| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte sem pro návrat do seznamu materiálů roku 1996, sem na aktuální seznam, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Koncem minulého týdne se na mně obrátil Ondřej Neff, že má na návštěvě Michaelu Jílkovou, jestli se jí nechci na něco zeptat. Poslal jsem e-mailem několik otázek. S vyhýbavými odpověďmi Michaely Jílkové, zveřejněnými ve víkendovém vydání Psa, jsem byl nespokojen. Bylo jasné, že by bylo třeba za odpověďmi jít podstatně dál. Paní Jílková totiž na skoro všechny otázky odpověla tak, jak to často dělají politikové - způsobem "já o koze a ty o voze". Otázky a odpovědi spolu skoro vůbec nesouvisejí - cílem bylo otázkám se vyhnout.
Naprosto nic proti Michaele Jílkové nemám: domnívám se však, že otázky, které jsem vznesl, jsou legitimní a měly by být brány vážně, pokud bereme televizní publicistiku vážně.
Směšujeme různé problémy: 1. Byla paní Jílková natolik průrazná a pro českou politickou scénu a ČT skutečně natolik nepřijatelná, že si museli čeští politikové stěžovat a Jílková musela být pokutována, případně odstraněna?
2. Odhlédneme-li od problému paní Jílkové, jakou mají v ČR novináři statutární nezávislost? Nemělo by být zaručeno, aby se mohli stavět vůči politikům skutečně samostatně a nebojácně?
3. Je pořad Aréna České televize dramaturgickou strukturou, obsahem, způsobem moderace, náměty a zpsobem debaty opravu profesionální, nebo by se na něm - ve veřejném zájmu - dalo mnohé zlepšit?
Ještě několik poznámek k odpovědím paní Jílkové. Konstatuje, že pořad Aréna dělala 10 měsíců bez jakéhokoliv zázemí (researchers, pomocní spolupracovníci) sama. Jak je možné, že publicistické vysílání veřejnoprávní televize v ČR svěří organizaci jednoho ze svých velmi sledovaných debatních pořadů jediné osobě?
Nechci tím nijak adresně kritizovat paní Jílkovou, ale domnívám se, že když za někým přijdou pracovníci České televize, aby uváděl a orgaizoval pořad jako je Aréna, ale řeknou mu, že si to celé bude muset dělat sám - nu, profesionální novinář by takový assignment přece odmítl.
A ještě k telefonování do studia Arény: citoval jsem ve otázce položené paní Jílkové komentář jednoho pražského sociologa, uveřejněný v nedávném Svobodném slově, podle něhož do Arény většinou telefonují jen pražští diváci, protože lidé z venkova se bojí, že je telefon bude moc stát. Michaela Jílková odpověděla, že telefonování do pořadu stojí odkudkoliv v ČR jen dvě koruny. Upozorňuje ČT skutečně pokaždé při vysílání, že volání do studia stojí tak málo a může tedy telefonovat každý?
Jiná potíž je, že často je obtížné se do telefonního průzkumu "veřejného mínění", který pořádá Aréna, vůbec dovolat. Co se vlastně děje v televizní ústředně? - Telefoní průzkum Arény je sociologicky neprezenativní a nátlakovými skupinami zvnějšku manipulovatelný. Informuje Česká televize své diváky, že ten průzkum je zavádějící a o ničem a že je to jen taková nezávazná zábava, aby měli lidi pocit, že se něčeho účastní?
Proč útočí v Aréně na jediného člověka za pomoci moderátora hned šest oponentů? Člověka hned okamžitě napadne, že to je prostě nefér. Je to snad jakousi zvláštní součástí naší české mentality, vrhnout se na člověka jako psi a uštvat ho za neregulérních podmínek, takže se na to diváci rádi dívají?
Je Aréna skutečně seriózní publicistický pořad? V době světového mistrovství ve fotbale se dožadovali produkční Arény z ČT, aby v Aréně vystoupil v horkém křesle fotbalový trenér Uhrín.
Když si představím, že by třeba Jeremy Paxman z renomovaného publicistického pořadu televize BBC Newsnight opustil politiku a tento renomovaný publicistický pořad věnoval najednou rozhovoru s třeba s nějakým trenérem kriketu, poté co Británie konečně vyhrála šampionát v kriketu nad Pákistánem, je to absurdní.
