| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Přeju všem čtenářům příjemné velikonoce. BL se přes svátky odmlčí, jedu na pár dní na tento ostrov, do tohoto hotelu . Zde jsou další informace o tomto ostrově, přes nějž přišlo v raném středověku skrze svatého Kolumbu z Irska do Británie křesťanství. Dodneška je tam ekumenická náboženská komunita. (Náboženské komunity se v Británii usazují na nejvzdálenějších ostrovech, v daleké pustině, na místech mezi nebem a zemí. Na Ionu se z Glasgow jede asi šest hodin automobilem, pustinou. )
Dr. Milan Šmíd z fakulty sociálních věd Karlovy univerzity nás upozornil, že v archívu americké Security and Exchange Commission je nyní k dispozici výroční podnikatelská zpráva CME za minulý rok. Vrátíme se k tomu.
Dále nás upozornil na tuto důležitou zprávu finančnické agentury Bloomberg ze 14. března 1997. Je to upravená verze tiskového prohlášení, které vydala firma CME:
(český překlad viz níže):
HAMILTON, BERMUDA, (March 14, 1997) - Central European Media Enterprises Ltd. (CME) today announced that it will increase its ownership of CNTS by 5.2 percentage points to a 91.2 percent voting interest and a 93.2 percent economic interest. This increase in ownership results from the satisfaction of Nova TV General Director Dr. Vladimir Zelezny's obligations, in lieu of repayment, under a previous disclosed loan agreement between CME and Dr. Zelezny. CNTS operates to the Czech Republic's privately owned national television station Nova TV.
CME's increased ownership in CNTS will go into effect upon the
registration of the proposed changes to the Czech Republic's Companies
Register, and it is expected that the changes will be formally
registered within the next few months.
For furher information, please contact:
Eugene Secunda
+1-212-777-3841
HAMILTON, BERMUDSKÉ OSTROVY (14. března 1997) - Central European Media Enterprises Ltd. (CME) dnes oznámily, že zvýší své vlastnictví ČNTS (televize Nova) o 5,2 procent na 91,2 procent hlasovacích práv a na 93,2 ekonomických práv. Toto zvýšení vlastnictví je dúsledkem toho, že dr. Vladimír Železný, generální ředitel TV Nova, splnil své povinnosti, které mu byly uloženy místo splátek půjčky, viz již dříve zveřejněná smlouva o půjčce mezi CME a dr. Železným. ČNTS
provozuje v České republice soukromou celostátní televizní stanici TV Nova.
Zvýšený vlastnický podíl v ČNTS Nova ve prospěch CME vejde v platnost po registraci těchto změn v Obchodním rejstříku ČR. Očekává se, že tyto změny budou formálně registrovány během nadcházejících měsíců.
Další informace jsou k dispozici od Eugena Secundy, tel: +1-212-777-3841.
Jinými slovy, ať už mlžil Vladimír Železný během posledních týdnů a měsíců jakkoliv ("půjčku si beru od CME proto, že televizi Nova kupuju pro sebe, chci ji vlastnit") nyní bylo oficiálně potvrzeno, že pravdu jsme měli od samého začátku my.
Doufám, že český tisk, který často nekriticky přebíral Železného výroky, otiskne nyní ve veřejném zájmu opravu, že Železný od samého začátku nemluvil pravdu.
Některé čtenáře jsem šokoval úsudkem, že si myslím, že je Svěrákův film Kolja vysoce profesionálně, kompetentně odvedená komerční práce, ale že to není umělecké dílo, které by přinášelo insights, něco nového about the human condition, o situaci člověka v našem světě.
Umělecké dílo má v sobě magickou jiskru - odkazuje, jak napsal Jan Skácel "někam jinam". Je v něm něco závratného, nepostižitelného. Podle mého názoru - i když je to taky pracně, téměř po obrázku, konstruovaný film - nakonec tuto jiskru měl Formanův Amadeus - možná díky Mozartově hudbě? Anebo proto, že se zabýval onou neřešitelnou otázkou vztahu lidského génia k průměrnosti?
Podle mého názoru Kolja tuto hloubku nemá. (Tím samozřejmě neupírám jiným právo na jiný názor.) Přemýšlím proč. Že by rušivě působila úzkostlivá snaha autorů (pro české filmové tvůrce ve zcela novém, velmi obtížném podnikatelském kontextu po pádu komunismu úplně pochopitelná), kterou lze cítít celým filmem, vytvořit film, který by byl sice inteligentní, ale zároveň divácky přístupný a komerčně uplatnitelný?
