Podporuji nenásilnou protivládní činnost občanů
Vážení občané - voliči,
děkuji autorům výzvy "Děkujeme, odejděte", že se jako řadoví občané odhodlali a napsali to, co si již delší dobu myslí mnohý z nás. Velmi jasně formulovali ve své výzvě i mé myšlenky.
Po vyhlášení výzvy "Děkujeme, odejděte" jsem ji podepsal. Podobně jako téměř dvěma stům tisícům z Vás mi vadila arogance a neomylnost, s jakou nám vládne vláda, a také její naprostá neschopnost a nekvalifikovanost řešit základní problémy této země. Čekal jsem, co na výzvu odpoví dvě nejsilnější politické strany. Počítal jsem s tím, že toto vážné varování značné části veřejnosti vezmou jako poslední výstrahu a pokusí se alespoň částečně zreformovat svou politiku. Očekával jsem, že oba její předsedové, kteří nesou jako vládní, parlamentní a zároveň straničtí činitelé největší zodpovědnost za neutěšený stav naší země, odstoupí. Nestalo se tak. Autorům výzvy i občanům je z tribun partají nadáváno za to, že vyslovili svůj názor.
Obě strany, signatáři opoziční smlouvy, kteří uzavřeli de facto koalici proti občanům, ji nyní stvrdili na další období. Znemožňují tímto občanům svobodně vykonávat jejich vůli ve vlastní zemi. Členové těchto stran se zpronevěřili svým předvolebním slibům. Země je v hluboké ekonomické a morální krizi. Obě tyto strany ji dále prohlubují. Občané mají plné právo bránit se v této situaci jakýmikoliv nenásilnými prostředky proti jejich zvůli.
Již asi týden uvažovalo nás, zhruba třicet sigatářů výzvy, kterou cestu zvolit. Část se nás kloní k tomu, založit rychle novou politickou stranu, získat jasným a čistým programem na svou stranu Vás voliče a vyhrát nové předčasné volby. Druhá část je pro to, aby bylo založeno občanské sdružení jako trvalá pojistka, aby ani nově vzniklé strany nemohly dospět do stádia vnitřního zatuchnutí a následného zabetonování politické scény.
Myslím si, že obě cesty jsou správné. Ani já nevím, koho bych v současné situaci volil. Kloním se však spíše ke druhé alternativě založit občanské sdružení, které by dlouhodobě vystupovalo jako opozice občanů proti jakýmkoliv novým pokusům o utopení demokracie nějakou novou opoziční smlouvou.
Navrhuji Vám nezatracovat ani jednu ani druhou cestu. Jděme současně oběma. My, kteří založíme občanská sdružení, budeme volit naše kolegy v jejich nových stranách. Budeme však pojistkou proti tomu, aby se jim nestalo to, co dnes ODS a ČSSD. Zároveň Vás žádám, aby se jednotlivé nově vzniklé strany slučovaly s ostatními nově vzniklými, dohodly se na jasném programu a ten předložili voličům.
My v občanských sdruženích se budeme snažit podrobně probrat jednotlivé okruhy otázek, které nás pálí a budeme hledat cestu ven z bludného kruhu. Budeme se snažit morálně podporovat nově vzniklé strany a všestranně jim pomáhat v jejich nelehkém boji.
Za tímto účelem jsme vytvořili veřejný diskusní klub. Funguje jako mailing list. Když se do něj přihlásíte, dostanete automaticky všechny příspěvky členů klubu. Když pošlete svůj příspěvek, dostanou ho automaticky všichni členové klubu. Výsledky budeme zveřejňovat na vlastní www stránce. Zde bude vytvořen také systém veřejného hlasování - jakéhosi minireferenda o jednotlivých předkládaných problémech. Na rozdíl od všech průzkumů veřejného mínění a anket však půjde o hlasování veřejné, kdy každý hlasující bude muset zveřejnit alespoň svou e-mailovou adresu. Výsledky budou pak seřazeny a zveřejněny. Zároveň bude zajištěno, aby každý hlasoval o daném problému pouze jednou. Chceme tak nastavit politikům zrcadlo, ve kterém by viděli, jak se často jejich názory a skutky diametrálně liší od představ veřejnosti.
Jak se dostanete do diskusního klubu?
1. Poslat e-mail na listserv@arachne.cz
2. Do něj napsat jediný řádek:
subscribe vyzva-announce
3.Poslat další e-mail na jinou adresu vyzva-announce@arachne.cz
4. Do něho už můžete napsat svůj příspěvek, který dojde všem členům skupiny včetně Vás (pro Vaši kontrolu).
5. Pokud budete chtít zjistit kdo je ve skupině, napíšete e-mail na adresu listserv@arachne.cz
s příkazem:
who vyzva-announce
6. Přijde Vám odpověď od serveru arachne, kdo je ve skupině přihlášen
7. Pokud se budete chtit odhlásit a zrušit tak zasiláni e-mailů, napíšete e-mail na adresu listserv@arachne.cz
s příkazem:
unsubscribe vyzva-announce
8. Je to jednoduché, ale nepočítejte s tím, že Vás někdo odhlásí jinak, je Vás hodně.
Doporučuji první mail krátký - např. kontrola spojení (uvést do předmětu zprávy, aby ho ostatní nemuseli číst).
