10.12.1996

Kromě politického obsahu je projev premiéra Václava Klause, právě přednesený na sjezdu ODS, zajímavý i jazykově. Obávám se, že nepříliš dokonalým stylem podniká pan premiér (snad nechtěně a nevědomě) frontální útok na kulturu jazykového projevu v ČR. Jako čelný politik v zemi působí jeho způsob vyjadřování přirozeně jako vzor. Lidé ho nevědomky napodobují.

Jazykovědci by měli Klausův styl rozebrat systematičtěji a podrobněji. Zde jen několik stručných, namátkových poznámek.

Pan premiér v projevu na sjezdu ODS konstatoval, cituji doslova, že "občané této země pokračovat v dosavadním polistopadovém transformačním kursu chtějí". Nebyly však různé polednové, posrpnové, případně polistopadové "kursy" součástí žargonu komunistických politiků před rokem 1989? Neměl by se čelný pravicový politik takového způsobu vyjadřování vyvarovat?

Sloveso "zmiňovat se" má v češtině běžně vazbu se šestým pádem: zmiňuju se o něčem. V poslední době používají někteří toto sloveso i s akuzativem, "zmiňovat něco" (jak říká i pan premiér Klaus). Není to velmi pěkné. Jak už před časem poukázal básník a kritik Antonín Brousek, je to rusismus.

Česky se myslím říká "vleklé problémy bankovnictví", a ne "vlekoucí se problémy", jak konstatoval pan premiér.

Na začátku svého projevu uvedl Václav Klaus, že "naše výsledky jsou produktem činnosti nás všech" (tedy: "naše výsledky jsou výsledkem činnosti nás všech"). Přiznejme si: ani toto neni stylisticky zrovna nejdokonalejší věta.

Jiným zajímavým obratem v Klausově projevu byl výraz "Nevidím důvod až zas tak naslouchat" (míněno opozici, kritice, atd.). Výraz až tak je zlozvyk, který se vloudil do nepříliš kultivované hovorové řeči českých politiků v posledních několika letech. Proč by se nemělo výrazu až tak užívat? Stylisticky ani významově nemá opodstatnění.

Klausova věta "Rok 1996 byl rokem další důležité etapy transformačního procesu naší země" je taky mnohomluvná a prázdná. I ona připomíná "důležité etapy" různých "procesů" v řeči bývalých komunistických pohlavárů na sjezdech KSČ. (Nedalo se říct lidštěji něco v tom smyslu, že v roce 1996 pokročila proměna hospodářství?)

Ke stylu bývalých komunistických pohlavárů jistě patřily i Klausovy výroky jako: "Opozici se dařilo znovu rozehrávat notu negativismu a absolutistické kritiky nasi každodennosti".

Jinými zajímavými výrazy byly: "Tyto reakce veřejnosti musíme ustát" nebo "doprivatizace české ekonomiky". Karlu Čapkovi by se asi nelíbily.

Mlhavé a neobratné formulace jsou překážkou plodné veřejné diskuse. Používáme-li totiž fráze či mlhavá slova, znemožňuje to porozumění. Podle známého britského spisovatele a novináře George Orwella, autora románů Zvířecí farma a 1984, se má novinář a politik vždycky vyjadřovat co nejjednodušeji a nejjasněji. Než něco napíše, má uvažovat, zda neexistuje jasnější, kratší a konkrétnější výraz, než ten, jehož se chystá použít. Zadruhé se mají podle Orwella lidé, kteří mluví na veřejnosti, zásadně vyhýbat tzv. "mrtvým výrazům" - totiž frázím a slovům, která se stala natolik módními, že je používá nebo používal skoro každý, a tak ztratila obsah. Lidi se mají vyjadřovat jasně a neotřele, požaduje Orwell.

