Dva články o Madeleine Albrightové, Američance českého původu, kterou Bill Clinton jmenoval do funkce amerického ministra zahraničních věcí

Independent on Sunday, 8. prosince 1996:

Můj komentář: Kéž by byly české noviny natolik odvážné, aby začaly vycházet ve velkém formátu a byly schopné na závažná témata přinášet tak vynikající, hloubkové analýzy, jako je tato:

Evropští diplomaté u OSN mají pro Madeleine Albrightovou dvě přezdívky. Jednou z nich je Halfbright (chytrá jen napůl). Druhou je Not-at-Albright (vůbec ne chytrá).

Avšak americká velvyslankyně u Spojených národů se směje naposled, a tedy nejlépe. Ti, kdo Albrightové nadávají, zůstávají diplomaty. Ona sama se brzo stane nejmocnější ženou v historii Spojených států. Bill Clinton ji minulý týden jmenoval svou budoucí ministryní zahraničních věcí. Teoreticky je tedy Albrightová čtvrtou kandidátkou v pořadí na místo samotného amerického prezidenta.

Zcela zjevně je na této dámě něco více, než čeho si povšimli evropští posměváčci, skupina mužských cyniků, které Albrightová ohrožuje hned ze dvou směrů. V době, kdy je v OSN jediná supervelmoc, a jsou to Spojené státy, americký zástupce či zástupkyně u OSN nutné vyvolává od mezinárodních kolegů v této organizaci závist. Jmenovat velvyslankyní USA u OSN ženu, je jako nasypat zahraničním diplomatům sůl do rány.

Albrightová se ovšem během svých čtyř let u OSN zrovna nesnažila zabraňovat tomu, aby se mohla stávat terčem vtipů. Její chování necharakterizuje vždy taková vážnost, jakou vštěpují diplomatům na britském či na francouzském ministerstvu zahraničních věcí. Připomeňme například, jak oslavovala Clintonovo volební vítězství. V úřadovně Rady bezpečnosti OSN Albrightová kroutila boky a chytala se za zadek: tancovala podle španělského tanečního hitu La Macarena. Anebo jak zaútočila na Castrův režim v únoru, když kubánské letectvo sestřelilo dvě lehká letadla, dvou kubánských emigrantů, žijících v Miami. "Otevřeně řečeno, to není cojones, to je zbabělství," řekla v Radě bezpečnosti. Výraz cojones přeložily americké sdělovací prostředky zdvořile jako varlata, ale ono to znamená "kulky".

Celá řada španělsky mluvících diplomatů konstatovala, že jsou šokováni, šokováni. Avšak jakkoliv neženský a vulgární byl tento výrok, ukázalo se, že byl geniální. Není to přehnané říci, že právě tento výrok zřejmě zajistil Albrightové nominaci na funkci amerického ministra zahraničních věcí. Prezident Clinton totiž zjistil, že konzervativní kubánští emigranti na Floridě jsou skupinou voličů, jejichž podporu potřebuje. Pochválil Albrightovou za "pravděpodobně nejefektivnější jednořádkový výrok v historii celé jeho zahraniční politiky."

O několik týdnů později se Albrightová a prezident Clinton společně objevili na stadiónu Orange Bowl, v Miami. Promluvili tam ke shromážděným 60 000 kubánských emigrantů. Albrightová se pokoušela promluvit, avšak její slova zanikala ve skandování davu: Madeleine, libertad!, Madeleine, svobodu! Clinton, kterého sotva měsíc předtím kritizovali kubánští Američané, že zaujímá vůči Castrovi příliš chabý postoj, byl v sedmém nebi. "Připadalo nám, že Madeleine kandiduje na starostu Miami," řekl pak.

