Smí nezávislý novinář přijmout cenu?

"Jsem hrdá na to, že tiskový tajemník Tonyho Blaira nereaguje na mé telefonáty"

Shrnujeme článek Julie Langdonové, který vyšel v deníku Guardian dne 28. prosince 1999.

Zanedlouho se v Británii bude k Novému roku zveřejňovat seznam pravidelných státních vyznamenání (New Year's Honours). Nevím, kdo bude vyznamenán letos, ale vím o asi dvou jménech, která na seznamu vyznamenaných určitě nebudou.

Jedno jméno patří osobě, které bylo nedávno nabídnuto vysoké britské historické vyznamenání, CBE (Commander of the British Empire). Neznám její konkrétní totožnost, ale vím, že jde o čelného britského politického komentátora a že tento komentátor nabídku vyznamenání odmítl.

Obdivuji toto vyznamenání, protože se zdá být zřejmé, že státní vyznamenání bylo nabídnuto ve snaze zkompromitovat nezávislost dotyčné osoby.

Jak může politický komentátor přijmout státní vyznamenání a nadále nezávisle vyjadřovat svůj osobní názor na politickou situaci?

Mají novináři vůbec právo přijímat jakákoliv vyznamenání? A co je nejdůležitější, proč bylo nabídnuto vyznamenání zrovna tomuto člověku? Domnívá se snad tato labouristická vláda, která se snaží manipulovat a ovládat všechno, co se o ní kde řekne nebo napíše, že dokáže umlčet nezávislé psaní o tom, co dělá?

Této otázce jsem musela sama čelit před několika lety. Ze sídla britského ministerského předsedy, z čísla 10 v Downing Street přišla bílá obálka a v ní dopis, nabízející mému zemřelému manželovi, Geoffreymu Parkhousovi, OBE, Řád britského impéria (vysoké britské státní vyznamenání, pozn. JČ) za jeho služby novinářské práci. Byl tehdy politickým editorem deníku Glasgow Herald a měl před sebou ještě několik let aktivní novinářské práce. Neměl nejmenších pochybností.

"V žádném případě tohle nemohu přijmout," řekl. A pak dodal výhrůžně směrem ke mně: "Nikomu nesmíš říct, že mi to bylo nabídnuto."

O několik týdnů později, poté, co napsal elegantní dopis do Downing Street, jímž vyznamenání odmítl, trochu slevil. Požádal mě, abych o nabídce informovala jeho šéfredaktora ("až tam nebudu"), protože dospěl k názoru, že byla nabídka poctou jeho deníku a že by to šéfredaktor měl vědět.

Byla jsem velmi hrdá na jeho nezávislost a byla jsem potěšena, když o několik let později přišla druhá nabídka téhož vyznamenání, shodou okolností v den, kdy Geoffrey Parkhouse zemřel. Nemám pochyb, že jeho názor zůstal nezměněn a že býval odmítl i tuto druhou nabídku, i když by se mu na tváři objevil sarkastický úsměv, protože tato druhá nabídka vyznamenání přišla od vládnoucí politické strany z opačné části politického spektra.

Byla jsem samozřejmě potěšena, že mu bylo vyznamenání nabídnuto. Státní vyznamenání tady jsou od toho, aby odměňovala lidi, kteří vykonávají svou práci dobře a Geoffrey vykonával svou práci vzorně. Jenže zatímco lollipop ladies, staré paní, které každý den převádějí děti na cestě do školy přes ulici, a státní úředníci si veřejné uznání zaslouží, totéž nemůže platit pro novináře, zejména pro ty, kteří informují o státních záležitostech.

Pokud jste politickým novinářem a děláte svou práci dobře, vaší odměnou je to, že jsou vaše názory zveřejňovány a že jste nepopulární.

I když mě to poněkud irituje, jsem hrdá na to, že Alistair Campbell, tiskový tajemník Tonyho Blaira, nereaguje na mé telefonáty.

Jako aktivní novinář si v žádném případě nemůžete dovolit nějaká omezení ohledně toho, o čem píšete, nemůžete si dovolit potlačovat vlastní názory, o nichž jste přesvědčen - nemůžete si dovolit nekritizovat, co si kritiku zaslouží, a nechválit, co si zaslouží chválu.

Nekritizuji své kolegy, kteří přijali státní vyznamenání po ukončení své novinářské kariéry, ale myslím si, že je nemožné, aby novinář, který doufá, že se mu dostane respektu za to, co píše, přijal jakoukoliv oficiální nabídku vyznamenání.

Jsem také přesvědčena, že tato nynější britská vláda se chová ve snaze manipulovat sdělovací prostředky naprosto nemilosrdně a že se pokusí o cokoliv, ve snaze koupit si politické novináře tím nejzjevněji vulgárním způsobem.

Jak také vyloučit, aby ti novináři, kteří snad byli včleněni na seznam letošních novoročních státních vyznamenání novou, labouristy "obrozenou" Horní sněmovnou se necítili než zavázáni politické straně, totiž labouristům, která je na vyznamenání nominovala?