Jestliže Václav Klaus hovoří o tom, že má sympatie k "anglosaské politické tradici", (jak uvedl na sjezdu ODS) tak by měl - jak by řekl Karel Havlíček - usilovat o to, aby se mu tyto sympatie "ráčily z úst vraziti do rukou" a aby se naučil mluvit jasně a konkrétně a lidsky, tak jak to právě dělají britští a američtí politikové, které Václav Klaus obdivuje.

Postavení Václava Klause se po letošních volbách dramaticky změnilo, píší Vincent Boland a Anthony Robinson. Česká republika vstoupila do letošního roku se sebevědomím. Očekávala pokračující stabilitu, silný hospodářský růst a čtyři další roky pevného vedení Václava Klause, ministerského předsedy, který zrovna prohlásil, že přechod jeho země k tržní ekonomice je "víceméně u konce". Nyní, na konci roku 1996, je ČR nestabilizovaná a politicky rozhádaná, čelí stagnujícím hospodářským vyhlídkám a zmatku ohledně rychlosti a směru hospodářských reforem. Problémy ve finančním sektoru odhalily právní a regulační slabost ČR. Vysoký objem dovozu do ČR a selhávající vývoz vyvolávají otazníky nad konkurenceschopností České republiky a nad rychlostí hospodářské restrukturalizace. Voliči a investoři, na něž Klaus spoléhal, že mu budou pořád dávat za pravdu, přiměli blufujícího premiéra, aby odkryl karty.

Když Václav Klaus poznamenal, že přechod ČR k tržní ekonomice je víceméně u konce, byl v dominantním hospodářském postavení. V parlamentě měl pohodlnou většinu o níž očekával, že si ji podrží, a slabou opozici. Země zaznamenala dobrý pokrok v oblasti markoekonomických a politických reforem, byla připravena vstoupit do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a chystala se zažádat o vstup do Evropské unie. Očekávání bylo vysoké. Jeho motorem byla značná sebedůvěra České republiky.

Poté, co Klausova vládní koalice pravého středu přišla ve všeobecných volbách letos v červnu o parlamentní většinu, tato očekávání se proměnila ve znepokojení. Voliči vyslali signál, že chtějí, aby se jim politikové otevřeněji zodpovídali z toho, co dělají, a aby se otevřeněji debatovalo v koaliční vládě i v parlamentu. Jak se zdá, tentýž signál vyslali znovu v nejnovější zkoušce českého veřejného mínění, v listopadových volbách do Senátu, v nichž sice koalice jasně zvítězila, ale voleb se účastnilo jen minimální množství občanů.

Investoři také požadují reformy v právní oblasti a v oblasti finančního dohledu. Tyto reformy jsou zejména naléhavé od srpna, kdy zkolabovala Kreditní banka, která zaznamenala rozsáhlé ztráty, které způsobilo nekompetentní poskytování půjček a pravděpodobně i podvody. Před kolapsem Kreditní banky zbankrotovalo několik malých bank, ty však finančnímu sektoru ČR neudělaly příliš velké škody. Případ Kreditní banky byl podstatně vážnější. Donutil českou ústřední banku, aby sanovala Agrobanku, největší plně soukromou banku v ČR.

Některé finanční problémy jsou důsledkem slabosti a složitosti, která je přímou součástí českého kapitálového trhu. Problémem je chabý dohled nad finančními transakcemi a široce rozšířené křížové vlastnictví mezi bankami a průmyslovými podniky. To pobízí firmy, aby si braly nákladné, krátkodobé bankovní půjčky namísto toho, aby se snažily získat pružnější a dlouhodobější investice formou prodeje akcií. Nynější stav českého kapitálového trhu vede také k tzv. insider trading, tj. obchodování s akciemi na základě výlučných informací o podnicích (na Západě je to trestné, v Británii se za to odsuzuje až na sedm let do vězení, pozn. JČ). V ČR se také praktikuje tzv. tvůrčí účetnictví, které možná není úplně protizákonné, protože obchodní zákoník trpí mnoha mezerami. Kromě toho se praktikují i otevřené finanční podvody, přestože ty nezákonné jsou.

