Jsem velmi rád, že Britské listy Neviditelného psa mají tu výsadu dnes přinést s Brianem Kenetym exkluzívní rozhovor:

Proč už nepracujete pro Prague Post?

Protože během posledních tří týdnů jsem se velmi hluboce angažoval v průzkumu případu televize Nova a CME. Nechápal jsem, jak je možné, že jiní novináři, moji kolegové, moji nadřízení, nedokázali pochopit, jak významná je tato kauza.

A proč je významná? O co jde?

Jde o to, že CME porušila duch českých zákonů. Jádrem věci je to, že je možná už pro Českou republiku pozdě. Cituji z dokumentů, umístěných na americké Security and Exchange Commission. V jednom dokumentu, zabývajícím se podnikatelskou strategií se, doslova praví: "Zákony o rozhlasovém a televizním vysílání na vznikajících trzích (tzn. středovýchodní Evropy) jsou relativně nové a nevyzkoušené." Čtete-li mezi řádky, znamená to: Silným lobbováním můžeme v těchto zemích dosáhnout svých cílů. Znamená to, že to, co z amerického hlediska je finanční pakatel, dokáže na "vznikajících trzích" opravdové divy. Možná, že už je pro ČR pozdě.

O co ČR přijde? Vždyt' jde o volný obchod?

Rupert Murdoch si musel změnit občanství, aby mohl v USA ovládnout televizní stanici. Amerika by nikdy nedovolila Čechům, aby jiným cizincům, aby ovládli televizní stanici. Přitom v Americe je nesčíslně televizních stanic. Máme volbu. Kdyby tam existovala německá nebo japonská stanice, tam by to tolik nevadilo, protože máme pluralitu.

Znamená to tedy snad, že by CME využívala nedokonalých zákonů v ČR k tomu, aby si z ČR vyvezla množství zisků?

Kdybych měl něco takového říci, CME by našla způsob, jak mě žalovat. Jako novinář musím zdůraznit, že CME, která je registrována na Bermudských ostrovech, podle mého názoru nikdy neporušila žádný americký zákon. Avšak CME využívá litery zákona a využívá relativní nezkušenosti legislativních těles ve střední Evropě. Je podivné, kolikrát se objevil šéf mediální komise parlamentu Jan Kasal v televizi Nova. Hovořili tam s Železným o tom, že by mělo být zrušeno reklamní vysílání v prime timu na ČT. Podíváte-li se na situace ve Spojených státech, Ronald Lauder je dobře známý republikánský fundraiser, člověk který získává peněžní dary pro politické strany. V New York Times vyšel 6. nebo 7. února článek o Georgi Patakim, o newyorském starostovi. Jeho žena lobovala pro Estée Lauder. Chci říci, že to není tak, že by přinášeli peníze, investice a pracovní příležitosti do nějaké země a z toho pak financovali muzea a dobročinné kauzy. Ne, je to tak, že CME vstupuje do těchto zemí jako první. Seznámí se se všemi důležitými osobami v dané zemi. Tomu se říká lobování. Na tom není nic špatného. Jsou to vynikající lobysté. Mají nejlepší právníky na světě. O dohodě o půjčce 4,7 miliónů dolarů pro vykoupení podílů CET 21 prostřednictvím Vladimíra Železného mi řekli právní odborníci, toto je nádherně, dokonale vypracovaný kontrakt.

Proč ale došlo k neshodám mezi vámi a listem The Prague Post? Odešel jste sice sám, ale oni řekli, že už od vás nikdy nic neotisknou.

Bohumil Hrabal vypadl z okna a najednou byla zpráva pro titulní stranu. Najednou už nepotřebovali článek o televizi Nova. Otiskli namísto toho celou stránku burzovních cen. To jsme v listě přestali dělat asi před měsícem. Oni dali Hrabala na titulní stranu a vrátili se k tisku burzovní stránky.

Proč? Třeba dospěli k názoru, že váš článek není dobře napsán?

