| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Pár lidí se ptalo. Tak aby nebylo mýlky, dlouhý životopisný článek o Bohumilu Hrabalovi, který jsem zveřejnil v minulém vydání Britských listů, jsem přirozeně nenapsal já, ale velký pražský odborník na Bohumila Hrabala, dr. Václav Kadlec. Jde o monografický text, který vyjde anglicky ve dvou svazcích jedné americké literární encyklopedie, věnované české literatuře dvacátého století, kterou připravujeme.
Chtěl bych k tomu dodat, že Václav Kadlec také připravil vynikající asi dvacetisvazkové vydání Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Poslední svazek má vyjít letos na jaře. Bohužel, hloupí čeští knihkupci většinou tyto knížky odmítají distribuovat. Celé Hrabalovy Sebrané spisy vám prodá sám pan Kadlec za dva tisíce korun, což se mi zdá velmi slušná cena.
Kdo chce, nechť mu zavolá či napíše. Telefon: 792 61 51, adresa: Nechvílova 1832, 148 00 Praha 4.
jsou teda tragédie. Tvrdě poškodí hospodářství a jeho pověst. Mám trochu málo zkušeností s budováním soukromého podniku a vím, jaká je to fuška, vytvořit to tak, aby to fungovalo, aby měl podnik dobrou pověst, lidi mu věřili a od něho kupovali. Totéž platí i o státu.
Vznikne-li v zahraničí dojem, nejen že je v ČR podvodná a neotevřená burza, že činí podnikatelé kroky nikoliv proto, že je to diktováno zájmem ekonomického rozvoje, ale kamarádšofty, a pak dokonce že lidi jsou v ČR strike-happy (slovo utvořené podle výrazu trigger-happy), tedy že jsou ochotni stávkovat okamžitě, kvůli každé hlouposti, vznik blahobytu se tedy České republice vyhne skutečně velkým obloukem.
Ale nejsem Jiří Leschtina z MFD, který má na všechno nepřemýšlivá, automatická, stereotypní řešení (tuhle psal o tom, jak Mackovo zvolení do vysoké funkce v ODS je přesvědčivým signálem skutečné obrody této strany) a který by v podstatě asi chtěl, aby vláda zadupala stávkující železničáře a učitele do země.
Stávkovat kvůli každé prkotině je přirozeně hloupost. Myslím si však, že v ČR jsou stávky v první řadě projevem nedostatečné komunikace mezi zaměstnanci a lidmi, kteří jejich rezorty řídí, nebo ještě pravděpodobněji projevem neschopnosti vedoucích pracovníků.
Znakem moderního podniku a základním rysem jeho úspěšnosti je otevřenost a komunikace. V automobilce Toyota má už od padesátých let každý dělník na svém pracovišti šňůru. Když se mu něco nelíbí, když objeví něco, co je podle jeho názoru v té části pracovního procesu, za niž odpovídá, špatné, za šňůru zatáhne. Provoz v celé továrně se zastaví a problém se řeší.
Ze začátku to vyvolávalo obrovské ztráty. Během doby však vznikla snad nejefektivnější automobilka na světě.
Obávám se, že čeští železničáři stávkují asi hlavně proto, že nemají tu šňůru.
Nemysleme si pořád všichni, že tzv. "obyčejní lidé" jsou blbci. Obyčejní lidé dělají ve volném čase, když přijdou z práce, velmi zajímavé a velmi iniciativní věci. Jak řekl americký podnikatelský guru Tom Peters: Je to chyba a hloupost nás ředitelů, pitomců, kteří nedokážeme motivovat naše zaměstnance, aby se v práci necítili odcizeni, ale aby tam vyvíjeli takovou iniciativu, jakou vyvíjejí doma.
V pondělním vydání Britských listů jsem citoval z nedělního komentáře britského odborníka na Německo a středovýchodní Evropu, novináře Neala Aschersona. Zmiňoval se o německém kancléři Erhardovi a vysvětloval pojem sociální tržní ekonomiky. Psal o tom, že se celosvětově atmosféra zřejmě mění a (jak poznamenal nedávno komentátor William Pfaff z listu International Herald Tribune) čistá ideologie volného trhu se v mezinárodním měřítku začíná považovat právě jen za ideologii - zjednodušený princip, negující skutečnost.
V podstatě toutéž dobou otiskl v Lidových novinách Václav Klaus článek "Ludvig Erhard a jeho odkaz dnešní Evropě". Doporučuju každému, aby si Klausův a Aschersonův článek na totéž téma bedlivě srovnali. Ascherson prezentuje kriticky relativně objektivní, ale hlavně nezávislý pohled na danou věc: stojí ovšem politicky mírně nalevo od centra, a tím je jeho pohled ovlivněn.