Na včerejší titulní straně Neviditelného psa byl v kauze Jílková zveřejněn dopis Jiřího Balvína, šéfproducenta ČT. (Na dopis myslím velmi moudře odpověděl Ondřej Neff, který vysvětloval, že kauza Jílková je modelová - že jde o svobodu projevu v českých sdělovacích prostředcích.)
Dopis Jiřího Balvína obsahoval tuto větu:
Tento zavádějící argument, nesmíme mást diváka, český divák si to a to nepřeje je v interních jednáních České televize o tom, co vysílat a jak, dosti běžný. Přitom je to argument nepodložený: nikdo neví, co divák české televize chce, jestli by mu třeba skutečně vadilo, kdyby se v Aréně střídala paní Jílková s jiným moderátorem.
Podobně když kdosi navrhl, že by se česká veřejnoprávní televize měla snažit vyrovnat ideálu BBC, od jedné reportérky ČT přišla reakce: čeští televizní diváci si nepřejí, aby ČT byla jako televize BBC. Kdo to ví a jak to zjistil, že si čeští TV diváci nepřejí, aby byla ČT jako BBC? Tyto nepodložené argumenty se používají velmi účinně.
V Británii nyní vychází najevo, že šéfové propagandy obou hlavních politických stran, konzervativec Charles Lewington a labouristé Peter Mandelson a Alastair Campbell, systematicky vyvíjejí na rozhlasové a televizní stanice velký nátlak.
Tito organizátoři interviewů pro čelné britské politiky vnucují rozhlasovým a televizním stanicím přísné podmínky, za nichž se rozhovory smějí konat. Tak například trvají na tom, že ve studiu nesmí být interviewovaný politik nikdy přímo konfrontován s politikem odpovědným za tentýž rezort z opačné politické strany. Dále požadují, aby měl interviewovaný ministr v rozhovoru vždy poslední slovo. To je trik, který politikovi umožňuje, aby zpochybnil veškerou kritiku, vznesenou proti němu. Když se rozhlasové a televizní stanice odmítnou vydírání podřídit, politické strany je bojkotují. Tak po určitou dobu odmítalo ústředí britské Konzervativní strany poskytovat jakékoliv rozhovory britské celoplošné komerční kulturní televizní stanici Channel Four, že prý je proti vládě zaujatá.
Zajímavé je, že čelným představitelům obou hlavních britských politických stran nevadí, když je ve studium otázkami na tělo ostře napadají zkušení političtí novináři. Odmítají však rozhovory s reportéry (hlavně s reportérkami), jejichž zájem sahá i mimo politickou arénu. Právě v rozhovorech, které mohou zajít i mimo politickou tematiku, hrozí totiž prý nebezpečí, že politik řekne něco nepředloženého.
Jakým způsobem se mohou média proti nátlaku politiků bránit? Profesor John Eldrige ze střediska pro studium mediální problematiky na Glasgow University zdůrazňuje, že jediným a velmi účinným lékem je nátlak politických stran na sdělovací prostředky systematicky zveřejňovat. Novináři musejí mít odvahu a musí to veřejně říct. Má to velmi ozdravný a osvobozující vliv. "Dopad vydírání propagandistů z politických stran je tím naprosto neutralizován,? konstatuje profesor Eldridge.
6. prosince jsem zde zveřejnil poznámku upozorňující, že neblahý osud kladenské Poldi není v první řadě vinou Vladimíra Stehlíka, ale především české vlády, konkrétně vinou z neznámých důvodů nejpopulárnějšího ministra Vladimíra Dlouhého. (Že by to bylo proto, že byl Dlouhý v komunistické straně, a tak má dodnes mentalitou nejblíže mentalitě většiny českého národa, zvyklé na husákovskou "normalizaci" sedmdesátých a osmdesátých let, zeptal by se cynik.)
Uveřejnil jsem zde také článek, který jsem otiskl letos v březnu k této problematice v Práci a kde jsem vysvětloval, jak privatizovala rekordně ztrátové státní britské ocelárny Margaret Thatcherová (jejíž politika je prý pro českou vládní koalici vzorem).
Kdosi mně napadl zde na Fóru, co mám co srovnávat české ocelárny s britskými - že prý srovnávám nesrovnatelné.
