Britská vláda rozhodla v úterý 19. listopadu, že budou plně vyšetřena obvinění, podle nichž jedna britská firma dodávala zbraně a munici ruandské vládě, zatímco její armáda páchala genocidu.

Vedoucím činitelům šesti britských ministerstev bylo nařízeno, aby vypracovali do jednoho měsíce zprávu o tom, jak je možné, že podnik Mil-Tec Corporation dodal vojenské zásoby v hodnotě 3 milionů liber (120 miliónů korun) armádě bývalé ruandské vlády, zatímco její příslušníci vraždili milión svých spoluobčanů, příslušníků národa Tutsi.

Členové britské vlády jsou vážně znepokojeni tvrzeními, že dodávky zbraní a munice do Ruandy zorganizovala britská firma. Ministři v úterý zdůraznili, že hodlají pozměnit britské zákony tak, aby britské firmy nesměly zastávat v mezinárodním obchodě se zbraněmi roli prostředníků.

Vyšetřování celé problematiky se soustředí na právní otázky. Úkolem ministerstev bude navrhnout, jak formulovat nová zákonná ustanovení, aby britské firmy nesměly nakupovat zbraně v druhé zemi a prodávat je do třetí země. Firma Mil-Tech koupila zbraně v Albánii a v Israeli a odeslala je do Ruandy.

Pro vyšetřování byl vytvořen speciální výbor, jehož členy jsou čelní představitelé britského ministerstva obchodu a průmyslu, ministerstva zahraničí, ministerstva obrany, ministerstva vnitra, britského celního úřadu a úřadu britské vlády.

Britský celní úřad, který už vyšetřuje prodej zbraní do Ruandy, který zorganizovala firma Mil-Tec, se obrátil na veřejnost se žádostí o informace. Celní odborníci přiznali, že v zákonech, které nyní platí ve Velké Británii, je dostatečné množství mezer, umožňujících, aby si kdokoliv nakoupil zbraně v jiné zemi a zprostředkoval za úplatu jejich dodávku do třetí země.

Kdy zahájí obdobné, systematické vyšetřování údajného prodeje českých zbraní do Zairu a do Ruandy česká vláda?

Nemá cenu o tom tady referovat podrobněji, protože jste se určitě o tom už všichni dočetli v novinách anebo to viděli v televizi. Shrňme jen, že požár vznikl na nákladním automobilu, převáženém v noci nákladním vlakem. Nákladní automobil převážel zásilku polystyrénových výrobků. Tunel se naplnil kouřem a asi třicet osob v přední části vlaku muselo být po zastavení vlaku evakuováno do paralelního služebního tunelu a druhým tunelem s kolejemi (v opačném směru) byli pak lidé z tunelu odvezeni. Mnozí utrpěli otravu kouřem, ale brzo ze vzpamatovali. Nikdo nebyl vážněji zraněn, tunel však byl silně poškozen a normální provoz zřejmě nebude obnoven dlouho. Věc vyvolala velkou diskusi ohledně bezpečnostních opatření. Proč byli zalarmováni hasiči na britské straně tunelu až hodinu po začátku požáru. Nějací zřízenci prý viděli, že nákladní vlak hoří, už před tím, než vjel do tunelu, ale nikoho o tom neinformovali. Velká kontroverze. Potíž také je, že nákladní vozy jsou - na rozdíl od osobních automobilů - převáženy na otevřených vagónech, které, aby byly lehké, jsou vyrobeny z jakéhosi pletiva s velkými oky. To prý mělo být bezpečné, nyní se to velmi kritizuje. (Osobní automobily jsou převáženy ve vzduchotěsně uzavřených kabinách.)

Britská vláda se rozhodla vložit 50 miliónů liber (2 miliardy Kč) do nového projektu, v jehož rámci mají být automobily vybaveny na palubní desce počítačem, který jim ukáže, kudy nemají jezdit, protože je tam zácpa. Soukromé investice mají vytvořit tři regionální centra pro monitorování provozu na silnicích. Informac budou získávány ze silnic prostřednictvím čidel pod vozovkou. Budou pak vysílány do počítačů na palubní desce automobilů místními rozhlasovými sítěmi. Očekává se, že do roku 2025 se počet automobilů na britských silnicích, už tak velmi velký, zdvojnásobí.

Na univerzitě v Bristolu vyvíjejí vědci detektor spánku, který má zamezit dopravním nehoodám na silnicích, když řidič usne. Automobil Rover 216 je vybaven počítačovým zařízením, které měří, jak ospalý je řidič. Počítač bude znát řidičovy reakce v bdělém stavu a začne vysílat varovné signály, jakmile se tyto reakce začnou zpomalovat.

