| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na starší vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Vědci vypracovali způsob, jak rodit u zvířat mláďata prostřednictvím panenského početí, napsal v neděli Sunday Times. Dokáží totiž vyvolat u samic těhotenství bez spermií.
Technika bude nejprve používána k vytvoření telat bez otců, formou "neposkvrněného početí" určitých vybraných krav.
Telata nebudou mít dvě série chromozomů, jednu od otce a jednu od matky. Obě série chromozomů budou pocházet od matky. Budou se tedy rodit jen samice a otců nebude třeba.
Tento výzkum, který se ve Velké Británii už z etických důvodů neprovádí, povede k tomu, že bude možno chovat velké množství krav k produkci mléka.
Při aplikaci na lidskou rasu by bylo možno vytvořit svět pouhých žen, k tomu však zřejmě nedoje kvůli etickým zábranám a kvůli nebezpečí příliš těsné příbuznosti (inbreeding), což by vedlo k degeneraci.
Pracovnímu týmu veterinářů se podařilo odstranit neoplodněné buňky vajíček z krav a stimulovat je chemicky, aby z nich vznikla embrya. Embrya pak byla implantována zpět do krav.
Výzkum se provádí v Japonsku na Yamaguchi University a je rozpracováním technik, vyvinutých v Camridgi v sedmdesátých letech, kdy se britským vědcům podařilo vypěstovat embryo myši, kterému už začaly vznikat končetiny. Technika se nazývá "parthenogeneze" a má vést k vytvoření rasy supervýkonných krav, jako zdroj vysoce kvalitního masa a mléka.
V polemice s Janem Čulíkem prohlásil Ondřej Neff okolnosti vzniku Mladé fronty Dnes za zcela průhledné a její ustanovení za výsledek právního postupu. Podle jeho slov:"Politickou linii Mladé fronty Dnes nadále určuje redakce, to jest především vedení a elitní novináři, s nimiž vedení konzultuje." To považuje za dostatečnou záruku nestrannosti deníku v minulosti i dnes.
Musím Ondřeji Neffovi poděkovat, že tak vstřícně popsal okolnosti vzniku MFD. Mrzí mne, že již při analyzování už jen jím zveřejněných údajů, musím dojít k závěru, že ty okolnosti přece jen tak průhledné nebyly.
Na jaře 1990 byl formálním vydavatelem Mladé fronty Socialistický svaz mládeže. Samozřejmě jen formálním, protože skutečným vydavatelem byl stát. Stát dodal prostředky, stát umožnil tisk a distribuci, stát platil mzdy, i když třeba prostřednictvím Socialistického svazu mládeže, který byl také financován a podporován státem. Socialistický svaz mládeže byl jen odnoží velké státostrany, jejíž vedení disponovalo státním majetkem dle svého uvážení a bylo tedy, ve skutečnosti i právně, součástí státního aparátu. Jakýkoli majetek takovýchto organizací patřil tedy ve skutečnosti státu a po jejich zániku, nebo po skončení jejich role ve státním systému, měl být ihned státu navrácen. Na mysl připadá paralela s katolickou církví, která také ve středověku měla určitou roli ve státním systému a na základě této role byla zaopatřena určitým majetkem, který jí umožňoval tuto roli vykonávat. V okamžiku, kdy přestávala tuto roli plnit, začal jí být majetek státem odnímán, například v době Josefa II., a to zcela právně, neboť jí byl tento majetek králem (to je státem) svěřen jen na plnění původní funkce. Zrovna tak měl být majetek Mladé fronty navrácen státu v okamžiku, kdy Socialistický svaz mládeže přestal plnit státní funkci, kterou měl v minulém systému. Z právního hlediska, jakýkoli majetek patří tomu, kdo za něj zaplatil, nebo komu jej tento dobrovolně postoupil. Vlastníkem Mladé fronty byl tedy na jaře 1990 stát. Ovšem stát jen jako zástupce občanů a především daňových poplatníků, kteří za tento majetek zaplatili.
