a.. Vidí Řezníček už dnes něco, co je jasné jen několika málo analytikům?

b.. Vidí dál a "za roh" - za konec monopolu měděných drátů?

c.. Chce své znalosti prostředí využít ve prospěch jiného modelu účasti KPN ve hře o telekomunikační balík?

d.. Chystá se v Telecomu zemětřesení a prozíravý Řezníček u toho nechce být?

e.. Je snad dokonce stávající management Telecomu určen k brzké likvidaci?

f.. Jsou antagonismy stávajícího managementu SPT k Čupovi (dnes v roli konkurence - v čele Contactelu) a jeho lidem tak silné, že ohrožovaly i doposud neotřesitelnou pozici Řezníčka?

g.. Chce být Řezníček hybatelem či kritikem privatizace SPT Telecom a proto potřebuje mít volné ruce ?

h.. Není z pozice nestraníka a odborníka (který není NIČÍ) nejlepší cesta k "polopolitickému" křeslu v nějaké příští vládě na pozici ministra (nebo náměstka ministra) pro telekomunikace a informatiku? Například v té, po které volá Václav Klaus a která by musela (podle znění opoziční smlouvy) být provedena importem nestraníků po konzultaci a souhlasu ODS? Tato verze se nezdá ani nepochopitelnou, ani neproveditelnou...

i.. Nebude Řezníček se znalostí věci a po absolvování očistného "přechodového období" oním nezávislým regulátorem - daleko kvalifikovanějším "stádníkem", než je nynější Stádník (hrající si své úřednické hry na pozadí privatizací) nebo neskončí nakonec Řezníček jako expert na FNM?

Na tyto odpovědi se lze jen velmi těžko ptát, na tyto otázky lze velmi těžko dostat odpověď. Buď by odpověď nebyla pravdivá, nebo by pak nebyla potvrditelná, nebo by ohrozila toho, kdo by je pokládal, či toho, kdo by na ně odpověděl.

Miloš Zeman rád označuje některé prognostické analýzy za samosplnitelné a druhé za samozničující. Jaká je tato úvaha? Hádejte...

Ale to je většinou úděl otázek, které chtějí znát nepoznané a odpovědí, ke kterým se raději nikdo nevyjadřuje, a proto je politik či generální ředitel přenechává pro jistotu svému tiskovému mluvčímu. A ten mlčí. Pro jistotu.

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Zmíněná čísla zpochybňují optimizmus těch sociálních demokratů, kteří věří, že s růstem ekonomiky automaticky vzroste také obliba jejich strany.

Ekonomika je sice podle analytiků z nejhoršího venku, roste vývoz i spotřeba domácností, ale lidí kteří mají chuť či důvod k oslavám, zřejmě mnoho není.

Důkazem je včera oznámené zrušení velkolepé oslavy konce roku na pražském Výstavišti. O vstupenky v ceně 1800 až 5800 korun jaksi nebyl zájem.

Tato epizoda zábavního průmyslu naznačuje, že ani neopakovatelnost letopočtu nemůže způsobit, že se u nás sejde čtrnáct tisíc lidí, kteří by družně utráceli relativně velké peníze.

Kdyby se organizátoři o svém podnikatelském záměru poradili se sociology, byli by se dověděli, že pro bohaté je taková show příliš lidová, pro chudé příliš okázalá a zámožná střední vrstva, kterou snad chtěli oslovit, že v této zemi v rámci transformace prostě nevznikla a není.

Na tento fakt asi nebudou doplácet pouze organizátoři novoročních veselic. Už nyní je to také politický problém, který by sotva vyřešila přímluva presidenta o kterou včera šéf větší strany žádal u stran menších. Spíše než co dojednat jde o to pro koho vlastně.

Fakt, že nemáme na vstupenky nelze odbýt tím, že bylo povoláno tři sta špatných umělců. Nemnoha zájemcům, kteří koupili lístky na show, která nebude, organizátoři vrátí peníze. Voliči by se určitě nezlobili, kdyby politici, kteří nemají dostatečné publikum udělali něco podobného a vrátili mandáty. To by se slavilo určitě.

Vysílá se ve středu 15. prosince.

Poznámka JČ: S neprodanými lístky na oslavu milénia je to asi složitější. Tentýž jev byl zaznamenán i mezinárodně. Majitelé cestovních kanceláří se pokusili na miléniu horentně vydělávat a nasadili velmi vysoké ceny. Mám před sebou katalog, inzerující desetidenní lyžařský pobyt ve francouzském Val d'Isere přes konec starého roku a začátek nového bratru za pouhých 1300 liber na osobu (71500 Kč). Před čtrnácti dny přišel ke katalogu korespondenční lístek, že zájezdy zůstávají neprodány a byly proto zlevněny na 500 liber, některé lyžařské pobyty v Itálii až na 99 liber. Podle britského tisku panikaří nyní cestovní kanceláře, protože hotely, které se po celé Británii domnívali, že se v nich lidi budou koncem roku veselit, zůstaly vesměs prázdné. Lidi neláká příchod nového milénia natolik, že by museli bouřlivě za drahé peníze oslavovat, ukazuje se nyní, a mnozí jsou od cestování do zahraničí odrazováni také hrozbou mileniálního počítačového brouka.

Simon Smith

V poslední době jsme byli svědky dvou iniciativ, které vyvolávají v jedněch naděje, v druhých obavy z návratu "nepolitické politiky" do českého společenského života. Přestože mají méně společného než se zdá při letmém pohledu, Impuls 99 a výzva bývalých studentů "Děkujeme, odejděte!" shodně představují stupeň bezprostřední občanské angažovanosti v politice od listopadu 1989 zřejmě nebývalý (s možnou výjimkou několika odborářských demonstrací). Otázka však zní, jakou politiku dělají signatáři a stoupenci těchto výzev?

V zavedených demokraciích "nepodpisují lidé petice"

Jedni to interpretují jako dozrání české občanské společnosti, jiní to berou jako důkaz o nezralosti nebo "nezkonsolidovanosti" české demokracie, neboť v "standardních" demokraciích prý nemusí docházet k takovýmto mimořádným zásahům.

I když je na tom kus pravdy (nevyvinutá parlamentní demokracie bude váznout častěji a obyvatelstvo s malou zkušeností z demokracie a naopak s vysokými očekáváními od demokracie bude projevovat méně trpělivosti, pokud jím volení zástupci budou řešit problémy těžkopádně), argumentuji, že nejde o mimořádnou záležitost.

Občanská činnost má vliv ve všech rozvinutých demokraciích

Naopak najdeme podobnou občanskou aktivitu ve všech rozvinutých demokraciích. Takováto činnost nejen neohrožuje, ale doplňuje a v konečném důsledku dopracovává demokratický politický systém jako celek.

Pojem nepolitické politiky nám může pomoci lépe porozumět tomuto dynamickému soužití občanské a politické společnosti. Pouze na základě důkladného pochopení toho vztahu můžeme hodnotit vvznam a potenciál výzvy Děkujeme, odejděte! a iniciativy Impuls 99.