To vede k té nenápadné sentimentální manipulaci diváka, i když v rámci té manipulace se autorům podařilo vytvořit některé velmi působivé symboly a zkratky - co všechno v sobě obsahuje, když Kolja zpívá s ruským přízvukem Dvořákovu biblickou píseň "Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku"...
Podle Ondřeje Neffa kritizuju film- podobně jako někteří pražští kritikové "z ideologicky kožené pozice". Bylo by možno tu mou "ideologickou pozici" definovat?
Na Fóru se o filmu Kolja rozpoutala velmi zajímavá debata. Na zajímavý aspekt věci upozornil pan Vojtěch Kment: píše o tom, že je možná Kolja důležitý, protože vysvětlil Rusům, jak vlastně tvrdě utlačovali Středo a Východoevropany (jako by to ale nevěděli, vždyť byli v Rusku pod touže knutou) a že je možná důležité vysvětlit totéž Američanům.
Možná je to elitářství, ale vždycky mě strašně frustruje, když se ukáže, že úplně základní historické skutečnosti velká většina západního obyvatelstva údajně vůbec nezná, a populární film je pro ně "obrovským objevem", "otevře jim oči". (Schindlerův seznam, atd.) Otázka je, zda populární zjednodušení určité problematiky a její prezentace veřejnosti zábavným způsobem není vlastně zavádějící. Říkává se, že schopnost komunikovat informaci je přímo úměrná její složitosti. Buď jste schopni sdělit autentickou informaci malému množství lidí, čím více lidí chcete oslovit, tím více musíte informaci zkreslovat a zjednodušovat. Co je důležitější? Nevím.
Myslím si ale , že jsem kritiky hlavně urazil proto, že jsem jim opět "kopl do krásně vybudovaného hradu na pískovišti", když požaduju určitou míru skepse v rámci všeobecného národního jásání nad Oscarem pro Kolju. Vždyť ve svém druhém příspěvku na toto téma (ve včerejších Britských listech) jsem neřekl nic jiného, než že vnitřní hodnota určitého díla se přece nemění podle toho, jestli mu někde nějaká omylná porota udělí nějakou cenu. (I když komerčně to má jistě velký význam.)
Uznávám, že je docela dojemné, když se český film hraje v americkém kině celý měsíc, a že celá věc je pro ČR povzbuzením, asi jako když loni ČR téměř vyhrálo mistrovství světa ve fotbale. Zase se ale prosím dívejme na věc s rozvahou.
Jeden pražský týdeník mě požádal, abych pro něj shrnul z britského tisku reakce na udělení Oscara Koljovi. Tak jsem ve čtvrtek podrobně prošel veškerý britský tisk. O Koljovi tam kromě jednořádkové zmínky v tabulce v rámečku, kde jsou uvedeny všechny udělené ceny na letošních Oscarech ("Cena za zahraniční film: Kolja, Česká republika") není vůbec nic. Britský tisk se asi rozepíše o Koljovi, až film přijde do britských kin.
Veškeré články v britských novinách jsou věnovány filmu Anglický pacient, ovšem nejde o nadšené nacionalistické horování. Komentáře jsou skeptické, ve smyslu: "bylo by krásné, kdyby ti Oscarové znamenali komerční záchranu britské kinematografie, ale ono tomu tak není". Independent (v článku nadepsaném titulkem "Dobrá zpráva pro Pacienta, ale britský filmový průmysl zůstává i nadále na jednotce intenzívní péče") poznamenává, že se v Británii vyrobí ročně 121 celovečerních filmů (financovaných často granty z celostátní loterie) avšak méně než třetina z těchto filmů jde v zemi do distribuce. Většinu těch filmů nikdo nikdy nevidí, "protože filmy nestačí jen vyrobit, musíte mít distribuční síť, a ta už v Británii neexistuje".
Já to teda řeknu rovnou: to nacionální jásání nad tím Koljou prozrazuje, že my Češi máme vůči světu provinční komplex. Prosím vás, nemohli bychom se ho zbavit? Proč potřebujeme, aby nám svět dokazoval, že jsme vynikající? Vždyť jako národ máme toho ve své historii a kultuře dost, na co můžeme být hrdi. Nemůžeme mít tuto hrdost pevně ukotvenou v sobě - bez ohledu na vnější okolnosti - a musíme si chodit jinam pro ujišťování, že jsme jedničky?
