| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Už jsem se tady zmínil o tom, že se - zřejmě v důsledku hrozby porážky britských konzervativců v nadcházejících všeobecných volbách - velmi mění styl vystupování Johna Majora. Britský premiér, dosud známý především svou šedivostí, nabývá humoru.
V pátek 11.10. uzavřel John Major výroční kongres britských konzervativců překvapivě působivým projevem. Uvedu z něho tady několik odstavců, neboť se mi zdá, že britský konzervatismus je jaksi podstatně jiný, než jaký v ČR propaguje vládní koalice. (V ČR je to trochu tak, jak si malý Jarda představuje kapitalismus.)
Během posledních sedmnácti let jsme změnili Británii. Ale ne dostatečně radikálně. Zbývá ještě mnoho práce: musíme rozšiřovat možnosti volby, rozšiřovat množství příležitostí pro lidi. To jsou úkoly, které nikdy nekončí.
Velmi důležité je umožnit lidem, aby měli dobré vzdělání, uspokojivá zaměstnání, existenční jistoty. To chtějí milióny tichých, slušných rodin po celé zemi, lidi, kteří se starají o své děti, pracují tvrdě , šetří si na stáří a jsou hrdi na tuto zemi. Jednotlivě jejich tichý hlas není slyšet. Avšak kolektivně mluví za Británii. To, co chceme my konzervativci říct, je pro ně.
Nepřišel jsem z bytu o dvou místnostech v Brixtonu až do Downing Street proto, abych nebojoval každou molekulou své bytosti o tom, v co věřím.
Mluvím o příležitostech pro všechny. Šel jsem do politiky proto, abych lidem otvíral dveře, ne abych je zavíral. Dveře se otevřely i pro mě. Narodil jsem se za války. Otci bylo šedesát šest let. Matka - byla překvapena. (V angličtině to funguje: My father was sixty six. My mother was - surprised.) Byli jsme jako milióny jiných lidí. Nebyli jsme bohatí, ale šlo to. Pak nás postihla rodinná finanční katastrofa. Maminka si s tím poradila - ženy to umějí. Odešel jsem ze školy v šestnácti, protože rodina potřebovala můj příjem - na těch pěti librách týdně, co jsem vydělal, záleželo. Mnoho jsem se poučil z té zkušenosti. Ve hře života musíme my toryové ulehčovat a vyrovnávat pravidla.
Poskytovat lidem příležitost, to je hlavním prubířským kamenem britské politiky. Labouristická strana bude vždycky přesvědčena, že vláda ví věci nejlépe. Já si to nemyslím.
Příležitost pro všechny. Naše strana to má v krvi. Byl to Shaftesbury (1801-1885, duchovní a sociální reformátor), který poskytl vzdělání tisícům dětem z chudých rodin. Byl to Disraeli (1804-1881, konzervativní státník, spisovatel a ministerský předseda), který dal mnoha dělníkům právo hlasovat ve volbách. Byl to Salisbury (1830-1930, konzervativní ministerský předseda), který poskytl školské vzdělání zadarmo skoro každé anglické rodině. A byla to Margaret Thatcherová, která umožnila, aby si lidé koupili své komunální byty a státní průmyslové podniky, a tak získali skutečný podíl na své zemi.
Jsem přesvědčen, že musíme dát rodinám příležitost se realizovat a možnost co nejširší volby. Naše víra v nabídku mnoha alternativ je hlavním motorem naší politiky. Není to politický trik. Pevně tomu osobně věřím. Začněme se školstvím. Jestliže chtějí rodiče více kvalitních škol, přímo financovaných ministerstvem školství (což obchází úřady místní zprávy, které jsou časo labouristické), mají je mít.
Naše znárodněné zdravotnictví (fungující na obdobném principu, jako zdravotnictví v Československu za komunismu, české státní zdravotnictví bylo totiž po válce vybudováno podle britského vzoru) je unikátní. V naší zemi, když onemocníte, tak vám dáme teploměr. V jiných zemích požadují vaši úvěrovou kartu. Pokud budu já v Downing Street, to se nikdy nestane.
(Atd.)
Komentátoři upozorňují, že oba šéfové hlavních britských politických stran nyní používají pro politické účely "dojemných historek" ze své osobní minulosti, a že se to naučili od Billa Clintona a jiných amerických politiků.
Komentátor Peter Riddell napsal v Timesech: Konzervativci se rozhodli hrát proti labouristům za pomoci třídní karty. Počestný John, který chodil do obyčejné státní školy, se staví proti falešnému Tonymu Blairovi s luxusním, privilegovaným soukromým vzděláním. Tento kontrast byl velmi zřejmý v Majorově místy téměř zakomplexovaném projevu na kongresu. Major by si ale měl dávat pozor, když útočí na lidi s luxusním soukromým vzděláním, protože alespoň šedesát procent všech členů britského kabinetu, kteří seděli na kongresu za ním, chodilo do soukromých škol.
Lékařská analýza, zveřejněná koncem minulého týdne ve Spojených státech, uvádí, že u žen, které si nechají udělat potrat, se zvyšuje pravděpodobnost rakoviny prsu o třicet procent. Američtí lékaři konstatují, že došli k tomuto závěru na základě studia rozsáhlého vzorku žen z mnoha zemí světa a mnoha etnických skupin. Analyzovali také 28 už zveřejněných předchozích statistických studií případů rakoviny prsu.
