| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Koncern Volkswagen požádal německou prokuraturu, aby začala vyšetřovat údajné úplatkářství, k němuž prý dochází v souvislosti s činností automobilky Škoda v Mladé Boleslavi. Víkendové vydání časopisu Spiegel konstatovalo, že záležitost také vyšetřují americké úřady. Během několika let přijala prý mezinárodně činná síť nákupčích úplatky v celkové výši několika stovek miliónů německých marek, uvedl dále Spiegel.
V lednu byla poprvé vznesena obvinění, že zaměstnanec podniku Volkswagen požadoval úplatek od strojírenské firmy ABB, za udělení kontraktu na rozšíření lakovny a dokončovací dílny pro automobilku Škoda v Mladé Boleslavi. Posléze firma Volkswagen suspendovala jednoho vedoucího pracovníka.
Automobilka Volkswagen potvrdila, že podala podnět pro trestní stíhání "neznámých osob" místnímu úřadu prokuratury v Braunschweigu. "Proto bude nyní zahájeno vyšetřování i v Německu," konstatoval Volkswagen a dodal, že se dále k věci nebude vyjadřovat, aby nebylo narušeno oficiální vyšetřování.
Činitelé podniku ABB také uvedli, že se nebudou k věci vyjadřovat, pokud budou švýcarské úřady záležitost vyšetřovat. Mluvčí firmy Škoda řekl, že jeho automobilka nepředpokládá, že by došlo k čemukoliv nezákonnému.
Úplatkářský skandál se prý týká ředitelů nákupu firmy Vokswagen ve Wolfsburgu a amerického podniku General Motors. Jsou prý do něho zapleteni bývalí členové pracovní skupiny, kterou vedl Jose Ignacio Lopez de Arrriortua, uvedl časopis Spiegel.
Lopez a jiní pracovníci byli v poslední době v ohnisku tříleté kontroverze mezi Volkswagenem a firmou General Motors, týkající se průmyslové špionáže, kterou ve prospěch VW provedli bývalí zaměstnanci GM, poté co americký podnik v roce 1993 opustili.
Lopez odešel z podniku Volkwsagen koncem listopadu 1996. V prosinci Lopeze a tři další osoby žalovala německá prokuratura z údajného prozrazení "obchodních a podnikových tajemství". V lednu 1997 souhlasil koncern Volkswagen, že zaplatí podniku General Motors formou mimosoudního narovnání 100 miliónů dolarů odškodného.
Prokuratura v Curychu mezitím potvrdila, že v souvislosti s obviněními, vznesenými firmou ABB, byly vzaty to vazby dvě osoby. Podle zprávy v časopisu Spiegel zjišťuje také podnik Volkswagen, zda existuje souvislost mezi činností údajné úplatkářské sítě a úmrtím ředitele mladoboleslavské Škodovky Ludvíka Kalmy, který zahynul při silniční nehodě v jižních Čechách v listopadu 1996.
Šedesát osm zemí světa uzavřelo o minulém víkendu dohodu o celosvětové liberalizaci telekomunikačních trhů. V důsledku této dohody se má podstatně zvýšit telefonní provoz a výrazně poklesnou ceny pro uživatele telefonů.
Dohoda byla uzavřena minulou sobotu v ženevském ústředí Světové organizace pro obchod. Pozorovatelé očekávají, že se v důsledku dohody sníží ceny mezinárodních telefonních hovorů až o osmdesát procent.
Charlene Barshefsky, obchodní zástupce Spojených států na rozhovorech, konstatovala, že byla uzavřena "jedna z nejvýznamnějších dohod pro jednadvacáté století", která vyvolá prosperitu po celém světě a poskytne příležitost k hospodářskému rozvoji mnoha zemím, přičemž zároveň velmi prospěje americkým firmám, zaměstnancům i spotřebitelům.
Podle dohody se zavázalo 68 zemí světa, které získávají celkem více než 90 procent příjmů z provozu telekomunikací, že různou měrou otevřou své domácí trhy zahraniční konkurenci, dovolí zahraničním firmám, aby si kupovaly akcie v telekomech jejich zemí, a budou dodržovat obecně platné předpisy o férové konkurenci v telekomunikačním sektoru.
Většina největších světových telekomunikačních trhů, včetně Spojených států, Evropské unie a Japonska, bude plně zliberalizována od 1. ledna příštího roku, kdy nynější dohoda vejde v platnost. Dohoda se týká všech základních druhů telekomunikačního provozu, včetně hlasové telefonie, přenosu dat i faxů a statelitních a rozhlasových komunikací.
