| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Přátelé, poukaz na to, že z českého hlediska existuje stát pro kolektivní národ, nadčasovou entitu plující nad historií (Andrew Stroehlein, recenze knihy Ladislava Holého, The Little and the Great Czech Nation, páteční Britské listy) je přinejmenším zajímavý. Takový postoj je nezápadní. Na Západě totiž existuje stát na základě společenské smlouvy mezi jednotlivým občanem a státem. Výše uvedený postřeh Ladislava Holého, rozbíraný Andrewem Stroehleinem, mimochodem do značné míry vysvětluje časté hněvivé reakce od Čechů na jakoukoli myšlenku, která se vymyká tradičnímu, konvenčnímu pojetí skutečnosti.
Lidi v Čechách jsou snad nyní schopni rozdělit národ na provládní část a proopoziční část, případně ještě na třetí část, takzvaných "extrémistů". Nejsou však stále schopni chápat české společenství jako soubor nezávislých, hrdých a občansky vzpřímených jedinců, z nichž každý má právo na vlastní názor, každý má právo na to, aby s ním úřady jednaly ze skromné pozice služebníka (protože jsou pro občana služebníkem, nikoliv jeho arogantním pánem - viz pozoruhodný postoj pana Tošovského, který vyžadoval předminulou neděli, aby mohl do letadla z Prahy do Londýna nasednout první, před obyčejnými smrtelníky, drženými v autobuse na letištní ploše, snad aby se od nich nenakazil) a že zkrátka každý jednotlivec má právo na vlastní, samostatný "pursuit of happiness", hledání osobního štěstí, bez ohledu na to, co na to řekne národ, a každý jednotlivec taky může žít, kde chce a není to "zrada na národě".
(Mimochodem, s tím termínem "extrémista" bych operoval velmi opatrně - vzpomínám na to, jak mě v létě velmi rázně poučil tiskový mluvčí britského ministerstva vnitra, že nemám právo takový výraz používat. Uvádím článek, který vyšel ve Svobodném slově někdy koncem července 1996, bohužel není na Internetu, reagoval na něho tehdy kriticky Petr Uhl v Pravu. Podtrhávám v něm reakce britského policisty.) Zrovna v dnešní době myslím stojí za to si tento argument připomenout.
Publicista Petr Uhl podal vládě podnět k rozpuštění Sdružení pro republiku-Republikánské strany Československa pro rasistické výroky, které pronesl předseda Miroslav Sládek v parlamentě.
Podle britské zkušenosti by se však Sládkova strana neměla zakazovat. Nejrozumnější je mít extrémistické strany na veřejnosti pod dohledem, než je mít nekontrolované v ilegalitě. Vláda britské demokracie nezakazuje extremistické politické organizace. Bylo by to vyjádřením nedůvěry vlády ve svéprávnost voličů. "Vždyť ani severoirská organizace Sinn Féin, politické křídlo teroristické Irské republikánské armády, není zakázána," řekl mi Richard Ford, korespondent pro otázky vnitra z britského deníku Times. "Ani fašistická Britská nacionální strana není zakázána."
"Je to součástí naší historie, že nezakazujeme žádné strany," uvedl dále Ford. Daleko lepší než zakazovat extrémisty a vykazovat je ze sdělovacích prostředků je naopak vystavit je kritickým otázkám novinářů, domnívá se britský žurnalista.
Britské úřady zasahují jen tehdy, pokud extremistické organizace vyvolávají v ulicích nepokoje, a to jen proti nepokojům, nikoliv proti organizacim samotným. Jedinými organizacemi, které jsou v Británii výslovně zakázány, jsou teroristické organizace s dlouhou a krvavou historií násilí, jako Irská republikánská armáda nebo Irská národně osvobozenecká armáda.
Kdyby vznikla v Británii extremistická organizace, která by například vyzývala k útlaku či k vyvražďování národnostních menšin, to by bylo přirozeně protizákonné. Úřady by však nezasahovaly proti organizaci jako takové, ale proti jejím jednotlivým členům,sdělila mi mluvčí britského ministerstva vnitra. Šlo by totiž o porušení trestního zákona, a trestní zákon se týká jednotlivých občanů. "My v Británii nezakazujeme organizace," konstatovala mluvčí. "Věříme ve svobodu projevu, pokud tím lidé neporušují zákon. Znamená to, že by trestní stíhání bylo zahájeno proti jednotlivým osobám, nikoliv proti organizaci. Pokud se vyskytne v politickém programu nějaké organizace něco protizákonného, byli by za to stíháni jednotlivci. Kdyby například nějaké extremistická organizace zveřejnila ve svém programu, že je jejím cílem povraždit všechny příslušníky nějaké menšiny, policie by musela zjistit, kdo to napsal."
