvečer víkendu stranických sjezdů, v sobě nese celou konstelaci prvků, které se hlásí k příkladně občanské společenskosti, a je tedy možné si termín občanská společnost odvodit od obsahu výzvy. Tento empirický výklad má už dost hlasů na podporu, aby mi stačil jako definitivní.

    Ve výzvě je ta středostavovská škála hodnot. Samozřejmý je apel na solidnost a vnitřní slušnost jakoby z úst (ne však činů) pana Broučka cestou do 15 století. Ale je tu i husitský emotivní náboj, teskný patos, gejzír očistné pravdy, který vytryskne minimálně jednou za deset let.

    A už je to tady.

    Občanská společnost = Občasná spolčenost.

    Spolčenost, t.j. semknutí proti cynickému pragmatismu pseudo-demokracie, ve které se rozcházejí slova a činy.

    Neexistuje přece nic v demokracii méně standardní, než smlouva podepsaná Občas Demokratickou Stranou, která zaručuje beztrestné vládnutí Čelním Sklerotikům Sociální Demokracie, a přitom se odvolává na mandát od pravicových voličů. O opoziční smlouvě nebylo před volbami ani slovo. Kolik voličů by vám dalo takto velkorysý mandát otáčet kormidlo do protisměru k prodloužení vlastní beztrestnosti? Kolik, to zjistíte v dalších volbách. Čeho se bojíte?

    Demokracie?

    Jak se podle vás tohle cizí slovo překládá do češtiny, aby neztratilo význam?


    Jak je to v Čechách s peticemi a  s demokracií

    Václav Pelíšek

    Pred casem jsem v miste bydliste inicioval petici ve veci komunalni bytove politiky. Vetsina oslovenych obcanu s petici souhlasila, ale nepodepsala s oduvodnenim, ze se "tech nahore" boji. Zatim si zrejme nezvykli, ze "ti nahore" jsou naopak "dole", pod jejich kontrolou, a demokracie spociva v tom, ze strach nemaji obcane z politiku, ale politici z obcanu.

    Navstevy v nemocnici, kde byla hospitalizovana moje tchyne, upozornily na stredoveke pomery na konkretnim oddeleni. Lekari se s pribuznymi nemocneho v podstate nehodlaji vubec bavit. Moje matka, zijici v Britanii, tvrdi, ze u nich by okamzite nasledovala interpelace poslance. Protoze manzelka pracuje nahodou v rezortu, ktereho se problematika starych lidi tyka, tak z toho tentokrat "neco bude". Dovedu si vsak predstavit, ze radovy obcan v Cechach se nebouri a v takovem pripade nereaguje.

    Obcan udelal dopravni prestupek, dostane od policisty pokutu sest stovek. Obcan ma jenom tisicikorunu a policista ji jde rozmenit do auta. Kdyz pak obcan misto ocekavanych ctyr stovek dostane osm, je stasten, ze ruka zakona zahmourila oko a on vyvazl tak lacino. Sice se trochu zarazi, ze misto 200 Kc je na stvrzence pouhych 100 Kc, nerekne ale nic. Je rad, ze je rad. Vubec mu nedojde, si prave vychoval ochrance zakona, ktery ho priste - kdyz druha strana da vic - necha na holickach.

    No a co zaver? Demokracie je otravne kazdodenni handrkovani na najruznejsich urovnich. Na studentske vyzve je nejhorsi pausalizace, ktera je do jiste miry nutna pri "revolucich", ale v soucasne dobe nema smysl. Je naivni predpokladat, ze je kdesi skryta zasobarna "cistych" lidi, kteri nahradi stavajici garnituru a vsecko se zmeni. Vyzva je protidemokraticka. Nasi celni predstavitele presne odpovidaji kvalite nas, obcanu, zdecimovanych neslavnou historii. Dokud nenajde obcan kuraz a nerekne "Odejdi!" spatnemu starostovi, lekari ci policistovi, nepochopil, co je demokracie, a nic lepsiho si nezaslouzi. Musi byt ovsem ochoten neco obetovat: svuj cas a energii. Jestli to udela jednou za cas v podobe takove pausalni vyzvy, vyzouva se ze sve kazdodenni drobne prace a nechape, v cem obcanska spolecnost spociva.

    P.S.

    Na okraj crta z kolebky demokracie (Britanie).

    Ministr jede navstivit stavbu dalnice, kterou znemoznuji poruznu zakopani a zaveseni ochranci zivotniho prostredi. Kdyz se k ministrovi blizi skupina divoce vyhlizejicich aktivistu (po nekolikatydennim kempovani clovek vypada trochu trapersky), ministr pudove sahne po lezicim krumpaci. Samozrejme ze nikomu nic neudela a krumpac zase zahodi. Media ovsem tento pohyb zachyti a ministr bez reci sklada funkci. Ministra si dal cely narod vazi, timto cinem vubec neztratil jeho kredit, ale zrovna - a v tom se s narodem shoduje - udelal drobnou chybicku. Musi byt potrestan.


