| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Stále ještě potřebujeme NATO. Je naším pojištěním před každou hrozbou míru. Jen NATO má schopnost realizovat skutečně významnou vojenskou operaci, jak ukázala Bosna. Žádný jednotlivý národ se nemůže zhostit tohoto úkolu. K tomu je zapotřebí těsně integrované aliance.
Středoevropané chtějí vstoupit do NATO, protože chtějí mít pocit bezpečí a chtějí se přičlenit k rodině demokratických evropských národů, kam patří. Ale rozšíření NATO bude dobré i pro nás. Rozšíříme demokratické hodnoty NATO po celé Evropě. Posílíme stabilitu střední Evropy a omezíme tak riziko, že by naši synové a dcery kdy museli znovu bojovat v nějaké evropské válce.
Vyhlídky na vstup do NATO už umožňují středoevropským národům překonávat územní a etnické spory. Jakmile budou středoevropské národy mít pocit bezpečí, budou mít sebedůvěru k tomu, aby si vypracovaly lepší styky s Ruskem, a tím bude posílena bezpečnost všech.
Přijetí nových členů do NATO nesmí oslabit alianci. Musíme plně chránit schopnost NATO bránit své členské země. Noví členové budou muset dostat tytéž bezpečnostní záruky jako dosavadní členové.
Stojí za to na chvíli uvažovat o tom, co by se stalo, kdybychom NATO nerozšířili. Zaprvé, středoevropské země by se obávaly, že Rusko je znovu včlení do své sféry vlivu. Přijali bychom veto Ruska nad rozhodnutími NATO. Evropa by byla znovu rozdělena.
Zadruhé, kdyby zůstali Středoevropané mimo NATO, museli by si vybudovat vlastní bezpečnostní systém. To by odčerpalo velmi potřebné finanční prostředky do nového závodu ve zbrojení. Vznikly by nové regionální aliance, mohly by vzniknout nové konflikty.
I když ne všechny středoevropské země budou v červenci pozvány do NATO, Severoatlantické společenství před nimi nezavře dveře. Rozšiřování NATO je evoluční proces. NATO si vypracuje dynamické partnerství se svými východními sousedy pro praktickou spolupráci a pro politické konzultace. Doufám, že NATO bude schopno vytvořit nový vztah s Ukrajinou, protože Ukrajina je partner, vysoce důležitý pro evropskou stabilitu.
Ani nové NATO, ani rozšiřování NATO nijak neohrožují Rusko. Má-li být prohloubena bezpečnost Evropy, všichni Evropané se na tom musejí podílet. A žádná země není pro evropskou bezpečnost důležitější než Rusko. Její velikost a její význam znamená, že musíme Rusko považovat za plného partnera. Vztah Ruska k NATO je tak důležitý pro mír v Evropě jako rozšiřování NATO.
Četl jsem v listě Times i jinde názory, že rozšíření NATO rozdmychá v Rusku nacionalistické a vojenské nálady. Tento názor nesdílím. Bezpečnost Ruska posílí, budou-li jeho sousedé v bezpečí a ve stabilitě.
Rusko bude mít z nového NATO velké výhody. Aliance nemá plány ani důvod rozmisťovat jaderné zbraně na území svých nových členů. NATO nabídne Rusku praktickou spolupráci a bezprecedentní konzultace.
Někteří lidé, kteří si tady přečetli mé články, mi napsali, že je prý v mé argumentaci obrovský rozpor. Před několika týdny jsem konstatoval, že jsem Čechofil. Pak jsem kritizoval některé rysy české společnosti. A v tom, psali mi čtenáři, je prý rozpor.
Zaprvé, dovolte mi citovat Walta Whitmana, "Samozřejmě, že si protiřečím. Jsem obrovský a obsahuji celé zástupy lidí." Lidi jsou přece příliš složití na to, aby důsledně říkali pořád jen totéž a neprotiřečili si.