Měla Mladá fronta na jaře 1990 vůbec nějaký majetek? Ondřej Neff k tomu říká toto: "...vycházel zde deník bez vydavatele, kterému nepatřilo nic, žádný nemovitý a prakticky žádný movitý majetek." Že deník tak zcela bez vydavatele nebyl, bylo již vysvětleno v předešlém, ale byl tam majetek nebo nebyl? A znovu vysvětlení podává Ondřej Neff sám: "Hranice smrti pro deník se pohybuje někde kolem sta tisíc výtisků denně" a dále "Ve Spojených státech vznikl nový deník U.S.Today. Trvalo mu šestnáct let, než začal být rentabilní a vydržel tu dobu, protože za ním stál obrovský kapitál, který prostě na českém mediálním trhu není." Ano, pozice na trhu má obrovskou peněžní hodnotu. Stojí stamilióny ji vybudovat. A tato hodnota, pravděpodobně několik set milionů korun, soudě podle počtu výtisků MF denně v roce 1990, přešla, ze dne na den, z vlastnictví státu do vlastnictví malé skupiny lidí. Když Ondřej Neff mluví o právním postupu, může nás seznámit s obsahem prodejní smlouvy na trh Mladé fronty? Může prokázat, že tato skupina ty stamilióny státu za trh Mladé fronty zaplatila? Když mluví o tom, že Mladá fronta zanikla de jure, může nás seznámit s dokumentem, který potvrzuje, že stát vědomě a dobrovolně právní cestou Mladou frontu, která má hodnotu set milionů, likviduje?
Pokud tyto dokumenty nemá, tak nemůže tvrdit, že okolnosti vzniku Mladé fronty Dnes jsou průhledné. Pokud dokument o zaplacení za trh Mladé fronty nemůže ukázat, tak se privatizace majetku Mladé fronty nijak neliší od privatizace všeho ostatního kapitálu v České republice: Je vyvlastněním daňových poplatníků, vyvlastněním většiny malou menšinou. Z právního hlediska není rozdíl, zda se tohoto majetku zmocnil komunistický nomenklaturista nebo "progresivní" novinář.
Jak absurdní je nazývat postup, který popsal Ondřej Neff, právním, může každý nahlédnout z následujícího příkladu. Představte si, že by dnes vedoucí skupina novinářů v Mladé frontě Dnes založila novou společnost pod jménem Mladá fronta Znovu, uzavřela smlouvu s jinou tiskárnou, zabránila tisku Mladé fronty Dnes, převzala její distribuční síť a její trh. Jak by se na to asi Ondřej Neff díval? A co by na to asi dnešní německý většinový majitel?
Doufám však, že se Ondřej Neff nezmínil o mnoha milionech, které skupina zakládající Mladou frontu Dnes zaplatila za trh Mladé fronty, jen přehlédnutím. Za předpokladu však, že by skupina lidí vlastnících Mladou frontu Dnes za obrovský majetek Mladé fronty v roce 1990 skutečně nezaplatila, mělo by to vliv na další redakční politiku? Mladá fronta Dnes by mohla být snadno obětí vládního nátlaku formou: Buď nás budete podporovat, anebo se znovu podíváme, jak to vlastně s vaším vznikem bylo (a můžete přijít o milióny). I v případě, že by tento nátlak nebyl tak surový, bylo by pravděpodobné, že jakákoli kritika privatizace přivlastňováním si státního majetku zdarma nebo za zlomek ceny, by asi těžko našla pochopení u redaktorů a vlastníků deníku, jehož majetek byl získán podobným způsobem. Tím méně by získala jejich podporu strana, která by usilovala o nápravu tohoto zlořádu.