K věci mezitím vyšel v českém tisku další zajímavý článek:
Jedním z klíčových termínů moderní politické teorie je "accountability". Ve slovníku najdeme, že to znamená zodpovědnost, ale to nevystihuje význam, který tento termín v teorii má. Myslí se tím, že politici musejí skládat účty za své jednání. Teprve tehdy, kdy se za politické chyby platí, demokracie skutečně funguje.
Naše vládní koalice přesvědčovala občany, že zná jednoduchý lék na všechny potíže: bleskovou privatizaci. Prý proto, že soukromí vlastníci jsou vždy lepší než stát. To jsou ovšem ideologické fráze. Většinou ano, ne vždy. Zodpovědná vláda, která privatizuje podniky, proto musí dávat pozor, má-li soukromý vlastník šanci podnik rozvíjet, tj. především má-li vlastní kapitál.
Privatizace je citlivá záležitost, a pokud za ni vláda nese odpovědnost, může být terčem kritiky. Vláda proto od počátku dávala přednost takové privatizaci, v níž za výsledek odpovídá "neviditelná" ruka trhu. To je alespoň dělba práce: úspěchy patří vládě, neúspěchy trhu.
Zopakujme: budoucnost ocelářského průmyslu začala být aktuální hned v roce 1990. Bylo totiž zřejmé, že ocelářský průmysl nemůže přežít otevření ekonomiky v nezměněné podobě, už jenom kvůli rozpadu RVHP. Studie, kterou z prostředků Evropského společenství vypracovávalo několik konzultačních firem, se zabývala ocelářským průmyslem jako celkem. Firmy postupovaly podle zkušeností s restrukturalizací v rámci ES. Tam se státy domluvily, jak omezí výrobu, aby ztráty byly co nejmenší. Stát, který se zavázal, že určitou výrobu omezí, dostal od ostatních příspěvek, aby se mohl postarat o zaměstnance, jichž se změna výroby dotkne.
Studie rozdělila výrobu podle sortimentu, a pro Československo byly navrženy objemy výroby, které měly šanci obstát v dlouhodobém výhledu. Tehdy, v euforii po pádu železné opony, pro nás byly výhodné, i když, pochopitelně, předpokládaly omezení výroby.
Posouzení technologické úrovně podniků vedlo autory studie k závěru: neprivatizovat před restrukturalizací. Na západě také stát nejprve podniky zeštíhlel, modernizoval a pak je privatizoval. Viz privatizace British Steel vládou Margaret Thatcherové.
Ministr průmyslu Jan Vrba (OH) proto navrhoval, aby vznikly tři holdingy: pro ušlechtilé oceli (se sídlem v Kladně), dlouhé výrobky (tyče, kolejnice apod. v Ostravě), ploché výrobky (plechy apod. v Košicích). Holdingy měly podniky restrukturalizovat a modernizovat pro potřeby příštích 10?15 let. Jenom takto velké podniky, srovnatelné s konkurencí, přitom mohly zabezpečit efektivní využívání investic.
To vedlo k ostrému střetu s Klausem. Jeho vláda po volbách 1992 projekt zavrhla. Ne z ekonomických, ale z ideologických důvodů. Klaus odmítal jakékoli vládní intervence do průmyslu. Je přece "pravicový". Kladno se stalo jednou z prvních obětí změněné Klausovy politiky. Ministr Dlouhý však prohlásil na mítinku v Kladně, že dá Poldi za korunu každému, kdo si ji vezme na starost. Tím znechutil konzultační firmu, kterou ministr Vrba pověřil sháněním strategického partnera pro Poldi. Jak má hledat investora, když ministr předvádí, že vláda na podniky kašle?
Firma odjela, ale její účet nebyl malý. Ministr Dlouhý se pak rozhodl z podniku udělat holding, oddlužit jeho část a privatizovat ji. Tu, ve veřejné soutěži, získal "podnikatel" Stehlík, který za Poldi nabídl nejvíc: 1,75 mld. Kč.
Odborníci přitom věděli, že jenom nástrojářská ocel má šanci obstát v konkurenci. Vládu to ovšem nezajímalo. Nezkoumala, jestli Stehlík disponuje zdroji, aby svůj "podnikatelský záměr" uskutečnil. I malé dítě si mohlo spočítat, že na úvěr nelze Poldi restrukturalizovat. Vláda viděla jen jedno: bude mít Poldi z krku.
