| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Slabost hospodářského ozdravení ČR po recesi v letech 1991 a 1992 je pozoruhodná, uvedl na výročním semináři o východoevropské problematice v sobotu 25.1. na University of Strathclyde v Glasgow známý odborník na českou problematiku dr. Martin Myant, který vyučuje ekonomice na Paisley University.
Naděje, že po krátké "transformační recesi" dojde k rychlému růstu českého hospodářství se neplní, konstatoval dr. Myant. ČR musí dosáhnout ročního růstu ekonomiky ve výši alespoň pěti procent, má-li se začít objem českého hospodářství přibližovat v prvních desetiletích jednadvacátého století objemu ekonomiky členských zemí EU. V současnosti dosahuje hrubý domácí produkt České republiky (hodnota toho, co se v zemi vyrobí za rok) na jednoho obyvatele pouhé poloviny průměrného HDP zemí Evropské unie.
Výrazně roste rozpočtový schodek ČR v obchodní výměně (do konce září 1996 dosáhl 4.118 mld dolarů, tedy 8 procent hrubého národního důchodu ČR). Schodek na běžném účtu ČR dosáhl v tomtéž období výše 3.083 mld dolarů. Je to způsobováno rozsáhlými dovozy konzumního zboží a zahraničních vstupů pro český průmysl, jako jsou součástky a materiál pro výrobu automobilů. Do ČR také stále ve větším množství proniká levné zboží z asijských zemí.
Nízká úroveň vývozu českých podniků je důsledkem jejich chabé konkurenceschopnosti. Většina českých firem totiž nebyla po roce 1989 zmodernizována. Dosud v ČR nedošlo k rozpočtové krizi, protože má země podstatný přebytek na kapitálovém účtu, zeména v důsledku zisků z turistiky. Výše uvedené rozpočtové schodky však nebude možno udržovat donekonečna. Česká vláda je situací znepokojena, nepodnikla však pro nápravu žádné výraznější kroky.
Český průmysl lze rozdělit do tří skupin. Nejúspěšnější je v ČR průmyslový sektor, který vyrábí dopravní prostředky. Páteří sektoru je automobilový průmysl, včetně mladoboleslavské Škodovky a včetně velkého množství výrobců součástek. Tyto podniky prosperují, protože sklízejí prospěch z rozsáhlých modernizačních investic.V druhé skupině je chemický a důlní průmysl, který není ve špatné situaci. Produkuje totiž jednoduché zboží, které lze vyvážet do světa bez podstatnější modernizace. Zbytek průmyslu ČR (včetně podniků na výrobu lehkého konzumního zboží) je zejvně v úpadku, protože nedokáže konkurovat ani kvalitním výrobkům ze Západu, ani levným výrobkům z Asie. V těchto odvětvích prosperuje jen několik firem, a ty se buď staly vlastnictvím západních podniků, anebo vyrábějí součástky pro automobilový průmysl.
Podle oficiálních statistických údajů ČR je míra růstu průmyslu podstatně vyšší než míra růstu HDP. To je částečně proto, že údaje o růstu průmyslu zahrnují i hodnotu součástek, zakoupených pro výrobu v ČR v zahraničí. Kdyby tyto údaje zahrnovaly pouze zboží, které se v ČR skutečně vyrobí, byly by podstatně nižší, protože se zvyšuje závislost českého průmyslu na vstupech dovážených ze světa.
Klíčovou otázkou je podstata hospodářského systému, který v ČR vznikl po privatizaci. Českým způsobem privatizace vznikla zmatená a složitá vlastnická struktura podniků. Mnohé firmy nemohou dělat nic jiného, než jen přežívat. Celkovou situaci lze shrnout do tří bodů:
1. Seriózní restrukturalizaci jsou schopny v nynější situaci provést české firmy jen s pomocí zahraničních partnerů, kteří jim poskytnou peníze, přístup na trhy a systematickou podnikatelskou strategii.