Co znamená nepolitická politika v demokratických podmínkách?

"Autenticky jednající člověk v totalitním systému je skála, o niž se systém rozbíjí. V demokratickém systému je to naopak člověk, který ztrácí schopnost rozumět politice jako kolektivní tvorbě vůle." (Václav Žák, "Intelektuálové a politika", Britské listy 27/10/99)

Souhlasím s Václavem Žákem, že skok z disentu do demokratického politického prostředí není jednoduchý a  vynucuje si změnu jednání, změnu orientování se vůči moci (především vůči státní moci).

Nicméně se nedomnívám, že v demokratické politice nezbývá místo pro "autenticky jednajícího člověka", stejně jako se nedomnívám, že nepolitická politika, koncipovaná jako veřejné jednání v souladu se svědomím anebo angažovanost na základě morálky tam přestává platit. Žákovo rozlišení mezi Havlovou a Masarykovou nepolitickou politikou nicméně poskytuje užitečné východisko pro ujasnění rozsahu významů toho pojmu. Masarykem navrhovanou intelektuální-profesionální činnost můžeme chápat jako před-politickou politiku (považovala se za přípravnou činnost, než přijde doba, kdy se intelektuálové budou moci plně uplatnit v demokratickém politickém státě).

Občanská aktivita jako "přípravná činnost"

I když Charta 77 a celý československý disent (a někdy dokonce celá škála nezávislých kulturních a intelektuálních činností) jsou nyní zpětně hodnoceny také jako přípravné činnosti - tedy podle toho, jak dobře nebo špatně připravovaly půdu pro pozdější pěstování demokracie - nikdy je jejich aktivisté je takhle nechápali. Hlavním významem téměř veškeré "nezávislé činnosti" za bývalého režimu byl bezprostřední užitek (zážitek), jež tato činnost poskytovala každému účastníkovi.

Zdá-li se vám to málo, není to málo.

Členové nezávislých iniciativ za komunismu si nepředstavovali vytoužený svět, ale vytvářeli ho (samozřejmě "v malém"). V tzv. meziprostorech společenského života se odehrávaly nejrůznější činnosti, které můžeme ze sociologického hlediska hodnotit jako pokusy o demokratické myšlení a jednání, jako "hru" s alternativními způsoby života, čili jako ostrůvky pozitivní deviace.

Na druhou možnou námitku, že to jsou věci zašlých časů, modus operandi způsobilý totalitnimu prostředí a málo platný (nebo zbytečný) ve svobodné společnosti, odpovím, že zase jde pouze o zdání.

Kolektivní občanská činnost je v západních demokraciích velmi vlivná

Vlivný sociologicko-politologický diskurz posledních dvou desetiletí vykládá kolektivní činnost jako jev, který působí napříč činností odehrávajících se v "krytých sítích" společnosti silněji než konkrétní požadavky vyjádřené protestem či dialogem (viz např. Touraine, 1981, Melucci, 1989, Maheu (ed.), 1995, Schlosberg, 1995). Tvrdí, že zásadní konflikty v "postmoderních" společnostech mají často kulturní povahu, za předpokladu, že pramenem lidské nespokojenosti je odcizení spíš než klasické vykořisťování a že lidé si proto potřebují vybojovat kontrolu nad prostředky sebepoznání, sebeprezentace a sebereprodukce více než nad pákami ekonomické a politické reprodukce. Lidé považují moc za něco ošidného: dohody s ní se nedodržují dlouhodobě.

Příznačným znakem této nedůvěry je to, že se především mladí lidé znamenitě politicky angažují (expresivně) pomocí nejrůznějších akcí, které nerespektují klasickou hranici mezi veřejným a soukromým prostorem (viz akce ekologů, které se často podobají uměleckému happeningu).

S pojetím nových společenských hnutí (new social movements), jak se ten diskurz obvykle jmenuje, má mnoho společného způsob opozice v normalizovaném Československu, i s jeho "teorií o sobě" jak ji rozvíjel Václav Havel, Václav Benda anebo Ivan Jirous. Pokud tuto teorii nazýváme nepolitickou politikou, je vidět, že nejde o Masarykovou před-politickou, ale o dnešní post-politickou politiku.

Má nádech postmoderny, hlavně proto, že není připravou pro "skutečnou" politiku, ale naopak je to nový (anebo aspoň jiný) druh politiky žádoucí či dokonce nezbytné v komplexních společnostech, a odvozující se od obav z důsledků přehnané technologie moci a přehnané moci technologie, kterou sdílejí už několik desítek let občané ve vyspělých zemích jak demokratických tak bývalých totalitních. (Havel ovšem viděl totalitu jen jako přehnanou ilustraci možného vvvoje každého moderního státu).

Jestliže se Masarykova nepolitická politika logicky po vzniku československého státu opotřebovala, "Havlova" verze je výzva stejně aktuální dnes jako v sedmdesátých letech, s jediným rozdílem, že by dnes neměla muset konkurovat stranickopolitické politice, měla by ji doplňovat - někdy ji korigovat a kritizovat, jindy a hlavně ale působit mimo ní jako vyjadřování občanství v co největší míře sebeurčování identit jednotlivců a skupin.

V nepolitické politice se realizuje potřeba moderního člověka uplatňovat své občanství a odvracet pocit odcizení tím, že získá zpět kontrolu nad svým osudem. Moc se přitom nedá odstranit ani eliminovat - je možné ji v lepším případě decentralizovat a rozptylovat (jak do regionů, tak do funkčních obvodů, jako jsou občanské iniciativy), v horším případě se lidé brání tím, že se snaží moc oddálit budováním nových zdí kolem svého soukromí (a Češi jsou toho velmi schopní, podle normalizačních návyků). V druhém případě ovšem nejde o nepolitickou politiku, ale o pasivní strategii přežívání.

Omezená občanská aktivita za Klause a Zemana

V polistopadových dějinách České republiky se občanská aktivita vyvíjela jen pomalu. Klausovy vlády nepodporovaly rozvoj občanského sektoru , a v některých případech mu překážely (například nevytvářením výhodných daňových podmínek pro neziskové organizace a jejich potenciální sponzory). Potůček mluví o "nepsaném sociálním kontraktu", zvláště znatelném v letech 1992-1996, podle čehož se vláda zavázala provést rychlou a bezbolestnou ekonomickou reformu, a "občan se za to nepřímo zavázal, že nebude vládu znepokojovat politickými aktivitami, které by nazapadaly do ... poměrně úzce vymezeného rámce", přitom definuje toto "zúžené pojetí politiky" jako takové, které se koncentruje "výlučně na mechanismy reprezentativní demokracie", tj. volby a strany (Potůček, 1999, str.229-230).