Zákaz teroristické Irské republikánské armády je podle mluvčí britského ministerstva vnitra něco úplně jiného, spadá to pod zákon proti terorismu.
"Zakázali byste britskou fašistickou Nacionální stranu za rasistické výroky?" zeptal jsem se jiného tiskového mluvčího britského ministerstva vnitra. - "Ne, protože respektujeme svobodu slova," zněla odpověď, "ale dotyčný občan by byl za ty výroky podle zákona trestně stíhán. V Británii je totiž vyvolávání rasové nenávisti trestným činem.
Sama definice extrémismu je velmi složitá,"pokračoval tiskový mluvčí. "My takový výraz nepoužíváme, neboť za extrémisty se často označují lidé, kteří prostě zastávají jiné názory než většina. Nelze ani říci, že extremistické organizace jsou takové, které porušují zákon. Lidé vám totiž přirozeně nepřiznají, že porušili zákon. To, zda byl porušen zákon, zjišťuje teprve policie. Pokud se vám například zdá, že je politický program nějaké organizace protizákonný, máte právo na to upozornit policii, a ta rozhodne, zda je záhodno zahájit trestní stíhání. Bylo by to trestní stíhání proti jednotlivcům, neboť jak můžete stíhat skupinu nebo organizaci.
Nejpřesvědčivějším argumentem proti zakazování politických organizací v každé zemi je bezpochyby to, že zakážete-li stranu, která se jmenuje Sdružení pro republiku, vznikne z ní druhý den organizace zvaná Britské sdružení pro republiku, a zakážete Britské sdružení pro republiku, vznikne z něho Sdružení pro republiku Velké Británie a Severního Irska, konstatoval mluvčí britského ministerstva vnitra.
Velmi doporučuju úvahu nad tímto článkem z loňského léta.
To, že jakési české ministerstvo nebo nějaký jeho úředník se domnívá, že Neviditelný pes je "extrémistický časopis", je do nebe volající. Je to taky nezodpovědné, v dnešní české politické atmosféře.
Holt dospěl onen ministerský byrokrat k názoru, že Neviditelný pes je "extrémistický časopis" zřejmě na základě všech těch překladů z anglosaského tisku, z Financial Times, z Economistu, z Independentu, ze Sunday Times, z Guardianu, z ekonomického časopisu Fortune, z časopisu Business Central Europe. To jsou skutečně ty pravé extrémistické listy. Jsem hrdý na to, že někdo přiřazuje Neviditelného psa k tomuto druhu "extrémismu" - totiž ke zvídavosti, nezávislé analytické kritičnosti a neúplatnosti.
Zmíněný výrok ministerského úředníka přesně zapadá do zvyklostí, které vidíme na pražských tiskových konferencích s vládními činiteli. Když se nějaký novinář osmělí a položí ministrovi konkrétní otázku, která jde na tělo a k jádru věci a ministrovi se nelíbí, novinář je označen za "demagoga" či "extrémistu".
A věřili byste, ostatní přítomní novináři dělají na odvážlivce "pssst!!! - aby jako pana ministra v jeho projevu nevyrušoval.....
Kdosi mi minulý týden v Praze vysvětloval, že česká společnost prostě nedokáže pochopit princip nezávislého názoru, nezávislé analýzy a nezávislého postoje. Když učiníte jakýkoliv výrok, lidi se ho automaticky snaží zařadit buď do provládního, nebo do protivládního tábora. Tím si dělají velkou škodu, protože nechápou skutečnost, která je nutně daleko mnohotvárnější, než co může postihnout černobílé dělení společnosti podle relativně trapných současných českých politických stran.
Opakuju, že to má mnoho společného s neschopností si uvědomit, že stát se skládá z jednotlivých, samostatných, hrdých občanů, a nikoliv neurčité kolektivní masy "národa".
A ještě poznámku k článku Simona Jenkinse z Timesů, v němž autor varoval před rozšiřováním NATO.