2. Kupónovou privatizací a celou řadou následných záchranných akcí pro bankrotující firmy, kdy banky dostaly jejich akcie, vznikla zcela nerozluštitelná struktura vzájemně propojených majetnických vztahů. Banky ovládají investiční fondy, které částečně ovládají podniky a také banky. Proto dochází k málo bankrotům prodělečných podniků. Stát má dosud podstatné podíly v mnoha podnicích i bankách, aktivně je však neřídí.
3. V české ekonomice probíhají velmi zásadní vlastnické změny, ale většina těchto změn neodpovídá podnikatelské logice a důvody pro ně jsou nejasné. Životně důležité je zjevně mít protekci na nejvyšších místech.
Dr. Martin Myant došel k těmto třem závěrečným bodům:
1. Hospodářský růst ČR se zpomaluje a problém nevyrovnaného rozpočtu může vyústit do krize. To není netypické pro ekonomiky uprostřed postkomunistické restrukturalizace, nicméně by to měla vysvětlit vláda ČR, která se dosud o budoucnosti českého hospodářství vyjadřovala a vyjařuje optimisticky.
2. Politický život v ČR byl dosud nebyčejně stabilní. Nyní začíná být "zajímavější", ale hospodářský život země by to nemělo ovlivnit. Jak dalece může mít v ČR politika vliv na ekonomiku, závisí na závěrech vyplývajících z třetího bodu:
3. Složitá struktura provázaného vlastnictví a bankovních úvěrů je zjevně nyní českou specialitou. Různí ekonomové se snaží odhadovat, do jaké míry se to může stát překážkou rychlejšího hospodářského oživení, ale jasný závěr není možný. Lze však argumentovat, že vznikající vlastnická struktura České republiky nevytvořila zrovna ideální základnu pro rychlou průmyslovou modernizaci. Je možné, že tato struktura bude podporovat konzervativní postoje a stagnaci. Také možná hrozí riziko nestability v celém finančním sektoru. Je však obtížné určit, jak by mohla být vzniklá ekonomická struktura efektivně rozmotána.
Napsal mi inž. Václav Žák s poukazem na to, že zpravodajství televize NOVA je podstatně kvalitnější než zpravodajství veřejnoprávní České televize, která bývá podle jeho slov až nekriticky provládní.
Vyskytl se také názor, že by Rada pro rozhlasové a TV vysílání měla umístit na síť původních jednatřicet podmínek vysílací koncese pro televizi NOVA, i znění zákona o rozhlasovém a TV vysílání, aby si lidi mohli sami udělat o věci úsudek. Potíž je, že Rada nemá Internet. (!!) Udělám to sám, jakmile budu vstavu tyto dokumenty opsat do počítače.
K analýze pořadů Události ČT se vrátím, jakmile budu mít čas.
Jan Rubeš, šéfproducent převzatých pořadů, z České televize ostře protestuje proti tvrzení dr. Milana Šmída v nedávných Britských listech že je prý nákup zahraničních pořadů České televize "těžkopádný a byrokratický". Podle Jana Rubeše nezná dr. Šmíd situaci v České televizi v posledních letech. Radikálně se od doby před r. 1989 změnila. Kdyby to dr. Šmíd věděl, nemohl by napsat "takovou pitomost," uzavírá Jan Rubeš.
V sobotním pořadu "Volejte řediteli" znovu prosazoval ředitel Vladimír Železný otevřeně vlastní podnikatelské zájmy a zájmy podniku Central European Media Enterprises. Opět tím hrubě porušil platný zákon ČR o provozování rozhlasového a televizního vysílání. V odstavci 4 tohoto zákona se praví: "Provozovatelé poskytují objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů." V odstavci 6 zákon stanovuje: "Provozovatelé vysílání jsou povinni zajistit, aby reklamy byly rozeznatelné a zřetelně zvukově nebo obrazově odděleny od ostatních pořadů".