Výsledky vládního alibismu jsou děsivé. Podnik, který po redukční dietě mohl prosperovat, je na okraji propasti, jestli ne dál. Vláda se přitom vůbec nezajímala, jak pan "podnikatel" hospodaří ? a to byla spoluvlastníkem! V sousedním Německu by Stehlík dávno seděl ve vězení pro neplacení pojistného. U nás? Trestní zákon obdobný paragraf neobsahuje.
O Stehlíka však v podstatě nejde. Není ani důležité, že je ve vězení s obviněním, které se bude zřejmě velmi obtížně prokazovat, ani o jeho šachy s dokumenty Poldi. Jde o odpovědnost vlády za zpackanou privatizaci a o osud mnoha tisíc zaměstnanců Poldi. Jde o osobní odpovědnost ministra Dlouhého, který za privatizaci Poldi odpovídá: nebyl schopen posoudit, že navrhovaná privatizace je nereálná, nezasáhl, když bylo evidentní, že podnikatel nemůže své závazky splnit. Proč se dnes "pravice" pokrytecky diví, že Stehlík používal majetek Poldi na splácení svých závazků z privatizace? Odkud čekali, že peníze vezme? Že si je jako architekt nakreslí?
Poldi je názorný příklad, jak je u nás demokracie v plenkách. Ministr Dlouhý měl dávno rezignovat. To by ovšem nesměl mít hroší kůži. Dává s klidem interview do novin, že "pánové Stehlíkové přivedli Poldovku na okraj propasti". Jenže tam ji přivedl sám. Konkurence je nepochybně spokojená. Dokonalé vystupování v televizi Vladimíra Dlouhého stále drží v čele tabulky nejoblíbenějších politiků. Výhodou demokracie však má být, že neschopní politici odejdou z úřadů dřív, než napáchají mnoho škod. Je načase, aby to začalo platit i u nás.
Další článek z velké přílohy listu Financial Times o České republice, která vyšla v pátek 6. prosince 1996:
Československo bývalo jedním z ocelářských středisek bývalého sovětského bloku, který byl ocelí doslova posledlý. Koncem osmdesátých let vyrábělo Československo ročně v pěti obrovských ocelárnách celkem patnáct miliónů tun oceli, jednu tunu na každého muže, ženu a dítě v celé zemi. Prodej čs. oceli nikdy nebyl problémem: Sovětský svaz měl na ocel eomezenou chuť a československé zbrojovky také spotřebovaly velké množství oceli.
Není příliš překvapivé, že ocelářský průmysl byl nejvážněji postižen rozkladem RVHP. Rusko si nemohlo dovolit platit tržní ceny a najednou mělo dostatek vlastní oceli, nebot? výroba v ruských zbrojovkách a v ruském průmyslu rychle poklesla. Zároveň začaly krachovat československé zbrojovky.
Dnes má Česká republika tři velké, fungující ocelárny - Vítkovice, Nová Huť a Třinec, všechny jsou na severní Moravě a ročně vyrábějí 6 až 7 miliónů tun oceli. Čtvrtá česká ocelárna, Poldi, nedaleko Prahy, udělala letos bankrot po katastrofální privatizaci. Pátá ocelárna bývalé československé federace - VSŽ Košice na Slovensku - je pravděpodobně nejmodernější a nejagresívnější výrobce oceli v celém středoevropském regionu, po velmi inteligentně provedené restrukturalizaci, kterou realizoval inovativní ředitelský tým. Letos na podzim rozšířily VSŽ svůj vliv tím, že si koupily dvacet procent třineckých železáren.
Nové Vítkovice a Nová Huť mají zahájit úplně nový život. Česká vláda plánuje odprodat osmnáct procent každé z těchto oceláren v inovativním privatizačním procesu, v jehož rámci dostane také management možnost koupit si za pět let v podniku 15 procent akcií, pokud splní přísné podmínky, jako například zdvojnásobení hodnoty akcií. Kromě toho se Nové Huti už téměř podařilo získat 400 miliónů dolarů ze zahraničí. Kromě vlastních finančních zdrojů ve výši 250 miliónů dolarů zaplatí tyto peníze rozsáhlou restrukturalizaci, která byla zahájena letos a potrvá do konce tohoto desetiletí.
