| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Anglický překlad skutečně pozoruhodného, ve světové mediální sféře naprosto ojedinělého vystoupení Vladimíra Železného, ředitele TV NOVA, v pořadu "Volejte řediteli" ze soboty 25.1.1997, je umístěn na mé glasgowské stránce. Chcete-li, aby se vaši anglosaští přátelé pobavili a byli šokováni, upozorněte je na něj. Jistě by zajímal i americké akcionáře podniku CME.
Evropa zaostává za Spojenými státy a za Asií v oblasti informační technologie. Je to trend, který ohrožuje její budoucí prosperitu, varovali šéfové několika čelných amerických počítačových firem. Konstatovali, že ochranářské pracovní zákony v Evropě vedou k tomu, že to odrazuje evropské investice zahraničních firem, specializujících se na informační technologii.
"Problém je, že se evropský průmysl nedívá příliš nadšeně na užívání informační technologie v podnikání," řekl Andrew Grove, generální ředitel firmy Intel, čelného světového výrobce polovodičů. To ohrožuje evropskou konkurenceschopnost a vůbec budoucnost evropských ekonomik.
"Potíž je, že elektronická pošta například vůbec nepronikla do myšlení evropských manažerů," varuje Grove, který bude na toto téma hovořit příští týden na světovém hospodářském fóru v Davosu. Vážně bude varovat evropské politiky i podnikatele, že svět mimo Evropu je technologicky podstatěn pokročilejší než Evropa sama.
Obdobné znepokojení vyjádřil i ředitel podniku IBM a ředitel firmy Digital Equipment.
Nejobtížnější je pronikat pro nejmodernější počítačové firmy do Francie a do Německa, protože tam platí silné ochranářské zákony.
"Není náhodou, že je nezaměstnanost ve Velké Británii na rekordně nejnižší úrovni," konstatoval Robert Palmer, ředitel podniku Digital Equipment. "Pracovní síly jsou tam daleko operativnější a pružnější".
Hanka Žižková, která dočasně pracuje v Glasgow, napsala pro Britské listy recenzi nového cestopisu Pavly Jazairové o Africe.
Ne, že bych tady chtěl prosazovat nějaké levicové myšlenky (i když nakonec - dovolte mi být provokativní - v zájmu demokracie by měl být prostor i pro ně) - jenže mě napadá, že Afrika je - zejména po ukončení bilaterálního globálního konfliktu mezi Ruskem a Amerikou nešťastný kontinent. Nikdo se už o ni nezajímá. Infrastruktura je tak zanedbaná, že se často dá cestovat z jedné africké země do druhé letecky jen přes Londýn, prostřednictvím západních aerolinií. Komentátoři označují Afriku za peklo a za strašný, nesmyslný trest, když se tam člověk náhodou narodí.
Čím to je, že volné tržní vztahy tamější situaci jaksi neřeší. (Ne že by ji řešil marxismus.) Ale snad by mělo být možné najít nějaké řešení?
(Kdyby se lidi zajímali.)
Hanka Žižková
Pavla Jazairiová, redaktorka zahraničního zpravodajství Českého
rozhlasu, vydala minulý rok svou čtvrtou knihu o Africe -
Afrikou v protisměru. Ačkoli cestopisy nepatří k mým oblíbeným žánrům, tenhle jsem přečetla během večera a musím říct, že mě zanechal otřesenou.
Má původní představa o Africe byla divoká příroda, krásná zvířata a cizokrajní Afričané. Realita je jiná. Lidé degradovaní na míň než tvory, žebrající , špinaví, nemocní. Všude sucho a hlad. Ti "na vyšší úrovni, civilizovaní", přijali evropské třídní předsudky, ale ne už evropské myšlení a morální zásady a stávají se tak v určitém smyslu stejně ubohými jako žebráci na ulici.
Ztráta sebeúcty je všudepřítomná. Bohatí se bojí aby si nezadali, nebo aby se neprokázalo, že nejsou tak bohatí, jak se zdá, a tomu podřizují svůj život. Chudí udělají všechno pro peníze. Jsou zlomení. Přistoupili na ekonomický vztah mezi černými, to znamená chudými, a bílými, tedy bohatými, od kterých se automaticky očekává, že budou dávat. Jestliže nedávají, berou to Afričané jako osobní urážku. Obchodníci a úředníci lidi bezostyšně okrádají. Děti v hadrech dotěrně a agresivně žebrají - dej bělochu! Možná je to vina evropské civilizace, která vtrhla do Afriky, zničila staré kmenové struktury a zanechala zmatek, možná se tu jenom uplatňuje "právo silnějšího".