Místo, aby mě nechali ten článek v klidu napsat, hádali se se mnou po dobu pěti hodin. Nenapsal jsem tu věc stručně a jasně, takže oni tomu nerozuměli. Studoval jsem ty právní dokumenty CME a TV Nova tak intenzívně, že jsem s nimi byl velmi netrpělivý, že věc nechápou.

Nemůže to mít něco společného s tím, že manželka šéfredaktora, Alana Lévyho, se starala ve Vídni o děti Ronalda Laudera?

Opravdu myslím, že ne. Protože když jsme se obrátili na Alana Lévyho minulý pátek, předtím, než vyšel poslední článek v Týdnu, dovolil nám citovat jeho rozhovor s ředitelem Železným, a byl velice potěšen.

Byl jsem hluboce frustrován tím, co mi připadalo jako nekompetence a neschopnost editorského vedení v listě Prague Post u mých nejbližších nadřízených. V pondělí jsme byli všichni v práci až do 1.30 ráno. Noviny se tisknou v Německu.Všichni v článku kontrolovali každé slovo. Řekl jsem, že odcházím. Že nechci plat, ať dají můj poslední měsíční plat mým třem českým překladatelům, jeden z nichž mi našel Neviditelného psa. Dodal jsem, že mohou mít můj článek za pouho korunu, ale musí se otisknout tak, jak já chci, protože zjednodušíme-li věc, skončíme u soudu. Každý činitel CME má několik postů. Například Martin Radvan není právníkem pro CME, Radvan poskytuje pro CME "právní služby". Moji editoři nechápou, že musíme psát v této věci přesně. Myslí si, že jsem blázen. Odešel jsem. Tento týden mi řekli, že článek o Nově otiskli jen proto, že byl předem avízován v Týdnu, a že by vypadali jako hlupáci, kdyby ho potlačili. Jinak by ho netiskli. To mi řekl Barry Henderson. Řekl mi to takovým způsobem, že ho stále respektuji.

Co bylo tedy jádrem nedorozumění?

Nevím. Opravdu nevím. Někteří lidé, s nimiž mluvím, okamžitě pochopí, oč jde. Možná je pro Českou republiku příliš pozdě. Ale seznámil jsem se s velmi sympatickými lidmi v Rumunsku a chtěl bych pomoci, aby se totéž nestalo tam.

Ministerstvo školství trestá stávkokazy!

Ondřej Hausenblas

Adresa: hausen@praha1.ff.cuni.cz

Vrchní ředitel pro správu regionálního školství na MŠMT pan J.Matušek rozeslal příkaz, aby všichni ředitelé škol, ve kterých jsou i učitelé nestávkující, pořídili autentické podpisy těchto zaměstnanců a odevzdali je nejpozději do 12 hodin dne před začátkem stávky na svůj okresní školský úřad. Údajně proto, že se stávkuje bez elementárních pravidel a že je třeba "zabezpečit péči" o žáky a studenty i zákonné čerpání státního rozpočtu. Nestávkující učitelé mají "vlastnoručním podpisem stvrdit svou připravenost k výkonu svých pravidelných pracovních povinností".

Nezdá se vám ten příkaz trošku hodně padlý na hlavu? Pracovití a trpěliví učitelé s řádnou smlouvou a docházkou do práce budou prokazovat podpisem, že pracují! Slyšel Mgr. Matušek někdy o presumpci neviny? Dokud ti nedokážeme, žes něco provedl, jsi nevinný. Ne tak v českém školství: Učitelé, kteří nic neprovedli a dostávají za to žebrácký groš, budou úředně šikanováni, ředitelé, kteří zvládli situaci na škole tak, že nikdo nebo aspoň někteří do stávky nevstupují, pojedou za trest na okres krmit páně Matuškova úředního šimla. Jak ředitelé, tak nestávkující učitelé se stanou denuncianty těch, kteří za své i jejich platy stávkují. Slyšel Mgr. Matušek někdy něco o manifestačních volbách, v nichž ti, kteří volili bolševiky, šli k urně rovnou, aby tak ukázali, kdo za plentou volí jinak? A to ho opravdu nenapadlo, že svým ediktem žádá něco docela stejného? To opravdu neumí vymyslet takový způsob mzdového krácení stávkařů, kterým by ze sebe neudělal kašpara a z nebohých učitelů onuce?

