Co je nového v České republice

Spolecnost CME vydala ve stredu 15. prosince krátkou tiskovou zprávu, zverejnenou PRNewswire, viz http://biz.yahoo.com/prnews/991215/centraleur_1.html, podle níz akcionári na výrocní valné hromade schválili sloucení (reverse stock split) akcií obou tríd (A i B) v pomeru osm starých za jednu novou akcii a zpusob vyrovnání zbytku (do osmi akcií, hotove ve výsi podílu z ceny USD 13,25 za novou akcii). Rozhodnutí o sloucení akcií nabylo platnosti okamzite a od 15.12. jsou ve Spojených státech na elektronické burze Nasdaq jiz obchodovány nové akcie pod symbolem "CETVD". Podle burzovních údaju byly nové akcie obchodovány pri otevrení za USD 11 3/8, klesly na 7 7/8 a koncily na 8 7/8 dolaru, kdyz jich bylo zobchodováno pres 61 tisíc. V den valné hromady, kdy byly obchodovány jeste akcie staré (pod symbolem "CETV"), jejich cena poklesla o 11,3 % na záverecných USD 1,4687.

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas:

Hezky den pane Culiku,

dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz.

Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.

Výběr textů z posledních dní:

Andrew Stroehlein

An English version of this piece is elsewhere in this issue of Britské listy.

(Politologa a odborníka na české záležitosti Andrewa Stroehleina přivedl na jaře 1998 do zpravodajství České televize tehdejší nově jmenovaný šéf zpravodajství Ivan Kytka, jak se tehdy vyjádřil, jako určitou "očkovací látku" či "lakmusový papírek" západního způsobu uvažování proti české postkomunistcké situaci. Stroehlein se stal koeditorem Jednadvacítky a připravil sérii těchto předvolebních pořadů, za něž dostala Česká televize pochvalu od Rady ČT. Pak však následovala, máme-li pokračovat s lékařskou metaforou, ze strany osazenstva České televize násilná alergická reakce. Kytka byl donucen odejít z funkce šéfa zpravodajství ČT po pouhých sedmi týdnech a Stroehlein byl zbaven koeditorské pravomoci nad Jednadvacítkou, protože, jak argumentoval nový šéf zpravodajství ČT, "není Čech". V létě 1998 byl donucen odejít z ČT i Stroehlein, avšak pak tajně spolupracoval na přípravě Jednadvacítek s Janou Bobošíkovou po celou řadu týdnů. I Bobošíková nakonec na podzim r. 1998 z ČT odešla, poté, co obvinila zpravodajství ČT z nekompetence. Stroehlein nyní žije v Londýně, píše doktorskou práci a vydává tam týdeník Central Europe Review.)

V květnu 1998, když vznikly snahy donutit Ivana Kytku, aby rezignoval jako šéf zpravodajství ČT, jsem pohlédl do očí frustrovaného Jakuba Puchalského a řekl jsem mu: "Jestliže jim dovolíte, aby vás donutili zbavit se Ivana, víte samozřejmě, že další na řadě budete vy, že ano."

"Vím to," řekl fatalisticky Puchalský.

Ukázalo se však, že ani jeden z nás nemáme pravdu. Dalším na řadě, který byl donucen přestat koredigovat pořad Jednadvacítka, jsem byl já, a vynikající moderátorka Jana Bobošíková musela odejít o několik měsíců později.

Tak, jak Puchalského spojenci či potenciální spojenci v nesmírně důležitém oddělení zpravodajství propadali politickému tlaku, Puchalský byl příliš nezkušený a měl příliš málo konexí na to, aby tomu dokázal zabránit. Postupně se Puchalský dostal do obklíčení od těch osob, které bojovaly proti jeho dobře myšleným pokusům o reformu.

Ovšem, samozřejmě, Jakub Puchalský byl jmenován generálním ředitelem České televize jen právě proto, protože byl nezkušený a měl chabé konexe: politikové chtěli někoho, komu by mohli nařizovat, co má dělat. Tak na něj vyvíjeli nátlak a nakonec ho donutili k odchodu.

Podružné kontroverze jako vysílání seriálu o majoru Zemanovi byly jen kouřovou clonou. Hlavním důvodem, proč byl na Jakuba Puchalského vyvíjen politický tlak, bylo zpravodajství ČT. Nikoho v podstatě nezajímá, jaké filmy či zábavné seriály se v televizi vysílají, avšak obě hlavní české politické strany, které plánovaly si udržet svůj monopol moci, nehodlaly tolerovat takové zpravodajství a takovou publicistiku, jakou jim nabízela "veřejnoprávní" stanice.

Zpravodajství ČT nevysílalo objektivní, nezávislé informace, což jsme chtěli zavést na začátku ředitelování Jakuba Puchalského, ale proměnilo se v nepřítomnosti Puchalského reformátorů v o málo více než propagandistickou stanici pro Unii svobody. Zpravodajství ČT poskytovalo této straně daleko větší množství pozornosti, než si v důsledku své volební podpory zasloužila. Pro stranické sekerníky v ODS a v ČSSD byla tato situace nesnesitelná.

Je však nutno zdůraznit, že ODS a ČSSD by náš původní záměr - nestrannost - také nepřijaly. Ideologové v těchto stranách usilují o to ovládat zpravodajství jakýmikoliv prostředky. Jako všichni prostředníci a vyjednavači ve všech českých politických stranách diktují úslužným redaktorům, kdo vystoupí v daném pořadu, a dokonce došlo v minulosti i k tomu, že psali otázky, které měly být pak jejich politikům v rozhovoru položeny.

Celý koncept nezávislého, nezaujatého zpravodajství je něčím, co se za posledních deset let ve veřejnoprávní televizi v České republice nepodařilo realizovat. Česká televize ten koncept nikdy nezvládla a je obtížné domnívat se, že se jí to kdy podaří.

Když se ve zkratce hovoří o tom, čeho se Jakub Puchalský pokoušel v České televizi docílit, obyčejně se mluví o tom, že se snažil zpravodajství ČT zreformovat podle vzoru britské BBC. Nikdo si nikdy neuvědomil, jak neobyčejně obtížný je takový úkol.

Skutečnost je, že politický establishment v Praze není dostatečně zralý na to, aby přijal něco takového jako BBC. I v relativně zralé a stabilní demokracii, jako je Británie, se veřejnoprávní rozhlasová a televizní stancie občas dostává do kontroverzních situací, že se stala obětí politického vlivu. Jak jsme se mohli vůbec domnívat, že naše televizní reformy uniknou vlivu mocichtivých pražských politických elit a manichejsky, černobíle orientovaných mediálních elit, které stále ještě bojují proti ideologickým větrným mlýnům, které už dávno přestaly existovat?

A proč jsme si od samého začátku nevybudovali efektivnější obranu?

Dokud nebude v České republice k dispozici internetová televize, myslím, že se nedá učinit nic, aby se zastavil rozhodující vliv politických stran na personál České televize. Politické elity se prostě nevzdají vlivu nad nástrojem, který považují za nejlevnější a nejefektivnější metodu, jak prodávat své lži české veřejnosti.

Snad jediné řešení, které vidím, je možnost zprivatizovat ji - jestliže ne Českou televizi, tak alespoň zpravodajství. Jistě, zprivatizovaly by ji tytéž zkorumpované politické elity a zpravodajství by pravděpodobně skončilo v rukou nějakého stoupence Václava Klause (a)nebo Miloše Zemana. Jistě, pravděpodobně by z toho vznikla druhá televize Nova a televizní zpravodajství v České republice by přestalo existovat. Ne, nevedlo by to k tomu, že by se přestalo vysílat zaujaté zpravodajství a že by zpravodajství uniklo kontrole politických stran. Nedošlo by v televizním zpravodajství vůbec k žádnému zlepšení. Avšak alespoň by peníze českých občanů nefinancovaly každý večer stranickopolitické vysílání.

Andrew Stroehlein

Předchozí články Andrewa Stroehleina o České televizi:

(Tyto Stroehleinovy články a mnohé další k problematice zpravodajství v České televizi jsou zahrnuty do druhého svazku výboru z Britských listů, který vyjde v chomutovském nakladatelství Milenium v prvních týdnech roku 2000. Shrnutí celé problematiky reformy zpravodajství České televize je v prvním svazku výboru z Britských listů Jak Češi myslí, nakladatelství Milenium, 1999, ISBN 80-86201-14-7, str. 9-32.)

Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

Příkladem takové imunity jsou pak slova šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala, že "některým politikům může vadit, že zpravodajství je děláno více pro lidi a méně o politicích, kteří byli zvyklí se vídat na obrazovkách častěji.

Můžeme s jistotou očekávat, že ve snaze být na obrazovce častěji a nejlépe v příznivém osvětlení, nějaký ten tlak některé politické strany vyvinou. Podstatné je, aby se minul účinkem.

Do jisté míry se o to jistě postarají jiné strany, ale především záleží na samotné televizi. Nic jí nebrání v tom, aby vysílání bylo ještě více pro lidi a ještě méně o politicích.

Ti ať jsou vyváženě ukazováni stejně, a to stejně zřídka. Objektivita bude zaručena a divák se bude méně rozčilovat.

Úkolem politika je mimochodem dělat politiku, nikoli o politice vyprávět. Je to jako by nám herec vysvětloval, jak pěkně zvládl filmovou roli, anebo jako by si spisovatel pochvaloval svou poslední knížku.

Žurnalisté nejsou od toho, aby politikům přikládali mikrofon k ústům a vytvářeli jim prostor pro exhibici. Dobře dělají svou práci tehdy, když politika nutí pečlivě vážit slova a vyslovené nechají posoudit respektovanými odborníky.

Jestliže tedy politici tlačí na televizi v tom smyslu, aby byla profesionální a vyvíjela na ně patřičný tlak, nezbývá než jim za to poděkovat.

A pokud jim navíc záleží na tom, aby televize odkrývala konkrétní prohřešky, chyby a intriky konkrétních politiků, pak úlohu médií vidí velmi správně a občan se nemá čeho bát.

Poznámka JČ: Pozor ale na výroky Ivo Mathého, který se bude nyní snažit vytvářet dojem, že za jeho ředitelování bylo s ČT všechno v pořádku. Nebylo. Zpravodajství České televize nemělo dobrou úroveň. Pamatujete na pořady Debata s Otou Černým? Atd.

Je nesmírně důležité, aby vznikla pevná a nezávislá Rada České televize, která by podpořila vznik skutečně samostatného, průbojného a analytického zpravodajství. Situace, v níž jsou členové Rady ČT přímo odpovědni parlamentu a ten je může odvolat, když se jim Rada znelíbí, je přímým receptem na politické ovlivňování televize. Opakuji, že jediným řešením je jmenování Rady, skládající se z neúplatných nepolitických osobností. Dovolí to však politikové, kteří, jako Ivan Langer, prosazují představu, že by Rada ČT měla být odpovědná parlamentu, to je prý normální? Jenže v ČR neexistuje mezi politiky taková politická kultura, že by vyžadovali neúplatné a kritické fungování sdělovacích prostředků. Ironie Ivana Hoffmana v závěru jeho poznámky je, obávám se, na místě.

v uplynulých měsících čelila Česká televize obvinění, že se podobou svého zpravodajství přibližuje komerčním stanicím. Kritika jejího zpravodajství, mj. na stránkách Lidových novin, Respektu a Týdne, přitom vycházela z výsledků analýzy, kterou pro dva z výše uvedených listů provedlo občanské sdružení InnoVatio, zastoupené panem Markem Prorokem, šéfredaktorem časopisu Media Monitor. Tuto analýzu jste rovněž citoval v Britských listech. Vzhledem k tomu, že Česká televize již na jaře tohoto roku učinila s postupy, kterých InnoVatio při kódování analyzovaných relací používá, nedobrou zkušenost, považoval jsem za nutné na možná pochybení ve zmíněném monitoringu poukázat.