"V České republice existuje tendence k finanční alchymii, k neobyčejně a zbytečně komplikovaným transakcím, jejichž původní účel je zamlžen jejich složitostí," konstatuje Jiří Huebner, šéf týmu pro Českou republiku v Evropské bance pro rekonstrukci a rozvoj.

Tento vývoj pozměnil pověst České republiky v zahraničí, kterou mnozí kdysi obdivovali, že jasně ví, co chce a že jedná v oblasti financí odpovědně. Někteří argumentují, že dnešní deprimující hodnocení ČR je přehnané. Názory se změnily. "byly přehnaně optimistické, nyní jsou přehnaně pesimistické," konstatuje Josef Tošovský, guvernér České národní banky a hlavní hasič ohňů v podrostu českého finančního sektoru. "Platíme nyní určitou nezbytnou, dlouhodobou cenu hospodářské reformy."

Tošovský a mnozí jiní vítají rostoucí vědomí, že bude zapotřebí rozsáhlých mikroekonomických reforem a daleko větší efektivnosti podniků. Ale takové reformy budou muset být skutečně rozsáhlé. Znamená to, že bude nutno zabít celou řadu posvátných krav. Podle nedávné studie Evropské banky pro obnovu a rozvoj a firmy Patria Finance, pražské investiční banky, české podniky mají velké potíže v získávání dlouhodobějšího kapitálu k financování a modernizaci restrukturalizace. (Proč asi? K tomu znovu musím doporučit kritiku Klausovy privatizace od londýnského ekonoma Františka Nepila, na tomto linku.) Zvlášť má tyto potíže strojírenský sektor, který byl vždy tradičně jádrem českého hospodářství. Podniky, které mají zahraniční strategické akcionáře, se restrukturalizují daleko rychleji.

Chabé finanční zdraví většiny českého průmyslu jde ruku v ruce s pesimističtějšími výhledy na hospodářský růst. V listopadu snížil Český statistický úřad svou předpověď růstu objemu hrubého domácího produktu na rok 1996 ze 5,1 procent na 4,8 procent. Uvedl, že prý za to může stagnace německého hospodářství. Zároveň byla zvýšena míra deficitu na běžném účtu ČR až na téměř sedm procent HNP. Podl předpovědí má hospodářský růst dosáhnout příští rok 5,1 - 5,6 procent.

Inflace v ČR také zůstává tvrdošíjně na úrovni asi 9 procent. Je velmi obtížné ji snížit, protože se postupně liberalizují ceny veřejných služeb (plynu, elektřiny, atd.) a dalších dosud regulovaných sektorů. Tím se zvyšuje každoročně inflace až o tři procenta.

V ČR má být nyní realizováno několik výnamných investičních projektů, které by měly zlepšit kvalitu výrobků i produktivitu. Velká ocelárna v Nové Huti má zahájit svůj restrukturalizační program v hodnotě 650 miliónů dolarů. Investice pocházejí od International Finance Corporation a od Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Jiným velkým projektem, o němž se diskutuje, je získání kapitálu pro ctihodnou továrnu na výrobu traktorů značky Zetor. Zároveň pokračuje modernizace energetické a dopravní infrastrutury ČR. Bankovní sektor se připravuje přijmout zahraniční investory jako minoritní akcionáře.

Avšak průmyslníci a další pozorovatelé zdůrazňují, že politikové se musejí výrazněji soustředit na odstraňování institučních a právních překážek, aby došlo k rychlejšímu pokroku. Teď, když je už po senátních volbách, opravdovou zkouškou pro Václava Klause bude, zda dokáže přijít s novými myšlenkami, konstatuje politický analytik Jiří Pehe.

Zdá se, že prezident Václav Havel má často daleko blíže k postojům veřejnosti v ČR než vláda či opozice. Podařilo se mu velmi umně odstranit potíže spojené s nerozhodnými výsledky červnových voleb, zatímco politikové selhali. Také hovořil ostře proti podvádění a zdůrazňoval, že veřejný i ekonomický život země potřebuje více morálky, už před tím, než vláda přiznala, že tento problém existuje.