Paní Jazairiová zvolila cestování africkými dopravními prostředky a dívala se na skutečný život Afričanů. Asi proto se její kniha liší od zážitků "cestovatelů" - rodin v luxusních hotelech, a Evropanů, kteří přijeli do Afriky vydělávat prodejem starých aut nebo směnou valut ve výhodném kurzu, a kteří vidí Afriku hezkou a rozkvetlou z okna klimatizovaného automobilu.
Špinavá Afrika, to není nic pro ně, stejně tak jako pro "civilizované" Afričany. Zajímá se tedy vůbec někdo? Humanitární potravinové dodávky se běžně prodávají v obchodech, dobrovolníci z Evropy a Ameriky to po chvíli buď znechuceně vzdají, nebo se přizpůsobí a špínu už nevidí. A Afričané?
Příklad za všechny - pasáže z kapitoly v knize o presidentu státu Burkina Fasso, Tomasu Sankarovi:
Sankara se chopil moci v době, kdy neúroda v jeho zemi zničila přírodu, zvířata i lidi, a po dobu čtyř let se snažil o vše myslitelné, aby zmírnil místní bídu. Jeho utkvělou myšlenkou bylo osvobodit Burkinu od závislosti na cizím kapitálu. Hledal inspiraci v levicových myšlenkách.
Téměř veškerou moc na vesnici svěřil Sankara výboru pro ochranu revoluce. Funkcionáři rozhodovali o správě pozemků, řešili místní spory a odhalovali protispolečenské chování. Brzy se dostali do sporů se všemocnými náčelníky kmene Mossi, který obývá polovinu Burkiny. Mossiové žijí velmi tradičně, po staletí u nich platí silná společensko-náboženská hierarchie.
Sankara a chudí rolníci měli stejná přání, stejný cíl. Zhodnotit půdu, dosáhnout bohatých sklizní a zajistit se před hladem. Ale chudí lidé jsou velmi konzervativní, bojí se změny, jakéhokoli narušení křehké rovnováhy, na které záleží jejich přežití. Lpí na svých, byť nedokonalých, jistotách. Sankarovy reformy byly příliš otřesné, náhlé, překotné a nedomyšlené. Lidé, zvláště Mossiové, je vnímali jako pravý nesmysl, rouhání, svatokrádež.
Ti, kdo od Sankary dostali moc a právo rozhodovat, označili proto vesničany za "ekonomicky a kulturně zaostalou složku". Ve vládě byl venkov zastoupen jenom několika syny kmenových náčelníků. Zkušení a mocní pohlaváři si se Sankarou nezadali - báli se jedů a čarodějnictví.
Pozemková reforma ztroskotala zejména na nezkušenosti nových správců, kteří se zalekli zvláštností jednotlivých krajů.
Sankarova zemědělská revoluce se tedy neuskutečnila, ale on přesto venkov chránil a mnoho do něj investoval. Nechal vyhloubit stovky dobrých studní, uzavřených a chráněných před znečištěním, dostatečně hlubokých, s velmi jednoduchou obsluhou. Kromě přínosu pro hygienu a zdraví to byla neocenitelná úleva zejména pro ženy, stále putující po dlouhých cestách, na jejichž konci je louže s trochou kalné vody.
Velké rozlohy půdy byly za Sankarovy vlády zúrodněny a využity. Lidé se naučili pěstovat nové plodiny, například zelí a brambory. To bylo skutečné jídlo, které posloužilo k nasycení mezi dvěma sklizněmi zrna.
Sankarovi pomohlo počasí. Za jeho vlády pršelo, lidé naplnili sýpky, vytvořili zásoby. Také na plantážích se dařilo. Roku 1987 sklidili pěstitelé dvakrát tolik bavlny co obvykle.
Navzdory tomu všemu nebyl Sankara u zemědělců oblíbený. Zakázal jim vypalovat les, omezil těžbu dřeva a volnou pastvu dobytka. Nepochopili to. Lidé, kteří vždy beztrestně pásli a vypalovali , se nezabývají ochranou půdy a erozí.
Sankara chtěl, aby se peníze hrnuly z města na venkov, nikoli naopak, jak tomu bylo dosud. Chtěl převrátit výměnu hodnot. Zvýšil cenu jídla, ale tím zároveň snížil koupěschopnost obyvatel měst, zejména státních zaměstnanců. Protože ročně přijde vniveč patnáct až třicet procent sklizně vinou špatného skladování, snažil se vesničany přimět, aby vybudovali dobré sýpky a sklady, ale neumožnil jim prodat přebytky z bohatých sklizní let 1986 a 1987. Nevytvořil fungující obchodní síť, lidé z města však stejně na nákupy neměli peníze.