Když jsem formuloval své námitky proti metodologii, kterou InnoVatio použilo, odpověděl mi pan Marek Prorok v tisku opakovaně nikoli věcnými argumenty, ale neustálým odvoláváním se na zahraniční úspěchy a reference InnoVatio. Protože mimo jiné zmínil - vedle příkladů ze vzdálenějších zemí s jinou tradicí a s odlišnějším právním rámcem působení elektronických médií - i údajný spor německé pobočky InnoVatia s tamním vysílatelem veřejné služby ARD, obrátil jsem se s informací o celé kauze a s prosbou o podrobnější údaje o tomto sporu přímo na ARD.

Odpověď pana Christiana Blankenburga z ARD (který vede oddělení mezinárodních vztahů) je v tomto smyslu, domnívám se, velmi výmluvná. Proto Vám ji posílám na vědomí, a to jak v překladu, tak v původním znění. Sdělení pana Blankenburga mne totiž utvrdilo v přesvědčení, že výsledky monitoringu InnoVatio - stejně jako četné odkazy na jeho mezinárodní pověst - lze brát pouze cum grano salis.

S pozdravem

Jakub Puchalský, v.r.

Erstes Deutsches Fernsehen
Ředitelství programu
Oddělení mezinárodních vztahů
Arnulfstrasse 42, 80335 München
Tel. 089/5900-2856 Fax 089/550 44 52

Pan
Jakub Puchalský,
generální ředitel České televize
Kavčí hory
140 70 Praha 4
Česká republika

Das Erste 1. prosince 1999

c.blankenburg@das-erste.de

K Vaší žádosti, respektive dotazu na údajný spor ARD s firmou InnoVatio

Vážený pane generální řediteli,

předseda ARD, pan prof. Peter Voss, poprosil naše oddělení, abychom ve smyslu Vašeho dotazu ze dne 20. října t.r. zjistili potřebné okolnosti a odpověděli Vám přímo.

Pokud jde o Vámi kritizovanou firmu InnoVatio Media Monitor, jsou naše zkušenosti téměř ve všech zemských rozhlasových a televizních stanicích ARD shodné s těmi, které jste nedávno učinili rovněž. Zde v Německu vystupuje firma méně jako institut pro výzkum médií v užším slova smyslu. Daleko více se profiluje jako vydavatel periodika Medien Tenor, v němž jsou zveřejňovány výsledky výzkumů analyzujících obsah médií.

Pokud jde o nás jako předmět tohoto mediálního výzkumu, existují zde dosti podstatné problémy ve zcela zásadních otázkách. Serióznost - především metod, podle nichž tato firma provádí kvalitativní výzkum - lze jen těžko akceptovat. Lze je pokládat za značně sporné, pokud bychom je neoznačili přímo za pochybné. Spočívá to především v tom, že InnoVatio Media Monitor nezveřejňuje metodu (metody) svého výzkumu (výzkumů), zato rozšiřuje silně a často i politicky zabarvené teze, a tím se automaticky vmanévrovává do pověsti o absenci vědeckosti.

Jinak nám - kromě Vašeho sdělení a nedávno zveřejněného článku pana Marka Proroka v Medien Tenor o vztahu českého tisku k EU (jehož kopii rádi přikládáme) - není nic známo o tom, co firma v České republice zkoumá nebo zjišťuje.

S přátelskými pozdravy

Christian Blankenburg

Na vědomí:

pan předseda ARD prof. Peter Voss, SWR

pan Claus Schneggenburger, referát ARD SWR

pan ředitel Erhard Metz, kancelář ARD

Ihre Eingabe bzw. Anfrage nach einpm angeblichen Streit der ARD mit der Firma InnoVatio Media Monitor

Sehr geehrter Herr Generaldirektor,

der ARD-Vorsitzende, Herr Prof. Peter Voss, hat unsere Koordination gebeten, im Sinne Ihrer Anfrage vom 20. Oktober d.J. zu recherchieren und Ihnen direkt zu antworten.

Unsere Erfahrungen - in praktisch allen Landesrundfunkanstalten der ARD - mit der von Ihnen kritisierten Firma InnoVatio Media Monitor decken sich weitestgehend mit Ihren eigenen jüngst gemachten Erfahrungen. Die Firma tritt hier in Deutschland weniger als Medienforschungsinstitut im engeren Sinne denn als Herausgeber eines Periodikums mit dem Titel " Medien Tenor" auf, in dem inhaltsanalytische Untersuchungsergebnisse veröffentlicht werden.

Die im wesentlichen angesprochenen Bereiche unserer Medienforschung haben nicht unerhebliche Probleme, die Seriosität - insbesondere der Methoden -, mit denen diese Firma an zumeist sog. qualitative Untersuchungen herangeht, anzuerkennen. Vielmehr werden sie als sehr umstritten, wenn nicht gar als zweifelhaft bezeichnet. Dies liegt vor allem wohl daran, dass InnoVatio Media Monitor die wissenschaftliche(n) Methode(n) ihrer Untersuchungen nicht preisgibt, hingegen aber starke und oft politisch gefärbte Thesen verbreitet und sich damit automatisch in den Ruf mangelder Wissenschaftlichkeit manövriert.

Ansonsten ist uns - außer Ihren Ausführungen und einer kürzlich erfolgten Veröffentlichung des Herrn Marek Prorok im "Medien Tenor" über das Verhältnis der tschechischen Presse zur EU ( die wir in Kopie gerne beifügen) - nichts darüber bekannt, was d'e Firma in Tschechien noch erforscht oder ermittelt.

Mit freundlichen Gruessen,

Christian Blankenburg

(Naskanovaný přiložený článek Marka Proroka v němčině nebyl čitelný.)

Josef Štochl

Vážené, vážení.

než Oldřich Uličný (OU) začal uvažovat o své kandidatuře na děkana FF UK, vyjadřovel jsem se v souvislosti s ním veřejně vždy pouze k jeho postojům a koncepcím. Tak tomu bylo po celou více než dvouletou diskusi, jíž jsem vyvolal svou studií "Pravopis: němčina před reformou, čeština po ní" (Češtinář 1996/7, č. 3, str. 65-77). Tato diskuse probíhá na stránkách lingvistických časopisů, v e-mailových dopisech rozesílaných doc. Pavlem Novákem a v e-mailových odezvách na ně.

Po revolverové reakci OU na můj článek, jenž tuto diskusi rozpoutal, jsem nadále používal věcné argumenty. Obhájil jsem s jedinou výjimkou (kde Uličného výtka je zčásti opodstatněná) všechny své Uličným napadané teze. K úrovni polemiky (OU je ředitelem Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK) připomenu jen toto:

1. Podle OU je psaní -izm- (např. "komunizmus", pozn. JČ) , píšeme-li -ist (např. "komunistický", pozn. JČ), porušením morfematické zásady. Tvrdil to apodikticky, neprovedl přitom morfematickou analýzu. Napsal a doložil jsem, že tomu tak není, že jde o dva různé morfémy (morfém je nejmenší část slova, která je ještě nositelem mluvnického významu, pozn. JČ). Řetězy -is-/-iz- nepovažují za znakové jednotky (morfy) ani Mluvnice češtiny, ani Z. Šiška, ani E. Slavúčková, jež při své analáze jde "až k nejzazší hranici" (E. Slavíčková, Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních. Praha 1975, s. 37).

1. OU mě chybně citoval. Vyskytly se hlasy, že tak učinil naschvál. Protože pouhé vyslovení této domněnky znamená naznačit stanovisko k jeho charakteru, toto podezření jsem dosud nikdy nevyslovil. Pokud OU nelhal, ale zmýlil se, děkanem FF UK by mohl být člověk pracující s prameny tak nedbale, že už v druhém ročníku vysokoškolského studia by jej za to každý dobrý vysokoškolský asistent postihl (důkaz popsaného počínání OU in: J. Štochl, K polemikám o českém a německém pravopisu, Jazykovědné aktuality 36, 1999, č. 1-2, s 52).

Kandidatura OU na děkana mě nutí k tomu, abych se vyslovil k jeho osobě.

OU publikoval v Učitelských novinách (1999, č. 33, s. 13) článek Necháme se terorizovat od dětí a mládeže? V Britských listech na něj velice přiléhavě (v jednotlivostech ne vždy korektně, jak později nastíním) reagoval O. Hausenblas a i reakce čtenáře Učitelských novin na "zlo" obsažené v příspěvku O. Uličného ukazuje, jak se k Uličného "novopohanskému" kultu síly, k jeho třídění lidí podle genetické výbavy na - slovy OU "dobré" a "beznadějnou spodinu" a k jeho dalším postojům staví širší kulturní veřejnost. Uličného preferování českého středostavovského "genofondu" má velice blízko k nacistické rasové teorii (netvrdím, že by byl ochoten uvádět ji do praxe, i když...) OU by snad mohl být jakousi pokleslou českou variantou Sloterdijka (viz "nadějné" a "beznadějné" lidi u OU), kdyby nebyl apologetou středostavovského průměru, proti němuž Sloterdijk vystupuje (což v německé společnosti plní, jakkoliv jsou Sloterdijkovy postoje radikální a některé z nich podle mého názoru nepřijatelné, určitou inovační funkci).

Jako správný gauner z "beznadějné spodiny", navíc na rozdíl od OU sadistický (OU píše, že nechce být nařčen ze sadizmu), se domnívám, že účelnější než Uličným navrhované tělesné trestání dětí "výchovnými údery, vždy s mírou, v pravý čas, jen s láskou, beze svědků a pokud možno od rodičů" by bylo fyzicky napomenout OU, a to bez lásky a před svědky. Pro ty, kdo tento návrh snad chápou doslovně (nechci použít krásný Majakovského výraz "písmožrouti"), dodávám, že to již postrádá smysl, protože na východu OU už je pozdě a "pravý čas" k takovému pokárání je taky promeškán, protože něco podobného provedl ve svém sympatickém zápase se zjevem podobnám Oldřichu Uličnému Jiří Menzel (byť po právní stránce trochu trejfe).

Přiznává, že mě poněkud mrzí, že Menzela to napadlo dřív. Tato "karlovarská metoda" by však mohla být prospěšná pro Českou republiku i pro světovou bohemistiku. Je otázkou, zda pro Brusel, a pokud ano, pak to není tak důležité. Není také korektní, že O. Hausenblas připomíná OU jeho věk: "Je mi samozřejmě jasné, že v případě Uličného článku jde o výlev stárnoucího elitáře..."

Nad těmito slovy se mi vybavilo to místo z Canettiho Masy a moci, kde se píše, že někteří lidé milují hřbitovy, poněvadž mají dobrý pocit z toho, že oni stojí nad ležícími. Nevíme, kdy umřeme, ale čistě pravděpodobnostně, podle věku: k zemi je více skloněn OU než O. Hausenblas. Věk O. Uličného připomínající O. Hausenblas se nevyhne podezření, že mu není nepříjemné pohlížet na OU jakoby z výšky.

