23.12.1996

? Přeji vám všem pěkné vánoce. K nim mám pro vás strašidelnou historku. O prvním prosincovém víkendu se mi podařilo proniknout tam, kam se málokdo dostane. Do starobylé ulice Mary King´s Close na Starém Městě skotského hlavního města Edinburku, která se skrývá v základech nynější budovy edinburského komunálního úřadu. Běžně se tam nedostanete, ale jedna soukromá edinburská firma občas pořádá těmito pochmurnými prostorami prohlídky. Je nutno se na ně přihlásit řadu týdnů dopředu. Tak jsem se i já dostal do Mary King?s Close.

Je to jedna z mnoha úzkých uliček, které v pravém úhlu přetínají edinburskou The Royal Mile, královskou cestu, malebnou ulici, která vede od edinburského hradu na kopci nad městem k Holyrood Palace, ke královskému paláci Svatého kříže.

Uličky (tzv. closes) vedou od Royal Mile (jiný hyperlink než výše) velmi příkře dolů z kopce, často i po schodech. Tak se stalo, že ulička Mary King?s Close, v níž v sedmnáctém století žilo asi na tři sta metrech její délky přibližně pět se lidí, se octla v základech paláce, postaveného v roce 1753, v němž nyní sídlí edinburský komunální úřad.

Původní palác královské směnárny (The Royal Exchange) byl postaven na ulicí Mary King´s Close, snad právě proto, že tato ulice byla vlastně součástí starých edinburských brlohů, byla považována za "nevhodnou", "nekvalitní" část města. V době, kdy byla královská směnárna stavěna, bylo konstatováno, že stavba "zlikviduje zlou tradici Mary King´s Close, v níž přebývají poslední pozůstatky moru a kterou opustili všichni, kromě mocností zla".

Původně byla ulice Mary King´s Close rušnou komunikací, klesající velmi ostře od Royal Mile dolů do města. V roce 1645 však postihla edinburské Staré Město velmi tvrdě morová epidemi. Zvlášť drasticky se usídlil mor v ulici Mary King´s Close.

Jakým způsobem reagovalo město na šíření moru? Velmi jednoduše a velmi tvrdě. U domů, kde se mor vyskytl, byly zatlučeny zvenku hlavní dveře. Nemocní obyvatelé byli zazděni zaživa a ponecháni moru na pospas. Byl to pokus město ubránit před šířící se nákazou.

Přesně toto se stalo v Mary King´s Close v roce 1645. Domy a byty v této ulici byly izolovány od vnějšího světa, aby se zabráilo šíření nákazy. Morem nakažení lidé za drastických okolností v domech pomřeli. I ostatní obyvatelé ulici opustili a rozšířilo se povědomí, že je Mary King´s Close místem hrůzy. V následujících desetiletích se do některých obydlí lidé vrátili, obecné mínění mělo za to, že by bylo nebezpečné otevřít zazděné domy. Vládla obava, že by se mor dostal opět ven. Lidé věřili, že ti, kdo byli natolik pošetilí, aby pohlédli do oken zazděných domů po setmění, spatřili, jak v měsícem ozářených místnostech tancují duchové jejich mrtvých obyvatel.

V roce 1685 vyšla v Edinburku kniha s názvem Satanův neviditelný svět. Líčí celou řadu incidentů kdy se prý lidé setkali v Mary King´s Close s duchy.

Až do roku 1936 byla ulice Mary King´s Close přístupná veřejnosti zdola z města po schodišti. Od té doby je uzavřena, na vratech, které do ulice, kdysi pohřbené zaživa dodnes vedou, však všímavý turista objeví nápis Mary King´s Close. Málokdo ví, co se za ním skrývá.

Hluboko v základech dnešního sídla edinburského komunálního úřadu je možno dodnes vstoupit do minulosti: do ulice, která byla před více než 300 lety postižena morem a která v podstatě zůstala v takovém stavu, v jakém byla tehdy. Navštívíte kavárnu, pekařství, obchod s háky ve stropě (nikdo neví, k čemu byly používány) a množství obytných prostor.

