| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte zde napravo na ikonu Britských listů, dostanete se do jejich archívu.
V dnešním vydání Britských listů budu citovat z rozsáhlé studie Výzkumného střediska pro studium konfliktů elitní britské vojenské akademie v Sandhurstu, věnované sdělovacím prostředkům ve střední a východní Evropě. Autorem studie je V.G.Baleanu. Jmenuje se Mass Media in Post-Communist East Central Europe. Své názory můžete autorovi sdělit na adrese postmaster@csrc.demon.co.uk
Po pádu komunismu začalo být zřejmé, že devadesátá léta budou zcela jistě dobou dramatických změn. Globální síly totiž na jedné straně vedou k větší hospodářské a politické integraci, a na druhé straně k desintegraci. (...) I když se během minulých šesti let v postkomunistické Evropě hodně diskutovalo o tom, jak zreformovat vládní struktury, velmi málo se rozhodovalo o budoucnosti hromadných sdělovacích prostředků. Sdělovací prostředky patří mezi nejmocnější prvky sociálních hodnot. Přímo ovlivňují způsob, jak na sebe obyvatelé středovýchodní Evropy pohlížejí. Sdělovací prostředky mají schopnost vytvořit společnou kulturní hranici, společně sdílený kulturní prostor. Takové prostory nyní vznikají po celém světě a ohrožují národní kulturu téměř všude.
V každém případě dnes určují sdělovací prostředky v postkomunistických zemích politickou a společenskou agendu: rozhodují, které problémy, události, které osobnosti jsou důležité a které nikoliv.
Velkou otázkou je, zda instituce, které regulují sdělovací prostředky v postkomunistických zemích, majitelé sdělovacích prostředků a ti, kdo si v nich objednávají vysílání reklam, skutečně slouží potřebám a touhám občanů postkomunistických zemí. (...) Zájem nových soukromých korporací je zjevný: vydělat co největší množství peněz. Občané jako čtenáři, posluchači, diváci a spotřebitelé, mají potenciálně určitý vliv na práci sdělovacích prostředků, avšak jejich hlas zůstává po většinu doby neorganizovaný a neslyšen.
Sdělovací prostředky v středovýchodní Evropě čelí přinejmenším třem velkým demokratickým výzvám.
Prvním problémem je, do jaké míry budou tamější občané skutečně schopni vidět ve sdělovacích prostředcích svůj vlastní obraz a do jaké míry budou schopni sdělovací prostředky ovládat.
Druhým velkým problémem je, zda dokáží sdělovací prostředky ve středovýchodní Evropě podporovat národní soudržnost a národní totožnost. V současnosti mají sledují sdělovací prostředky dvě charakteristické linie: jedna je orientovaná národně, druhá je nadnárodní. Nadnárodní mediální politika začíná velmi silně převažovat, především se to projevuje vysíláním západoevropských pořadů.
Třetím problémem je otázka, zda odolají sdělovací prostředky ve středovýchodní Evropě privatizačním tlakům a zvýšenému západoevropskému vlivu. Moc nových technologií a nezájem vlád podporovat národní kulturní instituce v důsledku pokračující privatizace zřejmě bude znamenat, že země středovýchodní Evropy budou kulturně integrovány do sféry vlivu Evropské unie.
(...)
Ve všech postkomunistických zemích středovýchodní Evropy byl interpretován pojem pluralismu jako hospodářská konkurence mezi státním a soukromým sektorem, v kontextu takzvaných "statutárních předpisů", které mají zajišťovat objektivitu sdělovacích prostředků.
Ve všech těchto zemích převládl zájem inzerentů, sponsorů a zejména politických stran nad právem občanů získávat a rozšiřovat informace.
(...) Hromadné sdělovací prostředky v středovýchodní Evropě stále trpí velkým množstvím chorob. Úroveň novinářské práce je nízká. Naprosto neodpovídá západní úrovni. Noviny a časopisy čtenářům "prodávají" selektivní politickou ideologii, od extrémní levice až po extrémní pravici, a přinášejí daleko více komentářů než faktů. (...) V zemích, jako je Česká republika, Maďarsko a Polsko, v nichž je tržní hospodářství a demokratická společnost nejrozvinutější, se blíží svoboda sdělovacích prostředků západním normám. Ale i v těchto zemích se vlády nedokáží ubránit pokušení získávat ve sdělovacích prostředcích vliv.
Hledání národní totožnosti a odraz tohoto hledání ve sdělovacích prostředcích
(...) Po tzv. "sametovém rozvodu" učinila Česká republika podstatné kroky směrem k demokracii, pluralismu a začlenění do evropských a euroatlantických struktur. Svobodné sdělovací prostředky musejí však v ČR teprve vzniknout, stejně jako média, která budou nezávislá na zásazích vlády a podnikatelského sektoru. V současnosti se často postoje politiků vůči sdělovacím prostředkům dosti zásadně v ČR odlišují od postojů novinářů, a veřejnost hraje v této debatě naprosto mizivou roli. I když instituce cenzury ani žádná jiná přímá forma politické kontroly neexistuje, velmi málo významných českých periodik a denních listů o sobě může tvrdit, že jsou skutečně nezávislé. Pravděpodobně neexistuje vůbec žádný významný nezávislý český list.