Nevím, jak OU myslí to "pokud možno od rodičů". Znamená to, že fyzicky trestat může i učitel? Není vyloučeno, že na vysoké škole studují a budou studovat i lidé o dva tři měsíce mladší než 18. Mělo by dle OU být přípustné, aby fyzicky trestal i ředitel vysokoškolského ústavu či děkan, aby v praxi předvedl, jak si osvojil teorii komunikace?

Konstatováním, že smysl života je ve výchově dětí, přiznává OU, že tento smysl nenašel v sobě. Píše-li Nietzsche o tom, že ten, kdo nedokáže vydržet sám se sebou, utíká k sousedovi, pak OU utíká k dětem. Z toho si, jak píše Jakobson, dělal legraci již Majakovskij (citováno popaměti):

Dítě (o dřevěné hračce, snad o psu): "On čulá, jak chci já, ne, jak chce on."

Matka: "Jak je chytrý, ten můj toto!"

Snad proto, že přes neustálé moralizování má OU daleko od Nietzschovy vize "nadčlověka" a jejího naplňování, je mu naopak tak blízká jiná, biologicko-rasová "teorie" o "nadlidech" a "podlidech". Kterak nepomyslet na velkého Nietzschova žáka Ladislava Klímu, který se táže, co může zapáchat víc než profesor etiky.

Etický a etizující profesor OU se podílel po vydání mé kritiky jeho postoje k pravopisu a po publikování jeho bulvární odezvy na nejméně sedmiměsíčním vláčení mého jména maloměstskou žumpou Češtináře z řad jistého typu pedagogů.

Na tomto ostrakizování Josefa Štochla v lingvistických publikacích a na jeho více než osmnáctiměsíční ostrakizaci v lingvistických časopisech se podílela vedoucí redaktorka Češtináře a hradecká proděkanka doc. Bartůňková, jež Uličného útok publikovala (do historie české textové lingvistiky se oba zapíšou především tím, že založili nový typ textu - pracovně bych jej pojmenoval opisem "bulvární článek na stránkách odborného tisku").

Mou odezvu neotiskla, asi před rokem složila habilitační zkoušku před komisí vedenou prof. Uličným (všimněte si, prosím, že popisuju fungování struktur v systému vědy, ne struktury mafiánské). Poté jsem jí poslal dopis, v němž jsem jí k habilitaci poblahopřál a zakázal publikovat svou reakci na OU, pokud by o jejím vydání ještě uvažovala.

Tak se opakovalo to, co bolševici činili například Janu Procházkovi a Václavu Černému. Ten za druhé republiky napsal, že existuje něco, co si vzít nenechá, i kdyby to bylo stiženo údělem horším než pronásledování: kdyby s tím zůstal sám, vystaven plivancům ulice. Těch se mu po nacistickém mučení na Pankráci a po stalinském věznění dostalo v 70. letech. Jan Zábrana správně poznamenal, že k těmto prostředkům nesáhly snad ani některé fašistické režimy. Od Zábrany toto konstatování něco váží, ten nepatřil k těm, kdo preferují nacizmus či různé fašizmy před diktaturami či totalitními režimy "levicovými".

S vulgaritami podobnými těm z Uličného pamfletu jsem se setkal snad jen na stanicích SNB při svých zatčeních, z nichž to po zásahu StB proti běhu za politické vězně 8.9. 1989 mělo krvavé vyústění (Informace o Chartě 77, 19. 9. 1989, s. 14-15), a počátkem 90. let proti mně podobně postupoval sládkovský časopis Alarm. Popsané vláčení a ostrakizace jsou estébáctvím umocněným na Miroslava Sládka.

Je příznačné, že tuto ostrakizaci prolomily skutečné osobnosti (z nichž někdo zasedá i ve Vašem orgánu): doc. P. Novák, jenž ze svého e-mailu rozeslal nejméně padesáti v Česku, na Slovensku i v Německu žijícím lingvistům mé meritorní pokračování diskuse a biografické a bibliografické údaje o mně, největší žijící český lingvista prof. Petr Sgall, redakční rada Jazykovědných aktualit ve složení Erhart, Horecký, Novák, Starý, Nekvapil a vedoucí redaktor tohoto časopisu prof. Kořenský. Jim všem děkuji. Budu vděčný i těm, kdo se ozvou s věcnou kritikou mých postojů (i těch zde vyslovených), třeba tvrdou, ať už se s ní ztotožním, nebo ne.

Na pozici P. Sgalla v české a světové jazykovědě OU nic nezmění, i kdyby Sgallův život byl jakýkoli, i kdyby Sgall byl za války třeba v kuratoriu pro výchovu mládeže, jenže on byl tehdy v koncentráku, tím jsou Uličného útoky proti němu surovější. Vím, že toto nebývá připomínáno, přesto tak činím, i s vědomím rizika, že mi někdo může, podle mého názoru neprávem, vytknout, že tato zmínka poněkud svazuje diskusi.

Není tomu tak, jen poukazuju na to, že surovost, jež je surovostí vždy, je vůči koncentráčníkovi ještě podlejší. Přitom vůdčí postavení P. Sgalla v české lingvistice vyžaduje, abychom s ním diskutovali ostře. Já například nesouhlasím s jeho postoje ke kodifikaci tvarů typu "oni sází" (namísto tradičnějšího "oni sázejí", pozn. JČ) apod., je to jediný bod z polemiky Sgall - OU vedené na stránkách časopisu Český jazyk a literatura (Sgall se k této problematice znovu vyslovil např. v článku Lingvistika a zákon schválnosti, Jazykovědné aktuality, 36, 1999, č. 1-2, s. 40n), v němž zastávám názor zastávaný i OU. Závažnější argumenty než OU pro tvar 3. os. pl."sází" uvedl kdysi A. Stich: tento tvar byl před kodifikací školními Pravidly (1993) velmi rozšířenou variantou ve spisovnem úzu, z  vlastní několikaleté zkušenosti korektora Stich ví, že tuto variantu užívali i dobří autoři.

Vzhledem k popsaným složkám profilu OU Vás vyzývám, abyste do funkce děkana FF UK nezvolili jediného kandidáta O. Uličného, když už jej většina jeho podřízených do této funkce navrhla.

Jsem si vědom, že má výzva nemá velkou vyhlídku na vyslyšení. Nezvolit jediného kandidáta a mořit se s opakovanými volbami...

Kdo je či bude děkanem FF UK je ostatně sice též společenský, ale hlavně Váš problém. O mnoho horší už to stejně být nemůže, když Vy, pane děkane Vrhele, jste v osmdesátých letech zamlčel Černého překlad Ortegy a loni jste nadával na "levicový hnůj" (je jím Václav Černý, jenž až do své smrti byl socialistou, zatímco Jakeš byl tou voňavou levicí, když jste v jeho zájmu Černého "hnůj" odklízel?).

Jsem připraven i na kolektivní rezoluce proti mé drzosti, ať už od Uličného podřízených (i těch, co jimi pravděpodobně budou) včetně některých studentů, či od jiných skupin. V natoidní době bych se ani nedivil, něco podobného se už děje (třeba proti novináři Křečkovi), populistické řeči OU o "beznadějné spodině" koneckonců musejí velké části Čechů konvenovat: místo pro "Pana Doktora" budou moct za chvíli hromadně slzet třeba pro "Pana Profesora", jenž má šanci pokračovat až do Senátu nebo třeba do funkce administrátora stanného práva, když Václav Benda, jenž by tak podle svých vlastních slov učinil docela rád, už jím být nemůže. Jsem připraven i na možnost občanskoprávních žalob proti mně a podobných hračiček.

Jeden článek v Slově a slovesnosti, jenž se zabýval Lakoffovými zdvořilostními premisami, vyzněl tak, že TV reportéři by pomalu nemohli nikoho kritizovat, zvláště je-li starší než oni. Pozoruhodná představa o úloze sdělovacích prostředků

Neholdám zdvořilostní premisy uplatňovat dogmaticky. Taková jejich aplikace, příp. interpretace dusí duskusi a chrání pozice mocných a mocenských struktur, ať už ve vědě, nebo jinde ve společnosti-

A ŠŤASTNOU RUKU!

Josef Štochl

literární vědec, lingvista a překladatel, člen Jazykovědného sdružení ČR a Sekce pro lidská práva Helsinského občanského shromáždění (HCA) v ČR.

Poznámka JČ: Výše uvedený otevřený dopis se Josefu Štochlovi nepodařilo zaslat z technických důvodů Britským listům před prvním kolem volby nového děkana. První kolo proběhlo 9. prosince 1999, z 36 členů senátu volilo 30, pro Oldřicha Uličného hlasovalo 7, proti bylo 18, zdrželi se 3, 2 hlasy byly neplatné. Doufejme, že senát FF UK se zachová stejně rozumně i při případných příštích hlasovacích kolech.

Namestek MZV Palous (Palous@mzv.cz), 22.7.1999 na adresu organizace okradenych emigrantu, zejmena v USA:

"Myslim si, ze prijate novely zakona o obcanstvi znamenaji podstatny krok kupredu. To, ze nevyresi problem, ktery vas nejvice tizi, je zjevne, ale myslim si, ze lze zde videt posun spravnym smerem.

Navrhuji dale o veci komunikovat. To, ze ceska vlada ma jiny nazor, vyplyvajici s odlisne perspektivy, s niz na vec pohlizi, jeste neznamena, ze nelze o veci hovorit. Pravnici MZV jsou na priklad ve styku s Vyborem pro lidska prava, ktery ve dvou pripadech (Simunek 516/1992 a Adam 586/1994) konstatoval poruseni cl. 26 Paktu o obc. a pol. pravech, tykajici se zakazu diskriminace. Zaver je takovy, ze legislativni podminka statniho obcanstvi CR je z hlediska restit. naroku diskiminujici. Ve veci byl ustaven jako zvlastni zpravodaj pan F. Pocar, jinak profesor prava na milanske univerzite.

Panu Pocarovi byla podrobe vysvetlena filosofie restitucnich predpisu, ktere CR prijala. Znovu opakuji, ze zamerem nebylo a  ani nemohlo byt odskodnit vsechny obeti bezpravi totalitniho rezimu, ale jen ty nejzavaznejsi.

Podminky stanovene zakonem smerovaly jednak k tomu, aby v dusledku restituce nezkolaboval statni rozpocet a soucasne, aby restituce pusibily jako jeden z  faktoru ekonomicke transformace.

Vznasim pochybnost, zda lze vubec ustanoveni cl. 26 Paktu interpretovat tak siroce, ze se prisoudi role jeho porusitelu tem statum, ktere se pokouseji aspon o urcitou restitituci a vytvori tak situaci, kdy jedni jsou zvyhodneni a druzi tudiz "diskriminovani", kdezto statum, ktere se o restitucich vubec nerozhodly, podobne riziko nehrozi.

Ja vim, jak se situace slozita a dilema dvojsecne. Zkuste, prosim, o veci s panem Pocarem take diskutovat a diskutovat i s nami. Vas argument, ze ceska restituce je jakysi trik na uchovani ukradenych majetku v rukou komunistu, proste nemohu vzit.

Snazime se najit nejake reseni situace, ktere by dalo satisfakci tem, ktere zastupujete, ale neni to vubec trivialni.

Se strdecnym pozdravem a s pranim hezkeho leta.

