| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat do archívu Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Britská konzervativní vláda oznámila, že vyhrají-li konzervativci nadcházející všeobecné volby, radikálně zreformují britský systém starobního důchodového zabezpečení. Británie ovšem nemá tak obrovské problémy s financováním státního důchodového zabezpečení, jako mnohé jiné západoevropské státy, protože mnoho britských občanů už spoléhá na soukromé penze. Přesto se odhaduje, že by bez penzijní reformy státní důchodové zabezpečení zatěžovalo britský stát v roce 2040 částkou přibližně 54 miliard liber (2430 miliard Kč) ročně v dnešních cenách. Po navrhované reformě bude stát financovat důchodové zabezpečení jen částkou 10 miliard liber (450 miliard Kč) ročně.
Reforma státního britského důchodového zabezpečení má být zahájena až ke konci příštího volebního období konzervativců. Všichni britští občané, kterým bude tou dobou pod 25 let, ztratí nárok na státní důchodové zabezpečení a začnou si povinně sami spořit individuálně na důchod pravidelnými investicemi do soukromých důchodových fondů. Vláda jim na tyto soukromé důchodové úspory bude přispívat snížením povinných plateb sociálního pojištění. Podle oficiálních výpočtů si tak každý britský občan ušetří v době dosažení důchodového věku, o čtyřicet let později, starobní penzi v hodnotě 175 liber (7875 Kč) týdně v dnešních cenách. Hodnota soukromých investic na kapitálovém trhu ovšem není zaručena, a tak se vláda zavázala, že bude občanům garantovat vyplácení soukromých důchodů alespoň v nynější výši 62,45 liber (2810 Kč) týdně. Tato částka bude průběžně valorizována podle růstu cen.
Nový návrh britské vlády vyvolal ve sdělovacích prostředcích velké množství komentářů, převážně příznivých. Poukazuje se na to, že se britská vláda inspirovala vysoce úspěšnou penzijní reformou, kterou v roce 1981 realizovala Chile. Tento jihoamerický stát zrušil státní důchodové zabezpečení, vydal to, co si lidé ve státním důchodovém systému už naspořili, občanům formou státních obligací, které občané posléze investovali do soukromých důchodových fondů. Za tyto obligace pak důchodové fondy nakoupily státní podniky a tak je zprivatizovaly: vznikl okamžitě funkční kapitálový trh. Chilského příkladu od té doby následovala celá řada zemí. Obdobný, v mnoha ohledech pro hospodářství velmi výhodný způsob privatizace státních podniků prostřednictvím zesoukromění existujících důchodových pohledávek občanů, navrhoval bezvýsledně české vládě od r. 1991 odborník z londýnské City na kapitálové trhy a důchodové zabezpečení František Nepil. V Britských listech se na toto téma podrobně psalo už 25. listopadu 1996.
Tím, že britská vláda nyní navrhuje zrušit státní důchodové zabezpečení, které se v podstatě platí z daní mladších občanů, a přejít na plně soukromě financovaný investiční systém, následuje v podstatě příkladu Chile a dalších jihoamerických zemí.
Chile zavedla tento nový systém jak první na světě v roce 1981. Nahradila v podstatě zbankrotovaný státní důchodový systém financovaným soukromým důchodovým systémem, který poskytují navzájem si konkurující poskytovatelé penzí. Zpočátku měli občané právo přesunout si to, co si už na penzi naspořili, ze státního systému do soukromého. Ale, podobně jak to plánuje Velká Británie pro příští generaci zaměstnanců, od roku 1983 byli povinni noví příchozí na pracovní trh v Chile dát se rovnou do soukromého důchodového systému.
Navzdory vážné hospodářské krizi v raných letech po zavedení tohoto systému, systém, který realizovala Chile, byl vysoce úspěšný. Většina obyvatelstva té země přešla od státního důchodového zabezpečení k soukromému. Reformě velmi napomohlo, že byla zároveň součástí rozsáhlé privatizace státních podniků. Do těchto podniků totiž nové soukromé důchodové fondy investovaly dosavadní důchodové obligace občanů. Vedlo to k velmi rychlému hospodářskému rozvoji.
Vzhledem k tomu, že Velká Británie nemá státní podniky, které by mohl zprivatizovat zesoukroměním důchodových obligací občanů, obdobný rozsáhlý přechod od státního na soukromé důchodové zabezpečení je daleko obtížnější a pro Británii v podstatě nedosažitelný. Proto britská vláda nyní navrhuje zavést nový soukromý systém až pro příští generaci zaměstnanců, nikoliv pro existující, dnešní zaměstnance. Nicméně britská vláda dosud nevyloučila, že by mohla dovolit i existujícím zaměstnancům, aby si vybrali ze státního důchodového zabezpečení už naspořené finance formou státních obligací a přenesli je do nového systému.
Tam, kde Chile byla průkopníkem, následovala celá řada zemí - včetně Argentiny, Peru, Kolumbie a Mexika, i když rozsah jejich reforem a způsob, jimž přecházejí na systém soukromých penzí, se v každé z těchto zemí dosti odlišuje.