Na druhé straně, nesmí snad člověk kritizovat to, co respektuje? Je přece jasné, že bych se neobtěžoval psát o těchto skutečnostech, kdyby mě nezajímala a nefascinovala česká kultura a společnost. V každém případě, byl jsem požádán, abych vysvětlil, co se mi na dnešní české společnosti líbí, a tak se pokusím stručně objasnit, co se mi na ní zdá nejcennější.
Zcela jednoduše: česká společnost se mi líbí, protože ještě existuje. Mám rád malé město, kde jsme s manželkou v ČR žili, protože se tam lidi znají. Žijí ve městě, kde se narodili, a znají své sousedy. Často mají své sousedy dokonce rádi a zvou je k sobě domů na návštěvu. Povídají si o tom, co se ve městě děje, kdo dělá co, kde a s kým.
Čtenáři v ČR si asi v této chvíli řeknou: no a co? To přece je úplně normální, ne? No, v Americe, kde jsem vyrostl, to tak nebylo. Nikdy se mi nepodařilo tohle pořádně vysvětlit mých českým přátelům, ale život v Americe je velmi odlišný, protože většina Američanů se necítí součástí určité komunity, tak jako Češi.
Vyrostl jsem na malém městě, které má asi 2000 obyvatel, ve státě New Jersey. To znamená, že to městě je menší než město, v němž jsme žili v ČR. Ale ve Spojených státech se moji rodiče nepřátelili se sousedy a sousedé se nepřátelili s jinými sousedy. Nenavštěvovali se. Každá rodina žila zcela izolovaně a samostatně. Moji rodiče se dokonce ani nikdy nesetkali s lidmi, kteří žijí v téže ullici už třicet let.
Chodil jsem osm let do školy a od ukončení školy jsem se nesetkal ani jednou s žádnými svými spolužáky. Navštěvoval jsem pak gymnázium, asi třicet kilometrů od rodného města, a od té doby, co jsem tuto školu před 11 lety ukončil, setkal jsem se jednou nebo dvakrát se dvěma svými spolužáky. Univerzita byla ještě dál, a tak jsem ve styu jen s několika svými vysokoškolskými spolužáky. Někteří lidé se snaží udržovat styky se známými a přáteli, jenže Američané se neustále stěhují, ve snaze získat lepší zaměstnání, a nové pracovní příležitosti znemožňují vytvoření pevných, dlouhodobých přátelství. I když lidé bydlí na jednom místě dlouhou dobu, málokdy navštěvují své sousedy. Pocit, že existuje komunita, chybí.
Samozřejmě, Češi nejsou jedinou skupinou lidí, v níž existují přátelské sousedské komunity (alespoň v malých městech). Jsem si jist, že jiné národy také mají taková společenství. Svět se však intenzívně snaží napodobovat Spojené státy, a tak tyto postoje mizí.
Nedokážu vysvětlit Američanům (a vlastně ani Britům) pojem návštěvy v české společnosti. Mohu popsat její rituál - zouvání si bot, domácí dorty či koláče, atd. Ale nedokážu vysvětlit pohostinnost, onu autentickou pohostinnost. Čeští přátelé chtějí, abychom přišli k nim domů, cítili se tam doma, hovořili s nimi a byli sami sebou. Pozvání "zastavte se u nás" není falešné, jako v Americe a v Británii, kde jsou upřímně míněná pozvání vždycky vázána na konkrétní čas a den. V Americe by nikdo jen tak nezašel k někomu bez ohlášení - stalo by se to snad jen v nouzovém, naléhavém případě. Naši čeští přátelé ale nevidí neohlášenou návštěvu jako břemeno. Naopak, jestliže k nim nezajdeme celý týden nebo čtrnáct dní, považují to spíše za urážku. To je pro Američana nepředstavitelné.
Ano, generalizuju na základě omezené osobní zkušenosti a jsem si jist, že v Praze a v jiných velkých městech to vypadá jinak. (I když v Brně, když jsme tam žili, to zase tak jiné nebylo.) Přesto si myslím, že ve srovnání s mou zkušeností ze Spojených států, o níž se domnívám, že je dnes dost typická, není omyl říci, že pocit společenské soudržnosti na malých městech v ČR je daleko větší.