Domněnka, že je Klaus největší nepřítel občanské společnosti, je však přece nesprávná. Na rozdíl od jeho velkého vzoru Margaret Thatcherové neprohlásil Klaus nikdy, že "společnost neexistuje" (podle Thatcherové existují pouze svobodní jednotlivci). Klaus by jenom chtěl jasně a navždy oddělit občanskou společnost na jedné straně a politickou společnost na straně druhé.

V prvně jmenované připouští, že "sdružování je ... logickým důsledkem existence obdobných zájmů určitých skupin občanů" a že je dokonce "jedním z elementárních definičních prvků společnosti svobodných občanů" (termin, kterému dává přednost před "občanskou společností"). Klaus však zastává názor, že jakmile skupiny začnou prosazovat své zájmy politicky, "to apriorně není a nemusí bvt pozitivní hodnotou. Aby tomu tak bylo, museli bychom vycházet z optimistické hypotézy, že lidé neprosazují své zájmy, ale jakési vyšší, pozitivní, společnost v každém případě obohacující hodnoty. Platnost této hypotézy není ničím podložená. Neměli by z ní proto vycházet ani zastánci takzvané občanské společnosti." (Klaus, 1996, str.288-291).

Václav Žák: "Politika je vždy stranická"

Václav Žák přitom argumentuje, že intelektuálové by se neměli angažovat politicky, neboť politika je vždycky stranická. Politicky angažovaní intelektuálové by proto někomu nutně stranili ("a přitom se tváří, že jsou nadstraničtí"), tím by zpochybnili svou "expertní" roli a stali se otroky politického trhu. Správná funkce intelektuálů ve společnosti je podle Žáka funkcí reflektivní, což vyžaduje, aby se "od politického kolbiště oddělili čínskou zdí".

Argumentace Václava Klause a Václava Žáka se vzájemně podporují: jak politika, tak občanská společnost (alespoň její "intelektuální" součást) fungují lépe když jsou co nejdále od sebe oddělené.

Jenže jak vlastně "funguje" intelektuál z takového ústraní? Jak může vstoupit jeho reflexe do řešení kontrétního společenského problému, když nesmí přímo oslovovat politické činitele, proto že "občanská výzva [která] se dotkne tématu, které je předmětem mocenského zápasu, se stává automaticky jeho součástí a ztrácí "občanský" charakter." (Žák)?

A jak vlastně funguje politika, když jsou ze zásadního rozhodování systematicky vyloučeny hlasy zájmových skupin i odborníků kvůli tomu, že, vzhledem k tomu, že postrádají přímou politickou odpovědnost, "výsledek [jejich] působení ... nemůže být předem znám" (Klaus, 1996, str.291)?

Neotvírá se nebezpečně velký prostor ideologizaci politického rozhodování? Neztrácí politika schopnost periodicky se obnovovat?

Žák dokonce předbíhá Klause v jednom: zastává názor, že by se intelektuálové ani neměli sdružovat (mimo "výjimečné situace", kdy "normální" vstup do politiky - prostřednictvím médií - není možný).

"Intelektuálové by se neměli sdružovat"

Sdružováním prý ztrácejí intelektuálové profesionální nadhled a "otupují svou citlivost vůči frázi".

Hodně intelektuální činnosti je jistě svou povahou samotářská aktivita, ale nemyslím si, že intelektuálova kritičnost a nadstranickost je tím podmíněná.

Žák zanedbává roli komunikace při intelektuální činnosti, když se rétoricky ptá, "jak mohou intelektuálové, strážci diferencovaného, originálního myšlení, vytvořit skupinu?"

Nevím, jak je možné ochraňovat a hlídat něco, co se neustále mění, a tak to uniká před každým pokusem to upevnit, avšak jde-li o vytváření anebo podněcování diferencovaného, originálního myšlení, mám za to, že intelektuální skupiny jsou vesměs nezbytné: ideje a impulsy se rodí mnohem líp při vzájemné komunikaci a konfrontace než v osamělém přemýšlení a rozjímání.

Intelektuální skupiny jsou živnou půdou společenské obnovy, protože v dialogu se učíme poslouchat odlišné názory a případně své vlastní korigovat na základě vzniklých rozporů. Intelektuálská autentičnost, na níž Žák lpí, není jen záležitostí jednotlivců, z prostého důvodu, že jednotlivci spolu existují v různých společenstvích, skupinách a vazbách, tedy ve výslovně komunikujících prostředích, a jejich názory a soubory hodnot vznikají teprve z tohoto prostředí. Ze stejného důvodu nemůžeme udělat jasnou dělicí čáru mezi občanskou a politickou společností: vzájemně mezi sebou komunikují, vzájemně se obohacují, a ten dialog bychom měli všelijak podporovat v zájmu trvalé společenské a politické obnovy.

Mobilizace

Vezmeme-li "intelektuálský" Impuls 99 a výzvu studentských vůdců z listopadu 1989 "Děkujeme, odejděte!" jako pokusy v České republice iniciovat takovýto dialog, je zarážející, že obě tyto iniciativy většina českých politiků buď ignorovala, anebo se je pokusila zesměšnit.

Tato samotná reakce o něčem svědčí - hlavně o tom, že se český politický establishment cítí ohrožen jakýmkoli náznakem probuzení občanské společnosti, a že politické strany vnímají občanské organizace a iniciativy jako konkurenty místo potenciálních spolupracovníků.

To je nezdravý stav, i když nejde o specificky český jev, ale do určité míry o charakteristický rys politických stran všude na světě jakožto organizací, které usilují o zprostředkování společenských zájmů, pokud možno výlučně.

Když se někdo jiný pokouší o totéž, byť jiným způsobem a v mnohem užším smyslu (často jde občanským skupinám o jeden konkrétní problém), strany se mohou cítit oslabené, a opravdu vlastně oslabené jsou.

Jenže v ideálním případě takto vzniká demokratická konkurence na trhu idejí, výsledkem čehož je lépe fungující společnost.

Politické strany se pod vnějším tlakem pravidelně obnovují, buď kooptací občanských skupin, anebo sebekritickou modifikací svých programů, aby vzaly v úvahu nové otázky veřejného zájmu, jimiž se chtějí zabývat.

V nejlepším případě se budou snažit vycítit budoucí znepokojení občanů a předejít budoucím veřejným sporům tím, že naslouchají a využívají podnětů z teprve vznikajících občanských iniciativ.

Tím pravidelně dochází k oslabení či vymírání občanských skupin, jejichž agenda už byla do větší či menší míry uchopena dominantními politickými stranami. Aktivisté se nezřídka cítí ukřivděni, neboť řešení jejich problému, jaké předloží politické strany, často neodpovídá jejich představám (protože jde o kompromis s dalšími, do určité míry nutně rozpornými prvky celkového programu strany). Nicméně tento způsob řízení společnosti, vyžadující na jedné straně aktivitu občanů a na straně druhé vstřícnost, citlivost a schopnost se přizpůsobovat společenské poptávce u politických stran a vládních orgánů, v západních demokraciích zhruba od poloviny dvacátého století stále více osvědčuje.