První úkol pro Vás do veřejné diskuse. Deset hlavních bodů, které jsou pro Vás jako občana nejdůležitější k vyřešeni v současné době - tj. vlastně v kostce Váš program našeho nového sdružení.
Na závěr upozornění. Tato debata bude úplně veřejná, budou do ní odkazy na Internetu, může se do ní přihlásit stejným způsobem jako Vy kdo chce. Doporučte to svým známým.
Nelekejte se případných nadávek. Přece něco sneseme!
Záložní komunikace a dotazy na vyzva@madera.cz
Odkaz na nově vzniklou stranu, kterou podporujeme a uvažujeme o sloučení s ní http://www.ds.mlboleslav.cz/
za přípravný výbor
Ing. Oldřich Maděra
Rozčarování
Není dne, kdy by někdo z našich politiků nepohovořil o tom, jak je jinými politiky "zklamán", a nedal nad jejich počínáním najevo "rozčarování".
O tom, zda jsme svědky skutečných zklamání a rozčarování, ovšem můžeme s úspěchem pochybovat.
Jde o pouhé pokusy udělat se hezkým před občany voliči, předvést jakoby seriózní zájem o hledání řešení a efektně pokrčit rameny nad počínáním těch ostatních, kteří mají jiný názor.
Přehlednosti politické scény by určitě prospělo, kdyby si její aktéři svá předstíraná zklamání a rozčarování odpustili a mluvili jasnou řečí.
ODS a ČSSD by neměly zapomínat, že se zavázali vytvořit dlouhodobou politickou stabilitu tím, že změnou volebního zákona posílí význam soutěže politických stran.
Jednoduše řečeno se zavázaly změnit volební systém tak, aby po příštích volbách vítězná strana byla tak silná, že nebude odkázána na spolupráci se stranami malými.
Buďto to ODS a ČSSD ještě chtějí, pak ať smlouvu naplní, anebo to nechtějí a pak ať ji zruší.
Podobně menší parlamentní strany nemají důvod předstírat zklamání, či rozčarování. Buďto chtějí přesvědčit občany, že by uměli spravovat veřejné záležitosti lépe, než jak to dělá ČSSD s ODS, anebo o tom občany přesvědčit nechtějí. Stačí říct a volič se rozhlédne po jiné alternativě, pokud nějaká vznikne.
Právo na zklamání či rozčarování má možná volič, který sice ví kdo vládne, ale hůře se už orientuje v tom, kdo vlastně vládu kontroluje.
Snad to konečně zjistíme z hlasování o rozpočtu. Ty, kdo ho odmítnou, můžeme brát jako skutečnou opozici. A ti, kteří ho podpoří, ponesou za ten rozpočet odpovědnost.
Jaké zklamání a rozčarování? Chce to jasnou řeč: Vládnoucí většina ať nám řekne, že to je rozpočet dobrý a opoziční menšina, že je beznadějně špatný, škodlivý a lze ho pouze odmítnout.
7. prosince 1999
Úspěch v Bruselu
Skutečnost, že Česká republika jako jediná ze šestice jednajících kandidátů uzavřela při vstupních rozhovorech s Evropskou unií obtížnou kapitolu "volný pohyb zboží", je důvodem k jistému optimismu.
Ministr Kavan si úspěšné sladění tisíců podrobných technických norem, certifikačních a akreditačních procedur vysvětluje českou průmyslovou tradicí, tím, že jsme mohli navázat na spoustu práce z minulosti, včetně dosti dávné minulosti.
V této souvislosti Jan Kavan poznamenal: "Nechci tvrdit, že je to plod nějaké urychlené akce dnešní vlády". Skromnost je zcela na místě a nikoli pouze proto, že uzavírání dalších kapitol bude obtížnější.
Zatímco se v některých oblastech k Evropské unii přibližujeme, v jiných nesmyslně zaostáváme.
Čerstvým příkladem je otázka elektronického obchodování. Ve stejné chvíli, kdy ministři EU schválili dlouho očekávaný zákon, který vytvoří právní rámec pro elektronické obchodování, shodila naše vláda ze stolu návrh zákona o elektronickém podpisu.
Odborná veřejnost, která zmíněný návrh shledala kvalitním a uceleným, nevěřícně vyslechla vládní zdůvodnění, podle kterého je prý předloha nesystematicky zpracována a obsahuje vnitřní rozpory.
Ondřej Neff včera na internetu zapochyboval o tom, že by vládě šlo o rozumné posouzení návrhu, který otevírá dveře do ekonomiky nového věku, založené na elektronických komunikacích a vidí v zamítnutí zákona politiku: Problém podle něj není v předloze, ale v osobě předkladatele, který stojí mimo strukturu opoziční smlouvy.
Tento postřeh lze zobecnit. Přibližujeme-li se k unii není to díky vládě, ale spíše navzdory mentalitě tohoto sboru. Naše naděje spočívá v potenciálu a dynamice společnosti a v několika zdatných vyjednavačích.