Proč vlastně ministerstvo nepožádalo o podpisy ty učitele, kteří právě stávkují? Komu to vlastně chce strhnout mzdu? Jim, nebo těm pracujícím? Nenakašlali by mu náhodou ti stávkující? Chce ministerstvo ponížit ony pracující tím, že nenajdou vzpurnost a odvahu se na takovou Antichartu taky vykašlat? Perličkou je, že Mgr. Matušek sám rozeslal svůj příkaz bez vlastnoručního podpisu!

Nestačil Ministerstvu jako lekce ve slušném chování nedávný skandál s výhrůžkami pana Krátkého vůči autorům otevřeného dopisu? Kde se bere takové chování "bez skrupulí"? Filosof V.Bělohradský kdysi označil chování bez skrupulí, tedy bez základních ohledů kulturních a mravních, jako příznak bolševické arogance, kterou uplatňovala sebranka kolem Klementa Gottwalda. Ono se v tom pokračuje?

Tohle není přehmat, omyl byrokrata. Je to nevyhnutelný výsledek práce úřadu, který nemá hlavu ani patu. Už při Krátkého aféře jsme se ptali: Jak si to pan ministr vybírá lidi? Jaké to na MŠMT vládnou poměry, v nichž takový nestydatý příkaz projde? Jak takovou hanbu úřadu mohou snést ti slušní mezi ministerskými? Kdo že za ty poměry zodpovídá? Kdo neodvolal ty, kteří mu takovou veřejnou ostudu uřízli?

Ponižování pracujících učitelů, sankce proti slušným neposlušným ředitelům - vážně je v tom necháme samotné? Ovšem, tak daleko a vysoko slinu opovržení nedoplivneme, a taky by to nepomohlo tam, kde chybějí skrupule. Ale co může udělat každý z vás, je napsat na Ministerstvo do Karmelitské 7, 118 12 Praha 1, dopis žádající o okamžitou nápravu: Pane ministře, důrazně Vás žádám, abyste za mé daně živil jen úředníky schopné, výkonné a slušné.

S pozdravem "Na zdar vzdělanosti!" Ondřej Hausenblas.

Dva důležité články Václava Žáka

Článek "Buchananovi papacha nesluší" byl napsán pro Lidové noviny. Ty ho v redakci suší už od začátku října loňského roku a dosud ho neotiskly. Obávám se, že ho asi neotisknou. JČ.)

Adresa Václava Žáka je: first@ms.anet.cz

Buchananovi papacha nesluší

Václav Žák

03. 10. 1996

Americký ekonom James M. Buchanan, je zakladatelem teorie veřejného výběru, analýzy politiky ekonomickými kategoriemi. Zájem Buchanana a jeho kolegů se soustředil na veřejné finance. Co je "veřejný zájem", zaklínací formulka dovolující zákonodárcům sahat do kapes daňových poplatníků? Není to ve většině případů kamufláž skupinových zájmů, třeba úspěchu politických stran u určitých vrstev voličů?

Buchanan přesvědčivě ukázal, že programy financované ve "veřejném zájmu" často dosahují přesně opačného výsledku, než byl zamýšlen, že spotřeba aparátu mnohdy podstatně přesahuje částky, které dostanou ti, pro něž byl program určen. Trval na tom, že veřejné finance musejí být "zdravé".

Pro Václava Klause je Buchanan jednou z klíčových autorit. Politický slovník naší "pravice" obsahuje mnoho tezí J. M. Buchanana - třeba o vyrovnaném státním rozpočtu. Bohužel, obsahuje je ve zjednodušené a zdeformované podobě. První deformace spočívá v tom, že Klaus udělal rovnítko mezi "stát blahobytu" a náš starý stát "reálného socialismu". To je podstatný omyl: "stát blahobytu" měl demokratické instituce, pouze si v něm politici za cenu progresivního zdanění bohatých "kupovali" různými přerozdělovacími programy hlasy středních a nižších tříd. Starý komunistický stát neměl instituce schopné zajistit demokratický provoz: měl sice početnou tajnou policii, ale žádné daňové úřady, kontrolu státních financí, atd.