Sir Leon Brittain, komisař Evropské unie, konstatoval, že dohoda bude katalyzátorem pro rozvoj evropského hospodářství a dodal, že jde o podstatný krok směrem k vytváření "společnosti založené na informacích". Globální trh telekomunikací má v současnosti hodnotu 600 miliard dolarů a ročně roste o deset procent.
Chci na této své cestě rozšiřovat názor, že máme i dnes dost práce - a musíme ji udělat rychle - pokud má i nadále existovat tato éra klidu a pokud se má v budoucnosti i rozšířit. Doufejme, že ji historie neodepíše jako příjemnou dobu tragicky zmarněných příležitostí. Platí to především o Evropě. Dnes už sice není Evropa rozdělena, ale nebezpečí trvají: od Bosny až po Čečensko. Za posledních pět let zemřelo násilnou smrtí více Evropanů než za posledních 45 let. Od Srbska až po Bělorusko se objevují připomenutí, že demokratická revoluce v Evropě není dokončena.
Navzdory tomu nám leží na dosah cíl, který by se býval jen před několika lety zdál být utopickým přeludem: mírová a sjednocená Evropa, v partnerství se Spojenými státy, která přijímá všechny nové demokracie kontinentu do transatlantického společenství.
Jistě, je to ambiciózní cíl. Avšak pokrok směrem k jeho realizaci byl a je pozoruhodný. Západní Evropa směřuje k hospodářskému a měnovému sjednocení. Většina nejrychleji rostoucích evropských ekonomik leží na východ od Labe. Rusko si zvolilo demokracii a trhy a nejhorší předpovědi o tom, kam směřuje, se nesplnily. Nezávislá a robustně demokratická Ukrajina se rozhodla připojit se k Evropě. Americká a evropská rozhodnost zastavila boje v Bosně. Členy tamější vojenské koalice je tolik bývalých vzájemných nepřátel, že by to žádný střízlivý student historie nedokázal předpovědět: Francie a Německo, Polsko a Litva, Turecko a Řecko, Rusko a Amerika.
Mnoho institucí hraje v tomto úsilí svou roli a všechny budou vystaveny letos kritické zkoušce. Evropská unie přislíbila, že se zase bude rozšiřovat, a brzo ohledně toho učiní příslušná rozhodnutí. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) přijala Polsko, Maďarsko a Českou republiku a nyní pohlíží směrem k dalším tržním demokraciím, včetně Ruska. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) podporuje demokratické standardy, které umožní Evropě se integrovat: v Bosně je to pro ni stále ještě těžké.
Avšak svorníkem evropské bezpečnosti a hlavním mechanismem americké angžovanosti v Evropě je NATO. Právě NATO hraje při integraci Evropy hlavní roli. Pozměňuje svou vnitřní strukturu, aby vytvořilo pro Evropu silnější roli. Jeho Partnerství pro mír, v jehož rámci mohou jiné země získávat kvalifikaci, plánovat, organizovat cvičení a spolupracovat s NATO, přivedlo dohromady staré nepřátele a dlouhodobé neutrály. V důsledku takových změn se podílejí nyní Francie a Španělsko plněji na práci aliance. NATO je teď atraktivnější pro více národů, protože se připravuje na řešení nových problémů v Evropě i mimo Evropu. Nadcházející půlrok bude nejambicióznější a nejnáročnější v historii Severoatlantického společenství.
Příliš často redukuje debata o budoucnosti NATO minulost aliance v jednorozměrnou karikaturu, podle níž už nemá NATO pro dnešní evropské problémy žádná řešení. Jistě, za studené války bylo úkolem NATO zastavit sovětskou hrozbu. Ale dělalo i jiné věci. Poskytlo bezpečnost a sebevědomí zničeným ekonomikám, a to evropské země potřebovaly, aby dokázaly znovu vybudovat svůj průmysl. Pomohlo Francii a Německu, aby dosáhly smíření, což umožnilo integraci Evropy. Za pomoci dalších institucí přivedlo NATO Itálii, pak Německo a nakonec Španělsko zpět do rodiny evropských demokracií. Odnárodnilo obrannou politiku spojenců. Stabilizovalo styky mezi Řeckem a Tureckem. To všechno bez jediného výstřelu.