Evropský ústav pro sdělovací prostředky: Média byla v ruských volbách zaujatá

Petr Bradáč

Predbezný nález upozornuje na roli obou hlavních "oligarchu" ruských médií, Berezovského a Gusinského (odst.6 nálezu), coz by mohlo být zajímavé pro ctenáre BL v souvislosti se spolecností CME, jejímz akcionárem Gusinskij je (snad, pokud svuj podíl mezitím neprodal, ale to by prodelal, kdyz se ve stredu 22. 12. odpoledne jedna nová akcie prodávala za pouhých pet a pul dolaru), ale i v souvislosti s investicí amerického spolecníka Berezovského do servisní spolecnosti Galaxie. Poslední odstavec je ucebnicový (v kladném smyslu).

Monitorování práce sdělovacích prostředků během parlamentních voleb v Rusku v prosinci 1999

20. prosince 1999

Evropský ústav pro sdělovací prostředky, nevýdělečná, nevládní výzkumná instituce, zaměřená na analýzu politických linií, splnila úkol monitorovat sdělovací prostředky během ruských parlamentních voleb. Úkol byl financován Evropskou komisí prostřednictvím Iniciativy pro demokracii a lidská práva.

Od roku 1992 provedl EIM více než třicet sledovacích misí během parlamentních a prezidentských voleb v zemích východní a střední Evropy a v bývalém Sovětském svazu. Toto je třeti sledovací mise EIM v Rusku, zaměřena na tamější sdělovací prostředky. Tato zpráva zůstává plnou odpovědností EIM a odráží jen názory Ústavu. Cílem mise bylo zhodnotit, zda sdělovací prostředky poskytovaly nezávislý a vyvážený prostor aktuálním otázkám a politickým alternativám, z nichž si voliči mohli vybrat. Monitorovali jsme od 28. listopadu do 17. prosince a zkoumali jsme také, do jaké míry dodržují úřady a politické strany a bloky uznávané demokratické normy týkající se sdělovacích prostředků.

Monitorování bylo prováděno prostřednictvím kvalitativních a kvantitativních metod analýzy. Kvantitativní analýza měřila množství času a prostoru věnovaného politickým kandidátům na pěti celostátních televizních okruzích, ve dvaceti celostátních novinách a v regionálních sdělovacích prostředcích v Petrohradě, v Samaře, v Jekatěrinburgu a ve Vladivostoku. Moskevská firma Russian Research prováděla kvantitativní analýzu pod dozorem EIM. Tým EIM se skládal z těchto členů:

Předběžná zjištění

EIM zjistilo, že zpravodajství o volnách bylo v nejdůležitějších částech ruských sdělovacích prostředků zaujaté.

ORT a RTR, státní televizní a rozhlasové stanice s největší diváckou sledovaností v zemi měly obzvláště velkou odpovědnost, aby poskytly nezaujaté a spravedlivé informace o politických alternativách, které existovaly pro voliče, a tuto povinnost tyto stanice nesplnily.

Zaujatost byla zřejmá ve zpravodajství i v útocích na politické oponenty v analytických pořadech. Stanice vysílaly pořady, které byly ostře zaujaté proti alianci Vlast-veškeré Rusko a byly zaujaté ve prospěch provládni Jednoty (Jedinstvo neboli Medved). Nerespektovaly ustanovení, daná ruským zákonem, ani mezinárodními dohodami a konvencemi, podepsanými vedoucími představiteli Ruské federace. ORT věnovala více než čtvrtinu svého volebního zpravodajství Jednotě (28 procent) a seskupení Vlast-veškeré Rusko se dostalo jen 14 procent volebního zpravodajství, méně než bloku Žirinovského (15 procent). Postoj pořadů vůči skupině Vlast-veškeré Rusko byl drtivou měrou záporný, zatímco postoj vůči Jednotě byl kladný.

Ani jedna celonárodní stanice se nesnažila poskytnout objektivní zpravodajství ve volbách. TV Centre jasně podporovalo skupinu Vlast-veškeré Rusko ve velkém množství pořadů, zejména věnovaných Lužkovovi. TV 6 podporovala vládu a celkově vysílala malé množství volebních pořadů. NTV vysvětlila, že musí podporovat skupinu Vlast-veškeré Rusko, aby se vyrovnalo zaujaté vysílání ORT a RTR, i když pořady stanice NTV byly podstatně objektivnější než pořady oněch stanic. Přesto však zaměření státních i komerčních stanic na Jednotu a Vlast-veškeré Rusko vážně omezovalo informace o dalších vážných volebních kandidátech.

EIM zaznamenala vysokou úroveň profesionality a rafinovanosti v oblasti technické produkce a v množství různých pořadů o volbách, které se vysílaly. Politická reklama v televizi byla většinou jasně označena jako reklama a kvalita reklam bylo daleko vyšší než během předchozích parlamentních voleb.

Soustředění na pomlouvačné kampaně, vedené sdělovacími prostředky, je pravidelným rysem ruských medií už více než rok. Na jedné straně byla média, ovládaná vládou a podnikatelem Borisem Berezovským, na druhé straně byly sdělovací prostředky ovládané moskevským starostou Jurijem Lužkovem a mediálním podnikatelem Vladimírem Gusinským. Informační válka během volební kampaně zesílila.

Velká část tisku byla také politicky zaujatá a běžným rysem článků v novinách byla skrytá reklama. Nicméně v novinách se projevovala širší škála pluralismu, což bylo hlavně důsledkem toho, že tisk má celou řadu různých komerčních, politických a stranických sponsorů.

