| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Úvodem drobnou poznámku k včerejším Britským listům. Pan Jakub Moc, jako správný advocatus diaboli, namítl ve Fóru, že jsem pominul argumenty pana Stoniše v jeho sobotním článku v MFD o údajném "xenofobním útoku proti TV NOVA", týkající se domácí české, avšak prodělečné televize Premiéra/Prima. Podle Marka Stoniše totiž platí pro Premiéru totéž, jako pro NOVU, a nikdo se nad tím nevzrušuje. Pro Premiéru prý také dostal původně vysílací licenci někdo úplně jiný, než kdo ji nyní vlastní, a podmínky licence se prý také od počátku radikálně změnily.
Argument působí velmi přesvědčivě. Potíž je, že je falešný. Nesmíme ve všem doslova věřit Mladé frontě Dnes. Je nutno to, co tento list napíše, samostatně ověřovat. Často stačí zvednout telefon. Podle informací z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je rozdíl mezi licencí NOVY a Premiéry právě v tom, že veškeré změny v licenci Premiéry byly provedeny s předběžným vědomím a souhlasem Rady, kdežto v případě NOVY Železný na Radu systematicky kašlal.
Americký student Andrew Stroehlein, který umí dobře česky a dobře zná českou problematiku, pro vás napsal tento podvratný článek:
Když jsme loni bydleli v Brně, moje žena a já jsme se účastnili jednoho večera o válce v Čečensku. Jeden český režisér natočil v Čečensku filmový materiál pro dokumentární film České televize a v Brně vyprávěl přítomným o hrůzách ruské brutality v Čečensku a odpovídal na otázky o situaci v té zemi. Obecenstvo byli většinou studenti, narození až v sedmdesátých letech, a jim asi nebyl příliš zřejmý velmi silně přítomný podtext ve smyslu "co by se bývalo mohlo stát v roce 1968". Nicméně byly otázky vznesené na tomto brněnském večeru, i odpovědi na ně, velmi zajímavé.
Jeden přítomný se zeptal, jakou roli hrál v válce v Čečensku islám a do jaké míry si režisér myslí, že je islám pro Čečence významný. Filmař odpověděl, že význam islámu v Čečensku je asi takový, jako je význam křesťanství pro Českou republiku. Všichni přítomní se tomu zasmáli a věc pochopili.
Česká republika není ve formálním smyslu příliš křesťanskou zemí. Do kostela Češi skoro vůbec nechodí . Koncert skupiny Rolling Stones naplní Strahov, ale papež ne. Jak mi jednou řekl jeden český kamarád: "Ježíši! My tady nežehnáme automobily, jako to dělají Poláci!"
Pro nás ateisty je to všechno velmi útěšné, avšak nesmíme zapomínat, že hlubinné proudy křesťanské filozofie plynou českou historií dvacátého století a velmi silně ovlivňují nynější českou společnost. Snad každý ví, že humanita Tomáše Garrigua Masaryka byla založena na křesťanské tradici. Avšak zde se chci zabývat novějším jevem české skutečnosti.
Jsem přesvědčen, že v české mentalitě devadesátých let jsou podvědomě velmi živé křesťanské pojmy hříchu a odpuštění. Začíná to původním hříchem, který nesou všichni Češi, a pokračuje to rozhřešením, dosažitelným skrze utrpení zjevně morální osobnosti. Osoba, která trpěla, se obrací s výzvou k těm, kteří zhřešili, odpouští jim jejich vinu a povzbuzuje morální obnovu. Tím, že jim morální osoba odpustí, jsou Češi zbaveni hříchů a mohou dál šťastně vést svůj život, osvobozeni od duchovního břemena viny, spáchané v předchozí době. Kromě toho, jakmile Čechům ona velká morální osobnost odpustí jejich hříchy, oni sami pak mohou odpustit vinu těm, kdo se provinili na nich samotných.
Hřích je v tomto případě kolaborace s režimem za Husákovy éry. Češi pociťují soukromě obrovskou osobní vinu za spolupráci s režimem v období mlčení v sedmdesátých a v osmdesátých letech.
Svou vinu Češi také pociťují na národní úrovni. Češi obecně považují svůj národ za osvícený, vzdělaný, kulturní, morální a spravedlivý, takže musejí považovat své chování za Husákovy éry za ostudné. Břemeno této hanby vážně zatěžuje každého člověka.
A tak mají Češi vlastní verzi prvotního hříchu: "Jinými slovy: všichni jsme - byť pochopitelně každý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci."
Život ale jde dál, i když se člověk stydí za to, jak se choval v minulosti. Proto potřebujeme najít způsob, jak utišit své svědomí, abychom se ráno mohli na sebe podívat do zrcadla. V křesťanském náboženství odpouští Kristus věřícím jejich hříchy a žádá je, aby i oni odpouštěli svým bližním. V kultuře, která je založena na křesťanské tradici, vyhledává člověk ty, jimž ublížil, a usiluje o jejich odpuštění. Když jejich odpuštění dostane, je pro něho lehčí odpouštět i jiným a žít dál svůj život.