Samozřejmě, tyto pocity z malého města mají i své zápory. Šíří se drby a nepodložené zprávy, které mohou lidi zraňovat. Místní maloměstská politika může být dusivá. Naši čeští přátelé to sami často přiznávají jako první. Někdy se zdá, že anonymita velkého města nebo - v Americe - i malého města má své výhody. Nakonec ale já a moje žena raději dáváme přednost životu v místě, kde se lidé znají, kde se navzájem zvou na návštěvu "kdykoli" a skutečně to tak myslí a kde mají pocit, že patří k určité komunitě.
Malé město v ČR si udrželo něco, co Spojené státy a Velká Británie ztratily už dávno. Proto má britská manželka i já se cítíme lépe, víc doma, v onom malém městě v České republice, než v zemích, kde jsme se narodili a v nichž jsme vyrostli.
Jmenuji se Stanislav Beran,je mi 21 let a jsem student 1.lekarske fakultyUK . Rad bych Vas informoval o svych zkusenostech se svymi kolegy, studenty 3.rocniku vseobecneho lekarstvi.
Ve svem clanku z 18.2. t.r. pisete prekvapen o pasivite studentu.Mohu Vas ujistit, ze to neni problem jen studentu FSV UK.Jiz na gymnasiu byl kazdy, kdo jen trochu projevil zajem o studium oznacen za "sprta" ci splhouna. Po vstupu na vysokou skolu jsem se domnival, ze studenti zde maji zajem o obor,ktery si vybrali a jejich pristup bude aktivni a budou se snazit ziskat co nejvice informaci.Bohuzel, i zde stale prevlada nazor, ze komunikace s asistentem je neco naprosto zbytecneho, ba primo pod jejich dustojnost.Jak jinak si mohu vysvetlit fakt, ze napriklad nas krouzek (10 lidi) je tazan asistentem na nejaky problem, a prestoze vsichni odpoved znaji, nikdo se neobtezuje odpovedet a radeji kouka do zeme.Z techto 10 lidi jsme dva,maximalne tri studenti,kteri s asistenty komunikuji.Ostatni odpovi pouze na primou otazku na jejich osobu.
Nechci se poustet do analysy teto pasivity.Chtel jsem Vas jen upozornit, ze tento problem se tyka i ostatnich studentu a mladych lidi vubec.
Velice mě překvapil materiál "Jsou čeští studenti oboru novinářství nadějí?" od pana Čulíka v Britských listech ze dne 18.2. 1997. Účastnila jsem se semináře o anglosaských metodách novinářské práce, který vedl pan Ivan Kytka a pan Jan Čulík na fakultě žurnalistiky a mám pocit, že nás pan Čulík mírně řečeno, nepochopil.
Po přečtení tohoto článku jsem byla zděšena nejen obsahem, ale také nesouvislou formou, jakou se pan Čulík vyjádřil. Netušila jsem, že člověk, který se na semináři týden tvářil jako mistr světa ve všem, a zejména v psaní, je schopen tak zvláštního projevu.
Pan Čulík má zřejmě rád nespoutané myšlenky, neboť je zapisuje bez ladu a skladu. Uprostřed jeho článku se náhle objevuje poděkování "vedoucí novinářské katedry" za možnost uskutečnění semináře, aniž by mělo jakoukoliv předchozí nebo následující souvislost. Jednoduše věta z nebe spadlá. A ještě jedna připomínka, naše katedra se nejmenuje novinářská, ale katedra žurnalistiky. Možná je to maličkost, ale i přesnost je výsadou dobrých novinářů.
