| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Na člověka, který nám pořád káže o tom, jak je důležité prosazovat internetovou revoluci, nemohl dostat Tony Blair lepší poučení, co se stane, až budou britští mladí lidé vyzbrojeni přístupem do Internetu, napsal v úterý deník Guardian. V pondělí večer se zoufale snažilo ústředí britské Labouristické strany odstranit změny, které od soboty napáchal na labouristické domovské stránce americký hacker. Hacker podnikl dva útoky. Stránka Labouristické strany se stala posměchem celého Internetu, napsal Guardian.
Během prvního útoku pozměnil hacker hyperlink s nápisem "Cesta k našemu předvolebnímu manifestu? v titul: "Cesta nikam". Pozměnil také jiné linky, takže například vznikl The Labour Party sex shop, který přenesl uživatele na stránky s pornografií.
Labouristická strana změny odstranila do dvaceti minut po útoku. Následovala schůze čelných představitelů Labouristické strany, jak zamezit přístupu hackera na její stránky. Hacker se mezitím spojil s deníkem Guardian a upozornil ho, že na labouristickou Home Page zaútočí znovu. Umístil tam fotografii loutky Tonyho Blaira z britských Gumáků, a to pod heslem: Labour: titíž politikové, tytéž lži. Hyperlink s názvem New Information pozměnil hacker na: Nové informace (staré lži v novém balení).
Reakci stínového labouristického ministra financí na nový konzervativní rozpočet nazval hacker takto: Další lži, kterými nás zásobují všechny politické strany před volbami. Hyperlink, kde si čtenáři mohou objednat politickou dokumentaci Labouristické strany, dostala název: Prosím, kupte si náš papír do sběru.
Guardian poznamenává, že se paradoxně po hackerově útoku soustředil na labouristickou domovskou stránku tak silný zájem uživatelů internetu, že v jedné chvíli přestal pod tlakem provozu fungovat server, na němž je stránka umístěna.
Britský obchodní dům Boots zřejmě bude muset zaplatit odškodné vědci dr. Barry Matthewsovi, který před časem cestoval do Antakrtidy, a v Zemi Františka Josefa udělal celou řadu vědeckých fotografií. Film s 36 obrázky pak dal vyvolat normálním způsobem - jako snímky z dovolené - zpracovatelské fotografické službě britské velkodrogérie Boots. Firma jeho film ztratila. Matthews ji tedy pohnal k soudu a žaluje ji o náhradu 30 000 liber, což jsou, jak u soudu argumentuje, náklady nové expedice do Antarktidy, kterou bude muset podniknout, za účelem pořízení nových fotografií. Firma Boots nejprve odmítala jakoukoliv odpovědnost, nyní však u soudu přiznala, že odpovědnost za ztrátu filmu nese.
Minulý týden se pokusil srbský prezident Slobodan Miloševič během rozsáhlých demonstrací umlčet nezávislé srbské sdělovací prostředky a vyvolal tím technologickou revoluci. Je to další důkaz, že vznikla éra, v níž je v důsledku technologického rozvoje už dnes obtížné, ne-li nemožné, udržet nějakou zemi v izolaci od světa, v totalitním režimu.
Desetitisíce studentů, univerzitních učitelů, pracovníků různých podniků a novinářů začaly doslova žhavit dráty na Internetu, poté, co srbská vláda na dva dny vypnula vysilače nezávislé rozhlasové stanice B-92. Stanice sama začala vysílat digitálně, v srbochorvatštině a v angličtině, prostřednictvím internetových audio linků. Mezitím Miloševičova vláda povolila stanici B-92 znovu vysílat a zaujala vůči bělehradským demonstrantům poněkud liberálnější postoj. Protestující srbští občané si nyní uvědomili obrovský potenciál nové technologie. Nezávislí novináři vypracovali množství projektů, jak využívat Internetu a vysílat zpravodajství, nezávislé na vládní mediální infrastruktuře, po Srbsku i do celého světa.
Ve chvíli, kdy byly vysílače stanice B-92 umlčeny, byl zaktivován Internet. Elektronické poštovní schránky činitelů vlád západních zemí, humanitárních organizací, novinářů a zahraničních stoupenců byly zaplněny srbskými protesty - stranou nezůstal ani Neviditelný pes, který z českých médií jako první přenášel protesty srbských opozičních aktivistů. Nezávislá srbská rozhlasová stanice B-92 nyní uzavírá kontrakt s amsterodamským podnikem XS4ALL, zabezpečujícím přístup na Internet. Veškeré pořady stanice B-92 budou zaznamenány digitálně do počítače a budou na Internetu k dispozici 24 hodin denně.