Součástí transformace mělo tedy doslova být "budování státu". Co to znamená? To znamená budování právního řádu a sítě institucí, v nichž se odehrává samopohyb občanské společnosti (nadace, neziskový sektor), i "silových" institucí, jejichž vzájemná hra umožňuje veřejnou kontrolu moci.

Česká "pravice" to odmítla. Václav Klaus si v dalším zkratu ztotožnil samosprávné instituce s lobby. Programově je odmítl budovat (regionální stupeň), naopak, proti těm, které již vznikly (veřejnoprávní rady, komory, VZP, atd.) vedl ostrý útok.

Zvlášť trpké ovoce to přineslo ve státní správě. Stane-li se v politickém slovníku "státní úředník" synonymem pro zkorumpovaného blbce, kvalitní státní správa vznikne jen stěží. Vlna antikomunismu, kterou si ODS účelově osedlala do mocenského boje o nástupnictví OF, dala státní správě další ránu. Třetí jí pak zasadila politizace horních pater státní správy vládní koalicí po volbách 1992.

Výsledkem je málo kompetentní státní správa, neschopná plnit důležité funkce moderního státu. Jenže dozor nad kapitálovým trhem, nad zdravotními pojišťovnami, nad bankami, vyšetřování moderní kriminality, regulace veřejného zdravotnictví, dopravy, příprava zákonů, energetická či ekologická politika státu atd. vyžaduje vysoce kvalifikované úředníky a kvalitní informační systém. Naše vláda je nemá.

To jsou důsledky, stane-li se z teorie ideologie: pak "ideová čistota" vítězí nad pracnou administrací problémů. Příklad? Klaus se usmíval na volebních plakátech s heslem "problémy zdravotnictví vyřeší konkurence". ODS zrušila projekt transformace zdravotnictví a "pustila tam trh". Jenže prostředí nedokonalé konkurence je třeba regulovat: aby udrželi výdaje pod kontrolou, zredukovali ve východním Německu počet lůžek v nemocnicích o třetinu. To je ovšem pracné - kdo se má hádat s doktory, vesměs ODS, kterých by se zavírání nemocnic dotklo? Bez regulace se ovšem systém promění v černou díru, z níž sice výrobci léků a přístrojů dokážou vylovit zlato, zdravotníci však jen hubenou mošničku.

Druhou, a mnohem závažnější deformací, je ústavní zakotvení svobodné společnosti. Buchanan v knize "Etika ústavního řádu" ukazuje, jak je ústavní řád, definující základní práva včetně práv vlastnických, a étos, který ho nese (respekt vůči právům jiných), klíčem k udržení demokratické společnosti.

Zde má Václav Klaus slepou skvrnu. K získání moci použil mobilizační techniku. Do společnosti vrátil barikády: na druhé straně jsou nepřátelé a bolševici od rudých po růžové. Ústavní konsensus? Slabost! Přesvědčování? Ztráta času. Lidská práva? Plevel v ústavě. Vládní odpovědnost za privatizaci, ekologii? Bolševické reminiscence. Kdo s námi poběží rychle vpřed, bude mít jak svobodu, tak prosperitu.

Taková politika je po radikální společenské změně na čas účinná. Vize prosperity je lákavá, cesta tak snadná: stačí otevřít volnou ruku trhu. Téměř nikdo nevěděl, i dnes málokdo ví, jak složitým předivem institucí je moderní trh protkán, aby umožňoval racionální rozhodování a byl imunní proti krizím z předstírání, spekulací a podvodů.

Klaus a jeho okolí budování této sítě programově odmítli. Vsadili na touhu po zbohatnutí, nejsilnější "reálnou" sílu každého převratu. Ať je tady "divoký Východ", vždyť je lhostejné, jak se majetková práva rozdají. Trh to časem srovná. Stačí, když vláda vycouvá z rozhodování, zavře oči a ucpe nos.

