5.2.1997

V povídce je tato pasáž, kterou jsem studentům četl:

"Tak ten vnitřní monolog pokračuje, ne, už nehovořím sám se sebou, ale tak jako před vyšetřujícím soudcem jsem vyslýchán, všechno, co jsem kdy řekl, všechno, co jsem kdy udělal, všechno je neustále proti mně, od této chvíle, nač jsem byl nucen si myslet, všechno je proti mně. Kolikrát tak kráčím na červenou, kolikrát jdu skrz proud aut, ale ač zadumán, doprovází mne anděl strážný, můj andělíček strážný, protože chce ten můj anděl, aby ještě byl na světě, abych se dobral svého dna, abych sestoupil ještě o jedno patro níž, tam, kde je poslední dno výčitek, proto mi bolí celý svět a bolí mne i ten můj anděl, kolikrát jsem chtěl skočit z pátého patra, z toho mého bytu, kde mne bolí každá cimra, ale vždycky anděl mi v poslední chvíli zachrání, stáhne mi tak, jak chtěl z pátého patra skočit můj doktor Franz Kafka, tam z Maison Oppelt, kam se vchází ze Staromáku, ale pan doktor by dopadl za roh do Pařížské, taky ho asi bolel svět a bolel jeho život, tak jak chtěl taky z pátého patra skočit Malt Laurid Brigg, taky jej bolel v Paříži svět. Taky Brigga bolel celý svět, Reinera Maria Rilkeho taky."

V úterý ráno byla další hodina a tam jsem musel studentům oznámit, že Bohumil Hrabal předchozího odpoledne, možná zrovna když jsme četli jeho text o padání z pátého patra, vypadl při krmení holubů z pátého patra nemocnice a zabil se.

Studenti tomu nechtěli věřit.

Ukázal jsem jim velký titulek Zemřel Bohumil Hrabal na Home Page včerejšího Psa. Pravili: "My ale tomu Psu nevěříme."

Pak přišel opozdilec a potvrdil, že je to pravda: bylo to v pondělí večer ve zprávách britského Radio 4.

Když jsou tohle Britské listy, dovolte mi citovat, co napsal Bohumil Hrabal v roce 1990 o Skotsku. Vyšlo to v roce 1990 v knížce Ponorné říčky.

A teď si představte, co se mi stalo. Byl jsem pozván na univerzitu do Glasgowa, na oddělení bohemistiky... V celém tom anglosaském světě bohemistika je součástí The Russian College a navíc já jsem byl hostem to samé odpoledne, kdy glasgowská The Russian slavila padesáté, možná jednapadesáté výročí svého založení a byla slavnost a pilo se i šampaňské a hlavně zlatý hřeb té události byl ohromný dort vve tvaru obdélníku asi tak padesát krát třicet pět centimetrů. Stál uprostřed přednáškové síně The Russian College a jeho povrch byl politý silnou polevou béžové cukrové hmoty, a tam podle přání rektora byla gesticky, jako by to dělal sám Jack Pollock, vykreslena nejen mapa Ruska i s Uralem a červenou sovětskou vlajkou, ale i mapa Polska a Československa i s polskou a československou vlajkou... a rektor bohemistiky pan Igor Hájek mi svěřil čestný úkol, abych ohromným nožem rozkrájel ten dort, a já jsem stál jak kníže Metternich po napoleonských válkách, stál jsem jak Stalin a Churchill nad mapami světa po skončení druhé světové války... a všichni pozvaní stáli tak, aby každý mohl vidět na to krájení dortu, protože se to naučili i Češi od Skotů, tu zálibu ve sladkostech... a každý čekal na ten svůj díl... ale já jsem s nožem stál, nakláněl jsem se nad tím gigantickým dortem a usmíval jsem se... to kdyby tam viděla Moskva, to kdyby, Dubenko, tak viděl Gorbačov, jak jsem nasadil a pak rozkrojil Sovětský svaz nožem přesně Uralem, dokonce v cestě mi stála cukrová vlajka Sovětského svazu a i tu jsem překrojil křupavě napůl.

Začal jsem Skotskem, kam jsem přiltěl z Londýna, pamatuji se na to odpoledne na univerzitě, po té slavnosti výročí jsem měl diskusi, lépe řečeno kladli mi bohemisté i slavisté otázky a já jsem se snažil odpovídat, za hodinu to bylo hotovo, pak pan Igor Hájek mne vzal autem na projížďku, pamatuji si jen přístav, loděnici, ve které snad před půl stoletím byla postavena Queen Mary, ta největší dopravní lod' světa, objeli jsme ten dok, ze kterého nechali tam jen ohromný příkop, tam Queen Mary byla dlouhá přes tři sta metrů... a na památku tam zůstal ten původní jeřáb, barevně natřený, barvu si nepamatuji, jen vím, že to je gigantický obr, snad osmdesát metrů vysoký, jako by jej vystavěl americký sochař Calder, je ten jeřáb monumentální jako petřínská věž, všechny součástky a součásti toho jeřábu měly funkci, ale mně ten artefakt připadal jako ponurá a slavnostní pocta Calderovi ... a pak mi vzali do obchodu s kořalkou a ta prodejna byla uvnitř jako věznice, jako krásný kriminál, regály se stovkami druhů whisky a štíhlými pistolemi vína byly oddělen mříží, hovor s prodavači byl opravdu, jako by kriminálníci měli návštěvu příbuzných....