Železný v pořadu agresívně napadal Petra Štěpánka (ODS), místopředsedu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nazval ho "tajtrlíkem, který se zaštiťuje institucí". V celosvětové mediální sféře se snad dosud nikdy nestalo, aby televizní stanice takto hrubě útočila na představitele úřadu, pověřeného dohlížet na její provoz. Železného útoky na Štěpánka lze interpretovat jako varování českým politikům: pokusí-li se někdo vyžadovat, aby Nova dodržovala zákon, Vladimír Železný ho na obrazovce zdiskredituje. Takové chování je hrozbou pro českou demokracii.
Není pravda, jak tvrdil Vladimír Železný, že úroky z půjčky, kterou poskytla Česká spořitelna podniku CME na založení TV Nova, jsou vyšší než kdekoliv jinde na světě. Od úroků se totiž odečítá inflace, která úroky neutralizuje. Jestliže byly v době udělení půjčky úroky České spořitelny 10-12 procent a roční inflace v ČR byla 10 procent, čisté úroky splatné z půjčky byly 0 až 2 procenta. V Británii se platí už několik let úroky z půjček nejméně 6 až 7 procent, inflace je kolem 2 až 3 procent. Čisté úroky jsou tam tedy 3 až 5 procent, jsou vyšší než v ČR. Půjčka od České spořitelny na 12 % úrok byla v té době výhodnější než zahraniční půjčka v dolarech na 5 % úrok, protože mezinárodní kapitálové trhy předpokládaly, že hodnota koruny klesne.
Železný uvedl, že v podniku CET 21, s.r. o., v držiteli licence NOVY, vlastní firma CME jen 1,25 procent akcií. Zamlčel, že už v červenci a v srpnu 1996 byly uzavřeny konkrétní smlouvy, jejichž cílem získat pro společnost CME prostřednictvím Železného v podniku CET 21, s.r.o. 43,35 procent akcií. To spolu s Železného akciemi vytvoří pro CME v CET 21 většinový, šedesátiprocentní podíl. Ředitel Novy nevysvětlil, proč byla na jaře 1996 založena záhadná paralelní firma CET 21, a.s., bez účasti Petera Kršáka, který se proti vykoupení akcií pro podnik CME staví.
Začátkem ledna jsem v Neviditelném psu uveřejnil poznámku o neefektivnosti a neprofesionalitě zpravodajství veřejnoprávní České televize, která včas neinformovala o závažném kritickém ekonomickém článku v časopise Fortune, ani o majetkových přesunech v televizi NOVA. Když nakonec informaci o článku v časopise Fortune ČT přece jen odvysílala, reportáž byla tak nesrozumitelná, že ji řadový divák v ČR naprosto nemohl porozumět.
Ondřej Neff posléze zveřejnil rozhovor s šéfem zpravodajství ČT Petrem Studenovským, který Neffovy kritické otázky závěrem v podstatě chabě odmítl s tím, že televize prostě JE povrchní médium, že s tím se nedá nic dělat.
Ve svém původním příspěvku jsem požadoval, aby našla ČT ve svém vysílání místo na operativní, podrobnější analýzy aktuálních událostí, tak jak to dělají ve světě známé televizní stanice. Nesmyslný a nepružný předpis, že reportáž pro Události v 19.30, která je delší než jednu minutu a třicet vteřin, je takzvaná "kláda" a nedá se v tomto pořadu odvysílat, ať je téma jakkoliv závažné, vede k nebezpečné povrchnosti. Nepružností a pasivitou jsou zřejmě frustrováni mnozí reportéři České televize. Dostal jsem k tomu tento dopis od Zdeňka Šámala, zpravodaje ČT v Moskvě:
Pane Culiku, cetl jsem Vasi poznamku o praci televize, co v ni pracuju. Ve vasem textu je rada veci, ktere by bylo mozno dale rozvadet, ale na to se jiste chystate naseho sefredaktora ptat sam.
Presto jsem u Vas vycetl jednu vec, k niz mi to proste neda mlcet. Pisete: "Radne fungujici televizni stanice by byvala o obou zpravach okamzite strucne informovala ve dvou az triminutovem prispevku ve zpravodajstvi, v nemz by odkazala na publicistiku, ktera by k obema poradum pripravila ctyriceti az padesátiminutovou analyzu."
