| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na starší vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
"Zvyšme daň z přidané hodnoty!!", volá Aleš Mueller(Britské listy 5/3/97). To, podle něho, sníží cenu lidské práce a zvýší cenu produktů. Výsledkem má být éMně plýtvání přírodními zdroji a menší ekologické škody. Další výhodou je podle něho zvýšení příjmů chudých pracujících lidí a snížení nezaměstnanosti (AM Britské listy 10/3/97).
Nezaměstnanost, ekologie, zdroje, nízké příjmy - všechny tyto problémy je třeba řešit, v tom jistě s Alešem Muellerem každý souhlasí. Já s ním souhlasím i v tom, že energie je nízko zdaněna v poměru k ostatním produktům. Nemohu s ním však souhlasit ve víře ve výhody daně z přidané hodnoty jako léku na tyto neduhy. Proč se AM mýlí?
Posuďme jeho argument bod po bodu: AM říká, že DPH je daň na produkty a ne daň na lidskou práci. Zvýšení této daně podle něho sníží cenu práce a zvýší cenu produktů. Kdyby se však zamyslel nad tím, co to je přidaná hodnota, musel by si uvědomit, že přidaná hodnota je právě výsledek práce, a DPH je tedy daní na tuto práci. Proto nijak nesnižuje cenu lidské práce oproti cenám produktů. Celková cena lidské práce je totiž přesně stejná jako cena všech produktů (zboží a služeb), které lidé za tuto práci koupí. To je totiž definice ceny lidské práce. Cena práce tak nemůže logicky klesnout pod cenu produktů, které si za ni lidé koupí.
Otázkou je, zda celkové zvýšení daně z přidané hodnoty zabrání ekologickým škodám a plýtvání materiály, jak tvrdí AM. Po takovém zvýšení se těžiště hospodářské činnosti začne přesouvat do produktů, které jsou níže zdaněné v porovnání s ostatními. Do produktů, u nichž je účetní přidaná hodnota nižší v porovnání se světovým průměrem. Ve světě jsou těmito produkty ty, které využívají té nejéMně kvalifikované práce, například těžba materiálů, výroba základních surovin, a jiné oblasti, kde stačí ta nejéMně kvalifikovaná práce na plundrování přírody: výsledek - pravý opak toho, co by si Aleš Mueller přál. Daň z přidané hodnoty tedy není způsob jak chránit přírodu a zdroje. Toho je možno docílit jen tak, že se budou ceny a daně energií a materiálů stanovovat tak, aby plně kryly všechny škody, které jejich používání působí, a v žádném případě neklesly pod cenu na světových trzích. Daň z přidané hodnoty nemůže být záplatou za plně tržní stanovení cen energií a zdrojů. Cen, které jsou minulými vládními zásahy do hospodářství v České republice groteskně podhodnoceny.
Sníží zvýšení daně z přidané hodnoty nezaměstnanost? Jak jsem již vysvětlil, zvýšení daně z přidané hodnoty nesnižuje celkovou cenu práce relativně k produktům. Nedělá práci levnější a není tedy důvodu, proč by samo o sobě mělo vést k celkové vyšší zaměstnanosti. Jen přesouvá zaměstnanost z produktů s vyšší účetní přidanou hodnotou do produktů s nižší účetní přidanou hodnotou. Z kvalifikované práce na nekvalifikovanou. Krok, který vede k vyššímu podílu nekvalifikované práce, nakonec vede i ke zvýšení celkové nezaměstnanosti, jak ukazuje zkušenost mnoha zemí.
Vede zvýšení celkové daně z přidané hodnoty k vyšším příjmům chudých pracujících lidí, jak tvrdí AM?