Regulační rámec voleb obsahoval mnoho nedůsledností a rozporů, které zůstaly během kampaně nevyřešeny. To vyvolávalo rozsáhlý zmatek.

Nepochopení novinářské etiky, absence právní a politické podpory pro ochranu novinářů a jejich nezávislosti, slabé finanční postavení hromadných sdělovacích prostředků a jejich zaměstnanců - to všechno znamenalo, že veškerá současná právní opatření, i kdyby byla realizována v praxi, by nestačila k tomu, aby zaručila spravedlivé šíření informací a analýzy o různých stranách a blocích v Rusku.

Závěr

I když byla z  výrobního hlediska profesionální úroveň vysoká a časové rozdělení vysílacího času zadarmo bylo dodržováno spravedlivě, v mnoha ohledech byl charakter této volební kampaně ve sdělovacích prostředcích podstatně horší než při předchozích parlamentních volbách v roce 1995. To bylo zaznamenáno zejména vzhledem k pomlouvačným taktikám a nepodloženým obviněním z různých zločinů, která byla během tohoto období ve sdělovacích prostředcích vznášena proti hlavním politickým blokům.

Zejména elektronické sdělovací prostředky, ať už jsou státní, veřejné nebo komerční, mají v demokracii povinnost poskytovat divákům a posluchačům spravedlivé a vyvážené zpravodajství o úplném spektru politických názorů, které se podílejí na volebním procesu. Svoboda projevu je pro pluralismus ve společnosti prvotní podmínkou. Pokud omezí nejmocnější sdělovací prostředky, jako hlavní televizní okruhy v Rusku, své volební zpravodajství na to, že jednu politickou alternativu budou špinit a druhou slepě podporovat, znamená to, že jejich divákům a posluchačům je odpíráno právo být informován nestranným způsobem. Jejich schopnost dospět k dobře informovanému závěru o tom, kdo si zaslouží jejich důvěry, je ochromena. Tak je vážně poškozen nejen demokratický proces ve společnosti, ale i důvěra veřejnosti ve sdělovací prostředky.

EUROPÄISCHES MEDIENINSTITUT e.V.

THE EUROPEAN INSTITUTE FOR THE MEDIA

INSTITUT EUROPÉEN DE LA COMMUNICATION

20th December 1999

Monitoring of Media Coverage during the Parliamentary Elections in Russia in December 1999

The European Institute for the Media (EIM), a non-profit, non-government, policy-oriented research institution, has carried out a mission to monitor media coverage of the Russian parliamentary elections. The mission was funded by the European Commission through the Initiative for Democracy and Human Rights. Since 1992, the EIM has carried out more than 30 media monitoring missions during parliamentary and presidential elections in countries of east and central Europe and the former Soviet Union. This is the third EIM media monitoring mission in Russia. This report remains the sole responsibility of the EIM and reflects only the views of the Institute.

The mission sought to evaluate whether the media provided impartial and balanced coverage of the issues to be addressed and the political choices facing the electorate. Monitoring was carried out from the 28th of November to the 17th of December and included observation of adherence of the authorities and the political parties and blocs to the recognised democratic norms concerning the media.

Monitoring was conducted using qualitative and quantitative methods of analysis. Quantitative analysis measured the amount of time and space devoted to political candidates on five national television channels, twenty national newspapers and of regional media in St. Petersburg, Samara, Yekaterinburg and Vladivostok. The Moscow-based company Russian Research carried out the quantitative analysis under EIM supervision. The EIM team consisted of the following members:

Preliminary Findings

Bias was visible in news programmes and through attacks on political opponents in analytical programmes. In showing coverage which was heavily biased against the Fatherland-All Russia alliance and biased in favour of the pro-government Unity (Yedinstvo or Medved), they failed to live up to the standards set either in Russian law or in international agreements and conventions signed by the leaders of the Russian Federation. ORT devoted more than a quarter of its election news coverage to Unity with 28% and Fatherland-All Russia received half that coverage (14%) and less than the Zhirinovsky Bloc (15%). The tone of coverage of Fatherland-All Russia was overwhelmingly negative, while the tone of coverage of Unity was positive.

Conclusion

Although in production terms professional standards were high and the allocation of free time was observed fairly, in many ways the character of this election campaign in the media was considerably worse than the previous parliamentary elections in 1995. This was noted in the smear tactics and unsubstantiated accusations of various crimes levelled at major political blocs during this period through the mass media.

Broadcasters in particular, whether state, public or commercial, are expected in a democracy to provide their audiences with fair and balanced reports about the full spectrum of political opinions involved in the electoral process. Freedom of expression is the starting point for pluralism in society. If the most powerful media outlets, such as main TV channels in Russia, in the coverage of elections, reduce their reporting to denigrating one political option and blindly supporting the other, then their audiences are denied the right to be informed in an impartial manner. Their ability to come to a well-informed conclusion about who deserves their confidence in the elections is undermined. Their ability to come to a well-informed conclusion about who deserves their confidence in the elections is undermined. Thus both the democratic process in society and the confidence of the public in the media are seriously damaged.

Odposlech Ivana Davida

Pro vládu České republiky, která chce omezit příliv přistěhovalců. Shrnuji článek Francese Cairncrossové a Zarrera Masaniho, který vyšel 28. prosince v deníku Guardian. Frances Cairncrossová píše pravidelně pro týdeník Economist.