Otázka (Zbyněk Petráček): Rozdíl mezi Amerikou a Evropou vystihlo zajímavě rádio BBC na příkladu vztahu k válce v Bosně: Evropu přirovnalo k Bondovi, který není hrdina bez bázně a hany a nedělá si starosti s charakterem, Ameriku pak k Supermanovi, který jasně rozeznává dobro a zlo. Sedí podle vás ten příměr?
Odpověď (Alexander Vondra, budoucí český velvyslanec v USA): S jistou mírou nadsázky sedí. Skutečně k jedné části americké tradice patří to jasné ano - ne, správné - špatné, dobro - zlo. Evropská tradice je komplikovanější, je to dané celou strukturou starého kontinentu, kultur, národních států v Evropě a my se z toho svého dědictví asi nevyvážeme. Právě proto občas potřebujeme Supermana, který řekne ano.
Respekt č. 11/1997
Představa, že Spojené státy jsou Supermanem, zasahujícím na světě vždy, kdy je to zapotřebí, v zájmu demokracie a lidských práv a dobra, je obávám se, naivní. Lidi takoví nejsou, nikde.
Tento postoj ke světu je zjednodušený. Rád bych věděl, v kterém pořadu BBC mohl který analytik prezentovat takto naivní model světa. Vysílání rozhlasu a televize BBC ohledně Bosny sleduju systematicky po celou dobu války a vím, že takovýto výrok je zcela netypický.
Jistě, Evropská unie se vůči Bosně zachovala velmi nemorálně a mnichovansky. Evropské mocnosti však alespoň do bývalé Jugoslávie vyslaly hned zpočátku mírové sbory. Američani tam dlouho nechtěli poslat větší množství vojáků, ty tam vyslali, až když byly uzavřeny dohody o míru. Jen naléhali na to, aby byli Srbové bombardováni ze vzduchu, což by bývalo jednoduché řešení, jímž by ohrozili na životech tisíce nevyzbrojených, západoevropských vojáků rozmístěných bez řádné obrany v bosenském terénu. Toto není nijak kontroverzní názor, cituju z dlouho probíhající veřejné diskuse mezi Evropou a Amerikou na téma Bosny.
Jde ale o velmi závažné obecné téma, o velký kulturní rozdíl mezi českým a zahraničním pojímáním světa, a nevím, jestli se mi ho podaří vysvětlit, aniž bych se přitom v ČR naprosto neznemožnil.
Musím totiž mluvit o věcech, o nichž se v ČR mluvit nedá: jde o slova a o skutečnosti, které ke svým cílům zneužívala bolševická propaganda. To už jsme zaznamenali: vím velmi dobře, že o tom , co lidem v ČR po čtyřicet let vnucovala komunistická propaganda, a dokonce ani o příbuzných věcech, se v ČR nedá veřejně mluvit. Komunistický nápor na jazyk některé oblasti veřejného diskursu prostě zničil. Je to velmi nebezpečné. Je nebezpečné se těmto oblastem vyhýbat. Musím se pokusit do nich vstoupit.
Pohnutkou k tomuto článku byly shodou okolností dvě věci. 1. Jeden čtenář viděl nedávno v české televizi pořad o Noamu Chomském. Ptá se, co si o něm myslíme. 2. Sepisoval jsem v minulých dnech v angličtině rozsáhlejší materiál o podniku CME a televizi Nova pro časopis Transitions. Za pomoci pražského Střediska pro nezávislou žurnalistiku jsem měl možnost prostudovat asi 150 stránek článků, týkajících se protagonistů firmy CME, které vyšly v americkém tisku, zejména v deníku New York Times. Byl jsem velmi nepříjemně překvapen, jak nacionalistické a v podstatě triumfalistické stanovisko zaujímá k jiným zemím tento list, podle hesla "my Američané víme všechno nejlépe a proto také všude po světě nakonec vítězíme".
Příklad: Článek v New York Times z 4.10.1989, popisující činnost Marka Palmera, tehdy amerického velvyslance v Budapešti, má titulek: Jak odzbrojit Maďarsko (prostřednictvím hamburgerů? prostřednictvím tenisu?).
