úterý 21. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Výměna názorů:
  • Štěpánu Kotrbovi: Výzva "Děkujeme, odejděte" byla zcela spontánní (Josef Brož, odpověď Š.K.) Jak dnes žijeme:
  • Lidičky, vytunelovali nám parlament (Dana Cihelková) Zamyšlení nad uplynulým časem:
  • "Nejvýznamnějším objevem končícího milénia byly fazole," říká Umberto Eco Sdělovací prostředky a etika vysílání násilných scén:
  • "Tenhle muž bude za okamžik zavražděn..." (Richard Tait, šéf zpravodajství komerční britské televize) Česká politika:
  • Osobní kontakt s poslanci (Ivan Hoffman) Reakce:
  • Duha, jaderná energie a Japonsko (Petr Novotný)
  • Co je to ekologie (Aleš Kratochvíl) Smrtící dioxin a Česká republika:
  • Přetahování se s libereckou spalovnou o informace (Děti Země) Oznámení:
  • Konkurs na lektora češtiny na Glasgow University pro školní rok 2000 - 2001

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Inzerujte v Britských listech!
  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Adresa Britských listů je zde.
  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ


    Co je nového v České republice

  • Deportace Ukrajinců a Rusů z ČR zavede příští rok ministerstvo vnitra, aby snížilo počet ilegální přistěhovalců, kteří jsou v ČR zaměstnáváni "na černo". Xenofobie a trestání cizinců, kteří jsou na tom hůře než my, jistě dokonalým způsobem vyřeší hospodářské problémy České republiky. Gratulujeme, ČR se rychle učí od Evropské unie při vytváření neprodyšné "pevnosti Evropa". Je to počínání pošetilé a bez perspektivy.

  • Pevnost Evropa a chudáci lidi. Dvě skupiny iráckých uprchlíků zadrželi v neděli čeští a němečtí policisté při pokusu o přechod česko-německé hranice na Karlovarsku a Chebsku.

  • 1200 zaměstnanců se připojilo k jednodenní výstražné stávce, kterou v pražské společnosti ČKD Dopravní systémy (ČKD DS) vyhlásili kvůli nevyplaceným mzdám tamní odboráři.

  • Předseda KDU-ČSL Jan Kasal převzal na dva měsíce vedení politické rady čtyřkoalice.

  • "Židé" v české politice. Fotografie Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana a Jana Rumla s označením "židozednáři a vrazi českého národa" a s tvrzením, že "cílem těchto Židů je zničení státu a likvidace národa", se objevily ve vývěsní skříňce Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa u děčínského hlavního nádraží.

  • Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v úterý rozhodne o žádosti, na jejímž základě se má výrazně změnit složení společnosti CET 21, která drží licenci na vysílání Novy. Rada se bude také znovu zabývat případem svého člena Petra Štěpánka. Nedávno ho vyzvala, aby se zdržel své hudební prezentace v Nově. Štěpánek pak hovořil o možném konfliktu zájmů i u jiných členů rady, které obvinil z pokrytectví. Rada se opakovanou žádostí o navýšení základního jmění společnosti CET 21, v níž chtějí získat téměř padesátiprocentní vlastnický podíl dva nové podniky (jimž Železný v podstatě přenechává svůj dosavadní majoritní podíl, zřejmě aby si na něm Američané nemohli nic vzít), zabývala bez konečného výsledku již na minulém zasedání. Společnost CME, která od Železného požaduje vrácení přibližně miliardy korun , radu požádala o zamítnutí zmíněné žádosti. - Vypovídá to, že jsou parlament a obě televizní Rady neustále nuceny řešit krizovou situaci v obou hlavních českých televizích, něco významného o české politické či kulturní situaci? - kromě toho, že jsou chabé a neúčinné příslušné orgány státní správy?

  • Jakub Puchalský odmítl nabídku Britských listů, aby v rozhovoru vysvětlil, proč rezignoval na funkci ředitele České televize. Zdá se, že Puchalský nemá příliš dobrý talent pro odhadování situace. (Vlastně to prokázal i poněkud nemoudrým rozhodnutím vysílat majora Zemana jako nejzajímavější pořad podzimní televizní sezóny.) V době, kdy to není zapotřebí, zbytečně ustupuje nevýznamným tlakům, v době, kdy bylo jasně zapotřebí, aby veřejnosti předvědčivě vysvětlil své reformy (na jaře 1998 i mnohokrát později), aby předložil veřejnosti ke zkoumání svůj reformní projekt (byl utajován od jara roku 1998 až do listopadu 1999) a aby podrobně a jasně vysvětlil důvody své rezignace na ředitelskou funkci v ČT dává přednost mlčení a kuloárovému jednání. Působí to dojmem nejistoty a nepevnosti v kramflecích. Protože ten, kdo si je svou věcí jistý, je schopen ji také na veřejnosti v kritické, racionální diskusi, přesvědčivě obhájit.

  • Prosazujme nezávislost Rady České televize. Struktura, jejímž prostřednictvím jsou jmenovány a odvolávány Rada České televize i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je nefunkční a mají-li si Rady uchovat politickou nezávislost, je nutno ji změnit. Inspirujme se například tím, jak je to v Německu. Rada ČT by neměla být jmenována jen parlamentem, ale její pokud možno nadpolitičtí členové by měli být jmenováni na dané období (bez možnosti Radu během tohoto období odvolat) nejrůznějšími institucemi - nejen dolní komorou parlamentu, ale také senátem, odbory, církvemi, univerzitami a dalšími veřejnými institucemi - aby se politický vliv, nutně Radu ochromující, pokud je přímo závislá na parlamentu, rozmělnil.

    V Britských listech je k vývoji situace v České televizi, zejména ve zpravodajství, na tomto místě jejich tematického archívu 257 článků. Z nich obzvláště upozorňujeme na tyto dva rozhovory Jana Čulíka:

  • Přístup do starého archívu Britských listů z let 1996-srpen 1997 přestal dočasně fungovat ze stránky archívu BL. Dostanete se do něho prostřednictvím této adresy. (Novější archív BL od 1. září 1997 do současnosti funguje normálně.)

  • Kurs "Veřejné mínění, sdělovací prostředky a politika" povedou v angličtině na pražské Anglo-American College v lednu 2000 Greg Wolk a Andrew Stroehlein. Bližší informace jsou zde.

  • O tom, co se dělo v České republice za minulý rok a jak na to reagovaly sdělovací prostředky, píše v aktuálním, posledním letošním čísle časopisu Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

    Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

    Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

    Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas:

    Hezky den pane Culiku,

    dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz.

    Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Dlouho utajovaný "osobní majetek" Jakuba Puchalského, totiž reformní projekt České televize, na jehož základě byl Puchalský na jaře roku 1998 jmenován do funkce generálního ředitele ČT, byl konečně zveřejněn. Je od 3. listopadu 1999 na adrese http://www.czech-tv.cz/rada_ct/jednani99/puchalsky_projekt.htm

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zde.

  • Česká literatura bez témat o čem psát. K desátému výročí pádu komunismu zveřejnila BBC na svých anglických stránkách feature o roli českých spisovatelů a literatury za komunismu a nyní.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Štěpánu Kotrbovi: Výzva "Děkujeme, odejděte" byla zcela spontánní

    Pane Kotrbo,

    s údivem jsem si přečetl Váš text v Britských listech. Myslím, že jste se spletl. Výzva "Děkujeme, odejděte!" vznikla mimo akce Společnosti '89, která organizovala "vzpomínkové události" k 10. výročí . Myslím, že jste to zapomněl čtenářům říct. Nebo šlo jenom o omyl?

    S pozdravem

    Josef Brož, signatář výzvy "Děkujeme, odejděte!"


    Konec dlouhého podzimu na prahu sychravého jara

    Štěpán Kotrba

    Vážený pane Broži,

    v reportáži o "vzpomínkové události" (jak to nazýváte vy, já to nazval jinak - Nová generace jepic deset let poté) jsem použil slova "Výzva bývalých studentských vůdců - Děkujeme. Odejděte! - měla profesionální dramaturgické a režijní zázemí, profesionální produkci i finanční zázemí." a hned poté jsem použil obratu "Dokonalost následné šou". Slovo následné neříká nic o tom, kdo s kým podepsal jakou "smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci".