V neděli jsme se vydali z Glasgowa směrem na sever, bohemista pan Čulík, že mi vezme na cestu k jezerům... a to bylo vono, zima jako v Tatrách, jako na Sněžce... ale v autě bylo teplo! A tam musíte jet! Kdybychom byli mladí, aspoň já, na svatební cestu kam? Jedině ke skotským jezerům! Nic jsem neviděl tak krásnýho, tak krásný vesničky, tolik květin, milión ovcí a jehňátek, a ty kopce, tou krásnou krajinou mi najednou nebylo ani zima, já jsem ctitel ovečerk a jsem i ctitel rododendronů, a ty barvy, jako by je viděl a maloval Henri matisse, ty pastelové barvičky! Rododendrony všech barev a jedna svěžejší druhé, a každý dům, i ten nejchudší, plný květin a smysl pro dekorativnost bydlení, i ten baráček, který měl jednu místnost, to byl artefakt! A pak ty kopce posázené přírodou nebo lidskýma rukama sytě žlutými keři, pan Čulík mi řekl, že česky se jim říká hlodáš, ty žluté keře mi hlodaly sítnici a duši a ducha, jestli jej vůbec mám... a ta jehňátka, poslušná maminek ... když silnice oddělovala pozemek jiného majitele, tak byla v té dělicí čáře z brlinek, z kládiček dost od sebe vzdálených...na zlomení nožky... ale co nevidím? Celý život jsem tak postupoval!... Jakmile jehňátko kopýtkem nahmatalo, že by si mohlo zlomit noženku, vycouvalo, vědělo a znalo hranici... Povídám: Tady je milión ovcí, pane Čulíku, co když napadne sníh... Povídá: Ale tady je Golfský proud, to trvá jeden dva dny... Povídám: A když padá sníh dýl... To potom, řekl pan Čulík, musejí ovčáci a majitelé stád s ovčáckými psy do kopců a hor, musejí nadzvedat ovečky, aby je neudusil sníh... celé noci tak bloudí po stráních a zvedjí a podkládají a přikrývají ovečky i s odrostlými jehňaty... aby je zachránili... v bibli je vždycky Kristus pastýř ovcí...

A tak, Dubenko, tady ta moje svatební cesta v duchu neustále zvyšovala obrátky, nemohl jsem se nasytit toho všeho, co se nabízelo mým očím... drsné, ale krásné a kvítím zdobené vesničky, stavení, syrová a krásní příroda, vyšňořená rododendrony a žlutými explozemi hlodašů... a jak řekl pan Čulík, až tam nahoře, tam, kde Golfský proud to bere do zatáčky, tam rostou i palmy... a já jsem se jen díval na modrá propojená jezera, zelená v okrajích a syrobná vzduchem, který se nad vodami vznáší ... a ovečky se batolily podle silnice, která teď přešla do obyčejné cesty, kde pneumatiky rachotily ve štěrku... a tak jsme po tři sta kilometrech a víc dorazili až tam, kde stál hotel a hned podle něj stékal a hřměl vodopád, kde už stála auta, a kde hosté se chystali na oběd anebo se procházeli po pobřeží studeného modrého a zeleného jezera, ve kterém se zrcadlila nebesa napitá chladem a šikmo padajícím sněhem... a já jsem si vzal na sebe všechno, co jsem měl a byla mi stejně zima, vzal jsem si i můj zelený tlumok značky JANSPORT, který mi koupila bohemistka v hlavním městě, kde jste se vy, Dubenko, narodila, její jméno jsem zapomenul, ale já si vzpomenu, uvidíte to, v příštím dopisu si vzpomenu... ale zima mi bylo tak, že jsem stál před tím vodopádem a měl jsem pocit, hmatový a přesný, že místo tlumoku JANSPORT mi stéká po páteři ten modrý a chladný, tříští zdobený vodopád... a tak jsme raději šli do hotelu ... byl to divný hotel, byli zde bohatí lidé, kteří ale už tak byli zbědovaní stářím a tesknotou a depresí, že byli sice krásní a přesně oblečení, ale tak, jako jsou manekýni ve výkladních skříních, neustále si mužští kontrolovali, zdali mají v přesnosti manžety košil a zdali kravata je přesně tak, jak má být... a ženy kontrolovaly své odbarvené vlasy a dívaly se starostlivě na hodinky, aby nepromeškaly čas k obědu, a přehazovaly si nohy přes kolena ... a mužští se kontrolovali v kapesních zrcátkách, zda se kravata neodchýlila od vytčeného cíle... a já a pan Čulík jsme si dali aperitiv na počest básníků... vidíte, Dubenko, jakou mám hlavu, ten likér, na který se upil k smrti Verlaine... a potom pivo, a to pivo bylo zase na počest Dublinu, na počest Joyce, Guinessův porter, a abychom se zahřáli (ta zima mi ničila duši... nač, nač máme ducha?), tak jsme vzali aparát a natočili jsme dlouhý, předlouhý interview...