PRAHA/GLASGOW - Šance podílníků C. S. Fondů, že získají zpět více než jednu a čtvrt miliardy korun, které před dvěma týdny zmizely v zahraničí, se neustále zmenšuje. Poté, co ministerstvo financí podezřelému převodu peněz nezabránilo, nevyvíjí přílišnou aktivitu ani pražský úřad vyšetřování, jenž případ dostal už před více než týdnem.
Ministerstvo financí i podílníci fondů sice podali řadu trestních oznámení, vyšetřovatelé však dosud nemají jistotu, zda uvedenými finančními transakcemi došlo k trestným činům. Navíc nemají dosud k dispozici veškeré doklady, týkající se podivných převodů. "Je to bankovní sektor. Ti lidé se v něm pohybují několik let. Já nemohu během dvou dnů proniknout do všech obchodů, které s tím souvisely," řekl Slovu vyšetřovatel Roman Picek.
Podle informací, které se podílníkům fondů podařilo získat, byl majetek C. S. Fondů převeden do londýnské pobočky vídeňské Girocredit Bank, z níž byly zřejmě obratem vyzvednuty. Ředitelka odboru podnikatelských obchodních operací Sharon Praillová však včera Slovu řekla, že žádnou částku převyšující miliardu korun (dvacet miliónů liber) její ústav v uplynulých čtrnácti dnech nedostal.
Oklamaní podílníci proto sami kontaktovali oddělení pro vážné finanční podvody britského Scotland Yardu. Ti se však případem nemohou oficiálně zabývat, pokud nedostanou písemnou žádost české strany. Vyšetřovatel ani mluvčí České národní banky Martin Švehla však nepředpokládají, že by taková žádost z republiky v nejbližších dnech odešla. "Nevíme, kam ty peníze šly. Je to bankovní tajemství. O jeho prolomení mohou požádat pouze orgány činné v trestním řízení," řekl Švehla s tím, že dohled nad neobvyklými operacemi má ministerstvo financí. Jeho úředníci se k tomu však odmítli vyjádřit.
"Každým dnem se zmenšuje šance, že peníze ještě uvidíme. Chceme dosáhnout toho, aby byly co nejrychleji zablokovány účty, kde by peníze mohly ještě být," řekl Slovu jeden z podílníků C. S. Fondů. Naopak Michal Šnobr ze společnosti Akro Capital, která má v C. S. Fondech několik desítek miliónů korun, však nevěří, že peníze lze vypátrat a získat zpátky. "Pochybuji, že by někdo provedl takovou operaci a riskoval, že budou peníze zablokovány," řekl.
Britští kriminalisté jsou liknavostí českých orgánů překvapeni. "Pokud od nás potřebuje česká policie informace, okamžitě jim je poskytneme. Musí se na nás jen obrátit," řekl Slovu mluvčí britské národní kriminální informační služby Ashwin Kunar. Pokud by podle něj bylo zapotřebí zásahu, musel by o něm na základě žádosti oficiálních českých orgánů rozhodnout britský soud. "I ten by však jednal velice rychle a operativně," dodal.
"Pokud sami zjistíme, že se něco děje, a je to nutné, zasahujeme okamžitě," říká Kumar. Připouští však, že informace z domácího kapitálového trhu získávají jejich odborníci jednodušeji a rychleji než čeští kolegové. "Informace o podezřelých finančních transakcích shromažďujeme dlouhodobě. Banky mají povinnost nahlásit podezřelý pohyb peněz. Dostáváme už informace o lidech, kteří nevědí, že jejich finanční operace jsou průběžně sledovány. Pokud dostaneme instrukce, jednáme přirozeně okamžitě," uvedl Kumar, podle něhož lze navíc veškeré finanční transakce vyhledat zpětně na počítačích.
Česká privatizace se octla pod náporem zlodějů a podvodníků. Stalo se docela běžnou praxí, že hodnoty, vzniklé z práce generací českých občanů a privatizací po roce 1989 převedené do soukromého vlastnictví jednotlivých občanských podílníků, spravovaného investičními fondy, jsou nyní v rozsáhlém měřítku rozkrádány. 5. a 6. března bylo v ČR bylo v ČR zatčeno pět kriminálních živlů, kteří rozkradli investiční fond Trend. Jiní podvodníci zašantročili v minulých dnech zřejmě do Británie více než miliardu korun CS Fondů.