Na konci dramatického roku je budoucí směr nejasný. "Nebezpečím je nyní, že se země bude zmítat v chaosu,? konstatuje Jiří Pehe. "Kromě Havla a několika dalších, Klaus a vláda nemají intelektuální hloubku k tomu, aby mohli zemi vést do budoucnosti."

Václav Havel, jehož nepevné zdraví je však důvodem ke znepokojení, je schopen ukázat zemi cestu vpřed. Václav Klaus si zase podržuje odpovědnost za řízení vlády. Jedním pozitivním důsledkem měnícího se politického klimatu v ČR možná bude, že začne docházet k širší a otevřenější veřejné debatě. "Tato země potřebuje, aby fungovala," řekl Klaus během senátních voleb. Mnohé změny, které je třeba realizovat, jsou relativně malé, a mohly by být zavedeny rychle, kdyby to dovolily vlivné kruhy.

Jak se Česká republika pohybuje blíže k hlavnímu evropskému proudu, je také nucena více jednat s vnějším světem. První Československá republika, jediná fungující demokracie, která vznikla po rozkladu habsburského impéria, byla obětována Hitlerovi v roce 1938, podrobila se komunismu v roce 1948 a v roce 1968 ji Moskva znovu vnutila zdeprimovanou konformitu. Tato historie na zemi zanechala značné jizvy. Odrážejí se v tom, že Češi nechtějí přenechat hospodářskou kontrolu nad svými podniky cizincům, že se stavějí skepticky k Bruselu a že projevují živý zájem o to, jaký vliv budou smět mít malé země v budoucí rozšířené Evropě.

Hlavním motivem Čechů je opatrnost. Před každým krokem kupředu dochází k úzkostlivé vnitřní debatě. Nynější debata o tom, že je zapotřebí vytvořit dohled nad českým kapitálovým trhem, jehož zavedení požadují netrpěliví investoři prakticky okamžitě, ukazuje, jak pomalu se věci dějí v ČR. Jeden mladý podnikatel, narozený v Čechách, který vyrostl v Británii, poznamenal nedávno, že Česká republika je velmi dobré místo na to, nechat si zkritizovat nové nápady a myšlenky.

V současnosti v ČR neexistuje konsensus ohledně toho, co by se mělo dělat, anebo jakým směrem by se země měla vydat dál. Širší výběr možností je ale nyní na stole před soupeřícími politiky a energičtějším parlamentem.

Česká republika směřuje k roku 1997 v atmosféře, která přeje otevřenější debatě a novým myšlenkám. Měl by to být zajímavý rok.

Voliči připravili premiérovi nepříjemné překvapení

Češi sice často vypadají navenek kysele a flegmaticky, ale často zaujímají postoj kritické skepse a mají velký smysl pro černý humor. Během všeobecných voleb v červnu se stal Václav Klaus obětí těchto dvou českých národních vlastností.

Čeští voliči už měli dost jeho arogantní sebedůvěry a jeho thatcherovského tvrzení, že jeho politickému programu "neexistuje žádná jiná alternativa?. Tisíce voličů šly hlasovat rozhodnuty, že Klausovi uštědří silný šok. Namísto toho, aby dosavadní vládu znovu podpořili, voliči se rozhodli dát Klausovi a jeho Občanské demokratické straně do kalhot volební fretku, která má podobu Miloše Zemana, šéfa sociálních demokratů.

Klaus i Zeman pracovali po řadu let za komunismu v témře hospodářském výzkumném ústavu. Už tehdy se nesnášeli a jejich osobní nepřátelství se od té dob prohloubilo.