    Jak ale omezit moc politiků?

    Vlasta Leporská

    Vazeny pane Culiku,

    dovolim si take prinest svou trosku do mlyna nazoru o vyzve "Dekujeme, odejdete!".

    V zasade se pripojuji ke kritikum vyzvy a vcelku souhlasim i nazorem pana Novotneho, ze je treba predevsim zavest mechanismy kontroly moci, ktere jedine jsou schopny zabranit jejimu zneuziti jakymikoliv jedinci kteri se k ni dostanou.

    Pan Novotny pise: "Vhodnejsi by bylo prinutit soucasne politiky k tomu, aby si stanovili pravidla omezeni vlastni moci."

    Bohuzel uz neresi otazku, jakym zpusobem k tomu soucasne politiky prinutit. Tak trochu se tedy stavi k veci podobne, jako autori petice. I jeho navrh je vlastne vyzvou "lidi udelejte neco!"

    Chaun, Mejstrik a spol. vychazeji z dnes popularni predstavy, ze kdyz se odstrani 'brzda' v podobe dvou hlavnich predstavitelu nejmocnejsich politickych stran, kteri pro verejnost predstavuji jakousi personifikaci dnesnich obtizi, uvolni se misto pro zbrusu nove, nezkompromitovane osobnosti, ktere daji nasi politce ten spravny smer. Spolehaji tedy na nejake zivelne, spontanni procesy, ktere ma ve spolecnosti vyvolat jejich vyzva.

    Podobnym zpusobem lze chapat i sveho druhu take vyzvu pana Novotneho. Reformy, ktere pozaduje, mohou vsak byt realizovany pouze 'seshora', tedy pusobenim one moci, ktera se ma jimi sama omezit. Nebo snad napr. legislativni zmeny lze uskutecnit jinak? Myslim, ze ani nejvetsi idealista by nepredpokladal, ze se soucasne vladnouci oligarchie daji presvedcit, aby dobrovolne omezily svou moc. Je to problem podobny hlavolamu "Co bylo driv? Slepice nebo vejce?"

    Je treba omezit moc vladnouci garnitury, udelat to vsak muze jen vladni garnitura. Nekonstatuji nic prevratne noveho. Tyto otazky resili napr. uz pred dvema sty lety prvni moderni demokrate, kdyz sestavovali ustavu Spojenych statu.

    'Potiz je v tom', ze my tady v Cesku se snazime vic kricet a cinkat klici, nez se vzdelavat a resit problemy. Demokracie neni vlada ulice, ale velmi propracovany system, na jehoz realizaci musi vicemene pracovat kazdy obcan. Nasi obcane vsak nemaji predstavu jak to funguje, jsou dezorientovani a trpi pocitem bezmoci, protoze nevedi, co delat.

    Dokonce mohou nekdy tyto pocity vyustit do tak hroznych zaveru, jake prezentoval nedavno pan Vavrina - demokraticky system vynese k moci ty nejvetsi darebaky, jestli neni lepsi absolutismus.

    K tomu poznamenavam jen, ze zpochybnovani demokracie jako prohnile zalezitosti patrilo vzdy k ideologicke vybave vsech totalitaru - lze vzpomenout nastup fasismu ve tricatych letech.

    Mozna by Britske listy mohly prinest neco jako prirucku "Jak se naucit byt obcanem demokratickeho statu snadno a rychle" nebo "Poznej demokraticke mechanismy" nebo alespon nejakou citaci z knihy "Listy federalistu" apod.

    Vlasta Leporská


    Jak je to se společností a pořadem Koktejl

    Když si ČT nemůže dovolit kupovat pořad zvnějšku, smí za to platit reklamou?

    Jaroslav Plesl

    Vazeny pane Balku,

    tu poznamku k poradu Koktejl jsem psal ja (Jaroslav Plesl) a chtel jsem rici nasledujici:

    Ceska televize, jako verejnopravni instituce, by nemela jen tak nekomu delat reklamu a jeste za to platit. Pokud je NEZAVISLA produkcni firma ochotna dodat porad o cestovani, nevidim problem, proc by jej CT nemohla koupit. nechapu ovsem, proc by zaroven mela delat reklamu nejakemu casopisu (Koktejl, Respekt) nebo firme. Stejne me zarazi, kdyz porad CT o golfu zacina dlouhym zaberem na golfovy micek, na nemz je umisteno logo spolecnosti EuroTel. Chapu, ze ne kazdy musi muj nazor sdilet, obzvlaste pomaha-li mu verejnopravni televize pri podnikani.

    To neni nic proti Vam, ale spise proti managementu Ceske televize. Chapu, ze se jen snazite dobre podnikat. Chapu vsak take, ze Ceska televize s Vami ukoncila spolupraci.

    S pozdravem,

    Jaroslav Plesl

    P.S.: Zkuste svuj porad nabidnout Prime nebo Nove a uvidite, jak rychle s Vami vybehnou, pokud bude chtit propagovat svou firmu...