Uživatelé Internetu vlastní třikrát častěji než průměrný britský občan luxusní úvěrové karty American Express či Diners Club a mají tyto koníčky a záliby: divadlo, kvalitní vína, starožitnosti, fotografování, cestování do zahraničí a lyžování. Uživatelé Internetu také daleko častěji než normální lidi dělají jogging, běhají, cvičí v tělocvičnách, jezdí na kolech a chodí na výlety. Téměř 30 procent britských uživatelů Internetu žije v Londýně.

Britská vláda zveřejnila poslední tajné informace o okupaci některých britských ostrovů německými nacisty za druhé světové války. Na ostrově Alderney v kanálu La Manche byl koncentrační tábor, kde bylo vězněno ai 7000 převážně ruských zajatců. Mnozí byli umučeni k smrti. V záznamech jsou informace o ruském vojákovi, který byl ukřižován na vratech tábora a byl poléván v zimě studenou vodou tak dlouho, dokud nezemřel. Na ostrově byli také vězněni Ukrajinci, francouzští židé, němečtí političtí vězni a španělští republikáni.

Ke zdržení posledních informací o koncentračním táboře na ostrově Alderney došlo proto, že dokumentace byla nejprve poskytnuta německým úřadům, které chtěly pohnat některé válečné zločince k soudu. Ukázalo se však, že po půl století je velmi obtížné německé důstojníky v táboře identifikovat.

Z právě zveřejněných dokumentů také vyplývá, že na ostrovech Jersey a Guernsey měla celá řada britských žen za německé okupace milostný poměr s německými vojáky. Britská zpravodajská služba zaznamenala větší počet jmen těchto žen, mnohé z nich jsou dnes ještě naživu. Místní lidé byli sexuálními styky mladých Angličanek s německými vojáky velmi rozhořčeni. Říkali jim Jerrybags, případně troop carriers (nosiče vojsk). Za války se na ostrovech narodilo velké množství nemanželských dětí. Většina britských žen, které spaly s německými vojáky, byly vdané za Brity, sloužící v britské armádě. V roce 1944 odhadovala britská rozvědka, že poměr s německými vojáky má sedm z deseti všech britských žen na ostrobech Jersey a Guernsey. Celkem se narodil 800 až 900 německých nemanželských dětí. Docházelo také k velkému množství umělých přerušení těhotenství. Němce to stálo 5 guineas, britského muže 3 guineas.

Na ostrově Jersey žila jakási paní Baudainsová, kterou britská rozvědka identifikovala jako hlavního quislinga. Žila v jedné domácnosti s německým kapitánem a často dostávala pravidelný honorář 100 liber za udavačství. Na ostrově bylo také mnoho mužů kolaborantů, tak tam například působil holič, který stříhal výhradně Němce, jiný aktivista rekvíroval pro Němce automobily.

Britové dodnes mají určité pohrdání pro ty evropské země, které za druhé světové války kolaborovali s nacisty, a dodnes nedůvěřují Německu, které je pro ně dosud symbolem nacismu. (Britské školní děti znají o Německu hlavně jméno Hitler.) Jenže z výše uvedeného je vidět, že i Britové se za cizí okupace dokáží chovat odporně jako všechny ostatní evropské národy. Nechť je nám to Čechům útěchou!

Redaktorka RSE Olga Kopecká odmítla tento příspěvek 8. února 1995. Vyšel v Literárních novinách a v Listech.

Britský list Independent uveřejnil článek, podle něhož hrozí nebezpečí, že by mohl být jedinečný architektonický celek Prahy zničen nekvalitní výstavbou užitkových komerčních budov západního stylu. Článek shrnuje Jan Čulík.

Začátkem letošního roku odvolal pražský městský úřad soutěž pro architekty na návrh hotelu o 180 pokojích, který měl být postaven na Starém Městě nedaleko Karova mostu. Jan Koukal, pražský primátor a předseda soutěžní poroty, uvedl, že předložené návrhy nebyly dost dobré. Přestože Koukal už podepsal s mezinárodním hotelovým koncernem Four Seasos dohodu o pronájmu stavebníh pozemku nedaleko Karlova mostu na dobu 25 let, bude uspořádána nová soutěž pro architekty, píše Independent a pokračuje:

Český prezident Václav Havel rozhodnutí pochválil jako "vítězství zdravého rozumu" v boji na záchranu Prahy před živelným pronikáním moderních západních staveb do historického jádra města. Havel protestuje také proti jiným návrhům moderních staveb, včetně stavby Pražského podnikatelského střediska na Petrském náměstí, budovy Hypobanky na náměstí Republiky a hotelu Ritz-Carlton Na příkopě.