Bohumil Hrabal patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům XX. století. Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury.

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové (*1894), otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (*1889), se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.

K té se dostal až po nelehké maturitě, zato poté jejímu mámivému světu propadl docela. Vedle staršího výtvarníka (a básníka) Antonína Frýdla seznamuje Bohumila Hrabala s moderní literaturou především o rok mladší hudebník (a básník) Karel Marysko. Spolu si půjčují knihy, spolu diskutují, spolu navštěvují fotbal i pohostinství, spolu si čtou své první básnické pokusy. Malé městečko poskytuje mladým básníkům vše potřebné, u místního knihkupce jsou vždy k mání poslední novinky. Objevují surrealismus, dadaismus, poetismus. V intenzivním objevování moderního umění pokračuje Bohumil Hrabal v Praze - po ročním soukromém studiu latiny se 7. října 1935 zapisuje jako řádný posluchač právnické fakulty University Karlovy. Z této doby pocházejí i první básnické pokusy: jako tisíce jiných se snaží vyslovit své myšlenky, city, nálady. Publikuje některé z nich v Nymburských místních novinách, v Občanských listech a v Nymburských listech. Určitě se ty básninky ničím nevymykají tvorbě jiných mladíků všech časů, ozvláštňuje je až budoucnost...

Studia a život studentský vůbec patří k nejkrásnějším obdobím života, dvojnásob jsou-li naplněny tak usilovným a obsažným poznáváním. Absolutorium, vystavené 30. října 1939, obsahuje soupis všech přednášek, které v letech 1935 až 1939 (8 semestrů) Bohumil Hrabal absolvoval. Měl za sebou i státní zkoušku historicko-právní, k dalším zkouškám však již nedošlo. Pohřeb Jana Opletala a následné uzavření českých vysokých škol - realita odložila konec studia o šest let. Od 1. prosince 1939 do 31. srpna 1940 pracoval JUC Bohumil Hrabal u notáře Josefa Možuty v Nymburce, od 4. září 1940 do 31. ledna 1941 navštěvuje Soukromou obchodní školu Eckertovu v Praze a dostává vysvědčení třídy první s vyznamenáním. Zároveň s tímto studiem byl veden od 10. 9. 1940 do 15. 8. 1941 jako úředník Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce, potom nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Práce na dráze, ať už jako skladník, dělník na trati nebo (po absolvování kursu v Hradci Králové) jako výpravčí, to je další velké téma, které poskytl život prozaikovi Bohumilu Hrabalovi. Věci musely samozřejmě uzrát, záškolák Hrabal byl stále ještě okouzlený básník, píšící své lyrické verše na psacím stroji v šeru pivovarské kanceláře. Ale jeho paměť, ta obrovská, nevšední a originální skládka příběhů a událostí, se začala plnit.

Po skončení války využívá jednatřicetiletý Bohumil Hrabal možnosti ukončit vysokoškolská studia, 22. března 1946 je promován doktorem obojího práva. Jedna kapitola se uzavírá. Zbývá ještě základní vojenská služba, do té chvíle stále odkládaná. Je celkem krátká (1. 4. až 31. 8. 1946), 16. září 1946 nastoupil JUDr. Bohumil Hrabal jako dirigent Živnostenského fondu starobního a invalidního. V legendách a mýtech, které o sobě autor vytváří, tvrdívá Bohumil Hrabal, že se pokoušel jako pojišťovák překonat vrozenou nesmělost. Částečně to může souhlasit, částečně však je třeba vidět reálnou situaci vysokoškoláka v Kristových letech, svobodného, bez závazků, který váhá: nalézt zajištěné postavení, založit rodinu a žít poklidným životem na malém městě (před tím jej přátelé, zejména Marysko, důrazně varují) anebo celý život věnovat a obětovat umění (k tomu jej přátelé, zejména Marysko, důrazně vyzývají). Toto dilema zůstávalo zatím nevyřešeno. Dál se plnila paměť bizarními příběhy, dál vznikaly básně... Snadno však nahlédneme, že Hrabalova básnická tvorba se zde již odklání (jistě vlivem zaměstnání) od náladové lyriky a poetistických kreací k realitě. A tou bude později inspirována především jeho próza, což básník ještě neví. Sestavuje ze svých básní sbírku Ztracená ulička a pokouší se ji vydat v nymburské tiskárně Hrádek nákladem vlastním. Po necelém roce nastupuje mladý právník dráhu obchodního cestujícího. Od 9. září 1947 je zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofanda, nabízí kartáčnické a drogistické zboží... A dál píše na psacím stroji všemi deseti lyrické reflexe své doby, svého života. Literární tvorba Bohumila Hrabala z let 1937 až 1948 je obsažena v 1. svazku Sebraných spisů.