Daní z přidané hodnoty jsou zatíženy některá zboží a služby více než jiná. A různé vrstvy ve společnosti mají různou spotřebu těchto zboží a služeb. Když si rozdělíme společnost na tři základní skupiny, první, ve které jsou lidé s tak nízkými příjmy, že musí být z daní subvencováni, druhou, ve které jsou lidé nemajetní, kteří žijí, tak říkajíc, z ruky do úst, to znamená, že utratí přibližně tolik, co vydělají, a třetí, kteří mají příjem nebo majetek podstatně větší než výdaje, pak je zřejéM, že druhá skupina platí na ty dvě ostatní. To je proto, že první skupina dostává samozřejmě víc z daní, než platí, a jakékoli zvýšení daně z přidané hodnoty jí musí být nahrazeno vyššími příjmy z daní, aby neklesla ještě více pod hladinu chudoby. Zvýšení daně z přidané hodnoty rozhodně nezvýší příjmy této skupiny, a nemělo by je ani snížit, pokud má vláda alespoň trochu slušnosti. Třetí skupina, majetná, spotřebovává služby, za které neplatí jejich plnou cenu. Například většina práce policie a armády je ochrana majetku. A přesto neexistuje majetková daň, která by za tyto služby platila. Dosud byla tato skupina subvencována nemajetnou skupinou platící daň z přidané hodnoty. Pokud vláda použije stejného vzorce při zvýšení daně z přidané hodnoty jako dosud, je pravděpodobné, že přesune další odpovědnost za placení daní na naši druhou skupinu ze skupiny bohatých. Daň z přidané hodnoty tedy nevede k vyšším příjmům chudých pracujících lidí. Jejich situace se přinejlepším nezmění, pokud jim vláda výtěžek z daně vrátí nějakou formou, ať již formou služeb nebo nižším zdaněním v jiných oblastech. Je však vážné nebezpečí, že vláda použije zvýšení daně z přidané hodnoty k převodu příjmů od chudších k bohatším, jak to dělala a dělá dosud.
Dnes vláda podstupuje určité úpravy cen energie a daně z přidané hodnoty. Je samozřejé, že ceny energie musí být uvedeny v rovnováhu s celkovými náklady na tyto zdroje, a to včetně ekologických nákladů. Z předešlého je zřejé, že vláda by mohla použít těchto úprav k přesunu příjmů od jedněch k druhým. Od chudých k bohatým. Dosud to tak vždy dělala, i když v rozporu s českou ústavou. Doporučoval bych čtenářům, aby bedlivě sledovali, co vláda s výtěžkem těchto daňových a cenových operací udělá. Aby dávali pozor, zda například důchodce nebo mladá rodina dostane plnou kompenzaci, nad vývoj všeobecné inflace, za zvýšení cen energie a nájemného a daně z přidané hodnoty.
V říjnu 1995 se náměstek ministra školství dr. Bartošek rozhodl, že školy, ve kterých mají učitelé povolen experiment nedávat aspoň v některých z předmětů dětem známky, ale vyjadřovat hodnocení celými větami (tzv. slovním hodnocením), musejí přejít zpátky k starým číslicím 1-5. Onu vymoženost požívalo jen několik škol a jen po jeden předchozí rok. Od tohoto zákazu si povolení udržely (po značných bojích) jen dvě školy, ostatní to rezignovaně vzdaly. Od té doby také trvají spory s Ministerstvem školství, kde patrně chápou, že dát učitelům a rodičům tolik svobody, aby si mohli volit vyhovující formu hodnocení svých dětí a žáků. které by rozuměli a podle které by se uměli dál učit, asi není možné - to by potom ti rodiče snad chtěli mluvit i do toho, jestli je škola v místě špatná nebo ne! A nakonec by snad chtěli volit takové strany, které by postavily schopného ministra!?
Kdo nikdy nedostával čtyřky, trojky nebo pětky, obvykle nechápe, v jak napjatém a smutném světě žáci toho druhu musejí žít. Slovní hodnocení je pro ně jednou z mála cest, jak vybřednout z pocitů marnosti, ze sebepodceňování, z nechuti a odporu ke škole, k dospělým, k obci ... Ale i pro děti nadané je slovní hodnocení v rukou přemýšlivého učitele mocným podnětem k hlubšímu rozvoji.
Pro většinu laiků jsou známky jediným možným způsobem hodnocení žáků. Prostě jsme neměli nikdy jinou zkušenost, a tak tu svou někteří prohlašují také za jedinou správnou. Takovému omezenému osobnímu rozhledu (v jakékoliv věci) se v dobách kulturních říkávalo křupanství. Prý by děti zvlčely, kdyby se nebály známek. Proto jsme dnes národ tak ušlechtilých, poctivých duší, které by nikdy neohnuly hřbet, neudaly souseda, nevolily komunisty...