Netvrdím, že se s autorem v jeho názorech ztotožňuju, článek jsem přeložil pro informaci. Některé reakce čtenářů jsou zarážející. Upozorňuji, že by si měli text přečíst pořádně. Uznávám, že člověka žijícího ve střední Evropě může na první pohled naštvat, že lidé na Západě nechtějí rovnou přijmout zemi jako ČR do NATO. ("Český národ je civilizovaný, demokratický, kulturní - proč váhají?") Středoevropané to chápou jako prestižní věc - a ignorují potřebu širších úvah o tom, co by tomu mohlo říci Rusko a co rozšíření NATO způsobí v Rusku.
Opakuji, že přečtete-li si článek pořádně, uvidíte, že není izolacionistický. Mimochodem, Jenkins se ani proti rozšiřování NATO nestaví, jen dává do protikladu dva neslučitelné názory - Madeleine Albrightové a George Kennana a vyzývá k tomu, aby se o jejich neslučitelnosti řádně uvažovalo.
Oba hlavní argumenty článku, 1. že Rusko dnes není stoprocentně autoritářská země a že stojí na rozcestí mezi možnou diktaturou a možnou demokracií a že postoj Západu - nyní jedinečně, po dlouhé době - by k ruskému rozhodování mohl kladně či záporně přispět (to se netýká jen rozšiřování NATO, ale mnoha dalších věcí - jak prostě Západ v Rusku zasáhne a jak tam pomůže - dosud to dělal s trestuhodnou hloupostí, sobeckostí a nedabylostí - a 2. že Západ velmi pravděpodobně bezpečnostní záruky, které poskytne střední Evropě, nikdy nesplní, a tím pádem formálním rozšířením NATO do střední Evropy vlastně tyto země může ohrozit, myslím stojí alespoň za úvahu.
To, co napsal Ondřej Neff na titulní straně pátečního Neviditelného psa o Rusku - že je to nenapravitelná říše zla - možná je a možná není pravda. Nevím. Já osobně bych se taková apodiktická tvrzení bál napsat. Nezapomeňte, že učím v podstatě na rusistické katedře a přijdu do styku s mnoha zajímavými Rusy, kteří Ondřejově charakteristice naprosto neodpovídají. (Jiní jistě ano.) Ale rozšířit tu charakteristiku na celý dvě stě miliónový (nebo kolik to teď je?) ruský národ?
Kdosi mě v Praze minulý týden varoval, abych nečinil unáhlené, zjedodušené soudy o české mentalitě - že i v českém národě existuje nesčíslné množství různých postojů a proudů - a to je desetimiliónový národ. A my teď uděláme obdobný zjednodušující soud o obrovském ruském národě? Opakuji: nevím.
Chci věnovat proto tyto dnešní Britské listy obhajobě individuality, pochybování, nezávislosti a plurality. (Už zase?)
V Praze vyšla velmi zajímavá knížka od dalšího příslušníka starší generace, který je dokonalým, kultivovaným gentlemanem. (Jiným takovým, kterého je - jak už jsem tu psal - historik Jiří Vančura, obstarávající redakci dvouměsíčníku Listy.)
Dnešní kutivovaný gentleman ze staré školy, před nímž se skláním a jehož novou knížku chci čtenářům Britských listů doporučit (je o literatuře, ale nejen o literatuře) je Milan Jungmann. Knížka se jmenuje V obklíčení příběhů a vyšla v lednu 1997 v nakladatelství Atlantis. Zveřejňuji tady z ní jeden článek, který myslím má velkou aktuálnost - silnou spojitost se vším, co se tady snažím říct.
(Mírně zkráceno)
Pět let už uplynulo od doby, kdy padly zákazy a zábrany, kdy neplatí cenzurní předpisy a pokyny kulturněpolitických bonzů. Je dnes česká literatura skutečně úplná , scelená, otevřená všem, je jedna česká literatura, sice vnitřně diferencovaná, rozporuplná, ale schopná unést a prohlubovat svou svobodu? Anebo rány, které jí zasadilo dlouhodobé znásilňování, se dosud nezavřely a poznamenávají dál její vývoj, jitří její ovzduší a umožňují dál mluvit o české literatuře jako o tak či onak rozdvojené?