ČR: Malá aktivita občanského sektoru a nevstřícnost politické obce

Fungování toho regulačního modu ("mode of regulation") v České republice je ovšem problematické v obou uvedených ohledech. Malou aktivitu občanského sektoru totiž "vyvažuje" (a do jisté míry způsobuje) nevstřícnost politické obce.

Tuto nevstřícnost zase do určité míry způsobuje slabost českých politických stran (mají málo členů a nejsou tedy příliš reprezentativní, mají neprůhledné a těžkopádné organizační struktury, trpí omezenou měrou vnítřní demokracie a nedostatkem času, aby se nové a staronové strany mohly stabilizovat, získat kořeny a vzájemně se orientovat ideologicky a strategicky). V takovéto situaci je nedůvěra vůči občanskému sektoru aspoň pochopitelnější.

Pokračování boje z Občanského fóra

Specificky českým rysem však je, že v ČR stále jde o pokračování boje o politický a společenský model, boje, jaký se kdysi odehrával uvnitř Občanského fóra.

Tehdy sice "stranické" OF zvítězilo nad "hnutím" OF dost hladce a v poměrně krátké době, ale došlo k zásadnímu rozštěpení, jež poškodilo obě křídla. Konflikt vyústil v  elitářské, od společnosti odříznuté pojetí politiky, které trvá dodnes.

Samá představa spolupráce nebo dialogu s občanskými skupinami, nemluvě o včlenění občanských aktérů do procesu tvorby a realizace politiky, zavání některým politikům a komentátorům stále kacířským projektem "nepolitické politiky", a je proto principiálně nepřípustná.

Proto ta negativní reakce na vznik Impulsu 99 (v nejvyhraněnější podobě od Miroslava Macka a Jaroslava Zvěřiny, v kultivovanější podobě od Žáka a Bohumila Doležala), která zněla: "Občané a intelektuálové, nemluvte do politiky, vám to nesluší; jestli máte nějaké výhrady ke chodu toho státu a společnosti, založte prosím vás politickou stranu".

Status potvrzený stranickou legitimací

Někdy se pak dodává "a vyhrajte volby", ale to není podstatné: těmto kritikům nejde o demokratickou legitimitu, ale o status potvrzený stranickou legitimací (a máte být vděčni, že si už nyní můžete aspoň vybrat, jakou chcete, anebo dokonce si nechat natisknout novou, hezčí).

Podstatné je, že české politické strany diskutují jenom s jinými stranami: mluvit s prostými občany by je patrně příliš ponižovalo.

Potenciál romantického obrazu Listopadu 89

Jestliže přijímala Impuls 99 a "Děkujeme, odejděte!" s podobnou záští a s pohrdáním výrazná součást politické i novinářské obce, u širší veřejnosti měla dosud lepší odezvu druhá jmenovaná iniciativa. Nemyslím si, že jde pouze o "čistší štít" bývalých studentů, kteří na rozdíl od mnoha představitelů Impulsu nikdy nebyli blízce spojeni s polistopadovým politickým establishmentem a proto nejsou vnímáni jako spoluodpovědní za současný stav země.

Souvisí to spíš s romantickým obrazem listopadové revoluce, který pořád silně působí v českém kolektivním vědomí; souvisí to taky, jakkoliv to zní paradoxně, s přežíváním občanova postoje vůči politice, postoje, na jaký byl zvyklý v komunistickém režimu. Právě na tomto pasivním postoji byl pak založen Potůčkem popsaný sociální kontrakt v období Klausovy vlády.

Trvající víra v mobilizační politiku

Pokud z tohoto přetrvává iluze o politice jako o politickostranické záležitosti, mýtus listopadu prodlužuje víru v politiku mobilizační. Na první pohled se to sice nezdá, ale jsou to spojené nádoby. Obě iluze totiž ordinují stav, v němž jsou občané ochotni svěřit chod státu do rukou politických stran, dokud se nevyskytne vážnější problém nebo skandál: v tom případě se pak zvednou k jednorázové mobilizaci, aby uskutečnili změnu vládnoucí garnitury, která pak dostane zase volnou ruku při realizaci jiného politického programu.

Občané tak prostě vymění jeden rozsáhlý sociální kontrakt s nějakou politickou stranou za jiný, vycouvají z politiky a vrátí se k řešení vlastních osobních starostí.

Potíž je v tom, že mobilizace, přestože bývají projevem občanství, působí hlavně jako ventil a v delší časové perspektivě spíš potvrzují občanskou pasivitu než pěstují opravdovou aktivitu, protože ta musí bvt trvalá a samozřejmá, což něco tak výjimečné jako mobilizace nikdy nemůže být. Mobilizace nemůže být trvalý stav: zákonně se střídají s demobilizací (ta je typicky založena na sociálním kontraktu).

Potřeba občanského a kulturně duchovního zázemí

Pokud je mobilizační politika někdy žádoucí, pak jen výlučně jako vyvrcholení společenského hnutí, nikoliv jako jeho jediný projev. Musí totiž existovat občanské (a vůbec kulturně-duchovní) zázemí, dávající smysl a řád politickému vyjádření, bez něhož hrozí riziko, že společnost podlehne populistickým výzvám a že aktérům hnutí bude chybět nadhled, vědomí cílů a významů.

Vypočítavost revolučních studentů

To, že studentští představitelé hned druhý den pozměnili své záměry (nejprve žádali odstoupení předsedů všech hlavních politických stran, aspoň jednou i  prezidenta, potom pouze volali po hlavách Zemana a Klause) nic dobrého nevěstí o povaze jimi vedeného "hnutí" ani o jejich schopnosti sebereflexe: svědčí to spíš o určité vypočítavosti.

Mobilizace je vlastně takový českv kříženec: nevznikla ani úplně spontánně, ani plánovitě, ani jako logický důsledek předešlých občanských činností na mikroúrovni.

Vznikla shora, a přece měla hned velký ohlas dole, přestože organizátoři nejsou známé osobnosti a nikdo neznal jejich skutečné záměry (možná ani oni sami ne). Očekávala by se mnohem opatrnější reakce veřejnosti.

Naopak došlo k tomu, že se část veřejnosti do záležitosti plně vrhla. Byla najednou ochotná a schopní se pozdvihnout. A byla to tatáž veřejnost, která jindy vyniká svou nepřipraveností k trvalé, většinou neviditelné aktivitě, o jakou se opírá občanská společnost.

Výzva "Děkujeme, odejděte!" sice svědčí o chorobě v české společnosti a kolektivní oslavy, k jakým došlo 3. prosince, mají jistě psychicky léčebnou funkci, ale zatím nevznikla žádná možnost vybití vzniklé energie, ani nevznikla sebedůvěra občanů - vznikla prostě jen samotná mobilizační situace.