    Pro mne tyto aktivity splynuly v mnohohlasý chór, který bych s odstupem času nazval snad hybridním všesměrovým vysílačem mediální nespokojenosti s předřazenými zesilovači a korekčními šumovými filtry... :))))

    Pokud tuto "smlouvu" chcete vysvětlovat vy, učiňte tak. Pak ale řekněte čtenářům BL: KDO, S KÝM, KDY, PROČ, OD KOHO a ZA KOLIK.

    Já jsem již svůj názor na "přestárlé studentské vůdce" vyjádřil jasně. Jako jejich vrstevník (a v některých případech i spolužák) mám na to stejné právo jako oni. Sám za sebe nepotřebuji už nic dodávat, sobě ani druhým cokoliv dokazovat.

    Komentář by byl nutný snad pouze tehdy, kdyby například náhodou vyšly najevo jiné či nepolitické souvislosti některých členů Společnosti 89 a případný sponzoring ostatních aktivit tohoto (ještě dnes pro mne poněkud mlhavého) společenství (záměrně nemluvím o společnosti ani o Společnosti)... Některé osoby jsou v obou a dokonce i více iniciativách, některé zase v žádné z nich :))). I o tom je občanská společnost 10 let poté.

    S přátelským pozdravem

    Štěpán Kotrba


    Od Josefa Brože

    Pane Kotrbo,

    jádrem mého upozornění byl fakt, že výzva "Děkujeme, odejděte!" vznikla během jednoho odpoledne 17. listopadu v kavárně Slavia, zatímco aktivity Jana Bubeníka a Společnosti 89 byly připravovány dlouho předtím jako součást oslav 17. listopadu 1989.

    Můj faktický údiv (nikoliv osobní) vycházel z toho, že spojujete text výzvy se Společností. Výzva, na rozdíl od ní, neměla ale vůbec to, co nazýváte ve Vašem textu v BL: "profesionální, dramaturgické a režijní zázemí, profesionální produkci i finanční zázemí". Píšu Vám to osobně, protože si myslím, že Vám v této věci schází informace.

    Pokud vám, jak píšete, obě aktivity "splynuly v mnohohlasý chór, který bych s odstupem času nazval snad hybridním všesměrovým vysílačem mediální nespokojenosti s předřazenými zesilovači a korekčními šumovými filtry...", máte na své dojmy (a názor) jistě právo. Jenom jimi, prosím, neohlupujte čtenáře.

    S pozdravem

    Josef Brož


    Od Štěpána Kotrby:

    Omyl? Ne. Konec dlouhého podzimu na prahu sychravého jara II.

    Vážený pane Broži,

    i když jsem si pro sebe říkal, že už nebudu komentovat vaše připomínky, činím tak znovu - a doufám, že už naposledy.

    Doufám že ani vy nevěříte, že se věci s tak profesionální mediální podporou "určitých" novinářských kruhů (výzva několika občanů, bývalých studentů...) dějí NÁHODOU, mezi třetím a čtvrtým panákem v kavárně.

    Povyk kolem výzvy se také strhl jenom náhodou, (veřejnoprávní) ČTK, (veřejnoprávní) ČT a všechny (soukromé) deníky v ČR o ní referovaly také jen náhodou...

    Takže až příště několik bývalých studentů (a klidně bych mezi nimi - pro změnu - mohl být třeba i já) náhodou se sejde v hospodě (či kavárně) a náhodou na ubrousek napíší další výzvu, tak se náhodou vláda, premiér, poslanci parlamentu, ctihodní senátoři i neméně ctihodný prezident budou vyjadřovat k této výzvě se stejnou vážností?

    To se mi snažíte namluvit?

    Věřím však klidně tomu, že vy jste 17. 11. do Slávie šel náhodou, stejně tak, jako já tam náhodou nešel... :))

    Váš "faktický" údiv - nikoliv "osobní" - (že spojuji text výzvy se Společností) vychází z něčeho, co NESPOJUJI.

    Je to váš stejně subjektivní dojem, jako je subjektivní ten můj - že totiž OBĚ aktivity "splynuly v mnohohlasý chór, který bych s odstupem času nazval snad hybridním všesměrovým vysílačem mediální nespokojenosti s předřazenými zesilovači a korekčními šumovými filtry...".

    Nečtěte tolik mezi řádky, rozptyluje to soustředěnost na obsah napsaného...

    I vy máte na své dojmy a názor jistě právo. Jenom jimi, prosím, neohlupujte mne a nepodsouvejte mi něco, co jsem NEŘEKL.

    To, že jsem ocenil perfektní sladění dramaturgie, režie i (částečně okopírovaného) scénáře, berte jako poctu divadelním, barrandovským i kavčíhorovým produkčním, režisérům a dramaturgům, osvětlovačům, kostymérům, zpěvákům a jiným bardům. Za to, že je scénář nepůvodní a neodpovídající realitě, dávám já vinu stárnoucímu absurdnímu dramatikovi.

    To, že je výsledek snažení DVOU NAPROSTO ALE NAPROSTO NA SOBĚ NEZÁVISLÝCH A SPOLU NESOUVISEJÍCÍCH USKUPENÍ je tím pádem polovičatý a neujasněný, dokazujete mj. i vy v dnešních "lidových" Lidových novinách v článku o financování výzvy Děkujeme, odejděte.

    V listopadu 89 ta nepoliticky politická mnohost názorů také byla patrná až po určitém, několikatýdenním odstupu, až vyčpěly vášně a radost z vítězství, které samo spadlo do klína...

    A také až s odstupem se (tehdy dost potichu, dnes stále hlasitěji) kladly otázky, kdo to všechno vlastně platil a kdo koordinoval, kdo technicky či komunikačně zabezpečoval... A právě toto know-how.

    To, že je těžké vystopovat či odlišit lidi i peníze (jedny od druhých, a to i čisté od špinavých) nemusí předvádět v praxi jen finanční kouzelníci či mediální experti na ekonomiku z Patria Finance, to prohlásil už bývalý guru trhu bez přívlastků a politiky profesionálů (tehdy ve funkci českého ministra financí za ODS) - Václav Klaus. Peníze totiž nesmrdí. A privatizovat se dá i už dávno zprivatizované. A stejně tak - manipulovat se dá i dávno zmanipulovanými. Lidmi i penězi. A jedno i druhé "ohlupování" já považuji za stejně nebezpečné.

    Vy ne?

    Štěpán Kotrba

    Lidičky, vytunelovali nám parlament

    Dana Cihelková

    Václav Klaus a Miloš Zeman se vraceli z restaurace ke svým státnickým povinnostem. Důstojně prošli Malostranským náměstím, pokynuli pravicí několika známým tvářím, patřícím postavám stojícím v uctivém předklonu, a vstoupili do Sněmovní ulice. Po několika krocích se s nevěřícným výrazem ve tvářích zastavili.

    "Miloši, proboha, vidíš to, co vidím já?" - zašeptal Klaus, zapotácel se a zbledl jak nikdy v životě.

    "Vidím to, co vidím, Václave," odvětil s trochou ironie Zeman. Ve skutečnosti však doufal, že to, co vidí, je buď nesmysl nebo nějaká lumpárna temných sil, o jejichž existenci od dob bamberských nepochyboval.

    "Odmítám tomu uvěřit," vzpamatoval se Klaus, po chvíli trapného mlčení.

    "Nevím, co je to za boudu, ale musím říct, Václave, tohle jsme si v opoziční smlouvě nedomluvili," pronesl Zeman rezolutně, jehož podezření, že jde o podraz, narostlo do nekonečných rozměrů.

    "Vy, socialisti, jste ale skutečně neskutečně neseriózní. Takhle se přece s Parlamentem nedá zacházet," načepýřil se instinktivně Klaus.

    Příčinou této státotvorné rozepře byl fakt, že v místě, kde ještě před jejich odchodem na oběd stála vznešená budova Parlamentu, nebylo nic. Vlastně tam přece jen něco bylo, avšak vypadalo to jako jedno velké a temné nic. Klaus se Zemanem přešli přes ulici, aby prozkoumali, zda v tom náhodou nemá prsty nesmluvní opozice.

    Vtom se tichou ulicí rozlehl srdceryvný výkřik: "Ježíši Kriste, vytunelovali nám Parlament!"