Klaus nevysvětlil, tak jako Ascherson, co to "sociální tržní hospodářství" vlastně je. (Ascherson: "podnikatelé mohou vydělávat zisky, ale jejich činnost musí být ve prospěch společnosti".) Klaus nedělá skoro nic jiného, než že článkem plodí propagandu pro svou stranu. Je to zavádějící. Jednak Klaus neví o okolnostech, o nichž se zmiňuje Ascherson (o nynější poznenáhlé, avšak nezadržitelné změně v mezinárodních postojích vůči ekonomice zcela volného trhu). Za druhé je hlavním účelem jeho článku diskreditovat politické soupeře.
Čtení Klausových článků vážně navozuje otázku, je-li skutečně etické, dostávají-li čelní politikové pravidelný prostor v novinách, kde mohou šířit svou propagandu. V Británii píše John Major do novin jen velmi zřídka. Politikové tam vystupují na veřejnosti ve střetech s kritickými nezávislými novináři, které jejich výroky korigují.
Politikové mají obrovskou moc. Proto je zapotřebí je kontrolovat a korigovat nezávislými sdělovacími prostředky. Asi by neměli mít zároveň i moc i možnost šířit ve sdělovacích prostředcích nekorigovaně svou propagandu. (To se přirozeně netýká jen Klause, ale každého politika u moci.)
Zajímavé ale hlavně je, že premiér v článku praví, že jeho strana vlastně provádí erhardovskou politiku sociálně tržního hospodářství, schválně však nepoužívá toho termínu, aby ho nemohli "zneužít" političtí protivníci ODS. (??)
Průzkum mínění diváků a posluchačů, které provedla rozhlasová a televizní stanice BBC, ukazuje, že lidem se nelíbí, mluví-li politikové příliš stručně a zkratkovitě a používají-li bez vysvětlení politického žargónu. Také se jim zdá trapné, když se spolu v živých rozhovorech ve studiu hádají politikové soupeřících stran, ve snaze propagandisticky přesvědčit voliče, že jejich strana je lepší.
Tony Hall, ředitel zpravodajské redakce BBC, uvedl, že z průzkumu vyplývá, že posluchači a diváci nemají zájem o povrchní politické zpravodajství bez nezávislé analýzy jednotlivých problémů. Nechtějí zpravodajství, které se skládá jen z krátkých výroků politiků (tzv. "soundbites").
Soundbites poškozují dobrý žurnalismus. Novináři jich rádi užívají, protože lze jejich pomocí lehce vytvořit dojem rovnováhy. K samostatné politické analýze to však nepřispívá a posluchači a diváci jsou zmateni.
BBC se rozhodlo zavést postupné změny ve svém zpravodajství i v publicistice, směrem od povrchní žurnalistiky. Drtivá většina těchto změn bude realizována až po nadcházejících všeobecných volbách. Už nyní však BBC zavádí určité zásadní změny. Její reportéři analyzují nyní aktuální politická témata "mezi lidmi", "v ulicích", chodí za nezávislými odborníky. Politikům se v pořadech budou co nejvíce vyhýbat, aby nemohli rozhlasové a televizní vysílání zahlcovat vlastní propagandou.
Novým zpravodajským přístupem bude ovlivněn i prestižní dvouhodinový ranní živý politický pořad BBC Radio 4 "Today", v němž jsou často interviewování čelní politikové. "'Today' je pořad, jehož jádro je přímo v londýnském Westminsteru, v sídle britské vlády a britského parlamentu. Avšak i pořad 'Today' teď zjišťuje, že je velmi pozitivní začít vycházet při přípravě politické publicistiky odjinud, než je zrovna vláda a parlament," řekl Tony Hall.
Tzv. Dearingův parlamentní výbor pro vysoké školství odmítl návrh, že by alespoň milión britských univerzitních studentů mělo přispívat na náklady vysokého školství částkou 1000 liber (45 000 Kč) ročně. Podle pozorovatelů je to jasný důkaz, že britská konzervativní vláda nezavede pro vysokoškolské studenty nutnost platit školné.
John Major je přesvědčen, že by to znevýhodnilo studenty z chudších sociálních vrstev. Staví se proti tomu i z osobních důvodů, protože sám pochází z velmi chudých poměrů.
Britští studenti studují na vysokých školách zadarmo a nedosahuje-li příjem jejich rodičů určité hranice, dostávají ještě stipendium na živobytí.