Pan Čulík si v jiných článcích elektronických novin Neviditelný pes (např. "Jiný trapas - trapas Lidových novin") stěžuje na nedemokratičnost českého tisku, který nezveřejňuje jeho "nezávislé" články a reakce. Pokud se však vyjadřuje stejnou formou jako v Britských listech, nejde v případě nezveřejnění o nedemokratičnost českých periodik. (Pan Čulík se neúspěšně snažil uveřejnit materiál v Respektu, kam se však jaksi nehodil. Zdroj: Vladimír Mlynář - šéfredaktor.)(2)
Nyní bych se ráda věnovala faktickým připomínkám k Čulíkovu hodnocení semináře. Ve svém materiálu Čulík píše, že bylo pro některé studenty šokem, když kromě Miloše Zemana kritizoval také Václava Klause. Ráda bych vysvětlila, že nešlo ani tak o kritiku, ale o zvláštní teorii, kterou pan Čulík vyslovil. Řekl, že "některé Klausovy výroky jsou komunistické." Protože jsme hned na počátku semináře byli vyzváni, abychom nebyli pasívní a diskutovali, zeptala jsem se, jestli by nějaký takový nemohl uvést.
Věty, které mi přečetl, byly sice šroubované, ale "komunistické" mi nepřipadaly. Šlo zejména o Klausovo spojení: "ohrožení polistopadového vývoje". Pan Čulík argumentoval, že přesně takové věty se objevovaly v Rudém právu, jenomže šlo o vývoj poúnorový. Namítla jsem, že v Rudém právu se objevilo tolik vět, že bychom museli mlčet, abychom nepoužili nic "komunistického." Problém vidím také v tom, kdo by měl určovat, co je komunistické a co ne.
Později jsem pochopila, že hledání "komunismů" je zřejmě Čulíkovou úchylkou, neboť za komunistické označil ještě vlastní spojení "zhodnocení semináře" a mnou vyslovený "boj." V Kmitu číslo 11/96 jsem našla článek "Úvaha o stavu sdělovacích prostředků v české republice," jehož autorem je právě pan Čulík. Prostudovala jsem ho, abych našla větu, která by přesvědčila i pana Čulíka, že i on se stal obětí své pochybné teorie. Dodávám, že nejsem moc dobrý hledač "komunistických" spojení.
" Česká veřejnost by měla na těchto zásadách bezpodmínečně trvat a přimět vládu k vytvoření takových struktur, aby byly tyto podmínky plněny."
Když už jsem se dostala k problému s Václavem Klausem, neměla jsem z pana Čulíka dojem nezávislého pozorovatele. Podmínkou nezávislosti a snahy o nestranný přístup je také vyváženost. Pan Čulík podle mého názoru neříká pravdu, když píše, že kritizoval "kromě pana Zemana i pana Klause." Pan Čulík se naopak neustále vymezoval jenom vůči českému premiérovi, jeho články označil za propagandu. Neslyšela jsem od něj jakoukoliv kritiku pana Zemana, Luxe nebo Grebeníčka atd. Kdykoliv se mu na Češích něco nelíbilo, byl toho pan Klaus příkladem. Toto vymezování však není problémem jen pana Čulíka a já jsem na to nereagovala proto, že by to byla první kritika, kterou bych slyšela. Naopak mám pocit, že není kritizovanější osobnosti, než právě český premiér. Proto mi to už připadá laciné. To je však jenom můj názor.
Bavila jsem se o tom s ostatními účastníky kurzu a mnohým tyto útoky nevadily. Zřejmě to souvisí s politickou orientací, ale i to samo o sobě vylučuje Čulíkovu nestrannost.
Opravdu odmítám větu, kterou nám, studentům, pan Čulík vložil do úst: "- jakákoliv kritika české vládní koalice ohrozí demokracii v zemi." Pamatuji si velmi dobře, že to uvedl sám pan Čulík, když kritizoval myšlení a přístup českých médií k politické scéně, ale nikdo z nás takovou věc neřekl.
Pan Čulík nám vyčítá, že jsme uzavřeni světu a cizím myšlenkám. Uráží mě to hlavně proto, že mnozí z nás byli na delší dobu studovat v zahraničí a jsou schopni i pohledu z vnějšku. To, že někdo nesdílí úplnou deziluzi z české společnosti, totiž ještě neznamená, že je omezený.