Ulice je dodnes spojována se svědectvími o častém výskytu duchů. Tak v jednom bytě - viz přiložená fotografie - našli několikrát lidé malou holčička, plakající, že ztratila panenku. Byl to duch. Na místech častého výskytu těchto duchů vyrobili návštěvníci z upomínkových předmětů pro zbloudilé, z minulosti snad přežívající duše, neformální památníky.

Právě v té místnosti, kde se památníky nacházejí, byla objevena v komíně kostřička asi šestiletého chlapce. Usuzuje se, že rodina byla celá - kromě něho - nemocná morem. Dveře do bytu byly zvnějšku zatlučeny, Zdravý chlapec se snažil z bytu uniknout komínem, navždy však v něm uvázl.

Průvodce ulicí Mary King´s Close, oblečený do historického kostýmu kováře, nám sdělil: "Můžete si myslet, že to všechno o těch duchách jsou nesmysly. Provádím tady, a upřímně řečeno, taky jsem to všechno považoval za romantické hlouposti. Až do včerejška. Včera večer mi totiž poskytla celými těmito prostorami soukromou prohlídku žena, která je místním citlivcem - má vlohy na vnímání parapsychologických jevů. Tvrdila, že všechny prostory jsou v důsledku traumatických úmrtí v dávné minulosti obydleny množstvím duchů. Rozmlouvala s nimi. Nemusel jsem tomu věřit, jistě. Ale vidíte támhle ten řetěz? Před ním je vstup do bytu, kde prý žil jakýsi pan Walker. Pobývá tam prý dodnes, a je velmi rozezlen, protože komunální úřad proměnil jeho byt částečně ve dno šachty výtahu. Citlivkyně s ním delší dobu rozmlouvala. Pan mu řekla, Pane Walkere, mohl byste nám rozhoupat tenhle řetěz. Nevěřil jsem svým očím, ale řetěz, natažený přes ulici, se v tu chvíli včera večer skutečně začal pohybovat, konstatoval průvodce Mary King´s Close.

K této úvaze, zveřejněné zde minulý týden, se vyjádřil jeden čtenář v tom smyslu, že to vypadá, jako bych v ní argumentoval pro třetí cestu - Čechy ve volbách dávno zavrženou . With respect, jak by řekli Angličani, obávám se, že tento dojem je znovu důkazem, v jakých černobílých, stereotypních kategoriích se v ČR občas uvažuje. Názor, že by se všechno mělo hodnotit kriticky a podle zdravého rozumu si vybírat, co se pro mě či pro mou zemi hodí či nehodí, se mi zdá naprosto banálně normální, o tom snad není třeba diskutovat.

Kromě toho, vždyť přece neexistuje jeden standardní model "kapitalismu?, jaký by snad Václav Klaus zavedl v České republice. Takzvaný kapitalismus, jak existuje v Německu (socialmarktwirtschaft, tj. sociální tržní hospodářství), v Británii, ve Francii, v Kanadě, ve Spojených státech, v Itálii (!) se od sebe navzájem dosti podstatně odlišuje.

Kromě toho, Václav Klaus, jak všichni víme, do Čech žádný "typický západní kapitalistický systém" nezavedl. Spíše jaksi samovolně vznikl postkomunistický systém rozsáhlého podvádění, v němž většinu podniků stále vlastní stát prostřednictvím svých podílů v bankách. Jiří Franěk otiskl nedávno ve víkendové příloze Svobodného slova rozsáhlejší článek Dana Dočekala ze zdejšího Psa o tom, co by člověk v ČR měl dělat, chce-li se napojit na Internet. Článek obsahuje skutečně složité varovné instrukce, jak se ubránit před všeobecným podnikatelským podváděním. Čím to je, že se v Čechách (podle Dočekalova článku soudě) tak rychle rozšířilo povědomí, že podnikání rovná se úsilí zákazníka ošulit a podvést.