To byla strategie Klausovy transformace. Vyřadil kontroly a programově hledal metody, které by sejmuly z vlády nutnost rozhodovat: původně chtěl, aby se do počítačové hry s kupóny vrhl celý československý průmysl. Ještě že to prohrál. Dnes bychom neměli kvalitně zprivatizované velké podniky, jako Škoda VW, ale živořící Tatry Kopřivnice. Kolik hloupých výčitek si však za to musel ministr Vrba vyslechnout?

Společnost se pozvolna probouzí a zírá, kam to vede, když vláda hledí na tah dopředu jak ve žravé dámě. Jistě, Klaus dal společnosti dynamiku. Vláda se vyhnula politické odpovědnosti za to, co se v ekonomice děje. Jenže důvěra ve spekulacemi a divokou privatizací rozežraný bankovní sektor taje jako sníh. Krachují zdravotní pojišťovny, na řadě jsou penzijní fondy. Neprůhlednost kapitálového trhu odrazuje solidní investory.

Nejhorší je, že Klausova privatizace nevytvořila pevné vlastnické vztahy. Nepřekročitelná propast, kterou pro managementy a vlastníky velkých kupónově zprivatizovaných podniků vytvářejí drahé úvěry, nedostatek kapitálu, marketingu a zaostalé technologie vede k tomu, že v mnoha případech podniky "džusují", tj. přelévají sladkou šťávu do svých firem. Za sebou nechávají vymačkanou dřeň. Podniky přestávají být schopné obstát ve světové soutěži, protože inflace stále užírá z polštáře, do kterého ji na za čátku nechala razantní devalvace spadnout. Ekonomika se postupně mění z dodavatele finálních výrobků na subdodavatele komponent. Ztráta exportní schopnosti ohrožuje stabilitu měny, devalvace se cudně označuje za "kurzovní rozpětí", spory bank se řeší znárodňováním, zahaleným průsvitnou košilkou "nucené správy".

Jak se zdá, nejen společnost, ale ani ODS není ochotna nést politické náklady míchání karet trhem. Kupodivu, když krachují banky, ODS nepřesvědčuje voliče, že to přece chtěli, vždyť trh přece jinak věci řešit neumí! Současná diskuse v ODS je skutečně legrační: problémem přece není, jak se má ODS rozkročit, problémem je uznat, že strategie "divokého Východu" přivedla ekonomiku do pripjaťských bažin a teď je třeba změnit kurs. Nevím, jak by to ODS mohla zvládnout - nestačilo by vyměnit pouze Václava K lause. Kouzlo revoluční fráze se těžko láme. ODS v úzkých také vidí jenom jeden recept: revoluční frázi oprášit. Nepřátelé už zase ohrožují polistopadový vývoj. Klaus nepředstírá, on upřímně považuje celou Evropskou unii za prolezlou socialismem. Věří, že je lepší než Kohl nebo Chirac. Ideologie hory přenáší: Klaus drží svůj skleněný zámek i při zemětřesení v bankovním sektoru. Těžko jím otřese i ztráta moci. Pak bude o té "pravé" transformaci přednášet v USA.

Jenže Buchananovi papacha donských kozáků nesluší. Pokus nahradit pevnou ústavní konstrukci jasně definovaných vlastnických práv "divokým Východem", kde kvete spekulace, "džusování" či přímé podvody, mohl stěží skončit jinak než vážným otřesem bankovního sektoru. Premiér to nevnímá: majitele Motoinvestu přivedl na setkání s významnými podnikateli do Koloděj. Zástavy půjček cennými papíry s "virtuální hodnotou", které Motoinvest prováděl, jsou však v Buchananových USA trestné.

Je to škoda. Kdyby Václav Klaus byl věren své teorii a snažil se, aby výsledkem privatizace byl kvalitní vlastník, aby stát dbal na dodržování etiky ústavní smlouvy, mohli jsme být už téměř "za vodou". Cesta z bažin bude obtížná. Čím dříve se však po ní vydáme, tím lépe.Buchananovi papacha nesluší.