Jejich osobní soupeřství odráží polarizovanou společnost, jak ji odhalily všeobecné volby. Někteří bývali voliči komunistů a velký počet špatně placených dělníků, kterým jde na nervy triumfalismus a zjevná necitlivost Václava Klause, podpořili volebně novou verzi sociálních demokratů, stran, která byla za první republiky velmi populární. Ve volbách v roce 1992 získali sociální demokraté jen 6 procent hlasů, v červnu 1996 však dostali 26,4 procent hlasů, což znamená, že jim připadlo 61 křesel v dvěstěčlenné sněmovně.

Růst podpory sociálně demokratické straně, která stojí na levém středu, doprovázela silná podpora pro dvě "párijské politické strany?, xenofobní Republikánskou stranu, která získala 18 křesel a 8 procent hlasů v důsledku své rétoriky, zaměřené proti cizincům a proti Romům, a podporu pro nezreformované komunisty. Ta trochu klesla na 10 procent a 22 křesel. Celkem získala opozice dostatečné množství hlasů na to, aby připravila Klausovu koalici o celkovou parlamentní většinu.

Klaus, jehož strana získala ve volbách dobré výsledky, byl viditelně šokován. Najednou musel čelit kritice od členů vlastní strany a od koaličních partnerů, kteří chtěli méně individuální a více kolegiální styl vlády. Kromě toho, musel čelit nutnosti dělat politické kompromisy s opozičním politikem, kterým osobně pohrdá.

K dohodě mezi Klausem a Zemanem došlo 25. července, kdy obnovená koalice pravého středu dostala v parlamentě důvěru. Aby získal svolení takto vládnout, Klaus musel učinit některé hlavně symbolické personální a politické změny a musel souhlasit se jmenováním Miloše Zemana předsedou parlamentu.

Od té doby se však situace vyvíjí víceméně ve prospěch premiéra a vlády. Miloš Zeman je úplně stejně arogantní a autoritářský jako Klaus. Brzo se mu podařilo vyvolat nepřátelství mnoha lidí v jeho nezkušené parlamentní skupině i ve straně.

K nejdůležitějšímu rozkolu došlo, když se čtyři sociálně demokratičtí poslanci odmítli podřídit stranické disciplíně a hlasovali s vládou pro další vyrovnaný rozpočet na rok 1997. Sociální demokraté usilovali o větší výdaje na vzdělání, zdravotnictví a sociální zabezpečení a chtěli prosadit tříprocentní rozpočtový deficit.

Druhou velkou ranou pro sociální demokraty bylo, když 23. listopadu získala vládnoucí koalice 52 z 81 křesel v nově vytvořeném senátě. V druhém kole senátních voleb zvýšila ODS svou volební podporu na 39,5 procenta z červnových 29,6 procent. Sociální demokraté sice trochu zvýšili i svou volební podporu, ale získali jn 25 křesel v senátě, který stejně chtěi zrušit, kdyby senátní volby vyhráli.

Navzdory naléhání prezidenta Václava Havla, aby šli lidi volit a podpořili instituci, která by posílila demokracii, tak jako za první republiky, k druhému kolu senátních voleb se dostavilo je 30 procent volič, na rozdíl od 76 procent voličů, kteří se v červnu účastnili všeobecných voleb.

Nízká volební účast dovolila opozici bagatelizovat výsledek senátních voleb jako nevýznamný. Avšak zaujatá politická interpretace nemůže pozměnit skutečnost, že sociální demokraté obecně a Miloš Zeman konkrétně jsou silou na ústupu, zatímco Václavu Klausovi se vrátila určitá míra - i když ne všechna - jeho někdejší sebedůvěry.

Otázkou nyní zůstává, zda Václav Klaus - možná moudřejší a tolerantnější poté, co nedávno utrpěl značné modřiny - převezme iniciativu a obrátí pozornost své vlády na právní a institucionální reformy, jichž je tolik zapotřebí na stabilizaci české demokracie, zda se vypořádá s podváděním a rostoucí zločinností a vnese do ekonomiky větší otevřenost a poctivost.

Pokračování zítra.

Jan Čulík