V tom s Vami naprosto souhlasim. Musim ovsem dodat nekolik upresneni osobniho charakteru.
Zaprve: Prispevek triminutovy je v nasem zpravodajstvi povazovan za tzv. kladu a da hodne prace neco takoveho odvysilat. Oblibena horni hranice tech, co rozhoduji, je dve minuty. Da se to pochopit, kdyz jde o omezeni "mluvicich hlav", ktere jsou u nas strasnym prokletim. Ale vadi mi to, kdyz jde o reportaze. Predstavte si, ze na necem (v Rusku) delate treba ctrnact dni, jezdite po zdejsich sirych planich, abyste mel nejen volne ilustrativni obrazky a aby to melo hlavu a patu, natocite ctyri pet kazet a pak to tesnate do dvou minut, ktere si nekdo vymyslel janevimproc. Ale vim, ze vetsina mych zdejsich kolegu - tedy zapadnich - podobnou dvouminutovou praxi omezovana neni, samozrejme kdyz jde o dobre tema.
Ale priznam se, se me u Vas zaujala mnohem vic ona cast tykajici se publicistiky. Mate na mysli zrejme publicistiku operativni, kterou dela zpravodajstvi, jak to opet tady vidim u mnoha svych kolegu a jak to sleduji na nekterych satelitnich kanalech. Jenze tu my nedelame.
Uz pred dvema roky jsem nabizel svemu tehdejsimu sefovi, ze budeme s kameramanem delat delsi veci, tedy publicistiku, protoze jsme schopni to casove zvladnout, mame dost materialu, bavi nas to etc. A nechceme za to honorar. Tento sef mi tehdy z voleje odpovedel, ze o to neni zajem, ze to povazuji za svuj chlebicek "Velke Kavky", ktere na to maji tvurci skupiny a maji taky plany dlouho dopredu a ze se to tam musi zarazovat taky dlouho dopredu a ze by to tedy neslo. Pochopil jsem tehdy, ze zed je neprustrelna, neb chybi jakykoliv naznak zajmu. To byl proste takovy sef.
Lec zkusil jsem to znovu letos na jare, dostali jsme noveho sefa, dobreho chlapika a ten myslenku s radosti prijal, ze ji podpori na tech poradach, co se na nich schazi velci sefove. Rozhodli jsme se tedy vypustit pokusny balonek: Nabidli jsme tyden az dva - rozhodnuti bylo na nich - po ruskych prezidentskych volbach - publicistickou dvacitku az petadvacitku na dane tema.
Muj sef se dozvedel, ze existuji vysilaci plany a schemata a ty se nedaji borit jen tak pro nic za nic. Ale pry by to slo, kdyby si zpravodajstvi odkoupilo vysilaci cas od jine tvurci skupiny. Priznam se, ze tehdy jsem sel do kolen, protoze jsem si do te doby myslel, ze jsme vsichni jeden barak a jedna znacka a ze tahneme jednim smerem, zvlaste v pripadech, ktere mohou zvysit nasi prestiz.
Muj sef sel taky do kolen, ale nakonec jsme to vyresili po svem. Dokument jsme dali do znelek zahranicni jedenadvacitky, do niz nam nastesti nikdo nekeca. Bylo to sice az ctrnact dni po volbach /kvuli fotbalu/, ale meli jsme cele dve procenta sledovanosti, coz bylo o sto procent vic nez obvykle. Za dokument me muj sef a prosti kolegove pochvalili a poslali ho nekam do Parize na soutez, avsak jinych sefu jsem nic neslysel (mam na mysli treba podekovani). To nepisu jako sebechvalu, ta smrdi, nybrz proto, aby nevznikal dojem, ze nejaky Samal se cpe do publicistiky a dokumentaristiky, coz neumi, a tak fusuje do remesla mistrum z Velkych.
Tak se nezlobte, ze jsem Vas tahle zahltil, ale nabyl jsem dojmu, ze si to treba rad prectete, kdyz uz o nas pisete. Taky nekalim do vlastniho hnizda, jen mi vadi, ze jej musim sdilet s temi, kteri to zcela bezostysne provadeji. To jsou proste veci, ktere mi vadi mnohem vic nez to, ze mame v baraku prodejnu sekacek Mountfield.