Přijde hodný tatíček vládce

Výzva "Děkujeme, odejděte!" se snaží proti blbé náladě povzbudit společenský "feelgood factor" (aby lidi začali mít lepší vnitřní pocit), ale jinak nabízí jenom naději, která spočívá v navrhovaném dalším svržení "zlých vůdců" po vzoru listopadu 1989, v přesvědčení, že potom nějací noví vůdci stát a společnost zachrání a začnou je řídit zase správným směrem.

V této souvislosti se obávám, že je výzva špatně adresovaná. Je výzvou politikům a  "přisuzuje politikům mnohem větší vliv a moc, než mají" (Miloš Rejchrt, "Sebechvalné my aneb Zlo přichází od druhých", Lidové noviny 30/11/99). Vidí v staré gardě zdroj všeho společenského zla (vláda prý "nás uzavírá do opětovné vnitřní emigrace"), a do nové gardy (ještě nevznikla - mají ji odkrýt "prostí straníci a stranické sekretariáty hlavních politických stran") investuje přehnané naděje.

Pokud je tato výzva projevem nepolitické politiky, je tomu jen částečně a problematicky - v masarykovském provedení - jde o předpolitickou politiku.

Pozměněný vztah občana k moci v globalizovaném světě

Tato výzva neuznává pozměněný vztah občana k moci obsažený v pojmu postpolitické politiky, který vylíčil Michel Foucault takto: "V dnešní době víme přibližně kdo vykořisťuje, kam jde zisk, do čích rukou a kde je znovu investován. Ale moc... víme až příliš dobře, že ti, kdo vládnou, nemají moc (1988, pp.103-104).

Jakmile tuto skutečnost uznáme, je nesmyslné chtít se znovu podřídit novému velkému sociálnímu kontraktu s vládou (a je jedno, zda se starou nebo s novou). Předem víme, že se takové smlouvy nedodržují, neboť v globalizovaném světě nemají vlády dost pravomocí realizovat to, co voličům přislíbily (hlavně ekonomickou prosperitu).

V tomto světě potřebujeme pružnější a v určitém smyslu skromnější způsoby řízení společnosti, než jaké poskytují celospolečenské smlouvy.

Bez dohody a bez důvěry existuje pouze anarchie, ale dohody se mají vytvářet a uzavírat co nejvíc na místní úrovni, a mají řešit věci pouze parciálně a dočasně, na základě aktivního přístupu občana a se stálou možností změn a oprav.

Ostatně, jestliže je pravda, že se příliš mnoho Čechů znovu v současnosti uzavřelo do opětovné vnitřní emigrace, není to příčiněním vlády, ale stalo se to spíš sebeobrannou strategií tváří v tvář novému světu nejistoty a neosobní moci.

Vláda sice lidem aktivně neumožňuje, aby se začali bránit, například organizováním se, ale lidé si koneckonců zvolili nynější vnitřní emigraci.

Z toho logicky vyplývá, že vystoupit z vnitřní emigrace do aktivního života ve své zemi se musejí odvážit zase sami občané.

Impulsy

Narozdíl od výzvy "Děkujeme, odejděte!" je Impuls 99 především výzvou občanům, i když není vždy takto prezentován. Je dobře fundován znalostmi svých signatářů (kteří zřejmě očekávají, že jejich účast nekončí podpisem, ale že budou participovat v jedné z trvalých pracovních skupin), a snaží se od počátku vytvářet pružnou organizační strukturu a program činnosti. Je reálná šance, že z toho mohou vzniknout některá konkrétní řešení společenských problémů.

Je politováníhodné, že daleko nejdiskutovanějším prvkem Impulsu 99 je jeho kritické hodnocení české politické kultury a související výzva, "aby se [politici] konečně začali zabývat reálnými problémy naší země a nezaměřovali se pouze na mocenské hry".

"Jak na to budou reagovat politici?"

Stejně smutná je skutečnost, že v mediální debatě, která následovala po vydání zakládajícího prohlášení, zcela převládla téměř irelevantní otázka, jak na výzvu budou reagovat politici, což nejspíš dokazuje, do jaké míry se v ČR veřejná rozprava stává prostorem vyhrazeným jenom pro politiku (čtete politickostranickou politiku), takže "tvůrcové/pachatelé české politiky jsou současně jejími nejčastějšími hodnotiteli", a navíc novináři "si nacvičili velmi nezdravý podmíněný reflex: na věci politiky se ptají opět politiků" (Jiří Franěk, Právo 26/7/99).

Impuls 99 naopak chce "inspirovat a povzbudit ty, kdo jsou pasivní, k aktivní participaci na životě společnosti, aby se všeobecná porada stala součástí české politické kultury", a "proto [ho] více zajímá ohlas, který Impuls 99 ... má u řadových občanů než u představitelů politických stran." (Dokument Impuls 99, Lidové noviny 31/7/99).

Konkrétní program ve výzvě Impuls 99

Bohužel však výše citovaná věta adresovaná politikům skoro zcela zastínila řadu důležitějších a méně řečnických výzev a závazků, které oslovovaly občany. Signatáři například chtějí "použít své odborné znalosti a životní zkušenosti" k otevření veřejné diskuse; mezi nejnaléhavějšími úkoly současnosti vyjmenovávají potřebu "rozvíjet a kultivovat občanskou společnost", "pečovat o kulturu vztahů mezi lidmi", "zavést debatu o principech sociální politiky", "posilovat decentralizaci a pravomoci regionální samosprávy", kultivovat "úctu k zákonům" a "úctu k odbornosti", "pečovat o vzdělanost společnosti" a "posílit duchovní potenciál mladé generace".

S těmito úkoly se obracejí "ke všem demokraticky smýšlejícím občanům bez ohledu na jejich politické preference".

Týkají-li se ty výzvy politiků (kromě toho, že jsou to taky občané), tak jenom na konci dialogického procesu, kde jde o výběr, tříbení a využití i (případně zdůvodněné nevyužití ) námětů, přicházejících z odborů, církví, univerzit, profesních organizací a dalších občanských iniciativ.

Pokud je "Děkujeme, odejděte!" požadavkem, aby politici občany vyslyšeli, Impuls 99 hledá řešení situace v oživení tvůrčí aktivity v společnosti (především v odborné veřejnosti), aby aspoň byly "ve vzduchu" podněty, návrhy a koncepce, na něž by politici museli nějak reagovat (třeba i  odmítavě).

To není Mackovo "mluvení, kterým rýži neuvaříš" (Lidové noviny, 26/7/99), ale činnost (jistě dosud spíš jen vytýčená ), která by posunovala mantinely, mezi nimiž se odehrává politika. Navíc ledaco by šlo udělat i bez účasti politiků, protože už samo oživení občanské kultury společnost uzdraví, aniž by to začalo produkovat politicky nebo ekonomicky měřitelnou změnu.

Podporovat činnost lidí

Mluvíme-li v souvislosti s Impulsem 99 o nepolitické politice, její hlavní rys, a současně hlavní rozdíl mezi ní a  stranickopolitickou politikou je to, že tato občanská politika nehledá u lidí podporu, ale sama chce podporovat jejich činnost.

