(Svobodné slovo 23. května 1996)

"Mistrovským tahem Václava Klause byla hromadná privatizace, uskutečněná v ČR v letech 1992 - 1994,? sdělil v minulých dnech agentuře Reuter pro předvolební analýzu české situace Jiří Pehe, známý odborník z pražského ústavu Open Media Research Institute.

Více než šest miliónů českých občanů obdrželo v rámci privatizace téměř úplně zadarmo kuponové knížky, které si mohli proměnit v akcie ve státních podnicích podle vlastního výběru. "O ekonomické výhodnosti privatizace se stále ještě diskutuje,? uvedl dále Pehe. " Politicky to byl nicméně obrovský úspěch. Klaus zagangažoval na svou stranu šest miliónů lidí, učinil je závislé na jeho politice a zároveň tím vytvořil v České republice jednu obrovskou školu o tržním hospodářství,? konstatoval Jiří Pehe.

Dostali však skutečně Češi od Václava Klause privatizací velké množství majetku zadarmo? Jedno anglické přísloví říká: "There is no such thing as a free lunch?- česky asi "Nemylte se, na světě není nic zdarma.?

Londýnský ekonom František Nepil, odborník na kapitálové trhy a důchodové zabezpečení, argumentuje, že státní majetek v Československu byl za čtyřicet let existence komunistického režimu vybudován především z úspor československých občanů u státu na stáří.

Z hrubého příjmu lidí v Československu stát dlouhá léta odebíral určité procento daní, případně příspěvků na důchodové zabezpečení. Zejména v padesátých letech bylo toto zdanění velmi vysoké. Komunistický stát s těmito penězi disponoval, značnou část z nich proplýtval (proto je v ČR dnes životní úroveň nižší než například v Rakousku), ale určité procento nutně investoval - do infrastruktury, do podniků, do silnic - třeba do výstavby pražského metra.

Ve standardní západní zemi tvoří úspory občanů na stáří přibližně sedmdesát procent majetku na domácím kapitálovém trhu - jinými slovy sedmdesát procent bohatství v každé zemi. Stát musí bezpodmínečně občanům po odchodu do důchodu vyplácet starobní zabezpečení. Taková pohledávka existuje i v České republice. Ani český stát ji neodmítá hradit: důchody starým občanům dnes platí z daní občanů mladších.

Nepil argumentuje, že vláda neměla právo v privatizaci státní podniky rozdávat, protože jí nepatřily: patřily občanům s nárokem na důchodové zabezpečení. Stát si nesmí dělat s našimi úsporami, co chce.

Na jedné straně existoval velký státní majetek, na druhé straně velká státní důchodová pohledávka. Obě strany rovnice bylo možno výhodně spojit. Nepil tvrdí, že státní majetek mohl a měl být zprivatizován uvolněním existujících občanských důchodových pohledávek, které si stát podržuje dodnes, na český kapitálový trh. Kapitálový trh by se oživil. Rychle by vznikly soukromé důchodové fondy, které by za uvolněné pohledávky zakoupily státní podniky. Státní důchodové zabezpečení by bylo zrušeno - stát by ovšem fungování nových soukromých důchodových fondů pojistil, aby se nikdo nemohl octnout bez penze. Tento způsob privatizace by býval měl pro Českou republiku celou řadu obrovských výhod. Mimo jiné by se podstatně snížilo přerozdělování národního důchodu státem, což vede k rychlému hospodářskému rozvoji. Lidem v ČR by se byly podstatně snížily daně.

Vzhledem k tomu, že byl majetek v české privatizaci rozdán, rozsáhlá důchodová pohledávka, dosahující přibližně 3000 mld Kč (jak přiznává i ministerstvo práce a sociálních věcí) nemůže být už uhrazena státním majetkem (lze dokázat, proč měl státní majetek hodnotu blízkou právě hodnotě státní důchodové pohledávky) a bude muset být i nadále hrazena z daní českých daňových poplatníků. Právě proto jsou daně v České republice relativně velmi vysoké.

