| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. |
Přeju vám ještě jednou všechno dobré do nového roku.
Zde je několik zpráv, které se nahromadily ještě od vánoc. Závěrem překládám velmi aktuální článek z Independentu on Sunday, o tom, v čem v dnešní době spočívá kapitál moderního podniku.
Tenisová hvězda Boris Becker plánuje vystěhovat se z Německa, pravděpodobně do Spojených států, protože jsou v Německu jeho černá manželka a malý syn neustále terčem rasových posměšků. Těsně před vánocemi konstatoval Boris Becker v televizním rozhovoru, že jeho žena Barbara a jejich tříletý syn Noah jsou čtyřiadvacet hodin denně pod ochranou stráží, protože jsou v Německu terčem rasových útoků. Becker v televizním rozhovoru konstatoval, že nehodlá syna Noah posílat do školy v Německu a že hodlá se z Německa vystěhovat, než syn půjde do školy. Nedávno zakoupil Becker na Floridě dům v přepočtu za 20 miliónů korun. Jeho plán se z Německa vystěhovat a Beckerova otevřená kritika německé rasové nesnášenlivosti Němce šokovala, poznamenává k tomu britský list Guardian.
20. prosince zemřel v americkém městě Seattle ve věku dvaašedesáti let známý americký fyzik a astronom Carl Sagan. Proslul jako popularizátor vědy prostřednictvím celé řady knih a vědeckých televizních seriálů. Měl velké nadání komunikovat vědecké informace obyčejným lidem. Byl nositelem Pullitzerovy ceny, kterou dostal v roce 1978 za knihu Draci z Edenu: spekulace o vývoji lidské inteligence.
Sagan byl přesvědčen, že je základní povinností vědců sdělovat své poznatky ostatním lidem jazykem, který je obecně srozumitelný. Artikulovaně vysvětloval celému světu nejnovější poznatky z astronomie. Stál na straně racionálních vědeckých argumentů a debaty a bojoval proti pseudovědě a pověrám.
Sagan se sám charakterizoval jako "astronom, učitel a autor". Jeho zájmy byly velmi široké. Zajímal se o původ lidské inteligence, o možnosti meziplanetárního cestování, o vývoj lidsta a o důsledky jaderné války. Sagan získal za svou práci mnoho cen, i když jeho populistický přístup vyvolával někdy ve vědeckých kruzích antipatie.
V současném vydání publikace Who is who in America je věnováno seznamu Saganových amerických i mezinárodních cen celých 30 řádek.
Sagan byl synem ruského přistěhovalce, krejčího, který se stal v New Yorku ředitelem továrny. Rodiče tedy vůbec nebyli intelektuálové, syna však ve studiu podporovali. Carl získal celou řadu stipendií pro studium na Chicago University, kterou absolvoval v polovině padesátých let
. Když mu bylo pouhých 22 let, vyvolal kontroverzi na zasedání American Association for the Advancement of Science, když tam konstatoval, že se mu podařilo dokázat, že tehdejší teorie o tom, že na povrchu Marsu existovala vegetace, je nesprávná.
V roce 1960 získal doktorát astronomie za práci Fyzikální studie planet. Nedlouho poté otiskl článek v americkém vědeckém časopise Science, v němž navrhoval, jak by bylo možno planetu Venuši učinit obyvatelnou pro lidi. Teoreticky analyzoval atmosféru planet a teplotu jejího povrchu - správnost jeho údajů posléze potvrdila sovětská vesmírná sonda.
Sagan navrhl, aby byly do vrchní vrsty atmosféry Venuše "zasety" speciální řasy, které by časem zkonzumovaly kysličních uhličitý a vodní páry a nahradily je kyslíkem.
Potom Sagan upozornil, že existuje nebezpečí, že by mikroby ze Země, vysílané do vesmíru zemskými raketami a sondami, mohly kontaminovat povrch Měsíce a planet. Jeho varování vzaly americká i sovětská vláda vážně a od té doby se veškeré vesmírné sondy před vypuštěním do vesmíru sterilizují.
Od roku 1962 působil Sagan jako profesor genetiky. Snažil se dokázat, že život na naší planetě vznikl z jednoduchých anorganických sloučenin, charakteristických pro Zemi, totiž ze čpavku, metanu a vody. V laboratorních podmínkách se mu podařilo vytvořit aminokyseliny - stavební kameny bílkovin - tím, že vystavil výše zmíněné sloučeniny ultrafialovému světlu a nárazovým vlnám. Sagan dospěl k závěru, že většinu molekul, z nichž před 4 miliardami let na Zemi vznikl život, vytvořil hrom.