Za posledních dvacet let se výrazně nezvýšily výdaje na vzdělání jako procento hrubého národního důchodu členských zemí OECD, konstatuje nová zpráva, kterou právě vydala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Nicméně se procento studentů studujících na školách, které nejsou součástí struktury základního povinného vzdělání, ve 28 členských zemí OECD za toto období zvýšilo, a to v důsledku výrazného poklesu porodnosti. Členské země OECD vydávají mezi 3 procenty HDP (Řecko) a 9 procent HDP (Norsko) na školství. Průměrně je školství v zemích OECD financováno 5,8 procenty hrubého domácího produktu, (tj. hodnoty toho, co se v zemi vyrobí za rok).
Zatímco některé země vkládají velké množství peněz do školských systémů pro co největší počet studentů, jiné naopak investují velké finanční prostředky do jednotlivých studentů. Švýcarsko vydává na jednoho studenta 15 700 dolarů ročně (32 700 Kč měsíčně). Celé studijní období stojí ve Švýcarsku 64 500 dolarů. Naproti tomu Mexiko vydává na studenta jen 4300 dolarů ročně (9000 Kč měsíčně) a celé studijní období stojí 11 300 dolarů. Velkou částí výdajů na školství tvoří všude platy učitelů. I zde jsou velké rozdíly. Učitelé na prvním stupni v Turecku vydělávají pouze 8000 dolarů ročně (16 700 Kč měsíčně), ve Švýcarsku mají učitelé na prvním stupni plat více než 30 000 dolarů ročně (62 500 Kč měsíčně).
Některé země raději investují peníze do snižování počtu žáků ve třídě. Tak ve Spojených státech vydělávají učitelé na základní škole v průměru 49 600 dolarů ročně ( 103 000 Kč měsíčně), ale poměr učitelů vůči žákům je tam vysoký: 18 žáků na jednoho učitele. V Dánsku naopak vydělávají učitelé jen 25 600 dolarů ročně (53 000 Kč měsíčně), ale jeden učitel tam připadá na jedenáct žáků. V různých zemích světa tráví učitelé v třídě s žáky různý počet hodin. Průměr pro všechny členské země OECD je 908 hodin ročně pro dvanáctileté, 931 hodin ročně pro třináctileté a 935 hodin ročně pro čtrnáctileté. V Turecku se však vyučuje jen 700 hodin ročně, kdežto například v Rakousku celých 1100 hodin ročně. Celkové výdaje na vzdělání od sedmdesátých let v podstatě nestouply. Silně se však zvýšil počet mladých lidí, kteří studují na školách po ukončení základního vzdělání, po dosažení věku 15 nebo 16 let. Zejména v mnohých jižních členských zemích OECD podstatně vzrostl počet studentů v takzvaných "vyšších školách druhého stupně?, po ukončení základního vzdělání.
Ve Spojených státech pokračuje se studiem po ukončení základního vzdělání 86 procent mladé populace. V Portugalsku se počet studentů v této kategorii zdvojnásobil. V Itálii, v jedné z nejbohatších zemí v Evropě, studuje po ukončení základního vzdělání méně než polovina populace ve věku 25 - 34 let.
Podle údajů OECD stoupá počet občanů, kteří uspěšně ukončují terciární (univerzitní) vzdělání. V kategorii občanů ve věku od 45 - 54 let má v členských zemích OECD vysokoškolské vzdělání jen 19 procent občanů, v kategoriíi lidí ve věku od 25 - 34 let je to dnes už 23 procent občanů. Nejvíce rostou počty vysokoškolsky vzdělaných občanů v Evropě, konkrétně v Irsku, ve Francii, v Řecku a ve Španělsku.
Nejvzdělanější členskou zemí OECD je Kanada, kde má v kategorii občanů ve věku od 25 - 34 let více než padesát procent lidí vysokoškolské, terciární vzdělání. Naopak v Rakousku je to je 10 procent.
A jak je tomu v ČR? Podle statistik, které umisťuje na Internet české ministerstvo zahraničních věcí, jdou všechny české děti po ukončení základního vzdělání buď do učení (52 procent), anebo na střední školu (48 procent). Pouze 7,2 procenta českých občanů však úspěšně dokončuje studium na vysoké škole, i když toto procento v posledních patnácti letech stoupá: dříve bylo ještě nižší.