Clinton vyhrál Floridu, která bývala republikánskou pevností. Je možné, že loajalita Albrightové způsobila, že se mu podařilo získat určité množství rozhodujících volebních hlasů i v jiných státech. Albrightová se pak rychle projevila jako učelivou žačkou clintonovské politiky podle hesla "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". Albrightová byla hlasem předvolební kampaně, podle něhož je Clintonova vláda proti OSN, ale vlastně zase ne. Albrightová nekritizovala samotnou OSN, ale udělala obětního beránka z Boutrose Ghálího, o němž sama ještě před dvěma lety prohlašovala, že je to člověk kterého by byla schopna "skutečně obdivovat".

Diplomati u OSN, i ti, kteří souhlasí, že Boutros Ghálí jako generální tajemník selhal, byli šokováni primitivním způsobem, jímž bojovala Albrightová za jeho odstranění. Ale, jak se zdá, Albrightová zvítězila. A i kdyby, jak se mnozí obávají, byl následník Boutrose Ghálího katastrofickým fiaskem, v krátkodové perspektivě dosáhl Bílý dům toho, co chtěl. Clintonovi se podařilo prostřednictvím Albrightové neutralizovat republikánská tvrzení, že USA v OSN neprosazuje americké zájmy. Jesse Helms, arcikonzervativec, který předsedá senátnímu výboru pro zahraničníc styky, konstatoval ve čtvrtek, po jmenování Albrightové, že je to tvrdá a odvážná dáma.

Ukázalo se, že údajný nedostatek diplomacie Albrightové, považovaný u OSN za slabost, je na domácí americké scéně naopak silou. Clintona příliš nezajímalo, jestli urazí citlivost Londýna, Paříže nebo Kigali, když si zvolil Albrightovou pro místo ministra zahraničních věcí a nikoliv takové autority, jako Richard Holbrooke anebo George Mitchell. Clinton jednal podle potřeb Washingtonu. Odměňoval loajalitu a osobnost, schopnou být platným členem jeho politického týmu. Jsou to dvě vlastnosti, které bude Clinton velmi potřebovat, až se v příštích měsících octne pod silným tlakem ohledně aféry Whitewater a dalších svých údajných přečinů.

A tím, že vybral Albrightovou pro funkci ministr zahraničních věcí, odměnil Clinton bezpochyby i americké ženy za to, že pro něho v prezidentských volbách hlasovaly v tak velkých počtech.

Madeleine Albrightová je podle vlastního přiznání "tělem a duší politička". Lituje, že nikdy nekandidovala ve volbách na žádnou funkci. Avšak není žádnou bezkrevnou washingtonskou byrokratkou. Jako Clinton, také tělem a duší politik, Albrightová vidí vysokou funkci jako příležitost k tomu činiti dobro. Hovoří jazykem, který mnozí dnes považují za nemoderní. Chce prosazovat americkou zahraniční politiku založenou na pevných morálních zásadách. Netajila se s tím, že byla nešťastná, z váhavosti politiky Bílého domu ohledně Bosny. Byla si vědoma, že bosenští Srbové jsou agresoři, a vášnivě usilovala o tom, aby v Bosně Amerika vojensky zasáhla už dlouho předtím, než se to stalo konvenčním postojem. Colin Powell zazanamenává ve svých memoárech debatu o vojenských otázkách na vysoké úrovni, kdy Albrightová náhle vybuchla: Jaký má smysl mít tuhle superarmádu, o níž nám tady pořád povídáte, když ji nemůžeme použít?

Množství energie, které Albrightová užívala při prosazování svých názorů ohledně Bosny použila také s osobním nasazením u OSN v úsilí ustavit mezinárodní tribunál pro válečné zločince. Toto osobní nasazení vyplývá ze zvlášť dramatického dětství Albrightové.

Narodila se v Praze jako dcera diplomata v roce 1937. Uprchla s rodiči před nacistickou okupací a strávila válečná léta v Londýně. Po válce byl jmenován její otec, Josef Korbel, pracovníkem velvyslanectví v Bělehradě. Najal si pro dceru guvernantku, protože chtěl, aby nebyla postižena nákazou komunistického vzdělání. Když jí bylo deset, poslal ji do soukromé školy ve Švýcarsku, kde se naučila francouzsky. Anglicky a česky už uměla. Následujícího roku, 1948, převzali komunisté v Československu moc a rodina uprchla do Spojených států.