Nyní může NATO učinit pro evropský Východ to, co dokázalo na evropském Západě: zlikvidovat staré nenávisti, podporovat integraci, vytvořit bezpečné prostředí pro prosperitu a odmítnout násilí v regionu, kde začaly dvě světové války a studená válka.
Už jen naděje na rozšíření NATO poskytla střední a východní Evropě větší stabilitu než jakou kdy v tomto století zažila. Mad'arsko si vyřešilo hraniční a minoritní problémy se Slovenskem a s Rumunskem. Polsko překonalo starý historický konflikt a vytvořilo společné mírové prapory s Ukrajinou a Litvou. Po celém regionu vyvolala podpora pro vstup do NATO v politických stranách nejrůznějších ideologií pozitivní postoj vůči připojení se k Západu. Stále další a další země zajišťují, aby jejich vojáci poslouchali civilisty, a ne obráceně.
Ve snaze vstoupit do NATO řeší tyto státy problémy, které by mohly časem vést k budoucím Bosnám. To je produktivní paradox v samém ohnisku NATO. Tím, že nabídneme novým zemím vážně myšlené záruky bezpečnosti, vlastně omezujeme pravděpodobnost, že bude kdy nutno, aby naše jednotky v Evropě bojovaly. Zároveň získáváme nové spojence, kteří mají zájem a také začínají být schopni přispívat k naší společné agendě bezpečnosti, boje proti terorismu a proti šíření zbraní i k zajišťování stability v místech konfliktů jako je bývalá Jugoslávie.
Rozšíření NATO bude vyžadovat reálné náklady, a to od Spojených států, od jejich spojenců i od jejich partnerů. Avšak tyto náklady jsou zvládnutelné a mnoho z nich by bylo nutno hradit, ať dojde k rozšíření NATO nebo ne. Země, které chtějí do NATO vstoupit, budou muset zmodernizovat svou armádu, ať už jsou či nejsou v NATO. V nebezpečné, nejednotné Evropě by byly výdaje na armádu vyšší než ve sjednoceném NATO. Rozhodnutí nerozšiřovat NATO by také přineslo náklady. Rovnalo by se prohlášení, že NATO se nehodlá zabývat novými problémy a že nepřijímá zeměpis nové Evropy. NATO by zůstalo v minulosti, riskovalo by, že se stane irelevantní a že bude rozpuštěno. To jsou náklady, které si nemůžeme dovolit.
Někteří kritikové zdůrazňují, že žádný z perspektivních členů NATO nečelí okamžité vojenské hrozbě. To je pravda. Ale to platí i o Itálii, o Dánsku, o Británii, o Islandu i o Spojených státech. Kdyby bylo členství v NATO podmíněno tím, že uchazeč musí být ohrožován agresívním sousedem, podmínky pro členství by nesplňoval skoro žádný jeho nynější člen.
Ti, kdo se ptají, "kde je hrozba?" nechápou, co je pravá hodnota NATO. Aliance není kavalerie z Divokého západu, kterou vyšleme jen tehdy, když se objeví nebezpečí. Je to trvalá přítomnost, jejímž účelem je podporovat společné úsilí a zabránit tomu, aby hrozba vůbec vznikla. Proto současní spojenci NATO stále potřebují a proto se chtějí jiní k NATO připojit. NATO nepotřebuje nepřítele. Má trvalý účel.
Jiní kritikové tvrdí, že chceme-li sjednotit Evropu, může to učinit Evropská unie. Kromě toho, argumentují, střední Evropa potřebuje akcie a obligace, nikoliv zbrojení a bomby. Mají zajisté pravdu, že rozšíření EU je životně důležité. I když Spojené státy o tom hlasovat nemohou, máme zájem na tom, aby se to stalo co nejdříve a aby to rozšíření bylo co největší.
Avšak bezpečnost, kterou poskytuje NATO, byla vždycky klíčovou podmínkou pro prosperitu, kterou slibuje EU. A co víc, rozšíření EU bude vyžadovat, aby nynější i budoucí členové učinili rozsáhlé a složité změny v dotačních programech a ve strukturách předpisů. Jestliže může dojít k rozšíření NATO rychleji, proč bychom měli čekat, až začnou, řekněme, pěstitelé rajčat ve střední Evropě používat správných pesticidů? A protože NATO, na rozdíl od EU, je transatlantická instituce, může zajistit, aby si sjednocená Evropa zachovala pevné pouto k Americe. Otázkou není, do kterých institucí by se silné demokracie měly včlenit, ale kdy a jak jsou připraveny se do nich včlenit.