Znovu tedy: vždyť Klaus v ČR žádný typický kapitalistický systém nezavedl. Všimněte si třeba regulace amerických kapitálových trhů. Podniky na americkém kapitálovém trhu musejí vydávat každé tři měsíce rozsáhlé zprávy o jejich finančním stavu a podnikatelské strategii. Tyto zprávy jsou veřejně přístupné, i na Internetu. Viz například dvousetstránková čtvrtletní zpráva Central European Media Enterprises, amerického podniku, který vlastní televizi NOVA, z níž vyplývá, že na podnět amerických majitelů likviduje nyní ředitel NOVY Vladimír Železný konsorcium CET 21.

Joe Schrabal ze Spojených států mi napsal, abych vysvětlil, že právě nedostatek takovéto regulace kapitálového trhu v ČR způsobuje, proč se do Čech americké firmy nehrnou.

Jižní Korea se vypracovala v nynější světovou ekonomickou mocnost metodou, kterou dnes do určité míry používá (asi nevědomky?) na Slovensku vláda Vladimíra Mečiara. (Taky má Slovensko, jak pořád ukazují zahraniční statistiky, větší hospodářský růst než ČR.)

Jižní Korea se na léta uzavřela dovozu zahraničních výrobků a donutila své občany, aby své úspory investovali do inovace národního hospodářství, nikoliv tedy, jak to povoluje v ČR Václav Klaus, na nákup netrvanlivého západního spotřebního zboží. (Jaká míra hodnot rozdaných občanům v Klausově privatizaci, která byla kapitálem nashromážděným občany na stáří, byla už prošustrována na nákup právě tohoto netrvanlivého západního spotřebního zboží? Do jaké míry to přispělo k nevyváženosti české obchodní bilance?)

Jihokorejská strategie byla neobyčejně úspěšná, otázka je, poukazují dnes odborníci, zda je jí možno použít i v dnešním světě, v němž bariéry ochranářství jedna po druhé padají. (Ovšem nikoliv tak, jak to učinila ČR, že zrušila vlastní ochranářské bariéry a otevřela se cizím výrobkům, aniž nejprve požadovala, aby učinily západní země totéž.)

To, co Jižní Korea vlastně učinilo i Japonsko. Je správné obviňovat tyto země z jakési "třetí cesty", když o komunismu a o nějakém Otovi Šikovi asi vůbec v životě neslyšely?

Jen pořád zdůrazňuju, že skutečnost je složitá a mnohotvárná a dost dobře ji nelze natahovat na ideologická kopyta, nyní užívaná v České republice.

Tyto postoje mi připomínají loňský skandál, který způsobilo na výročním setkání českých intelektuálů v klášteře Teplá (viz Listy č. 8/1995, 1, 2 a 3/1996) mé kritické vystoupení. (Je to také shrnuto na mé stránce na Glasgow University, ale v angličtině - název je Czech Intellectuals Now.)

Když jsem v Teplé mimo jiné konstatoval, že by se čeští vzdělanci měli spojit, protože by tak dohromady v atomizované společnosti dokázali víc, tak jak to dělají Američané pod velmi užitečným pojmem "networking?, byl jsem obviněn, že chci prosazovat socialistický kolektivismus. Někdy bychom se už ale měli zbavit toho traumatu dívání se na skutečnost prizmatem bývalé komunistické zkušenosti.

Taky mě kdosi žádal, abych se teda zmínil o tom, co americký postgraduální student Andrew považuje za tabuová témata v české společnosti. Čtenář nesledoval diskusi od samého začátku. Já už jsem to tady přece psal: Andrew tvrdí, že tabu zůstává skutečnost, že velká část českého národa kolaborovala, anebo alespoň docela příjemně koexistovala s komunismem, po revoluci se pak tito lidé obrátili a stali se z nich zapálení tzv. "pravičáci": Do jaké míry to ovlivňuje dnešní českou politickou situaci, to je přece nesmírně důležitá otázka, ptá se Andrew. Proč se to řádně neanalyzuje. Nebo: analyzuje se skutečně otevřeně vztah Čechů vůči Němcům? Nebo: Jaká je v současnosti česká národní identita a čeho se národ snaží ve světovém společenství docílit? (To ani není tak tabuové téma, jako jedno z mnoha závažných témat, o nichž se v ČR nehovoří. Mezi jiná velmi závažná témata patří: Budoucí ekonomická role ČR v integrujícím se světě. Role vzdělání v ČR a v integrujícím se světě. Kontrola a vlastnictví sdělovacích prostředků a způsob, jímž pracují. Jak je možné, že žádné české sdělovací prostředky se kromě Psa nechytly toho, co by v normální zemi vyvolalo palcové titulky na několik dní - že totiž Vladimír Železný vykupuje konsorciu CET 21?)