Havel není zásadně proti novým stavbám, avšak je si vědom, že v hlavních městech bývalých komunistických zemí, konkrétně ve Varšavě, v Budapešti a v Moskvě, se nyní rychle stavějí primitivní, komerční budovy. Obává se, že i Praha, jedno z nejkrásnějších evropských měst, bude brzo zaplaveno mořem vulgárních kancelářských věžáků, konferenčních středisek, supermarketů a hotelů.

Václav Havel má dobré důvody pro to, aby byl znepokojen, zdůrazňuje list Independent. I když dosud nejsou zahraniční stavební investoři většinou vpouštěni do bran pražského historického jádra, utábořili se už na pražském předměstí. Prezident Havel se ještě nevyjádřil k takzvanému mnohoúčelovému komplexu v hodnotě 110 miliónů dolarů, který plánuje postavit saúdský obchodní konglomerát Arabella na okraji prahy, v jedné z posledních oblastí, kde zbývá nedotčená zeleň.

Hlavní města postkomunistických zemí by se měla poučit z urbanistické politiky, jakou provádějí nejúspěšnější a nejdynamičtější západoevropská města - například Paříž, Frankfurt a Barcelona. Důležité je, že investice do nejkvalitnější moderní architektury a do urbanistického plánování působí jako lákadlo pro vysoce kvalitní zahraniční podnikatelské projekty. Vysoce výnosné dlouhodobé investice nedokáže přilákat stavba standardních kanceářských věžáků či obchodních středisek, ale naopa stavba muzeí, oper a divadel. Koncem dvacátého století se kutura rovná podnikání. Kultura je nedílnou součástí životodárné finanční mízy moderních evropských měst stejnou měrou jako banky, obchody a směnárny.

Ve Varšavě, v historické čtvrti kolem Pilsudského náměstí, se nyní rychle stavějí západní kancelářské věžáky. Paradoxně se tam staví přesně ten druh budov, který se nyní v západních metropolích z jejich center odstraňuje. Moderní velkoměsto totiž potřebuje vyváženou směsici kulturních a podnikatelských staveb.

Listujeme-li časopisy, zabývajícími se stavbou komerčních budov ve východoevropských městech, zjišťujeme, že města jako Varšva, Praha a Budapešť jsou vážně ohrožena. Krátkodobě v nich dojde k ekonomickému oživení, protože jsou zahraniční investoři nadšeni lácí českých pracovních sil a jejich minimálními nároky, které jsou důsledkem chudoby místních občanů. Počet takzvaně západních kancelářských věžáků se má letos v Moskvě zdvojnásobit, až budou dokončen, málokdo o ně bude mít ze Západu skutečný zájem.

Vinu nenesou jen východoevropští politikové. Velkou odpovědnost nesou i západní, americké, britské, německé stavitelské firmy, které se snaží na překotné výstavbě vulgárních komerčních budov ve východní Evropě vydělat.

V sedmdesátých letech to byly především britské stavební firmy, které rychle vybudovaly v zemích Blízkého Východu, bohatých na ropu, velké množství hrůzně ošklivých a pro místní poměry nevhodných kancelářských věžáků západního stylu. Místní tradice byly hozeny na pospas pouštnímu větru. Bylo to obrovské plýtvání profesionální dovedností, materiálem, pracovními silami i pozemky. Dnes se obrací pozornost těchto architektů do středovýchodní Evropy.

Je dobře, pokračuje list Independent, že proti tomuto neblahému vývoji začali Václav Havel a primátor Jan Koukal bojovat, navzdory tomu, že svou protiofenzívu začínají přitlačeni ke zdi. Je však možné, že za pár let budu moci o svém městě rozhodovat daleko vlivněji než jak tomu bylo běhemi minulých pěti bouřlivých let. Praha i Budapešť se už staly módními cíli cest turistů, Praha ani Budapešť si však nemohou dovolit vpustit na své území stavitele vulgárních západních užitkových budov pdle zastaralého designu ze sedmdesátých let. Takovéto nemoudré urbanistice investice ohrozí nynější jedinečnou krásu těchto měst. Praha a Budapešť pak nebudou mít nic, co by je mohlo proměnit v přímé soupeře nejúspěšnějších a nejdynamičtějších západních měst - Paříže, Frankfurtu a Barcelony. Pane Václave Havle, pište dále své dopisy, uzavírá list Independent.