Snad by se ti, kdo zatvrzele nedůvěřují svobodě a nadržují centralistickému poručníkování, mohli porozhlédnout přes plot. Cožpak nás neohromí tolerance a respekt k názorům a hodnotám druhých, který dýchá z verdiktu nejvyššího soudu USA z roku 1972, jenž rozhodl, že děti z rodin novokřtěnecké církve Amishů nebudou muset chodit do školy povinných dvanáct let, ale jen osm, když jim jejich víra velí nedbat o světské radovánky a přílišné vědění? Nebudou se také muset učit všem akademickým předmětům, nýbrž mohou mít jednoho učitele po celých osm let na všechny předměty. "To, že Amishové odmítají školskou docházku po osmém ročníku, je pevně zakotveno v jejich náboženském přesvědčení. Středoškolské vzdělávání odmítají proto, že hodnoty, k nimž střední škola vede, jsou nápadně odlišné od hodnot vyznávaných u Amishů a od jejich způsobu života. Střední škola zdůrazňuje intelektuální a vědecké výkony, oceňuje odlišnost jednotlivce, soutěživost, společenský úspěch a styk s ostatními studenty. Společenství Amishů si cení neformálního učení praxí, život v pravdě spíše než život intelektuální, váží si moudrosti spíše než technických znalostí, soudržnosti obce více než kariéry jednotlivce, a také odloučenosti od dnešního "velkého" světa spíše než splývání s ním." (Za posledních dvacet let se počet Amishů v Pennsylvánii zdvojnásobil, jsou bohatí, odmítají pojištění, televizi a motory ... a nejsou šílení.)
Byli bychom u nás v Evropě dnes už mocni tak hluboké úcty k právům druhých? Dříve jsme nebývali, viďte: Proti zakladateli církve Mennonitů, od nichž se v minulém století Amishové oddělili, psal v Amsterdamu, byv z náboženské nesnášenlivosti sám vyhnán z Čech i Moravy, ve svém stařeckém věku ostré filipiky i J.A.Komenský, místo co by dokončil svou skvělou tolerantní Pansofii ...
V lonských cervnových volbách neobhájila vládní koalice svou vetsinu v parlamentu. Nekolik komentáru k tomu si mohli ctenári precíst jiz v minulém císle Polygonu; vsechny pripisovaly - právem -alespon znacnou cást volebního neúspechu vládní koalice "vedoucí roli" V. Klause v ceské politice a spatne vedené volební kampani. Z sirsího pohledu je ovsem volební výsledek spíse logickým a vlastne i do znacné míry predvídatelným dusledkem celého polistopadového vývoje.
Politickou zmenu v roce 1989 nikdo z pozdejsích dulezitých politických hrácu nikdo nepredvídal; na zacátku prestavby státu byla proto jen povrchní analysa ekonomického (nikoliv celkového) stavu zem elity - viz POLYGON 7/93, str.9). Existuje reálné nebezpecí, ze t.zv. "liberální" politikou je mozno znovu pripravit zivné egalitárské podhoubí pro prípadné vypestování nových, dnes jeste neznámých forem pseudosocialismu.
Za volební výsledek odpovídá nepochybne do znacné míry V. Klaus sám. Psychologie, sociologie a taktika v politice asi nepatrí k jeho vyslovene silným stránkám. Lze pochybovat o tom, zda bylo hned ze zacátku psychologicky vhodné vsude vytrubovat pravicovost politiky vládní koalice v zemi, která mela asi 1,6 milionu clenu KSC, pri cemz bylo jasné, ze pri nejmensím v prechodném období zádná skutecne pravicová politika mozná není a - po letmém pohledu za hranice - ze ani potom mozná nebude. Sest let polistopadové politiky ukázalo zbytecné a nepochopitelné rozpory mezi jeho slovy (obsahující casto iritantní anachronistické úlitby jeho liberálním buzkum) a skutky, jak to s urcitou nadsázkou vystihl Adam Michnik (LN 23.11.93), kdyz prohlásil, ze "Klaus spojuje ve své politice krajne liberální rétoriku s krajne socialistickou politikou". K tomu je treba jeste pridat jeho slabý cit pro politickou taktiku. Tak na pr. termín sociálne-trzní hospodárství povazuje Klaus akademicky za fundamentálne chybný (LN 21.10.94), pozaduje (jen slovy) trzní hospodárství "bez prívlastku" a umoznuje tak, aby si onen politicky velmi uzitecný termín privlastnili jiní, ac sám alespon do znacné míry sociálne-trzní politiku v praxi provádí (na pr. ve velmi opatrné deregulaci cen energie a nájemného, za coz je napadán ve vlastních radách zprava). Ostatne v jím rízenén rádoby "bezprívlastkovém" a "pravicovém" státe rostly uz nejaký cas pred volbami reálné mzdy rychleji nez produktivita práce!