Jak jsme v těchto dnech zjistili na konkrétním případě, který jde v Británii k soudu, rozkrádat majetek občanských podílníků se dá například takto: Firma v ČR si objedná u jiného podniku určitou službu, třeba inzerci svých výrobků v britských sdělovacích prostředcích. Zaplatí za to tomu podniku honorář řekněme půl miliónu korun. Reklamní kampaň v britských sdělovacích prostředcích se neuskuteční. Majitelé druhé firmy si ke konci roku rozdělí většinu honoráře za neprovedenou službu mezi sebe jako prémii. Část těchto peněz poskytnou zadavateli neuskutečněné zakázky jako úplatek. Obě strany jsou spokojeny.
Nebo může ředitel fondu prodat jeho akcie společníkovi za nízkou cenu a hned je zpátky koupit za vysokou cenu. Fond tím přijde o peníze, které si ředitel fondu se společníkem rozdělí. Nebo účtujete akcionářům horentní makléřské poplatky, jak to dělal Viktor Kožený.
Je toto ono rozvinuté tržní hospodářství západního typu, jaké česká vláda slibovala, anebo vznikl chybami vlády v ČR jiný, podvodný systém? Jak je možné, že se v Británii podniky a investiční fondy většinou nevykrádají?
"Hlavní potíž je v tom, jak v ČR působí depozitář, tedy banka, v níž má fond uložena svá aktiva," vysvětluje Jan Pokorný z londýnské pobočky české Komerční banky. "Depozitář funguje vedle státních úředníků jako inspekční orgán a měl by sledovat všechny prováděné transakce. Problém je, že v ČR nedostává depozitář dostatečné množství průběžných informací o transakcích. V Británii informují fondy o stavu svých transakcí a o hodnotě svého kapitálu veřejnost neustále."
Na rozdíl od londýnské burzy se v Praze neustále diskutuje o tom, jaká je vlastně skutečná cena akcií. Český trh není schopen vytvořit tzv. "fair price", spravedlivou tržní cenu, protože je v ČR nízká likvidita - na kapitálovém trhu je příliš malá poptávka a často málo obchodovatelných akcií. (Že by to mělo něco společného s tím, že při privatizaci neuvolnil stát na kapitálový trh obrovskou důchodovou pohledávku občanů, která mohla vytvořit tuto likviditu - tak jako v Chile a v jiných jihoamerických zemích?)
V důsledku malé likvidity není podle Jana Pokorného složité machinacemi na kapitálovém trhu nasměrovat cenu akcií zejména menších podniků tak, aby to bylo pro kupujícího výhodné. Stačí o akcie pouze projevit opakovaně zájem, ani si je člověk nemusí kupovat. Tím stoupne na českém kapitálovém trhu jejich hodnota.
V Británii něco takového není možné, protože podniky, které operují na burze, musejí mít podle burzovních předpisů určitou minimální likviditu. V ČR bylo po kupónové privatizaci z ideologických důvodů na burzu vrženo množství malých podniků, které tam nemají co dělat. Často je skoro úplně vlastní jejich ředitelství a nejsou skoro žádné volné akcie, které by se daly na burze kupovat či prodávat. "V ČR je na burze dnes 1700 firem. Přitom by jich tam nemělo být více než tak 100 na hlavním trhu a 200 na vedlejším trhu," konstatuje Jan Pokorný. V Británii funguje burza prostřednictvím tzv. "market-makers", nezávislých makléřských firem, které zveřejňují nabídky a poptávky po akciích a hlídají, že se akcie prodávají za spravedlivou tržní cenu. V důsledku nedostatku žádné poptávky a nabídky, anebo že se u malých podniků obchoduje na burze jen s malým procentem jejich akcií, často v ČR neodpovídá cena akcií na burze jejich skutečné hodnotě.
"V Británii nelze vykrádat investiční fondy, protože je to legislativně ošetřeno," řekl dále Jan Pokorný. "Kdyby došlo v Británii k vykradení investičního fondu jako třeba Trend nebo CS Fondy a byla do toho namočená renomovaná firma, tato renomovaná firma by okamžitě dala k dispozici rozsáhlou finanční náhradu, aby nebyli nijak poškození malí akcionáři. O to se v ČR nikdo nestará. Minoritní akcionáři nemají v ČR žádnou ochranu. Velcí držitelé 40 nebo 50 procent akcií si v českých fondech dělají , co chtějí, bez ohledu na malé akcionáře. Začínají se proti tomu dělat určité kroky, ale příliš pomalu."