Jeden debatér na zdejším Fóru se ptá, jak to vlastně všechno loni skončilo s návrhem českého tiskového zákona a zda ma mít novinář právo na utajování informací. Tak zde zveřejňuju k této věci dva materiály z loňského podzimu. Napsal jsem je tedy pro pražskou tiskovou agenturu ČTA, která je vydala, jenže je v ČR nikdo neotiskl - i když si někteří novináři z MFD po straně pochvalovali, jak je prý dobrý tento první text. (Proč ho teda nedali do novin?)

GLASGOW - (ČTA) Jake Eccleston, představitel britského Národního svazu novinářů, vyjádřil dnes v rozhovoru pro ČTA názor, že by se měli čeští novináři nechat v zájmu práva na utajení novinářských zdrojů odsuzovat jako jejich britští kolegové i do vězení. Eccleston konstatoval, že se ve dnech 8. a 9. listopadu bude účastnit v Praze konference o přístupu k informacím, kterou pořádá Mezinárodní federace novinářů. Eccleston je členem výkoného výboru této federace.

Na zprávu, že česká vláda vyškrtla z návrhu českého tiskového zákona odstavec o povinnosti novinářů utajovat své zdroje, reagoval Eccleston slovy: "Přijímám tuto zprávu se smutkem. Vyplývá z toho, že lidé, kteří to udělali, nechápou, jak je důležité, aby mohli novináři ochraňovat své zdroje. Toto právo zajistit není úkolem novinářů, je to úkol pro společnost jako celek. Novináři musejí mít právo utajovat své zdroje. Pokud nemohou lidé s informacemi novinářům důvěřovat, že nebudou prozrazeni a potrestáni, a pokud jsou jejich informace zjevně ve veřejném zájmu, pak tito lidé nebudou novinářům informace poskytovat. A jestliže je nebudou poskytovat, protože budou mít strach, pak bude poškozena společnost jako celek.

V Británii je situace v tomto ohledu velmi špatná. Do roku 1981 zde neexistoval v této věci žádný zákon. Do té doby se v Británii vyskytlo jen málo případů, kdy britští novináři se raději nechali odsoudit do vězení, než by prozradili své zdroje. Nejznámější za posledních šedesát let byl v letech 1963-64 případ dvou novinářů jménem Foster a Mulholland, kteří byli odsouzeni do vězení na čtyři a šest měsíců, protože odmítli prozradit své zdroje při vyšetřování případu ruského špióna Vassala na britském ministerstvu obrany.

Do roku 1981 britští soudci chápali, že novináři jim neprozradí své zdroje a že je budou muset odsoudit do vězení. Soudci si přitom uvědomovali , že není dobré, jsou-li novináři vězněni, a tak se konfliktům s novináři vyhýbali. Koncem sedmdesátých let odhalili novináři z komerční stanice Granada TV, že státní britské ocelárny British Steel fungují neobyčejně neefektivně. Dokázali to na základě tajných interních dokumentů podniku British Steel. Soud televizi Granada nařídil, aby odhalila své zdroje. Granada TV to odmítla.

Především v důsledku tohoto případu zavedla v roce 1981 Margaret Thatcherová nový zákon o pohrdání soudem. Toto je zvlášť aktuální pro Českou republiku. Zákon o pohrdání soudem je pokrytecký. Podle vlády prý poskytuje novinářům právo odmítnout zveřejnit své zdroje. Jenže toto právo je v odstavci deset omezeno ustanovením, že právo neplatí v případech, kdy jde o národní bezpečnost, o veřejné nepokoje, zločin či o zájem spravedlnosti. Problém je, že i ten nejnezkušenější britský soudce dokáže navléci každý případ novinářského utajování zdrojů na jednu z těchto čtyř výjimek.

Od roku 1981 se vyskytlo několik případů, kdy byli na novináře vyvinut velký tlak, aby zveřejnili it své zdroje. List Guardian otiskl v první polovině osmdesátých let důvěrné dokumenty z ministerstva obrany o tom, že v Británii mají být rozmístěny jaderné střely s plochou dráhou letu typu cruise. Vláda požadovala, aby jí dokumenty Guardian vydal. A Guardian to ostudným způsobem skutečně učinil, místo aby je zničil. Mladá úřednice, která dokumenty listu Guardian anonymně poslala, Sarah Tisdallová, byla odsouzena na celou řadu měsíců do vězení. Guardian pak vzal věc k soudu, ale u všech soudních instancí prohrál.