V české společnosti, která je silně ovlivněna křesťanskou filozofickou tradicí, je mučedníkem Václav Havel. Havel je onou osobností, která pro Čechy zastupuje Krista a snímá jejich hříchy. (Právě Václava Havla jsem citoval, když jsem uvedl výše v uvozovkách větu, jíž je definován český "prvotní hřích".) V Havlově utrpení, jímž jsou vinni všichni, vidí Češi zdroj morálního světla. Havel apeloval na národ, aby nedošlo k postkomunistickému honu na čarodějnice. Tím učinil odpuštění národní morální prioritou a zvýšil jeho symbolický význam v křes'tanském smyslu. Když dokáže Václav Havel po takovém utrpení nastavit druhou tvář, i obyčejní Češi si přece mohou na osobní rovině navzájem odpustit. S Havlovým morálním příkladem mohou Češi dále udržovat důležité národní mýty o kulturnosti a ctnosti českého národa. Je tím zachráněna národní hrdost, stejně jako jsou tím zachráněni jednotlivci. Osobní spása a národní spása obě vyplývají z toho typicky křesťankého pojmu duchovní očisty prostřednictvím odpuštění od mučedníka, který zároveň poskytuje morální příklad.
Uvědomují si Češi, že je pro jejich národ i pro ně jako pro jednotlivce Václav Havel kristovskou osobností? Myslím, že ne. Funguje to všechno na podvědomé úrovni. Využívá to národní tradice křesťanského humanismu, kterou lidé pociťují hlubinně a nejsou si jí aktivně vědomi.
Ví Havel sám, že hraje tuto roli? Opět o tom pochybuji, a to z téhož důvodu. Jeho filozofie byla vždy hluboce ovlivněna křesťanskou tradicí, a jeho role mu připadá bezpochyby příliš přirozená na to, aby ji otevřeně pojmenoval jako "mučednickou" roli. A kromě toho, i kdyby si byl Václav Havel tohoto všeho vědom, nemohl by to říct otevřeně. Role beránka, který snímá od Čechů hříchy, i role Čechů, kteří si svou vinu mučedníkem nechají odejmout, fungují jen, pokud nejsou veřejně pojmenovány.
Vysvětluje to obrovskou popularitu Václava Havla. Češi totiž Havla potřebují, jako jednotlivci i pro uchování své národní hrdosti, aby jim sejmul jejich vinu a hanbu, která se k tomu váže. Kdo jiný by mohl hrát tuto roli?
V brněnském divadle jsme si všichni uvědomili, že Češi nejsou formálně křesťané. V důsledku historického vývoje se v tomto ohledu Česká republika výrazně liší od svých sousedů. České tradice ale jsou v širším smyslu založeny na obecném křesťanském dědictví. Jasně to dokazuje vztah mezi odpouštějícím "prezidentem-filozofem" a jeho národem.
Očekává se, že tato myšlenka vyvolá velký zájem telekomunikačního průmyslu a Gratistelefon ji chce letos začít prodávat mezinárodně.
Některé americké firmy experimentují s reklamami, které telefonní účastník slyší, zatímco čeká na spojení. Firma Gratistelefon je však první, která nabízí telefonování úplně zadarmo, financované reklamou.
Zkoušky systému probíhají ve švédských městech Lund a Norrkoping. Denně telefonuje v novém systému asi 30 000 lidí.
Funguje to tak, že zákazník nejprve vytočí číslo společnosti Gratistelefon, které je zadarmo, a pak číslo volaného. Následuje reklama, zatímco uživatel čeká na spojení. Rozhovor je pak přerušován desetivteřinovými reklamami. Poprvé se ozve reklama po první minutě hovoru a pak každé tři minuty.
Gratistelefon si může dovolit poskytovat telefonní služby zcela zadarmo, protože na švédském trhu telekomunikací zuří ostrá konkurence. Kupuje si levně telefonní kapacitu od firmy Tele-2, což je hlavní konkurent národní švédské telekomunikační firmy Telia.
Daňové úřady po celé Evropě jsou znepokojeny, že jim prostřednictvím nové technologie unikají peníze, protože dochází celosvětově k velkému množství nákupů informací na Internetu. Tyto nákupy jsou nezdaňovány. Kdyby byla zavedena "bitová daň", každý odeslaný fax, každý telefonní hovor i každé napojení na Internet by bylo registrováno a zdaněno.
Ve veřejně debatě o této záležitosti prohlásil profesor Ian Agnell z London School of Economics že vlády přicházejí o velké množství daní, protože svět opouští tradiční formy obchodování.