Zajeďte se k jakékoliv myčce automobilů nebo k benzínové stanici v Londýně či na jihovýchodě Británie a budou vás obsluhovat dychtivé ruce lidí z konfliktních míst dnešního světa - ze Somálska, z Kosova, ze Srí Lanky, z Kolumbie. Mnoho dalších těchto lidí je daleko méně viditelných - myjí nádobí v  hotelích a v restauracích, dělají v noci uklízeče v kancelářích a v nemocnicích nebo přehazují lopatou na staveništích beton.

Velký počet těchto lidí, vykonávajících tato "špinavá" zaměstnání, patří velmi pravděpodobně mezi žadatele o asyl, kteří budou nakonec odmítnuti stále podezřívavějším britským ministerstvem vnitra. Pro tuto nově labouristickou vládu, stejně jako pro jiné vlády Evropské unie, je logika jednoduchá: asylový systém se snaží ochromovat ekonomičtí imigranti, které je nutno z EU vytlačit.

Ale kdy se stává žadatel o asyl ekonomickým přistěhovalcem a měla by se o to země, do níž se chce dostat, vůbec starat? V nedávném pořadu "Analysis" v BBC Rado 4 jsme poukázali na nedůslednosti, s nimiž západní vlády už dlouho klasifikují nové přistěhovalce.

V době hospodářského rozkvětu v padesátých letech bylo přijímáno mnoho fakticky politických uprchlíků z fašistického Španělska a  Portugalska jako ekonomičtí přistěhovalci, protože Británie potřebovala jejich pracovní síly. A během studené války bylo přijímáno mnoho hospodářských uprchlíků z komunistických zemí jako by to byli političtí uprchlíci.

Dnes uplatňuje Británie svévolně jinou nedůslednost, s níž se snaží oddělovat přistěhovalce. Mladý Řek, občan Evropské unie, si může zajít do jakéhokoliv obchodu v Londýně a požádat tam o zaměstnání. Mladý Turek musí mít pracovní povolení, které mu bude vydáno pouze tehdy, jestližezaměstnavatel potvrdí, že nikdo jiný v Británii nemůže vykonávat tuto práci. Mladý Kosovec nesmí v Británii po dobu prvních šesti měsíců svého pobytu pracovat vůbec a je nucen žít z kuponů sociální podpory pro žadatele o asyl. Všichni tito mladí lidé však často mívají velmi podobnou kvalifikaci, všichni mluví anglicky a z hlediska Britů jsou navzájem totožní.

Důvodem tohoto rozlišování je snaha omezit příliv přistěhovalců do Británie. Většina lidí by asi souhlasila, že neomezené přistěhovalectví s sebou nese velké sociální náklady asimilování lidí, kteří bývalí kulturně a jazykově odlišní, avšak proti tomu je nutno postavit velkou řadu hospodářských výhod, které nové zemi přistěhovalci přinášejí.

V příštím století bude v rychle stárnoucích evropských zemích velká poptávka po mladých, kvalifikovaných lidech. Nejenom bude těchto lidí zapotřebí, aby vykonávali manuální práci, kterou místní lidé nechtějí dělat. Nejcennějším vkladem do většiny podniků však nebude ani kapitál, ani materiál, ale lidská nápaditost. Čím více se bude Británie bránit importu talentu z celého světa, tím více budeme zaostávat v mezinárodní soutěži o nové myšlenky.

Za posledního půlstoletí svět zbohatl částečně proto, že jsme zliberalizovali globální proudy kapitálu a obchod se zbožím a se službami. Naproti tomu tvrdě omezujeme volný pohyb pracovních sil. Vítáme dovoz softwaru z Indie nebo z Číny, ale zabraňujeme příchodu počítačových programátorů, kteří tento software produkují.

Musíme změnit naši politiku vůči žadatelům o asyl. Letos prý dosáhne v Británii počet žadatelů o asyl 74 000. Většina těchto žádostí bude odmítnuta, ale bude pravděpodobně trvat dlouhé roky, než budou ty žádosti vyřízeny, a stejně jen asi polovina lidí, jejichž žádost o asyl je odmítnuta, z Británie odchází.

Co získáváme tím, že udržujeme tyto lidi v umělém vakuu, že jim znemožňujeme, aby se živili vlastní prací, ale jde nám na nervy, že žijí z podpory britského státu? Jistě by bylo daleko rozumnější začít praktikovat daleko pružnější imigrační politiku, zhodnotit jejich kvalifikaci a dovolit jim pobyt v zemi, třeba jen dočasně, pokud se v Británii dokáží sami uživit.

Uvolněnější přístup k dočasné migraci za prací by také zkrátil fronty žadatelů o asyl a vydělil by z toho jasné případy osob, které byly v zahraničí mučeny a trpěly perzekucí - ty by dostaly asyl přednostně.

Šířeji řečeno, potřebujeme politiku, která přijme, že někteří přistěhovalci přinášejí zemi větší prospěch při nižších sociálních výdajích než jiní. To může znamenat selektivnější politiku: ale selektivita musí být založena na moudrých, nikoliv na náhodných měřítcích.

Globální migrace bude i nadále sílit. Měli bychom ji využít v náš prospěch, nikoliv předstírat, že neexistuje.