Výše popsanou privatizační metodu úspěšně použila celá řada jihoamerických zemí, mezi nimi Chile, Argentina a Peru. Model se nyní chystají aplikovat i Ekvádor, Paragua a Nikaragua. Do Chile si jezdí v této věci pro rozumy odborníci ze zemí tak vzdálených, jako je Čína, Polsko, Indonésie a Kanada.

Fascinující je, že v České republice nebylo až donedávna o této privatizační metodě možno zahájit veřejnou diskusi. Dlouho v ČR existovala "jediná možná privatizační cesta? - o alternativách se prostě nemluvilo. Možná že ke škodě země? Hospodářské noviny otiskly na toto téma Nepilův článek teprve 4. října 1995, šest měsíců poté, co o problematice psal František Nepil v britském ekonomickém listě Financial Times.

V poslední době se konečně našel prostor k debatě o tomto pravicovém, antietatistickém hospodářském řešení na stránkách dvojměsíčníku Listy. Diskuse na toto téma v něm probíhá od čísla 6/1995. Nejnověji celou věc podrobně, jasně a srozumitelně vysvětluje František Nepil v květnovém čísle Listů, které vychází v těchto dnech. Pro každého občana, který půjde v Čechách v těchto dnech k volbám, je Nepilova argumentace velmi zajímavým čtením.

Nedávno označili v Listech činitelé zastávající názory české vládní koalice (Tomáš Ježek, Petr Čermák, Ivan Štern) "jihoamerickou privatizační metodu? zesoukroměním státních důchodových pohledávek za "blábol?. Britští politikové naproti tomu ji berou trochu vážněji. Frank Field, labouristický předseda britského parlamentního výbru pro sociální zabezpečení, mi řekl: "Navrhuji, abychom takovýmto způsobem zesoukromnili dosavadní státní důchodové zabezpečení v Británii.?

Jan Čulík

Je zajímavé, jak obtížně pronikají některé zahraniční informace do České republiky. Po návratu Václava Havla z Jižní Ameriky citovaly české sdělovací hlavně výroky českého prezidenta, který s potěšením zjistil, že je na jihoamerickém kontinentě Česká republika relativně dobře známá a že existují předpoklady pro hospodářskou spolupráci.

Do jaké míry se ale česká delegace poučila na jihoamerickém kontinentě o tamějších hospodářských reformách? Chile proslula po celém světě radikálním, spravedlivým a velmi jednoduchým systémem privatizace státních podniků prostřednictvím zesoukromění pohledávek na starobní důchod, které mají občané u státu. Studovala česká delegace v Chile historii a výsledky tohoto projektu , tak jak to činí podle nedávného článku v listě Financial Times odborníci "ze zemí tak vzdálených jako je Čína, Polsko, Indonésie a Kanada?? V rozhovoru pro Svobodné slovo se vyjádřil Vladimír Dlouhý jen, že v Chile došlo k transformaci ekonomiky směrem od státního dirigismu "trochu jinak než v ČR?.

V tom je ale právě podstata věci, které se ministr Dlouhý umně vyhnul. Kdyby bývala ČR použila k privatizaci státního hospodářství chilského modelu, nevznikla by dnešní složitá situace, "privatizace-neprivatizace?, kdy jsou takzvaně zesoukroměné podniky majetkem českých bank, do značné míry kontrolovaných státem. Neexistoval by problém špinavých peněz, protože by si v konkurenci s obrovskými částkami důchodových obligací majitelé finančních prostředků z komunistické éry při nákupu podniků na trhu ani neškrtli. Jedinci s exkluzívními eknomickými informacemi by se bývali nemohli na privatizaci obohatit.Snížení daní a přerozdělování národního důchodu státem by vedlo k rychlému hospodářskému růstu.

Od roku 1990 upozorňoval na výhody chilské metody privatizace české hospodářské odborníky a politiky londýnský ekonom a specialista na kapitálové trhy František Nepil. Chtěl o věci vyvolat v ČR veřejnou debatu. Mluvil však k hluchým uším a slepým očím. Že by to bylo proto, jak napsal nedávno v tomto listě v pozoruhodném článku Čestmír Hofhanzl, poslanec vládní ODA (!), že "si skupinka několika lidí vymyslela a prosadila transformaci celého hospodářského odvětví tak, aby ji mohla zneužít ke svému prospěchu??