Michaela Jílková nám nedávno sdělila, že Arénu v České televizi připravovala deset měsíců úplně sama. Kritizoval jsem to jako neprofesionalismus. Podobně připravuje reportáž pro pořad Na vlastní oči na televizi NOVA taky vždycky jen jeden reportér, bez zázemí. (Aspoň tak to bylo ještě loni, Líba Šmuclerová, vedoucí publicistiky mi na otázku, "Víte, že na Západě dělají pořady, jako je váš, celé redakční týmy," odpověděla slovy, "Ano, já to vím.")

Milana Řepku pokud vím vyhodili z pořadu Debata České televize, protože prý jednou "nebyl řádně připraven" a položil myslím Tigridovi neinformovanou otázku. To by zaprvé nemělo vadit, novinář má právo položit politikovi neinformovanou otázku, protože občani jsou také neinformovaní a politikové mají povinnosti svou práci neúnavně, bez arogance, vysvětlovat, jsou pouze služebníky občanů. Zadruhé, tu případu měl Řepkovi poskytnout zázemní redakční tým researcherů, který v ČT zcela zjevně neexistuje.

Naprosto týmž diletantismem však trpí tato moje práce pro Britské listy. Proč? Jak víte, vydáváme Britské listy zadarmo, vedle naší hlavní práce. Dotujeme je tedy vlastně z jiných našich příjmů a k tomu, abychom mohli odvádět skutečně profesionální práci, nemáme vůbec žádné finanční prostředky, ani žádné zázemí. Nutně se to musí projevit na kvalitě. Jsem nespokojen.

Podobně jako paní Jílková nemám naprosto žádné zázemí pro investigativní žurnalismus, dokonce ani pro ověřování faktů, týkajících se České republiky. Nemám prostě rozpočet ani čas na to, abych mohl obtelefonovávat české vládní úřady s dotazy, tak jak jsem to dělával, když jsem pracoval pro Svobodnou Evropu.

Proto mohu pouze přinášet podněty. Naštěstí částečně supluje nedostatatek profesionality zázrak Internetu. Ale jen částečně.

Tak jsem tady minulý týden psal o tom, jak jsou čeští studenti nervózní z toho, že údajně musejí i během svého pobytu v zahraničí platit zdravotnické pojištění. Dostal jsem několik dopisů, které mě upozorňují, že tomu tak není: že při delším pobytu v zahraničí než je půl roku je možno se od zdravotní pojišťovny v Čechách odhlásit a pak zase přihlásit.

Obdržel jsem také od jednoho čtenáře ze Spojených států k tomu rozsáhlý formulář z českého ministerstva školství, který je však tak zmatený (anebo já jsem tak hloupý), že mi z něho pořádně nevyplývá, co jím chtěl básník říci. Budu si ho muset z počítače vytisknout a delší dobu ho studovat. Ale neměly by být ministerské formuláře srozumitelné?

Zdravotnické pojištění pro Čechy v Británii - zajímavý problém

Z britského hlediska - a pro české studenty v Británii - existuje jeden zajímavý problém.

Ještě v hlubokém komunismu byla uzavřena zdravotnická dohoda mezi Británií a Československem. Obě země měly tehdy velmi podobné systémy státního zdravotnictví. (Pamatujme, že čs. systém státního zdravotnictví byl po roce 1945 vybudován podle britského modelu.)