    Jelikož šlo o anonymní hlas lidu, Zeman a Klaus se okamžitě vzájemně ubezpečili, že jej nebudou brát na vědomí. Neblahá zvěst se však roznesla po Praze rychlostí blesku. Na obzoru se objevili nenávidění novináři.

    "Co tomu póvlu řekneme?" - otázal se Zeman, zjevně zaskočen spádem událostí.

    "Klid Miloši. V žádném případě se nepřiznáme, že Parlament je fuč a už vůbec nemůžeme přiznat, že nevíme proč," odsekl Klaus a přísným pohledem změřil houf novinářů.

    "Pane premiére, můžete nám to nějak vysvětlit?

    "Pane předsedo, jak to vysvětlíte daňovým poplatníkům?" - křičeli novináři jeden přes druhého.

    "Prosím, pánové, zachovejte klid," nadýchl se Klaus, k němuž se mezitím za pomoci ochranky prodrali ti z novinářů, o nichž bezpečně věděl, že nenapíšou nic, co on nechce. "Pan premiér vyslovil názor, že socialistická vláda se opět stala obětí nějakého spiknutí. Z ulice dokonce zaznělo, že nám Parlament někdo ukradl. Dříve, než se budeme takto ptát, musíme si zodpovědět otázku, zda výraz spiknutí je právě to, co chceme slyšet. Socialisté by to zajisté slyšeli rádi. Musíme si však taktéž položit otázku, co je to tunelování? Je to opravdu ten správný výraz, kterým bychom mohli popsat tuto nestandardní situaci? Otázkou totiž je, zda se vůbec dá hovořit o nestandardní situaci. Když se nezaujatě podívám jako liberální ekonom na..., ehmmm..., na to..., co vypadá jako černá díra, musím se ptát, zda byla na trhu po tom poptávka. Musím konstatovat, že asi ano. V opačném případě by zde netrčela místo Parlamentu ta ošklivá věc, která nám brání ve výkonu svěřené moci. Jinou, o nic méně legitimní otázkou však je, zda Parlament skutečně zmizel, nebo jsme podlehli na okamžik dezinformacím nestátotvorných sil? Já se domnívám, že to, co se nám na první pohled jeví jako temný tunel, je ve skutečnosti Parlament. To, že jej momentálně nevidíme, je trošičku sebeklam a trošičku zhmotněním přílišných očekávání. Nepodléhejme však iluzím a panice. Nebuďme netrpěliví. Osobně jsem přesvědčen, že Parlament stojí na svém místě a je pouze otázkou času, kdy se nám opět objeví. Hovořme tedy věcně. Parlament zde a je ať si to naší nepřátelé přejí či nepřejí," pronesl Klaus poslední větu, kterou státotvorná část novinářů ihned odměnila potleskem.

    "Prosím tě, Václave, nevysvětluj si to, že ti jdu zase po krku, ale já asi vidím něco jiného než ty," zašeptal mu do ucha Zeman.

    "Miloši, svatá prostoto, jestli praskne, že Parlament zmizel, uvědom si, jsme v tu ránu dva ..., ehmmm, neříkám, že pobudové, které nikdo nepotřebuje, ale co když něco podobného lidem dojde?" - zasyčel Klaus.

    "Pánové, uklidněte se," promluvil Zeman, jemuž došlo, k čemu by mohlo dojít, k novinářům, mezi nimiž mezitím zavládla nervozita. "Právě jsme dospěli k závěru, odrážejícímu výsledky voleb, v němž konstatujeme, že naše názory na tuto událost se sice rozcházejí, avšak v duchu opoziční smlouvy je respektujeme. Vypadá to, že v tuto chvíli nemáme poslance, nemáme ministry a nemáme prezidenta. Zůstali totiž tam uvnitř. Jsme tu však my, já Miloš Zeman a Václav Klaus. Musím tudíž konstatovat, že vše poběží jako dřív, jako by zde Parlament stál. Stojíme-li na svých místech a jsme-li nadále odhodláni plnit své státnické povinnosti, vlastně, objektivně vzato, Parlament tu je, ačkoli právě na tom se s Václavem Klausem zcela neshodneme.

    V blízkém parku, téměř se dotýkajícím toho záhadného nic, se objevila parta demonstrantů, vedená Petrem Cibulkou, svírajícím v dlaních transparent s nápisem "Odmítáme spiknutí KGB, CIA a StB". Na stromě nad ním, zavěšen na větvi, se republikánský vůdce Sládek pokoušel sdělit zevlujícímu davu, že Parlament byl proradně prodán Němcům. Aby toho nebylo dost, po okraji té věci se potloukalo několik proutkařů a senzibilů. Měřili, vážně a zasmušile pokyvovali hlavami, občas něco utrousili, jako například, že za vše mohou negativní vibrace, a když shledali, že pánové z Fyzikálního ústavu ČAV dospěli k závěru, že takovýto jev je nevědecký a tudíž se jim nebudou zabývat, vždyť v uznávané odborné literatuře nebyl nikdy popsán, ještě s větší vervou se pustli do ufologů, překypujících přesvědčením, že jsme svědky mimozemského spiknutí.

    Toho dne se ve Sněmovní ulici už mnoho neudálo. Dav zvědavců brzy zjistil, že koukat do něčeho, co vlastně vypadá jako nic, je zrovna taková nuda, jako se dívat na přímý televizní přenos parlamentní rozpravy o ústavních změnách. Trochu obveselení vnesl do houstnoucího šera předseda Demokratické unie Ratibor Majzlík, domáhající se u Zemana a Klause respektu, protože prý v tuto chvíli je jediným představitelem čtyřkoalice a tudíž je jeho povinností zastupovat legitimní zájmy jejich voličů.

    Druhý den zavládlo vzrušení u novinových stánků. Mladá fronta Dnes napsala na titulní straně: "Jak zjistil náš zvláštní parlamentní zpravodaj, pověsti, že zmizel Parlament se nezakládají na pravdě. Dle vyjádření Václava Klause jde o fámu rozšiřovanou socialisty, kteří chtějí otočit kolo dějin zpět před rok 1989.

    Lidové noviny pro změnu tvrdily, že je to bouda ušitá Klausem a Zemanem, snažícími se zachránit opoziční smlouvu před hradními spiklenci. O sloupec níže, se v prohlášení někdejších studentských vůdců objevilo tvrzení, že to, co se stalo, je vlastně důkazem, že ty politiky tu už nikdo nechce. Kdežto deník Právo v zasvěceném komentáři od Alexandra Mitrofanova tvrdilo, že ten tunel nepochybně vznikl, když se Klaus se Zemanem hádali o rozpočtu.

    Odpoledne se na Václavském náměstí u koně srotilo několik set demonstrantů, podporujících Alenu Hromádkovou v právě vyhlášené hladovce na protest proti nemravnému a protiprávnímu zneužití fyzikálních zákonů. Jak prohlásila samotná Hromádková, je prý připravená přinést i nejvyšší oběť. V tom se ji však snažili zabránit agenti BIS, kteří okolo ní nenápadně rozprašovali vodní aerosol s rozpuštěnou glukózou.

    Kdežto na opačném konci náměstí, komunisté, ocitnuvší se bez svých vůdců, demonstrovali za vznik vlády tvrdé ruky, která bude mít dost autority, aby zabránila vzniku dalších tunelů a černých děr. Za zpěvu internacionály se poprali s anarchisty a skinheady, dožadujícími se podílu na moci v nové vládě a pak se odebrali na Hrad, aby světu ukázali, že to myslí vážně.

    Docela jiná situace však vznikla v samotném Parlamentě. Nikdo z politiků si v zápalu diskuse či vyřizování vlastních kšeftů nevšiml, co se stalo. Teprve, když senátor Jan Ruml propadl abstinenčním příznakům z nedostatku nikotinu a prodral se zástupem lobystických skupin na terasu, všichni strnuli děsem. Srdceryvné zasténání, jaké se z něj naposledy vydralo, když jej poprvé v životě sebrala StB, otřáslo seběvědomím všech přítomných.

    Nebylo se ani čemu divit. Budova parlamentu vypadala jako osamělá loď v nekonečné mlze. Po roztomilých střechách malostranských jako by se země slehla. Zmizely ulice, chrámy i paláce. Zkrátka, Parlament zůstal v té nicotě trčet jako kůl v plotě. Nejednoho senátora či poslance po chvíli přepadly trudnomyslné myšlenky o zbytečnosti lidského snažení, obzvláště, když si vzpomněli, jak moc se museli snažit, aby nahrabali to, co měli, a teď zase nemají nic.