Československo s totálně zestátněnou ekonomikou bylo po pádu komunismu v situaci, kdy mohlo privatizací prostřednictvím zesoukromění důchodových pohledávek občanů u státu rychle stimulovat výrazný hospodářský růst.Celá závažná problematika je podrobně vysvětlena v diskusi v dvojměsíčníku Listy, kde se táhla po několik čísel od čísla 6/1995. Tomáš Ježek nazval v Listech č. 1/1996 chilskou privatizační metodu "blábolem?; Františka Nepila, který ji z Londýna prosazoval, "lidovým léčitelem?.

Vracím se k problematice proto, že se ve Británii se o chilské privatizační metodě velmi seriózně diskutuje. Fascinuje mě kontrast s výroky Tomáše Ježka.

3. října uveřejnil v deníku Guardian v rámci probíhající debaty Labouristické strany o reformě starobních důchodů a sociálního zabezpečení poslanec Frank Field, předseda parlamentního výboru pro sociální zabezpečení britské Dolní sněmovny, článek s názvem "Jihoamerická lekce, z níž by se měli poučit ministři?. Cituji:

"Dolní sněmovna financovala náš výbor, aby zkoumal možnosti reformy penzijního systému v zahraničí. Letos v létě jsme cestovali do Chile a Argentiny. V Británii i jinde existují vlivné skupiny odborníků, kteří prosazují přijetí chilského modelu privatizace důchodového zabezpečení. Chile zlikvidovala státní systém starobních důchodů. Vyplatila všem zaměstancům, kteří si platili důchodové příspěvky ve státním systému, státní obligace, investovatelné do nových soukromých důchodových fondů. Tyto obligace si chilští občané mají právo proměnit v peníze po dosažení důchodového věku.

Existující státní občanské důchodové pohledávky byly investovány do rozsáhlého programu privatizace ekonomiky. Nové soukromé důchodové fondy nakoupily za důchodové pohledávky občanů státní podniky. Důchodové fondy privatizací rychle zbohatly.

Revoluční chilský privatizační model je naprosto jednoduchý,? píše dále Frank Field v listě Guardian. "Zaměstnanci, kteří se na modelu podílejí - v Chile je to šedesát procent občanů v pracovním procesu - odvádějí na důchod do soukromého důchodového fondu třináct procent svého platu, dvě procenta na jeho správu a jedno procento na jeho pojištění.? (Přitom se jim přirozeně snížily daně.)

"Nejdůležitějším poučením z Chile je toto,? zdůrazňuje Frank Field. "Občané, kteří si platí na důchod, sami vlastní své důchodové fondy. Každý přispěvatel přitom ví, jak růst hospodářství jeho země ovlivní výši jeho starobního důchodu anebo dobu, kdy bude moci odejít do penze.

Kdyby byla tato metoda užita v Británii, pravděpodobně by to v naší zemí způsobilo hospodářský zázrak: lidé by totiž usilovali o co nejvyšší penze zvýšenou pracovní výkonností ,? uzavírá svůj článek Frank Field.

Všechny světové ekonomiky stojí dnes před zásadním úkolem zreformovat sociální a starobní zabezpečení, které zatěžuje státní rozpočet obrovským břemenem. Tím, že Československo začátkem devadesátých let ignorovalo výhody privatizace ekonomiky prostřednictvím zesoukromění občanských důchodových pohledávek, nechalo si zřejmě ujet vlak. Nebo že by Československo nedokázalo realizovat reformní program, který úspěšně zavedla rozvojová Chile a po ní další země?

Jan Čulík

Všechny evropské země nyní zápolí s finanční časovanou bombou: nezvládnutelným růstem starší populace, jejíž starobní a sociální pojištění bude v následujících desetiletích stále těžším břemenem pro stále menší počet mladších občanů, činných v pracovním procesu. I sílící konkurence v důsledku globalizace ekonomiky vede k tomu, že nebude možno v budoucnosti plně financovat starobní důchody, sociální podporu a zdravotnictví z daní či sociálních dávek, vybíraných od občanů státem, tak jak to bylo dosud.