Tu smlouvu tady mám, má název Dohoda mezi vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a vládou Československé socialistické republiky o spolupráci v oblasti lékařství a zdravotnictví. Dohoda byla podepsána v Praze 23. dubna 1976 a platí od 23. května 1976.

V článku 5 dohody se praví:

1. V případech úrazu, akutního onemocnění nebo jiných případech, vyžadujících okamžité lékařské ošetření (nemocniční i ambulantní), obdrží občané Spojeného království a Československé socialistické republiky lékařské ošetření při pobytu v druhé zemi za stejných podmínek jako občané přijímající země v souladu se zdravotnickými zákonnými předpisy platými v této zemi v době trvání platnosti této dohody.

2. Lékařské ošetření podle odstavce 1 tohoto článku bude poskytováno bezplatně přílušnými orgány přijímající země s výjimkou poplatků normálně placených občany této země.

3. Ustanovení tohoto článku se nebude vztahovat na občana jedné země, který navštíví druhou zemi se zřejmým účelem získat prospěch z lékařské péče podle této dohody. Z vlastní zkušenosti vím, že Češi, kteří jsou v Británii na dlouhodobém pobytu, mohou normálně jít k obvodnímu lékaři a dostávají tutéž zdravotní péči - i od specialistů (na což se v Británii musí čekat) zadarmo.

(Není možno do druhé země jen tak přijet, protože se rozhodnu, že si tam nechám udělat operaci, ale pokud dostane Čech během návštěvy Británie infarkt a odvezou ho do nemocnice, udělají mu tam zcela zdarma operaci srdce.)

Velmi by mě zajímalo, jak tato dohoda platí nyní, poté, co čeští reformátoři rozvorali české zdravotnictví.

Z toho vyplývá velmi zajímavá otázka: neměli by vlastně čeští občané, s dlouhodobým pobytem v Británii, si v ČR české zdravotnické pojištění platit, neboť to vlastně - pokud to vezmeme logicky - podle této výše zmíněné dohody hradí jejich zdravotní péči i v Británii?

Kdyby pro tohoto Neviditelného psa mohl pracovat skutečně profesionálně, obtelefonoval bych příslušné instance a rovnou bych vás zpravil o tom, jak to přesně je.

Takto mohu pouze vznášet podněty a dotazy. Třeba za věcí půjde nějaký český novinář z Prahy?

Josef Škvorecký se ještě jednou ozval s několika dašími opravami. Zase z toho vyplývá: než jsem svůj článek minulé pondělí o nakladatelství 68 Publishers zde zveřejnil, trápilo mě svědomí: říkal jsem si, že bych nejprve měl zavolat do Kanady a některé skutečnosti si ověřit. Jenže přiznám se, nechtělo se mi vydávat peníze za ten hovor.
Takže musím opravovat post factum.
Josef Škvorecký píše:

Milý pane Čulík,

pročítám ty materiály, které jste mi poslal, a dodatečně děkuju. Jsou tam ještě tři nepřesnosti, které by mně naprosto nevadily, ale jedna by se mohla dotknout našich přátel z magazinu Západ. Ten nevydávalo Sixty-Eight Publishers, nýbrž skupina přátel s registrovaným jménem Collegium Bohemicum. Já i Zdena jsme byli pouze aktivními členy redakční rady a samozřejmě autory,

Je pravda, že řadu titulů jsme vysázeli, respektive napsali do počítače já i Zdena. Ale většinu titulů jsme dávali sázet. Bylo dost práce i tak.

Konečně:na Torontské universitě jsem neučil pouze kurs Creative Writing. Učil jsem dějiny americké literatury, od Poea k Faulknerovi, potom taky film, český a americký, a specializované kursy, jako byly dějiny detektivního románo apod.
Srdečně váš,
Josef Škvorecký

Ke kritickému názoru, běžnému v anglosaském prostředí, že válku v Jugoslávii zavinili Němci, protože přinutili EU, aby uznala samostatnost Chorvatska a Slovinska, aniž by v těchto zemích byla předem zaručena práva jiných menšin před pronásledováním, mi napsal Jaroslav Slunéčko, Čech z bývalé Jugoslávie:

Vážený pane Čulíku,

k Vašemu: "Specifickému pohledu na Němce" musím reagovat. Hlavně proto, že tam uvádíte případ bývalé Jugoslávie a k tomu mám vlastní zkušenosti. A proto se nyní ukazuje dobře, že jsem Vám již něco o sobě něco řekl.