V Británii je založeno hodnocení kapitálových aktiv na důvěře. Dojde-li k poškození profesionální pověsti nějaké banky či investičního fondu, mezinárodní zákazníci si rychle začnou převádět kapitál jinam. To je pro banku i pro fond taková rána, že si neriskne něčím ohrozit svou profesionální pověst. Finanční firma se špatnou pověstí se na trhu neuživí a zbankrotuje. Nehrozí v mezinárodním měřítku totéž celému českému finančnictví?
"Potíž je", pokračoval Jan Pokorný, "že investiční fondy jako CS Fondy spravují kapitál, který byl rozdán zadarmo formou bodů v kupónové privatizaci." Vláda argumentovala, že privatizovaný kapitál nikomu nepatřil. Proto české investiční fondy - podle hesla "lehce nabyl, lehce pozbyl" - nemusely brát otázku profesionální důvěry příliš vážně, což by bývaly musely činit, kdyby u zákazníků musely usilovat o získávání jejich skutečných, těžce vydělaných peněz. České privatizační fondy se nikdy nebudou muset ucházet o zákazníky s reálnými penězi, a tak jim na získání a udržení profesionální integrity nezáleželo.
Jak tedy způsobit, aby bylo i v ČR ekonomicky výhodnější jednat poctivě než nepoctivě?
"Účinnými zákony," zdůraznil Jan Pokorný. V Británii hrozí podle zákona osobě, která by na trhu obchodovala prostřednictvím tzv. "insider information", na základě výlučných, protekčních informací, vězeňský trest sedmi let. Za praní špinavých peněz se v Británii odsuzuje do vězení na čtrnáct let, za napomáhání při tom na pět let nepodmíněně.
"Nemáte-li jako makléřská firma řádné vnitřní předpisy a přesné procedury na obchodování na kapitálovém trhu, budete jmenovitě vy jako osoba odsouzen do vězení na dva roky, aniž by vůbec došlo k nějakému podvodu. V Americe nedávno byl jeden finanční podvodník odsouzen do vězení na 40 let a dostal pokutu asi 200 miliónů dolarů," uvedl Jan Pokorný.
Takovými tresty se šíření podnikatelské důvěry na kapitálovém trhu velmi podstatně napomůže. Nová inspekční komise Tomáše Ježka musí dostat velmi konkrétní trestní pravomoci. Mnoho fondů je ČR nyní pod nucenou správou, dosud snad nikdo však kupodivu nebyl odsouzen za podvody do vězení a ještě nikdy se ukradené peníze původním majitelům nevrátily. Proč?
Jindřich Ginter otiskl ve Slově ve středu tento článek. Zdá se mi velmi profesionálně napsaný - protože vychází z osobní, lidské zkušenosti jednotlivého řadového občana, kterou pak zobecňuje. Tak se to má dělat, myslím. (JČ.)
Na chirurgickou ambulanci Fakultní nemocnice Bulovka v Praze přivezla sanitka na vyšetření starou paní na vozíčku. Po čtyřiceti minutách je "hotová" a sestra ji přemisťuje na chodbu. Pacientka čeká na odvoz. Čeká půlhodiny, hodinu, a sanitka nikde. Paní strávila bezmocně na chodbě celkem 4,5 hodiny. Důvod?
Sestra zapomněla objednat sanitku. I kdyby ale zvedla telefon okamžitě, mohlo se téměř osmdesátileté pacientce stát, že stejně bude marně sedět v čekárně dvě až tři hodiny, připouští šéf významné soukromé sanitní přepravní služby v Praze. On ani jeho kolegové, s nimiž jsme hovořili, si nepřejí uveřejnit svá jména v tisku.