Naše společnost se se svou nedávnou minulostí vypořádala až příliš snadno, pokusy o její reflexi zůstaly u povrchu a zúžily se v podstatě na hledání utajených spolupracovníků Státní bezpečnosti. Nemluvím o jaspersovské existenciální vině, nýbrž o vině morální. Zalistujme v referátu Jana Kozáka na ustavujícím sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1972 a octneme se v přízračné atmosféře honu na čarodějnice. Je to přímá výzva k beztrestnému popření základních lidských práv. Referát vyvolával mobilizační atmosféru, kdy za každým rohem může číhat nepřítel, nutno tedy udržovat prach v suchu. Nevyčítám proto nikomu, že v panice ustupoval tak, aby si zachránil zdravou kůži, když zdravý rozum byl na mučidle. Vyčítám pouze náhončím, že dodneška nebyli s to svou vinu si přiznat, vinu na stovkách lidských tragédií, zmaření uměleckých poslání a na rozbití kontinuity tak citlivé oblasti, jakou je umění. Podprůměr ovšem vždycky přikvapí, když vycítí svou příležitost, a v zájmu svého prosazení je ochoten i ke katovské práci. Ztráty takto vzniklé nejenže jsou nevyčíslitelné, ale doslova nepředstavitelné, protože při každém uvažování o tom, kudy by se asi ubíral vývoj nerozštěpené, neznásilněné literatury, se pohybujeme v rovině hypotéz, v rovině "co by se stalo, kdyby". Byli ale i mrtví, podlehnuvší psychické tortuře, byly i ztráty na živých, kteří českou literaturu prostě opustili a umlkli.
Dotýkám se jevu, kterým trpí česká povaha už dávno. Za první republiky vyobcovávala pravice levicové intelektuály a ti ji zase na oplátku chtěli házet přes palubu. V Šaldově Zápisníku z roku 1934 čteme varování: "Opravdový nacionalim ve vlastním zájmu musí nejprve zrušit nemrav vyhazování z národa, který jaké své jakési vydržené právo praktikují zvláště Národní listy. Kdysi staročeši vyhazovali z národa Smetanu a Nerudu. Po nich Národní listy nejen Masaryka, Machara, Herbena a jiné realisty, ale svého času i Viktora Dyka, a dnes by si brousily zuby na Karla Čapka a zítra nevím na koho z nás."
Z obou stran ostřelovaný Čapek, pro jedny marxista, pro druhé pomahač při fašizaci buržoazní demokracie, musel při obraně integrity naší literatury zvolit patetičtější tón, než bylo jeho zvykem: "Pokud dýchám, nepřipustím, aby někdo vyhazoval z národa S.K.Neumanna, který je komunista a napsal větu, kterou mu také já neodpouštím, jenže krom té věty (...) napsal Knihu lesů, vod a strání, napsal Zpěvy ticha a mnoho jiného, a tyto knihy nebude nikdo vyhazovat z české literatury." A v témže článku Národ nás nepotřebuje stejným argumentem hájí Vítězslava Nezvala a další básníky včetně Šaldy. Uzavírá ho slovy, jež se budoucnost pokusila popřít: "Marná řeč, my spisovatelé se z národa vyhodit nedáme, hoňte si nás, jak chcete, my se ho nepustíme, my ho potřebujeme víc než vzduchu, a naše láska je mu potřebnější než všechny peníze vlasteneckých bank." Jste si jisti, že dnes nikdo nemá choutky vyloučit nebo aspoň dát do izolace třeba Vladislava Vančuru, Ivana Olbrachta, Jaroslava Kratochvíla, Jiřího Wolkra a jiné slovesné tvůrce?
V Kozákově referátu je jedno obvinění pravdivé. Týká se teze o "jediné nedělitelné kultuře, o evropské a světové integraci kultury", s jejíž pomocí prý chtěli hazardéři šedesátých let vyklestit z marxismu revoluční obsah. Ano, řekneme-li, že kultura je jen jedna, má to své důsledky, dědictví evropského ducha se pak stává zavazující a nedovolí kohokoli umlčovat jen proto, že má jiný názor než já. Tato zdánlivě banální, a přece nesmírně závažná zásada o nedělitelnosti kultury byla kamenem úrazu, o který se roztříštily iluze levicových intelektuálů nejdříve, tady se ukázalo, že představy intelektuálů a představy partajních politiků o humanistické povaze marxismu jsou v příkrém rozporu.
Ten se odhalil vzápětí po ustavujícím sjezdu Svazu sovětských spisovatelů v roce 1934. Tehdy napadl Bohumil Mathesius F.X.Šaldu za to, jak prudce odmít Gorkého referát, volající v Stalinově linii po jednotné tvůrčí metodě všech spisovatelů. Bezelstně vyjádřil názor, kterým se roztínalo víc, než mohl tušit: "Musíme se smířit s faktem, že od nějaké doby existují v Evropě dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek." (...) Pozdě, ale přece nám došlo, jakou měl pravdu Šalda, když oponoval: "Promiňte, ale já soudím právě naopak. Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího."