Čulík není žádný mediální expert - a prezentace jeho názorů se bohužel množí

Na nedávný komentář Jana Čulíka k rezignaci Jakuba Puchalského, zveřejněný v časopise Týden, reagoval v témže týdeníku nyní reportér České televize Otakar Svoboda:

Vážení kolegové,

Dovolte malou reakci na komentář či názor Jana Čulíka.

Pro mne z neznámých důvodů je vydáván za mediálního experta a v poslední době se prezentace jeho názoru bohužel množí. Záměrně říkám názoru, neboť neustále opakuje jeden - jako svého času onen římský senátor. Ostatně soudím, že zpravodajství ČT je špatné. Za spasitele jeho kvality vydává také opakovaně svého přítele Ivana Kytku.

Patřím k těm, kdo naštěstí krátké působení tohoto vlastně průměrného novináře s inkvizičními sklony, podivnou minulostí a bez schopnosti cokoliv vést, zažili. Ivan Kytka je zde dodnes vnímán jako přízrak a odstrašující příklad, jak se zpravodajství dělat nemá.

Přinesl vizi dlouhých analytických příspěvků, u kterých nevadilo ani několikadenní opoždění. Totálně soustředěné moci a naprosté bezkoncepčnosti.

A zmiňuje-li pak Čulík jako jediný příklad jisté profesionality ve zpravodajské redakci Romana Proroka, pak jen vězte, že jde o dalšího jeho osobního přítele (i když čistě profesní schopnosti Romana Proroka nezpochybňuji). Ostatně, jak sám Čulík ve svých listech uvedl, před časem v kvintetu Puchalský, Kytka, Prorok, Lovitt a on sám v Londýně převratné změny v ČT připravovali. S jakým výsledkem, jsme už poznali. Do televize přinesli obrovský elán, personální změny a především - vlastně neschopnost.

Je-li zpravodajství ČT nedostatečně kvalitní, pak zřejmě jediným důvodem je tzv. rotace kádrů. Ti nejlepší odcházejí a nahrazují je ti lepší méně až špatní. A pokud se tento princip nezmění, pokud nová vedení nebudou preferovat nové lidi a televize se nenaučí osobnosti vyzdvihnout a dobře zaplatit, situace se příliš nezmění.

Přestěňme mluvit o politických vlivech, příčiny jsou banální - zneuznané ambice a nízká schopnost těch, kteří přišli cosi změnit. Dosaďte kvalitní osobnosti a zvenčí nikdo nebude mít šanci. Ani z Glasgowa.

Otakar Svoboda, reportér ČT

Reakce Jana Čulíka

Tento text a jeho minimální informovanost i minimální respekt k faktům vlastně znovu ukazuje, proč je zpravodajství České televize špatné a proč se nemůže změnit - dokud se do redakce ČT nedostanou lidé s otevřenou myslí a s rozhledem, schopni osvobodit se od zkostnatělých stereotypů, neustále kolujících v některých prostředích v České republice.

Se zájmem zaznamenávám snahu Otakara Svobody využít v České republice často užívané diskreditační metody, podle níž argumenty dané osoby nemohou být přesvědčivé, protože má ten člověk na věci osobní zájem. Jenže pokud mě chce takto diskreditovat, měl si domácí úkol udělat pečlivěji a založit diskreditaci na ověřených faktech.

Na jaře roku 1998 mi byla předložena hypotetická možnost, zda bych nebyl případně ochoten na pár týdnů pomoci - pro vytvoření určité laťky - a moderovat novou verzi pořadu Debata. Proto jsem se dostavil někdy v březnu 1998 do Londýna do Kytkova bytu na setkání s Jakubem Puchalským. Byl u toho také Roman Prorok. Jakub Puchalský tento návrh neschválil. Nikdy jindy předtím ani potom jsem se Puchalským nesetkal. Myslím, že jsem se nikdy předtím nesetkal ani s Romanem Prorokem, a určitě jsem se s ním nesetkal nikdy potom.

Otakar Svoboda začíná svůj dopis do časopisu Týden oslovením "Vážení kolegové". Implicitní podtext je: "My všichni jsme na téže lodi, já pracuju v čelné televizi, vy v čelném týdeníku, tak si přece rozumíme. Jsme svoji. Prosím, nepřipouštějte do vašeho časopisu, který je přece také 'náš', žádné vetřelce zvnějšku." Jak v závěru dopisu píše Otakar Svoboda, "Nikdo nebude mít šanci. Ani z Glasgowa." (Povšimněte si, že je ten Glasgow použit jako atribut diskreditační, v kontextu, navozujícím druhořadost. - Jan Čulík je mimochodem z Prahy.)

Následuje pokus o profesionální a osobní diskreditaci:

Pro mne z neznámých důvodů je [Čulík] vydáván za mediálního experta a v poslední době se prezentace jeho názoru bohužel množí.

Podtext té věty: "Umlčte ho, netiskněte ho!"

Následuje špinavá insinuace:

Ivan Kytka, průměrný novinář s podivnou minulostí.

Není podlé insinuovat něčí "podivnou minulost", aniž uvedu, o co konkrétně jde? Jen ať si čtenář představuje to nejhorší. Novinář, který zná etické zásady své práce, tohle NIKDY neučiní.