Jak je možné, že občané tak dlouho čekají? Celková situace v sanitní dopravě je podle tohoto šéfa špatná. "Existují sice rozdíly mezi jednotlivými okresy, ale 70 procent sanitních firem je na dně. Stav v hlavním městě, kde se vyžaduje přeprava minimálně osmi tisíc lidí měsíčně, lze označit za vážný," konstatuje. "Přepravka", na rozdíl od záchranky, nevozí akutní případy například z dopravních nehod, ale pacienty na vyšetření, po operacích. "Přepravní služba zajišťuje dopravu i při bolestivých stavech. Lidé na sanitku čekají dlouho. Nestíháme - a pozvolna ekonomicky odumíráme," dodávají saniťáci. Všeobecná zdravotní pojišťovna platí 125 korun za jeden výjezd. "Z toho neuhradíme ani naftu, mzdy a opravy," říká jeden z majitelů. Jedna z přepravek raději předělala své sanitky zpátky na běžné dodávky a rozváží noviny - ještě s modrým majákem na střeše.
Provozovatelé sanitek chtěli na ministerstvu zdravotnictví protestovat do doby, než někdo vezme tyto potíže vážně, nebo se zachovat tak, že pacienta převezou jen do pěti kilometrů (do této vzdálenosti se pokrývají výdaje na provoz). Návrh nové koncepce zdravotnictví vše řeší jednoduše - sanitky si zaplatí lidé ze svého.
Cílem koncepce zdravotnictví je zrušit dopravní zdravotní službu jako zdravotní péči a vyloučit ji z pojištění. Sociální případy se kompenzují, výjimečně může být doprava hrazena z pojištění, konstatuje se v Mackově koncepci.
V knize esejů Les testament trahis, která vyšla ve Spojených státech v roce 1995 v anglickém překladu jako Testaments Betrayed, Zrazené závěti, píše Milan Kundera o Leoši Janáčkovi, v kapitole nazvané "Nemilované dítě rodiny". Rodinou myslí Kundera český národ. O Janáčkovi tam konstatuje: "Jeho opery jsou nejkrásnější poctou, jaká kdy byla učiněna českému jazyku. Poctou? Ano. Poctou formou oběti. Janáček upálil svou univerzální hudbu na oltáři téměř neznámého jazyka."
Malé národy. Tento pojem není kvantitativní, popisuje situaci: malé národy nemají pohodlný, solidní pocit, že budou vždy existovat, že existovaly v minulosti a budou existovat v budoucnosti. Všechny malé národy prošly v určitou dobu ve své historii předpokojem smrti. Vždycky čelily arogantní nevědomosti velkých národů. Považují svou existenci trvale za ohroženou a zpochybňovanou: protože jejich samotná existence je otázka.
Většina malých evropských národů získala svobodu a nezávislost v devatenáctém a ve dvacátém století. Tak mají tyto národy vlastní evoluční rytmus. V oblasti kultury byla tato historická asynchronie často plodnou záležitostí, protože došlo zvláštním způsobem k teleskopickému stlačení různých ér. Například Janáček i Bartók byli oba vášniví účastníci v nacionálního boje svých národů, to je jejich rys z devatenáctého století: pozoruhodný mysl pro realitu, příchylnost k dělnické třídě a k lidové kultuře, spontánnější přístup k publiku. Tyto charakteristické rysy, které tou dobou už zmizely z kultur velkých zemí, jsou zde spojeny s estetikou modernismu v překvapujícím, nenapodobitelném, šťastném manželství.
Malé národy tvoří "druhou Evropu", jejíž vývoj je kontrapunktem vývoje velkých národů.Pozorovatel může být fascinován často překvapující intenzitou kulturního života malých národů. To je často výhodou malých rozměrů: bohatství kulturních událostí je v "lidském měřítku", všichni dokáží toto bohatství obsáhnout, všichni se mohou účastnit celého kulturního života, a proto, ve svých nejlepších okamžicích, připomíná malý národ život ve starořeckém městě.
Tento potenciál, v důsledku něhož se všichni mohou účastnit, přivádí na mysl také něco jiného: rodinu. Malý národ se podobá velké rodině a rád se tak sám i charakterizuje. V jazyce nejmenšího evropského národa, v islandštině, je výraz pro "rodinu" "fjoelskylda" - etymologie říká mnohé': "skylda" znamená "povinnost", "fjoel" znamená "mnohonásobný". Rodina je tak "mnohonásobná povinnost". Islanďané mají jediné slovo pro výraz "rodinné svazky": "fjoelskylduboend" "vazby mnohonásobných povinností". Tak je ve velké rodině, která je malou zemí, umělec mnohonásobně svázán mnohonásobnými svazky. Když Nietzsche hlučně zkritizoval německou povahu, když Stendhal oznámil, že raději žije v Itálii než ve své vlasti, žádný Němec ani Francouz se neurazil. Kdyby se totéž odvážil učinit Řek nebo Čech, jeho rodina by ho proklela jako odporného zrádce.