V šedesátých letech se Sagan zabýval praktickými aspekty průzkumu vesmíru a přednášel posádkám amerických vesmírných lodí, které byly posléze vysílány na Měsíc. Sagana neustále fascinovala možnost existence mimozemských civilzací. Proto se také zabýval fenomenem UFO, i když ho, stejně jako reinkarnaci, alchymii, telepatii a Santa Clause považoval za "milou myšlenku, pokud by byla pravdivá".
Nicméně na rozdíl od mnoha vědců se nikdy nevzdal myšlenky, že by mohla existovat někde extraterestriální civilizace.
Politicky byl Carl Sagan nezávislý, i když podporoval během svého života celou řadu liberálních kauz. Ze zpětného pohledu nemě vždy pravdu. V roce 1983 stál Sagan v čele skupiny vědců, kteří varovali, že by případná jaderná válka vyvolala nukleární zimu a mohlo by to zlikvidovat veškerou civilizaci na Zemi.
Tato teorie, o níž se posléze ukázalo, že byla chybná, poskytla na vrcholu studené války cennou propagandistickou munici Sovětskému svazu. V osmdesátých letech se Sagan stavěl proti Reaganovu projektu hvězdných válek. Napsal celkm 17 knih, jeho první knihou v roce 1961 byly Atmosféry na Marsu, poslední v roce 1994 kniha o zeměkouli pod názvem Bleděmodrá tečka.
Celosvětově proslul především třináctidílným televizním seriálem o astronomii, z roku 1980, Kosmos, který podle odhadů shlédlo více než 10 procent obyvatelstva naší planety.
Už jsem informoval o tom, že telefonní průzkumy veřejného mínění (takové,
jaké používá Aréna České televize) jsou k ničemu a nikoho a nic nereprezentují,
neboť si na ně může telefonovat jakákoliv nátlaková skupina kolikrát chce
a za libovolným účelem. Psal jsem o tom před vánocemi, v souvislosti s
tím, že pravidelný výroční telefonní průzkum publicistické rozhlasové stanice
BBC Radio 4 byl zastaven vzhledem k tomu, že vyšla najevo labouristická
instrukce, aby členové Labouristické strany do pořadu soukromě mnohokrát
volali a zasloužili se o vítězství Tonyho Blaira.
Organizace tohoto podvodu od britských konzervativců však zřejmě byla daleko efektivnější. Nic se neprovalilo na konzervativce, ale ejhle, všeobecně posmívaný premiér John Major byl nakonec prohlášen vítězem tohoto telefonního průzkumu stanice Radio 4. Není třeba dodávat, že britské sdělovací prostředky na to reagovaly příslušně sžíravě. Britské deníky k tomu přinesly ostře výsměšné kreslené vtipy. Jeden z nich, převzatý z týdeníku Sunday Times, je zde:
Těsně před vánocemi otevřely v několika britských městech některé supermarkety přes noc. Potravinářský supermarket Safeway měl v noci z pondělí 23.12. na úterý 24.12. otevřenou po celou noc v Edinburku a v Londýně. Experiment označil za "velký úspěch".
V londýnském nákupním středisku Brent Cross Centre byly u pokladen v Safewayi fronty zákazníků ještě v 1.30 ráno, přestože jich bylo otevřeno víc než deset. Nejméně zákazníků bylo v obchodě v pět ráno, ale od sedmi ráno bylo už zase plno.
S předvánočním otevíráním po celou noc začal experimentovat před dvěma lety supermarket ASDA, jehož odbočky byly otevřeny po celou noc v Edinburku, v Bristolu a ve Watfordu. I ASDA to označila za "velký úspěch".
Supermarket TESCO nechal 16 svých obchodů otevřených před vánocemi po celou noc. Největší provoz byl zejména mezi druhou a třetí hodinou ranní. V supermarketech zřejmě často v noci dělali své předvánoční nákupy lidé, kteří pracují na směny.
V Británii mají nyní i mimo vánoční svátky supermarkety otevřeno téměř nepřetržitě. V Safewayi, kterou mám v Glasgowě asi dvě minuty od baráku je pravidelně otevřeno po celý týden, včetně sobot a nedělí, od osmi od rána do osmi nebo devíti, ve čtvrtek do desíti večer. Pro zákazníky je to velmi příhodné.
Neznámnější britský televizní válečný reportér, osmapadesátiletý Martin Bell, který mimo jiné informoval britské televizní diváky ze Sarajeva skoro po celou dobu bosenské války a průběhu tohoto konfliktu, a byl v Bosně také raněn - zasáhla ho střepina granátu právě při živém vysílání jedné reportáže, projevuje nyní po návratu do Británie velmi konkrétní a ostré názory.