Česká vláda připravuje dát "darem" katolické církvi značně rozsáhlý majetek. Přitom tyto "dary" nehodlá předložit parlamentu. Je to podivná procedura. Napsal o tom Václav Žák, článek vyšel v Právu.

Kdo má přednost: politika, nebo právo?

Václav Žák

16. ledna 1997

Hloupá otázka? Jen na první pohled. Ve skutečnosti je to jedna z nejdůležitějších otázek dneška. Řekněme rovnou: politika má mít přednost před právem. Právo fixuje minulost, politika tvoří budoucnost. Budoucnost je důležitější - pro jedince i pro národy. Politika musí dodržovat právní postupy, ale dogmaty se může nechat svazovat jen do určité míry.

Jde totiž o restituce. Byl komunismus "živelnou pohromou, proti níž nikdo nebyl pojištěn" (Dušan Tříska) a žádné restituce se dělat neměly? Nebo jsme se měli řídit dogmatem, že "vlastnictví je svaté", a vlastnická práva prostě obnovit?

Je snad zřejmé, že lidé, kterým režim sebral majetky, by stěží považovali za spravedlivé přihlížet jejich privatizaci bez toho, že by se jí mohli účastnit. Je snad ale také zřejmé, že po 40 letech vlastnická práva obnovit v plném rozsahu nebylo možné. Proč? Protože bychom se odčiňováním minulých nespravedlností dopouštěli nových. Majetek v uplynulých letech vstoupil do nových vztahů a lidé, kteří v nich žijí, musí mít jistotu, že tyto akty nikdo nezpochybní. Majetek často slouží novým účelům a zásah do vlastnictví by způsobil újmu současným uživatelům. Právní jistota je proto důležitější kategorií než náprava křivd. Tak, jako nelze požadovat návrat U.S.A. Indiánům, nelze požadovat plné restituce ani u nás (kéž by to pochopil náš Ústavní soud).

To se také v restitučních zákonech stalo. Zákony neobnovovaly minulý stav. Byly pokusem "o zmírnění některých křivd" a formou privatizace. Do restitucí se však zahrnula i část církevního majetku (řádů a kongregací) bez právního rozboru, jaký statut církevní majetek vlastně má. Parlament přijal tezi, že mezi církevním a soukromým majetkem žádný rozdíl není.

Jenže termín "majetek" je v případě církví zavádějící. Zejména u nemovitostí nešlo o majetek, ale užívací práva. Na "církevní majetek" se přinejmenším od konce 18. století pohlíželo jako na veřejný majetek, kterým bylo možno disponovat pouze se souhlasem státu. Stát naopak, a to i za časů Rakouska-Uherska, majetkem disponoval. Vyvolávalo to občas ostré střety s církví, která vůči zásahům protestovala, fakticky se jim však podřizovala.

Statut majetku vycházel ze veřejnoprávního statutu církve: církve (u nás katolická) byly "pilířem trůnu". Císař i církev byli přesvědčeni, že "jen svorností mezi mocí světskou a duchovní se může poddaným dostat opravdového štěstí a požehnání". Kromě toho církev vedla matriky, atd. K tomu měla od státu svěřen majetek.

Ve státě, v němž má některá církev veřejnoprávní statut, lze obtížně zajistit svobodu svědomí a neutralitu státu ve věcech víry. Proto v liberálních demokraciích muselo dojít k rozluce církve a státu. U nás se, přes výslovné přání Masaryka, nezdařila ani za první republiky - z obav odtržení Slovenska. Rozluku neprovedl ani minulý režim - chtěl mít církev pod kontrolou, tak ji na stát ještě více připoutal.

Po roce 1989 převládlo intuitivní chápání církve jako veřejnoprávní instituce, která má mít privilegované postavení, protože "pečuje o hodnoty". Rozdíl mezi soukromým a veřejným vlastnictvím byl lety komunismus tak dokonale setřen, že se bez diskuse stal součástí restitucí i majetek řádů a kongregací. Tím vznikly problémy. Při snaze zbavit se uživatelů budov, které se před restitucí většinou používaly pro sociální a kulturní účely, si řády mnohdy nebraly servítky. Vzbudilo to mnoho hořkosti. Zlatým hřebem byla restituce jedné z budov Národního divadla. Restituce těžce poškodily prestiž církve, kterou veřejnost od řádů nedokázala odlišit.