Vzpomínky na útěk před nacismem a před komunismem Albrightovou nikdy neopustily. Neustále opakuje: Pro některé lidi je historickým kontextem Vietnam. Pro mě je to Mnichov. Dále říká. Pro mě jsou Spojené státy naprosto nenahraditelnou zemí.

Nenahraditelná pro Albrightovou ve smyslu mocnosti pro dobro. To ovšem neznamená, že se svět bude muset připravit na čtyři roky americké zahraniční politiky, která bude něco jako dílo sociálních pracovnic. Washington po ukončení studené války se velmi obává jakéhokoliv angažmá v zahraničí, pokud by vyloženě nešlo o ohrožení národního zájmu. Albrightová se je dobře vědoma tohoto konsensu.

Clinton na ní asi bude spoléhat, aby navigovala s inteligentní, praktickou opatrnosí mezi Scyllou a Charybdou Senátu a Sněmovnou reprezentantů, jimž oběma dominují Republikáni. Velkým kladem Albrigtové pro Clintona totiž je, že Albrightová dobře rozumí Washingtonu. Tento klad převažuje její zápory jako stratéga kissingerovského ražení. Jak sama přiznala velmi otevřeně nedávno v rozhovoru pro New York Times: "Nejsem diplomat. Jsem tak strašně politická osoba".

Začala se učit o washingtonských politických hrátkách od roku1982, kdy se traumaticky rozvedla s Josephem Albrightem, bohatým majitelem jedněch novin, který náhle oznámil, že Madeleine opouští kvůli jiné ženě. Albrightová a její tři dcery převzaly Albrightův luxusní dům ve Washingtonu proměnily ho v salón vysoce kvalitní zábvy pro nejinteligentnější příslušníky zahraničně politické komunity ve Washingtonu. Albrightová byla aktivní členkou Demokratické strany a působila jako poradce pro otázky zahraniční politiky už v Carterově Bílém domě. Pomáhala v celé řadě neúspěšných prezidentských kampaní. Intenzívně si vytvářela síť spolupracovníků a známých (americké slovo pro tuto činnnost je networking) a brzo byla jmenována profesorkou mezinárodních vztahů na Georgetown University.

V době, kdy Demokraté získali v roce 1992 americký prezidentský úřad, dosáhla Albrightová manévrováním první řady kandidátů na významné politické posty v nové vládě. Dostala místo velvyslankyně USA u OSN, avšak neusnula na vavřínech. Spřátelila se s Hillary Clintonovou, jezdila s ní na zahraniční cesty, a také s oblíbenou filmovou hvězdou Bílého domu, Barbarou Streisandovou, s níž chodí nakupovat. Zajistila, že je na americké politické scéně Albrightová neustále viditelná. Vystupuje s projevy a často v debatních pořadech americké televize. Využila přitom ostýchavosti svého předchůdce, Warrena Christophera. Stala se "soudbitovou královnou americké zahraniční politiky?. (Soundbite je krátký, několikavteřinový výrok, který mohou lehce, bez sestřihu, vysílat televizní stanice ve svém zpravodajství.)

Albrightová byla také velmi kritická ve své kampani, v níž usilovala o nahrazení Christophera. Třikrát až čtyřikrát týdně cestovala mezi New Yorkem a Washingtonem a v Bílém domě se účastnia zasedání Národní rady pro bezpečnost. Jak konstatovala Jeanne Kirkpatricková, americká velvyslankyně v OSN za Ronalda Reagana, "To musíte dělat, abyste si ochraňovali svou mocenskou základnu."

A když zároveň využijete své energie pro budování prezidentovy mocenské základny, může se stát, že se vám splní všechna přání. Před pěti lety, kdy se mohla Albrightová chlubit jen nevýznamným postem za vlády prezidenta Cartera, řekla v interview: "Měla jsem fantastický život. Představte si, že někdo jako já přijel do Ameriky, když mu bylo jedenáct a skončil tím, že pracoval v Bílém domě a měl celou řadu fantastických příležitostí. Já zosobňuju typický americký příběh".