Pan Čulík se dále věnuje kritice "novinářské fakulty", kde říká, že si studenti nemohou pouštět ve škole video. Nevím, kde pan Čulík tento názor získal, ale profesoři naší fakulty se mu dost divili. Možnost pustit si video samozřejmě existuje, stačí si domluvit termín s profesorem.(1)
Za nepravdu považuji i to, že se "někteří studenti soukromě - emocionálně - vyjádřili, že se jim seminář nelíbil, ale nedokáží definovat proč." No promiňte, ale nejsme ve školce. Já naopak přesně vím, proč se mi seminář líbil a proč ne a jsem si jistá, že i moji spolužáci by dokázali odpovědět.
Měl to být seminář o etice a ne o panu Čulíkovi. Líbilo se mi, když pan Kytka srovnával etické kodexy Velké Británie a České republiky nebo když se pouštěly ukázky anglických pořadů. Výborná byla i simulace tiskových konferencí. Naprosto mě ale odpuzoval Čulíkův postoj věrozvěsta.
Líbil se mi přístup pana Kytky, který se snažil držet konkrétních věcí a opravdu udržoval nestrannost, nezávisle na svém politickém přesvědčení. Asi proto, že s námi jednal jako se sobě rovnými, s ním mnoho studentů rádo zůstávalo i po skončení semináře a diskutovalo o různých věcech, třeba i o politických názorech. Mám pocit, že pan Kytka by s názory uvedenými v Čulíkově článku nesouhlasil.
Nejlepší z Čulíkova materiálu je ale závěr:
Bylo zjevné, že hovoříme k lidem, kteří přijmou názory a postoje těch, kdo je budou hlasitě a úporně přesvědčovat. Obávám se však, přijde-li na novinářskou katedru příští týden někdo jiný a bude-li nyní tamějším studentům čtyři dny říkat opak toho, co jsme jim s Ivanem Kytkou říkali my, začnou nakonec opakovat pasívně zase jeho názory. Schopnost rozhodovat se nezávisle, na základě vlastního úsudku a širokého kulturního povědomí, těmto lidem bohužel chybí.
Považuji tento názor za velmi odvážný, neboť názory se přece nevnucují hlasitostí a nátlakem, a pokud sám pan Čulík připouští, že se o to snažil, je to pro něj přinejmenším smutné. Jako by nechápal princip diskuse. Cizí názor člověk přece přijme poté, co ho někdo přesvědčí pádnými argumenty, což se v případě některých mých spolužáků klidně mohlo stát. Rozhodně to ale neznamená, že je přijali bez rozdílu všechny, aniž by o nich přemýšleli, a příští týden je zase změní. Možná tak pan Čulík usuzuje z vlastní zkušenosti.
Mám z něj dojem, že jsme urazili jeho ješitnost (- teď trochu čulíkovské demagogie - po skončení semináře nám nabízel, abychom s ním šli do hospody a nikdo o to neprojevil zájem, myslím, že právě proto, že pan Kytka tam být neměl -) a proto nás pomluvil ve svých Britských listech.
Jsem si jistá, že pan Čulík mou reakci uveřejní, protože přece sám vehementně prosazuje pluralitu názorů. Jenom ho prosím, aby mi případnou odpověď nevpisoval mezi řádky, přispívá to totiž k znepřehlednění materiálu.
Mnohé skutečnosti, o nichž Tereza Boehmová píše, se odehrály věcně trochu jinak, než jak to popisuje, nebo měly dohru, o níž ona neví. Jen jednu stručnou poznámku, podrobněji pouze o Respektu.
1. Do Prahy jsem přivezl asi deset videopásků s nahrávkami publicistických pořadů z televize BBC. V semináři jsem z toho předvedl studentům jen zlomky. Po semináři jsem zašel za vedoucí katedry s tím, že bych videopásky rád na katedře studentům nechal, aby si je mohli sami přehrávat, řekněme v knihovně, nebo někde, kde je k dispozici video. Bylo mi řečeno, že to není možné, stejně jako nejsou peníze na zřízení satelitního přijímače pro systematičtější sledování publicistického okruhu BBC World.
2. "Pan Čulík se neúspěšně snažil uveřejnit materiál v Respektu, kam se však jaksi nehodil. Vladimír Mlynář - šéfredaktor."
Výše uvedený výrok je nepravda. Prosím, kritizujte mě na základě věcných faktů, případně osobních názorů, nikoliv však věcných nepravd.