Další rozdíl je, že nestaví na blízkosti názorů ohledně rozdělování společenských zdrojů (o což hlavně jde ve stranické soutěži), ale na souhlasu o tom, jak by se mělo rozhodovat o tomto rozdělování. Vládne shoda o základních hodnotách, jež daná společnost uznává, ale pouze o nich.

Nad ní mohou soutěžit koncepce prosazované různými společenskými aktéry pro řešení parciálnějších záležitostí a mohou vítězit odlišné koncepce v různých podskupinách, respektujících jejich svébytnost.

Přizpůsobivější a funkčnější společnost

Tímto způsobem nepolitická politika ohraničuje politickou politiku, úspěšně prosazuje právo na sebeurčení svébytných společenských článků, ale v konečném důsledku ji doplňuje, protože taková společnost je přizpůsobivější lidskvm potřebám, a tak je funkčnější.

Takto má být pochopeno tvrzení Tomáše Halíka, že "Archimedův bod změny dnes leží mimo politické strany a parlament": neodsuzuje systém politických stran a parlamentu, nýbrž jenom opakuje, že Impuls 99 oslovuje v prvním případě občany, aby využívali občanské svobody a vyplnili ten nepolitický prostor, odkud se každá demokratická společnost buduje, a odkud samotné strany vyčerpají energii.

Pavel Tigrid však vidí v Halíkově výroku hrůzu nové totality: "podtrženo a sečtěno [to] znamená: jediným východiskem z 'naší dnešní krize' je stará dobrá známá - nepolitická politika. A ta, ať se tím míní cokoli, je negací parlamentní demokracie." ("Impuls 99 - nepolitická politika...": MF DNES 2/8/99).

"Ať se tím míní cokoli"? I když se tím míní aktivní spoluúčast občanů a občanských sdružení na správě věcí veřejných? I když se tím míní možnost nepolitiků vyjádřovat se k politice a volat parlament a vládu k zodpovědnosti? Snad si bývalý disident plete věk: předlistopadová nepolitická politika měla ten protisystémový vvznam, který Tigrid přisuzuje dnešní politice - ovšem systém, který negovala, byl totalitní a ne demokratický.

Zhroucení totality však neznamená, že se nepolitická politika opotřebovala, ani to neznamená, že pokračuje v protisystémovém tažení s útokem na demokracii, kterou sama pomohla vybojovat.

Znamená to naopak, že podstatou nepolitické politiky už nemusí být neustálé vybojovávání prostoru pro svobodnou občanskou činnost, ale může se jí stávat taková drobná práce, která doplňuje fungování společenského systému.

Zpětné vazby vůči občanům jsou zárukou legitimity politického systému

A tato doplňující, dokončující funkce platí i v situaci, kdy se občanské iniciativy vyjadřují kriticky vůči politickému řízení společnosti. Demokratický systém totiž životně potřebuje co nejvíc zpětných vazeb, aby měl legitimitu a aby shromažďoval informace, jak odborné, tak laické, kteeré mu umožní rozhodovat rychleji, účinněji a spravedlivěji než systém totalitní.

Politické strany taky potřebují co nejvíc informací o společnosti, přestože u nich je naprosto legitimní je pak ideologicky využivat, tedy přijímat subjektivně.

"Čím strukturovanější ten zájem o věci veřejné je, čím bohatší je a čím větší váhu mají nejrozmanitější hlasy, tím posléze jsou lepší ty strany.... které by měly být jakýmsi politickým dovršením toho, co v té společnosti děje, o čem se myslí a jaké si klade cíle, naděje, plány." (Václav Havel, Rozhovory v Lánech, Radio Praha 28/8/99).

Těžko říct, že ta formulace jde proti stranám, jak se Havlovi nezřídka vyčítá, stejně jako v obsažných prohlášeních Impulsu 99 jsem dosud nespatřil žádný náznak, že by usiloval o nahrazování politických stran.

Někdy (tuším, že při rozdělení OF) proníkla do české veřejné diskuse představa, že strany a občanská sdružení všeho druhu jsou předem odsouzeny k vzájemnému smrtelnému boji. Česká společnost naopak potřebuje "nové formy přátelské spolupráce a partnerství mezi stranictvím a občanstvím" (Jindřich Fibich, Slovo, 9/9/99). V Impulsu 99 nevidím pokus o nic jiného. Zní se to opravdu ještě tak bláznivě a nebezpečně?

Závěr

Obhajoval-li jsem legitimitu občanských iniciativ vykonávajících nepolitickou politiku příkladem Impulsu 99, tuším, že argument moc nezapůsobí na jeho odpůrce.

Dodatečně proto uvedu příklad toho, jak funguje nepolitická politika ve "standardních" demokraciích. Poslední vydání časopisu jedné z nejúspěšnějších světových nevládních organizací Greenpeace (britské pobočky) měl na titulní straně tuto větu: "Je povzbuzující éra, protože je dnes v naši moci dohnat pozitivní změny."

Časopis argumentuje, že vládám chybí představivost myslet nově, zatímco neziskové organizace, někdy ve spolupráci se ziskovými, prosadily nová řešení, dřív nemyslitelná.

Organizace Greenpeace například, ve spolupráci s jednou soukromou firmou, financovala vývoj výrobu nové ledničky, která nevyužívá látky poškozující ozónovou vrstvu, a která už má silné postavení na  významných trzích včetně Činy. Tím sama našla řešení respektující hodnoty, které uznává, a trhem ho uvedla do světa.

Naopak právě žalovala britskou vládu za to, že hodlala hledat ropu v citlivé mořské oblasti několik kilometrů od skotského pobřeží, přičemž ignorovala EU "Habitats Directive", podle kteréhožto předpisu musejí vlády EU dávat přednost ochraně životního prostředí před zájmy průmyslu. Soud rozhodl ve prospěch Greenpeace. V tomto případě organizace prosadila občanské zájmy do britské, a vlastně i do evropské energetické politiky.

V obou případech však šlo hlavně o to, "pomáhat lidem využivat svou moc jako občané a svou svobodu jako jednotlivci, aby se všichni mohli podílet na rozhodování firem a vlád. Nejsme velkou organizací... Ale skutečná moc Greenpeace spočívá mimo ni, v srdcích a myslích lidí, kteří jsou stejně netrpěliví, jako jsme my, a kteří nás berou jako inspirací pro změny." (Z výroční zprávy Greenpeace 1999, str.7).

V Čechách se netrpělivost považuje za záporný rys: tam "zkušenější" hlasy varují mladé horké hlavy před netrpělivostí a "nestandardním řešením". Občas se oceňují tyto snahy jako "projevy veřejné aktivity", ale hned pak se vysvětluje (trpělivě), že "období revolučních změn dávno skončilo. V utvářející se pluralitní demokracii již tak rychlé proměny možné nejsou." (Zdeněk Jičínský, "Je čas zbavit se iluzí", Právo 3/12/99).