Postupující privatizace vedla k dalším požadavkům na restituce církevního majetku. Po dlouhých sporech se nakonec vládní koalice rozhodla majetek vydat rozhodnutím vlády. V lednu 1997 předložil ministr kultury (KDU-ČSL) do vlády seznam čítající cca 1600 položek, které církve a řády požadují navrátit. Seznam je zajímavý z několika hledisek: za prvé bylo nesmírně obtížné ho získat. Vláda demokratického státu má ke svým občanům skutečně pozoruhodný přístup: hodlá darovat(!) majetek státu v hodnotě mnoha miliard, a veřejnost neví, o jaký majetek se jedná. Ano, převod majetku má být proveden darovacími smlouvami. Jenže ten majetek nepatří vládě. Máloco dokládá lépe, jak naše vláda pohrdá právem, než ochota vlády projednávat tento seznam bez souhlasu parlamentu.

Za druhé, seznam obsahuje majetek, který patří městům a obcím. Za třetí, z položek seznamu nelze poznat hodnotu objektu, který se má vydat. Pod číslem popisným či číslem parcely se může skrývat chaloupka nebo zámek, malý pozemek nebo několik tisíc hektarů lesa. Položka seznamu vypadá následovně:

Pol.č.

okres

obec

typ

kateg.

č.p.

č.parc.

pův.účel

souč.účel

vlastník

1

Bruntál

Bruntál

budova

A

1

1

OD

12

Muzeum Bruntál

OD znamená obydlí duchovních, 12 že současné využití je "jiné" než církevní, sociální, zdravotnické atd. Lze z této položky poznat, že se jedná o bruntálský zámek?

Německý řád

Na stránkách 5 až 10 seznamu je 138 položek, které se mají vydat České provincii Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě. Řád je známější pod svým původním jménem, tj. Řád německých rytířů, ve dvacátých letech přejmenovaný na Německý řád.

Majetek řádu byl vyvlastněn po záboru Sudet nacistickým Německem a převeden na Německou říši. Nacisti nebyli troškaři: hrad Bouzov dostal Himmler, lázně Karlova Studánka Konrád Henlein atd. Po válce řád požádal o vydání majetku. Radikální ministr zemědělství Ďuriš tehdy prosadil konfiskaci majetku řádu podle dekretů 12 a 108/1945, ačkoliv podle názoru jiných ministerstev se dekrety na církevní majetek, jako majetek veřejný, neměly vztahovat. Konfiskace byla provedena "na rozkaz shora", za zády vlády . Kdo by se staral o právo, když venku hřmí národní a socialistická revoluce?

Řád se po roce 1989 domáhal vydání svého majetku na základě posudků předních českých právníků, kteří tvrdí, že majetek řádu nepřešel na čs. stát kvůli porušení právních postupů při konfiskaci. Ponechme stranou, že posudky expertů jsou, zdvořile řečeno, poněkud jednostranné. Lze zdůvodnit, proč konfiskace neproběhla podle práva. Z toho ovšem vůbec neplyne nárok řádu na soukromoprávní "vlastnictví"! Zajímavé je, že řád považuje majetek za své vlastnictví, jinak by žalobu nepodával. Přesto se nebrání, aby mu stát (kterému tedy majetek nepatří), tento majetek daroval! To vypovídá o motivech řádu víc než výmluvně.

Otázka zní: prospěje šíření "křesťanských hodnot" a česko-německým vztahům navrácení okolo 14 000 ha lesa pouze v okrese Bruntál (to je zhruba čtverec o hraně 12 km), lázní Karlova Studánka, zámku v Bruntále, školy v Bruntále, hradu Bouzov, zvláštní školy ve Vrbně, a řady dalších objektů? Nebo je to naopak ohrozí?