Už mi připadá trochu nudné, kritizovat poměry v českých novinách. Proto je mi hloupé vytahovat záležitost Respektu, který není nejhorším týdeníkem na české novinářské scéně, i když tiskne materiály velmi různé kvality.
V minulých dnech vyhodila v Británii společnost BBC z jedné své rozhlasové stanice kontroverzního diskdžokeje. Byly toho hned plné noviny a komerční televizní stanice Channel Four ho pozvala k dlouhému rozhovoru, aby celou záležitost na obrazovce vysvětlil. V rozvinuté demokratické společnosti jsou novináři osobnosti, a pokud je někdo vyhodí z práce, je to zpráva. Zkoumá se, zda nebyla ohrožena svoboda tisku.
V ČR jsou novináři jen malí páni. Jak je zaručena svoboda jejich vyjadřování? Vyhazují se z míst, přecházejí z jednoho listu do druhého, a nikdo to nezaznamenává. O těchhle věcech se prostě v ČR nepíše, jsou prý "osobní".
Jsem přesvědčen, že by se situace ve sdělovacích prostředcích měla systematicky a objektivně komentovat. (Každé pondělí přináší např. deník Guardian přílohu MEDIA, v níž se na nejméně deseti stranách formátu A3 zabývá vývojem v britských sdělovacích prostředcích.)
Proto zde shrnuji "for the record" - v reakci na výše uvedený výrok Vladimíra Mlynáře, citovaný Terezou Boehmovou - mou dlouholetou zkušenost s týdeníkem Respekt, v posledních letech z dobrých důvodů omezenou jen na náhodné, minimální styky, i když se ze zásady se nevyhýbám hovoru a stykům s nikým.
Začal jsem pro Respekt psát po revoluci v roce 1989. Vyšlo v něm cca pět - šest mých článků, možná víc, snad hlavně v roce 1990 nebo 1991. Brzo se ukázalo, že redaktoři Respektu články předělávají, tak aby to odpovídalo tzv. "názoru časopisu". Po pádu Margaret Thatcherové jsem napsal pro Respekt z britského hlediska i článek o této političce, hodnotící její klady i zápory. To, co v Respektu posléze pod mým jménem vyšlo, se od původního článku markantně odlišovalo. Velmi byla posílena pochvalná linie vůči Thatcherové. (Přepisování článků podle atmosféry, tehdy převládající v Praze, jsem nezaznamenal mimochodem jen já. Obdobné zkušenosti měli tehdy i v jiných listech jiní novináři.)
Na základě své zkušenosti především s markantně přepsaným článkem o Thatcherové jsem spolupráci s Respektem přerušil. Pracoval jsem od r. 1989 pro Svobodnou Evropu, kde jsem posléze vysílal až 300 minut materiálu měsíčně. Spolupráce s RFE byla touto dobou téměř ideální. Neměl jsem zapotřebí spolupracovat s časopisem, který přepisuje články.
Posléze jsem měl s Respektem jen tyto tři zkušenosti:
(a) Někdy v roce 1991 jsem upozorňoval Jana Macháčka na londýnského ekonoma Františka Nepila a jeho kritiku české privatizace a na chilskou metodu privatizace státních podníků prostřednictvím zesoukromění občanských důchodových pohledávek. Macháček mi tehdy sdělil, že se věcí Respekt nebude zabývat a nic takového nebude tisknout, neboť je to "blábol". (Trvalo mu jen asi šest let, než si uvědomil, že to blábol není, viz jeho článek Chilská penzijní revoluce na cestě do Evropy v letošním devátém čísle Respektu, ale ani v tomto článku Macháček bohužel jasně nevysvětlil jádro věci, které spočívá v tom, že byly při chilské privatizaci zesoukroměny občanské důchodové pohledávky privatizací státních podniků, viz Britské listy z pátku 7. března 1997). - Hlavním nedostatkem časopisu Respekt řekl bych je tedy v tomto smyslu nedostatek odvahy prosazovat proti konvenčnímu konsensu v ČR debatu o nových podnětných myšlenkách, i když v mnoha jiných ohledech dělá Respekt jistě záslužnou novinářskou práci.