    Druhého dne ráno, kdy černota se proměnila v šedivou mrákotu, vše vyřešil pragmatik Ivan Langer. "Pánové, nechápu nad čím truchlíte," prohlásil s notnou dávkou sebevědomí, "pokud je mi známo, vždy jsme si vystačili a tamto venku jsme nikdy nepotřebovali. Za náš poslanecký klub mohu klidně prohlásit, že i když nechápeme, co se stalo, vlastně se stalo to, co jsme si odjakživa přáli. Teď už nám do toho nebude nikdo kecat". Kromě komunistických poslanců, kteří se na protest proti zneužití fyzikálních zákonů imperialisty z NATO vzdali svých mandátů, neprotestoval nikdo.

    Křesťanští demokraté, unionisté a odeesáci vypověděli zbytku vlády důvěru, která své funkce s chutí ihned odložila (mít tento průšvih na krku, obzvláště, když nikdo nevěděl, co se tam venku vlastně stalo, bylo o krk) a odtáhla do opozice, odkud pak kritizovali novou vládu za to, že si neumí poradit ani s takovou prkotinou jako je mlha. Jelikož post ministra životního prostředí obdržel losem nějaký lidovecký poslanec, jehož klub prohlásil, že se necítí být vázán koaliční smlouvou, podepřel socialistickou opozici a dožadoval se stoprocentního navýšení rozpočtu svého rezortu, protože podle něj za všechno mohou Klaus se Zemanem, kteří tak dlouho mlžili, až to tu dočista zamlžili.

    Zatímco Parlament, ukrytý za černým nic, žil svým vlastním životem, aniž by kdy vzpomněl, že ještě nedávno tam venku místo té bezedné mlhy se rozkládal nějaký svět, Zeman s Klausem se pro změnu tvářili jakoby Parlament nikdy nezmizel. Noviny dál tiskly jejich hlubokomyslné úvahy o prospěšnosti opoziční smlouvy, v televizi se dál přeli, jak moc kdo škodí této zemi, na Václaváku se dál demonstrovalo za lepší a slušnější budoucnost. Pouze obyčejní lidé, žijící svými menšími či většími starostmi všedního dne, jaksi nepatřičně zjistili, že si vystačí sami a pokud se nějaké problémy vyskytnou, lehce je zvládne samospráva. A tak se po čase přihodilo, že vlivem běhu věcí veřejných, zůstali Klaus se Zemanem ponecháni osudu.

    Spokojenost a hojnost statků všeho druhu zaplavila českou kotlinu a bylo by tak možná až do skonání světa, kdyby se nepřihodil ten malér, u něhož řízením osudu asistovali jak jinak než důchodci na odpočinku Václav Klaus a Miloš Zeman. Po obědě v oblíbené restauraci, vychutnávajíce dobré zažívání, vypravili se na obvyklou procházku, aby si ve Sněmovní ulici zavzpomínali na dobré staré časy.

    "Miloši, probůh, vidíš to, co vidím já?" - zalapal po dechu Klaus.

    "Nevím, Václave, co vidíš ty, ale já vidím to, co vidím. Vypadá to, že zase budeme mít Parlament," povzdechl si Zeman a pozorně se zadíval do černé díry, která se začala povážlivě zmenšovat. V cárech nicoty se objevila okna a po chvíli i dveře.

    "Napadlo mě, Miloši, že my vlastně nejsme žádní důchodci. Tam uvnitř zasedá řádně zvolená vláda, je tam řádně zvolený prezident a v lavicích sedí řádně zvolení poslanci a senátoři. My jsme přece byli taktéž řádně zvoleni, tak nevím, na co ještě čekáme," řekl rázně Klaus a zamířil ke dveřím.

    V samotném Parlamentě zavládla nevýslovná radost. Ministři koaliční vlády se postavili do špalíru u vchodu a netrpělivě očekávali, kdy se otevřou dveře. Za zpěvu všech poslanců a senátorů se chodbami dojemně rozléhalo "Ach synku synku, doma-li jsi", když vtom se ty dveře otevřely. Všem přítomným rázem zmrzl úsměv na rtech. Místo očekávaného obětí, Klaus se Zemanem je seřvali, co tam v jejích nepřítomnosti vznikl za svinčík a ihned se hnali ke svým předsednickým pultům.

    "To je strašné, ale opravdu strašné. Člověk tady chviličku není a páni poslanci si dělají, co chtějí. Když jsem jednou řekl, že s Unii svobody nikdy, tak nikdy! Když jsem jednou řekl, že opoziční smlouva platí, tak platí! Doufám, páni poslanci, že jsme si rozuměli. Tak šupy dup na svá místa, konec legrace, bude se pracovat," zahřímal Václav Klaus nad přikrčenými hlavami.

    "Ano, pane předsedo," špitl Ivan Langer, pohladil si plnovous a pokorně usedl na své někdejší místo. Po chvíli bylo vše, jako za starých časů. Jen Miloš Zeman usnul za pultem o něco dřív, než bývalo zvykem. Komunisté se opět přihlásili ke svým mandátům, dokonce zrušili republiku rad ČR, kterou svého času vyhlásili v podkroví Parlamentu, a okamžitě se pustili do kritiky všech a všeho.

    Po týdnu nepřetržitých jednání došel Parlament k názoru, že jeho další existence je legitimní a tou anomálii, která jej postihla, se nebude zabývat, právě proto, že to byla anomálie a kdo ví jak to skutečně bylo. Pouze prezident Václav Havel měl jiné starosti. Vzteky prskající švagrová mu totiž oznámila, že jeho drahá choť prodala, co se prodat dalo. Jelikož republika měla v tu chvíli prezidenty dva, poslanci rozhodli po dlouhém Klausově přemlouvání, že Václav Havel bude pouze emeritním prezidentem.

    Stalo se však zvykem, že ve Sněmovní se každým rokem konala celonárodní prosebná procesí za to, aby Bůh dal a ta černá díra se tam opět objevila, avšak tentokrát aby v ní uvízli úplně všichni. Premiér Miloš Zeman v reakci na tento spontánní projev náhlé zbožnosti prohlásil, že výkřiky nějakých pánbíčkářů jej nezajímají. Václav Klaus jej pak podpořil prohlášením, že pokud chce v této zemi někdo nějakou změnu, obzvláště, aby legitimní moc zmizela v nějaké pochybné díře, ať si tito kverulanti založí svou politickou stranu a standardním postupem se pak pokusí přesvědčit Stvořitele, aby zopakoval ten zázrak. Pak prý bude ochoten vypovědět opoziční spojenectví se Zemanem a případně budou-li si to jeho voliči přát, odebere se konečně do důchodu, který mu byl až dosud zlovolnou hrou osudu odpírán. Vždyť cokoli doposud udělal, činil z čisté lásky ke své vlasti.


    Nejvýznamnějším objevem končícího milénia byly fazole

    Tento článek italského semiotika, spisovatele Umberta Eca, autora známého detektivního románu ze středověku "Jméno růže", vyšel v deníku Guardian v sobotu 18. prosince.

    V roce 1918, když mu bylo čtyřicet let, dostal můj dědeček z matčiny strany virovou chřipku, známou lidovým názvem "španělská chřipka", která tehdy decimovala skoro celou Evropu. Do týdne, navzdory velkému úsilí tří lékařů dědeček zemřel. V roce 1972, ve věku čtyřiceti let, jsem dostal vážnou nemoc, která vypadala velmi podobně někdejší španělské chřipce. Díky penicilínu jsem byl za týden zdravý. Takže je lehké chápat, proč ignoruji atomovou energii, cesty do vesmíru a počítače a stále si myslím, že nejdůležitějším vynálezem našeho století je penicilín (a všeobecněji řečeno všechny ty léky, které umožňují dnešním lidem, aby se dožili osmdesátky, zatímco by bývali v minulosti zemřeli v padesáti nebo v šedesáti).