8. prosince 1999
České vysoké školství - dosud jen malé změny
Robin Healey
An English version of this article is here in Central Europe Review.
Po pádu komunismu v Československu v roce 1989 se mnozí domnívali, že k rychlému obrození národa povedou tři zásady: zaprvé deideologizace a odstranění komunistů z vlivných postavení, zadruhé investice do nejnovější technologie, a zatřetí autonomie, která umožní Čechům a Slovákům, aby řídili svou zemi k vlastnímu prospěchu.
Tyto tři zásady se týkají všech sfér národního života, nikoliv jen vysokých škol.
Byla by chyba se domnívat, že vyšší české školství bylo před rokem 1989 v zoufalém stavu. Dobře řízené základní i střední školy posílaly k přijímacím zkouškám na vysoké školy dobře vzdělané mladé lidi. V oborech, které nebyly příliš ideologizovány (přírodní vědy, strojírenství, lékařství a do značné míry hudba, kunsthistorie a divadelnictví) produkovaly vysoké školy dobře vzdělané absolventy. Na univerzitách pracovalo dosti značné množství dobrých učitelů a badatelů. Naproti tomu obory jako právo, ekonomie, společenské vědy a humanitní studia přišly o většinu důstojnosti a dynamiku v důsledku intenzívní ideologizace. Vybavení univerzit i budovy byly zanedbané a akademická svoboda univerzitních učitelů i studentů byla demoralizujícím způsobem omezena.
K odideologizování učebních programů došlo rychle. Avšak odstraňování komunistů z vlivných míst bylo méně rychlé a méně důkladné. Ukázalo se, že je to složitá záležitost. Velmi často přijali bývalí komunisté rychle, stoprocentně a upřímně nové myšlení, zatímco bývalí disidenti se starého myšlení nedokázali zbavit. Například disidenti, kteří byli před noc povýšeni do vysokých postů, aniž by se jim k tomu dostalo manažerského školení, často používali nedemokratické řídící strategie, prostě protože jiné metody neznali. Neměli bychom se domnívat, že všichni antikomunisté pracují prodemokraticky.
Česká vláda nepovažuje investice do vysokých škol za prioritu. Státních financí (na státních penězích závisejí české univerzity asi z 90 procent) je velmi málo a téměř všichni vysoce vzdělaní státní zaměstnanci dostávají stále nižší platy. Platy vysokoškolských učitelů také poklesly. Nicméně, ty univerzitní katedry, které jsou dostatečně podnikavé, že využívají školských programů EU, jako je Tempus, anebo které přilákaly celostátní či mezinárodní finance pro výzkum, jsou docela dobře vybaveny. Všechny univerzity jsou plně napojeny na počítače. Finanční klima na většině univerzit není dobré, ale ani není katastrofální, jak je tomu ve většině zemí bývalého sovětského bloku.
Představa, že autonomie a spolehání na českou integritu, inteligenci, na český zdravý rozum a tvrdou práci povede k rychlé národní obrodě, byla vždycky naivní. Taková představa pomíjela problémy nedostatku řádné právní infrastruktury, nedostatku schopností řídit a lidské touhy po moci a po penězích. Vedoucí činitelé univerzit projevili větší míru integrity, inteligence, zdravého rozumu a tvrdé práce než jejich protějšky v politice a v ekonomice. Avšak pracují s nedostatečnými financemi a s nedostatečným právním rámcem. Vadí také to, že celostátní politika je ochromena. Z dlouhodobější perspektivy nestačí, aby vedli velké instituce v obtížných dobách poctiví amatéři, zejména, když lákadlo peněz a moci dokáže zkorumpovat i univerzitního profesora.
Přejdu nyní od všeobecných principů ke konkrétním oblastem, v nichž se české vysoké školy změnily, anebo v mnoha případech nezměnily. Hlavním úkolem univerzit je vzdělávat studenty, provádět výzkum a poskytovat společnosti služby. Budu postupně hovořit o všech třech těchto oblastech.
Před rokem 1989 byly československé univerzity považovány především za vyučovací střediska a velká část financí na výzkum šla do akademie věd. Začátkem devadesátých let vznikla Grantová agentura a byl zaveden princip veřejné soutěže o finance na vědecký výzkum. Některý výzkum byl přenesen na univerzity a akademie věd přišla o většinu svých financí. Rychle se rozrostla spolupráce s partnery v zemích EU, i když se českým univerzitám právem nelíbí, že je partneři v EU považují za zdroj levných pracovních sil a požadují na nich, aby prováděli monotónní práce na primitivní výzkumné úrovni. Jako součást přípravy České republiky na členství v Evropské unii se ČR stala asociačním členem výzkumných programů EU. Nejdůležitější z nich je program Fifth Framework. České univerzity se jen pomalu učí, jak se úspěšně v konkurenci ucházet o financování a dosud plně nevyužívají všechn nabízených možností.