(b) Od prosince 1994 - kdy byl uzavřen mezi českou vládou a podnikem Volkswagen dodatek ke smlouvě o předání automobilky Škoda německé firmě - jsem usiloval telefonicky do března 1995 téměř denně o rozhovor s ministrem Vladimírem Dlouhým ve snaze o vysvětlení celé řady závažných otázek o dodatku kontraktu. Rozhovor mi byl ministerskými úředníky neustále slibován, ve skutečnosti šlo však o výmluvy. Z mnoha telefonních rozhovorů, které jsem průběžně natáčel, jsem připravil půlhodinový dokumentární střihový pořad (poté, co jsem ministerstvo varoval, že jeho lži a vytáčky zveřejním).
Podobně jako bývá zvykem v Británii, domníval jsem se, že by bylo dobré, aby v ČR seriózní politický týdeník na pořad předem v tisku upozornil a zveřejnil otázky, na které Dlouhý odmítl odpovědět, aby byly k dispozici např. pro poslance v přehledné tištěné formě. Spojil jsem se proto v únoru - březnu 1995 v této věci s Janem Macháčkem. Ten materiál přijal, požadoval určité formální změny, které jsem provedl, a pak slíbil, že text vyjde v Respektu s předstihem a s odkazem na rozhlasové vysílání zmíněného dokumentárního pořadu v přesně daný den, aby se věci daly zkoordinovat. Navzdory slibu text nevyšel. Rozhlasový pořad jsme proto o týden odložili. Macháček posléze znovu sliboval, že text vyjde v dalším čísle Respektu, přes nové sliby text ale zase nevyšel. Ukázalo se, že Macháček odjel s prezidentem Havlem na Nový Zéland. Na věc snad zapomněl nebo měl jiné priority - na slib nehleděl. Tento přístup se mi zdál neseriózní. Hovořil jsem tedy o věci s Vladimírem Mlynářem, který konstatoval, že takový text u nich nikdy nevyjde a Macháček bude "sprdnut", že něco takového vůbec přijal.
Střihový pořad vysílala koncem března 1995 stanice Radio Alfa (ještě předtím, než se dostala do vlastnictví CME). Vyvolal velkou reakci veřejnosti a byl na přání posluchačů opakován začátkem dubna 1995, následovaly další pořady na toto téma, atd.
(c) Na podzim r. 1995 jsem přednesl na setkání českých intelektuálů v západočeském klášteře Teplá kritický příspěvek o stavu českého školství a sdělovacích prostředků, napsaný ve spolupráci s pražskými kolegy. Přítomný Vladimír Mlynář byl jedním z prvních mluvčích, který mě tam v diskusi za tuto přednášku velmi ostře napadl. Jeho vystoupení a obdobná vystoupení několika dalších přítomných vyvolala velmi důraznou nesouhlasnou reakci jiných přítomných. Následovala dramatická debata, která trvala asi dvě hodiny. Jak už jsem se v BL zmiňoval, její transkript vyšel v časopise Listy v č. 1/1996. Vladimír Mlynář při autorizaci své vystoupení pro tisk v Listech seškrtal. Potlačil například i jeden svůj výrok, na nějž v diskusi reagovala jiná mluvčí, věc je v časopise označena.
Mlynář se v Teplé hájil, že časopis Respekt nemanipuluje skutečnost, ale mnou přednesený text či zprávu o debatě, která byla zcela zjevně newsworthy, neboť se dotkla něčeho skutečně hlubinného v české identitě, jak svědčili mnozí přítomní, otisknout odmítl. Text by prý musel být solidněji zpracován, o míře jeho "solidnosti" by však zřejmě rozhodoval Vladimír Mlynář. S Respektem jsem se v této věci tedy nespojil a ani Respekt se nespojil se mnou. Přednáška vyšla v časopise Listy č. 8/1995 a je k dispozici, stejně jako debata, na mé glasgowské stránce v anglickém shrnutí (Intellectuals in the Czech Republic Now.).