Napřed ale k tomu Robinsonovi. S tím co v rozhovoru s Neumanem uvedl musím plně souhlasit, i když Aston má pravdu, že vše mělo vyjít najevo dříve. A Vaše poznámka, proč se tak stalo je zřejmě pravdivá, ale nám to nepomůže.

Argument, že mnoho států Evropy viní Německo za rozpoutání balkánských válek, ono jich tam bylo více, jsem slyšel úplně na začátku všeho. Já si to však nemyslím a uvedu Vám proč. (A mimochodem, možná rok nebo rok a půl před tím americká zpravodajská služba uveřejnila své závěry, že v Jugoslávii do roku a půl vznikne občanská válka. Pokud se nemýlím, četl jsem to jak v tisku v ČR tak ve slovinském tisku. Ale tomu se moc nevěřilo). Podle mého přesvědčení, je hlavním iniciátorem a viníkem všeho Miloševič a lidé kolem něho. Ještě v době existence Jugoslávie, kdy moc mělo prezidium v kterém měla každá republika svého představitele a také každá autonomní oblast (pokrajina) a ty mělo pouze Srbsko dvě: Vojvodinu a Kosovo Miloševič strhl moc na svou stranu. Když se dostal v Srbsku k moci, získal předsednictví v SKS (Savez komunista Srbije), tak zahájil tzv. antibyrokratickou revoluci. Řídil to pomocí Srbů z Kosova. Ty napřed dosáhli změnu vedení v Kosovu (měli ji hlavně Albánci, žije jich tam asi 90%) a pak dělali meetingy ve Vojvodině a tam zvrátili také stávající režim a vedení. Tak dostal Miloševič své lidi do autonomních oblastí a jejich práva podřídil Beogradu. A totéž pomocí stejných lidí se mu podařilo i v Černé Hoře. Tímto najednou v prezidiu měl své 4 zástupce proti zástupcům Slovinska, Chorvatska a BaH. Tímto mohl v Jugoslávii vést svoji politiku což se pochopitelně nezamlouvalo těmto republikám.

V té době šéf jugoslávské vlády byl Chorvat Markovič, kterému se dařilo vést solidní hospodářskou reformu. Vydal nové dináry, měli hodnotu jako šilink, 7 din byla 1 DEM. A Miloševič provedl podraz všem. Peníze se tiskly v Srbsku a tam bez schválení vlády vytiskly snad asi 500 milionů (pokud si to správně pamatuji) dinárů, Že prý potřebovali na penze. ( A zde mě dojal premiér Klaus, když byl v Srbsku letos na návštěvě a vyjádřil se o svém hostiteli, že ..."díky své minulosti, byznysu, bankovnictví má sklon k pragmatickému vidění věcí". Cituji podle článku Respektu z té doby).

Devizy v Jugoslávie nejvíce vydělávalo malé Slovinsko a pak Chorvatsko. Že už měli nadvlády Bělehradu dost a zorganizovali ve svých zemích referendum o osamostatnění není divu. Já jsem také tak hlasoval.

Nyní ještě maličkost o poměrech v Chorvatsku a Bosně a Hercegoovině (BaH). Tam sice v tom vrchním vedení byli představitele správně nacionálně zastoupeni, v Chorvatsku většinou Chorvati a nějaký ten Srb. V BaH také podle počtu třech národů, kteří tam žijí. Jenomže níže byla situace jiná.