S pozdravem
Zdenek Samal
Při poslední renesanci zjistily univerzity, že se dá daleko více naučit pohlížením zpět než pohlížením kupředu. Z toho se už nikdy nevzpamatovaly. Důsledkem je, že většina intelektuálních zdrojů celé země je v podstatě sterilizována.
Skoro veškeré intelektuální úsilí je věnováno studiu včerejška. Říká se nám, že "jestliže se nepoučíme z historie, budeme opakovat její chyby". Dalo by se odpovědět: "Právě jestliže se z historie poučíme, zcela jistě budeme opakovat její chyby." V měnícím se světě je totiž, možné, že poučení z minulosti je jen matoucí. Generálové vždycky bojují v poslední minulé bitvě, nikoliv v dnešních bitvách.
Existují tři základní aspekty myšlení: "to, co je", "to, co možná je" a "to, co se může stát". Jsme téměř výlučně posedlí "tím, co je". Podceňujeme velmi cenný příspěvek, jaký "to, co možná je" učinilo pokroku lidstva. Na "to, co se může stát" máme jen velmi malý vliv - i když na tom zcela závisí naše budoucnost.
Posedlost "tím, co je" vznikla od poslední renesance, kdy k nám prostřednictvím Arabů ve Španělsku proniklo povědomí mocného řeckého Gangu tří osobností. Jejich myšlení se stalo dominantním "softwarem" Západního myšlení. Tak je tomu až dodneška.
Prvním členem gangu byl Sokrates, kterého hlavně zajímalo, aby dokázal, co je všechno nesprávné. V osmdesáti procentech dialogů, jichž s účastnil, není vůbec žádný pozitivní výsledek. Sokrates zastával nebezpečný názor, že když se odstraní všechno, co je špatně, zůstane jen to, co je dobře. Toto přesvědčení vedlo k velmi silné negativní zaujatosti v západním myšlení. Přeceňujeme kritičnost a chválíme ty tvůrčí eunuchy, kteří nejsou schopni ničeho jiného.
Pak máme Platóna, což byl arogantní athénský autoritář. Byl to fašista, jehož návrh na vytvoření moderního státu, Republiky, se stal oficiální doktrínou nacistické strany Německa (nebude se hlasovat, ale vládci se budou plodit a vychovávat vědecky, nebudou existovat rodiny, ale jen vládní jesle a školky). Plato byl obdivovatelem Sparty, což byl takový fašistický stát, že v něm bylo každému jednou do roka po dobu jednoho týdne dovoleno vyhlásit válku služebníkům. Zabít služebníka nebylo vraždou, ale jen válkou.
Platón velmi posloužil společnosti tím, že vytvořil pojem "vnitřní pravdy", která se stala velkou motivací pro následné vědecké i jiné zkoumání. Bohužel se však pojem "vnitřní pravdy" stal zbraní věčného konfliktu a pronásledování těch, kdo zastávali opačné vnitřní pravdy.
A nakonec přišel Aristoteles, se svou logikou, založenou na slovním včleňovacím a vyčleňovacím principu. Aristoteles věřil, že muži mají více zubů než ženy. Ačkoliv byl dvakrát ženatý, nikdy se neobtěžoval svých žen spočítat. Nepotřeboval realitu.
Gang tří starořeckých osobností ovládl inteligentnější starořecké sofisty, protože křesťanští myslitelé potřebovali Platónův absolutismus a Aristotelovu argumentaci. Naše civilizace to schytala . Jsem přesvědčen, že bychom byli o pět set let dále, kdyby tento Gang tří osobností neovládl naše myšlení.
Po dobu dlouhých 1500 let lidé věřili, že těžší předmět padá s větším zrychlením než lehčí předmět - protože to řekl Aristoteles. Pak vykonal Galielo myšlenkový experiment, který tu víru zpochybnil. Ještě elegantnější myšlenkový experiment mohl za 15 vteřin dokázat, že se Aristoteles mýlí. Proč tedy čekat 1500 let?