Jistě, titulek je vtip. Jemný podtext expanze je však přítomen a je nepříjemný. Představte si, že by podobný titulek přinesla řekněme Mladá Fronta Dnes vůči Slovensku: "Jak odzbrojit Slovensko (prostřednictvím piva? automobilů Škoda?)" Nebylo by to moc přijatelné, že?
Druhý příklad: V americkém zákoně o telekomunikacích (najdete ho na adrese: http://ftp.fcc.gov) jsem našel ustanovení (odst. 310), že žádný cizinec nesmí ve Spojených státech vlastnit rozhlasovou ani televizní stanici a že podíl zahraničního kapitálu v žádné americké rozhlasové či televizní stanici nesmí překročit 25 procent.
A pak jsem četl v listě New York Times ze 14. června 1993 (článek má název "Češi se učí, jak zrušit vládní kontrolu televize" - [pozn.: "Češi se učí "- opět arogantní shlížení seshora z pozice vševěda]) : "České vládě Václava Klause a ostatním nově demokratickým vládám ve východní Evropě je nepříjemná myšlenka, že by směla existovat televize - financovaná západními investory - která by je směla svobodně kritizovat." Tento výrok je pokrytecký - v Americe samotné by, opakuji, vůbec nesměla existovat žádná televizní či rozhlasová stanice financovaná zahraničními investory.
Je načase říci veřejně něco, co možná bude znít v českém kontextu (či pro mnohé Čechy žijící v Americe) trochu šokujícím způsobem:
Demokracie funguje v západních demokraciích především ve vnitropolitické aréně, už tolik ne v zahraničně politické aréně. Zahraniční politika i demokratických zemí (o diktaturách nemluvě) je ve světě diktována státním či národním sobectvím, anglický výraz je self-interest.
Ve vnitropolitické aréně jsou politikové voliči kontrolováni, a musejí se tedy chovat relativně civilizovaně, voliči jsou také s domácí politickou a hospodářskou problematikou relativně dobře obeznámeni, protože se jich přímo dotýká.
Zahraniční politika voliči příliš kontrolována není. Kolik zajímá britského nebo francouzského nebo amerického voliče, jaká je politika jeho vlády vůči třeba České republice? Kdo bude kontrolovat nebo si stěžovat, pokud učiní nějaká západní vláda vůči obyvatelům nějaké jiné země nebo té zemi jako celku něco skutečně sprostého? Neexistuje světový policista, který by měl schopnost efektivně dohlížet na etiku a civilizovanost zahraniční politiky jednotlivých zemích.
Pěkně je tento rozdíl vidět třeba na britských letištích, podle toho, jak se imigrační úředníci chovají k držitelům britských pasů (či nyní pasů zemí EU) a držitelům jiných pasů.
Znovu tedy zdůrazňuji, zahraniční politika světových mocností je založena na sobeckých zájmech, nikoliv na vzletných ideálech. To se týká jak Moskvy, tak Bruselu, tak Washingtonu.
Na tomto konstatování není nic světoborného. Zeptejte se libovolného britského občana, na čem je založena zahraniční politika jeho země. Odpoví: na britském národním zájmu.
Z toho tedy vyplývá poučení: uzavírejme přátelské aliance s mezinárodními seskupeními a mocnostmi, buďme však vůči nim ve střehu. Ty mocnosti a ta seskupení dělají jen to, co je pro ně výhodné. Nikdy nebudou dělat "dobro" pro Českou republiku jen proto, že jim je snad ČR sympatická.
Představa, že hodná "teta" Madeleine Albrightová, protože je náhodou českého původu, pro ČR jménem Spojených států udělá všechno a ČR se nemusí snažit, případně že ji může stoprocentně důvěřovat, je naprosto scestná. Paní Albrightová možná pro ČR udělá hodně, možná taky ne. Je to politik. Je možno důvěřovat politikům?