Martin Palous

V textu je vícero nesmyslů a lží, které čeští úředníci suverénně šíří mnoho let:

Myslim si, ze prijate novely zakona o obcanstvi znamenaji podstatny krok kupredu.

to neni pravda. Mate 9ti lete zpozdeni (vlastne to je zpusobeno tim, ze  vlada zlovolne zneuzila proti obcanum USA zakon 88/1990 Sb. a jednostranne aplikovala umluvu z r. 1928 a odpmitala ji nekolik let zrusit... .protoze jim slo hlavne o ty majetky, tedy o to je nevydat... a pak, novela to je nedostatecna. (Napr proc nemohou mit 2x obcanstvi lide, kteri utekli koncem 80tych let a USA obcanstvi dostali az v r. 1991? Proc se nemuzou svobodne rozhodnout (a ne automaticky ztracet) lidi, kteri odchazeji ted?) Dvoji obcanstvi nikterak nikdy v zadnem pripade zadne zemi a ani Ceske republice neskodi. Para. 17 zakona 40/1993 Sb. je prezitek z 19 . stoleti.

To, ze nevyresi problem, ktery vas nejvice tizi, je zjevne, ale myslim si, ze lze zde videt posun spravnym smerem.

to taky neni pravda. Zadny posun to neni - jenom mlzeni.

Navrhuji dale o veci komunikovat. To, ze ceska vlada ma jiny nazor, vyplyvajici s odlisne perspektivy, s niz na vec pohlizi, jeste neznamena, ze nelze o veci hovorit. Pravnici MZV jsou na priklad ve styku s Vyborem pro lidska prava, ktery ve dvou pripadech (Simunek 516/1992 a Adam 586/1994) konstatoval poruseni cl. 26 Paktu o obc. a pol. pravech, tykajici se zakazu diskriminace. Zaver je takovy, ze legislativni podminka statniho obcanstvi CR je z hlediska restit. naroku diskiminujici. Ve veci byl ustaven jako zvlastni zpravodaj pan F. Pocar, jinak profesor prava na milanske univerzite.

Ma pan Pocar krestni jmeno a adresu a telefon? Muzeme je dostat?

Panu Pocarovi byla podrobe vysvetlena filosofie restitucnich predpisu, ktere CR prijala. Znovu opakuji, ze zamerem nebylo a  ani nemohlo byt odskodnit -

vraceni majetku ale neni zadne "odskodneni". Zadna obet komunistickych konfisckaci nedoastala ani halir odskodneni, za to, ze stat jeji majetek 40 let bezplatne uzival. To je krivda minula, ktera se nikterak restitucemi nikomu nenapravuje ani castecne.

- vsechny obeti bezpravi totalitniho rezimu, ale jen ty nejzavaznejsi. Kdo si troufnul rozhodnuout, ktera obet je "zavazna" a ktera ne?? Nejlepsi je vratit vse vsem, horsi je vratit nektere veci vsem a uplne nejhorsi je vratit nektere veci jenom nekterym.. To je skoro stejne jako nic nevracet nikomu a zachovat si komunismus i do budoucna.

Podminky stanovene zakonem smerovaly jednak k tomu, aby v dusledku restituce nezkolaboval statni rozpocet -

Lzi a nesmysly od Rychetskeho. (v r. 1991 i od Dlouheho, kde mu je konec?) Restituce nestoji statni rozpocet ani halir, - vydava se fyzicky objekt a  zadatel si musi na svoje naklady objednat vypis z katastru atd, to je vse za poplatky. Kolik bylo vyplaceno na restituce (tedy nahrady v pripadech, ze neslo vratit fyzicky objekt) vs. kolik se plati odstupne StBakum ? Nez bude ceska vlada operovat timto argumentem, mela by uverejnit tato dve cisla. Ovsem zadny kolaps kvuli restitucim nikdy nehrozil. Kolaps se kona protoze Rychtesky & spol se tak pilne zabyvali brzdenim restituci (tedy vymyslenim duvodu a klicek a skolenim soudcu), ze si nestacili vsimnout daleko podstatnejsich hrozeb statnim financim

- a soucasne, aby restituce pusobily jako jeden z faktoru ekonomicke transformace.

Nejlepsi reseni pro uspesnost ekonomicke transformace by bylo byvalo prednostne vratit konfiskovane majetky emigrantum.., s omluvami za hanebne zachazeni s emigranty a s majetky behem komunismu. Tento rezim je pravnim nastupcem toho predchazenjiciho a tedy nese alesponb moralni kdyz uz ne financni zodpovednost za to, jak se zachazi s obetmi. Navic k tomu pochopitelne obcanstvi (jako v Madarsku, Polsku, Baltickych republikach) a  siroke moznosti uplatneni ve statni sprave (zejmena tam, kde je treba znat nejake ty jazyky a mit zkusenosti z funkcnich ekonomik a podniku) Potom se melo jiste vratit vse i domacim. Ale cesti ekonomove jsou holt oodbornici na prostituovani ,takze vyplodili zduvodneni (unor 1991) omezeni restituci, ktere by zadny na zapade vzdelany ekonom proste nevymyslel. Kde je ted ceska ekonomika netreba vyzdvihovat... i Klausovi a Triskovi je jasne , ze chybeji SKUTECNI vlastnici. Tim, co se tu deje je ale nenajdou. ani za zivota nasich vnoucat.

Vznasim pochybnost, zda lze vubec ustanoveni cl. 26 Paktu interpretovat tak siroce, ze se prisoudi role jeho porusitelu tem statum, ktere se pokouseji aspon o urcitou restitituci a vytvori tak situaci, kdy jedni jsou zvyhodneni a druzi tudiz "diskriminovani", kdezto statum, ktere se o restitucich vubec nerozhodly, podobne riziko nehrozi.

To jsou zejmena Sev. Korea a Kuba, ze. To jsou zeme vskutku zvyhodnene. V jake spolecnosti chce nynejsi rezim byt? Je lez, ze vsechny jine postcom. staty vraceji mene - v Polsku napr. nikdy neukradli zemedelsky majetek (tedy logicky neni co vracet), v Estonsku vraci vse vsem, zejmena estoncum v  USA, s 10tiletou lhutou na podani zadosti (oproti ceskym 6timesicnim) ... CR ma tu smulu, ze to byla bohata zeme, kde je spousta domu a jinych statku, ktere byly ukradeny a tedy maji byt vraceny. V chudsich zemich (balkan, atp) ttoho logicky bylo ukradeno mene.. V Madarsku nikdy nebylo tak dukladne znarodneni jako v CR a stejne tam uz pred skoro 8 lety exkomunisti vydali dluhopisy na odskodneni -- a ani je nenapadlo dat min (nebo nic) bohatym emigrantum (a tech maji proporcne daleko vic nez Cesi).

Ja vim, jak se situace slozita a dilema dvojsecne. Zkuste, prosim, o veci s panem Pocarem take diskutovat a diskutovat i s nami. Vas argument, ze ceska restituce je jakysi trik na uchovani ukradenych majetku v rukou komunistu, proste nemohu vzit.

Bohuzel zadne jine racionalni vysvetleni neni --- tedy v pripade tech emigrantskych vil a chat ,(bohuzel se s tim sveze i pro komunisty nezajimavy majetek )- nelze predpokladat, ze Rychetsky & spol jsou opravdu tak blbi, ze  veri svym duvodovym zpravam.

Snazime se najit nejake reseni situace, ktere by dalo satisfakci tem, ktere zastupujete, ale neni to vubec trivialni.

V momente, kdy bude mozne (tedy soucasnou elitou akceptovane) vratit ukradene bohatym emigrantum (tedy mensine, ktere spousta lidi tady zavidi), tak bude ceska ekonomika venku z nejhorsiho. Driv ne.

Se strdecnym pozdravem a s pranim hezkeho leta.

Martin Palous

K polemice Čapek vs. Le Rouzic

Radka Janebová

Na úvod bych ráda poděkovala za oba příspěvky, které alespoň trochu oživily diskuzi k tématice bezdomovství. Ani s jedním z nich se však nemohu ztotožnit. Článek francouzké autorky je přínosný z hlediska nových informací do české teorie sociální práce, ale ignoruje hlubší kontext problému bezdomovství. Naproti tomu z reakce Ondřeje Čapka je zřejmé celkové neporozumění tomuto sociálnímu problému z jiných než ekonomických pozic.

Abych předešla případným kritikám názvu tohoto textu, považuji za nutné uvést, že ani jednomu z autorů nepodsouvám vyhraněný názor na bezdomovce jako pouze oběti nebo pouze asociály. Jedná se o účelové zjednodušení, které charakterizuje dva hlavní extrémy v postojích k bezdomovcům.

Isabelle Le Rouzic představuje ve svém článku pražské bezdomovce z hlediska příčin bezdomovství, vybraných socio-demografických charakteristik, strategií jednání, postojů a nejpalčivějších problémů. K tomu bych měla několik poznámek. Nejprve bych chtěla trochu změkčit tvrzení, že otázkou bezdomovců a s nimi spojených stereotypů se v České republice nikdo podrobněji nezabývá. Kromě Hradeckých, které autorka uvádí v použité literatuře se tomuto problému věnuje například Horáková ve své pilotní sondě a v časopise Sociální politika, Pěnkava, který publikuje na své internetové stránce nebo Keller, jehož úvahy se orientují právě na zpochybnění stereotypů o bezdomovcích. Souhlasím, že by zainteresovaných mohlo být více.

Autorka několikrát používá pojmy "tuláctví" a "bezdomovství" jako synonyma. Takové ztotožnění je sporné, protože ač v České republice neexistuje koncensus ohledně pojmenování lidí bez domova či lidí bez přístřeší, tuláctví bývá většinou považováno za jednu z podskupin bezdomovství. Ne každý bezdomovec musí být tulákem, proto by tuláctví mělo být chápáno jako užší pojmenování. Například Šafaříková (1994:378) zmiňuje "tuláctví" jako jednu z příčin bezdomovství, kdy někteří lidé nejsou schopni vydržet déle na jednom místě a vytvořit si domov. Pro Horákovou (1997:21) představují "klasičtí tuláci" jeden z typů osob bez přístřeší, který byl v její studii vytvořen na základě obecného povědomí. Pojem "tuláctví" implikuje prvek určité dobrovolnosti bezdomovství bez ohledu na to, zda je tato dobrovolnost opravdová nebo pouze smyšlená ze strany veřejnosti. Z tohoto důvodu bych se přimlouvala za širší pojmenování "bezdomovci" či "lidé bez domova", která výstižněji charakterizují popisovanou populaci.

Další poznámka není korekcí, ale spíše doplněním příčin nižšího počtu žen mezi bezdomovci. Autorka uvádí, že ženy jsou častěji než muži zachyceny nejrůznějšími institucemi a také sociálními sítěmi, jsou prioritní kategorií sociálních opatření a mnohdy jsou absorbovány do sítě prostitutek. Vedle toho (nejen) zahraniční zdroje uvádějí, že ženy patří hlavně mezi skryté bezdomovce, kdy raději setrvávají v nefunkčních či patologických rodinných vztazích než by opustily domov. Ženy trpí méně často závislostí na alkoholu a drogách, což bývá významnou bariérou na cestě z ulice pro muže. Nemají tendenci se jako bezdomovci charakterizovat, vidí svou situaci jako dočasnou nebo ji vůbec popírají, protože je to pro ně ještě více stigmatizující než pro muže. Na druhou stranu problematika žen bez domova není tak prozkoumána jako problematika mužů, takže je obecně obtížné činit jasné závěry.