Vzdy se vzpíral z neobhajitelných duvodu neco podniknout proti spinavým penezum, az se to stalo jeho vylozenou politickou slabinou. Pri tom se uz v roce 1992 (MF Dnes,16.10) vyjádril, "ze za svuj nejvetsí neúspech povazuje, ze nedokázal zabránit masovému vzniku státních akciových spolecností", coz byla dokorán otevrená brána zvláste pro bývalé komunistické kádry k "legálnímu" rozkrádání národního majetku v merítku vpravde kolosálním. Zcela zbytecnou politickou porázku si dále pripravil V. Klaus vlastní pílí ve zdravotnictví. Reformovat je a zásadne snízit náklady na ne je v celém svete problém blízký kvadrature kruhu, proto je na míste postupovat opatrnými dobre uvázenými kroky. Houzevnaté, ale bezúspesné "trzní" nájezdy na systém, ve kterém se "bezprívlastkový" trh evidentne nemuze uplatnit, mohou vést jen k politickým ztrátám a k zatlacení zdravotníku do oposice, zvláste kdyz uvázíme, ze prumerná mzda v tomto odvetví byla vloni 7494 Kc ve srovnání s celostátním prumerem 8147 Kc a prumerem v peneznictví 15125 Kc (LN 15.6.95).
Slovní úlety, kterých se V. Klaus dopoustí svým nesikovným vyjadrováním v "liberálním" stylu bez ohledu na následné politické ztráty, nejsou bohuzel nejakou zvlástností. Jednoho z nich, zvláste choulostivého, oposice k mému velkému prekvapení politicky nevyuzila. Jako predseda vlády se V. Klaus pochvalne vyjadroval i o jednotlivcích či firmách (Viktor Kožený, Motoinvest) využívajících ke svému prospěchu velkých mezer v zákonech, za které je on sám spoluzodpovědný. O Viktoru Koženém např. prohlásil, (LN 6.2.96, "Klaus chce víc Kožených") že "ČR by potřebovala víc takových Kožených". Kožený vydělal na privatizaci zatím asi sto miliónu dolarů, s kterými se ovšem odstěhoval na Bahamské ostrovy, kde se nyní tesí z príznivého klimatu prírodního i danového . Dosáhnout toho, aby normální obcan pochopil, proc by CR potrebovala více takových podnikatelu, by asi vyzadovalo znacného úsilí i od brilantního politika. Pokracovat dále v tomoto výctu netreba, na listine je jeste rada polozek.
Je otázka, zda je mozné V. Klause nejak "usmernit" uvnitr ODS, aby se vyuzilo jeho schopností a predeslo dalsím zbytecným politickým ztrátám; jednoznacne provládní tisk (LN a MF Dnes) v tomto ohledu vyvíjel v poslední dobe na V.Klause jen mírný tlak ve srovnání s drívejsí témer bezpodmínecnou podporou zahrnující i zatajování ci zamlcování nepohodlných názoru. "Zejména zpocátku byla ekonomická reforma prosazována za pomoci ideologicky zjednodusené a nesmiritelné rétoriky; praxe byla (zcela vedome) vzdy smirlivejsí a náchylnejsí ke kompromisum...Rétorika agresivního ekonomického liberalismu nám naopak prokázala neocenitelnou sluzbu: podarilo se jí rozdrtit veskeré iluse o tretích cestách. Pokud se chce dnes nekdo etablovat v politice, nezbývá mu nez se alespon slovne hlásit k obcanskému principu, být více méne pro trh a ne tak docela proti zahranicnímu kapitálu" píse M. Weiss v LN (11.6.93, Ubyte ceského populismu). Byla to skutecná sluzba politice V. Klause nebo ona známá sluzba medvedí? Výsledky voleb nám totiz dovolují usoudit, ze pouhá rétorika agresivního ekonomického liberalismu uz tak moc nevynásí a ze M. Zeman si, zdá se, vzal k srdci poslední vetu z naseho citátu M. Weisse. Rovnez tak k rozdrcení veskerých ilusí o tretích cestách bychom zaujali stanovisko spíse vyckávací majíce na pameti Hitlerovu tisíciletou rísi a "se Sovetským svazem na vecné casy"; radeji bychom opatrne upozornili na zvláste v politice platnou a zanedbávanou pravdu V & W: "Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se muze státi."
Pri svých návstevách Prahy dostávám v diskusích o politice V. Klause od jeho presvedcených stoupencu casto tutéz otázku:"Vís o nekom, kdo by to mohl delat líp?" Nevím, ziju v Holandsku a treba se V. Klaus dokáze z výsledku voleb rychle poucit, ac tomu jeho první povolební komentáre (LN 15. a 22.6.96) nedávají mnoho nadeje. Nicméne vím zase jiné veci. Kdyz koncem války zemrel velký F. D. Roosevelt, prevzal jeho úrad vicepresident H. S. Truman, podle tehdejsích pozorovatelu prakticky neznámá, sedá a nevýrazná osobnost, která se pozdeji ukázala být prý jedním z nejlepsích amerických presidentu.