    Od Jiřího Bálka:

    Vazeny pane Plesle,

    dekuji za Vas e-mail. Z textu je patrne, ze o nasi spolupraci s CT toho mnoho nevite. Pisete, ze by Ceska televize mohla nas porad koupit. Nemohla, protoze nema penize! Jedinym rozumnym resenim byla koprodukce, a to tak, ze my budeme hradit plne primarni vyrobu (tzn. namet, scenar, kameru, rezii, hosty, dopravu, techniku a zkratka kompletne cele nataceni) a Ceska televize ponese naklady na dokoncovaci prace, ktere se konaly stejne v CT (tzn. sestrih a ozvuceni, vc. titulku).

    Jedine co my jsme za to meli, byl ten ustupek v nazvu. Ostatne tento nazev vykrystalizoval behem dlouheho hledani vhodneho nazvu a byl pred rokem v Ceske televizi schvalen a dokonce na zaklade tohoto schvaleni byla v Ceske televizi vyrobena znelka.

    Pak po roce, tesne pred podpisem smlouvy a take, coz je nejvice zarazejici, tesne pred schvalenym vysilanim (pouhy mesic pred) najednou nekdo rozhodne, ze se porad takhle nesmi jmenovat!

    Rok po tom, co predchozi vedeni tento nazev i znelku schvalilo. Upozornuji, ze  jedno slovo v nazvu, ktere v nem mimochodem ma svuj vlasti vyznam (KOKTEJL PLANETY ZEME neznamena prece magazin KOKTEJL, to bychom mohli napadnout spoustu poradu, ktere maji v nazvu nejake sluvko), je to jedine, co tento porad spojuje s magazinem Koktejl (vzdyt jej vyrabeji lide z Koktejlu!).

    Nikde v televiznim magazinu neni nabidka na magazin tisteny! Jde pouze o spojeni dvou produkci za ucelem levneho vytvoreni neceho dobreho (proc nevyuzit obrovsky tvurci potencial zazemi tohoto ceskeho geografickeho magazinu). Co je na tom spatneho?

    A ruku na srdce. Vy byste na nasem miste vytvarel nakladem mnoha desitek tisic korun magazin a jen tak ho na zlatem podnosu zdarma dal nejake televizi k odvysilani? Priste prosim nez na neco verejne zareagujete, dejte si tu praci a zjistete si podrobnosti (tim nemyslim nesmyslne opsani obchodniho rejstriku z internetu - coz pripominam, jsem stejne jako ty vety nad temito opisy nepochopil a vys e-mail mi to neobjasnil).

    Jiří Bálek

    Koktejl TV


    Jiří Drda nominován na Ropáka roku 1999

    Děti Země

    Deti Zeme dnes nominovaly byvaleho primatora Liberce a jednoho z lidru severoceske ODS na udeleni titulu Ropaka roku 1999. Prestoze jeste rok neskoncil, Jiri Drda na tuto nominaci jiz nashromazdil bohatou radu duvodu svoji aktivitou na pude Poslanecke snemovny Parlamentu CR.

    Jiri Drda byl na Ropaka roku 1999 nominovan:

  • za braneni ve vyhlaseni Narodniho parku Ceske Svycarsko,

  • za podporu snahy oklestit pusobnost zakona o ochrane prirody a krajiny v chranenych uzemich CR,

  • za prosazovani dovozu odpadu do ceskych spaloven a jinych zarizeni ze zahranici,

  • za snahu prosadit posunuti zakazu pouziti PVC v obalech o sedm let

  • a jako predseda predstavenstva spolecnosti Termizo take za zkreslovani vlivu spalovny provozovane touto spolecnosti v centru Liberce na zivotni prostredi.

    Vedle nominace na titul Ropaka roku 1999 bude Jiri Drda take zapolit o udeleni titulu "Zelena perla roku 1999" svym vyrokem vyrcenym pri jednani v Parlamentu CR 14. 10. 1999 o popilku ze spaloven odpadu: "Popilek, ktery je z vybirani, je sice toxicky, protoze obsahuje kovy, tezke kovy, ale je soldifikovan, ukladan a hleda se jeho vyuziti jako rudy, protoze obsahuje daleko vice tezkych kovu nez rudy tezene."

    Navrzeny kandidat na Ropaka roku je od Deti Zeme v letosnim roce jiz druhy. Prvnim se stal soucasny poradce ministra prumyslu a obchodu, RNDr. Jiri Hanzlicek za prosazovani obnovy tezby urany. Samotny Jiri Drda obsadil v uplynulych letech v ankete o "Ropaka roku" nekolikrat celne misto. V lonskem rocniku skoncil v tesnem zavesu prave za Dr. Jirim Hanzlickem na peknem tretim miste. Za rok 1995 se umistil na 8. miste a v anketach za roky 1996 a 1997 na 4. miste. Letos kandiduje jiz popate. O "Zelenou perlu" bude zapolit poprve.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|