V reakci na dopis čtenáře, který chtěl vědět něco o Chomském, jsem požádal Andrewa Stroehleina, aby o Chomském napsal, protože jeho knihy zná. Udělal to. V českém kontextu je, obávám se, článek naprosto šokující.
Přednesl jsem Andrewovu argumentaci hned poté v jednom svém semináři na univerzitě, kam chodí asi patnáct studentů, zdaleka nejsou marxisti (jeden z nich například působil několik let v britské armádě jako odborník na polskou problematiku, ve středisku, sbírajícím informace o východoevropských zemích) - všichni souhlasili. Zkusmo jsem se ještě na tutéž věc zeptal několika univerzitních profesorů. Taky neměli námitky. Jenže ono se o těchto věcech jaksi veřejně příliš mnoho nemluví, je to nepsaná věc, podle níž každý jedná.
V pátek večer 14. března jsme po konferenci na Glasgow University, týkající se České republiky, seděli v jedné indické restauraci, kde jsme se - londýnský reportér ČT Ivan Kytka, já a jeden český student politologie - snažili Andrewovu argumentaci zpochybňovat. Moc nám to nešlo. Shodli jsme se nakonec, že je záhodno tuto problematiku alespoň studovat. Zejména jde o politiku Spojených států v období studené války vůči zemím jejich "blízkého zahraničí".
Stroehlein argumentuje, že Spojeným státům nejde v mezinárodním měřítku o prosazování ideálů lidských práv a demokracie, ale jen - zcela přirozeně, jako je tomu u každé mocnosti, třeba i u Ruska - o prosazování vlastních sobeckých zájmů. (Rusko ovšem nemá na vnitřní scéně tradici svobody slova, zatímco v Americe vás za provokativní názory nikdo nezavře. Otázka je, zda je dostanete do hlavních sdělovacích prostředků. V poslední době se například těžko cokoliv v Americe dělá proti ideologii politické korektnosti.)
K prosazování svých mezinárodních zájmů používají podle Stroehleina Spojené státy především lidskoprávní a demokratické rétoriky. Demokratické a lidskoprávní principy však uplatňují především na domácí americké scéně.
Andrew varuje, že je velmi pravděpodobné, že se střední Evropa nestane součástí tzv. "prvního světa", ale že dojde k její mexikanizaci, totiž vznikne tam služebný region, který bude za nízké platy vykonávat práci, kterou budou potřebovat první země.
Shodou okolností přesně takto argumentuje ve svém nejnovějším čísle (pravicový - pokud tyto nálepky v dnešním světě ještě něco znamenají) britský hospodářský týdeník Economist. Přinesu v příštích dnech překlad.
Nyní dávám slovo Andrewovi Stroehleinovi. Apeluji znovu u čtenářů na otevřenou mysl.
Od roku 1992 jsem žil v Československu a učil jsem tam na malém městě angličtinu. Život v tom malém městě a také v Brně mě naučil mnohé nejen o české společnosti, ale i o mé vlastní společnosti ve Spojených státech. Jak míjely roky, zajímal jsem se stále více o českou společnost a rozhodl jsem se ji systematicky studovat na univerzitě.
Je pro mě velmi deprimující, když vidím, jak Češi nekriticky přijímají všechno, co je americké. Následující materiál možná bude působit jako šok pro některé lidi v Čechách, kteří byli vystaveni dlouhá léta komunistické propagandě o "imperialistickém Západě".
Rád bych ale zdůraznil jedno: nejsem ani komunista, ani marxista - vůbec nemám rád žádné -ismy. To, co jsem napsal, neznamená, že souhlasím se způsobem, jímž Moskva utlačovala země střední a východní Evropy. Sovětský útlak Středoevropanů si zaslouží jen odsouzení.