A nyní k dílčím tématům, které tak pohoršily Ondřeje Čapka, tedy konkrétně k nedostatku bytů jako jedné z příčin bezdomovství a k situaci dnešních bezdomovců v režimu reálného socialismu. Čapek se pozastavuje nad tvrzením, že "nedostatek bytů bývá často první příčinou tuláctví" a za příčinu bezdomovství považuje spíše "neschopnost adaptovat se na podmínky ve městě". Proti "nedostatečné adaptaci nově příchozích" jako příčině bezdomovství nelze samozřejmě nic namítat, až na to, že nijakým způsobem nevyvrací argument Le Rouzic. Čapek redukoval bezdomovství na mobilitu obyvatelstva z venkova do měst, ale už se nezamýšlí nad příčinami této mobility. Částečně to lze zdůvodnit pasáží původního textu, kde autorka uvádí, že jen dvanáct procent současných bezdomovců žilo v Praze před rokem 1989 a mnoho těchto lidí je nově příchozích. Skutečně, jak zjistila Šafaříková (1994), migrace do center je jednou z příčin bezdomovství, vedle toho však nalezla dalších dvanáct možných příčin, z nichž žádná obvykle nepůsobí sama.

Uváděné příčiny se liší autor od autora, ale abych se příliš neodkláněla od tématu, budu se věnovat problematice nedostatku bytů. Le Rouzic považuje nedostatek bytů "často za první příčinu tuláctví". I mě překvapilo, že věnuje takový prostor právě tomuto tématu a ostatní faktory bezdomovství, ať už subjektivní nebo objektivní, relativně opomíjí. Přesto se dá říci, že v českém kontextu je odborníky zainteresovanými v problematice lidí bez domova nedostatek bytů skutečně považován za jeden z kořenů bezdomovství. Například Hradečtí (1996:47) považují za závažný problém nákladnost podnájmů při chronickém nedostatku bytů. Šafaříková (1994:379) poznamenává, že pokud nebude dostatek levných bytů, hrozí, že problém některých skupin obyvatelstva a jejich platební neschopnost se odrazí v nárůstu počtu lidí bez domova. Horáková (1997:63) zdůrazňuje zejména nedostatek bytů pro dlouhodobé bydlení těch klientů, kteří překlenuli životní krizi a prošli určitou fází resocializace. Z řečeného vyplývá, že nedostatek levných bytů je více katalyzátorem bezdomovství než samotnou příčinou. To ale nezmenšuje negativní důsledky tohoto faktu.

Pokud jde o sporný pokles počtu levných bytů v průběhu postkomunistické transformace, domnívám se, že skutečně došlo k poklesu dostupného bydlení, zejména v důsledku rušení podnikových ubytoven, které vyvrhly na ulici mnoho bezprizorních lidí a přeměny některých bytů na nebytové prostory v důsledku privatizačních a restitučních procesů. Dostupným bydlením je v tomto případě míněno ubytování nižší kvality a tedy i nižších nákladů. Různé formy sociálního bydlení jsou mezičlánkem, který by měl kompenzovat důsledky hospodářské transformace. V tom vidím dostupnost bydlení, nikoliv v černém trhu s byty, který je pro bezdomovce nedostupný. Ondřej Čapek ztotožňuje "dostupnost bydlení" s "dostupností levného bydlení", což není při nerovném přístupu k bydlení totéž. Někteří lidé jsou ztrátou domova zranitelnější než jiní nebo musí překonávat více bariér, pokud chtějí bydlet. "Dostupnost levného bydlení" by samozřejmě měla být doprovázena existencí liberalizovaného trhu s byty a podporou výstavby.

Čapek argumentuje, že státní bytová výstavba vede ke vzniku chudinských ghett. Chudinská ghetta, pokud se k tomu v České republice vytvoří podmínky, však budou vznikat nezávisle na výstavbě sociálních bytů. Naopak takové byty je nutno chápat jako odrazový můstek pro cestu do normálního života.

Nemohu nereagovat na to, že pan Čapek označuje spojení "vytlačení z trhu práce" za marxistickou terminologii. To ukazuje, že naopak on uvažuje pouze v dimenzi liberální ekonomie, která považuje trh práce za klasický trh jako každý jiný. Trh práce není homogenní, ale je segmentovaný. Nejčastěji se hovoří o primárním trhu práce, na kterém se soustřeďují lepší a výhodnější pracovní příležitosti a je pro něj typická relativně nízká fluktuace. Sekundární trh práce je charakterizován nižší prestiží, nižšími mzdami a vysokou fluktuací. Tyto trhy jsou oddělené a každý z nich je spojen s charakteristickým rizikem a konkrétními sociálními charakteristikami osob. V souvislosti s nárůstem masové nezaměstnanosti dochází k lokalizaci některých sociálních kategorií převážně na sekundární trh práce. Jedná se především o osoby tělesně či duševně handicapované, nekvalifikované, dlouhodobě nezaměstnané a objekty diskriminace, zejména příslušníky minorit, ženy a staré lidi. Pokud jsou některé sociální kategorie handicapovány na základě základě připsaných charakteristik, nejedná se snad o vylučování? Chtěla bych podotknout, že popisovaný proces marginalizace některých skupin na trhu práce je v současné době často spojován s tzv. novou chudobou odvozovanou od pozice na trhu práce (ne od etapy životního cyklu jako chudoba stará) a oba sociální jevy jsou aktuálním předmětem diskuze v zemích Evropské unie. Jde totiž o to, že nová chudoba postihuje v důsledku změn ve světě práce stále větší počet lidí a již nemůže politické reprezentace obou stran politického spektra nechávat lhostejné. "Vyloučení" či "vytlačení" jsou v současné době naprosto standardní termíny používané v sociálních vědách nikoliv pouze ze strany levicových aktivistů.

Mimochodem Marx by se asi divil, kdyby slyšel, že obhájci bezdomovců jsou označováni za marxisty nebo komunisty. On sám by považoval bezdomovce nejspíš za "lumpenproletariat", za kategorii mimo trh práce a nenapadlo by ho v nejmenším se jich zastávat. To však bylo v jiné době ...

Druhá příčina pobouření Ondřeje Čapka je mi bližší. Nostalgii samotných bezdomovců po časech totality dokáži pochopit, i když si myslím, že jde mnohdy o resentimenty dané špatnou pamětí. Nemohu pochopit tvrzení autorky, že tito lidé byli integrováni do společnosti a že "systém fungoval relativně dobře pro společensky a ekonomicky nejchudší lidi". Lze za integraci označit odsun potenciálních bezdomovců do výkonu trestu odnětí svobody nebo do nejrůznějších typů ústavů a psychiatrických léčeben? Lze za integraci označit paternalistickou politiku, která dirigovala co, kdo, kde a kdy bude či nebude dělat? Kdyby bylo použito termínu protektorát, souhlasila bych.

Považovat bezdomovství za jeden z největších neúspěchů transformace, je také zavádějící. Bezdomovství je více než negativním důsledkem ekonomické transformace dědictvím reálného socialismu. Tento režim vytvořil podmínky pro pasívní přístup k životu a s jeho koncem došlo pouze ke zviditelnění problémů, které ve společnosti latentně existovaly.

A na závěr menší spekulace. Nejsem si jista, zda si Ondřej Čapek pozorně přečetl křestní jméno citovaného Marcuseho. Jmenuje se Peter, nikoliv Herbert, což mě vede k domněnce, že citovaného autora zaměnil za jednoho z představitelů levicově orientované frankfurtské školy a zcela neoprávněně ho ironizuje. Možná existují dva Marcusové, kteří jsou neomarxisty, a v tom případě se předem omlouván za svou trestuhodnou neznalost.

Literatura:

COOPER, B. Shadow People: The Reality of Homelessness in the 90`s. 1995.

http://www.geocities.com/westholywood/4264/homeless.html

HORÁKOVÁ, M. K problematice bezdomovství. Sociální politika, 1995, roč. 21, č. 10, s. 6-8.

HORÁKOVÁ, M. Současné podoby bezdomovství v České republice. Pilotní sonda. VÚPSV, 1997.

HRADECKÁ V., HRADECKÝ I. Bezdomovství - extrémní vyloučení. 1. vyd. Praha: Naděje, 1996.

MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. 1.vyd.. Praha: SLON, 1999.

PĚNKAVA, P. Středisko sociální prevence hl. m. Prahy.

http://www.ssp.cz/social/prace/homeless.html

ŠAFAŘÍKOVÁ, M. Lidé bez domova. Sociologický časopis, 1994, roč. 30, č. 3, s. 373-380.

Vlastimil Obereigner

Dovlíte mi se ještě jednou vrátit k té, dnes už všem známé "Politické tragédii"?

Po přečtení páně Keanovy "hněvivé" recenze K. Williamsovy recenze jeho díla, jsem čekal Williamsovu derecenzi. Ale asi to není zvykem. Po pravdě - nepamatuji, že bych někdy četl hněvivou, nebo jakoukoliv, reakci na odbornou kritiku, od samého autora. Myslím, že dobrý autor, vlastně každý autor by měl počítat s tím, že se jeho tvorba nemusí každému zalíbit. Obzvláště by to mělo platit o knize, která vlastně byla, jak ji sám autor ohodnotil, "pícháním do zadku", jehož majitelem je prezident svrchovaného státu.

Nevím, jestli pan Kieran Williams četl kritiku své, podle mne velmi seriózní a profesionálně provedené recenze, určitě by bez velkých těžkostí snesl bezpočet faktů, které by lehce vyvrátily slabé prvky útoků pana Kenea. Ale asi usoudil, že by to bylo házením hrachu na zeď. Kdo nepřijmul jeho myšlenky hned, není naděje, že by s nimi souhlasil potom. Pan Keane totiž nepřišel s ničím novým a zásadním, jen obviňuje svého kritika, že vybírá jen to, co se mu nelíbí a zamlčuje fakta, která by se mohla líbit. Že se soustředil na drobné tiskové chyby. Kde? Poukaz na 13 chyb v datech a číslech byly jen nepodstatnou částí dokládající fakt, že se pan autor zaměřil více na osobu poškozující drby a zkazky, než na faktické události, které by čtenář v dobré, faktografické biografii zcela samozřejmě čekal.

Pan autor se sám zvolil do posice prozřetelnosti, když se opovážil tvrdit, že Havel přestal rozlišovat mezi pravdou a lží, že pozoruje postupný úpadek v důsledku korozivního působení moci ... atd. To jsou velmi tvrdá obvinění!

Je opravdu tak zásadní v životě osobnosti Havlova kalibru, že kdysi, opilý spadl do vody? Že měl zápletku s jinou ženou či ženami? Je nutné od seriózního autora, aby si vymýšlel či popisoval neověřené pomluvy, které úplně jasně naznačují úmysl prezidentovu osobu poškodit? Ale jistě! Autor na to má právo, ale potom by se neměl divit, že to u určité části čtenářů a recenzistů sníží hodnotu jeho práce na bulvární rodokaps. Je to škoda, protože takových už byla napsána celá řada. Stále čekáme, že se na pultech knihkupectví objeví dobré dílo, správně, objektivně hodnotící vize, společenský přínos, práci a osud Václava Havla. Pan J. Keane propásl jedinečnou příležitost, jelikož je zřejmé, že schopnosti na to má!