Zdaleka plně nevyužíváme příležitostí, které nám poskytuje technologie, protože dáváme přednost kritickému myšlení před konstruktivním myšlením. Dáváme přednost argumentaci před designem.
Hledání pravdy je jako hledání zlata. Odstraníme špínu. Umyjeme valoun zlata v umyvadle a máme ryzí zlato. Ale když stavíte dům, musíte ho nejprve navrhnout a zkonstruovat. Dům nelze "objevit".
V praxi jsou pojmy jako "pravda" a "svoboda" falešné koncepty. Existují lži, a tak jejich opaku říkáme "pravda. Existuje tyranie, a tak jejímu opaku říkáme "svoboda". Tyto pojmy nejsou o nic reálnější než "nepomeranč".
Gang tří osobností prohlašoval, že "znalosti jsou všechno". To mělo katastrofální dopad na vzdělání a na společnost. V oblasti vzdělání nás to přivedlo k tomu, abychom dávali důraz na schopnost číst, psát a počítat. To vynechává nejdůležitější aspekt, který nazývám "operativnost". Umět jednat je stejně tak důležité jako znát.
Ve stabilním světě nám postačují znalosti standardních situací a běžných způsobů, jak si s nimi poradit. V měnícím se světě tomu tak není. Běžné způsoby a kategorické soudy, převzaté z minulosti, jsou velmi pravděpodobně nevhodné, zavádějící a nebezpečné. Místo analýzy a úsudku potřebujeme "design". Potřebujeme zkonstruovat způsoby, jak postupovat směrem vpřed.
Tradičně řešíme problémy tak, že je analyzujeme. Hledáme jádro problému a pak odstraňujeme jeho příčinu. Často to funguje, ježe mnohdy existuje příliš mnoho příčin, které nemůžeme všechny odstranit, anebo nemůžeme příčinu odstranit, protože je součástí lidské přirozenosti. Příměří v Severním Irsku bylo promarněno, protože nebyla britská vláda schopna vypracovat konstruktivní způsob, jak jít do budoucnosti. Debata problém nikdy nevyřeší. Většinu světových problémů (chudoba, zločinnost, války, ekologické problémy) nevyřeší další a další analýzy a shromažďování dalších informací.
Potřebujeme být schopni vypracovat konstruktivní způsob, jak jít do budoucnosti. Příčinou problému se nemusíme zabývat. Bohužel, společenské tradice a školské tradice lidem neumožňují, aby se zabývali designem společenských řešení - pojem designu užíváme jen v souvislosti s budovami, nábytkem a vánočních pohlednic. To je základní slabost, kterou jsme zdědili z poslední renesance, která nikdy nepodporovala inovace ani design a jen věřila, že stačí "pravda".
Je skutečně překvapivé, že západní kultura si nikdy nevypracovala idiom "konstruktivního" myšlení. Jako základní idiom používáme absurditu "argumentace". Zbožňujeme nesmysl "debaty". Každá strana prohlašuje, že má pravdu, a útočí na protivníka na opačné straně. K pravdě se prý máme dostat buď triumfem v debatě, anebo syntézou.
Pro metodu designu potřebujeme to, co jsem nazval "paralelním myšlením". Před lety jsem vypracoval metodu šesti klobouků. Každý klobouk znázorňuje určitý způsob myšlení (bílý informace, červený emoce, černý opatrnost, žlutý hodnotu, zelený tvůrčí schopnosti, modrý ovládání). V každém okamžiku musejí všechny "klobouky" myslet paralelně, týmž směrem. Tuto metodu nyní rychle přijímají podniky, jako je Du Pont, IBM, Nasa, Texas Instruments, NTT, Statoil, Shell. Podnikové schůze nyní trvají jen čtvrtinu doby než dříve. Jejich výsledek je daleko konstruktivnější.
Méně než deset procent toho, co se vyučuje ve školách, je k nějakému užitku společnosti či žákům. Tyto věci se vyučují, protože prostě existují - a existují, protože se učily už dříve.Školy si vypracovávají vlastní zkoušky jako kritéria úspěchu, které nemají mnoho společného s realitou.