Koncem roku 1995 bylo více než padesát procent nejvýznamnějších českých periodik v cizím vlastnictví. Regionální deníky a týdeníky byly většinou odprodány nakladatelům v sousedním Rakousku a Německu. Zahraniční firmy jako švýcarský konglomerát Ringier, francouzské impérium Socpresse anebo mediální magnát Robert Hersant, či německá skupina Rheinisch-Bergische získaly významné podíly na české mediální scéně. Zároveň začaly česky vycházet publikace jao Playboy, Elle, PC World a Reader's Digest. Tyto časopisy jsou velmi populární.
Po pádu komunismu vzniklo za pomocí cizího kapitálu, mj. francouzského a irského, více než dvacet rozhlasových stanic. Většina z nich však vysílá populární hudbu a jen málo z nich má seriózní zpravodajské pořady, které by mohly konkurovat veřejnoprávnímu Českému rozhlasu. V oblasti televize začala vysílat TV NOVA, podpořená kapitálem společnosti Central European Media Enterprises, kterou založili bývalý americký velvyslanec v Maďarku Mark Palmer a americký miliardář Ronald Lauder. Stanice vznikla uprostřed ostré kritiky, kritický hlas zvedl proti vydání licence Nově i premiér Klaus. Avšak programová směsice NOVY brzo začala být obrovským úspěchem a NOVA získala více než 70 procent českých televizních diváků. (...)
V současnosti je úroveň českých sdělovacích prostředků ještě nízká, nejen proto, že je málo rozsáhlejších pořadů věnovaných hlubší analýze oficiální politiky a oficiálních postojů, ale také proto, že většina společensko-politických pořadů prostě přejímá oficiální postoje anebo na ně jednoduše útočí bez jakékoliv analýzy. Většinu českých sdělovacích prostředků lze pravděpodobně označit jako napravo od politického středu. Hlavně se zabývají politiky z vládnoucí koalice a nikoliv členy levicových organizací.
Premiér Klaus by rád viděl větší vládní kontrolu nad sdělovacími prostředky. Jeho postoj shrnuje výrok "novináři jsou největší nepřátelé lidstva". Tuto poznámku učinil na závěr rozhovoru s americkým časopisem Forbes v roce 1994 a později si stěžoval, že prý neměla být otištěna.
Přibližně v tutéž dobu odmítl Klaus pokračovat v rozhovoru (s Lubošem Beniakem) natočeném pro televizi NOVA a stěžoval si, že prý jsou otázky přiliš agresivní. To se týkalo i reportérova výroku, že je Klaus arogantní. Pod tlakem české vlády NOVA rozhovor s Klausem potlačila a tvrdila, že jeho technická kvalita byla nedostatečná.
Mezitím se však od začátku roku 1996 Klausovy styky s televizí NOVA zlepšily, poté, co mu generální ředitel stance poskytl zadarmo každý pátek v předvolebním období pětiminutové televizní vysílání v hodnotě přibližně 40 000 dolarů. Tento cenný dar kritizovali představitelé soupeřících politických stran.
Během nedávné předvolební kampaně (pro červnové volby), hlavním námětem českých sdělovacích prostředků byla sudetoněmecká otázka. To je hlavní mezinárodní problém České republiky, který existuje už padesát let. Jde o spor, který komplikuje vstup ČR do Evropské unie a mohl by ho dokonce znemožnit. (...)
Sudetoněmecká otázka je však bohužel daleko naléhavější záležitostí v ČR než v Německu. V ČR je totiž spojena s budoucí integrací této země to euroatlantických struktur. Otázku proto využívaly xenofobní extrémní pravice a extrémní levice. Sdělovací prostředky tomu věnovaly před červnovými volbami mnoho pozornosti. (...)
Zároveň se v ČR zkoumá otázka, zda Německo, nejvýznamnější politický a hospodářský spojenec České republiky, je dostatečně demokratické, aby dokázalo plnit moderní evropskou roli. Češi vnímají Německo jako evropskou politickou a hospodářskou mocnost, ptají se však, zda Německo bude využívat své síly a moci pro všeobecnou evropskou prosperitu, integraci a stabilitu, anebo zda své síly využije jen pro dosažení vlastních cílů a prosperity.
Bez ohledu na postoje ČR vůči Německu, Klausova vláda usiluje o "rychlý návrat do Evropy". Češti se totiž považují za západnější národ než jsou ostatní bývalé komunistické země. Neustále do omrzení opakují, že Praha je na Západ od Vídně. Sdělovací prostředky a především národní i soukromé televizní stanice využívají všemožných vládních styků na evropské úrovni, aby zdůrazňovaly, že ČR zastává evropské hodnoty a že Češi mají novou, evropskou totožnost. Ve snaze dokázat, jak ČR plní závazky vůči Evropě, české úřady i hromadné sdělovací cprostředky neustále hovoří o tom, že je ČR nyní v první linii boje proti ilegálnímu přistěhovalectví do Evropy a především do Německa.