Kritikové také namítají, že prý rozšíření NATO jakýmsi způsobem znovu povede k rozdělení Evropy v nynější éře po ukončení studené války. Naopak. NATO podniklo celou řadu kroků, aby vymazání starých dělících čar nevedlo k vytvoření nových. NATO posiluje své Partnerství pro mír, navazuje styky s Ukrajinou a s Ruskem a dává každé nové demokracii - ať už se připojí k NATO dříve, později, nebo nikdy - právo rozhodovat o své budoucnosti v Radě pro atlantické partnerství, kterou založíme letos na jaře.
Samozřejmě, rozšíření NATO musí začít s nejsilnějšími kandidáty. Jinak by nezačalo vůbec. Ale když říkáme, že první členové nebudou poslední, myslíme to vážně. A očekáváme, že noví členové budou vyvážet stabilitu směrem na Východ. Nové členství v NATO nesmí být považováno za závod směrem na Západ, na úkor sousedů.
Jádrem celého problému - a je to jeden z nejdůležitějších úkolů, který stojí před NATO - je vytvořit těsné a konstruktivní partnerství s Ruskem. K tomu bude zapotřebí mnoho inteligentního úsilí a politické vůle. Vyžaduje to, abychom se zbavili stereotypů studené války a už nepovažovali evropskou bezpečnost za hru, která končí u bodu nula.
Nerozšiřujeme nyní NATO jako reakci na novou ruskou hrozbu. Rozšiřování NATO je motivováno potřebou vytvoření jednotné Evropy - Evropy, která zahrnuje, nikoliv vylučuje, Rusko. Účelem rozšíření NATO je poskytnout střední a východní Evropě, regionu, jehož budoucí stabilita je klíčem k budoucnosti Evropy jako celku, tutéž bezpečnost, jaká se stala v západní Evropě běžnou. Rusko, stejně jako my, potřebuje mít ve střední Evropě stabilitu a prosperitu.
Uznávám, že mnoho ruských představitelů vyjadřuje nesouhlas s rozšiřováním NATO. Avšak NATO, proti němuž Rusko protestuje, má jen málo společného s aliancí, kterou budujeme. Konvenční i jaderné zbraně NATo byly silně omezeny. Nemáme plán, potřebu, ani úmysl umísťovat jaderné zbraně na území nových členů. Práce NATO za posledních šest let ukazuje alianci, která se soustřeďuje na vytváření spolupráce, nikoliv konfrontace: je to aliance, která těsně spolupracuje s Ruskem - jako je tomu v Bosně - nesnaží se ho izolovat.
Uznáváme, že Evropa nemůže být plně jednotná a svobodná, pokud se nestane demokratické Rusko plně součástí Evropy. Doufáme, že Rusové si uvědomí, že jejich nedůvěra vůči NATO a jeho rozšiřování je chybná. Konec konců, pokud si přeje Rusko stát se součástí nerozdělené Evropy, nemůže pohlížet na země jako Polsko či Estonsko či Ukrajina jako na nárazníkovou zónu, která Rusko od Evropy odděluje.
Bylo by chybou domnívat se, že je v této debatě o rozšíření NATO nějak ohrožena ruská demokracie. Budoucnost Ruska jako svobodného a prosperujícího národa bude záviset na schopnosti jeho představitelů a občanů vybudovat otevřenou společnost, porazit zločinnost a korupcii, vyvolat hospodářský růst a rozšiřovat jeho pozitivní důsledky. Ruští lidé vědí, že jejich budoucnost bude napsána v Moskvě, v Permu, v Irkutsku - určitě ne v Bruselu. Celá řada průzkumů veřejného mínění ukázala, že jen málo obyčených Rusů vyjadřuje znepokojení ohledně aliance, o níž přiznává i mnoho jejich vedoucích představitelů, že pro Rusko nepředstavuje žádné nebezpečí.
Nebylo by v našem zájmu, kdybychom měli zdržovat anebo vykolejit rozšiřování NATO v reakci na tvrzení některých Rusů, že je to útočný čin. Kdybychom měli takto ustoupit, jen by to podporovalo v Moskvě ty nejhorší politické tendence. Vyslalo by to signál, že se konfrontace se Západem vyplácí. Kdybychom oddalovali integraci nových středo a východoevropských demokracií, nepomohli bychom tím ruské demokracii. Bylo by pak obtížnější, nikoliv lehčí, vytvořit takový vztah mezi NATO a Ruskem, o jaký nyní usilujeme.