    Je obtížné určit, co je nejdůležitější technický vynález nebo vědecký objev v daném století, protože nám není jasné, kdy bylo co vynalezeno. Existuje mnoho věcí, které by čtenáři jistě zahrnuli mezi nejzajímavější úspěchy dvacátého století, jenže ty věci pocházejí ze století devatenáctého: například automobil, mrakodrap, podzemní dráha, dynamo, turbina. Můžete k tomu také přidat psací stroj, gramofon, diktafon, šicí stroj, ledničku, konzervy s potravinami, pasterizované mléko, zapalovač na cigarety a cigarety, výtah, pračku, gumu, piják, elektrický ventilátor, žiletky, holičskou židli, zápalky, pršiplášť, zavírací špendlík, nápoje naplněné kysličníkem uhličitým, kola s přehazovačkou, nafukovací pneumatiky, elektrické tramvaje, umělá vlákna a velké obchodní domy, kde se všechno tohle prodávalo, a - mohu-li pokračovat, elektrické osvětlení, telefon, telegraf, rozhlas, fotografii a film. Kromě toho, pan Babbage vynalezl počítací stroj, který dokázal za minutu vypočítat leccos, a z toho jsme se dostali na rovnou cestu k dnešním počítačům.

    Když se začnete zabývat tisíciletími, je počítání ještě složitější. Jen podle legend můžeme usuzovat, kdy byl vynalezen střelný prach či kompas. A i když jsme si jisti, že určitý nástroj existoval, řekněme, ve dvanáctém století, protože je namalován na obraze z té éry, nemůžeme si být jisti, jestli už neexistoval o sto let dříve. Hovořím o těchto problémech proto, že se chci zabývat některými vynálezy, které se objevily na začátku našeho milénia, i když je možné, že některé z nich se plaše objevily už během dvou století předchozího milénia, ale nikdo jim tehdy nevěnoval moc pozornosti. V každém případě jsou to vynálezy, které změnily posledních tisíc let.

    Mám-li mluvit o vynálezech, které se nesporně objevily v prvních stoletích po roce 1000, mým okamžitým pokušením je hovořit o kormidle, umístěném na zádi lodí. Podívejte se na nejslavnější komiks v historii, na tapisérii z Bayeux, která podrobně líčí průběh normanské invaze do Anglie v roce 1066, včetně bitvy u Hastingsu, kterou Anglosasové prohráli. Uvidíte, že Norman Vilém Dobyvatel přijíždí v lodi, připomínající vikingské čluny, a tyto lodě měly namísto kormidla na zádi přidělané podélné veslo. Tak se lodi kormidlovaly, dvěma takovými vesly, ještě v roce 1066. Ale s těmito podélnými vesly nebylo možné plavit se proti větru a vystavovat větru nejprve jednu a pak druhou stranu lodi. Kromě toho bylo obtížné plavit se na rozbouřeném moři.

    Mezi dvanáctým a třináctým stoletím vzniklo moderní kormidlo. Bylo připevněno na zádi lodi na pantech a dalo se jím obracet ze strany na stranu. Pohybovalo se těsně pod hladinou vody a mohl ho řídit na palubě jediný muž.

    Proč je kormidlo tak důležité? Je jasné, že bez tohoto vynálezu by se Kolumbus nedostal do Ameriky a historie milénia by byla dost odlišná. Chtěl bych ale hovořit o celé řadě vynálezů, které ani tolik necharakterizují toto milénium, ale umožňují nám oslavovat jeho ukončení. Bez těchto vynálezů bychom se možná nikdy nenarodili.

    Před tisíci lety jsme byli přímo uprostřed středověku. Samozřejmě, pojem "středověk" je scholastická konvence. Například, v některých zemích, včetně Itálie, se hovoří o středověku i pro dobu, v níž žili Dante a Petrarca, v jiných zemích se už o těch letech hovoří jako o renesanci. Abychom to ujasnili, řekněme, že existoval alespoň dvojí "středověk": jeden trval od úpadku římského impéria (5. století po Kristu) do roku 999 a druhý začal v roce 1000 a pokračoval alespoň do 15. století.

    Onen středověk před rokem 1000 lze právem nazvat dobou temna, a to nejen proto, že se v té době lidi hodně upalovali na hranici, protože se stejně intenzivně upalovalo ještě ve vysoce občanském sedmnáctém a osmnáctém století (nezapomínejme na amerického autora Nathaniela Hawthorna a jeho román Šarlatové písmeno), ani proto, že byly silně rozšířeny pověry, protože pokud se na věc díváme z hlediska pověr, náš "novověk" jim - z jiných důvodů - věří daleko víc než mnohé jiné doby.

    Ne, období do roku 1000 lze právem nazývat dobou temna, protože invaze barbarů, k nimž v této době došlo, vrátily evropskou civilizaci o hodně nazpátek a postupně zničily římskou civilizaci. Města byla opuštěna, zůstala v rozvalinách, velké silnice byly zanedbány a zarostly plevelem, základní techniky byly zapomenuty, včetně dobývání nerostných látek. Na polích se nic nepěstovalo, alespoň až do feudální reformy Karla Velikého, celé rozsáhlé zemědělské oblasti se staly opět lesem.

    V tomto smyslu bylo období před rokem 1000 érou chudoby, hladu, nejistoty. Ve své vynikající knize La civilisation de l'Occident médiévale, plné historek z každodenního života ve středověku, líčí Jacques Le Goff, jak nesmírně chudá byla tato doba tím, že vypráví lidové historky. V jedné takové historce se objevil svatý a zázračným způsobem vrátil vesničanovi srp, který mu spadl do studně. V době, kdy bylo železo vzácným kovem, by bývala ztráta srpu strašlivou věcí: vesničan by nemohl dál sklízet obilí. Čepel srpu byla nenahraditelná.

    Jak se obyvatelstvo Evropy fyzicky zmenšilo a zesláblo, lidi začali umírat na endemické nemoce (tuberkulózu, lepru, vředy, ekzém, nádory) a na obávané epidemie, jako byl mor. Je vždycky riskantní pokoušet se předchozí tisíciletí o demografické výpočty, ale podle některých vědců poklesl počet obyvatel Evropy v sedmém století na asi 14 milionů obyvatel: jiní hovoří o 17 milionech v osmém století. Nízký počet obyvatelstva a neobdělávaná země znamenala, že téměř všichni trpěli podvýživou.

    Avšak jak se přiblížilo druhé milénium, počty se změnily: obyvatelstvo se začalo rozrůstat. Někteří odborníci vypočítávají 22 milionů Evropanů pro rok 950, jiní hovoří o 42 milionech v roce 1000, ve čtrnáctém století žilo v Evropě asi 60 - 70 milionů lidí. I když se počty liší, jedna věc je jistá: za pět století od roku 1000 se obyvatelstvo Evropy zdvojnásobilo, možná ztrojnásobilo.

    Důvody jsou obtížné zjistit: od 11. do 13. století došlo k radikální proměně politického života, umění, ekonomiky i technologie. Ti, kteří tou dobou žili, si byli vědomi, že vzniká vlna fyzické energie a nových myšlenek. Mnich Radulphus Glaber, který se narodil v posledních letech prvních milénia, začal psát svůj slavný soubor pěti historických knih Historiarum asi o třicet let později. Tento mnich neměl zrovna optimistický náhled na svět a vypovídá a o hladomoru v roce 1033, kdy popisuje hrůzný kanibalismus mezi nejchudšími vesničany. Ale jaksi i on cítil, že s příchodem roku 1000 vznikl na světě nový duch a záležitosti, které se dosud vyvíjely velmi špatně, se začaly měnit k lepšímu.

    A pak napsal téměř lyrickou pasáž, která stále v jeho středověkých análech vyniká. Líčí v ní, jak na konci milénia Země najednou rozkvetla, jako louka na jaře: "Byl to už třetí rok po roce 1000, kdy na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii došlo k obnově bazilikálních kostelů. Všechny křesťanské národy usilovaly o to dosáhnout toho nejkrásnějšího. Zdálo se, že sama Země se probudila, shodila ze sebe starou dobu a oblékla se nově do bílého pláště kostelů."


    K rozkvětu románské kultury (právě o tom píše v této pasáži Radulphus) nedošlo v roce 1003 najednou. Radulphus psal víc jako básník než jako historik. Ale hovořil a soupeření moci a prestiže mezi různými městskými státy: hovořil o nových architektonických technikách a o hospodářském oživení, protože takové kostely nemůžete stavět, nemáte-li za sebou bohatství; hovořil o kostelích, navržených ve větších velikostech, než byli jejich předchůdci, o kostelích, do nichž se vešlo rostoucí obyvatelstvo.

