| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Jeden čtenář, který si nepřeje být jmenován, poslal tento příspěvek:
Na velikonocni pondeli probehla v CTv pomerne zajimava diskuse o moralce, mravech, cirkvi atd. Byli tam Klaus, Vlk, Tigrid a zastupce za cirkev cs.brtr.evangl. jehoz jmeno si bohuzel nepamatuji. Vzhledem ke dni svatku se nikdo nechtel prilis hadat, ale stejne to byla docela zajimava debata, protoze uroven diskutujicich byla o tridu vyssi, nez obvykle.
Od novorocniho projevu prezidenta vlastne poprve se narodu opet predlozily otazky etiky a moralky.
Klaus opet, ackoliv tentokrate byl novinari vyslovene tlacen, verejne neprohlasil, ze VYTUNELOVANI BANK A FONDU JE SPATNOST. On proste na otazky novinaru, coze si obycejny obcan ma myslet o techto pripadech, tak namisto toho, aby pripustil, ze je to spatnost, a ze on osobne se stavi proti tomu, tak klickoval jako zajic ruznymi frazemi a vyroky, proti nimz se sice nedalo moc namitat, ale to hlavni tema, jednoznacne odsouzeni, opustil. Klaus NENI OCHOTEN VEREJNE PRIPUSTIT, ZE JASNA KRADEZ JE ZLO!
Pokud ano, proc to dosud nikdy jednoznacne nerekl?
Proc? Boji se, ze by mu to pak lide vycitali jako chybu jeho vlady, ze dopustil spatne veci. Asi ano, ale tvrdit, ze problem neexistuje, kdyz ho vidi jiz i komentatori poradu Debata, je cesta k politickemu konci mnohem jistejsi a brzka. Ti novinari na nej civeli velmi zarazeni, kdyz jim v podstate neodpovedel.
Dale Klaus rikal, ze moralku nelze seshora kazat. To jiste ne v pokryteckem smyslu slova kazat (to tady ostatne bylo 40 let v jinem provedeni), diskutujici se celkem i s Klausem shodli na tom, ze moralka by se mela do spolecnosti VNASET prikladem. Jenze tim, ze Klaus tyto kauzy stritkne neodsoudi, vlastne sam KAZE ANTIMORALKU. Dalo by se pochopit, ze vlada neni vsemocna, a ze soudy nespadaji pod jeji pravomoci, ze treba nelze sehnat genialni uredniky na ministerstvu financi pro dohled na fondy, ALE NEDA SE POCHOPIT, A JE NEOMLUVITELNE, ZE PREMIER SE VERBALNE JASNE NEVYJADRI PROTI TAKOVYMTO JEVUM, ZE NEVYJADRI SVUJ MRAVNI POSTOJ V TECHTO KAUZACH!
Zajimavymi body bylo, kdyz Vlk hajil, ze krestanstvi NENI IDEOLOGIE. Vlk rika, ze pokud clovek veri v Krista, pak to co kona, dela z duvodu lasky bozi, jde o jeho vnitrni zalezitost. Ideologii je krestanstvi tehdy, pokud je pouzivano jako souhrn pravidel k jednani, BEZ VIRY V BOHA.
Vlk, aby mel nejake argumenty pro ceske ateisty, citoval nedavny projev Jacqua Santera v parlamentu EC, kde apeloval na to, aby EC nebylo vnimano pouze jako spolecny ekonomicky prostor, nebot clovek je bytost s vysokymi idealy a vznesenymi aspiracemi a pro jejich naplneni jenom ekonomika nestaci.
Kdyz pak uz byla atmosfera preci jenom mirne napjata, Pavel Tigrid glosoval, ze kdyz ve vlade predkladal marne uz asi 3. navrh zakona o vztahu statu k cirkvim, tak ze se Klaus zeptal: "A co je to vlastne ta vira, muzete ji nejak definovat?". Tigrid mu pry tehdy a rozhodne nyni v debate odpovedel, ze vira je milost bozi a ze se to definovat neda. Vlk pripojil, ze vira vznika skrze pomoci ducha svateho, ze se omlouva, ale ze to nemuze nijak zjednodusovat a rici jinak.
Tigrid, ktery byl rozhodne nejschopnejsim debaterem, pak nazaver uz jenom shrnul, ze moralka je veci kazdeho z nas osobne, ze doba nesvobody jiz davno pominula, a ze je veci svobodneho rozhodnuti kazdeho, jak bude nyni dale konat!
Mate nejakou moznost tuto debatu komentovat?
Nechce se mi kritizovat pana kardinála Vlka, protože zdůrazňování potřeby morálky je v dnešní české situaci velmi důležité. Musíme si ale dávat pozor před příliš shrnujícími, zjednodušujícími výroky, k nimž má pan kardinál docela často sklony.