Univerzity si však neustále stěžují na nedostatek financí a chtějí prosadit, aby si studenti museli na studium připlácet. Vyhrožují, že dodatečný poplatek 1000 liber ročně zavedou od září samy, navzdory přání vlády.
Labouristická strana navrhuje, aby byly půjčky, které si studenti nyní často berou (stipendium mnohdy na živobytí nestačí) proměněny v dlouhodobě splatný dluh, který by po absolutoriu student platil po dobu 20 let zvýšenými příspěvky na sociální pojištění.
Až jeden milión uživatelů Internetu se stalo obětí triku, který mnohé z nich připravil o velké finanční částky.
Brouzdači po Internetu, kteří se napojili na Home page s URL www.sexy.girls.com si mohli do počítače natáhnout zadarmo pornografické fotografie. Nejprve si však museli ze zmíněné stránky k tomu stáhnout speficický software, který dowloadování pornografických fotek umožňoval.
V softwaru byl ale skryt "trojský kůň". Byl to skrytý program, který pozměnil preference uživatelova počítače tak, že se začali napojovat na Internet skrze internetového providera na telefonním čísle v bývalé sovětské republice Moldova.
Pokaždé, když se uživatel Internetu napojil na síť anebo poslal e-mail, dělo se to prostřednictvím republiky Moldova (divím se, že uživatel si nepovšiml jiného vyzváněcího tónu, třeba v Moldově nemají jiný než na Západě?)
Na věc se přišlo teprve tehdy, když jeden Kanaďan zjistil, že za jediné napojení na Internet dostal od své telefonní společnosti účet v přepočtu na 20 000 Kč.
Britská firma British Telecom konstatovala, že telekomunikační společnosti v jiných zemích dostávají část poplatku za hovory do jejich zemí. Je to způsob, jak vydělat tvrdou měnu, řekl její mluvčí.
Není jasné, proč se Severoatlantické společenství dostalo do nynější šlamastyky. Z vojenských důvodů není vůbec nutné, aby se NATO rozšiřovalo na Východ, protože východní Evropě nic nehrozí. A plány na rozšíření NATo směrem na Východ nutně musejí rozezlít Rusy, kteří to právem vidí jako základní změnu v evropské rovnováze sil, změnu, které je zaměřena proti nim. Opakuji, vidí to tak právem, protože to je jediným cílem celé akce. Stojí to skutečně za to?
Před čtrnácti dny jsem napsal, že rozšíření NATO na východ byl hloupý nápad, ale už se to nedá asi zastavit. Napsal mi profesor Michael Mandelbaum z John Hopkins School of Advanced International Studies, ve Washingtonu. Mandelbaum souhlasí, že rozšiřovat NATO na východ je hloupost, ale nesouhlasí, že je rozšíření NATO už nezastavitelné.
"Debata ve Spojených státech teprve začíná," píše Mandelbaum. "A jak si lidé začnou více uvědomovat problémy, o nichž píšete, odpor vůči rozšíření NATO na východ poroste."
Možná má pravdu. Vždycky existovaly určité pochybnosti, jestli vznikne v americkém Senátě pro schválení rozšíření NATO na východ skutečně dvoutřetinová většina. Jenže kdyby Amerika nyní rozšíření neschválila, vznikne nejhorší možná situace: Západ bude čelit extrémnímu a nevypočitatelnému nepřátelství Ruska a NATO samo bude v chaosu.
Možná že je v nynější situaci už nemožné řádně zodpovědět otázku, jaký postoj by mělo NATO zaujmout ke střední Evropě.
Je však možné začít se zabývat stejně důležitou otázkou - jaký by měl být postoj NATO vůči Ukrajině?
Ukrajina je klíčem ke stabilitě východní Evropy. Ze západního hlediska je zachování nezávislosti Ukrajiny kriticky důležité, má-li být zvládnuto Rusko a má-li být zabráněno tomu, aby znovu vzniklo nové sovětské impérium.
NATO tohle zpočátku nechápalo, protože Ukrajina vyhlásila politiku neutrality. Za posledního půldruhého roku si však obě strany uvědomily, jak neobyčejně důležitá je formální dohoda mezi NATO a Ukrajinou.
Rusko a Ukrajina mají rozdílné cíle. Rusko se staví proti rozšíření NATO na Východ, Ukrajina chce dosáhnout toho, aby bylo její spojení s evropským bezpečnostním systémem jasně politicky viditelné a aby byla budoucnost otevřena.
Je téměř jisté, že bilaterální charta mezi NATO a Ukrajinou bude podepsána do letošního července, ať si říkají Rusové, co chtějí. A NATO si možná uvědomí, že podepsání této charty je jediným rozumným výsledkem, který vznikl z celého úsilí rozšířit NATO do východní Evropy.