    Přirozeně se dá říct, že s reformami Karla Velikého, s vytvořením německého impéria, s obnovou měst a se zrozením komun se také zlepšila ekonomická situace. Nedal by se ale také říci opak? Že se politická situace začala zlepšovat, města začala rozkvétat, protože každodenní život a pracovní podmínky něco zlepšilo? Ve stoletích před rokem 1000 byl pomalu zaveden trojpolní systém, takže bylo zemědělství plodnější. Ale obdělávání země vyžaduje nástroje a tažná zvířata, a i v této oblasti došlo k novým vynálezům. Nedlouho před rokem 1000 se začali koně kovat železnými podkovami (do té doby se jim kopyta balila do hadrů) a užívaly se u nich třmeny - samozřejmě více u šlechticů než u vesničanů.

    Pro vesničany byl revoluční vynález nového chomoutu pro koně, voly a další tažná zvířata. Starý chomout příliš tlačil na krční svaly zvířete a stlačoval jeho průdušnici. Nový chomout tlačil na prsní svaly a zvýšil výkonnost zvířete až o dvě třetiny, čímž dovolil, aby pro některé práce nahradili koně voli. Kromě toho, zatímco dříve bylo nutno dávat zvířata do chomoutu jen v horizontální linii, v novém chomoutu bylo možno je umístit za sebou v jediné řadě, čímž se velmi zvýšila jejich tažná schopnost.

    V této době se také změnila orba. Nyní měl pluh dvě kola a dvě čepele, jedna zemi rozřízla a druhá, radlice, ji obrátila. I když tento "stroj" znaly už severské národy v druhém století před Kristem, po celé Evropě se rozšířil až ve dvanáctém století.

    Ale hlavně chci hovořit o fazolích, a nejen o fazolích, ale i o hrachu a čočce. Tato zelenina je bohatá na rostlinné bílkoviny. Chudí v onom vzdáleném středověku normálně nejedli maso, pokud se jim nepodařilo chovat pár slepic nebo pokud nepěstovali pytláctví (zvěřina byla doménou šlechticů). A jak jsem uvedl výše, chudá výživa plodila obyvatelstvo, které hladovělo, bylo hubené, malé, nemocné a nebylo schopno pracovat na poli. A tak, když se v desátém století začalo šířit pěstování luštěnin, mělo to na Evropu obrovský vliv. Pracující lidé mohli nyní konzumovat více bílkovin, v důsledku toho byli robustnější, žili déle, plodili více dětí a zabydleli kontinent.

    Zastáváme názor, že vynálezy a objevy, které nám změnily život, závisejí na složitých strojích. Ale skutečností je - za to, že tady ještě žijeme - myslím tím nás Evropany, ale také potomky amerických Otců poutníků i španělských konkvistadorů - vděčíme fazolím. Bez fazolí by se obyvatelstvo Evropy za několik století nezdvojnásobilo a někteří z nás, včetně i čtenářů tohoto článku, by neexistovali. Někteří filozofové sice tvrdí, že by to bylo lepší, ale já si nejsem jist, že s tím všichni souhlasí.

    A co Neevropané? Neznám historii fazolí na jiných kontinentech, ale bezpochyby by bez evropských fazolí byla odlišná i historie těchto kontinentů, stejně jako by byla historie Evropy jiná bez čínského hedvábí a indického koření.

    Zdá se mi především, že tato historie fazolí má pro dnešek určitý význam. Zaprvé nám to sděluje, že musíme brát ekologické problémy vážně. Zadruhé víme dávno, že kdyby Západ jedl nemletou hnědou rýži i s plevami (mimochodem je výborná) konzumovali bychom méně potravin a kvalitnější potraviny. Ale kdo na takové věci vůbec pomyslí. Všichni budou říkat, že největším vynálezem tisíciletí je televize nebo mikroprocesor. Ale bylo by dobré, kdybychom se trochu poučili i od doby temna.


    O etice zveřejňování násilných a krvavých záběrů v televizi:

    Tenhle muž bude za okamžik zavražděn...

    V tomto článku, který vyšel v deníku Guardian 20. prosince 1999, se zamýšlí Richard Tait, šéfredaktor britského komerčního televizního zpravodajského studia Independent Television News, nad tím, kde je hranice násilí, které už nesmí být vpuštěno na televizní obrazovku. - Upozorňuji, že Richard Tait je šéfredaktorem britského KOMERČNÍHO televizního zpravodajství, ekvivalentu zpravodajství na české televizi Nova... JČ

    Právě se blíží ke konci nejnásilnější století v historii. Opět se objevují na našich televizních obrazovkách známé záběry nelidského zacházení s lidmi a jejich utrpení - desetitisíce čečenských civilistů se skrývají ve sklepech svého zničeného města a jsou obklopeny ruskými tanky a vojenskými stihačkami. Televizní zpravodajství se za posledních padesát let stalo pro většinu obyvatelů Británie základním zdrojem informací o světě. Zároveň při tom došlo k fundamentálním změnám v charakteristických rysech válek i v tom, jakým způsobem jsme o nich informováni.

    Stále častěji už nejsou moderní války konfliktem mezi armádami dvou soupeřících států, ale jsou to buď občanské války, v nichž bojují často nedisciplinované a nevypočitatelné jednotky, anebo jsou to nerovné konflikty mezi armádou určitého státu a částí jeho civilního obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že se takovéto války nyní velmi často dostávají na televizní obrazovku, vyvolává to důležitou otázku redakční politiky televizního zpravodajství.

    Kolik autentického násilí je možno zahrnovat do zpravodajských pořadů, to je jedna z nejsložitějších otázek televizní novinářské práce. Editoři musejí rozhodnout mezi nebezpečím, že válku nepřípustně a zdánlivě klinicky očistí od veškerého násilí, a na druhé straně mezi nutností reagovat citlivě na  pocity televizních diváků a na skladbu divácké obce.

    V této oblasti existují navzájem se svářející práva a povinnosti. 'Diváci mají právo na nezidealizované informace o tom, co se děje ve světě, ale nemůžeme od nich očekávat, aby se dívali na záběry, které jsou tak hrůzné, že je není možno sledovat. Oběti válek a násilí mají právo být v televizi předváděny s respektem - ale také mají právo na to, aby se svět autenticky dověděl, co se jim stalo. Reportéři a natáčecí týmy na bojišti musejí vedět, že záběry, které často natočili při riskování vlastního života, nebudou z jejich reportáže jen tak, lehkomyslně, vystřiženy.

    Je to debata, která se v posledních letech stala ještě daleko složitější a důležitější, vzhledem k tomu, že se zpravodajství přesunuje z doby, kdy se na televizi dívají jen dospělí, do doby na začátku večera. Stále ještě se vysílají důležité zpravodajské pořady na ITV, BBC1 i BBC 2 po jednadvacáté hodině večer. Ale největší televizní divácká obec pro zpravodajství je nyní častěji v Británii, stejně jako ve Spojených státech, v podvečer.

    To vyvolává pro zpravodajské pořady vážná dilemata, protože regulační orgány britského rozhlasu a televize prossazují tzv. rodinnou politiku televizního vysílání, což znamená, že tvůrci televizních pořadů mají odpovědnost vůči dětem, o nichž se dá očekávat, že se dívají na televizi až do 21.00, kdy začíná vysílání, které může být mládeži nepřístupné. Zpravodajství je součástí této rodinné televizní politiky - i když ITN argumentuje a regulační orgán souhlasí, že i rodiče mají určitou míru odpovědnosti za to, na co se jejich děti v televizi dívají, a že některé zpravodajské pořady nejsou vhodné pro malé děti.

    Rodinná politika televizního vysílání znamená, že to, co je možno v televizi odvysílat, závisí velmi silně na tom, jaká je hodina dne či noci. Typickým příkladem byl onen strašlivý masakr v Ahmici v Bosně v roce 1993, kde našly britské mírové sbory v rozvalinách rodinného domu zuhelnatělé pozůstatky jedné muslimské rodiny. Dospěli jsme k závěru, že v poledním zpravodajství můžeme odvysílat jen pouhý náznak toho, co se tam stalo. Teprve až ve zpravodajských pořadech, určených daleko více dospělým, v padesátiminutových Channel Four News v 19 hodin a na třetím, komerčním okruhu ITV ve 22 hodin jsme odvysílali, až po příslušném předchozím varování, záběry toho, co tak silně rozrušilo britské vojáky.