Článek Jana Čulíka v časopise Týden, na nějž reagoval výše zveřejněným dopisem Otakar Svoboda, byl tohoto znění:

Tak jako v celé řadě jiných českých podníků, i v České televizi existovala a existuje neformální řídící struktura partikulárních zájmů, "kamarádů, kteří rozhodují" a mají často propojení na politické kruhy. Proti takové zacementované struktuře je obtížné prosadit zásadnější změny. Poznal to kdysi Jan Urban, na jaře roku 1998 to po pouhých sedmi týdnech ve funkci šéfa zpravodajství ČT poznal Ivan Kytka, nyní to poznal Jakub Puchalský. Je ovšem otázka, zda Puchalský měl ve svém věku dostatečnou vnitřní pevnost a dobré manažerské zázemí, aby uhájil a prosadil svou vizi vůči byzantským poměrům v televizním kolosu.

Skoro všechno, jak se zdá, je dnes v České republice motivováno partikulárními zájmy soukromých či politických skupin. Snad nic nevyjde na veřejnost a skoro nic se neprosadí, pokud to není účelově využíváno v něčí prospěch.

Zpravodajství v České televizi bylo špatné už za Ivo Mathého. "Oťas, neblbni, nebo Klaus nepřijde," sděloval Otovi Černému mluvčí Václava Klause, když Černý projevil při přípravě Debaty mírnou samostatnost. Už za Mathého obsahovalo zpravodajství ČT věcné chyby a prohřešovalo se proti přesnosti a nestrannosti.

Kvalitu zpravodajství ČT však nikdo systematičtěji nezkoumal a za Zdeňka Šámala došlo k zakonzervování daného stavu. Bylo veřejným tajemstvím, že Puchalský nemůže proti partikulárním zájmům v redakci zpravodajství, v politicky nejdůležitějším oddělení ČT, prosadit nic. Kromě zavedení nových znělek a mírného posunu k bulvárnosti nedošlo ve zpravodajství ČT ke změně: snad jen moderátor Roman Prorok začal pořadu V pravé poledne projevovat určitou nezávislost. Reformní projekt Jakuba Puchalského, na jehžo základě byl jmenován do funkce, byl tajný. Když jsme od léta r. 1998 požadovali v internetových Britských listech jeho zveřejnění, Rada ČT to odmítla s poukazem, že je to "Puchalského soukromý majetek."

Proč však byl projekt náhle zveřejněn na internetu v listopadu 1999? Převládly partikulární zájmy, pro něž začalo být výhodné, aby Puchalský z televize odešel. Českým politikům nezáleží na kvalitě zpravodajství ČT. ODS a ČSSD však zuří, že Česká televize poskytla dost nekriticky velký prostor výzvě "Děkujeme, odejděte" a budou usilovat o to, aby byla novinářská nezávislost ČT potlačena. Politický zájem opozičně smluvních stran se sloučil s partikulárními zájmy v českém filmovém a televizním průmyslu. Proto musel Puchalský odejít. První kolo české předvolební kampaně začalo.

Je varující, že Rada České televize je přímo závislá na parlamentu, který ji může odvolat, když se ČT politikům nelíbí. Má-li mít Česká republika nezávislou veřejnoprávní televizi, musí ji řídit rada nepolitických, nadstranických osobností. To je důležitá agenda pro občanské hnutí jako je Impuls 99 či Děkujeme, odejděte.

Nová krevní zkouška dokáže nalézt virus HIV, i když se "skrývá"

Vědci vyvinuli novou krevní zkoušku, která dokáže identifikovat virus HIV, i když se "skrývá" v organismu pacienta, u něhož dochází k dočasné úlevě v nemoci. Výzkumnící doufají, že tento objev podstatně posune kupředu léčbu HIV a přiblíží den, kdy budou lékaři schopni zabránit vzniku plné nemoci AIDS.

Novou krevní zkoušku vyvinuli v Hammersmith Hospital v Londýně. Šéf tamějšího výzkumného týmu Sunil Shaunak konstatoval: "S tímto novým testem můžeme kontrolovat pravidelně a přesně, jak se virus chová a měřit efektivitu léků, které proti němu používáme."

Léčení viru HIV se dosud setkávali s potížemi, protože se virus je schopen skrýt a dále se rozmnožovat, i když krevní zkoušky ukazují, že přestal růst.

Dr Shaunak konstatoval, že nový test nabízí specialistům při léčení HIV "nové obzory". Pokračoval: "Virus HIV je velmi odolný a přizpůsobuje se lékům, jimiž ho léčíme, to je přirozená evoluce, ale my jsme nyní schopni měřit míru tohoto přizpůsobování a zjišťovat, jak efektivní jsou léky při zastavování rozmnožování tohoto viru. Nejlepší analogie je cukrovka. Bývalo to tak, že když jste dostali cukrovku, zemřeli jste. Pak byl objeven insulin a cukrovka už není smrtelná nemoc. Doufáme, že budeme schopni lidem nabídnout přijatelnou léčbu, takže by mohli dlouhodobě vést normální život, pokud si budou brát léky každý den." Na výzkumu spolupracovaly dva britské týmy a pět amerických, na universitě v Massachussetts.