Spojené státy odhadují, že tamější daňové úřady přišly o tři miliardy dolarů, protože američtí zákazníci nakupují prostřednictvím Internetu od zásilkových firem.
Profesor Agnell ale varuje, že by bylo velmi obtížné zavést takovou to daň, protože velké množství přenášených dat nemá žádnou hodnotu.
Některé firmy, které velmi spoléhají při své práci na Internet, jsou šokovány. Bojí se, že by zavedení nové daně by je těžce daňové zatížilo.
Podle profesora Luc Seota, předsedy skupiny EU tzv. "expertů na vysoké úrovni" by však zdanění Internetu mělo podpořit rozvoj ekonomiky a nikoliv ji ochromovat. Vybrané peníze by totiž byly investovány do ekonomiky na podporu těch výrobních faktorů, které jsou v současnosti zdaňovány velmi silně, což omezuje konkurenceschopnost.
Muži, kteří kouří, riskují, že jim to nepůjde v posteli, varuje britská Asociace pro impotenci. Kouření totiž velmi podstatným způsobem snižuje kvalitu mužské erekce a lékaři ho uznávají jako významný přídatný faktor při vzniku impotence.
Kouření ochromuje proudění krve v žílách. Proudění krve do penisu dokáží pouhé dvě cigarety omezit až o třicet procent, konstatovala Asociace. Její předseda, Alan Riley, uvedl: "Kdyby bylo na krabičkách cigaret uvedeno, že kouření oslabuje mužský sexuální výkon, mnoho lidí by si kouření rozmyslelo."
Už jsem na toto téma v Britských listech před časem zveřejnil jeden článek. V pondělí se k tématu vrátil list Financial Times. Cituju:
Vítáme vás v Bonnu. Prosím, všimněte si: užívání sekaček na trávu je mezi 13. a 15. hodinou verboten, zakázáno. Přejdete-li na červenou, dostanete pokutu deset marek. Vyhodíte odpadky do popelnice nesprávné barvy (existují alespoň čtyři barvy popelnic) a riskujete pokutu. Klepání koberců se povoluje jen od 7 do 19 hodin, ale ne během "tichého období" kolem poledne.
Obrovské množství nesmyslných byrokratických předpisů vede Němce k zamyšlení, jestli náhodou svou touhu po stabilitě, pořádku a systematičnosti trochu nepřehánějí. Nezaměstnanost nyní dosáhla v Německu 4 miliónů osob. Ozývají se hlasy, jestli všechny německé předpisy nejsou náhodou trochu překážkami inovacím a podnikavosti.
Mnozí považují Německo za poslední evropskou socialistickou zemi. Na spolkové úrovni existuje více než 4000 zákonů, regulujících veřejný život. Komunální úřad města Bonnu má složku asi pět centimetrů tlustou, která obsahuje všechny předpisy, týkající se života ve městě. Irituje také absurdnost některých předpisů. Proč se například nesmějí používat sekačky na trávu od 13 do 15 hodin, ale smějí se používat v neděli v 7 hodin ráno?
Někdy mají pokusy uvalit na všecho pořádek neblahé důsledky. Tak když ve městě Koblenz spadl náhrobek a poranil dítě, soud rozhodl, e musí místní komunální úřady každoročně kontrolovat náhroby na hřbitovech, jestli neztrácejí stabilitu. Výsledkem bylo, že obyvatelé v jednom okrese zjistili, že každoroční Ruettelprobe - "viklací zkouška" - vyvrátila na jejich hřbitově skoro všechny náhrobky, takže se pak lehce povalily. Místní úřady často uplatňují přesné předpisy o velikosti rakví a typu a tvaru náhrobků. V Bonnu jsou například zakázány náhrobky z porcelánu a fotografie na náhrobcích.
Němci ale začínají už mít té byrokracie dost, a tak bulvární list Bild zahájil minulý měsíc kampaň, v jejímž rámci bylo zveřejněno množství článků o tom, jak byrokracie likviduje pracovní příležitosti.
V reakci na to oznámila federální vláda, že budou na jaře vydána pro sektor služeb deregulační opatření.
Opatření budou následovat po loňském antibyrokratickém zákoně, s jasným a stručným německým názvem Genehmigungsverfahrenbeschleunigungsgesetz, česky Zákon pro urychlení schvalovacího procesu (zajímavé je, že česky to zní docela přijatelně, kdežto v angličtině naprosto absurdně - co nám to vypovídá o středoevropských zvyklostech?) a po už šesté novele, pozměňující Verwaltungsgerichtsordnung, neboli Pořádek administrativních procedur.
Respekt Němců pro formální procedury je ale asi nepřekonatelný. List Financial Times se spojil s redakcí Bildu v Hamburgu, aby získal podrobnější informace o jejich antibyrokratické kampani. Bild sdělil telefonicky FT, aby jeho novináři mu zaslali otázky písemně.