Britští politikové nyní navrhují radikální reformu sociálního a starobního zabezpečení. Jejím hlavním autorem je labouristický poslanec Frank Field, předseda parlamentního výboru Dolní sněmovny pro sociální zabezpečení. Reforma, kterou navrhuje Field, by poskytla dalším mnoha miliónům britských občanů druhé, privátně financované starobní důchody, restrukturalizovala by podporu v nezaměstnanosti a vytvořila by nové národní pojištění pro péči o staré a nemocné lidi v domovech důchodců a pečovatelských institucích. Reforma by také umožnila dlouhodobě nezaměstnaným, aby využívali sociální podpory v nezaměstnanosti jako příspěvku na rekvalifikační kursy.

Celý nový balík sociálního zabezpečení by stál asi o 3 miliardy liber (120 miliard Kč) více než dosavadní britské sociální zabezpečení. Jeho součástí by však byly i "dramatické finanční transfery? mezi daňovým rozpočtem a rozpočtem na sociální zabezpečení. Tyto transfery by umožnily i většině Britů s nízkými příjmy vlastnit své příspěvky na starobní a sociální zabezpečení, které dosud spravoval stát. Tyto příspěvky by si občané investovali do soukromého sektoru, prostřednictvím soukromých finančních institucí na kapitálový trh, který by za jejich peníze zakoupil akcie britských podniků. Britští občané by tím vlastní, soukromé penze.

Reforma je v tomto ohledu inspirována jihoamerickou metodou zesoukromění občanských důchodových obligací u státu, za něž si pak soukromé důchodové fondy zakoupily státní podniky, které tak byly velmi efektivně zprivatizovány. Uvolnění občanských důchodových pohledávek do tržní sféry vedlo v Peru, v Chile a v Argentině k podstatnému oživení kapitálového trhu. Pro ČR navrhoval tuto metodu od r. 1990 londýnský kapitálový odborník českého původu František Nepil, avšak bezvýsledně.

Reformní balík, který připravil pro Británii Frank Field, by znamenal dramatický pokles daní. Vzniklo by nové nejnižší daňové pásmo, pětiprocentního zdanění platů. Standardní daň 24 procent, která se nyní v Británii platí z průměrného příjmu, by byla snížena na 19 procent a nezdaňovaný příjmový základ, který je dnes v Británii 3768 liber ročně, by se zvýšil o 400 liber. To by umožnilo, aby polovina obrovského ročního rozpočtu britského státního zdravotnictví (36 miliard liber) byla hrazena už nikoliv z daní, jako dosud, ale z rozpočtu sociálního pojištění, které by bylo sníženo z nynějších 11 procent na pouhých 7 procent.

Navzdory rozsáhlému snížení daní zahrnuje nový reformní sociální balíkpovinné pojištění pro případ nezaměstnanosti, pečovatelskou penzi a zdravotní pojištění, a to i pro nejchudší zaměstnance. Lidé, kteří vydělávají více než 100 liber týdně, by si však museli povinně financovat druhou, soukromou penzi. Lidé s podstatně vyššími příjmy než je průměr by platili o něco vyšší sociální dávky než dosud.

Feildovy reformy také navrhují zrušit nynější britské granty na vysokoškolské studium, na něž má právo každý britský občan, a proměnit je v půjčky, splatitelné prostřednictvím sociálního pojištění.

Reformy mají podporu vedení Labouristické strany . Úřad Tonyho Blaira je tento týden charakterizoval jako "stimulující příspěvek k debatě?. Mohly by snad stimulovat debatu i v ČR. Podrobnosti jsou obsaženy v publikaci How to Pay for the Future, kterou je možno objednat v Institute of Community Studies, 18 Victoria Park Square, London E2 9PF. Cena publikace je 40 liber pro instituce, 10 liber pro jednotlivce.