Tony Barber, Independent, 6.2.97
Není omluvy za kůlničku na dříví, kterou začínají západní vlády dělat ze své politiky vůči středovýchodní Evropě. Západ tvrdí, že tam chce mít stabilitu, prosperitu a jednotu. Vzniká tam však - a částečně to způsobuje politika Západu vůči tomuto regionu - chaos, chudoba a nejednota.
Nedávné násilí v Albánii a denní pouliční demonstrace v Srbsku a v Bulharsku odrážejí hlubokou nestabilitu chaotické oblasti rozkládající se od Jaderského k Černému moři, v zemích, které mají velmi špatné vlády. Demokracie a hospodářská reforma dosud vůbec nezakořenily v zemích, postižených chudobou, politickou korupcí, organizovaným zločinem a etnickým napětím. Zdravý rozum a ještě čerstvé vzpomínky na válku v bývalé Jugoslávii nabádají, aby Západ v oblasti začal systematicky a energicky zasahovat, jinak dojde ke katastrofě.
Navzdory tomu se soustřeďují oči západních politiků na úplně jinou část postkomunistického světa - na severní pásmo středovýchodní Evropy, do České republiky, do Maďarska, do Polska a do Slovinska. To je region, jehož hospodářství se začíná rozvíjet, jehož politické instituce jsou svobodné a jehož budoucí vyhlídky jsou všeobecně dobré.
Vůbec nejde o to, že bychom měli upírat Čechům, Maďarům, Polákům a Slovincům právo vstoupit do NATO. Avšak Západ má své priority velmi vážně popleteny: těmto zemím nehrozí z Ruska žádné vojenské nebezpečí a skutečná evropská zóna krize je na jihu, na Balkáně a v oblasti Egejského moře. Jaký signál to asi vysílá ruským reformátorům (nemluvě o ruských nacionalistech či dogmaticích), že Západ považuje rozšíření NATO za důležitější a naléhavější než rozšíření Evropské unie?
NATO chce začlenit většinu severních středoevropských států do svých struktur do dobna 1999, do 50. výročí založení organizace. Ani o tři roky později však stále ještě nebudou tyto země zřejmě začleněny do Evropské unie. Tolik pořád bědují Brusel, a různé západní vlády, jak bude obtížné absorbovat středoevropské ekonomiky.
Když se v roce 1989 bez násilí rozložil komunismus, málo lidí by bývalo věřilo, že Češi, Maďaři a Poláci se budou už v roce 1999 skrývat pod ochranným jaderným deštníkem NATO, ale že pořád budou prosebně klepat na dveře Evropské unie. Konec konců, velkým přínosem revolucí v roce 1989 bylo, že Evropa konečně může investovat své peníze do másla a nikoliv do zbraní.
Hlavním viníkem v této trapné situaci ale není NATO, nýbrž EU. Rozšíření NATO na Východ Rusku v podstatě nehrozí. Prakticky všichni Rusové však na tom vidí něco hrozivého. Argumentují, že Západ se daleko více zajímá o vliv ve středovýchodní Evropě z vojenského než z ekonomického hlediska. Odpor Ruska proti rozšíření NATO do střední Evropy by byl menší, kdyby už byly středoevropské země členy EU a kdyby už NATO podepsalo smlouvu o partnerství s Ruskem.
EU ale všechno strašně zdrželo. Přestože už uplynulo sedm let od pádu Berlínské zdi, EU ještě nezačalo jednat o vstupu do západoevropské organizace s jediným bývalým komunistickým státem.
Ani EU nevyřešilo otázku, jak reformovat svou zemědělskou politiku a své strukturální fondy, aby do organizace mohly vstoupit středoevropské země, aniž by si tím zlikvidovaly státní rozpočet.
Věci zdržuje také Británie, která chce pořád revidovat maastrichtskou dohodu. Většina zemí EU je posedlá přípravou jednotné evropské měny, která má být zavedena v roce 1999, a tak se příliš nesoustřeďují na problém přijímají postkomunistických zemí.
Celkový dopad nynější situace by už těžko mohl být horší. Na jedné straně zanedbává Západ jihovýchodní Evropu, tu část kontinentu, kde se připravuje skutečná katastrofa. Na druhé straně vyvolává Západ nespokojenost a napětí v severovýchodní části Evropy, tím, že rozšířuje NATO dříve, než EU.
Skutečně, někdo by měl odpustit našim vládám, neboť nevědí, co činí.