V červenci 1996 pronesl projev v katedrále v Chichesteru (jako součást tamějšího festivalu), v němž zaútočil na cynismus Británie i Evropy a na jejich chování v Bosně. Konstatoval, že názor, že zahraniční politika dané země má být čistě v sobeckém národním zájmu, je zcela zastaralá. Požaduje, aby byla zahraniční politika západních mocností založena na morálce.
Konstatuje: "Zcela zjevně nemůže Británie prosazovat neprincipiální zahraniční politiku, která by byla jen v sobeckém národním zájmu. Úplně jasně přece vůbec nebylo v britském národním zájmu poskytnout ochranu obyvatelům Srebrenice. V národním zájmu bylo, aby Británie to nešťastné město co nejrychleji opustila".
Bell také argumentuje, že je neutrální styl televizních reportáží z válečných konfliktů neetický. "Už to nikdy nebudu dělat," zdůrazňuje. "Jistě, BBC, má celou řadu předpisů - musíme být objektivní a spravedlivý. Nemohu být ale neemocionální. Ne, o genocidě se nedá vysílat zpráva tímtéž tónem jako reportáž z výstavy květin."
Bell se hádá s televizí BBC, že se prý válečné zpravodajství na televizních obrazovkách velmi výrazně "pročišťuje", aby to nebylo příliš drastické. "Tak ukazujeme vojáky, kteří střílejí. Už nenafilmujeme jak to vypadá v místech, KAM střílejí. Po masakrech ve městě Vitez neodvysílala BBC ani záběry bědujících matek, protože to považovala za příliš drastické."
V nedávném rozsáhlém profilu v týdeníku Sunday Times se Martin Bell také vyjadřoval k práci konkurečních novinářů, zejména ze stanice CNN.
Bell velmi zazlívá mnohým dnešním televizním novinářům povrchnost. Tito lidé doletí na poslední chvíli na místo, odkud mají reportovat, postaví se před panorámatem města před kameru a pak do ní čtou text, který jim režie nadiktovala z londýnského či newyorského ústředí. Vůbec se neobtěžují na místě dělat vlastní reportérskou práci.
Toto svědčil Martin Bell o práci Petera Arnetta ze CNN v Sarajevu: "Jednoho dne dorazil Peter Arnett do Sarajeva. Těšil jsem se, že uvidím velkého Arnetta v akci. A co udělal? Vytáhl kabelku, otevřel krabici s líčidly a pudrem a začal se líčit. Pak vylezl na střechu hotelu a celý den tam telefonicky mluvil s Billem a Tomem a dalšími spolupracovníky v ústředí CNN v Atlantě."
Toto je analýza z ekonomické přílohy deníku Independent on Sunday z 22.12. 1996.
Líbil se vám letos před vánocemi podnikový večírek? Nebo mejdan pro zákazníky a subdodavatele? Zamysleli jste se nad tím, proč vaše firma takové večírky pořádá?
Téměř každá dobře řízená firma v současnosti vydává obrovské množství energie na kultivaci mezilidských vztahů. Jde o interní vztahy mezi zaměstnanci, se zákazníky, ale také s lidmi v místní komunitě, o vztahy vůči vládě, vůči sdělovacím prostředkům, a tak dále.
Neprojevuje se to jen pořádáním večírků. Nejdůležitější je, že každá dobrá firma poskytuje vnitřní informace o tom, co se ve firmě děje, lidem zvenčí. Ptáte se, proč se tohle děje. Jaké změny vyvolaly tuto novou aktivitu?
Lidé si v poslední době začínají velmi intenzívně uvědomovat, co přesně je nejcennějším kapitálem jejich firmy. Býval to fyzický a finanční kapitál, továrny a peníze. Pak vždycky existovaly i jiné, obtížněji definovatelné formy kapitálu: patenty, značky, a tak podobně.
Fyzické a finanční zdroje jsou přirozeně pro podníkání i nadále velmi důležité. Nejdůležitější kapitál většiny podniků je však v hlavách zaměstnanců. Je to intelektuální kapitál. V některých extrémních případech, například v sektoru podnikového poradenství, tvoří jedině intelektuální kapitál veškeré bohatství firmy.
Pěstování intelektuálního kapitálu, jeho budování a potom získávání hodnoty z něho je ona klíčově důležitá proměnná, na níž záleží úspěch podniku. Podnikový mejdan asi většinou nebude příliš sofistikovanou intelektuální platformou. Je ale vyjádřením úsilí posílit tmel, který zaměstnance podniku spojuje.