Dosud skoro nikdo nevyužívá příležitosti vytvářet nové druhy studijních programů, i když samozřejmě existují určité vynikající výjimky. Na univerzitě, kde pracuji, se vyučuje modulární program MBA, částečně v angličtině. Kurs běží ve spolupráci s jednou britskou univerzitou a obsahuje prvky distančního studia, zeměřené na externí studenty. Ti dělají projekty, při nichž řeší problémy, jimž v současnosti čelí podnik či organizace, v níž pracují. Většina ostatních kursů na univerzitě se však i nadále vyučuje formou přednášek. Přednášky jsou určeny pro bezdětné (na vysokých školách nejsou žádné školky) tělesně schopné (vybavení vysokých škol ve většině případů znemožňuje nebo ztěžuje přístup invalidům) studenty řádného denního studia ve věku od 18 do25 let, kteří drtivou většinou pocházejí ze vzdělaných rodin. Pokud jsou kdy součástí těchto kursů výzkumné projekty, jen málo z nich je zaměřeno na praktické uplatnění.
České univerzity mají stále větší možnost umožňovat studentům i učitelům, aby pracovali či studovali v zahraničí, zejména prostřednictvím dodatečného financování, které nejprve přicházelo z programu Tempus Evropské unie a nyní pochází z programu EU jménem Socrates. Infrastruktura pro studium i učitelskou práci v zahraničí není vždy dobře vypracována, ale stále větší počet studentů i zaměstnanců získává nyní zkušenosti na partnerských univerzitách a stále větší počty studentů a učitelů z partnerských univerzit tráví nyní čas v České republice. České univerzity se stále intenzivněji orientují na Západ a získávají stále větší know-how z Evropské unie. Je ale politováníhodné, že neexistují skoro vůbec žádné finance pro udržování cenných styků se starými partnerskými univerzitami v zemích bývalého sovětského bloku.
České univerzity stále ještě téměř výlučně nabízejí pěti nebo pětiapůlleté studijní programy, které vedou k ekvivalentu magisterské hodnosti. Pokusy zavést kratší bakalářské studium se setkaly jen s omezeným úspěchem. Bakalářskou hodnost nepovažují ani studenti, ani profesoři, ani zaměstnavatelé za "ukončené vzdělaní" - jak zastaralý pojem je tento výraz "ukončené vzdělání"! Avšak české ministerstvo školství nyní podepsalo Boloňskou deklaraci a plánuje, že do roku 2006 bude třetina studentů v ČR studovat na bakaláře. Některé vyšší školy dostanou povolení vyučovat nové bakalářské kursy.
Dvěma významnými změnami v českém vysokém školství - a přirozeně ve vysokém školství i jinde - je za posledních deset let využívání počítačů a zintenzivňující se role angličtiny. Byly vytvořeny moderní počítačové sítě a čeští vysokoškolští učitelé a studenti mají všeobecně vzato docela dobrý přístup k počítačům. Využívání počítačů při výzkumu je velmi široce rozšířeno: postgraduální studenti technických oborů často docházejí k závěru, že jsou schopni provádět výzkum na mezinárodní úrovni jistěji, je-li založen na práci s počítačem, než když se pokoušejí o výzkum na základě experimentů, který často vyžaduje nákladné vybavení, které není k dispozici. Informační technologie se však při vyučování studentů příliš nevyužívá - hlavními vyučovacími nástroji je dosud jen křída a tabule a řeč přednášejícího.
Jednou z hlavních změn v československém školství po sametové revoluci bylo nahrazení ruštiny angličtinou jako hlavního cizího jazyka. Tato náhlá změna přes noc nebyla bez problémů a většina českých škol nemá požadovaný počet kvalifikovaných učitelů angličtiny. Navzdory těmto problémům umí celá řada studentů i učitelů na českých univerzitách dobře anglicky a někteří hovoří také německy, francouzsky, či španělsky. Ztráta ruštiny je politováníhodným důsledkem změn.
Čeští studenti hráli klíčovou roli v sametové revoluci, ale od té doby jsou neobyčejně zticha. Za posledních několik měsíců se však objevují zdravé známky, že studenti chtějí, aby bylo jejich hlas slyšet. Významným rysem studentského života po roce 1989 v ČR se stalo, že studenti zároveň chodí do placeného zaměstnání. Zejména v Praze je nyní život studenta nákladný a zároveň existují dobře placené pracovní příležitosti pro studenty, kteří umějí zacházet s počítačem a znají jazyky, zejména angličtinu. Velký počet studentů má nyní práci na část úvazku nebo na plný úvazek, a to i během semestru. To vede k tomu, že mnoho studentů studium nedokončuje, a stalo se běžným, že student absolvuje teprve až po daleko delší době, než je oficiálně předpokládaná délka studia.
Také se stalo normálním - ano, stalo se to ekonomickou nutností - aby si univerzitní učitelé našli druhé placené zaměstnání mimo univerzitu. To, že univerzitní učitelé takovýmto způsobem poznávají "reálný svět", není v žádném případě špatné, jenže všeobecně to poškodilo jejich vědeckou práci i kvalitu jejich vyučování.