Dnes zosobňuje Albrightová typický americký příběh mnohonásobně. Vděčí za svůj úspěch nikoliv svým schopnostem v oblasti mezinárdní diplomacie, ani - jak sympaticky přiznává - svému intelektu. "Nejsem moc chytrá. Ale pracuju velmi intenzívně."

Dívka z Prahy zaznamenala v Americe triumf, protože všechno dělala americkým způsobem.

Madeleine, královna tvrdosti

(Observer 8. prosince 1996)

Druhé Clintonovo funkční období začíná stejně jako první: Tvrdá, intelektuální žena se bezprecedentně dostává do čela politické scény. Otázka je, zda i Madeleine Albrightová utrpí ponížení a bude muset ustoupit ze slávy tak jako Hillary Clintonová, když se jí nepodařilo zreformovat americké zdravotnictví.

Tentokrát nelze říci, že jediným způsobem, jak se stát nejmocnější ženou v USA je spát s nejmocnějším americkým mužem. Ale kolem nové ministryně zahraničních věcí se zužuje kruh mocných mužů. Postupují velmi opatrně, protože vidí, jak naložila s Boutrosem Ghálím v OSN a jak políčkuje diplomaty, zvyklé na to, že se s nimi zachází s respektem.

Když požadovall Tariq Aziz z Iráku zrušení ropného embarga, Albrightová vyštěkla, že to byl "nejabsurdnější projev, jaký kdy byl v OSN přednesen". Obrátila se stranou a řekla svému poradci Jamie Rubinovi, "a panebože, že je tady v OSN v tomto ohledu konkurence veliká". Když řekl francouzský ministr obrany Francois Léotard, že USA přehánějí vojenské ambice Iráku a že do zahraniční politiky pletou domácí americkou politiku, Albrightová řekla, že je politováníhodné, že čelný ministr významné země má tak nedokonalé informace a že možná francouzské komerční zájmy jsou vysvětlením toho, proč Léotard "omlouvá brutálního diktátora".

Když si stěžovali činitelé OSN a velitelé v Bosně, že americká podpora Bosny produlužuje válku a utrpení, Albrightová odpověděla: "Měli by se upamatovat na to, kdo jim financuje platy".

Kosmopolitní muži v drahých oblecích a vázankách od firmy Hermes nejsou zvyklí na to, aby s nimi někdo takto jednal. Proto se Albrightové začali posmívat, že je Madeleine Half-bright - Madeleine Polochytrá. Jeden dokonce poslal "Královně tvrdost" koště pro čarodějnici. Hrdě ho vystavila ve své kanceláři. Měli jí ale slyšet, co řekla Colinu Powellovi během debaty o Bosně v Radě pro národní bezpečnost: Jaký má smysl mít tuhle superarmádu, o níž nám tady pořád povídáte, když ji nemůžeme použít?

To mu řekla poté, co Colin Powell konstatoval, že srbská armáda je velmi obtížným oříškem, že letecké útoky by v horách kolem Sarajeva k ničemu nebyly, že neexistuje strategie pro odchod západních vojsk z Bosny a že veřejnost trestnou výpravu do Bosny nepodporuje.

"Myslel jsem, že mě trefí šlak," napsal Colin Powell ve svých memoárech. Jeho autoritu nikdo předtím nikdy tak brutálně nezpochybnil. Poradce pro národní bezpečnost Tony Lake záležitost uhladil a konstatoval, že Powell argumentuje přesně tak, jak argumentovali američtí vojenští odborníci v době vietnamské války.

V té chvíli si Albrightová uvědomila, co je hlavním rozdílem mezi ní a americkým zahraničněpolitickým establishmentem, jehož součástí se stala jako profesorka na Škole pro zahraniční vztahy Georgetownské univerzity. Základem jejich jednání je ponížení z vietnamské války. Základem jejího jednání je politika ústupků Hitlerovi při Mnichovu.