Bohužel, komunistickou propagandu nahradilo stereotypní vzývání "tržní ekonomiky" a pseudodemokratická misionářská propaganda. Logika je asi takováto: vzhledem k tomu, že sovětská komunistická propaganda se tak stoprocentně ve všem mýlila, je nutno nyní považovat Spojené státy za vznešený, morální stát, milující demokracii. Skutečnost je ale - a tak je to se vším - podstatně složitější.
Češi, které zajímá dozvědět se trochu víc o oslavovaném "Západě", o němž se mnozí domnívají, že má odpovědi na jejich problémy současnosti, by si měli přečíst nějakou knížku od Noama Chomského. Jeho analýza západního světa je fascinující a znepokojující.
Chomsky začal svou kariéru jako lingvista. V současnosti je profesorem lingvistiky na známém Massachusetts Institute of Technology (MIT).
V poslední době se Chomsky stal - prostřednictvím svých knih, přednášek, článků a videoprogramů - nejznámějším kritikem Západu. Kritizuje několik věcí.
Chomsky argumentuje, že je koncept americké demokracie falešný. Veřejná debata v hlavních sdělovacích prostředcích se pohybuje v relativně úzkém pásmu názorů a politický konsensus je vytvářen malým okruhem politické a podnikatelské elity. Názory, které se nehodí do úzkého prostoru "přijatelnosti" se v úzkém spektru hlavních amerických sdělovacích prostředků neprojeví. Přijatelné jsou podle Chomského v Americe především ty názory, které podporují americké podnikání.
Skutečná demokracie však vyžaduje, aby měli lidé k dispozici volný proud nejrůznějších názorů, aby se mohli dostatečně informovat o všem, zejména v předvolebním období. Ve Spojených státech se hlavní politické problémy prezentují v hlavních sdělovacích prostředcích ve velmi zjednodušené formě a lidé jsou těmito stereotypy ovlivňováni, když jdou občas k volbám. Mnoho Američanů je ze stereotypizace americké politiky v takové deziluzi, že v dnešní době se voleb už ani neúčastní. Touto frustrací lze také do určité míry vysvětlit občasný vznik třetích prezidentských kandidátů, kteří nepocházejí ani z jedné ze dvou hlavních amerických politických stran.
(Na konferenci o anglosaských sdělovacích prostředcích v Londýně loni v dubnu svědčil Nik Gowing, čelný reportér BBC, který strávil mnoho měsíců v bosenské válce, že drastické informace z Bosny, které neodpovídaly sterotypnímu vidění bosenského konfliktu z Ameriky, totiž že Srbové jsou totalitní zločinci a Bosňané jsou oběť, odmítaly čelné americké noviny tisknout. Šlo především o zprávy o masakrech, způsobených Bosňany. Psalo se o tom posléze v americkém časopise Foreign Affairs., řekl mi Nik Gowing, pokud se pamatuju přesně. Pozn. JČ.)
Často mě překvapuje, kolik Američanů hlasitě kritizovalo Sovětský svaz za to, že je to totalitní stát jedné strany. Je však stát dvou velkých politických stran o mnoho lepší? Češi jistě řeknou, "ano, samozřejmě". Možná ale nastal čas pohlédnout na některé deprimující skutečnosti, na něž poukazuje Noam Chomsky. Tato chladná fakta se mohou zdát českým čtenářům neuvěřitelná, jsou to ale fakta.
Politika Spojených států ve střední Americe byla ve svých důsledcích pro tamější místní obyvatelstvo daleko brutálnější než to, co Moskva dělala ve střední Evropě. (Možná proto, že se Rusům v osmdesátých letech ve střední Evropě nikdo nebránil. JČ.)
Američané jistě měli hrůzu z toho, že by se jim na zápraží mohly usadit další marxistické režimy, jako to bylo na Kubě. Je však ospravedlnitelné používat v boji proti komunismu brutálního násilí, zaměřeného i proti civilistům?