Představa, že je úkolem univerzity poskytovat služby společnosti, není vždy v ČR dobře chápána. Sám zastávám názor, že by univerzity měly poskytovat společnosti určité intelektuální a morální vedení. Měly by vysvětlovat výsledky svého výzkumu i své pedagogické práce nejen vysokoškolské komunitě, ale společnosti jako celku. K transferu technologie dochází, když jsou nové myšlenky, s nimiž přišli univerzitní výzkumníci, zaváděny do praxe v průmyslu. Těsná spolupráce s průmyslem by měla zajišťovat, aby univerzity nabízely takové kursy, jejichž absolventi odpovídají nynějším a budou odpovídat i budoucím požadavkům zaměstnavatelů. Poradenství pro studenty ohledně pracovních příležitostí pomáhá studentům najít takové zaměstnání, při němž mohou plně využívat své kvalifikace. Programy pro celoživotní vzdělávání umožňují absolventům univerzit aktualizovat své znalosti a svou kvalifikaci a zároveň poskytují univerzitám příjem. Dodatečné kvalifikační programy, které by univerzity měly poskytovat pro vlastní zaměstnance a pro zaměstnance jiných institucí, zlepšují kvalifikaci lidí a zvyšují morálku. České univerzity si jsou vědomy potřeby nabízet takovéto služby, avšak dosud nemohou tvrdit, že je všechny skutečně zavedly.
Mnoho členů české vysokoškolské komunity si povzdechne, když uslyší, kolik dalších změn v práci vysokých škol je ještě nutno učinit v mnoha oblastech práce univerzit.
Existují také důležité otázky postojů. Vztah mezi profesorem a studentem zůstává v příliš velkém množství případů stále jen vztahem mezi škrobeným a přísným profesorem, který monotónně přednáší, hovoří na studenta, nikoliv však s ním. Univerzitní učitelé nepřijímají skoro vůbec žádnou odpovědnost za to, zda se studentům daří dobře. Často tvrdí, že je-li od zkoušek vyhazováno velké množství studentů, je to prý důkazem vysoké úrovně daného kursu, a vůbec nepomyslí na to, že k selhání studentů možná přispívá to, že učitel kurs špatně učí. Vysokoškolští učitelé také až příliš ochotně studenty odrazují od studia a prohlašují, že jsou "beznadějní" nebo "nevzdělatelní". Je jistě důležité udržovat vysokou úroveň, avšak studijním neúspěchům studentů by měla být věnovány daleko větší pozornost a porozumění.
Během nadcházejícího desetiletí bude muset na těchto univerzitách dojít ke složité generační změně. Vzhledem k tomu, že univerzitní učitelé jsou velmi špatně placeni, vysokým školám se nepodařilo za posledních deset let získávat mladé odborníky. Mladší univerzitní učitelé vysoké školy houfně opouštějí a vydělávají si více peněz v soukromém sektoru. Velmi často nyní existují katedry, na nichž je většina učitelů téměř před důchodem. Povede stárnutí univerzitních učitelů k rozkladu univerzit, anebo to poskytne příležitost k inovacím?
Demografické trendy v České republice, stejně jako jinde v Evropě, znamenají, že ze středních škol bude vycházet stále méně osmnáctiletých. Na vysokých školách vznikne konkurence o studenty. Budou univerzity reagovat tím, že studentům nabídnou nové a atraktivnější studijní programy? Budou se snažit přilákat netradiční studenty, například studenty z méně vzdělaných rodin a starší studenty, kteří strávili už řadu let v zaměstnání? Rozhodnou se nabízet studijní programy pro studenty studující na část úvazku, možná s prvkem distančního studia? Vypracují nové kursy v těsné spolupráci s místním průmyslem? Přijmou například technické vysoké školy myšlenku "průmyslového inženýra", který by měl bakalářský titul, rozsáhlou technickou kvalifikaci střední úrovně a zkušenost s prací v průmyslu? Začnou univerzity učit bakalářské kursy, anebo je budou i nadále považovat za "nedokončené"?
Za posledních deset let byli ve vedoucích funkcích v řízení univerzit výlučně sami univerzitní učitelé, zvoleni zevnitř univerzit svými kolegy. Rektoři a děkani vykonávají svůj úřad po dobu tří let a mohou být podruhé zvoleni pouze jednou. Musejí nutně považovat svou práci za dočasnou a také za práci na část úvazku, vzhledem k tomu, že potřebují zůstat ve styku s výzkumem a s vyučováním. Vzhledem k tomu, že v České republice neexistuje třída vzdělaných manažerů pro veřejnou sféru, je to asi nejlepší způsob, jak jmenovat lidi do těchto funkcí. Budou ale v budoucnosti české univerzity zaměstnávat profesionální manažery a vysoce výkonné administrátory, vzdělané a zkušené v oblasti veřejné správy a správy školství, tak jako se to stále častěji děje na univerzitách v zahraničí?
Řeknou české univerzity se stárnoucími zaměstnanci: "Tohle jsme dělali vždycky a budeme to tak dělat i nadále." Anebo budeme svědky vzniku profesionálně řízených, inovativních vysokých škol, které budou schopny vytvářet bohatství, které se budou rozšiřovat a budou poskytovat vynikající nové služby a postaví se do čela dlouho očekávaného hospodářského a duchovního obrození českého národa? Nadcházející desetiletí bude pravděpodobně nejméně tak zajímavé, jako to desetiletí, které právě uplynulo.