Ale právě netrpělivost umožňuje Greenpeace hrát svou dvoji roli hledače nových řešení a agitátora pro drobné politické změny v oblasti životního prostředí.

Přesto už neusiluje, na rozdíl od svých radikálních počátků, o  likvidaci kapitalistického systému; da se říct naopak, že se snaží kapitalismus zdokonalovat, aby fungoval citlivěji k potřebám lidí a Země.

Netrpělivost tedy neznamená revolučnost (někteří dokonce Greenpeace vyčítají, že se zaprodala ekonomickým a státním zájmům). Netrpělivost souvisí se schopností myslet nově a jinak, s vlastností, kterou mohou zúročit jenom občanské organizace, mj. tím, že vytvoří volnější, "síťové" struktury, které mají povzbudit a ne potlačovat občanskou energii. Vlády a strany jsou toho málo schopné neboť , jak jednou poznamenal Einstein (Greenpeace to ráda cituje), problémy není možno řešit stejným myšlenkovým systémem, který je způsobil.

Literatura

Foucault, M (1988) Politics, Philosophy, Culture: Interviews and other writings 1977-1984, London, Routledge.

Klaus, V (1996) Mezi minulostí a budoucností. Filozofické a humanologické úvahy a eseje, Brno a Praha, Nadace Universitas Masarykiana.

Maheu, L (ed.) (1995) Social Movements and Social Classes: The Future of Collective Action, London, Sage.

Melucci, A (1989) Nomads of the Present, London, Hutchinson Radius.

Potůček, M (1999) Křižovatky české sociální reformy, Praha, SLON.

Schlosberg, D (1995) "Communicative Action in Practice: Intersubjectivity and New Social Movements" in Political Studies, vol.43 no.2.

Touraine, A (1981) The Voice and the Eye: An Analysis of Social Movements, Cambridge University Press.

Simon Smith (1970) je britský politolog. Napsal doktorskou práci (1998) o československé nezávislé kultuře v 70. a 80. letech. Spolu s Martinem Myantem z univerzity Paisley ve Skotsku provedl výzkum o českém a slovenském odborovém hnutí od listopadu 1989. V současnosti se zabývá hlavně otázkami občanství a občanské společnosti.

rozhovor s Petrem Cibulkou na me udelal dojem. Ale malinko jiny nez by si nekdo myslel. V minulosti by urcite byl onim Bozim bojovnikem, ktery hajil Bozi pravdy az do horkeho konce. Vidim ho jasne pred sebou, jak na valecnem voze rozbiji palcatem hlavu vsem nepratelum prave viry.

Pekny den preje

Ludvik Vavrina

Myslím si, že jde o trochu něco jiného. Miloš Jakeš i Petr Cibulka - a bezpochyby i mnozí jiní jejich spoluobčané v České republice - se pořád ještě nemohou spokojit s pádem komunismu. Nejsou schopni mentálně přijmout, že komunismus před deseti lety padl a nastala jiná éra. Svými výroky a činy stále bojují proti větrným mlýnům - snaží se na pískovišti, které zaplavila voda a rozpustila všechno, co tam kdysi stálo, znovu tvrdošíjně stavět svůj komunistický hrad. Cibulka víc intenzivně než Jakeš, protože je mladší a má víc energie.

Chtěl bych ctěným čtenářům předložit k úvaze toto. Mám pocit, že komunista - aspoň komunista východoevropského typu - bez komunistického státního systému, je contradictio in adjecto. Typické rysy komunistů se ozřejmily a fungovaly jen, pokud mohly mít napojení a podporu na systém reálného socialismu.

Tento systém už deset let neexistuje, žijeme - na Západě i na Východě - v naprosto odlišném souřadném systému. Proto se typické rysy komunistů v nové situaci mohou jen obtížně projevovat tak, jako třeba v padesátých či v sedmdesátých letech.

Zde je nutno zdůraznit, že v žádném případě neomlouvám a nepomíjím zločiny proti lidskosti, ať je spáchal kdokoliv. Ty asi měly být v ČR potrestány a je snad chyba, že se to neučinilo. Jsou ovšem i jiné metody, které kupodivu pro národní smíření přijala společenství, která zažila mnohem brutálnější a vražednější režim než byl v Československu komunismus po roce 1968. Jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu hovořil nedávno v Londýně o tom, že v jeho zemi stačí jen veřejné přiznání.

Měli bychom ale analyzovat, co to tedy znamená, že někdo byl komunista. Znamená to, že motivace, činy a vina všech komunistů je totožná?

A pokud nikoliv, jaké jsou tedy typické vlastnosti komunistů, které je nutno odmítat a trestat? Jako nejcharakterističtější odsouzeníhodnou vlastností se neustále objevuje jejich schopnost řídit podniky a také schopnost networking - mít kamarády a známé na vhodných místech, což jim umožnilo podnikání.

Není ale toto spíše charakteristickými vlastnostmi manažera či podnikatele kdekoliv na světě? Pokud to, že tito manažeři byli schopní a šli až tak daleko, že si podniky ukradli do vlastních rukou, zatímco ostatní občané nedostali nic, prvotní vina zdá se mi spočívá na systému nerovnosti, který vznikl v Československu po roce 1990 a toto vytunelovávání majetků umožnil.

Viz paralela s televizí Nova a podnikem CME a televizí Nova: CME, ČNTS a Vladimír Železný se v prvních letech existence televize Nova chovali agresivně a ostudně, bohužel však zřejmě ne úplně nezákonně. Systém jim jejich nehoráznosti umožňoval. Pokud šli až na hranu zákona, systém to netrestal. Totéž platí o českých průmyslových manažerech, kteří si někdejší státní podniky převedli do vlastních rukou. Umožnil to Klaus. Je to však typická komunistická vlastnost, že to udělali?

Co je tedy podstatou komunistického chování a jak nám to může škodit či prospívat v současnosti?

Jak jsem uvedl, neustálá posledlost některých lidí hledat náhražkové řešení nynějších neúspěchů České republiky pronásledováním bývalých či nynějších komunistů se mi zdá nudná, neboť si neuvědomuje, že se politická i společenská situace radikálně proměnila a komunisté nemohou fungovat v nové společnosti tak, jak fungovali za reálného socialismu.

Měli bychom se ptát:

Česká republika nynější krizí reaguje nervózně na globalizační tlaky

Mám dojem, že hlavním problémem české společnosti je něco jiného. Je velmi pravděpodobné, že nynější krize v České republice je přímým důsledkem radikálních mezinárodních ekonomických a společenských změn, k nimž došlo od pádu komunismu - jak jsem už psal, je docela dobře možné, že pád komunismu nebyl koncem jedné éry, ale už první kapitolou nové počítačové, globalizační éry.