Uvedu Vám příklad z občiny (okresu) odkud pocházím. Tam žilo možná asi 25% Srbů (chyba bude nějaké procento kolem) a v úřadech občiny a v milici (tak se tenkrát jmenovala normální policie) byli pouze Srbové. Já jsem tenkrát do našeho krajanského českého časopisu napsal krátký článek o tom, že je to chyba i z hlediska Srbů. (Mnoho z nich má asi podobné vlastnosti jako Rusové, získat moc do svých rukou. Snad proto a pro stejnou víru si vzájemně rozumějí.)

Přesto po vzniku chorvatského státu nikomu žádné nebezpečí nehrozilo. Byli by určitě ztratili značnou část funkcí, které měli obsazené. A podobné to bylo v BaH. Dále v té době SANU (Srpska akademija nauke i umetnosti), kterou ovládala Miloševičova žena, vydala jakési memorandum, kde se tvrdilo, že Srbsku musí patřit veškeré uzemí, kde žijí Srbové. Podle toho hranice Srbska a Chorvatska měla být na čáře Virovitica na Dravě dále rovně na Karlovac a Karlobag na moři. A to zn. že do toho patřila celá BaH.

Miloševičova propaganda z Bělehradu přiměla chorvatské Srby k povstání a společně s jugoslávskou armádou (která již byla srbskočernohorská) obsadili 1/3 chorvatského území. A v Chorvatsku žilo cca 12% Srbů a ti by toho nikdy nedosáhli a proto Miloševič lže, že prý žádnou válku nevedl.

Ještě k oné čáře, kterou jsem uvedl. Že ji UNPROFOR bral naprosto vážně jsem se osobně přesvědčil. Po dosažení hlavního cíle v Chorvatsku, kdy se válka přenesla do BaH, tak např. Daruvar (centrum české menšiny v Chorvatsku) nedobili a tím ani mou rodnou vesnici. Maminka a sestra však dnes žijí v Bjelovaru a ten i podle onoho memoranda je na chorvatské straně. Tam každý rok jezdím. V oné době jsem tam byl rovněž a z Bjelovaru jsem se jel podívat na další příbuzné do rodné vsi. A v lese blízko větší vesnice Grdjevac byl zátaras a tam vojáci UNPROFOR a ti nám na cestě tam, prohlédli auto zda nevezeme zbraně. Na cestě zpět to nedělali. Není divu, že je v Chorvatsku příliš v lásce neměli. Na srbské straně neměli např. benzín (platilo pro srbskočernohorskou Jugoslávii embargo) a někteří vojáci UNPROFOR převáželi benzin z Chorvatska na srbskou stranu. A toto bylo v zahřebské TV, což jsem osobně viděl.

Toto jsou skutečnosti a nyní trochu k chorv. režimu. Je svobodnější a demokratičtější než srbský. (Těší mě že se tam konečně něco děje). Je však poněkud nacionalistický a Tudjman se mně osobně nezamlouvá. Příliš, i na samém začátku, se zdůrazňovalo vše chorvatské. Později když vznikla válka tak to bylo oprávněné, u lidí je nutno vyvolat vlastenecké pocity aby dokázali bojovat a riskovat svůj život. A pokud mi je známo, Chorvatsku před ofensivou "Oluja" (bouře) hlavně pomohly Spojené státy. Ty také dosáhly, aby se nesmyslné zabíjení ukončilo. Dosáhli toho co evropští politici nedokázali. Ti se chovali úplně stejně jako v r. 38 v Mnichově. Jedině po desetidenní válce ve Slovinsku dokázali dohodnou mír. Tam však měli Slovinci asi 1.5 tisíce zajatců (byli tam vojáci ještě jugoslávští a neměli zájem bojovat). A tam Srbsko zájmy nemělo, Srbové tam nežijí. Sice tam jsou také, avšak málo. Menšinu tam tvoří Maďaři a Italové.

Osobně mám obavu, že podobnou chybu, jakou učinili na úplném začátku občanské války v bývalé Jugoslávii doposud činí i v otázce Srbska. Pokládají Miloševiče za stabilizujícího politika pro Daytonské dohody a zatím ho nepřinutili aby uznal výsledky voleb v Srbsku. Demokracii nelze přece pouze hlásat, nutno ji podporovat.

Jan Čulík