V zemích OECD se tráví průměrně 24 procent času ve školách vyučováním matematiky. Z veškeré matematiky, která se tam vyučuje, mohou studenti v pozdějším životě využít jen asi 5 procent. Nepotřebujeme přece trávit tak obrovské množství času nad matematikou, jen proto, že by se pár studentů chtělo stát inženýry. Pokud argumentujete, že matematika cvičí mozek, existují daleko efektivnější metody, jak cvičit mozek.
Studenti v Británii znají většinu jmen manželek krále Jindřicha Osmého, znají datum Utrechtské smlouvy a vědí, jaký tvar měly sandály římského legionáře. Naprosto ale netuší, jak funguje obchod na rohu ulice, ani jak se ve společnosti vytvářejí ekonomické hodnoty.
Nejzákladnější lidské schopnosti, ty, na nichž závisí společenský i hospodářský pokrok, se nikde nevyučují. Nejdůležitější věcí, kterou by měly vlády vštěpovat svým mladým lidem, je "konstruktivní" myšlení. Proč se to tedy dělá jen v tak málo zemích?
Píšete-li na stroji dvěma prsty, budete-li si to cvičit mnoho stovek hodin, stále zůstanete člověkem, který umí psát jen dvěma prsty. Kdybyst strávili jen několik hodin a naučili se během nich psát všema deseti, byl by v tom pro vás obrovský rozdíl. A stejné je to s myšlením. Schopnost úsudku nestačí. Potřebujeme tvůrčí, produktivní a generativní myšlení, konstruktivní design.
Tvůrčí schopnosti nejsou už žádným záhadným talentem. Každá úvaha o mozku jako o informačním systému, který sám sebe organizuje, ukazuje, že takový systém logicky potřebuje tvůrčí schopnosti a také techniky, jimiž vytváříme nové myšlenky (provokace, náhodné vstupy, atd.) To je základ takzvného laterálního (do šířky se rozprostírajícího) myšlení . Víme nyní, že existuje matematická nutnost laterálního myšlení. Každý systém, který se sám organizuje, se stabilizuje jako lokální optimum. Jednou jsem zkonstruoval počítačový model mozku, který měl jen pět neuronů. Mozek byl schopen vytvořit více než 50 miliard myšlenek. Matematikovi či elektronickému inženýrovi by se to zdálo nemožné, a přesto je to relativně lehké, když použijete biologického principu, kteří matematik a inženýr neznají.
Bez nových myšlenek civilizace stagnuje v rovnovážném stavu a nechce se z něho pohnout. Existuje však matematická potřeba vychýlit civilizaci z rovnovážného stavu, máme-li být schopni lépe využít zdrojů, které nám poskytuje věda a technika.
Znamená to snad, že tradiční myšlení je nesprávné a bez užitku? Vůbec ne. Levé přední kolo automobilu je životně důležité. Ale není to všechno. Starý způsob myšlení vyžaduje, že je nutno dokázat, že je něco "špatně", dříve, než to začneme měnit. Nové myšlení přijme názor, že něco je možná nádherné, ale že to nestačí.
V Austrálii nabídl podnikatel Ron Andrews 8,5 miliónů dolarů pro založení Střediska nového myšlení. Kdybych měl čas a energii, rád bych založil Novou školu architektury, Novou školu filozofie, Novou školu vzdělání, a tak dál.
Už nestačí, abychom se zabývali jen "tím, co je". Musíme se naučit konstruovat "to, co by mohlo být".
Dr. Edward de Bono je původcem tzv. laterálního myšlení. Napsal 56 knih, které byly přeloženy do 34 jazyků a přednášel v 57 zemích světa. Jeho internetová stránka má adresu http://www.edwdebono.com. Na Internetu existují více než 4 milióny odkazů k jeho dílu. Mezinárodní astronomická unie po něm pojmenovala planetu. Jeho nejnovější kniha se jmenuje The Textbook of Wisdom (Viking).