NATO navrhlo, aby bylo toto partnerství definováno chartou, uzavřenou s Ruskem. Charta by definovala jasné zásady a rámec pro konzultace, spolupráci a společný postup v mírovém úsilí, v oblasti obrany a kontroly zbraní, jaderné bezpečnosti, nerozšiřování zbraní a nouzové pomoci. Vznikla by trvalá společná rada pro Rusko a NATO. Chceme, aby se Rusko a naši další partneři účastnili na vytváření kombinovaných společných jednotek nasazení, což nám umožní, abychom společně reagovali na krize. Chceme, aby nám ruští důstojnící pomáhal plánovat mise, které společně budeme podnikat. Jako země, která nebude vázána rozhodnutími NATO, nebude mít Rusko právo veta. Ale jeho hlas budeme vyhledávat a bude slyšen.
Vyjednáváme také o aktualizaci smlouvy, týkající se konvenčních jednotek v Evropě, která omezuje rozmístění vojsk na tomto kontinentu. Nabízíme Rusku, aby s námi podepsalo dohodu, jíž by se omezil počet vojáků a podporovala by se stabilita a průhlednost na kontinentě. Tím se může Rusko ujistit, že rozšíření NATO nepovede ke shromažďování jednotek NATO na jeho hranicích. Může tak zajistit, že nedojde k destabilizačnímu shromažďování jednotek nikde v Evropě.
Je velmi pravděpodbné, že se nám podaří v těchto otázkách dosáhnout dohody před červencovou vrcholnou schůzkou NATO. 20. února budu jednat v Moskvě s ruskými vedoucími představiteli. Prezident Clinton se setká v březnu v Helsinách s prezidentem Jelcinem. Pocestuje znovu do Evropy v květnu na vrcholnou schůzku Spojených států a Evropské unie. Vedoucí představitelé skupiny G7 se setkají s prezidentem Jelcinem v červnu v Denveru. Rusko má strategickou příležitost zajistit v integrované Evropě své zájmy. Mělo by této příležitosti nyní využít.
Stavím se k tomuto problému a ke všem otázkám, jimiž se budeme muset v Evropě zabývat v následujících letech, se sebedůvěrou. A proč ne? Už půl století spolupracují Evropané a Američané tak, že dokáží utvářet události, namísto aby události utvářely je.
Dnešní Evropa je obrovským kontrastem k Evropě, jakou jsem jako dítě znala po druhé světové válce. Pro ty, kteří tehdy nežili, musí být obtížné představit si dobu Franca, Tita a Stalina, uprchlíky, hlad, neustálý strach, že je mír jen krátkodobou mezihrou, Evropu, kterou Winston Churchill charakterizoval jako "hromadu rumiště, mrtvolný dům, kde se rodí mor a nenávist". Díky Bohu za představitele, jimiž byli Marshall, Monnet, Bevin a Adenauer, kteří měi odvahu přijmout těžká a kontroverzní rozhodnutí, aby bylo možno vytvořit instituce, které nám poskytly padesát let míru a prosperity. Teď je řada na nás.
Prezident Clinton řekl ve své řeči o stavu Unie, že dítě, které se dnes narodí, si už skoro vůbec nebude nic pamatovat o dvacátém století. Děti z transatlantické komunity, které se nyní rodí, mají šanci vyrůstat ve velmi odlišné Evropě. V té Evropě budou znát Checkpoint Charlie v Berlíně jen jako muzeum, Jaltu jen jako provinční město na suverénní Ukrajině, Sarajevo jako poklidné horské letovisko uprostřed Evropy. Děti budoucího století dospějí a budou znát naprosto odlišné NATO - NATO, které shromažďuje energii v zájmu integrace, neshromažďuje jednotky na čáře konfliktů.
Všechno to je možné, jestliže - a není to příliš veliké jestliže - budeme nyní jednat, abychom posílili uspořádání, které sloužilo polovině Evropy tak dlouho a tak dobře, a abychom je rozšířili k novým partnerům a spojencům. Až se dáme všichni dohromady, musíme být schopni se soustředit na to, co musíme dělat společně. To je cíl, za jehož dosažení stojí každý krok našeho společného úsilí.