Všechny tyto otázky byly velmi intenzívně zdůrazňovány během všeobecných voleb na jaře 1996. ČR byla první zemí v postkomunistické Evropě, kde se k moci v druhých volbách od pádu komunismu nevrátili komunisté. Nejpozoruhodnějším rysem českých všeobecných voleb na jaře byla jejich obyčejnost (...)
Problém Romů a další minoritní otázky
Návrat nacionalismu do postkomunistické středovýchodní Evropy připoutal veřejnou pozornost k situaci největší výchdoevropské menšiny: Romů. Romové nemají vlast, do níž by se mohli vrátit, a trpí novým nacionalismem daleko více než všechny ostatní etnické skupiny. Obyvatelstvo Romy pohrdá a diskriminuje je. Je dobře známo, že Romové mají neortodoxní životní styl a projevují výrazný odpor proti snahám je asimilovat do kaleidoskopu východoevropských společností. Většina Romů sice přivítala revoluce, které vedly k pádu komunismu, ale brzo si uvědomila, že společenské a hospodářské změny jim přinášejí nové problémy, zejména na Slovensku a v Rumunsku.
Dokonce i Česká republika, země s demokratickými tradicemi, nedávno schválila dodatek ke kontroverznímu zákonu o občanství, který vyvolal domácí i zahraniční kritiku, protože diskriminuje Romy, kteří žijí v ČR, nejsu však schopni získat české občanství.
Avšak od pádu komunismu se situace Romů postupně mění a počet romských publikací, politických hnutí a stran roste. Ale Romové jsou stále terčem útoků masových sdělovacích prostředků, které často publikují senzační zprávy a soustřeďují se na násilné incidenty, místo aby analyzovaly konkrétní cikánské politické nebo společensko-hospodářské problémy. A vzhledem k tomu, že stereotypně pojímaný Rom je negramotný, vyhlídky na získávání financí a politickou podporu pro romské publikace jsou dosud velmi omezené. Nicméně alespoň v České republice, na Slovensku a v Maďarsku vycházejí v posledních šesti letech nezávislé romské publikace...
V další části studie se autor zabývá sílícím vlivem nadnárodních sdělovacích prostředků na země středovýchodní Evropy a argumentuje, že ve středo a východoevropských sdělovacích prostředcích dochází k napětí mezi místně zaměřeným pojetím a nadnárodním, světovým, popř. evropským pojetím, které je vytvářeno především západoevropským komercionalismem.
Myšlenku kulturně sjednocené Evropy prosazuje i Evropská unie, ale je to poněkud idealistický a zjednodušený pojem, v kontextu bývalých komunistických zemí a jejich nacionalismu. Úspěšnú do určité míry jsou stanice Euronews a Eurosport.
Mnohé postkomunistické země však si vůbec nejsou jisty, co má nová evropská kulturní "jednota v rozmanitosti" vlastně znamenat. Někdy to vyvolává obavy a dezorientaci . Co znamená idea kulturně jednotné Evropy, když jsou postkomunistické země středovýchodní Evropy dosud z EU vyloučeny? Tak je pro mnoho Východoevropanů evropská totožnost zranitelným a pochybným jevem, a je stále častěji vyjádřována prostřednictvím regresívních forem celoevropského bílého rasismu.
(...)
Je pravda, že za posledních několik let došlo k obrovskému rozvoji užívání Internetu v mnoha zemích světa, ale exponenciální expanze Internetu v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy je bezprecedentní.
Ve středovýchodní Evropě nyní dochází k nejrychlejšímu rozvoji Internetu a tento trend zřejmě bude pokračovat. Celosvětově se zvýšil počet uživatelů Internetu v roce 1994 o 24 procent, ve středovýchodní Evropě však dosáhl v tom roce růst počtu počítačů napojených na síť 40 procent. Celkově jde o více než 200 000 nových počítačů a sí'tových připojení.
K tomuto rozvoji došlo, v důsledku soustředěné pomoci západních organizací, akademických a vědeckých institucí a v důsledku soukromých iniciativ. Rozvoj počítačových sítí se rychle blíží západnímu standartu v Maďarsku, v Polsku, v České republice a na Slovensku.
Význam Internetu spočívá v tom, že dokáže rozvrátit tradičně zavedené zvyklosti z komunistické éry, podle nichž plynuly vždy informace jen seshora dolů a přístup do zahraničí byl zakázán. Samou svou podstatou zosobňuje Internet otevřené okno do světa pro jednotlivce.
Jak pokračuje explozivní růst Internetu, vládnoucí elity v mnoha středo a východoevropských zemích začínají být vážněji znepokojeny důsledky nové technologie, která umožňuje volnou výměnu informací, prakticky nezvládnutelnou státními úřady.
O situaci už vážně uvažují tajné služby Rumunska a Slovenska. Mnozí bývalí komunisté chtějí Internetu využívat jako nové technologie pro samizdat. Bez ohledu na obavy mnohých vlád, poptávka po Internetu dále poroste a s tím i volný přístup k alternativním zdrojům informací pro občany tohoto regionu.