| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat do archívu Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo.
Alexander Solženicyn otiskl v sobotu 4. ledna v americkém deníku New York Times článek o současné situaci v Rusku. Jeden náš čtenář se k tomu vyjádřil takto: Myslím, že situace v ČR je stále bližší našim bratrům na Východě, než k Západní Evropě, i když se domníváme, že ne. Bylo by zajímavé vzít Solženicynův článek a změnit "Rusko" na "Českou republiku", "Moskvu" na "Prahu" a podobně změnit i pár jmen. Možná že úsudek zmíněného čtenáře je příliš extrémní. Posuďte sami.
Moskva. - Jak vypadá v nynější situaci Moskva z hlediska Evropy? Většinou se pozornost západních pozorovatelů nesoustřeďuje na celkovou situaci v Rusku a na síly, které ovlivňují vývoj v zemi, ale jen na nejnovější informace, jako jsou například volby do Dumy, prezidentské volby, propuštění Alexandra Lebedě, srdeční operace Borise Jelcina. Širší, hlubší názor na to, co se děje, se ztrácí.
Pokud to mohu posoudit, Západ se silně přidržuje dvou názorů: že během posledních několika let byla v Rusku nadevší pochybnost ustavena demokracie, i když tam nyní vládne nebezpečně slabá národní vláda, a že byly přijaty efektivní ekonomické reformy, aby vznikl volný trh, k němuž je nyní cesta otvřena.
Oba tyto názory jsou mylné. To, co je dnes známo jako "ruská demokracie", skrývá vládu úplně jiného druh. Glasnost - svoboda tisku - je jen nástrojem demokracie, nikoliv demokracií samotnou. A do velké míry je svoboda tisku iluzorní, protože majitelé listů vytvářejí přísná tabu a zabraňují debatě o životně důležitých otázkách. Ve vzdálenějších částech země je tisk pod přímým tlakem provinčních úřadů.
Demokracie v nesporném smyslu slova znamená vládu lidí, to jest, systém, v němž lidé skutečně mohou rozhodovat o svém každodenním životě a mohou ovlivnit průběh svého historického osudu. Dnes v Rusku nic takového neexistuje.
V srpnu 1991 byly zrušeny v celé zemi sověty, "výbory lidových zástupců", které byly ovšem za vlády komunistické strany jen formální. Od té doby, spojený odpor prezidentovy mašinérie, vlády, státní dumy, vedoucích představitelů politických stran a většiny vlády zabránil vzniku jakýchkoliv orgánů místní samosprávy.
Zákonodárná shromáždění sice existují na regionální úrovni, ale jsou zcela podřízena guvernérům, už z toho důvodu, že jsou placena výkonnými institucemi regionální správy. (Volby guvernérů byly zavedeny teprve velmi nedávno a vůbec nejsou rozšířené: většina regionálních guvernéru byla jmenována prezidentem).
Neexistuje právní rámec ani finanční prostředky na vytvoření místní samosprávy. Lidé nemají jinou možnost než si ji vytvořit prostřednictvím sociálního boje. To, co skutečně existuje, je vládní hierarchie, od prezidenta a národní vlády směrem dolů.
Hierarchie je duplikována druhou hierarchií, která se skládá z tzv. "prezidentových zástupců" (špiónů) v každém regionu. Ústava z roku 1993, která byla přijata ve spěchu a nikoliv způsobem, který by budil důvěru, úpí pod tíhou prezidentovy moci. Práva, která poskytuje státní dumě (parlamentu) jsou neobyčejně omezená.
Vzhledem k této mocenské struktuře, nejvýznamnější událostí pro osud národa jsou prezidentské volby, které se konají každé čtyři roky.
Ale volby v roce 1996 nebyly příležitostí k seriózním úvahám, ani nemohly být. Nad volbami visel "komunistický mrak - mohli by se komunisté skutečně vrátit k moci? - a to ochromilo voliče. Jelcinova strana tuto hrozbu neustále zdůrazňvala a prezentovala se jako jediná záchrana Ruska. Ale i komunisté samotní se trochu obávali získat moc, protože ani oni nevidí, jak vyjít z nynější všeobecné krize. Organizovala se nejhorší veřejná předvolební představení, samozřejmě za státní peníze. Za takových okolností se nekonaly žádné předvolební debaty ani nebyly proneseny žádné významné projevy.
Nikdo ani neanalyzoval programy kandidátů. Tyto programy byly prezentovány veřejnosti jen asi 10 dní před volbami a skládaly se ze 100 až 200 stran mlhavého textu. Nebyl čas na to, aby si voliči mohli sednout a návrhy si přečíst, analyzovat je a obdržet odpovědi na své otázky. Všechny kanály státní televize vysílaly nepřetržité vlny propagndy, ve prospěch existujícího prezidenta. Nebyla možnost presentovat opačné názory.