Jan Čulík (vyšlo v mírně zkrácené formě ve Svobodném slově, 22. října 1996)

Všestranický výbor britské Dolní sněmovny vydal analýzu, v níž varuje, že přijme-li Británie jednotnou evropskou měnu, bude to znamenat, že britští daňoví poplatníci budou muset z vlastní kapsy přispívat na důchody starých lidí v zemích jako je Německo či Francie (později přirozeně i Česká republika).

V těchto zemích existují totiž obrovské takzvané "nefinancované? státní důchodové obligace, totiž státní pohledávky na starobní důchody, které musejí hradit penzistům mladší občané z daní. Přijme-li Británie jednotnou evropskou měnu, bude to podle parlamentní analýzy znamenat, že britští občané v pracovním procesu budou muset přispívat svými daněmi na penze lidí s tímto zastaralým, státním starobním zabezpečením. V Británii je státní pohledávka na starobní důchody relativně malá, protože občané tam dnes spoléhají především na soukromé penze. Parlamentní výbor Dolní sněmovny požaduje, aby se stal objem státních důchodových dluhů pro každou členskou zemi EU novým měřítkem, podle něhož by měly být posuzovány země, žádající o přičlenění k jednotné evropské měně.

Mají-li totiž země státní důchodovou pohledávku, nemá smysl předstírat, že mají vyrovnaný rozpočet. Analýza výboru argumentuje, že míra státních důchodových obligací dosahuje po celé Evropě výše nejméně 10 000 miliard liber (cca 400 000 miliard českých korun) To je obrovský, pro každé hospodářství ochromující dluh. Britský parlamentní výbor požaduje, aby byly vlády členských zemí EU nuceny ročně veřejně zveřejňovat výši tohoto dluhu. Čím vyšší má země státní důchodové obligace vůči občanům, tím méně je podle britského parlamentního výboru připravena na přijetí jednotné evropské měny. Britská strana poukazuje na to, že v této záležitosti prý vládne po celé Evropě "konspirace ticha? a že je nutno o věci začít otevřeně hovořit.

Je velmi pravděpodobné, že se proti tomuto požadavku zvedne v zemích jako je Francie či Německo odpor. Pokud by své závěry, které se zdají být ekonomicky a finančně naprosto přesvědčivé, prosadíl britský parlamentní výbor v celoevropském kontextu, mohlo by to znamenat, že i Česká republika, která má také velkou státní důchodovou pohledávku, bude nacházet cestu do struktur Evropské unie složitěji, než jak by tom bylo, kdyby bývala zprivatizovala státní majetek prostřednictvím zesoukromění občanských důchodových pohledávek. Toto skutečně pravicové řešení by bývalo oživilo český kapitálový trh velkým množstvím kapitálu, snížilo by občanům daně a zároveň by bývalo pokleslo přerozdělování státních prostředků vládou. To vždycky vede k bouřlivému hospodářskému rozvoji.

Mnohé země se nyní snaží řešit problém obrovské státní důchodové pohledávky starobních penzí. Mimo jiné se rozhodlo podle informací listu Financial Times z 30.10. zprivatizovat svůj systém důchodového zabezpečení nyní i Polsko. Soukromé důchodové zabezpečení bude povinné pro čerstvé absolventy škol, právě vstupující na pracovní trh, pro zaměstnance do 50 let bude dobrovolné a starší občané zůstanou ve státním systému.

Zajímavé je, že se podle deníku Financial Times v Polsku debatuje o tom, jak pro privatizaci penzí nejvýhodněji využít státní podniky. Diskutuje se o tom, zda státní podniky prodat a výtěžek dát soukromým důchodovým fondům, čímž by se oživil kapitálový trh, anebo poskytnout důchodovým fondům přímo správu celých podniků. Je to tedy varianta úspěšného jihoamerického privatizačního modelu, který od roku 1990 marně navrhoval české vládě londýnský ekonom, odborník na kapitálové trhy a důchodové zabezpečení František Nepil.

Jan Čulík (vyšlo ve zkrácené verzi ve Svobodném slově, 5.

listopadu 1996)