Večírky pro zákazníky a subdodavatele zase posilují vztahy mezi firmou a jejími klienty ve vnějším světě. To je také velmi důležité, protože mezipodnikové vztahy jsou dnes velmi komplikované a nepřehledné.
Do daleko větší míry než donedávna je součástí těchto vztahů sdílení informací. To je hlavně důsledkem tzv. "outsourcing", objednávání celých pracovních procedur od jiných nezávislých firem. Tak dnešní výrobce počítačů často sám ani žádné počítače nevyrábí, objedává jen výrobu počítačů u jiných firem podle vlastního designu.
Takováto spolupráce vyžaduje obrovské množství důvěry. Firma, která objednává výrobu, musí prozradit své výrobní procesy a svou technologii jiné firmě, kterou právně ani finančně neovládá. Právním způsobem je často nemožné tyto vztahy definovat, protože mnohé sdílené myšlenky jsou téměř nehmotné a slovy těžko zachytitelné.
Ani jedna z obou stran si bude vlastně řádné vědoma hodnoty sdílených informací teprve až dávno poté, kdy veškerá spolupráce skončila. Proto je důvěra mezi lidmi, kteří spolu takto spolupracují, životně důležitým faktorem.
Zadruhé, kromě těchto neustále složitějších vertikálních vztahů vznikají nové horizontální vztahy. Podniky, které si v jednom hospodářském sektoru konkurují, spolu v jiném těsně spolupracují. Nejtypičtějších příkladem jsou velké ropné společnosti, které spolupracují při hledání ropných ložisek, ale konkurují si při distribuci ropy.
Tento způsob spolupráce se ale rychle šíří. Například, primární způsob, jak pronikají americké a evropské firmy do bývalého Sovětskéh svazu a do Číny, je to, že se vytvářejí s místními podniky joint ventures. Čím více nabývá na významu globální podnikání, tím důležitější začínají být osobní "horizontální vztahy mezi jednotlivci, často ze zcela odlišných kultur.
Pokud se vám to zdá nepřesvědčivé, ptejte se, proč se učí ředitelé japonských firem hrát golf a západní vedoucí pracovníci zpívají v karaoke barech? Údajně to posiluje vzájemnou důvěru.
Interní vztahy v podnicích jsou dnes také podstatně důležitější a složitější než dosud. Jsou důležitější, protož je zapotřebí vybudovat intelektuální kapitál a získat z něho hodnotu. Věc je stále složitější, protože často pro podnik pracují nikoliv zaměstnanci na plný úvazek, ale poradci či zaměstnanci, kteří přicházejí jen na část pracovní doby.
Víme mnoho o tom, jak se vytváří intelektuální kapitál. Velké firmy vydávají obrovské finanční prostředky na školení svých zaměstnanců. Peníze nejsou vždy utráceny efektivně, ale alespoň je jasný cíl. Proti této strategii existují dvě námitky.
Jedna je, že zaměstnanec může odejít a intelektuální investici si odnese s sebou. To se jistě v individuálních případech skutečně děje, avšak moudré firmy budou argumentovat, že ve skutečnosti je tomu obráceně: jen firmy, které vydávají prostředky na vzdělávání svých zaměstnanců, si zachovají pracovníky nejvyšší kvality, protože ti zaměstnanci, kteří dospějí k závěru, že se o ně a jejich kvalifikaci podnik řádně nestará, půjdou jinam. Poskytování vnitropodnikového dalšího vzdělávání má významný efekt v tom, že pevněji stmeluje firmu v jediný celek.
Je to, takříkajíc, vážná stránka téže motivace, kvůli níž pořádají firmy podnikové večírky. Poskytování dalšího vzdělávání a společenského života zaměstnancům má jasnou hospodářskou logiku. Je zřejmé, že podniky budou stále více usilovat ještě i o něco jiného: dát lidem taky příjemný a pro firmu typický životní styl. Nejlepší firmy nyní globálně mezi sebou soutěží o nejlepší zaměstnance.
Budou nejúspěšnější, vytvoří-li si dobré jméno takzvaných "lifestyle companies", firem s typickým, kvalitním životním stylem. Takové firmy věnují mnoho energie na to, aby vyvinuly takový způsob práce, který bude jejich inteligentním zaměstnancům vyhovovat .
Bude to třeba znamenat, že firma nabídne svým zaměstnancům práci jen na část úvazku, a umožní jim, aby taky částečně pracovali jako soukromí podnikatelé, nebo že poskytne svým zaměstnancům nejen peníze, ale i svobodu, možná podpoří jejich podnikatelské činnosti, bude jim poskytovat vlastní bankovní služby, anebo bude kanceláře strukturovat tak, aby více působily dojmem klubů.