Britští odborníci tento závěr zpochybňují. Profesor Gordon McVie, ředitel britské organizace Cancer Research Campaign, poukázal na to, že potraty si nechávají dělat ty ženy, které mají schopnost si za ně nechat zaplatit, tedy ženy bohaté, a že to je odlišuje od ženské populace jako celku.
Je známo, řekl McVie, že u bohatých žen je větší pravděpodobnost výskytu rakoviny prsu.
Profesor Joel Brind z newyorské City University řekl, že je známo už od roku 1957, že potraty jsou spojeny se zvýšeným rizikem rakoviny prsu, ale že to lékaři nezdůrazňovali. Uvedl, že ve Spojených státech si nechává dělat první potrat ročně 800 000 žen, a podle statistik z toho vyplývá, že to vede k přibližně 24,500 případům rakoviny prsu navíc.
Ann Furedi, ředitelka americké organizace Birth Control Trust, podtrhla: "Když má žena dítě do 20 let, sníží tím riziko rakoviny prsu o polovinu. Když má své první dítě až po 35 letech, zdvojnásobí tím riziko rakoviny prsu. Když se rozhodne dítě nekojit, zvýší své riziko rakoviny prsu o dvacet procent.
V Guardianu píše velmi zajímavě o svých zkušenostech v Americe, kde byl tři měsíce na stáži v redakci listu Washington Post, mladý britský černošský žurnalista Gary Younge. V ČR mají lidé s barevnou pletí taky problémy, tak se podívejme, jaké jsou reakce jinde. Anglický přízvuk dělá na Američany velký dojem. Je pro ně společensky velmi žádoucí.
Než jsem jel před čtvrt rokem do Ameriky, ptal jsem se jednoho amerického novináře v Londýně, co mohu čekat. "No, když uslyší Američané anglický přízvuk, automaticky přidají k vašemu IQ dvacet bodů. Jenže když uvidí černou tvář, tak to obyčejně neudělají. Budete anomálie," dodal.
Po třech měsících ve Washingtonu mohu říci že tu na mě lidi reagují směsicí pobavení, překvapení a zvědavosti. Často si myslí, že se prostě vytahuju. Zejména si to myslí Afroameričané. Když otevřu pusu a něco řeknu svým londýnským přízvukem, oni otevřou taky pusu a chystají se říct: "Na koho se to snažíš udělat dojem s tím přízvukem?" Ale nikdy to neřeknou nahlas.Vidím to jen ve výrazu jejich obličeje.
Občas se stává, že lidem trvá několik minut, než znovu nabudou rovnováhy. "Já jsem to vůbec netušila," řekla mi jedna běloška ve městě Baton Rouge ve státě Louisiana tónem, jakého by asi použila moje babička, kdybych jí řekl, že jsem transvestita.
Pak jsem taky zažil bankovní úřednici, jak svolává všechny spolupracovnice, aby si šli poslechnut můj přízvuk: "Poslouchejte, poslouchejte. Hele, řekněte nám něco," vyzvala mě.
Většina lidí tady ve Spojených státech, kteří moc necestovali do zahraničí, vůbec netuší, že černoši žijí i mimo Spojené státy a Afriku. Jejich obraz Anglie je to, co vidí v televizi: Sherlocka Holmese, princeznu Dianu, nemoc šílených krav.
Ale jakmile lidem zde v Americe řeknu, že jsem z Londýna, přijímají to. V Británii je to jiné. Obyčejně se tam odehraje tato konverzace:
Odkud jste?
Z Londýna.
Ale kde jste se narodil?
V Londýně.
No ale předtím!
Žádné předtím nebylo.
No ale odkud jsou vaši rodiče?
Z Barbadosu.
Aha, tak vy jste z Barbadosu.
Ne, jsem z Londýna.
Moji rodiče přijeli do Británie z Barbadosu začátkem šedesátých let, dřív než jsem se narodil v Londýně. Britská otázka: "Odkud jste?" často znamená, "Proboha vás prosím, řekněte mi, že nejste odsud."
V Americe vládne větší míra sebevědomí, takže se o rasových otázkách mluví otevřeně. Během stáže v redakci listu Washington Post se mě kolegové ptali, jaké mám problémy v Británii jako černošský žurnalista. Angličan by se nikdy na nic takového neodvážil zeptat. Bylo by to považováno - no za nezdvořilé.
V Británii patří otázka rasy vedla sexu, politiky a náboženství k tématům, o nichž se veřejně nehovoří. Pracuju v redakci listu Guardian a když se tu po mně jednou někdo sháněl, popsali mě: "je to takový zavalitý, nepříliš vysoký mladík s jednou náušnicí v uchu", přestože v budově Guardianu pracuje jen asi pět černých žurnalistů.
Ve Washingtonu vypadám místní, ale když otevřu ústa, budím dojem cizince - na veřejnosti to vyvolává údiv. Doma v Londýně vypadám jako cizinec, ale mám přízvuk místních lidí - všichni přestírají strašně intenzívně, že si toho vůbec nevšimli. Nevím, co je lepší. Brzo se ale budu vracet do Londýna, k rasismu, kterému rozumím.
Holt se mi ale bude stýskat po těch dvaceti bodech IQ navíc. http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html