    Nedávným příkladem, kde by dezinfekce reportáže ji zbavila smyslu, byl incident ve městě Dilli, v hlavním městě Východního Timoru, nedlouho po referendu. Gang ozbrojenců pronásledoval reportéra BBC Jonathana Heada a jednoho timorského civilistu. Oba muži byli chyceni, vrženi na zem a zbiti. Avšak zatímco indonéský velící důstojník, který řídil gang ozbrojenců, zasáhl a zachránil Headovi život, jeho muži usmrtili civilistu z Východního Timoru mačetami před objektivy běžících kamer. To, co začalo jako jen chuligánská výtržnost, se najednou proměnilo ve státem podporované vraždění. Kdybychom neodvysílali alespoň část toho, co se stalo, zkreslili bychom naše informace - a pečlivě sestřihané části této reportáže se vysílaly v podvečerních i v pozdních večerních zprávách.

    Avšak důležité záběry se často na televizní obrazovku nedostanou kvůli znepokojení ohledně vkusu.

    Letos v lednu se vydal Sorious Samura, kameraman na volné noze v Sierra Leone, do ulic hlavního města té země Freetown v době, kdy do města vstoupili rebelové. Navzdory obrovskému riziku přesvědčil nejprve rebelská vojska a pak vládní vojska, aby mu dovolili nafilmovat snad nejzrůdnější násilí, spáchané na civilistech, jaké kdy bylo zaznamenáno na videopásek. Natočil muže, jak jim po zásahu střelnou ranou krvavě vybuchují prsa a hlavy, zraněné muže v agónii smrti i brutalizované malé děti. Některé jeho záběry byly nevysílatelné - přesto jsem přesvědčen, že většina Samurových záběrů se mohla a měla ve světových televizích odvysílat.

    Samurova neuvěřitelná odvaha způsobila, že se mu právem dostalo mezinárodních ocenění. Ale jen málo jeho záběrů bylo kdy odvysíláno v televizních zprávách. Fergal Keane zahrnul několik jeho záběrů v reportáži vyrobené pro BBC Nine O'Clock News a Channel Four News společnosti ITN odvysílaly ukázku v nedávném bloku, zabývajícím se otázkou, proč záběry, pro jejichž pořízení riskoval Samura vlastní život, nebyly skoro v žádných televizích na světě odvysílány. Pro mnoho televizních stanic byly tyto záběry prostě příliš silné. Je ironické, že když Samura obdržel nedávno v Barceloně cenu Mohammeda Amina na konferenci News World, organizátoři tam účastníkům přehráli tak zcenzurovanou verzi jeho materiálu (která se vysílala v australské televizi), že ten materiál ztratil téměř veškerý svůj význam.

    Pro mnoho zpravodajských pořadů v televizích po celém světě zůstala válka v Sierra Leone v podstatě mimo zájem editorů - na televizní obrazovky se nedostala. Kdyby byly světové televize odvysílaly víc Samurových záběrů, Samura je přesvědčen, že by to změnilo mezinárodní veřejné mínění - stejně jako za posledních deset let měly záběry utrpení z Bosny, z Kosova, ze Rwandy, z Východního Timoru a ze Súdánu velmi významný politický dopad.


    Není obtížné najít fiktivní násilí, kterého se v britské televizi využívá za účelem zábavy, a to před jednadvacátou hodinou i po ní. Podvečerní pravidelné televizní seriály pravidelně zahrnují vraždy a znásilnění, aby zvýšily svou sledovanost. Zkušenost televizního studia ITN je taková, že si jen velmi málo diváků stěžuje na odvysílání záběrů autentického násilí ve zpravodajství, jestliže jsou přesvědčeni, že to, co se stalo, ospravedlňuje, aby drastická reportáž byla odvysílána. Vždycky jsme zastávali názor, že pokud vybíráme záběry pečlivě a pokud předem televizní diváky vždycky varujeme, mělo by být možné odvysílat nezcenzurovanou verzi násilí ve zpravodajské reportáži, pokud je to ospravedlněno důležitým veřejným zájmem.

    Je povzbuzující, že regulační televizní Rady tento názor přijímají. Když odvysílaly Channel Four News část reportáže ze Sierra Leone a jeden divák si stěžoval, Broadcasting Standards Commission, Rada pro úroveň vysílání pod vedením jejího nového předsedy lorda Holma stížnost odmítla, že šlo o otázku veřejného zájmu a před odvysílanými záběry byli televizní diváci jasně varováni.

    Vůbec nedošlo k tomu, že by v britském televizní zpravodajství zprávy ze zahraničí zmizely z obrazovek, jak přepovídali někteří pesimisté. Letos jsme zažili tři velké krize - Kosovo, Východní Timor a Čečensko - v nichž hrálo rozsáhlé televizní zpravodajství v průběhu událostí velmi významnou roli, neboť připoutalo mezinárodní pozornost k utrpení civilistů. Editoři zpravodajských pořadů vám nevnášejí rádi do obývacího pokoje válečné a násilné scény, ale musíme to dál dělat, když jsme přesvědčeni, že to význam té zprávy ospravedlňuje.

    Osobní kontakt s poslanci

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Zájem občanů o dění v Poslanecké sněmovně parlamentu se dosud omezoval na informace zprostředkované novináři. Vedle toho, co se píše či vysílá, se nyní ti angažovanější a zvědavější občané chtějí více dovědět i osobně.

    Včera se s možností navštívit osobně své poslance seznamovali signatáři výzvy "Děkujeme. Odejděte!" Zjistili si například, že ve Sněmovní ulici v Praze nejsou na správné adrese, většina poslanců má své kanceláře jinde.

    Pokusy dovolat se poslancům telefonicky zatím také nebyly příliš úspěšné, a to bez ohledu na stranickou příslušnost volaných.

    Začátky jsou zkrátka těžké, ale myšlenka poznat svého poslance osobně a inspirovat ho pohledem zdola určitě není marná.

    Jiný způsob přímého kontaktu s poslanci zvolili odboráři. Richard Falbr a Milan Štěch budou v rámci dnešní demonstrace vodit do sněmovních lavic vyhrazených veřejnosti lidi, kteří již několik měsíců nedostali zaplaceno za odvedenou práci.

    Někteří z nich tak budou svědky debaty o tom, zda Sněmovna bude, či nebude projednávat předlohu novely zákona o konkurzu a vyrovnání.

    Zatímco demonstrace na Malostranském náměstí prý bude hlasitá, Sněmovní ulice má být zónou klidu, aby se poslanci, kteří podle šéfa odborové komory nemají rádi hlas lidu, necítili být pod nátlakem.

    Předsevzetí demonstrovat civilizovaně a maximálně slušně je jistě moudré, taktické a ve shodě se zákonem, nicméně zas by se tolik nestalo, kdyby demonstranti ve sněmovně tiše rozvinuli některé ze svých vtipných transparentů.

    Například hesla "Chceme dvanáct platů", anebo "Sytý hladovému nevěří." Jinak by se totiž mohlo stát, že by zákonodárci (a to i ke své příští škodě) rozčilené a zoufalé občany kvůli jejich slušnému chování vůbec nezaregistrovali.

    Vysílá se v úterý 21. prosince ráno.


    Duha, jaderná energie a Japonsko

    Petr Novotný

    Dobry den,

    jak byva u hnuti DUHA zvykem, je mezi spoustou spravnych informaci propasovano par informaci pochybnych (nespravnych az zavadejicich), ktere se snazi manipulovat minenim ctenare.

    Zkuste se prosim nekoho z DUHy zeptat, jak prisli na to, ze (cituji) "A pokud se lidskému selhání nepodarilo predejít ani v mimorádne ukáznené japonské kulture, jsou zcela oprávnené pochyby, zda si vubec mužeme dovolit technologii, která v prípade selhání obsluhy ohrozí celé mesto (nebo dokonce celý stát)."

    1. Z ceho vychazi tvrzeni, ze "japonska kultura" je "mimoradne ukaznena"? Ze cteni knih? Z "tradice"?

    2. Jiz od dob Project Manhattan v US vedi, ze klicem k bezpecnosti neni jen _kazen_, ale take to, ze lidem nekdo vysvetli, co vlastne delaji. V tomto smeru "japonska kultura" tradicne selhava.