Podrobnosti jsou k dispozici z celé řady zdrojů. Jen namátkou jsem našel tento článek z britských novin. Těžko je možno namítnout, že list The Times je extrémistický levicový plátek:
27. června 1986 zveřejnil Mezinárodní soudní dvůr několik rozsudků, jimiž odsoudil zvěrstva amerického angažmá v Nikaragui. Většina soudců Mezinárodního soudního dvora konstatovala, že činy americké vlády porušily zákon.
U soudu zasedal jeden soudce z každé z těchto zemí: Indie, Polsko, Nigérie, Itálie, Brazílie, Senegal, Alžírsko, Spojené státy, Velká Británie, Japonsko a Norsko. Dva soudci byli z Francie. Všichni soudci byli nominováni Organizací spojených národů - nikoliv vládami svých zemí.
Při většině rozsudků hlasovali proti soudci ze Spojených států, z Velké Británie a z Japonska, avšak americký soudce podpořil jeden z odsuzujících verdiktů, podle něhož americká příručka pro vedení psychologické války pro příslušníky tzv. Contras povzbuzovala porušování zákonů o lidských právech.
Americká vláda odmítá jurisdikci mezinárodního soudního dvora. V osmdesátých letech odmítaly Spojené státy, Sovětský svaz, Francie a Čína uznat jurisdikci mezinárodního soudního dvora."
Pro Československo byla sedmdesátá a osmdesátá léta dobou dusivého útlaku, avšak v Československu nepracovaly popravčí čety, s nimiž musely žít v těch letech občané střední Ameriky. V Československu nedocházelo k tomu, že by partyzáni házeli zápalné bomby do nemocnic, tak jako v Nikaragui. Ony popravčí čety a ony partyzány financovala americká vláda.
Když šlo o americký státní zájem, šla lidská práva stranou. Během konfrontace mezi Východem a Západem podporovala vláda prezidenta Reagana krutý stalinistický režim Nicolae Ceaušeska v Rumunsku, jen proto, že tento režim se údajně vzepřel vládě Moskvy. V amerických diplomatických kruzích došlo ohledně toho ke skandálu.
David Funderburk, americký velvyslanec v Rumunsku v letech 1981-1985, začal být považován na americkém ministerstvu zahraničních věcí za kacíře, protože se stavěl proti oficiální americké politice podpory pro vražedný Ceaušescův režim a proti udělení americké obchodní doložky nejvyšších výhod Rumunsku. Tehdejší činitel amerického ministerstva zahraničních věcí Mark Palmer (pozdější ředitel správní rady české komerční televize Nova) vyškrtával po oficiálních rumunských protestech z oficiálních amerických dokumentů o Rumunsku kritické zmínky o lidských právech. Funderburk se stal pro svůj vzdorný postoj terčem oficiálního amerického pohrdání a opustil Washington , Palmer byl povýšen. (Wall Street Journal, 17. ledna 1990)
Účelem této argumentace není bagatelizovat sovětský útlak v Československu, ale poukázat na to, že by si Středoevropané měli alespoň trochu dávat pozor na všechny ty politiky ze Západu, kteří přijíždějí do postkomunistických zemí, aby tam "pomáhali demokracii". Američtí politikové a podnikatelé nemají zájem o podporování demokracie v jiných zemích, než jsou Spojené státy. V kolika jihoamerických zemích pomohly Spojené státy vzniku demokracie?
Obě supervelmoci se chovaly v oblasti zahraniční politiky v jiných zemích hrubě - ať jde o El Salvador, Nikaraguu, Afghanistan. Země střední Evropy přitom dopadly v konfliktu ještě docela dobře. Je to možná pro Čechy nepředstavitelné, ale na tomto světě jsou země, které byly poškozeny supervelmocemi v období studené války daleko více než střední Evropa - a nezřídka způsobili škodu i ti na "správné" straně.