Nešlo vskutku jen o pitvornou nehoráznost, ale o něco horšího. Znamenalo to, že se třídním metrem měří každému jinak, že je jedna pravda proletářská a druhá pravda buržoazní, proletářská a buržoazní je morálka i svědomí, takže zločin je posuzován jinak u toho, kdo ho zdůvodní potřebami svého hnutí. (...) Teze o jediné, nedělitelné kultuře byla v pozadí většiny sporů, které levicoví intelektuálové měli s komunistickou stranou v minulosti dávnější i nedávné, byla jablkem sváru i v roce 1968. V tom se Jan Kozák nemýlil. V průběhu 60. let stmelila intelektuály - reformní komunisty, demokraty i křesťany.
Když spisovatelé odmítli nabídku husákovského režimu ke spolupráci, činili to s plným vědomím, jakému riziku se vystavují. Vyhnáni do ghetta, nevzdali svou věc, bránili se pocitům zmarnění tvorbou. Atmosféra obklíčení a vydělení si ale pojednou vynucovala paradoxně opět svou morálku, opět jinou, přísnější, rigoróznější, než je morálka těch druhých. Proto tak brzy propukly v tomto prostředí spory o toleranci a o potřebě "žít z dobrých věcí", ne jen z negace, jak je to reflektováno ve Vaculíkově Českém snáři...
Samizdatová činnost a chartistické odporování zlu neměly manifestovat morální elitářství, shlížející svrchu na ty, kteří se vzdali. To nebezpečí tu ovšem bylo. Proto Václav Havel napsal ve svých Šesti poznámkách o kultuře v roce 1984: "Občas se lze setkat s něčím, co by se dalo nazvat sektářským vztahem k paralelní kultuře, totiž s názorem, že co nekoluje ve strojopise nebo co nebylo nahráno privátně, je nutně špatné a že nebýt tištěn, veřejně provozován či vystavován je samo o sobě zásluha nebo čest, zatímco opak je vždycky a automaticky známku mravního a duchovního úpadku, ne-li přímo zradou."
Když dostal Jaroslav Seifert poprvé nabídku na vydání básnické sbírky, tuším Morového sloupu, která vyšla nejdříve v Edici Petlice, měl obavu, aby snad souhlas s vydáním nechápal "editor" Ludvík Vaculík jako proradnost a ochotu ke kolaboraci s režimem. Vaculík ani na chvíli nezaváhal a odpověděl, že strojopisné samizdaty existují a vyrábějí se přece právě proto, aby byly pro čtenáře zachovány a kdykoli zpřístupněny, to že je jejich účel.
Bohumil Pečínka v Lidových novinách nabádá české spisovatele, aby znovu nalezli své místo ve společnosti. Musí ovšem napřed vystřízlivět z iluze, že jsou předvojovou elitou jako v tom "zlatém věku" 60. let, po nichž se jim prý stýská. Své místo údajně nenajdou ti, kdo nepřekonali averzi k novým společenským vrstvám a neopustili přežilou představu o "svědomí národa". O čem je tu vlastně řeč? Měli by snad spisovatelé psát tzv. aktivistické romány o rychle zbohatlých podnikatelích? Za starých časů zkrachovala na něčem podobném Baťova soutěž, pochybuji, že v nových časech by to dopadlo jinak. Není zvláštní ta alergie komunistické moci i dnešních politických mluvčích na termín "svědomí národa"? Literární tvorba umělecky ambiciózní si žádný národ na něj nedělá, ale o přízeň národa se ovšem uchází, chce mu dodávat vitamíny nezbytné pro jeho duchovní a citový rozvoj. A pokud jde o vnášení morálky mezi prostý lid, měl by komentátor vědět že mnohé knihy morálku spíš provokují, pokoušejí, a tak odvážně atakují tvrdošíjná tabu. A kdo tvrdí, jako Bohumil Pečínka, že takzvaná ztráta nepřítele vzala spisovatelům hlavní motiv jejich tvorby, prozrazuje svou nekompetentnost. Pružinou pohybu literatury není souboj s nepřátelskou mocí. Ta je svým zřetelným tlakem na všechny občany zajisté nejvděčnější vnější okolností, která ohrožuje člověka, toho, jenž je hlavním předmětem umění. Pro spisovatele je však člověk v ohrožení neustále, ať za totality či dnes ve svobodné společnosti, byl je a bude vždy ohrožen matoucími nelogičnostmi světa, sociálními traumaty i transcendentními výzvami, metafyzickým úběžníkem života. Literatura se bez ustání ptá, kdo je člověk, ptá se po smyslu jeho bytí, protože přestat se ptát znamenalo by jeho odlidštění, odlidštění do podoby čapkovských mloků, kteří se celí vložili do vydělávání peněz a ztratil smysl pro všechno ostatní, tvorů, pro které i život je finanční transakce a smrt trivialita. (...)