Ukryty za svými nepřístupnými jazyky, malé evropské národy (jejich život, jejich historie, jejich jazyky) jsou velmi málo známé - lidé si myslí, dosti přirozeně, že toto je hlavním handikapem na cestě k mezinárodnímu uznání jejich umění. Ale ono je to obráceně: jejich umění ochromuje to, že všechno a všichni (kritikové, historikové, příslušníci jejich národa i cizinci) přičleňují jejich umění k velké národní rodinné fotografii a nechějí ho pustit jinam. Gombrowicz: z nesmyslných důvodů (a taky nekompetentně) se snaží zahraniční komentátoři vysvětlit jeho dílo analýzou polské šlechty, polského baroka, atd., atd. Jak napsal Lakis Proguidis, "polonizují ho", "znovu ho polonizují", zatlačují ho do malého kontextu národního života. Avšak originalitě a hodnotě Gombrowiczových románů neporozumíme, když budeme studovat polskou šlechtu, porozumíme jí, když budeme studovat široký kontext moderního mezinárodního románu.
Ach, malé národy. Uprostřed onoho vřelého intimního prostředí, si všichni navzájem závidí, všichni se navzájem sledují. "Rodiny, já vás nenávidím!" A ještě jeden řádek z Gida: "Není pro vás nic nebezpečnějšího než vaše vlastní rodina, váš vlastní pokoj, vaše vlastní minulost... Musíte je opustit." Ibsen, Strindberg, Joyce, Seferis to věděli. Strávili velkou část života v zahraničí, mimo vliv a moc rodiny. Pro Janáčka, onoho geniálního vlastence, to bylo nemyslitené. A zaplatil za to těžkou cenu,
Samozřejmě, všichni moderní umělci zažili nenávist a nepochopení od publika, ale také byli obklopeni žáky a stoupenci, teoretiky, interprety, kteří je od začátku hájili a rozšiřovali autentickou myšlenku jejich umění. V Brně, v provincii, kde Janáček strávil celý svůj život, měl také věrné stoupence, některé interprety, kteří byli často obdivuhodní (Janáčkovo kvarteto pařilo k posledním dědicům této tradice), ale jejich vliv byl slabý. Od začátku století Janáčkem oficiální česká muzikologie pohrdala. Národní ideologové neznali jiné hudební bohy než Smetanu, neznali jiné zákony než smetanovské, a iritovala je Janáčkova jinakost. Papež pražské muzikologie, profesor Nejedlý, který ke konci života, v roce 1948, se stal ministrem a všemocným vládcem nad kulturou ve stalinizovaném Československu, si přinesl do bojovné senility dvě velké vášně: uctívání Smetany a zostuzování Janáčka. (...)
Od roku 1903 do roku 1916 odmítalo tvrdošíjně Národní divadlo v Praze Janáčkovu první operu Její pastorkyňa. V Dublinu ve stejnou dobu, od roku 1905 do roku 1914, odmítali Joyceovi krajané vydat jeho první knihu próz, Dubliňané, v roce 1912 dokonce spálili její korektury. Janáčkův příběh se od Joyceova příběhu liší zvrhlostí jeho vyústění: Janáček byl donucen být svědkem premiéry Její pastorkyně, kterou dirigoval dirigent, který jím po celých čtrnáct předchozích let pohrdal. Janáček musel být vděčný. Po tom zostuzujícím vítězství (partitura byla celá červená Kovařovicovými škrty, opravami, dodatky) začal konečně být Janáček v Čechách tolerován. Říkám "tolerován". Když se rodině nepodaří nemilovaného syna zničit, poníží ho mateřskou shovívavostí. (...)
Rodino, já tě nenávidím. Do dnešního dne nenapsali Janáčkovi krajané jedinou důležitou muzikologickou studii, která by analyzovala estetickou novost jeho díla. Neexistuje žádná významnější škola janáčkovské interpretace, která by si dala za úkol zpřístupňovat jeho podivnou estetiku světu. Neexistuje strategie pro seznamování světa s jeho hudbou. Neexistuje kompletní edice nahrávek jeho díla. Neexistuje kompletní edice jeho teoretických a kritických prací.
Přestože ten malý národ nikdy neměl většího umělce, než Janáčka.