Pan redaktor Čulík Keana obhajuje a tvrdí, že měl fakta spolehlivě prozkoumána. Mnoho těch "faktů" musí být vnímavému čtenáři přinejmenším podezřelých a těžko uvěřitelných a potom je nasnadě, že čte vše s dávkou nedůvěry. Mimo řadu jiných, používá pan Keane svědectví Miroslava Pavla, který nedávno napsal v Lidových Novinách: "Nepříjemné na historických událostech, které nejsou dostatečně vzdálené, je potenciální riziko, že ještě žijí pamětníci. A že se mohou ozvat k pokusům dodatečně vytvářet legendy. Nevím, odkud má John Keane popis mého rozhovoru s panem Václavem Havlem v ateliéru Josky Skalníka na téma jeho vystoupení v tehdejší Československé televizi.... Musím rozhodně odmítnout, že by z mojí strany, nebo ze strany pana Havla padala slova, která použil John Keane... Možná by bývalo stálo za to se obou aktérů údajné hádky zeptat. Miroslav Pavel, Praha." Zrovna tak pozorné čtení rozhovorů s panem Milotou, dialogů pana Čulíka na schůzce pamětníků listopadu a jinde, musí čtenáře přivést k názoru, že pan Keane své zdroje vůbec nevybíral a neověřoval a 5 roků pracoval jen na tom, aby vytvořil dobře prodejné dílo. Nebudu zde vše znovu rozebírat, kdo má zájem, může se ke všemu vrátit v minulých číslech B.L. a posoudit vše ještě jednou.

Pan redaktor Čulík o mně napsal, že mi asi vadí kritika Václava Havla a proto ho tolik obhajuji. Myslím, že jsem si plně vědom prezidentových chyb a omylů a souhlasím s některými argumenty jeho seriózních kritiků. Já se neskrývám svým obdivem osobnosti našeho prezidenta, světoznámého státníka. Moje opravdová maličkost se úplně ztratí mezi nepřeberným množstvím intelektuálních osobností na světovém fóru, se kterými tento obdiv sdílím.

Poznámka JČ: Myslím, že by bylo rozumné, než budeme dělat nejrůznější soudy, si prostě tu knihu Johna Keana o Václavu Havlovi přečíst.

Jiří Jírovec

Hodně se o ní mluví, přičemž názorové spektrum ohraničují z obou stran tak zvané "nedozírné následky". Jedni tvrdí, že se neudělalo dost, a druzí, že spiknutí výrobců tvrdého a měkkého zboží vedlo k vyhození obrovských sum peněz, které budou chybět jinde.

Objevili se i umírnění optimisté (patrně spojení s prodejci potravin, pohonných hmot a domácích potřeb), kteří nabádají spoluobčany aby se zaopatřili "na několik dní", po nichž zase bude hej.

Několik dní necestujte, vyberte si v bance peníze, které vám vystačí na několik dní. Napusťte vodu do vany, kterou budete několik dní splachovat záchod, a doplňte nádrž auta, ale i tak několik dní nikam nejezděte, protože mohou selhat semafory a u řidičů na baterky nikdy nevíte, co to s nimi udělá. Seďte raději v klidu doma, s dekou při ruce. Kdo má krb a u něj dříví naštípané do několikadenní zásoby, se pak může vklidu věnovat konsumování potravin, jimiž se na několik dní chytře předzásobil.

Nejspíš kvůli přežívajícímu i nastupujícímu kanadskému puritánství nezahrnují místní instrukce předzásobení alkoholem, tabákem a preservativy. Proč se na seznamy nedostalo taky něco ke čtení, si netroufám odhadnout.

O tom co bude, až se těch několik dní převalí, se moc nemluví. Poslední vývoj událostí, přesněji řečeno to, že si jistí dva státníci navzájem vyhrožují jaderným arsenálem, sice naznačuje, že Horníčkovo pravidlo "kde blb, tam nebezpečno" budeme potřebovat i v nastupujícím miléniu, ale přece si teď nebudeme kazit náladu.

Jiří Jírovec

PS Pokud těch "několik dní" nebude trvat příliš dlouho, přijdou si hned na začátku nového milénia na své i kanadské food banks, které doufají předistribuovat nevyužité konservy a jiné potraviny místním chudým, kteří nemají na to, aby se na těch několik dní předzásobili. Tolik podvečerní zpráva kanadské rozhlasové stanice CBC, 14.12. 1999.

Jiří Jírovec

David Trunec se v BL pozastavil nad tím, jak ekologické hnutí Duha presentuje některá fakta týkající se jaderného paliva (uranu) a biomasy a zakončil svůj článek konstatováním, že "Hnutí Duha zřejmě nezná základní skutečnosti, anebo lže".

Jindra Vavruška zvedl hozenou rukavici a pokusil se zabodovat větou, v níž ztotožnil ekologické hnutí s ekologií samou: "Pan Trunec ve svém krátkém příspěvku o časopise Hnutí Duha bez zaváhání poznal, že nám ekologové nestydatě lžou."

Zmíněný významový posun stojí za rozbor, protože v něm je klíč k pochopení mnohého, co se v oblasti životního prostředí odehrává.

Ekologie se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím, v němž žijí. Slovník vědeckých a technických výrazů, McGraw-Hill, 2. vydání, z nějž jsem definici převzal, sice ve spojené s ekologii používá termín "study" a nikoli "science", ale protože o několik hesel dál je ekonomie definována jako věda, dejme vědecký statut i ekologii.

Vědec a tedy ani ekolog nemá důvod lhát - pohybuje se totiž ve světě, který připouští omyl a nedokonalost a navíc předpokládá, že budoucí vývoj mnohé současné pravdy vyvrátí. Mezi omylem a lží je ovšem podstatný rozdíl.

Lež do vědy přichází zvnějšku, přičemž hranice, za níž se opatrnost ve výběru informací začne podobat lži a vědec zprodejní, je často nejasná.

David Trunec ovšem ve svém článku nikde netvrdil, že (asi) lže ekolog. Řekl, že jisté hnutí, které si do názvu dalo slovo "ekologické", buď nezná fakta, nebo lže.

Hnutí mají na rozdíl od vědců svoji (politickou) agendu. Důsledkem tohoto stavu je nejen selektivní výběr informací, ale i šíření bludů - často prostřednictvím aktivistů, kteří přežvykují náplň několika letáků.

Získávání tepla spalováním biomasy (dřeva) může posloužit jako velmi dobrý příklad.

Jak to je jednoduché - místo kotle na uhlí si pořídíte kotel na dřevo a vyrazíte do lesa na soušky. U kamen vás pak bude hřát vědomí, že jste přestali podporovat likvidaci severočeské krajiny a vědecky se tvářící argument, že neprodukujete skleníkové plyny, protože komínem vracíte přírodě jen to, co si na nějakou dobu zafixovala do biomasy.

Objektivní pohled na věc, o nějž by se měl snažit vědec, velmi rychle naznačí, že celá věc je daleko složitější.

Základním problémem je měřítko, které v propagandistických materiálech většinou chybí, stejně jako apriornost s níž se předpokládá, že "zelené" řešení musí fungovat a basta.

Biomasa má určitou výhřevnost - množství vyprodukovaného tepla je úměrné množství paliva. Musíme tedy zvážit dostupnost paliva, náklady na jeho případnou úpravu a přepravu k topeništi. Strom musí někdo porazit, rozřezat a dovézt na místo spotřeby. Ekonomika takového procesu bude diametrálně odlišná, půjde-li o jedna kamna "na chaloupce u lesa" nebo o velkovýrobu tepla.

Zajímat se musíme i samotný proces hoření a jeho produkty.

Vzhledem k tomu, že v současné době je v popředí zájmu skleníkový efekt (způsobený přibýváním kysličníku uhličitého v atmosféře) dozvídáme se politicky korektní věc: Spalování biomasy je neutrální, protože táž nemůže vyprodukovat víc kysličníku uhličitého než si před tím "vypůjčila" ze zemské atmosféry.

Tento argument ovšem platí jen tehdy, podaří-li se biomasu obnovat stejnou rychlostí, jakou ji spotřebováváme. Dobrým příkladem nerovnováhy je vypalování dešťových pralesů, proti němuž jiná ekologická hnutí vehementně protestují.

Biomasa ovšem neobsahuje jen uhlík, ale i látky nespalitelné, které se dostávají do ovzduší. Jak řešit problém znečišťování atmosféry malými topeništi je další z mnoha otevřených otázek.

Má-li se biomasa spalovat ve větším měřítku, je nutné brát v úvahu i způsob její obnovy a dopad celého cyklu na ostatní složky ekosystému.

Předpokládejme, že existuje určitý rytmus, v jakém můžeme biomasu trvale odebírat. Od něj můžeme odvodit, jakou plochu pro trvalou dodávku paliva potřebujeme. Potřebuje-li biomasa k obnově pět let, musíme mít dispozici plochu odpovídající šestinásobku roční spotřeby.

Otázka je, zda takovou plochu máme vůbec k dispozici, a pokud ano, jak se ekosystém, jehož je součástí s cyklickou "sklizní" biomasy, vyrovná. Náš zájem ovšem nesmí ustrnout na několika souškách, které si odveze "ekologický radikál" domů na dvoukoláku. To vše je jen malá ukázka složitosti problému (týkajícího se shodou okolností biomasy). Stejné samozřejmě platí i pro případ výroby jaderného paliva, (nemusí nutně jít o obohacování uranem 235), jehož se výměna mezi Davidem Truncem a Jindrou Vavruškou rovněž týkala. Musíme si bohužel, že jednoduchá řešení se již nevyskytují.

Právě proto by rozhodování v otázkách životního prostředí (a nejen v nich) měla vycházet z vědeckých poznatků daných do souvislostí se společensko-ekonomickými faktory. Jen tak lze dosáhnout toho, aby přijatá řešení přinesla užitek, který od nich očekáváme a současně snížila riziko na co nejmenší míru.

Potíž současné společnosti (nikoli jen české) je v tom, že politika, jejíž místo by mělo být až v závěrečné fázi rozhodování, se dere ke slovu na začátku celého procesu a často jej politicky korektním diletantismem znehodnotí.

Zpolitizovaná hnutí, zakládající svoji existenci, podobně jako církev, na dogmatech a zázračně jednoduchých řešeních, k tomu bohužel přispívají.

Jiří Jírovec

Jan Beránek

Přátelé mě upozornili, že 13. prosince byl v Britských listech zpřístupněn článek pana Davida Trunce. Tvrdí, že Hnutí DUHA nezná základní skutečnosti, nebo lže.

Pan Trunec se to snaží dokázat na dvou citacích z našeho měsíčníku "Bezjaderný region". Snadno lze ukázat, že se ve svých závěrech mýlí právě pan Trunec (jinou otázkou je, zda z neznalosti nebo úmyslně s cílem dokázat předem připravený závěr).

1. Naše tvrzení, že "reaktory nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se nachází v přírodě", je zcela pravdivé. Žádný reaktor nemůže pracovat se smolencem, který obsahuje oxidy uranu v koncentracích jen výjimečně překračujících desetiny procenta. Z toho důvodu je třeba vytěženou horninu složitě zpracovat, aby se z ní získal uranový koncentrát. Ten se dále podrobuje chemickému a mechanickému zpracování, jehož výsledkem jsou uranové tablety pro palivové proutky.