V Británii nyní považují mnozí získávání kvalitního vzdělání za životně důležitou podmínku hospodářského rozvoje, zejména ve vznikající éře globální ekonomiky, v níž plyne investiční kapitál volně především do těch zemí, kde jsou lidé kvalifikovaní a vzdělaní. Tak Gerald Holtham, ředitel Institutu pro výzkum vládní politiky, konstatoval v těchto dnech v deníku Times, že hospodářský úpadek Velké Británie za posledních čtyřicet let je prý způsoben především nekvalitním školstvím. V roce 1951 byla Británie - per capita - druhou nejbohatší zemí na světě. Nyní je až na šestnáctém místě. Holtham varuje, že britské školství sice vychovává vynikající elity, avšak těžce zanedbává - zejména v matematice a v technických oborech - většinu mladých lidí.
Privatizace čtyř velkých českých bank je intenzívně politický proces, píše v listě Financial Times Vincent Boland. Prostřednictvím svých poboček v investičních fondech, které ovládají akcie v nejvýznamnějších českých podnicích, roztahují banky svá chapadla po celém českém národním hospodářství. Existuje velmi silné podezření, že každý nový velký akcionář by bankám vnutil nové direktivy, zejména pokud by to byl mocný zahraniční akcionář, který by chtěl prosadit radikální restrukturalizaci podniků, vlastněných bankovními investičními fondy.
Privatizace proto vyvolává širší otázku, jakou národní strategickou roli by měly velké české banky hrát. Hlavním problémem je, zda by měly pokračovat ve své nynější roli, kdy jsou vlastně vykonavateli vládní průmyslové politiky a hrají v českém národním hospodářství velmi významnou strategickou úlohu (podobně jako banky v Německu a v Rakousku), anebo zda by se měly chovat jako anglosaské banky, které jen půjčují peníze průmyslu a podnikatelskému sektoru.
Vzhledem k tomu, že sousedí Česká republika s Německem, a že její vznikající podnikatelská kultura je svou podstatou germánská, je pravděpodobné, že budoucí role českých bank bude taková jako v Německu.
Zrovna když si myslely, že už jsou z nejhoršího venku, bylo českým bankám v posledních měsících velmi tvrdě připomenuto, že jejich problémy jdou hluboko pod kůži. Celá řada kolapsů menších bank, která posléze vyvolala krizi likvidity v páté největší české bance, způsobila, že jsou teď čeští bankéři velmi ostře sledováni a celý sektor bankovnictví je v defenzívě.
Katalyzátorem tohoto neochotného pozorování vlastního pupku byl srpnový krach Kreditní banky, která přišla podle odhadů o 12 miliard korun. Banku zlikvidovaly těžké ztráty nedobytných půjček, ale také vládne podezření, že v ní docházelo k rozsáhlým podvodům, kterým nikdo dlouho nezamezoval, i když trh si podezření z podvodů byl vědom týdny předtím, než zasáhla Česká národní banka.
V ohnisku parlamentního vyšetřování krachu Kreditní banky je Motoinvest, poněkud mysteriózní finanční skupina, která skupovala kdeco. Získala kontrolu nad Kreditní bankou i nad Agrobankou, největší plně zprivatizovanou českou bankou. Okamžitě po kolapsu Kreditní banky byla vystavena Agrobanka katastrofálnímu nedostatku kreditu, protože byla vytlačeno z mezibankovního trh. Agrobanka je nyní pod ústřední bankovní správou a je na prodej, kdežto Kreditní banka je likvidována.
Dopad těchto dvou krachů vytvořil dojem, že úřady ČR těžce zápolí s vážnou krizí. Úřady se snažily důsledky krachů zvládnout a soustředit se na širší problém reformy finančního sektoru, včetně burzy. Finančníci konstatují, že reformní proces bude muset být velmi důkladný a dalekosáhlý, pokud nemají vzniknout nové problémy a pokud má být obnovena důvěryhodnost českých finančních trhů, která je nyní na nejnižší úrovni od začátku hospodářských reforem.
Josef Tošovský, guvernér České národní banky, který se stal terčem kritiky za to, že ústřední banka dohlížela na bankovní systém nedostatečně, argumentuje, že kořenem problému byl silný politický tlak v první fázi hospodářské reformy, aby se začaly vydávat bankovní licence a aby nové banky vytvořily konkurenční prostředí. Tošovský také viní nevypočitatelnost přechodu od příkazní k tržní ekonomice.