Po nesčetých pozváních od takzvané nezávislé televizní stanice NTV, jsem souhlasil poskytnout desetiminutový rozhovor, v němž jsem uvedl, že oba hlavní kandidáti, komunistický šéf Gennadij A. Zjuganov a Boris Jelcin, mají na svědomí vážné zločiny proti zájmům lidí - první z nich je těmi zločiny obtížen za období 70 let, druhý z nich za období pěti let.
Naléhal jsem na voliče, aby hlasovali proti oběma kandidátům, což by znamenalo, že by volby byly odloženy a nových voleb by se mohli účastnit noví kandidáti. Avšak NTV sestřihala můj rozhovor na dvě potrhané minuty. Mé výroky byly nesrozumitelné a beze smyslu. Tak se dostal prezident k moci podruhé, aniž by musel nést odpovědnost za chyby svého předchozího volebního období Systém centralizované moci nemůže být zván demokracií. ?
Důležité motivy, rozhodnutí, úmysly a činy vládců, stejně jako personální změny, jsou občanům ve společnosti naprosto neznámé a nesrozumitelné. Společnost je s nimi seznamována teprve jako s hotovou věcí. Personální změny jsou zdůvodňovány formulacemi, které nic neříkají: "podle předložené zprávy" a "ve spojení s přesunem na jinou práci" (která často není uvedena. I když je osoba zcela jasně vina něčím, co udělala nesprávně, nikdy to není veřejně vysvětleno.
Úřady jednají na základě morálního imperativu: Neprozrazujeme naše vlastní lidi a neodhalujeme jejich chyby a trestné činy. Tak rozhoduje nyní o osudu země stabilní oligarchie 150 až 200 lidí, mezi nimiž jsou obratnější členové vyšší a střední řídící vrstvy bývalého komunistického systému, a nynější zbohatlíci. Tohle není strom státu, který by vyrostl z kořenů. Je to suchý klacek, zaltučený do země, anebo, v nynější situaci, železná tyč.
Členové této oligarchie v sobě spojují touhu po moci s kořistickou vypočítavostí. Neprojevují žádné vyšší cíle služby zemi a lidem. Dalo by se říci, že během posledních deseti let frenetické reorganizace neučinila naše vláda jediný krok, který by nebyl poznamenán neschopností. Je to ještě horší: naše vládnoucí kruhy se vůbec neprokázaly jako morálně na vyšší úrovni než komunistů, kteří je předcházeli. Rusko je vyčerpáno zločinností, přesunem národního majetku v hodnotě mnoha miliard dolarů do soukromých rukou. Ani jeden vážný zločin nebyl odhalen. Nekonal se ani jeden veřejný soudní proces.
Vyšetřovací i soudní systém jsou vážně ochromeny co do své činnosti i co do svých zdrojů. Mezitím, jelikož Ústavní soud je jen hračkou a státní duma kontroluje záležitosti jn neobyčejně laxně, tucet různých "výborů" (počínaje nechvalně známým Výborem pro bezpečnost) a "komisí" (s neustále rostoucím počtem pracovníků) se tvoří kolem prezidenta. Ústava neopravňuje, aby tyto orgány vznikaly. Duplikují práci vlády a jejích ministerstev. Vytvářejí systém neodpovědné a chaotické mnohonásobné správy.
Bylo to tak dávno, co jsme si mysleli, že nemůže existovat absurdnější a nezvládnutelnější byrokracie než byla byrokracie komunistického režimu? Ale za posledních 10 let se byrokracie zdvojnásobila a ztrojnásobila. Financuje ji národ, který je ožebračován. Když jsou lidé připraveni o místní samosprávu a když jejich práva nejsou ani zaručena, ani bráněna, ti, kteří mají největší míru iniciativy a talentu nemohou najít prostor pro své tvůrčí schopnosti. Na všech stranách nacházejí byrokratické překážky.
V jaké jsme to demokracii, v níž vláda klidně spí zatímco množství lidí nedostalo už půl roku svůj právoplatný plat? V poslední době vznikla nová myšlenka: různé "výbory záchrany", totiž místní orgány, vytvořené ad hoc, alternativní vláda, která usiluje, aby si lidi mohli ponechat to málo, co jim zbylo v jejich zničených životech.
V jiných zemích, nynější situace v Rusku by vyvolal obrovskou sociální explozi. Ale po sedmdesáti letech pouštění žilou, po selektivní likvidaci aktivních, protestujících lidí a nyní po deseti letech sesuvu do hromadné chudoby nemá Rusko sílu na takovou explozi a k žádné nedojde.