Naprostá většina reaktorů kromě toho navíc vyžaduje změnu poměru izotopů uranu - tzv. obohacení. Pan Trunec má pravdu v tom, že některé typy reaktorů mohou pracovat s uranem i bez obohacení. Tyto reaktory (britské typu Magnox a kanadské CANDU) však představují pouhý zlomek celkového instalovaného jaderného výkonu (necelých 10 %). Británie, která jich provozuje nejvíc (většina pochází z 50. a 60. let), od nich navíc upouští jako od neperspektivní technologie, a při výstavbě nových bloků již využívá nejběžnější tlakovodní typ reaktoru (viz poslední britský projekt elektrárny Sizewell B).

Soudný čtenář jistě uzná, že v článku omezeného rozsahu, který se věnuje havárii v japonském Tokai, nemůžeme zabíhat do všech nuancí tohoto typu. (Pro doplnění připojuji tentýž článek v původní, nezkrácené podobě, kde se tento problém okrajově zmiňuje - viz tokai.htm).

Toto je však především jiná věc. Původní tvrzení, že reaktory nemohou spalovat uran v přírodní podobě, je zcela pravdivé. Pravdu nemá pan Trunec.

2. Výrok pana Srdečného, že spalováním dřeva se člověk nepodílí na na likvidaci severočeské krajiny ani na produkci skleníkových plynů, je rovněž pravdivé.

Jak známo, biomasa obecně (dřevo i další rostliny) jsou při spalování z hlediska skleníkového efektu neutrální - rostliny při svém růstu spotřebují právě tolik CO2, kolik ho při spalování uvolní - nebo dokonce spíše pozitivní (pokud dřevo nespálíme a shnije, uvolní mj. metan, který je o několik řádů agresivnější skleníkový plyn než oxid uhličitý).

Rozvoj spalování biomasy jako alternativu k fosilním palivům doporučují i závěry Mezivládního panelu o klimatu, který sdružuje tisíce expertů a je v problému klimatických změn respektovanou institucí.

Je pravda, že tvrzení ve své doslovné podobě není úplně přesné (spalováním dřeva se člověk podílí na produkci skleníkového plynu, ale nikoliv na zesilování skleníkového efektu a problému klimatických změn). Věta však byla uváděna právě v kontrastu k negativním vlivům spalování fosilních paliv, které ke klimatickým změnám přispívají. Z tohoto důvodu, kdy kontext je zřejmý, nepovažuji za výrok v jeho otištěné podobě problém.

Na závěr bych chtěl říci, že Hnutí DUHA je cílem podobných výpadů poměrně často. Máme však dost jiné, užitečnější práce, než na všechny reagovat. Většina z nich totiž není o nic závažnější než článek pana Trunce, na který reaguji pouze na výslovné přání čtenáře Bezjaderného regionu - jinak by mi za ztrátu cca 20 minut k napsání tohoto ohlasu nestál.

Panu Truncovi přeji lepší informace a více pokory, vám všem pak hezké Vánoce,

S pozdravem,

Jan Beránek

Předseda Hnutí DUHA a člen redakce Bezjaderného regionu

Japonská přesnost ve městě Tokai

Jan Beránek

Poslední zářijové ráno překvapila japonské město Tokai nehoda v továrně na výrobu jaderného paliva. Již dnes víme, že šlo o největší jadernou havárii v historii Japonska a o jednu z nejvážnějších nehod jaderného průmyslu na světě. Co se zde vlastně odehrálo? Příčinami a souvislostmi nehody se zabývá následující článek.

Průmysl často argumen-tuje ve prospěch jaderných elektráren tím, že se jedná o ekologicky čistý zdroj energie: žádná síra, žádný popel, dokonce žádné emise kysličníku uhličitého, který způsobuje klimatické změny. Tento obraz podstatně narušují naše zkušenosti s nehodami jaderných elektráren a také stín dodnes nevyřešeného problému, kam s vyhořelým jaderným palivem.

Zářijová havárie v Japonsku však upozornila na méně viditelné, a proto opomíjené riziko plynoucí z provozu jaderných elektráren - technologicky mimořádně náročnou výrobu uranového paliva. Reaktory totiž nemohou spalovat uran v podobě, v jaké se nachází v přírodě. Vytěžená ruda musí nejprve projít složitým procesem zpracování, na jehož konci je uranový koncentrát; již tato fáze vede k rozsáhlému zamoření životního prostředí (viz SG č. 11/98). Téměř všechny reaktory navíc vyžadují další úpravy uranového koncentrátu (tzv. obohacení), spočívající ve zvýšení obsahu izotopu U-235 - právě atomy tohoto izotopu se v reaktoru štěpí za účelem získání energie. Zatímco přírodní uran obsahuje jen 0,7 % U-235, běžné tlakovodní reaktory vyžadují obohacení uranového paliva na několik procent (v Temelíně 4,4 %) a speciální typy reaktorů dokonce na desítky procent.

A právě při manipulaci s tímto mate-riálem došlo k havárii v Tokai, městské aglomeraci ležící 130 km severovýchodně od Tókja.

Jaderná továrna v Tokai

Továrna na úpravu uranu v Tokai patří firmě JCO, dříve známé pod jménem Japan Atomic Fuel Conversion Company. JCO je dceřiným podnikem ekonomického gigantu, společnosti Sumitomo Metalic Mining Company. Firma je zároveň jedním ze dvou výrobců jaderného paliva, kteří jsou dodavateli japonských elektráren. Ročně zpracuje 715 tun uranu pro palivo do klasických tlakovodních reaktorů a průměrně 3 tuny vysoce obohaceného uranu pro palivo do experimentálního, tzv. rychlého množivého reaktoru Džojo Mark II.

Co se vlastně stalo?

Dne 22. září začala JCO po tříleté přestávce pracovat na výrobě vysoce obohaceného paliva. Vstupní surovinou byl uran obohacený na 19 %. Dělníci v továrně si tento fakt zřejmě neuvědomili a mylně se domnívali, že pracují jako obvykle s uranem obohaceným pouze na 3 až 5 %.

Ve čtvrtek 30. září v 10:35 místního času tak do usazovací nádrže nalili namísto maximálně povolených 2,4 kg uranu roztok, který obsahoval celých 16 kg vysoce obohaceného uranu. Tím přesáhli tzv. kritické množství, které je třeba ke spuštění řetězové štěpné reakce. Usazovací nádrž, ponořená ve vodě kvůli chlazení, začala fungovat jako jaderný reaktor - s tím rozdílem, že nebyla vybavena žádnými bezpečnostními ani kontrolními prvky. Rozběhla se v ní nekontrolovatelná jaderná reakce, v principu podobná jaderné explozi - naštěstí ale probíhala pozvolna, takže namísto okamžitého výbuchu se "jen" stala zdrojem intenzivního radioaktivního záření.

Zatímco z nádrže unikala silná radiace, vedení továrny si nevědělo rady a nemohlo uvěřit tomu, že ve výrobní hale probíhá nekontrolovatelná jaderná reakce. Teprve v 11:15, tedy 40 minut po odstartování reakce, připustilo vedení JCO, že došlo k překročení kritického množství uranu, a o události informovalo Agenturu pro vědu a technologie (STA).

Trvalo téměř hodinu, než JCO o havárii a riziku záření informovala radnici města Tokai. A až v 15:00, kdy atomová reakce probíhala již čtyři a půl hodiny, vydala radnice pokyn k evakuaci obyvatel žijících v okruhu 350 metrů od továrny - týkal se asi 150 obyvatel. Úroveň radiace na hranici pozemku továrny v té době dosahovala asi 0,001 Sievertů (Sv) za hodinu - během pár hodin by pobyt v tomto místě znamenal překročení ročního limitu ozáření. Již dvě hodiny poté, v 17:00, zde byl naměřen čtyřnásobek (0,004 Sv za hodinu), tj. 15 000-násobek přirozené

hodnoty.

Následujícího dne, 1. října v půl čtvrté ráno - když továrna uvolňovala silné neutronové záření již 17 hodin - vydalo vedení prefektury Ibaraki doporučení občanům v desetikilometrovém pásmu kolem továrny, aby nevycházeli z domu, utěsnili okna a nepoužívali dešťovou vodu. Těm, kteří již předtím dobrovolně evakuovali obydlí, poradili nezdržovat se v místech ležících po větru od Tokai. Všech 135 škol v okolí zůstalo ten den zavřeno.

Havarijní tým se snažil zastavit štěpnou reakci vypuštěním vody, která obklopovala usazovací nádrž a díky níž se reakce udržovala v chodu. Pokus selhal, protože se zaseknul vypouštěcí ventil chladícího potrubí .

Situace se zhoršovala. Intenzita záření poblíž továrny již přesáhla 0,02 Sv za hodinu, tedy dvacetinásobek hodnoty zaznamenané na počátku havárie. Byla mobilizována armáda, aby kontrolovala dopravu a hlídala veřejný pořádek. Ve stavu pohotovosti čekala protichemická armádní jednotka. Vláda uvažovala o tom, že požádá o pomoc americké vojáky, a prefektura chystala rozšíření evakuační zóny.

V sedm hodin ráno oznámila agentura STA, že reakci se konečně podařilo zastavit: dělníci zničili chladící potrubí, voda vytekla a do nádrže byl přidán bór pohlcující neutrony. Sondy vzápětí zaznamenaly prudký pokles naměřené radiace. Štěpná reakce, uvolňující intenzivní záření, se po dvaceti a půl hodině zastavila.

Ani poté ale nebylo jasné, do jaké míry bylo kontaminováno okolí radioaktivními látkami, které se při reakci uvolňovaly a unikaly do ovzduší. V okolí továrny proto zůstaly 1. října uzavřeny silnice, pozastaveny byly i všechny vlakové a autobusové spoje, nefungovaly pošty. Prefektura doporučila zemědělcům, aby odložili sklizeň úrody (rýže a sladkých brambor). Město Tokai přešlo kvůli riziku kontaminace na náhradní zdroj pitné vody, námořní služba varovala lodi plující ve vodách poblíž pobřeží. Byl zakázán rybolov.

Během dne byla postupně rušena některá dopravní omezení a v 15:00 prefektura na základě doporučení Komise pro jadernou bezpečnost (NSC) odvolala opatření k ochraně obyvatel v desetikilometrovém pásmu kolem továrny JCO.

Přes 4 500 obyvatel navštívilo nemocnice, kde prošli zkouškami kontaminace a zdravotní kontrolou. U několika obyvatel z nejbližšího okolí továrny byla zjištěna kontaminace radioaktivními látkami.

V sobotu 2. října odpoledne již fungovaly školy a vláda odvolala evakuaci nejbližšího okolí elektrárny s tím, že nehrozí jeho zamoření. Všichni občané se tedy mohli vrátit do svých domovů.

Následky

V kritickém stavu se nacházejí tři dělníci, kteří operaci s uranem v továrně prováděli, a byli proto ozářeni z bezprostřední blízkosti. Všichni byli během okamžiku vystaveni extrémně vysokým dávkám neutronového záření a paprskům gama - podle odhadů obdrželi dávky 17, 10 a 3 Sieverty, což je srovnatelné s ozářením v epicentru exploze atomové pumy svržené na Hirošimu. Taková dávka je považována za smrtelnou a překračuje zhruba 200-násobně povolený roční limit. Pro ilustraci dodejme, že dávka záření z přírodních zdrojů je pouze 0,003 až 0,005 Sv za celý rok.