"Rozvoj trhů a vytvoření zkušených, schopných bankovních dohližitelů trvá značnou dobu," konstatuje Tošovský. "Museli jsme na začátku privatizace přivřít jedno oko a ignorovat nedostatek zkušeností, neboť tehdy vznikla obrovská poptávka po bankovních službách.
Všechno se odehrávalo v legislativním vakuu. Zákony začaly vznikat až v roce 1992. Ale když vyšly najevo jasné důkazy podvodů, jako to bylo například v roce 1994 s bankou Bohemia, uzavřeli jsme ji rychle. Předpokládali jsme, že to bude jasný signál, že nebudeme tolerovat podvádění ani neprofesionální chování.?
Krachy dvanácti bank, k nimž došlo za posledních několik let, postihly méně než 4 procenta aktiv v celém českém bankovním systému, který je i dnes vysoce koncentrovaný. Čtyři hlavní banky vlastní částečně stát a kontrolují 80 procent aktiv v českém bankovním systému.
Jejich síla byla těmito krachy ovlivněna jen okrajově. Poněkud ožehnuta byla Česká spořitelna, kde mají čeští občané své úspory. Hrála totiž významno roli na mezibankovním trhu, na který zkracované banky spoléhaly, když potřebovaly finance.
Česká spořitelna měl za komunismu monopol. Dodneška je v ní uloženo 70 procent českých úspor a Česká spořitelna je hlavním dodavatelem financí na mezibankovní trh. Kdyby bývala ČS půjčovala peníze zákazníkům přímo, nikoliv skrze mezibankovní trh, musela by se přímo vyrovnat se vzniklými finančními ztrátami.
Částečně způsobuje problém to, že příliš mnoho bank se uchází o příliš málo důvěryhodných zákazníků. Několik menších bank, které zkrachovaly, půjčovalo peníze svým vlastním akcionářům anebo zákazníkům, kteří neměli v nejmenším úmyslu peníze někdy splatit. Někteří argumentují, že některé malé české banky musely nutně udělat bankrot, vzhledem k tomu, jak vysoké jsou v ČR úroky a jak chabý je finanční stav českého průmyslu a jiných zákazníků, kteří si od bank půjčují peníze.
Nezávislé pozorovatele a zahraniční investory však velmi rozhněvalo, že Motoinvest a jiné české finanční skupiny jednaly naprosto beztrestně. Motoinvest ovládl Agrobanku začátkem roku 1996, poté, co se konala "konspirativní valná hromada akcionářů? (tak ji charakterizoval Jiří Huebner, ředitel českého týmu v Evropské bance pro obnovu a rozvoj). Tato "konspirativní valná hromada? se konala bez vědomí několika klíčových akcionářů. Závěry této konspirativní schůzky nebyly nikdy anulovány. To pak způsobilo pro Agrobanku katastrofu.
Nedávné problémy českého bankovního sektoru soustředily veřejnou pozornost na širší otázku privatizace čtyř nejdůležitějších bank - Komerční banky, České spořitelny, IPB a Československé obchodni banky. Ústřední banka a česká vláda vydaly v poslední době k tomuto problému celou řadu občas rozporných prohášení. Mnoho investorů zůstává nepřesvědčeno argumenty z obou stran, i když činitelé ústřední banky i vlády zastávají víceméně shodný názor ohledně obecného postupu v této věci.
Strategie zahrnuje relativně rychlý prodej státních 31 procent v bance IPB téměř určitě zahraničnímu investorovi. Potenciálními kupci by mohla být japonská banka Nomura, a holandské banky ING a ABN Amro.
Žádný další konsensus však už v ČR neexistuje. Česká národní banka prosazuje fúzi mezi vkladově bohatou Českou spořitelnou a ČSOB, bývalou bankou pro zahraniční obchod. Ale Václav Klaus nedávno tento návrh odmítl jako nesmysl. Uvedl, že by to bylo, jako kdyby se sloučily Sparta a Slávie, dva čelné pražské fotbalové kluby, jejichž fanoušci jsou naplnění vzájemnou řevnivostí.
Návrh, že by obě banky měly být spojeny, vyšel původně od ČSOB. Vedení této banky k němu nyní zaujímá skeptičtější postoj, zato ho začala aktivněji prosazovat Česká národní banka. Ta prosazuje spojení obou bank proto, aby vznikla silná finanční instituce, která by byla schopná mezinárodní konkurence, až vstoupí Česká republika do Evropské unie a český bankovní systém se bude muset potýkat s volnou konkurencí západních bank.