Takzvané ekonomické reformy - reformy Michaila Gorbačova od roku 1987 do roku 1990, pak Jelcinovy reformy od r. 1992 do r. 1995 - jsou další problém. Gorbačov hlučně vyhlásil program perestroiky, ale pravděpodobně mu šlo jen o to, bezproblémově přesunout pracovníky stranického aparátu do nové hospodářské struktury a zajistit finance komunistické strany.
Gorbačov nepodnikl nic, aby vznikly malé a střední soukromé výrobní podniky, i když zlikvidoval systém vertikálních a horizontálních styků v existující komuistické ekonomice, které fungvaly sice špatně, ale fungovaly.
Tím způsobem otevřel Gorbačov cestu k hospodářskému chaosu, proces který dále prohloubila "reforma" Jegora Gajdara a "privatizace" Anatolije Čubajse. Skutečná reforma je koordinované, systematické úsilí, v němž se spojuje celá řada opatření, zaměřená na dosažení jediného cíle. Ale od roku 1992, takový program nebyl nikdy vyhlášen. Namísto toho vznikly dva různé postupy, které nebyly navzájem zkoordinovány, aniž by byl brán potaz na ekonomický prospěch země. Jedním z nich byla Gajdarova "cenová liberalizace" v roce 1992. Neexistovalo konkurenční prostředí. Znamenalo to, že monopolističtí výrobci mohli zvyšovat výrobní náklady, jak chtěli, a přitom sníži objem výroby. Tento druh "reformy" rychle začal likvidovat výrobu a pro většinu obyvatel začalo být spotřební zboží a mnoho druhů potravin cenově naprosto nedostupné.
Druhý postup byl frenetická privatizační kampaň. Prvním krokem v této kampani bylo, že vláda vydala každému občanu kupónovou knížku, která údajně představovala jeho "podíl" národního bohatství, nashromážděného za komunistů. Ve skutečnosti však celková hodnota těchto kupónů představovala jen malý zlomek jediného procenta tohoto bohatství.
Druhým krokem bylo prodávání, vlastně rozdávání, množství státních podniků, včetně skutečně gigantických firem. Tyto podniky skončily v soukromých rukou. Většina nových vlastníků má zájem jen o lehké zisky. Nemají zkušenost, jak vyrábět a nemají potřebu tuto zkušenost získat.
Ruský hospodářský chaos je zhoršován organizovanou zločinností , která nebyla zlikvidována v zárodku, ale neustále zemi vykrádá a hromadí obrovský nový kapitál. Rozdíly mezi bohatými a ožebračenou většinou nyní dosáhly takových rozměrů, jaké nikdy neexistovaly na Západě anebo v předrevolučním Rusku. Každý rok plyne z Ruska na soukromá konta v zahraničí alespoň 25 miliard dolarů.
Destruktivní průběh událostí za posledních deset let byl způsoben tím, že vláda neschopně napodobovala cizí vzory a úplně ignorovala tvůrčí schopnosti země a jeji specifický charakter, stejně jako starobylé duchovní a sociální tradice Ruska, které existovaly po staletí. Pouze tehdy, budou-li tyto cesty uvolněny, může být Rusko osvobozeno ze situace, v níž se téměř blíží smrti.
Milý Davide,
Bylo velmi dobré, žes zveřejnil Složenicynův článek. Je to skutečně snad nejsouvisleji argumentovaný text za velmi dlouhou dobu. Solženicyn v něm také nedoporučuje vlastní řešení, která mnozí považují za archaická. Bohužel, text, jak ho vydal list New York Times, je podstatně seškrtán.
Čtenáři v Rusku by měli být plně vědomi, odkud článek pochází. Solženicyn ho původně napsal pro Le Monde, a ruský text poskytl moskevskému periodiku Obščaja Gazeta. Tento list Solženicynův článek otiskl v čísle 47 z 28. listopadu - 4. prosince 1996. Předpokládám, že anglický překlad otištěný v New York Times, byl vzat odtamtud.
Kromě několika malých chyb v překladu, je politováníhodné, že text byl selektivně zkrácen. Asi čtvrtina textu byla vynechána. Jde o tu pasáž, v niž Solženicyn cituje kritiku starosty Lužkova, ohledně Čubajsových privatizačních "úspěchů". A ještě významnější je to, že originál článku obsahuje velmi důležité, aktuální a rozsáhlé Solženicynovy poznámky k tragické epizodě Čečenska, v níž Solženicyn kritizuje Jelcina, aniž by ho jmenoval (což je pro něho neobvyklé gesto) a chválí generála Lebedě za odvahu, že válku ukončil.
Že by byl deník New York Times v alianci s takzvanou Nezávislou televizí (NTV) v Moskvě? Nebo možná si změnil motto, že "všechny zprávy, vhodné k otištění, jsou listem cenzurovány podle hledisek politického oportunismu".