Robin Healey
Robin Healey pracuje v mezinárodní kanceláři ČVUT v Praze.
Z pohledu cizince, který žil dlouho v ČR:
V Čechách vládne všeobecný rasismus
Farimah Daftary
Vážený pane Čulíku,
Přečetl jsem si s velkým zájmem váš článek o "rasových vztazích" v České republice (Central Europe Review, 17. října 1999), ale pořád čekám na článek, který se bude zabývat hlubším jevem rasismu v České republice, a to nejen rasismu vůči Romů. Posílám vám pár svých osobních poznámek, prosím, neberte to jako obvinění.
Žil jsem v České republice po dobu čtyř let od roku 1991 do roku 1995, jako společenský, zákony plně respektující cizinec, pracoval jsem tam, platil jsem daně, mluvil jsem plynně česky a to především s českými přáteli. Mohl bych vám vypočítat mnoho příkladů čistě bezdůvodné sprostoty. Konflikty s prodavačkami v obchodech, s prodavačkami lístků v kinech, atd.
Mou strategií bylo vždycky se chovat zvlášť zdvořile a usmívat se, když na mě lidi byli sprostí. Měl jsem štěstí, že mě nevyhodili z bytu, jako jednoho mého amerického přítele, když jsem si jednou za čas pozval přátele na večeři. Trvalo mi čtyři roky, než jsem si uvědomil, čeho jsem byl v České republice svědkem: rasismu.
Český rasismus se nezaměřuje jen vůči Romům. Český rasismus se zaměřuje všeobecně proti cizincům, ať jsou černoši nebo běloši, proti všem, kdo se nějak odlišují. Pomáhá to, umíte-li česky, je to špatné, když mluvíte anglicky nebo německy. Ostrakizováni jsou všichni, kdo nemají stejný životní styl, nedodržují stejné hodiny, neoblékají se stejně, nejedí stejné jídlo (kolikrát jsem musel spolknout povýšené a ironické poznámky, když jsem se dopustil zločinecké chyby a objednal si ke guláši hrášek nebo něco jiného. No a co, když si objednáte jako přílohu něco jiného! Nebo když jsem si objednal snídani v neděli až po desáté hodině ráno. Považovali mě za trestuhodně líného!)
Co se týče Němců, jak je s nimi zacházeno, jak byli proměněni ve stereotypy, je to možná proto, že jezdili za komunismu do Československa ve velkém počtu na levné pivo, možná. Tento jev byl pochopitelný, vzhledem k tomu, že bylo Československo v izolaci a že byla společnost nesmírně homogenní. Avšak už uplynulo deset let a já nevidím příliš mnoho změn v postojích lidí.
Bylo to daleko horší pro kolegu, s nímž jsem bydlel na pokoji, protože je to Američan mexického původu. S ním se zacházelo tak, jak se normálně zachází s Romy. Přesto stále ještě žije v Praze a žije se stejnou Češkou, s níž se seznámil v roce 1991 (abych naboural stereotyp, že do Čech přijíždějí Američané za ženskými a často je střídají).
A další věc: nepřijatelná je praxe dvojích cen pro cizince, které nyní platí i pro cizince, žijící v České republice, kteří dostávají český plat. Měl jsem v ČR dobrý plat, ale nicméně to byl místní český plat. Ze začátku, protože jsem měl "povolení k pobytu" a uměl jsem česky, v hotelech po mně nechtěli dvojnásobné ceny. Ale ke konci mého pobytu v ČR, v letech 1994 - 1995 začaly firmy, například Eurolines, ode mne požadovat dvojnásobné ceny například za autobusovou jízdenku do Paříže. A jak víte, mnoho cizinců v Praze dostává jen nízký učitelský plat. Mám informace, že je tato praxe nyní docela běžná.
Je pravda, že démonizuje-li mezinárodní společenství Českou republiku, příliš věci nenapomáhá. Ale výraz "normální" je neobyčejně relativní. Vsaďte se, že skupina Čechů, žijících řekněme na malém městě v nějaké latinskoamerické zemi by byla považována za vysoce nenormální, protože tam je "normální" bavit na veřejnosti, poslouchat hudbu a všeobecně být šťastný. Možná, že právě tohle Čechům chybí: radost ze života? Snažil jsem se být po celá ta léta tolerantní, byl jsem trpělivý vůči svým přátelům, kteří pronášeli stereotypní komentáře o Romech a raději jsem se tématu Romů vyhýbal, protože mě děsilo, co jsem od nich při tom slyšel. Byli to moji přátelé a snažil jsem se jim porozumět. Mimochodem jsem bydlel v romských čtvrtích, na Smíchově a na Žižkově a líbila se mi tam tamější atmosféra. Nikdy tam nebyl hluk, ani tam nebyla zvlášť špína. Nikdy na mě nikdo nezaútočil. Bylo to tam prostě jako v každé jiné pražské čtvrti (samozřejmě vím, že Praha není typickým příkladem pro celou Českou republiku).