Po celou dobu své vlády a zejména na jejím konci se Sankara usilovně snažil navázat s vesničany spojení. Neuvěřili mu, ve všem viděli snahu kontrolovat je a omezovat.
Tomas Sankara chtěl, aby obyvatelné Burkiny přestali být závislí na druhých, aby si vše, co potřebují vypěstovali a vyrobili sami. Zakázal tradiční dovoz tropického ovoce a zeleniny (především z Pobřeží slonoviny) a tím připravil o práci mnoho obchodnic. Zvýšil daň z piva, čímž mnoha lidem vzal jejich oblíbený nápoj. Placeným funkcionářům poručil oblékat se výlučně do oděvu z ručně tkané hrubé bavlny "faso dan fani". Těmito symbolickými činy si rozhněval své občany i sousedy, z dlouhodobé a hluboké závislosti na zahraničním kapitálu se stejně nevymanil.
Rozhodl se bojovat proti korupci. Soudy prověřovaly všechny pochybné obchody, příjmy i ztráty ve státních podnicích. Ušetřen nebyl nikdo, ani vysocí funkcionáři, ani ministři, kterým výhody příslušely už jen z respektu k tradici. Sankarovo úsilí však neslo plody. Burkina splácela své dluhy a přitom měla celkem vyrovnaný rozpočet obohacený o peníze ušetřené na funkcionářích a z nových daní.
Na své plány potřeboval Sankara peníze. Pomáhaly mu nevládní organizace, které oceňovaly jeho snahu zbavit se závislosti na cizím kapitálu. Sankarova politika budila nenávist, ale i mnoho sympatií. On sám měl charisma, velké ideály a především byl poctivý. Nikdy si nezaložil soukromé konto ve Švýcarsku či jinde, což se mu ostatně nevyplatilo.
Dostal se do potíží se svou stranou - Národní revoluční radou. Jak je obvyklé, kdo měl moc, chtěl ji užívat. Lidé se rvali o výhody, věci ztratily smysl. Na schůze se chodilo z oportunismu a s absolutní nechutí.
Tolik tedy paní Jazairiová.
President Sankara byl svržen a později zavražděn. Třeba to všechno dělal příliš doktrinářsky?
Dopadá na mě bezmocnost a vztek. Copak se skutečně nedá nic dokázat? Musí Afrika zůstat v koloběhu nepřátelství k novým myšlenkám, v nepředstavitelné všudypřítomné bídě a zaostalosti? Nebo je lepší se vzdát, dívat se doma v televizi na zvířátka z Keni a nechat Afričany ať si dál umírají, protože nemají léky, vodu a jídlo? Budí to ve mě stejný vztek jako nekonečný boj s africkými pytláky. A mám strach, že jsme tyto skutečnosti už přijali - ano - v Africe je hlad, zvířata se zabíjejí, příroda se znečišťuje, v Číně je politický teror, islámští fundamentalisté zakázali ženám všechna práva, v Afghánistánu si ženy dnes nesmějí vydělávat na živobytí, a tak rodiny, které nemají otce, protože zahynul v nekonečné válce, hladovějí.
My ale sedíme v pohodlném křesle a máme svůj uzavřený příjemný svět.
Při čtení této knihy mě napadala ještě jedna věc, vzdálenější Africe, blíže Čechám, ale stejná ve své hrůze. Lidská degradace. Ztráta sebeúcty. Přibývá kolem mě v Praze lidí, kteří se se strachem ptají - kde máme vzít víc peněz, už víc nemáme, už není kam ustoupit - nemáme na jídlo, kde vezmeme na nájem? Jestliže průměrný příjem je 8.000 Kč, skutečně si někdo může myslet, že to při cenách potravin, oblečení a nájmu dnes stačí? Jaké je řešení?
Co mě ale děsí víc, je chování člověka zahnaného do rohu. Člověka, který se snaží přežít a podřídí přežití svou osobnost. Ať už je to pod tlakem tzv. politické "korektnosti", nebo pod tlakem otázky - co budu zítra jíst, když na to nemám. V komunismu ti, co nevydrželi začali chodit na schůze a kolaborovali s komunismem, teď si lidé hledají hlavně cestu, jak vydělat peníze. Morální zásady? Těch se nenajíme! Důležité je mít se dobře.
V Africe je možná tahle věc viditelnější. To, že je člověk přinucen ponížit se a udělat cokoli, jen aby přežil, je hrozné, ať je to kdekoliv na světě.