V Evropě plánují nahradit státní důchodové zabezpečení soukromým důchodovým pojištěním Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Maďarsko došlo zatím nejdále. Plánuje, že třetina důchodových úspor občanů bude placena od roku 1998 do soukromých fondů. Do nového soukromého systému budou moci vstoupit noví zaměstnanci, nebude však možno pro účastníky státního důchodového zabezpečení vzít si své úspory a přejít do soukromého sektoru.
Hovořil jsem v Praze minulý měsíc s jedním mladým novinářem, který byl před časem na stáži v britském listě Guardian. Nedávno se znovu setkal se středoevropským reportérem tohoto listu, Michaelem Simmonsem. "Tak co, co dělá Klaus," ptal se českého novináře Simmons. "Co by dělal, ještě je ve vládě," odpověděl český reportér. Simmons na to řekl: "Vy jednou budete toho člověka skutečně nenávidět."
(Pozor, tato poznámka v žádném případě neznamená, že se domnívám, že jsou nějací čeští politikové, vládní či opoziční, nutně lepší.)
Soukromý důchodový systém, který zavedl latinsko-americký diktátor, když se jeho země blížila hospodářskému bankrotu, je inspirací nynějšího balíku penzijních reform britské vlády.
Chilský model penzijního zabezpečení, který zavedl vojenský režim generála Pinocheta, vyvolal dlouhé procesí světových politiků, kteří cestují do Santiaga, aby se poučili, jak chilský systém funguje.
Britský konzervativní ministr sociálního zabezpečení Peter Lilley vedl rozhovory s José Pinerou, ekonomem a bývalým chilským ministrem, který zavedl revoluční důchodový systém. Pinera navštívil Británii a vysvětlil chilský systém, který je zcela zjevně neobyčejně úspěšný, radikálně snížil chilský schodek sociálního rozpočtu a očekává se, že do 30 let tento schodek úplně zlikviduje.
Chile zprivatizovala své penzijní zabezpečení začátkem osmdesátých let. Nahradila státní důchodový systém individuálními důchodovými účty. Zaměstnanci jsou povinni platit 10 procent svých příjmů do jednoho z existujících 18 soukromých penzijních fondů. Tyto fondy kontrolují téměř 12 miliónů liber, téměř polovinu chilského hrubého domácího produktu.
Systém už okopírovaly jiné latinskoamerické země, Argentina, Peru a Kolumbie a Mexiko a El Salvador systém zavádějí.
Chile nedávno v této věci navštívila skupina britských poslanců z parlamentního výboru pro otázky sociálního zabezpečení.
Franku Fieldovi, labouristickému předsedovi tohoto výboru, se velmi líbí myšlenka, že by měli být lidi sami odpovědni za vlastní starobní důchody. Nelíbí se mu ale nebezpečí chilského systému, který není nijak garantován státem a kde jsou nejchudší zaměstnanci ze systému vyloučeni.
Field konstatuje: "Bylo by daleko lepší tato rizika minimalizovat - jde o riziko, že by kapitálový trh přestal přinášet zisky, a že by daňoví poplatníci odmítli zaplatit příliš vysoký daňový účet. Proto by bylo nejlépe zkombinovat oba systémy. To by znamenalo, že by lidi měli jistotu státní penze a k tomu by měl každý dodatečnou, soukromou penzi."
Někteří lidé kritizují chilský model proto, že je příliš závislý na domácím hospodářství, na domácím kapitálovém trhu a že je soukromý systém prý nákladný. Loni také ukázal průzkum veřejného mínění, že obyčejní lidé v Chile zavedenému systému příliš nerozumějí.
Jiní britští politikové, kteří podrobně studují chilský model, jsou daleko více přesvědčeni o jeho výhodách. Minulý rok navrhl konzervativní poslanec Geoffrey Clifton-Brown pro město Cirencester velmi podobný systém, jaký nyní zveřejnil ministr sociálního zabezpečení Peter Lilley.
Madsen Piriová, předsedkyně Adam Smith Institute, pravicového konzervativního ekonomického ústavu, ve středu poukázala na podstatné rozdíly mezi chilskou a britskou penzijní reformou. Hlavní rozdíl je ten, že Chile reformu provedla najednou a Británie ji bude zavádět postupně. Chilský systém neobsahuje žádné záruky, kdežto britský systém zaručí, aby účastníci dostali alespoň základní penzi.
Augusto Pinochet, chilský diktátor, není zrovna známý tím, že by měl zájem o prodlužování života a zvětšování štěstí svých poddaných. I podle Daily Telegraphu je jeho jméno spíše spojováno s "elektrodami, užívanými proti vyslýchaným na fotbalových stadionech".
Avšak penzijní revoluce, kterou v Chile Pinochet provedl, je inspirací pro reformy, které nyní navrhuje britská vláda. Před patnácti lety zreformovala chilská vláda státní důchodový systém přes noc. Vytvořila systém individuálních důchodových portfolií, jaký nyní navrhuje vytvořit i Británie.