Jiným případem byl novinář z listu Independent, Jeremy Warner, který získal tajné informace o tzv. insider dealing, nezákonném prodeji akcií na základě protekčních informací. Šlo zcela zřejmě o informace z velmi vysokého zdroje na ministerstvu průmyslu a obchodu. Warner odmítl informace vydat, věc šla k soudu. Warner u všech instancí prohrál: List Independent musel zaplatit pokutu 20 000 liber.

Nejsložitější je případ mladého novináře Billa Goodwina. Čekáme nyní každým dnem na verdikt Evropského soudního dvora. Goodwin prohrál u všech britských odvolacích soudů, a byl pokutován za odmítnutí zveřejnit důvěrné zdroje v případě ostudných komerčních praktik částkou 5000 liber. Goodwin, velmi mladý novinář, který pracoval v oblasti žurnalistiky jen tři měsíce, jednal velmi pevně a naprosto odmítl poddat se nátlaku.

Historie tohoto problému v Británii má tedy dvě etapy. Před rokem 1981 neexistoval v této věci žádný zákon a situace byla dosti dobrá. Od roku 1981 existuje údajná právní ochrana pro novináře formou zákona o pohrdání soudem, ale tato "ochrana" je pro britské novináře vlastně past.

Nedá se očekávat, že by labouristé, vyhrají-li příští volby, v této věci udělali něco podstatnějšího. Labouristická strana záležitosti vůbec nerozumí. Labouristé se podle zkušeností britského Národního svazu novinářů stavějí k otázkám svobody projevu a tiskové svobody nepřátelštěji než Konzervativní strana. Jedinou naději vkládáme v rozhodnutí Evropského soudního dvora.

Ať se stane cokoliv," zdůraznil Jake Eccleston, "britští novináři prostě nebudou úřadům poskytovat své zdroje. Je to naprosto zásadní věc. Nemá totiž vůbec cenu dělat novinářskou práci, budou-li muset novináři odhalovat zdroje svých informací.

Co by měli dělat čeští novináři v úsilí o ochranu svých zdrojů? Jake Eccleston odpověděl: "Pro mě jako byrokrata, který sedí v pohodlné kanceláři, je to jistě velmi lehké říci. Jsem však přesvědčen, že by čeští novináři měli být odhodláni jít v této věci do vězení. Novinářům totiž nakonec nezbývá nic jiného. Samozřejmě, bylo by lepší, kdyby politikové uznali, proč je špatné nutit novináře nechat se v zájmu utajení svých zdrojů odsuzovat do vězení. Novináři, kteří jsou odhodláni jít za etiku své profese do vězení, se stávají součástí malé, ale velmi vznešené skupiny lidí. Protože jinak nemá cenu předstírat, že v zemi existuje svoboda tisku. Nemá cenu předstírat, že v zemi existuje demokracie. Protože země, které vězní své novináře za to že utajují zdroje svých informací, to nemyslí vážně ani se svobodou tisku, ani s demokracií."

24.10.1995

Publikace Ochrana zdrojů: mezinárodní přehled novinářské a právní praxe (Protection of Sources: An International review of journalistic and legal practice, autorka: Patrician Wilhelmová, The Norwegian Institute of Journalism, Fredrikstad, Norsko, 1988, ISBN 82-7147-065-5 ), kterou společně vydaly Norský ústav pro novinářství a Mezinárodní federace novinářů pro organizaci UNESCO, analyzuje situaci v 25 zemích světa. Zjišťuje, že ve čtrnácti z těchto zemí je právo novinářů na ochranu svých zdrojů do určité míry garantováno. V sedmi z těchto zemí je toto právo definováno zákonem. Jde o Rakousko, Dánsko, Egypt, Německo, Velkou Británii, Švédsko a Spojené státy. V jiných zemích je právo novináře utajovat své zdroje buď nepřímo uznáno v ústavě, anebo je zaručeno etickým profesním kódem anebo dohodou se sdělovacími prostředky.

V úvodu k publikaci se praví: "Právo novináře na utajení svých zdrojů nepovažuje Mezinárodní federace novinářů za pouhé právo, ale za novinářovu povinnost. Je nedílnou součástí novinářovy povinnosti poskytovat veřejnosti svobodně získávané informace. Tam, kde jsou k dispozici sdělovacím prostředkům jen oficiální informace, novinář se stává hlásnou troubou vlády. Toto pojetí tiskové svobody nemá nic společného s právem veřejnosti být svobodně informován a utvořit si vlastní názor.

V článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv je psáno: "Každý má právo na svobodu názoru a výrazu. Toto právo zahrnuje svobodu zaujímat jakýkoliv názor a vyhledávat, dostávat a sdělovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky bez ohledu na hranice."

Publikace UNESCO, Norského ústavu pro novinářství a Mezinárodní federace novinářů však konstatuje, že kdykoliv se toto právo střetává s kolektivními právy - právem na národní bezpečnost či právem na výkon spravedlnosti, nebo s individuálními právy jako je právo na soukromí, je zřejmé, že právo veřejnosti na svobodný přístup k informacím nepovažují soudy ani vlády za nejdůležitější prioritu.

V Rakousku, v Dánsku, v Egyptě, v Německu, ve Velké Británii, ve Švédsku a ve Spojených státech existuje zákon, který dává novinářům právo neposkytovat soudu informace o svých zdrojích. V pěti zemích, totiž v Rakousku, v Dánsku, v Egyptě, v Německu a ve Švédsku zákon státním úřadům výslovně zakazuje provádět oficiální prohlídky na novinářově pracovišti či v jeho bytě.

V jediné zemi, a to v Rakousku, je právo novináře na ochranu svých zdrojů absolutní. Ve všech ostatních zemích je toto právo nějakým způsobem omezeno, poukazem na zájem národní bezpečnosti, veřejného pořádku, a na požadavky spravedlnosti.

Novináři mohou být za odepření informací o svých zdrojích pokutováni anebo v devíti zemích odsouzeni do vězení.

V Rakousku existuje zákon o ochraně novinářských zdrojů už déle než 60 let. Od 1. ledna 1982 je v platnosti nový, zpřísněný zákon, podle něhož mají novináři právo odmítnout svědčit u soudu či při vyšetřování. Totéž právo mají i majitelé sdělovacích prostředků, šéfredaktoři a všichni pracovníci v oblasti sdělovacích prostředků či informací.

Francouzské zákony neposkytují novinářům právo na ochranu svých zdrojů a naopak jim ukládají povinnost veškeré své informace zveřejnit. Francouzská policie smít provádět v bytech a na pracovištích novinářů prohlídky.

V Německu mají novináři od roku 1949 relativně široké právo na ochranu svých zdrojů. Z práva jsou vyčleněny některé kriminální případy a otázky národní bezpečnosti.

V Itálii není právo zaručeno zákonem, ale je součástí statutu novinářské organizace, a základní zásadou její profesní etiky. Italské soudy však toto ustanovení nepovažují za právně závazné. V minulých letech byla v Itálii zatčena celá řada novinářů za to, že odmítli zveřejnit své informační zdroje.

V Japonsku sice nemají novináři podle zákona právo na utajování svých zdrojů, ale soudy je v občanských sporech plně uznávají. Kromě toho existuje v Japonsku dlouhá tradice utajování novinářských zdrojů.

Španělská ústava z roku 1978 výslovně uznává právo novinářů na utajování informačních zdrojů. Je to první taková ústava v Evropě. Dosud však nebyly schváleny konkrétní zákony, které by toto právo řádně garantovaly.

Švédsko má zákon o svobodě tisku už od roku 1766. Kapitola číslo tři dnes platného zákona o svobodě tisku z roku 1949 výslovně zakazuje novinářům i všem pracovníkům sdělovacích prostředků, včetně provozních pracovníků, zveřejnit jakékoliv informace o novinářských informačních zdrojích. Zákon také výslovně vládě zakazuje, aby se vůbec pokusila vyšetřováním zjišťovat původ důvěrných informací. Výjimkou jsou však případy, kdy úředník zveřejní tajný dokument a dopustí se tak trestného činu.

Ve Spojených státech platí zvláštní novinářské právo neprozrazovat důvěrné zdroje informací . Americká ústava zahrnuje právo na svobodu tisku a na spravedlivé soudní řízení. Tam, kde si tato práva protiřečí, musí rozhodnout soud. Podle zákona musejí svědčit u soudu všichni američtí občané bez rozdílu, ale už od konce devatenáctého století je pod tlakem novinářů v mnoha amerických státech uznáváno různou měrou výsadní právo žurnalistů na utajování informací. Ne všude jsou tyto místní zákony stoprocentně efektivní.

Jan Čulík