Od 1. ledna 2000 je v Británii zakázán olovnatý benzín - protože za to usilovně bojovali tři jednotlivci

Shrnujeme článek, který vyšel v týdeníku Independent on Sunday 26. prosince 1999.

1. ledna 2000 končí největší a nejdelší britský experiment systematické hromadné otravy lidí. Po dobu sedmdesáti let Británie - stejně jako lidé na celém světě - dávala známý jed, zvlášť nebezpečný dětem, do strojů, které ho vypouštěly do atmosféry formou jemného aerosolu, ideálního pro vdechování. Pak Británie přesunovala miliony těchto strojů na vzdálenosti milionů kilometrů denně po celé zemi, aby zajistila, že bude jed distribuován všude. V důsledku toho docházelo k poškození mozku u dětí.

Od 1. ledna 2000 je však olovnatý benzín konečně v Británii zakázán - 17 let poté, co vláda Margaret Thatcherové přislíbila, že se to postupně stane. Od října se u britských benzínových pump prodává nová náhražka olovnatého benzínu pro automobily, které stále potřebují olovnatý benzín.

Ropné společnosti dál vyráběly olovnatý benzín, ačkoliv bylo dávno známo, že že jed poškozuje mozek dětí, přestože existovaly náhražky. Miliony motoristů dále využívaly olovnatého benzínu, přestože ho jejich automobily nepotřebují a přestože bezolovnatý benzín je u benzínových pump podstatně levnější.

Britským vládám toto rozhodnutí trvalo velmi dlouho: I když Británie zahájila v Evropě kampaň proti olovnatému benzínu, pak ji předstihly jiné evropské země. V zemích jako je Rakousko, Dánsko, Finsko, Švédsko a Německo je už olovnatý benzín zakázán - ve Spojených státech je zakázán už třicet let. Zákaz olovnatého benzínu v Británii od 1. 1. 2000 Británii vnutily předpisy Evropské unie, prostřednictvím Evropského parlamentu.

Množství olova v atmosféře sice už v posledních letech klesalo, britská vláda však přiznává, že každé dvacáté dítě v Británii absorbovalo tolik olova, že to poškodilo jeho inteligenci. Nezávislá analýza Sussex University konstatuje, že se to týká každého desátého dítěte.

Je známo, že je olovo jed, už dvě milénia. V prvním století po Kristu varoval Plinius starší před zmrazenými olovnatými výpary a někteří historikové připisují úpadek říše Římské vysoké koncentraci olova v kostrách starých Římanů - olovem byly pobité vnitřní stěny jejich sudů na víno.

Podle výzkumů máme v těle asi pětsetkrát více olova než naši primitivní předchůdci. Do benzínu se přidával od roku 1921, kdy objevil americký vědec Thomas Midgley olovnatý tetraetyl, který zabraňuje "klepání" automobilových motorů. (Později vynalezl Midgley první freony, které ničí ozónovou vrstvu.)

V padesátých letech se každoročně vypouštělo v Británii do atmosféry 7000 tun olova.

První člověk, který začal před tím varovat, byl Derek Bryce-Smith, bývalý profesor organické chemie na univerzitě v Readingu. V roce 1954 požádal výrovce olovnatého tetraetylu, aby mu pro experiment poslali vzorek. Zatelefonovali mi s tím, že to nedělají, protože je to neobyčejně jedovatá látka. Posléze mu sice vzorek poslali, s varováním, že ukápne-li to na podlahu, bude nutno celou podlahu zlikvidovat a nahradit jinou, a jestliže mu to ukápne na prst, usmrtí ho to anebo ho to dožene k šílenství.

Bryce-Smith dodal, že výrobci si nepřáli vyvolat ohledně tohoto jedu příliš velkou veřejnou pozornost, protože by se lidi mohli začít ptát, proč se takový jed přidává do benzínu. Bála se, aby se o věci nedověděli novináři.

Koncem šedesátých let zahájil Bryce-Smith kampaň proti užívání olova v benzínu. Stal se jedním z prvních vědců, prozrazujících veřejnosti ve veřejném zájmu varovné vědecké informace. Útočil na něho vědecký establishment a pomlouvali ho kolegové.

"Byl to dlouho velmi samotářský boj," kostatuje Bryce-Smith. "Mnoho kolegů se na mě dívalo se vztekem, protože mnoho výzkumných chemiků pracuje pro ropný průmysl, který jim poskytuje peníze pro výzkum."

Postupně se ke kauze připojila skupina dalších aktivistů, včetně ženy v domácnosti z Wimbledonu, Jill Runnettové, které z toho učinila veřejný politický problém. Téměř bez finančních prostředků se jim podařilo přesvědčit vládu, aby omezila jedovaté přísady v benzínu na dvě třetiny, i když ministři tvrdili, že olovo v benzínu nepředstavuje žádné nebezpečí.

Posléze dokázala podrobná americká studie 2000 dětí, že olovo poškozuje dětský mozek. Avšak britský establishment nechtěl olovo v benzínu zakázat. Jednou tvrdil jeden britský ministr, že neexistuje žádná studie, která by dokazovala, že olovo v benzínu poškozuje mozek britských dětí, jako by to byl jiný živočišný druh.

Posléze financoval kampaň za odstranění olova z benzínu britský podnikatel Godfrea Bradman a používal k tomu zkušeného aktivistu Desa Wilsona, který vytvořil "Kampaň za čistý vzduch".