"Byl to radikální krok," konstatuje Madsen Piriová, předsedkyně Adam Smith Institute. Tento ústav vysílá do mnoha zemí světa týmy odborníků, které tam vysvětlují výhody chilského modelu. "Byla to miniaturní thatcherovská revoluce. Bylo od Chilanů velmi odvážné tuto revoluci provést. Přinesla zemi obrovské hospodářské dividendy."
Generál Pinochet se inspiroval takzvanými Chicagskými ekonomy, skupinou chilských hospodářských odborníků, silných stoupenců volné tržní ekonomiky. Mezi nimi byl José Pinera.
"Řekli Pinochetovi, že tržní hospodářství vyřeší chilské ekonomické problémy," konstatuje dr. Piriová. Generál Pinochet zahájil rozsáhlou privatizaci státních podniků a zároveň privatizaci státního důchodového zabezpečení. Obě reformy byly na sobě závislé. Uvolněním státních důchodových obligací do soukromého sektoru bylo umožněno soukromým fondům koupit si za důchodové obligace akcie odstátňovaných podniků. V důsledku toho došlo k dramatickému rozkvětu privatizovaných podniků a hodnota akcií závratně stoupla.
Vzhledem k tomu, že se začalo hospodářství tak rychle rozvíjet, nové soukromé důchodové fondy začaly růst každoročně o celých 12 procent. To se dělo až do roku 1995, kdy zaznamenaly dvouprocentní pokles. V roce 1996 fondy zase vzrostly o 3,5 procent.a
Kdokoliv jde v Chile do zaměstnání, má povinnost ukládat si do soukromého důchodového fondu 10 procent svého platu. Více než 60 procent Chilanů jsou součástí nového systému. "Ostatní jsou buď na volné noze, anebo jsou to žebráci," řekla Piriová.
Shrnuji: londýnský ekonom František Nepil (nejde o českého spisovatele středního proudu, to je shoda jmen) argumentoval, že privatizace, tak jak byla provedena v ČR, byla vyvlastněním majetku občanů bez náhrady, neboť státní podniky v ČR zosobňovaly především dlouholeté občanské úspory na stáří, stejně tak, jak až 60-70 procent národního hospodářství západoevropských zemí zosobňuje občanské úspory na stáří. Česká vláda měla podle Nepila povinnost dát tento majetek do rukou občanům podle toho, kolik si každý z nich zatím na stáří uspořil, a nikoliv ho volně rozdat za stlačené ceny (neuvolněním rozsáhlé důchodové pohledávky, která dosahuje cca 4000 mld Kč, na kapitálový trh, je v ČR drasticky podvázána poptávka). Hodnotu arbitrárně rozdaných podniků nyní musejí dlouhodobě nahrazovat čeští občané, zejména mladí (ti to budou dělat nejdéle) placením vysokých daní, v rámci tzv. "společenské solidarity". Starobní důchody už nelze hradit hodnotou někdejších státních podniků, a tak musejí být hrazeny zvýšenými daněmi.
Tomáš Ježek k tomu a k chilské medotě privatizace napsal (viz Listy č. 1/1996, str.14):
Jsou události, na jejichž vidění a hodnocení se shodují všichni. Všichni je přijímají tak samozřejmě za žádoucí nebo tak samozřejmě za zavrženíhodné, že ani nebývá nutné nějak zvlášť argumentovat. Přece se však vždycky najde někdo, kdo šokuje hodnocením zcela opačným. Najdou se lidé, kteří považují Stalina za velkého humanistu 20. století, a najdou se i lidé, kteří považují privatizaci v Čechách za vyvlastnění.
Jméno Františka Nepila, autora této myšlenky, jsem nikdy neslyšel, ačkoliv se ve světě společenských věd pohybuji třicet let. Kdyby Petr Uhl (tehdejší redaktor Listů, pozn. JČ) nebyl můj spolužák z gymnázia a nepožádal mě o stanovisko k článku pana Nepila, ve snu by mě nenapadlo na něj jakkoliv reagovat. Odložil bych ho po dvaceti vteřinách, což je přesně doba, která mi stačí na to, abych věděl, že mám svůj vzácný čas věnovat něčemu užitečnějšímu, např. pozorování plovoucích oblaků.
Vsadil bych se o láhev anglického džinu, že pan Nepil, vystudovaný matematik, se v Londýně živil pojistnou matematikou. Jen člověku cvičenému v této bohulibé disciplíně, který však nikdy nic neslyšel o makroekonomii, o socialistickém plánování, o Davidu Humeovi, může z jeho sofistikovaného komputeru vylézt číslo, že český stát občanům dluží 4000 miliard Kč důchodového zabezpečení. Nebo tvrdit, že privatizací (v ČR) došlo k vyvlastnění veškerého kapitálu bez náhrady.
Neumím mu vysvětlit, že základním problémem, jemuž čelily bývalé komunistické země na prahu svobody, bylo, že kapitál právě žádného vlastníka neměl, neboť jím byl veškerý lid. Neumím mu vysvětlit, proč foukáním cigaretového kouře do vody nelze vyrobit zlato. Nejsem ostatně první, kdo prohrává s lidovým léčitelem. Vzdávám to, ale přeju mu hodně zdraví.