"Od Dona Quijota až po Ulyssa román popírá to, co nám svět předkládá k víře," napsal Milan Kundera v předmluvě k Jakubu fatalistovi. To je myslím přesné vyjádření nejenom zvláštní povahy románu. I česká literatura, chce-li trvale obnovovat magickou sílu svého slova, měla by takto stále popírat, co nám svět předkládá k víře.
Máme-li hodnotit čtyři roky české státnosti, měli bychom se nejprve pokusit odpovědět na otázku: co je to vlastně státnost? A co znamená, že je "česká"? Má to znamenat pouze, že se týká Čechů? Nebo to, že je "česká", zakládá její nějakou její jinou kvalitu, odlišnou od státnosti slovenské nebo maďarské? To nejsou zrovna jednoduché otázky. Proč? Protože se nám, obyvatelům České i Slovenské republiky, po roce 1989 otevřel svět, který lze jen s obtížemi vtěsnat do té tradice přemýšlení o politice, k níž máme sklon se vracet jako k východisku, které komunistický režim potlačil. Ano, myslím tím v ČR celkem bez reflexe přijímanou masarykovskou tradici, na níž ku příkladu navazuje Václav Havel a objevuje se v programech prakticky všech politických stran. Stručně řečeno, tato tradice pramení z přesvědčení, že Pravda je jen jedna. Z přesvědčení, že úkolem člověka je Pravdu poznat, jí sloužit, a prosazovat. Pravda současně orientuje nejen život člověka, ale i společnosti. Zakládá řád. Služba řádu, tedy služba Pravdě, je překonáním sobectví, současně překonáním omezení bezvýznamného života jedince. Zakotvuje ho, a dává mu vyšší smysl. Stát, jako ztělesnění řádu, má v této tradici transcendentní zakotvení. Jedině v tomto kontextu lze rozumět Palackého výroku, který převzal i Masaryk, že "státy se udržují těmi ideami, na nichž vznikly". "Péče o státnost" pak znamená péči o ideje, které stát konstituovaly. V prosinci 1992 byla proto na Hradě konference věnovaná "ideji české státnosti". Také často slyšíme, nejen z úst křesťanských politků, poukazy na "tradiční evropské kořeny" jejich politiky.
V čem je tato tradice problematická? Je totiž tradicí, která v Evropě utrpěla otřes náboženskými válkami. Ukázalo se, že pokusy organizovat velké společnosti na myšlence jedné Pravdy, tedy sdílené transcendence, není možná. Co s kacíři, kteří ji nesdílejí ? Objevuje se, především v Anglii, jiný pohled na stát. Tento pohled se opírá o smluvní teorii: stát je projektem racionálně myslících bytostí, které jej organizují proto, že jedině státní organizaci lze svěřit moc dohlížející nad bezpečím života a majetku občanů.
V čem je pak ale rozdíl? Vždyť v základu státu najdeme opět ideu! Ano, ale podstatně jinou. Stát založený na smluvní teorii nespočívá na společné vertikále. Jefferson kdysi napsal "neznamená pro mne žádnou škodu, řekne-li můj soused, že existuje dvacet Bohů nebo žádný". Jinými slovy, tento typ státu nevyžaduje, aby občanství v něm bylo kvalifikováno přihlášením se k jedné Pravdě. Vnitřní přesvědčení člověka, dokonce to nejhlubší, není tématem ani východiskem politického života.
Kontinentální Evropa se s myšlenkou státu nezaloženého na vertikále sžívala postupně a těžce. To není náhoda: loajalita vůči myšlence je totiž současně nejpevnějším poutem moci. Věří-li poddaný, že král jedná z boží vůle, nebude podrobovat jeho rozhodnutí racionálnímu zkoumání. Věří-li mladý svazák, že Strana zajistí svět, v němž "nebude pánů ani žebráků", bude považovat za zrádce každého, kdy by chtěl monopol moci strany ohrozit.