Program má několik cílů, konstatuje Jan Svozil, jeho ředitel. V ohnisku programu je výstavba nové miniocelárny v Ostravě. Americká firma ICF Kaiser byla vybrána ke stavbě miniocelárny. Vznikem miniocelárny se má zvýšit výroba plechu z nynějších 700 000 tun na 1 milión tun ročně. Plech tvoří až 45 procent evropské poptávky po oceli a Nová Huť chce ovládnout větší část tohoto trhu a chce soutěžit s VSŽ Košice. Zamýšlí dodávat ocel rychle rostoucímu automobilovému průmyslu a výrobcům trvanlivého spotřebního zboží.
V rámci programu mají být také podstatně sníženy škodliviny vypouštěné do životního prostředí. Každý návštěvník Ostravy potvrdí, že je tam velmi špatný vzduch, i když ředitelé Nové Huti i Vítkovic tvrdí, že je v Ostravě lepší vzduch než v Praze. Obě firmy konstatují, že byl už učiněn značný pokrok při omezování emisí prachu a plynů na úroveň, předepsanou Evropskou unií.
Asi 250 miliónů dolarů investičního programu pro Novou Huť připlyne od International Finance Corporation, dalších 100 miliónů dolarů od českých bank a zbytek z vnitřních zisků společnosti, které v roce 1995 dosáhly Kč 24,3 miliard. Vikas Thapar, šéf české pobočky IFC, konstatuje, že jeho podnik nabídl Nové Huti finance, protože je přesvědčen, že se Nová Huť stane v dlouhodobé perspektivě výrobcem oceli, v tomto regionu dobře schopným konkurence. ...
Úspěch projektu je velmi důležitý pro celkové zdraví českého hospodářství, konstatují pozorovatelé. Česká ocelářská tradice se datuje od šestnáctého století, kdy byla v kopcích nedaleko Ostravy objevena železná ruda. V roce 1828 postavil olomoucký arcibiskup Rudolf Jan v tehdejší vesnici Vítkovice tavírnu železa. Arcibiskup Jan byl členem habsburského rodu a vlastnil železné doly ve Švédsku a uhelné doly na ostravsku. Ocelárnu koupili v roce 1843 Rothschildové a jejich majetkem zůstala až do konfiskace nacisty v roce 1939.
Dnes se vesnice Vítkovice v podstatě stala městem Ostrava. Ve Vítkovicích bydlí 300 000 lidí. Je to typický příklad "podnikového města? z komunistické éry. Ocelárna je v samém středu města. Její kilometry potrubí, uhelných násypných zařízení a elektrických drátů se táhnou po Ostravě jako chapadla chobotnice. Vytvořily vzájemnou závislost mezi městem a továrnou. Nová Huť byla navržena v roce 1937 a její stavba začala za nacistů. Byla dokončena až začátkem padesátých let, kdy se stala přímou součástí ocelářského průmyslu východního bloku.
Obě ocelárny jsou od sebe vzdáleny jen 5 kilometrů. Svými výrobky si sice nekonkurují, nicméně mezi nimi existuje soupeření. Vzhledem k tomu, jak si jsou blízko, bylo nevyhnutelné, že nakonec byly donuceny spolupracovat. Vítkovické vysoké pece, které jsou v podstatě na ostravské hlavní třídě, budou uzavřeny, a tato část výroby bude soustředěna v Nové Huti.
Myšlenka, podle níž by bylo výhodné spojit obě ostravské ocelárny a dále racionalizovat jejich provoz, zůstává ve vzduchu. Jaroslav Dusílek, finanční ředitel Vítkovic, konstatuje, že se o tom uvažovalo v letech 1990 a 1995, nápad však byl odmítnut. "Vláda zaujala názor, že by byla fúze předčasná,? řekl "Avšak spojení obou oceláren se zdá velmi logické. Zdá se podivné mít dvě úplně odlišné ocelárny, které jsou od sebe vzdáleny jen 5 km?.
Je to otázka, která se znovu vynoří, až budou obě ocelárny více privatizovány. Jestliže se vedoucím pracovníkům obou podniků podaří realizovat jejich restrukturalizační plány a dokáží-li zdvojnásobit hodnotu akcií, státní podíl v obou ocelárnách bude koncem roku 2000 snížen na 34 procent. Tou dobou by měli mít čeští oceláři jasnější představu o své budoucnosti.