Při záchranné akci, která jadernou reakci po více než 20 hodinách konečně zastavila, byly ozářeny další dvě desítky pracovníků. Většina z nich byla nasazena podobně jako černobylští "likvidátoři" - v prostředí s intenzivní radiací mohli pracovat pouze dvě či tři minuty, pak je museli nahradit kolegové.

Vysoké dávky ozáření obdrželi také pracovníci ambulance, kteří postižené dělníky odváželi do nemocnice, a členové havarijního štábu. Mezi ozářené osoby patří i sedm náhodných dělníků, kteří v bezprostřední blízkosti továrny pracovali na rekonstrukci golfového hřiště. Celkový počet ozářených osob k 18. 10. je oficiálně 69, to však nezahrnuje veřejnost.

Japonská vláda prozatím označila nehodu stupněm čtyři na sedmibodové mezinárodní škále (INES). Mezinárodní agentura pro atomovou energii ovšem oznámila, že se jedná o nejtěžší havárii od výbuchu Černobylu a že po podrobnějším prozkoumání možná bude oceněna vyšším stupněm nebezpečnosti. V tom případě by se stala druhou havárií v historii oceněnou stupněm pět (vedle roztavení reaktoru Three Mile Island v roce 1979) a třetí největší jadernou havárii v dějinách vůbec (po Černobylu se stupněm sedm).

V následujících dnech experti STA i dalších institucí odebrali v okolí továrny JCO vzorky, které prokázaly kontaminaci životního prostředí radioaktivními látkami. Listy rostlin obsahují významná množství radioaktivního jódu a v okolí do jednoho kilometru byly detekovány další radioaktivní prvky, mj. césium, stroncium a sodík. Zejména posledně jmenovaný prvek byl v podobě radioaktivních izotopů nalezen ve vzorcích kuchyňské soli odebrané v domácnostech poblíž továrny. Protože jeho přítomnost lze vysvětlit přeměnou obyčejného sodíku vlivem neutronového záření, nabízí se možnost odhadnout, jakým dávkám byly ve skutečnosti civilní obyvatelé vystaveni. Takový kvalifikovaný odhad, který je k posouzení potenciálních zdravotních následků nezbytný, dosud chybí.

Přítomnost kontaminace zároveň potvrzuje riziko, že evakuace byla ukončena předčasně a unáhleně, ve snaze co nejrychleji vrátit život prefektury do zajetých kolejí.

Bezpečnost nezaručí ani Japonci

Nehoda vedoucí k rozpoutání neřízené jaderné reakce je bezpochyby vůbec nejděsivějším scénářem možné havárie v jaderném průmyslu. A jen díky obrovskému štěstí byl její průběh v továrně JCO tak mírný - odhaduje se, že reagoval pouze maličký zlomek (méně než jeden gram) z celkového množství přítomného uranu.

Každý, kdo se v problematice aspoň trochu orientuje, potvrdí, že v jaderném průmyslu jsou přijímána taková bezpečnostní a technická opatření, aby se v prvé řadě prakticky vyloučilo riziko neřízené štěpné jaderné reakce. Příslušná zařízení jsou z toho důvodu konstruována pokud možno tak, aby za žádných okolností nemohlo dojít k zapálení neřízené reakce nadkritickým množstvím štěpného materiálu (případně aby se taková reakce vzápětí samovolně utlumila).

Jak je tedy vůbec možné, že k něčemu takovému mohlo dojít? Dosavadní analýzy ukazují několik příčin, které vedly k havárii. Havárii zavinily hrubé chyby a nedbalost obsluhy. Za prvé, dělníci si zřejmě ani neuvědomili, že pracují namísto s běžným materiálem s vysoce obohaceným uranem. Proto do nádrže nalili více než pětinásobek předepsaného množství uranu. Za druhé, společnost JCO pod tlakem přiznala, že nelegálně změnila licencované pracovní postupy tím, že - v zájmu urychlení výroby - dala pokyn dělníkům, aby přidávali uran naráz ručně, namísto aby jej pečlivě odměřovalo a pozvolna přimíchávalo automatické zařízení. Za třetí, dělníci ani vedení firmy vůbec nebyli vybaveni instrukcemi pro případ rozpoutání jaderné reakce - s takovou eventualitou zkrátka nikdo nepočítal. Za čtvrté, pracoviště nebylo vybaveno monitorovacím zařízením, které by vedení firmy okamžitě upozornilo na prudký nárůst radiace. Nehorázně nedbalý přístup firmy JCO dokládá i fakt, že dělníci manipulující s radioaktivními materiály nebyli v příkrém rozporu s předpisy vůbec vybaveni osobními dozimetry.

Jiným příkladem hrubého amatérismu je, že JCO vybavila záchranný tým dozimetry s pouze dvojmístným displejem. Tak se stalo, že jeden z dělníků byl ozářen dávkou 120 mSv, ale JCO uvedla jen 20 mSv zobrazených na displeji.

Něco takového se - pod vlivem propagandy průmyslu o skvělé bezpečnosti a přísném dohledu v jaderné energetice - zdá být těžko pochopitelné. Umíme si snad ještě představit, že by k něčemu takovému mohlo dojít třeba v Rusku (ostatně se často setkáváme s přesvědčivě znějícím argumentem, že černobylská havárie by se na západě nemohla odehrát, protože je tam mnohem vyšší pracovní disciplína). Ale ve vyspělé zemi, která je známá svou precizností a stojí na špici technického vývoje? Ten, kdo si navíc uvědomí podstatný rys japonské kultury - že se zde totiž vše děje podle přísných pravidel, každý pracovní postup je podrobně předepsán a zaměstnanci se musí podle podrobných manuálů učit třeba i telefonovat - zní uvedená fakta už zcela neuvěřitelně.

Ukazuje se navíc, že přinejmenším část zodpovědnosti padá i na mnohem výše postavené instituce, než je firma JCO. Například Komise pro jadernou bezpečnost (NSC) v Tokai nikdy neprovedla kontrolu havarijní připravenosti a pracovních předpisů z hlediska rizika řetězové jaderné reakce - nejspíš proto, že nikoho ani nenapadlo, že je něco takového vůbec možné v zařízení, které se diametrálně liší od jaderné elektrárny. Do jisté míry selhali i další činitelé - od havarijního týmu nevybaveného pro případ jaderné nehody až po premiéra, kterému trvalo od obdržení informace o havárii celou hodinu, než začal jednat (a pokyn k evakuaci nejbližšího okolí přišel téměř po pěti hodinách, během kterých byli obyvatelé vystaveni unikajícímu záření).

Rozhodující roli hrála v Tokai řada lidských selhání. To ovšem překvapí pouze neinformované nebo zaslepené, protože stejně tak tomu bylo u většiny vážných jaderných havárií ve světě. Znovu se ukázalo, že technika se zdá skvělá a spolehlivá (a řada výpočtů může dokládat, že pravděpodobnost nehody je mizivá), ale hlavní slabinu představuje člověk, který ji ovládá. A pokud se lidskému selhání nepodařilo předejít ani v mimořádně ukázněné japonské kultuře, jsou zcela oprávněné pochyby, zda si vůbec můžeme dovolit technologii, která v případě selhání obsluhy ohrozí celé město (nebo dokonce celý stát).

Ledová sprcha pro jaderný průmysl

Havárie v Tokai znamená pro jaderný průmysl další těžký a možná osudný otřes. V japonských podmínkách ji lidé vnímají o to citlivěji, že na hustě osídlených ostrovech každá podobná událost ohrožuje obrovské množství lidí. Například jen v desetikilometrovém pásmu kolem továrny JCO žije přes 300 000 obyvatel!

Letošní havárie v Tokai navíc nebyla na japonském souostroví zdaleka první. Od roku 1990 zde došlo k několika vážným nehodám, z nichž se dokonce jedna (na jaře 1997) odehrála přímo v Tokai - exploze v továrně, která přepracovávala jaderné palivo, vedla k úniku menšího množství radioaktivních látek.

Japonská veřejnost dlouhou dobu respektovala ambiciózní plány vlády na rozvoj jaderné energetiky. Vedle strategických důvodů (naprostý nedostatek domácích energetických zdrojů) k tomu japonské občany vedla tradiční silná loajalita vůči autoritě státu a nadřízených. V současnosti Japonsko vlastní 52 reaktorů o celkovém výkonu 43 000 MW a ačkoliv je rozestavěn pouze jeden (800 MW), oficiálních plány počítají pro rok 2010 s přírůstkem 21 velkých bloků, které by zvýšily instalovaný výkon na 71 000 MW.

Tyto cíle se však těžko podaří realizovat. Nejméně od poloviny 90. let totiž i zde, pod vlivem řady skandálů a nehod, pochyby o vhodnosti jaderné energetiky sílí. V regionech, kde se doposud lidé za velmi tučné kompenzace s elektrárnami smiřovali, začínají sílit hlasy odmítající další elektrárny. Problémy s nalezením nových vhodných lokalit přiznává i oficiální materiál ministerstva průmyslu, který s odvoláním na tento fakt navrhuje snížit původně plánovaný výkon v roce 2000. Velký vzdor vyvolává také nutnost skladování vysoce radioaktivních odpadů. V převážně rybářské oblasti kolem meziskladu Rokašo se před příjezdem první lodi s kontejnery konala velká shromáždění a hladovky. Guvernér prefektury Aomori dokonce několik dní odmítal vydat souhlas s tím, aby loď v přístavu Rokašo vůbec přistála (finanční dotace pro region a vládní záruky o bezpečnosti jeho rozhodnutí nakonec změnily).

Obavy z jaderné havárie pramení v neposlední řadě i z ničivého zemětřesení v Kóbe, ke kterému došlo v roce 1995. I když jsou japonské jaderné elektrárny stavěny tak, aby odolaly otřesům půdy jisté intenzity, žádná z nich by v Kóbe neobstála: Zatímco maximální přípustné zrychlení se u jednotlivých reaktorů pohybuje podle stáří od 150 do 670 Gal (průměr je 300 Gal), zemětřesení Hanšin, jež postihlo Kóbe, dosáhlo zrychlení až 833 Gal.

Poslední nehoda v Tokai může tedy být poslední kapkou, kterou trpělivost většiny Japonců přeteče. Bezprostřední důsledky zatím vedly k tomu, že JCO přišla o oprávnění podnikat v oboru jaderné energetiky a její majitel, Sumitomo Metalic Mining Company, oznámila, že ukončí veškeré své aktivity na poli jaderného paliva. Jeden z největších provozovatelů jaderných elektráren, společnost TEPCO, v rozjitřené atmosféře raději okamžitě stáhla své televizních reklamy o přednostech jaderné energetiky. Vládní činitelé rozhořčeně požadují přísnější kontrolu a revizi jaderného programu a plánují sérií přepadových inspekcí na jaderných zařízeních.

Ani to však nemusí stačit k tomu, aby se důvěru občanů podařilo obnovit. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je totiž o perspektivě jaderné energetiky přesvědčeno jen 20 % občanů, zatímco 75 % jich vyjádřilo nesouhlas či obavy ze záměrů dále budovat jaderné elektrárny.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Sedmá generace vydávaném Hnutí DUHA.
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)

'Shameless plug' neboli nestydatý postrk

Václav Pinkava