Totalitní režimy, které vládly ve dvacátém století téměř ve všech evropských zemích, byly ve skutečnosti pokusem založit stát na sdílené hodnotě, která nahrazovala tradiční vertikálu. Někdy (třeba ve španělském fašismu) měla "hodnota" k náboženské vertikále blízko, jindy (třeba v Německu) měla kmenový, národnostní kořen. U nás měla "sdílená hodnota" podobu spravdlivé, "beztřídní" společnosti. Zrušení vlastnictví mělo ze společnosti vykořenit sobectví a společná práce měla vytvořit svět, v němž "každý bude mít podle svých potřeb". Víme všichni, jak to dopadlo. Projekt zkrachoval, ale ideje zůstaly. Potíž nově vznikajících států po pádu železné opony tkví v tom, jak poznamenal Alexis de Tocqueville o Francouzské revoluci, že staví novou budovu z trosek staré. A tak se všude setkáváme opět se snahou opřít státnost o nějakou "sdílenou hodnotu". Samozřejmě, pokud možno popírající tu předchozí. Nejbližší netranscendentní "sdílenou hodnotou", pro které lze občany určitého území nadchnout, je národ. Nejde přitom o umělou konstrukci. Moderní společnost závisí na komunikačním médiu, na jazyku, v nesrovnatelně větší míře než společnost před-moderní. V okamžiku, kdy se začalo hrát ve společnosti důležitou roli vzdělání, musel být požadavek na vzdělání v jiném než mateřském jazyce nutně vnímán jako diskriminace. Gellner ostatně ukazuje přesvědčivě, že důležitou roli v genezi nacionalismu hrál roli jaký si pocit kolektivní křivdy, které jedno jazykové společenství působí druhému.
Není proto divu, že se po zhroucení bipolárního světa prakticky ve všech postkomunistických státech setkáváme s národem jako se "sdílenou hodnotou". Moderní analýzy přitom ukazují, že "sdílené hodnoty" vždy hrají v masové společnosti důležitou politickou roli. Slouží jako selekční kritérium: ukazují, kdo je "náš" a kdo je "nepřítel". Mobilizační techniky používají (lépe řečeno: zneužívají) národního citu k získání politické podpory.
Důležitou charakteristikou států založených na "sdílených hodnotách" je to, že občané jsou rozkastováni. Plnohodnotným občanem je v nich pouze ten, kdo patří do okruhu těch, kteří "sdílené hodnoty" vyznávají. To je ovšem v přímém rozporu s vývojem ústavnosti, který se v západní Evropě naplno prosadil po druhé světové válce. Evropské státy vycházejí z principu rovných občanských práv, které garantují ústavy. "Státnost" v těchto zemích je úzce spojena s ústavní smlouvou, která všem občanům, bez ohledu na víru, původ, národnost, rasu atd. zaručuje občanská, politická i sociální práva. Vlády se i v praktické politice snaží dodržovat ústavní konsensus, protože jedině tato politika vede k tomu, že ve společnosti neběží studená občanská válka, ale sporné otázky se řeší racionální volbou alternativ.
Jak dalece splňuje česká "státnost" moderní nároky? S obtížemi. Je to celkem přirozené: moderní koncept státnosti je abstraktní, a "občanská výchova", která by měla učit občany státnosti rozumět, se teprve ustavuje. Zejména elektronická média, ale i novináři, mají k porozumění tomu, jak důležitý je ústavní konsensus pro moderní politiku, dosud značně daleko.
Česká společnost je společností, v níž tradičně koexistuje několik "sdílených hodnot". V současné době v ČR nepřevládá český nacionalismus, ale antikomunismus v podobě odmítnutí kolektivismu. To neznamená, že nacionalismus je české společnosti cizí. Na rozdíl od Slovenska v ní však nevystupuje samostatně, jako nosný princip. Lze si jen stěží představit demonstraci, která by se konala pod heslem "Za demokratické Česko".
Český nacionalismus hrál v polistopadovém vývoji významnější roli jednak v nejvypjatějších časech sporu o rozdělení státu, a to ještě v podobě "uražené české nevinnosti" (Milan Znoj, Přítomnost č. 8, 1992). Hraje ovšem důležitou roli v poměru k Německu.