"Viděla jsem, co se stane, když dovolíte diktátorovi, aby okupoval kus území jiné země. Ta země se pak zcela rozloží. Pak jsem viděla něco úplně opačného, když se Amerika vložila do války. Pro mě je Amerika vskutku nenahraditelným národem. Nikdy jsem Ameriku neviděla jako imperialistickou či koloniální mocnost, která by zasahovala do záležitostí jiných zemí."

To jsou názory, které Albrightová opakuje v soukromých rozhovorech, ve veřejných projevech a v přednáškách pro studenty na Georgetown University. Tito studenti ji čtyři roky po sobě hlasováním zvolili jako nejoblíbenějšího profesora. Mají ji rádi nikoliv proto, že je módním způsobem feministka - je v městě Georgetow předsedkyní organizace žen v diplomatických službách - ale proto, že je přesvědčena, že zahraniční politika dokáže lidem zlepšit život.

Zahraniční politika z Albrightové dvakrát udělala uprchlíka. Nejprve jako malé dítě musela s rodiči utéci do válečnéh Londýna. Po komunistickém puči v roce 1948 uprchla rodina do USA, kde dostala politický asyl. Josef Korbel se stal děkanem mezinárodních studií na univerzitě v Denveru. Působil jako československý velvyslanec v Jugoslávii a jeho dcera Marie Jana studovala v soukromé škole ve Švýcarsku, kde přijala jméno Madeleine. Příjmení Albright získala sňatkem, hned poté, co dokončila svá studia na Wellesley College. Jako její přítelkyně Hillary Clintonová, Albrightová studovala na této elitní ženské vysoké škole na americkém východním pobřeží, protože pro ni dostala stipendium.

Joe Albright byl novinář, bohatý syn majitele menšího tiskového impéria. Albrightová vychovávala své tři dcery a získala doktorát na Kolumbijské univerzitě. Její dvojčata se narodila předčasně a Albrightová se naučila rusky, když byla nemluvňata v inkubátoru. Doktorskou práci napsala Albrightová o roli sdělovacích prostředků za pražského jara 1968. Její přátelství s českým prezidentem Václavem Havlem se datuje od té doby.

Politická kariéra Albrightové vznikla v roce 1972, kdy pracovala v neúspěšné prezidentské kampani pro senátora Eda Muskieho, zůstala jeho legislativní poradkyní v Senátu. Pak ji zaměstnal její učitel na Columbia University Zbigniew Brzezinski, aby s ním pracovala v Radě národní bezpečnosti v Bílém domě za Jimmyho Cartera.

"Nejsem moc chytrá, ale pracuju velmi intenzívně." Brzezinského tvrdý postoj vůči Sovětskému svazu ji velmi vyhovoval. Nikdy veřejně nepřiznala, že se jí rozpadlo manželství, protože trávila dlouhé hodiny v Bílém domě.Rozvod byl ale pro ni těžkou ranou. Způsobil, že se ještě více ponořila do politiky. Vytvořila zahraničně politický salón pro vznikající politické hvězdy, jako byl arkansaský guvernér Bill Clinton.

Nyní čelí Madeleine Albrightová zahraničně politické agendě, které dominuje Čína. O Číně neví Albrightová skoro vůbec nic. Zároveň se musí tato žena vyrovnat se světem mužů, kteří ji obklopují a kteří by ji velmi rádi dokázali, že není k ničemu. Měli by si ale dávat pozor. Jak se dověděla komunistická Kuba, když Albrightová posměšně konstatovala, že její chování, není cojones (kulky), je to zbabělství. Komentovala tak incident, v němž kubánské letectvo sestřelilo dvě neozbrojená lehká letadla pilotovaná kubánskými emigranty z Miami.

Vyplývá z toho, že Albrightová velmi rychle a rázně naloží s každým arogantním mužem, jednajícím pod přímým vlivem hormónu testosterone.

Jan Čulík