Bulvární noviny o řádu psaly jako o nacistech. Ve skutečnosti řád nacistický nebyl. Velmistr řádu Robert Schaelzky, německý křesťanský demokrat, se ani v prosebném dopise Hitlerovi, v němž ho marně žádal o ponechání majetku ve vlastnictví řádu, nesnížil k tomu, aby ze sebe dělal nacistu. Ale upozorňoval ho, že řád "duchovně-pastýřskou prací svých německy a národně uvědomělých kněží zakořenil ve své vlasti a německém národě" a že i za dob československého státu "vykonával záslužnou národnostně uvědomovací práci". Ve svém dopise Goeringovi připomíná, že je řád zaměřen "veskrze nacionálně a své nacionální zaměření ve své 700 leté historii až do nejnovější doby bezesporu dokazoval". V době, kdy 97% obyvatel politického okresu Bruntál byli Němci, to lze pochopit.

Ale proč se má řád, jehož zaměření po 700 letech tradice stěží změnilo, vracet do míst, v nichž Němci nežijí? Koho chce národnostně uvědomovat? Řád zaměstnával Němce (mezi nimi byla řada nacistů). Koho bude zaměstnávat dnes? Mohou "nacionální německou myšlenku" šířit Češi? Neobnoví se příchodem Němců zase podhoubí pro konflikt? Miliardový majetek, to je nějaká gravitační síla. Už dnes se vliv řádu projevuje stěží uvěřitelným způsobem. Přednosta okresního úřadu v Bruntále dal na základě požadavku provinciála řádu stanovisko k usnesení poválečné Okresní správy v Bruntále, která v roce 1946 prohlásila Řád německých rytířů za "zrádce a nepřítele ČSR", v němž prohlásil, že "důvody uváděné v usnesení se jeví jako silně tendenční, obsahují nepřesné informace, historicky nedoložené, neprokazatelné". Řád toto stanovisko nepochybně přiložil k určovací žalobě. Jak ovšem může státní úředník vykládat historii? Kdo ho k tomu zmocnil? Přednosta OkÚ v Opavě údajně vydal podobné stanovisko.

Nevím, jestli si vláda uvědomuje, co může její rozhodování způsobit. Jaký smysl má deklarace, která se snaží česko-německé vztahy vyvázat ze stínů minulosti, když vláda je ochotna riskovat ostrý politický konflikt, který restituce řádu zcela jistě vyvolá? Česko-německý konflikt byl především konfliktem sociálním, který se později oblékl do nacionálního kroje. Politika se přece musí snažit obnovení těchto konfliktů předcházet, ne je přivolávat!

Restituce - chybné řešení

Nejde pouze o tento vyhrocený případ. Už původní restituce majetku řádů a kongregací značně poškodily prestiž církve ve společnosti. Existují případy, že uvolněné objekty jsou používány ke komerčním pronájmům soukromým firmám. Myslím, že toto nebyl úmysl zákonodárce.

Schválení předloženého seznamu by znamenalo, že se konflikty rozmoží. Zopakujme: restituce jsou pro řešení vztahu státu a církve zvlášť nevhodným řešením: obnovily by historicky zděděnou majetkovou nerovnost, zatížily by církve péčí o památky, rozmnožily konflikty s dosavadními uživateli. Seznam obsahuje školy, muzea, okresní úřady, domovy důchodců, zvláštní školy, dětské domovy, nemocnice atd.

Odluka církve od státu by se měla provést tak, aby provoz církve financovali věřící, péči o památky hradil stát podle zákona o ochraně památek, a humanitární činnost církví podléhala stejným pravidlům jako činnost jiných neziskových organizací v tomto sektoru. Spravedlnost je v moderní společnosti založena na rovnosti šancí, ne na obnovování minulých výsad. Lpění na dogmatu "o nedotknutelnosti vlastnictví" k řešení vztahu státu a církve nepřispěje. Demagogie hesla "co bylo ukradeno, musí se vrátit" jen vzbudila předsudky, že většina církevního majetku pochází z pobělohorských konfiskací. Škoda, že církev nevnímá, jak si svým trváním na restitucích škodí.