V roce 1986 se v Británii začal prodávat bezolovnatý benzín a od roku 1988 byl levnější než olovnatý benzín. Přesto ho skoro nikdo nepoužíval, a i majitelé automobilů, které mohly používat bezolovnatý benzín, lili do benzínové nádrže stále dražší, olovnatý benzín, posléze už podstatně dražší než benzín bezolovnatý.

Teprve předpisy Evropské unie přivodily změnu. V roce 1992 nařídil Brusel, že všechny nové automobily musejí mít katalyzátor pro likvidaci jiných znečišťujících látek. Katalyzátor by byl zničen olovem v benzínu, a tak byly zavedeny takové hubice u benzínových pump, které se prostě nedaly dát do nádrže nových automobilů s katalyzátorem. To způsobilo změnu.

Petroleum Industry Association přiznává, že Británie mohla zakázat prodej olovnatého benzínu už před mnoha lety, ale že by to nebylo "ekonomicky efektivní". Aktivisté poukazují, že to znamená, že ropný průmysl dává přednost ziskům před zdravím dětí.

Britská firma Octel Group, která vyrábí tři čtvrtiny světové produkce olovnatých přísad do benzínu, nyní vyváží téměř všechny tyto přísady do třetího světa. Podle nového výzkumu je v Indii více než padesát procent dětí žijících ve velkých městech saturováno olovem natolik, že to poškozuje inteligenci. To se násobí v důsledku podvýživy, která má obdobně záporný vliv na vývoj mozku. Indie bude čelit možná brzo v tomto smyslu závažné krizi.

Klonování ovce Dolly nepovede ke vytváření identických kopií lidí

Ukázalo se, že klonování zvířat nepovede k vytvoření naprosto totožných kopií předchozích organismů, informoval týdeník Sunday Times v neděli 26. prosince.

Čtyři geneticky totožné ovce, naklonované v edinburském Roslin Institute dospěly tak, že se navzájem fyzicky i temperamentem velmi výrazně odlišují. Vypadají podobně, jako ovce téže rasy, ale zdaleka nevypadají identicky - a rozdíly rostou s jejich věkem.

V roce 1997 se Roslin Institutu poprvé podařilo naklonovat ovci - jehňátko Dolly. Někteří lidé se domnívali, že to povede k možnosti klonovat identické kopie lidí.

Při klonování však působila celá řada faktorů, kteeré způsobily, že naklonovaná zvířata se stala samostatnými organismy. Profesor Keith Campbell, který se podílel v Roslin Institute na klonovacím programu, nedokáže přesně říci, proč se ovce posléze odlišily. Pravděpodobně k tomu došlo proto, že čtyřbuněčná jádra, z nichž byly ovce vytvořeny, byla umístěna do buněk vajíček z různých ovcí. Obsah (cytoplasma) těchto vaječných buněk zřejmě pokaždé reagoval s jádry trochu jinak. Mitochondrie z těchto vaječných buněk obsahují určité množství DNA, asi tři procenta ve srovnání s DNA obsaženou v jádrech.

Rozdílná byla také kvalita jednotlivých vajíček - i to mohlo přispět k rozdílnostem v klonovaných zvířatech, stejně jako odlišnosti v procesu mutace - kdy se buňky nerozdělí dostatečně dokonale.

Profesor Campbel uvedl: "Jedinými skutečnými klony jsou identická dvojčata a každý, kdo taková dvojčata skutečně zná, ví, že i ona se odlišují rysy své osobnosti."

Přichází nová generace videorekorderů - bez videopásků

Elektronický průmysl připravuje pro jaro roku 2000 intenzivní marketingovou kampaň pro nový videorekorder, TiVo, který nepoužívá videopásky.

Vědci připravují pokročilý "mozek", který bude schopen identifikovat a nahrát pořady, o nichž videorekorder zjistí, že je majitel chce sledovat. V konečné verzi bude videorekorder schopen na vnitřní pevný disk uvnitř televizního přijímače uložit až 1500 hodin nahraných pořadů - což je přibližně doba, po niž průměrná rodina ročně sleduje televizi.

První generace tohoto videorekorderu, schopná nahrát asi 15 hodin pořadů, se objeví v obchodech letos na jaře a videorekorder bude stát asi 500 liber, něco pod 30 000 Kč.

Elektronický průmysl se domnívá, že tato nová generace videorekorderů zlikviduje nynější videorekorder do šesti let. Očekává se, že v budoucnosti budou lidé doma také používat subskripční systém, známý jako "flash memory", jejímž prostřednictvím bude možno stahovat celovečerní filmy do televize či do videorekorderu TiVo.

Jiný vynález, tzv. Bluetooth technology, umožní vysílat televizní program z jednoho televizoru do jiných televizorů v domě bezdrátově. Většinu tohoto výzkumu provádí firma Philips v Redhillu u Londýna. V Americe se TiVo už prodává od března 1999, stejně jako jiný podobný konkurenční výrobek.

TiVo bude mít schopnost vyhnout se při nahrávání televizním reklamám - pokud budou označeny vysílající televizní stanicí jako reklamy. Očekává se, že televizní stanice se octnou pod velkým tlakem zadavatelů reklamy, aby reklamy nijak neoznačovaly.