    Jinak se zeptam: Jak podle hnuti DUHA vyplyva z toho, ze v Japonsku se delnici dopustili technologicke nekazne, to, ze se priste dopusti nekazne v USA a zapadni Evrope.

    Prokazatelne v Japonsku doslo k selhani kontroly. Je takoveto selhani kontroly mozne i jinde, kde tradicne nebezpecna zarizeni byvaji kontrolovana za vsech stran?

    DUHA jako obvykle pouziva (umne skrytou) taktiku FUD (fear, uncertainity, doubt). Je potreba na to poukazat. Je potreba de-ideologizovat a de-politizovat otazky (napriklad) jaderne energetiky - proste proto, ze kontrola bude (nejspis) nejucinnejsi v neutralnim a profesionalnim prostredi - treba tak, ze nikdo nebude ztracet drahocenny cas vyvracenim bludu.

    A, hm, preziravy postoj hnuti DUHA k Rusku (prokazany v tom clanku) by mozna zasluhoval hlubsi rozbor. Pusobi to dojmem vytvareni noveho nabozenstvi (Rusko = peklo; my = necheme tam).


    Co je to ekologie

    Aleš Kratochvíl

    K článku Jiřího Jírovce v Britských listech dne 17. prosince 1999 Vážený pane Čulíku, jen okrajová poznámka. Domnívám se, že není na místě obviňovat hnutí Duha a jemu podobné organizace z toho, že se označují za "ekologické", i když ekologie jako nauka o vztazích mezi živou a neživou hmotou je skutečně vědou, kterou se po mém soudu hnutí Duha zabývá pouze zprostředkovaně. Za normálních okolností by slovo "ekologický" znamenalo "vztahující se k nauce o vztazích mezi živou a neživou hmotou". Hnutí Duha je společnost, která se zabývá životním prostředím. Český jazyk však nemá přídavné jméno pro výraz "vztahující se k životnímu prostředí". Slovo "enviromentální" se v češtině neujalo, byť ve slovenštině se běžně používá. Vyvinulo se to zkrátka tak, že ekologický znamená v naší řeči zároveň enviromentální, i když je to nepřesné. S přihlédnutím k výše uvedenému pak je hnutí Duha ekologickou organizací.

    Aleš V. P. Kratochvíl

    Česká Lípa


    Přetahování se s libereckou spalovnou o informace

    Děti Země

    V Liberci je jiz pul roku ve zkusebnim provozu spalovna tuhych komunalnich odpadu. V tomto zarizeni dochazi jednak k prubeznemu mereni emisi ve spalinach, a jednak zde probehlo jiz nekolik jednorazovych mereni dioxinu, a to spolecnostmi SCES spol. s  r.o. Usti nad Labem a INPEK, spol. s r.o. Praha .

    Prestoze prvni z jednorazovych mereni probehla podle dostupnych informaci jiz v cervnu ci cervenci, nebyly dosud zverejneny vysledky techto mereni. "Ceska inspekce zivotniho prostredi nam ve sve odpovedi na nasi zadost o informace potvrdila, ze ve spalovne skutecne probehla mereni dioxinu, a to celkove ctyri. Vysledky techto mereni vsak dosud ani inspekce k dispozici nema," uvedla MUDr. Katerina Absolonova, jedna z clenek pripravneho vyboru obcanskeho sdruzeni "Lidi pro Liberec".

    Zastupci spolecnosti TERMIZO opakovane tvrdi, ze spalovna zadne informace netaji a ze kdokoli muze do spalovny zajit a vsechny informace mu budou poskytnuty. "Vysledky mereni dioxinu nedopadly pravdepodobne nejlepe, jinak by se spalovna s nimi uz jiste pochlubila," uvedla Simona Jasova z Deti Zeme. Ty se stejne jako nekolik dalsich organizaci i jednotlivcu snazi jiz nekolik tydnu ziskat informace o vysledcich mereni. Telefonicky se cokoli dozvedet prakticky nelze, na pisemne zadosti TERMIZO zatim take nereagovalo. Podle poslednich informaci ze spolecnosti TERMIZO je dopis s odpovedi na zadost o informace jiz druhym tydnem "na ceste".

    Ceska inspekce zivotniho prostredi dala jako technickou podminku ke stavebnimu povoleni spalovne limit na dioxiny 2,0 ng TEQ m3, coz je 20x vice, nez stanovi norma bezna v nekterych evropskych statech. Dioxiny jsou pritom latky rakovinotvorne , poskozujici imunitni system, negativne ovlivnujici plodnost muzu atd.

    "Vzhledem k proklamovane ochote sdelit komukoli vysledky mereni dioxinu navstivili dva obcane bydlici blizko spalovny reditele Nyce. Ten priznal, ze mereni dioxinu pro ne nedopadla nejlepe. Konkretni udaj, ktery sdelil, byla hodnota vyssi nez 3,0 ng TEQ /m3 . To je pro zajimavost 100x vice, nez vypousti spalovna odpadu v Brne" uvedla Mgr. Zuzana Chalupna, jedna z clenek pripravneho vyboru obcanskeho sdruzeni "Lidi pro Liberec"

    Nova reditelka odboru ochrany ovzdusi Ministerstva zivotniho prostredi, MUDr Eva Rychlikova uvadi v clanku otistenem v tydeniku Verejna sprava '99 venovanem tzv. perzistentnim organickym polutantum (POPs) a jejich nebezpeci v souvislosti se spalovnami TKO: "Technokrate netrvali na tretim stupni cisteni spalin, protoze vychazeli z liche domnenky, ze pri teplotach nad 1200 stupnu Celsia budou skodlive latky degradovany na neskodne, nehlede k tomu, ze pro jejich volne vypousteni do ovzdusi neni u nas norma. Jenze, kdyz v palivu bude na chvili popel ci stavebni sut, teprve stara pneumatika zvysi teplotu na zadouci vysi." Spalovna v Liberci vsak musi dosahovat pouze teploty 850 stupnu Celsia.

    Prave tento problem - nedostatek spalitelneho odpadu a jeho nahrazovani odpadem nespalitelnym je pravdepodobne duvodem problemu s vysokymi koncentracemi dioxinu namerenymi ve spalinach liberecke spalovny.


    UNIVERSITY OF GLASGOW

    Czech Lektorial Fellowship Session 2000-2001

    The University of Glasgow's Faculty of Arts offers one young scholar or teacher (preferably under 40) from a department of English, or a department of Czech Language or Literature (in which case the applicant must have an excellent knowledge of English) at any Czech university the opportunity to study and teach Czech in Glasgow, at one of Europe's oldest universities (founded 1451).

    Glasgow University is at the forefront of modern language teaching methodology, and has some of the most advanced technology in the European Community for the teaching of the whole range of European languages.

    The Lektorial Fellowship scheme, funded jointly by the University of Glasgow and the British Council, Prague, provides a unique way of extending practical understanding of the acquisition of a foreign language (in this case Czech), while studying for a British qualification in English (and Scottish) studies.

    During the ten-month stay in Glasgow, the Lektorial Fellow will be required to teach up to a maximum of eight hours per week in the Czech section of the Department of Slavonic Languages and Literatures.

    In return for teaching in the Czech section, the Lektorial Fellow attends lectures and tutorials in the English studies departments, and engages in research on a topic approved by the Fellow's adviser of studies and the head of the department of one of the following areas: (1) English Language , (2) English Literature, and (3) Scottish Literature. For applicants in the area of Czech studies, research topics will be supervised in the Department of Slavonic Languages and Literatures in the areas of Czech/Slavonic philology, Czech literature and Czech media studies.

    Candidates who present a clear programme of research and wish to register for the postgraduate M.Phil. degree in one of the areas listed above will be preferred.

    The Fellow will receive a stipend of 6,000 pounds sterling, paid out in ten instalments, starting in October 2000. The Lektorial fellow should arrive in Glasgow one week before the beginning of the academic year, which usually falls on the first Thursday of October.

    Please write for an application form to this address, and ask two referees (for example your research supervisor or the head of the department in which you teach) to write directly to:

    Dr Jan Čulík
    Department of Slavonic Languages and Literatures
    University of Glasgow
    Glasgow G12 8RS

    marking the envelope 'Glasgow Lektorial Fellowship'. The closing date for applications is 31 January: interviews will take place towards the end of February.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|