Tím, že o sobě vytváříte "syndrom oběti", situaci nenapomáháte. Existuje problém a Česká republika vůbec není jedinou zemí, která tímto problémem trpí. Podívejte se na Francii. Podívejte se na jakoukoliv zemi. Ale předtím, než se problém začne řešit, lidé musejí uznat, že ten problém vůbec existuje. Mám strašně rád Prahu a Českou republiku od své první návštěvy v roce 1988 a stále ji považuji za svůj druhý domov. Respektuji a obdivuji své české přátele, kteří dokázali tak mnoho s tak malými prostředky. Ale jsem smuten a zklamán, že se v ČR za deset let tak málo změnilo.
S pozdravem,
Farimah Daftary
Flensburg, Německo
Dear Mr. Culik:
I read your article on "race relations" in the Czech Republic (17 October
1999) with great interest but I am still waiting to read an article which
deals with the deeper phenomenon of racism in the Czech Republic, and not
only with racism towards Roma. Here are some personal comments which I would
like to make, please do not take these as accusations.
Having lived in the Czech Republic for 4 years from 1991 to 1995 as a
"social, law-abiding" foreigner, working, paying taxes, speaking fluent
Czech and with mostly Czech friends, I can tell you about numerous examples
of pure nastiness for no reason. Encounters with shop assistants, movie
theatre cashiers, etc... My strategy was always to be extra nice and smile
when people were nasty to me. I was lucky not be thrown out of my apartment
if I invited friends to dinner once in a while, like an American friend of
mine. It took me four years to realise what I had been experiencing: racism.
Czech Racism is not only geared towards Roma. Czech racism is geared towards
foreigners in general, be they black or white, anyone who is different. It
helps if you speak Czech, it doesn't if you speak English or German. Anyone
who does not maintain the same lifestyle, the same hours, dress the same,
eat the same food (how many times have I had to put up with condescending
remarks when I made the criminal mistake of ordering mashed peas with Gulash
or something. So what if you are supposed to have a different side order).
Or asking for beakfast on a Sunday morning after 10 am ? I was considered
criminally lazy!
Ask the Germans how they are treated, how they have been stereotyped due to
the large numbers who came during the communist period for cheap beer maybe.
This phenomenon was understandable given the isolation of the country and
the homogenous composition of society. But 10 years have passed and I do not
see much change in attitudes.
It was much worse for my room-mate who is an American of Mexican origin. He
got the treatment Roma usually get. Still, he is still in Prague and living
with the same Czech woman he met in 1991 (to deconstruct another stereotype
that Americans come to get "easy" Czech women).
Another thing: the practice of double prices for foreigners but which now
also applies to foreigners living in the Czech Republic and receiving Czech
salaries. I was getting paid a good salary but nevertheless a local one
while I was in Prague. At the beginning, since I had a "dovoleny k pobytu"
and spoke Czech I was not charged double price in hotels. But towards the
end of my stay, in 1994-1995, companies, for example Eurolines, started
charging me double for bus trips to Paris etc. And many other foreigners, as
you know, were only getting paid teacher's salaries. I hear that the
practice is becoming widespread now.
It is true that by demonising the Czech Republic the international community
is not helping. But "normal" is a very relative term. I bet you that a group
of Czechs living in let's say in a small town in a Latin American country
would be treated as very abnormal where it is "normal" to hang out in
public, listen to music, and be happy in short. Maybe that is what Czechs
lack: "joie de vivre"? I have tried to be tolerant all those years, to be
patient with my friends who made stereotypical statements about Roma and
even avoid the subject of Roma because I was scared of what I heard from
their mouths. They were my friends and I tried to I understand. As a note, I
have lived in"Roma neighbourhoods", Smichov, Zizkov, and I liked the
atmosphere there. It was never loud nor particularly dirty, I was never
attacked. In short, just like any other neighborhood in Prague. (I realise
of course that Prague is not typical for the rest of the country.)
By encouraging the "victimised syndrome" you are not helping. There is a
problem, and the Czech Republic is by no means the only country which has
it. Look at France. Look at any country. But the problem must first be
recognised before it can be addressed. I have loved Prague and the Czech
Republic ever since my first visit in 1988 and still consider it my second
home, I respect and admire my Czech friends who have accomplished so much
with so little means. But I am sad and disappointed by the lack of change in
10 years.
Sincerely,
Farimah Daftary
Flensburg, Germany
Literatura bez papíru aneb CD-ROM o Josefu Škvoreckém
Když v roce 1997 vyšla na dvou CD-ROMech "nejkompletnější interaktivní multimediální encyklopedie
shrnující poznatky literární vědy od roku 1945" nazvaná Česká literatura od roku 1945, říkal jsem si
"no sláva, už bylo načase". Brzy jsem si s ní zvykl pracovat a teprve poslední dobou mi stále více
vadí, že obrovská suma informací, které jsou zde obsaženy, je poněkud nevyvážená. Kromě základního
historického nástinu se zde uživatel může seznámit s reprezentativním souborem analýz poválečné
české prózy, popř. i s detailním soupisem exilových časopisů a různých krajanských tiskovin. Oproti
tomu jsou informace o důležitých básnických sbírkách často velmi kusé a neskonale povrchnější.