"Odmítnutí minulosti" spojené s antikomunismem hraje v české politice důležitější roli. V čem? Slouží jako jako základní selekční kritérium pro podporu vlády. Kdo chce být pozitivní, kdo chce souhlasit s tím, co se po Listopadu děje, ten odsuzuje komunismus. Pozor, tomuto vymezení je třeba dobře rozumět: samozřejmě, komunismus jako učení o třídním boji je třeba odmítnout. Ale česká vládní koalice používá antikomunismus jako nálepku, která vylučuje diskusi. Tomu se říká mobilizační politická technika. Podporu nezískává racionální argumentací, ale apelem na náladu. Diskuse pak není zvažováním alternativ, ale jde v ní o znemožnění partnera tím, že se (a) ukáže, že on, jeho příbuzní atd. mají nějaké vazby ke KSČ, nebo (b) jeho názory se bez analýzy označí za levičáctví, kolektivismus, kryptokomunismus, pokus o zvrat polistopadového vývoje atd. Bývalý komunista, který je členem vládní koalice, je ovšem O.K. V podstatě to je stejná technika, která určité názory označuje za "neslovenské", "protislovenské", "kosmopolitné" či aké.
Příkladů existuje celá řada. Nejvýmluvnější však je lustrační zákon. Tento zákon porušuje mezinárodní slouvu o diskriminaci v zaměstnání 111/1958, která připouští omezení výkonu zaměstnání na základě členství v nějaké organizaci pouze v ozbrojených složkách nebo tajných službách státu. Zákaz vykonávat určité funkce ve státní správě, ve školství, zdravotnictví byl hrubým zásahem do principu rovných občanských práv. Tam bylo třeba důvod ztráty místa prokázat. Opět pozor: odmítání lustračního zákona neznamená odmítání problému, co s obsazením vedoucích funkcí lidmi, kteří byli neschopní, nebo dokonce za starého režimu porušovali lidská práva. Tvrdím pouze, že lustrační zákon byl špatným řešením.
Česká společnost nepochopila, že lustrační zákon znamená zásah do občanských práv, tedy opět vytváří občanství různých kategorií. Naopak, bylo velmi jednoduché udělat nálepkovací technikou z odpůrců lustračního zákona kryptokomunisty.
Po volbách v roce 1992 se v České republice definitivně prosadila mocenská politika místo politiky ústavního konsensu, kterou se pokoušela prosazovat zejména umírněná část disentu. Rozdělení státu bez referenda bylo logickým vyústěním této změny: kompromis by vážně poškodil voličské preference obou hlavních politických stran, které voliči volili zejména kvůli jejich schopnosti rozhodovat.
Schopnost operativního rozhodování, to byla hlavní devíza nové politiky. Právní rámec pro rozhodování v tom překážel. Ekonomové, kteří tvořili jádro politické elity po roce 1992, to formulovali nezakrytě: právo zdržuje. Ústavnost? Ústavní konsensus? Postoj k nim vyjádřil český premiér skutečně lapidárně: označil Listinu základních práv a svobod, dokument, jehož přijetím se Česká a Slovenská Federativní Republika stala právním státem, za "plevel v ústavě".
Kritika čtyř let české státnosti neznamená, že existovala nějaká jiná, politicky schůdná cesta do budoucnosti. Společnost si volí politiky, kteří ji konvenují, takže podle toho, jaké politiky si zvolí, můžeme odvodit, jaké má preference. Česká společnost nechtěla politiky, kteří vyznávali ústavní konsensus. Listinu základních práv vnímala s podezřením - v řadě komentářů jsme si mohli přečíst, že to je překážka k razantnějšímu zákroku proti zločincům (rozuměj: zákazem trestu smrti) a "nepřizpůsobivým občanům" (rozuměj: Rómům). Každá volba sebou ovšem nese důsledky. Důsledkem preference operativnosti nad právem je privatizace, která se ve své třetí vlně zvrhla v masové znehodnocování majetku drobných akcionářů, ve spekulace, které ohrozily stabilitu bankovního sektoru, a zcela neprůhledný kapitálový trh, který opouštějí solidní investoři, protože nechtějí operovat v prostředí, v němž používání vnitřních informací, na Západě trestné, patří ke "standardním" technikám. Skandálů využívá opozice. Na vládní rétoriku odpovídá razantně: vláda je pro ni "bandou gangsterů". Co na to veřejnost? Rétorické války mezi vládní koalicí a opozicí i uvnitř koalice vedou k rostoucímu znechucení z politiky. Základ státu, tj. demokratické instituce, je za této situace křehký a zranitelný. To je daň za opuštění politiky ústavního konsensu.