Únorový převrat v roce 1948 zlomil prkno, po kterém poválečná epocha mířila vzhůru. Na třískách zlomu někteří zoufalci stále ještě šplhali výš, většina však tiše klouzala dolů. Tiskárna Hrádek končí a s ní i naděje na publikování prvotiny (vyjde až v roce 1991). Firma H. K. Klofanda byla zlikvidována. Obchodní cestující se stal likvidátorem, přechází pod hlavičku národního podniku Obchodní domy a v červnu 1949 se hlásí dobrovolně na brigádu do SONP Kladno. Zlomila se epocha, zlomil se básník. Teprve odchodem na Kladno se Bohumil Hrabal definitivně rozhoduje. Rozchází se s Nymburkem, bydlí na svobodárně v Kladně, později v Libni, v ulici Na Hrázi č. 24. Kladno a Libeň - to jsou dva mohutné zdroje inspirace. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem, který se v prosinci 1950 k němu stěhuje do Libně. Jeden čas tu bydlí také Karel Marysko. Dochází Egon Bondy, bratři Vávrové. Čtou si navzájem své texty, chodí na pivo. Hrabal píše a píše, konečně zaznamenává nekonečné štrůdly řečí strýce Pepina, píše o Kladně. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy - Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká slavná Jarmilka...

10. července 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní úraz. Po nemocniční léčbě následuje dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v sanatoriu ve Vráži u Písku, konečně 7. dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. Všechno je však najednou jinak, jen osudové spojení života s literaturou je již nevratné. Protože nemůže vykonávat těžkou práci, opouští Kladno a nastupuje 8. října 1954 ve Sběrných surovinách - typicky hrabalovský paradox, práce s tunami starého papíru je úmorná dřina. A po dřině psací stroj. A hospoda. Předtím, potom, během toho. Ve Spálené ulici, v té dnes již zrušené sběrně starého papíru, potkává Bohumil Hrabal svou druhou velkou postavu - bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha Peukerta, zvaného Haňťa. Píše o něm povídku, která později vyjde pod názvem Baron Prášil, ale stále více se s ním propojuje a prolíná, až po dvaceti letech v Příliš hlučné samotě nacházíme monumentálního Haňťu, jednu z velkých postav současné literatury. Strojopisy Hrabalových textů se pomalu dostávají do oběhu, objevuje je Jiří Kolář a další literáti. Právě Jiří Kolář s Josefem Hiršalem vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde je pět Hrabalových próz, z nichž dvě vycházejí téhož roku nákladem 250 výtisků jako Příloha Zpráv spolku českých bibliofilů. Texty z tohoto období jsou obsaženy ve 2. a 3. svazku Sebraných spisů.

Přičiněním přátel získává Bohumil Hrabal půlroční stipendium Českého literárního fondu na dokončení sbírky povídek. Opět paradox - toto ocenění vede k jeho propuštění ze Sběrných surovin. Rozvázání pracovního poměru oboustrannou dohodou je podepsáno 16. února 1959. 18. února 1959 nastupuje literární stipendista jako kulisák v divadle S. K. Neumanna v Libni. Knihu povídek Skřivánek na niti sice připraví, je dovedena dokonce ke stránkovým korekturám, ale nakonec přece jen vyjít nesmí. Bohumil Hrabal pracuje v divadle, žije se svou ženou Eliškou (vzali se v roce 1956) pár kroků od pracoviště, v těsném sousedství bydliště má nejméně pět oblíbených hospod... Příliš v té době nepíše, doba je stále na šikmé ploše a naděje na publikování jsou malé. Nakonec opět zasahuje Jiří Kolář - na jeho popud se od 1. ledna 1962 Bohumil Hrabal stává spisovatelem na volné noze. Povídky vycházejí v časopisech a konečně koncem ledna 1963 první kniha - Perlička na dně - a napřesrok další - Pábitelé (1964).

Dokončení nekrologu