V inovovaných verzích bude ještě dlouho co doplňovat.
V naprosto jiné situaci byli nadšenci ze Společnosti Josefa Škvoreckého (v čele s Václavem
Krištofem), kteří se tři roky věnovali přípravě interaktivního CD-ROMu Josef Škvorecký: Život a dílo
(vydala Vyšší odborná škola a Soukromé gymnasium Josefa Škvoreckého v Praze, 1999). Předmět
jejich zájmu byl nesrovnatelně užší, a proto si mohli činit ambice shromáždit co nejúplnější soubor
nejen primární i sekundární literatury, ale i písemných a obrazových dokumentů doplněných čtrnácti
videosekvencemi a stejným počtem zvukových ukázek načtených autorem.
Některé z více než 1200
fotografií jsou sice roztomile amatérské, ale celek náročného encyklopedického projektu byl zvládnut
navýsost profesionálně.
Členění tematických celků je nejen vizuálně příjemné, ale především snadno
pochopitelné a přehledné. Zdaleka není pouze gentlemanskou záležitostí, že čelné místo je vyčleněno
pro autorovu životní družku a spolupracovnici Zdenu Salivarovou.
Další informační oddíly jsou
věnované nakladatelství 68 Publishers a pestré galerii slavných i méně známých lidí podstatných pro
autorův životopis i pro jeho dílo.
Z velice hodnotné mozaiky obrazových a písemných dokumentů mne
zaujal např. autentický zápis z jednání ideologické komise ÚV KSČ, na němž se mj. rozhodovalo i o
Škvoreckého Zbabělcích.
V českém kontextu zatím není zvykem vydávat knihy na audiokazetách -
Werichův Švejk a dětské pohádky jsou v tomto ohledu spíše výjimkami potvrzujícími pravidlo.
Škvoreckého autorské čtení vlastní rané poezie a úryvků z vrcholných próz objevuje dávno objevenou
skutečnost, že rozsáhlé police "audioknih" ve velkých západních knihkupectvích mohou mít značný
estetický i dokumentární význam.
Většina textů přibližujících autorův život a dílo se vyznačuje nejen
laskavostí a humorem, ale i pro Škvoreckého typickým názorem, že psaní a vnímání literatury může být
docela příjemnou zábavou. Výjimek z pochopitelného fandění autorovu pojetí života a literatury se
v komentujících textech neobjevuje mnoho, ale jedna je pro Čechy natolik typická, že si zaslouží aspoň
krátkou citaci.
V životopisném medailonu (čteném Jiřím Bartoškou) mne totiž zarazil komentář
Škvoreckého románu Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996). Autoři medailonu konstatují, že se
autorovi nepodařilo "vstoupit podruhé do téže řeky, v tomto případě vrátit se do vlasti a pochopit
uvažování nás, kteří jsme prožili normalizaci v Československu".
Jinými slovy: Situaci v ČSSR
můžeme správně vykládat jen my - emigranti ať nás nepoučují... Podobných diskutabilních zaskřípnutí
jsem na CD-ROMu více nenalezl.
Životopisné údaje jsou sice místy legračně detailní, ale naštěstí se
všechny střípky skládají v obraz "člověka", nikoliv "klasika". Pro interpretaci Škvoreckého díla např.
vůbec nepotřebuji vědět, že v australském horku dostal rýmu, ale uznávám, že je to pěkná historka.
Literární historik na celém projektu asi nejvíce ocení snadný a rychlý přístup k textům, které byly
dosud vydány buď v zahraničí (např. publicistika), nebo v omezeném nákladu pro členy fan-clubu
(především téměř úplná bibliografie a filmografie připravená Iljou Matoušem).
Především díky
spolupráci s nakladatelstvím Ivo Železný, které postupně vydává souborné dílo J.Škvoreckého,
obsahuje CD-ROM naprostou většinu autorova díla.
Kvůli výrobním termínům se sem už nevešla zatím
poslední detektivka Krátké setkání, s vraždou (1999), kterou Škvorecký napsal společně se Zdenou
Salivarovou. Lze očekávat, že se počítačové zpracování obsáhlého literárního díla stane základem pro
další analýzy zvláštností autorského jazyka a stylu.
Určitě bude ještě pár let trvat, než se interaktivní encyklopedie o české literatuře stanou běžným
zdrojem informací i estetických prožitků. CD-ROM o Josefu Škvoreckém přesvědčivě dokazuje, že
moderní způsoby zpracování informací mohou uspokojit jak náročného literárního historika, tak
běžného čtenáře, který si chce počíst a zároveň se cosi více dozvědět o svém oblíbeném autorovi.
Martin Pilař
Pozn.: "Papírová" verze této stati vyjde v literárním časopisu Host.
(CD-ROM o Josefu Škvoreckém si lze objednat na e-mailové adrese: sgjsvos@mbox.vol.cz)
Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů.
K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na 