Je velmi důležité, aby dokázala Česká republika držet krok s mezinárodními globalizačními změnami. Česká republika není připravena ani pro globální změny (v důsledku chabé práce sdělovacích prostředků o nich většinou lidé ani nevědí, jen matně tuší, že se mimo hranice České republiky něco děje a že lidem v ČR ujíždí nebo už ujel vlak - tak se na peróně, jak to nedávno na Fóru BL popsal Tomáš Pecina, jen "frustrovaně navzájem mlátí deštníky". Tato nevědomost a nepřipravenost je myslím v ČR základním destabilizujícím vlivem).

Nejsou však - a na to jsme upozorňovali v Britských listech už od samého jejich počátku - jasně definovány dlouhodobé české strategické zájmy. V zahraniční politice a v otázkách ekonomické strategie by se neměly politické strany hašteřit a měly by se přidržovat pevného vývoje. (Měly by se bezpochyby přidržovat pevného vývoje i v jiných věcech, mnohokrát jsme už psali, že je v podstatě jedno, jaká strana bude v ČR vládnout, pokud bude efektivně v kontaktu s mezinárodním prostředím a Bruselem.)

V současnosti je Miloš Zeman ve Vietnamu. V českém vysílání BBC konstatovala jedna pražská vietnamoložka známý fakt, že po roce 1989 Československo z ideologických důvodů a z pošetilosti dobrovolně ve Vietnamu opustilo veškeré své hospodářské pozice, které tam tedy velmi výhodně drželo. Ty bude velmi obtížné znovu získat, protože tamější opuštěné české hospodářské pozice rychle převzali Tchaj-wanci, Japonci a Američani.

Bylo to typickým příkladem nepoučené, stranické hospodářské politiky, jaké by se Česká republika měla v budoucnosti vyvarovat, ať už v ní vládne kdokoliv.

Vzhledem k tomu, že neexistuje pevná a jasná dlouhodobá státní strategie České republiky v rychle se měnícím světě, čeští občané znovu a znovu stále intenzivněji - právem - vyjadřují svou nedůvěru ve vládu a ve veškerou politickou scénu. Politická nestabilita je velmi pravděpodobně důsledkem právě absence dlouhodobé nadstranické státní strategie.

Toto jsou otázky, o které jde, nikoliv o návraty do minulé éry, které si přehrávají Miloš Jakeš a Petr Cibulka.

Jaroslav Štemberk

Ve Vašem článku "Ohlédnutí zpět: Česká republika v roce 1999: Je hřištěm pro nezvládnuté zájmy soukromých podnikatelských a politických skupin?" (BL z 13.11. 1999) se objevil zjevný zmetek - zcela zavádějící věta: "V listopadu 1999 (viz BL z 2.11. 1999) vyšlo najevo, že v souvislosti s Českou lotynkou způsobil bývalý lidovecký ministr kultury Jindřich Kabát státu škodu ve výši 350 až 500 miliónů Kč."

Pokud byste se zamyslel nad tím, co píšete, musel byste dospět k závěru, že v  žádném případě nelze věc prezentovat tak, že by případ "Česká lotynka" vyšel najevo až v listopadu 1999. Jde o známou aféru z roku 1994, zarážející je to, že až s pětiletým zpožděním bylo zahájeno v této věci oficiální vyšetřování.

Pokud jde o ministra Kabáta, tvrzení, že způsobil státu škodu ve výši 350 až 500 miliónů Kč, je rovněž poněkud zavádějící. Jak vyplývá ze zprávy, na kterou odkazujete, bývalý ministr je stíhán pro podezření z trestného činu "maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti" podle § 159 odst. 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že podepsal smlouvy, kterými převzal státní záruky (a to i formou zástavních práv k nemovitostem ve vlastnictví státu a  správě ministerstva kultury - např. dům "U Černé Matky Boží") za bankovní úvěry poskytnuté soukromé firmě k provozování loterie, jejíž výtěžek měl sloužit k  podpoře české kultury, aniž by odpovídajícím způsobem nechal prověřit solidnost této firmy a kvalitu jejího podnikatelského záměru. Po zahájení provozu loterie, jejíž příprava byla financována z úvěrů se státní zárukou, vyšlo najevo, že není zisková, ale ztrátová (což při správně provedených výpočtech muselo být zřejmé dokonce i z herního plánu - schváleného ministerstvem financí!), provozovatel zbankrotoval a státu jako ručiteli zůstaly dluhy k zaplacení (cca 350 mil. Kč, včetně úroků cca 500 mil Kč). Škodu tedy způsobil provozovatel loterie, nikoli ministr Kabát. Ten se, jak výše uvedeno, dopustil při výkonu své funkce hrubé nedbalosti tím, že podepsal státní záruky za financování projektu, o kterém měl a mohl vědět, že má pramalou naději na úspěch.

K výzvě "Děkujeme, odejděte"

Výzva a demonstrace na její podporu jsou podle mého názoru projevem hluboké neznalosti demokratického politického systému u jejích signatářů i dalších účastníků demonstrací. V demokracii přece platí, že pokud s programem některé politické strany nesouhlasím, tedy jí nevolím a pak je mi víceméně jedno, kdo je v jejím čele. Pokud s programem strany souhlasím a chtěl bych jí volit, ale představitelé, kteří tento program reprezentují, mi nepřipadají dostatečně věrohodní, měl bych do takové strany vstoupit a usilovat o změnu vedení zevnitř. Srovnáme-li počty účastníků demonstrací na podporu výzvy s počty členů politických stran, vychází, že pokud by většina účastníků demonstrací na podporu výzvy vstoupila do ČSSD nebo ODS s cílem vyměnit vedení strany, vcelku pohodlně by toho dosáhli, neboť by získali v těchto stranách rozhodující většinu. Jestliže někdo uvažuje o založení nové politické strany, měl by vystoupit s  programem, který se bude podstatně odlišovat od programů všech již existujících politických stran a zároveň bude schopen oslovit podstatnou část voličů. Pokud by signatáři výzvy "Děkujeme, odejděte", je více než pravděpodobné, že by se jednalo o další pravicově-liberální stranu, tedy ODS III. (ODS II. = US). Více politických stran s víceméně stejnými programy rozhodně nemůže zkvalitnit politický systém. Ke zkvalitnění politického systému je nutné lepší fungování všech jeho rozhodujících složek - státních orgánů, politických stran i zájmových sdružení s politickými cíli.

Jaroslav Štemberk

Poznámka JČ: Pokud to dobře chápu (nová informace je v češtině vždy na konci věty, jde o ty částky, ne o případ samotný), tak věta '"V listopadu 1999 (viz BL z 2.11. 1999) vyšlo najevo, že v souvislosti s Českou lotynkou způsobil bývalý lidovecký ministr kultury Jindřich Kabát státu škodu ve výši 350 až 500 miliónů Kč." neznamená, že bych trvdil, že případ České lotynky vyšel najevo až v roce 1999. Informace o výši údajně způsobené škody Jindřichem Kabátem byla převzata v ten den z internetových stránek České tiskové kanceláře.