Co se podle Chomského stane s postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy? Některé země, jako Maďarsko, Česká republika a Polsko, se možná vrátí na průmyslový Západ , avšak většina středovýchodní Evropy, a možná celá tato oblast, se stane pro Západ služebným regionem, něco jako je Mexiko pro Spojené státy a Kanadu.
Shodou okolností vyšly nové důkazy, podporující tuto Chomského tezi, v akademickém časopise Europe-Asia Studies, který vydává Glasgow University. V časopise porovnává jeden maďarský autor hospodářství severního Mexika a jeho vztah ke Spojeným státům k maďarskému hospodářství a jeho vztahu k západní Evropě. Výsledky jsou dost znepokojující.
Autor poukazuje na to, že v Maďarsku, podobně jako v Mexiku, nedochází ke zvyšování mezd v důsledku růstu produktivity práce, protože jsou v těchto zemích slabé odbory a protože "podniky působící v Maďarsku a v Mexiku, které jsou v zahraničním vlastnictví a které vyrábějí pro export na Západ (případně do Spojených států) nemají valný zájem na tom, aby místní mzdy vzrostly natolik, aby si mexičtí a maďarští zaměstnanci mohli kupovat výrobky, které vyrábějí."
Rozumný úsudek Henryho Forda, že totiž musí dělníkům ve svých automobilkách zaplatit tolik, aby si mohli dovolit jeho auta, v tomto případě neplatí. Pokud mají západní firmy ve středovýchodní Evropě v plánu veškeré své výrobky vyvážet do bohatších zemí, není důvodu, proč by svým východovevropským zaměstnancům zvyšovaly mzdy.
Autor článku v časopise Europe-Asia Studies poukazuje na to, že v Mexiku i v Maďarsku vydělávají zaměstnanci jen asi desetinu toho, co vydělávají zaměstnanci v bohatých sousedních zemích a že se mzdy severomexických dělníků za posledních dvacet let významněji nezvýšily, navzdory dvěma desetiletím rozsáhlých amerických investic do severního Mexika.
Dříve než mi začnou čtenáři na zdejším Fóru nadávat, dovolte mi na závěr zopakovat, co je hlavní myšlenkou tohoto článku.
Lidé ve střední Evropě by neměli důvěřovat Washingtonu (nebo Bruselu) o nic více, než důvěřují Moskvě (nebo Berlínu). Jestliže si někdo myslí, že má Amerika zájem o rozšiřování demokracie a prosperity, neví nic o americké zahraniční politice vůči střední Americe a jiným částem světa. Relativně luxusní americký životní styl Spojené státy jiným zemím nenabízejí. Západ nabízí střední Evropě statut druhořadých zemí. Je pouze na těchto zemích samotných, zda se jim moudrou ekonomickou politikou podaří vyšvihnout se mezi nejbohatší země světa. Clinton nemá o nic větší sympatie vůči Čechům, než jaké kdy měl Brežněv.
Jednou, když jsem žil na Aljašce, jsem šel na Chomského přednášku. Chomsky kritizoval stav americké demokracie asi půldruhé hodiny, a pak odpovídal na otázky. První tazatel se ho zeptal, zda se po takové kritice Chomsky domnívá, zda kdy Američané učinili něco vůbec správně.
Chomsky odpověděl: "Ano, Američané se občas dokáží postavit se vládě." ("Yes, Americans have, on occasion, challenged authority.")
Toto je skutečně hlavní poučení z Chomského argumentace.
Toto je skutečná podstata a skutečná síla autentické demokracie: schopnost a ochota postavit se autoritě.
Těm, kteří mají zájem o demokracii a moderní svět, doporučuju, aby si něco z Noama Chomského přečetli. Spousta jeho článků je v angličtině na Internetu. Najděte si jeho jméno s použitím některého významnějšího internetového navigátoru. Pochybujte, přirozeně, i o tom, co píše Chomsky, a kriticky si to hodnoťte. Happy reading!