Velmi kontroverzní je například výrok (pokud ho výše náš čtenář cituje přesně), že křesťanství není ideologie, protože je motivováno vírou v Boha.
Přečetl jsem v posledních týdnech celého Milana Kunderu a tohle je jedna výmluva, proti níž brojí Kundera veškerým svým dílem. Kundera se ostře staví proti lyrickým, neracionálním postojům. Mlhavá, emocionální lyričnost totiž podle něho byla velmi často v historii zástěrkou, za níž se skrývaly ty nejhorší zločiny proti lidskosti.
Výrok pana kardinála Vlka je parafrází výroku svatého Augustina (pokud ho Kundera cituje přesně) "miluj Boha a čiň, co chceš". Kundera považuje tento výrok za naprosto strašlivý, neboť za mlhavě lyrickým ospravedlněním se mohou skrýt - a také se velmi často skryly - i ty nejhorší zločiny.
Dále, zajímavým argumentem proti členství v jedné konkrétní církvi je tato otázka: jak dokáží členové jedné konkrétní církve, že zrovna jejich náboženství (a nikoliv stovky jiných náboženství po celém světě) je jediné pravé a autentické.
Jinými slovy, tvrdí-li pan kardinál Vlk, že soubor katolických pravidel k životu není ideologií, protože je posvěcen vírou v Boha, jak může dokázat, že zrovna Bůh v jeho katolickém pojetí je ona autentická nadpřirozená entita, k níž se máme vztahovat láskou - že zrovna katolický Bůh ve vlkovském pojetí existuje.
Není-li tomu tak a je-li vlkovský Bůh jen neživotným symbolem, pak přece láska k neživotnému symbolu nijak nedokazuje, že soubor zásad, které v důsledku této lásky dodržujeme, nejsou ideologií.
(Mnozí dnes stejně konstatují, že existuje-li Bůh, má asi daleko jiné vlastnosti, než jaké mu vnucujeme my lidé na základě našeho nedokonalého lidského chápání - Bůh tradičních lidských náboženství je zřejmě do značné míry jen primitivní, antropomorfizující lidskou projekcí něčeho, co je lidským rozumem nepostižitelné.)
Vystoupení kardinála Vlka mě přimělo, abych našel příspěvek, který jsem odvysílal v Rádiu Alfa před dvěma lety, v dubnu 1995. (Mívali jsme tam, před tím, než toto rádio zničila televize Nova, s Ivanem Kytkou pravidelný týdenní Dopis z Británie.)
Z příspěvku vyplývá, že nudně říkám už léta totéž. Zde je:
Jedna moje známá se tento týden v Praze vyjádřila, že má ráda Václava Havla a Václava Klause. Zeptal jsem se jí "Proč?" a tím jsem ji smrtelně urazil. Nebyla připravena hájit své názory věcnými argumenty. Jenže to je chyba. Neměli bychom nikdy takto kostnatět a uzavírat se. Stále bychom měli zpochybňovat před sebou samými, co si myslíme, a zda je to správné. Jen tudy vede cesta k pokroku.
Před nedávnem vysílala britská televize BBC reportáž o pražském arcibiskupovi, kardinálu Miroslavu Vlkovi, který se podle některých pozorovatelů má možná stát nástupcem papeže Jana Pavla II. Britská televize konstatovala, že Miroslav Vlk není otevřen toleranci a má konzervativní, doktrinářský přístup. Na českých teologických fakultách se prý nedebatuje tak, jako na teologických fakultách v západních zemích. Kardinál Vlk svůj doktrinářský přístup podle britské televize potvrdil výrokem "Svoboda musí být cenzurována pravdou".
Nad touto větou se před několika týdny pozastavil můj otec, pražský anglista a překladatel dr. Jan Čulík který minulý týden utrpěl těžkou mrtvici. (Otec zemřel 30. dubna 1995, pozn J.Č., 3.4.1997)
Otec, který v ústraní za komunismu přeložil pro českou kulturu v zájmu dobré věci snad čtyřicet knih, pocházel z katolického prostředí - vychoval ho jeho strýc Antonín Čulík, kněz a tajemník bývalého pražského arcibiskupa, později kardinála Josefa Berana.
Můj otec dr. Jan Čulík o výroku kardinála Vlka, že "svoboda musí být cenzurována pravdou" napsal úvahu, kterou však v Čechách nikdo neotiskne, protože je příliš dobrá. Ani ji nikam neposílal. Cituji z ní:
Podle kardinála Vlka musí být svoboda cenzurována pravdou.
Svoboda musí být cenzurována odpovědností. Je v tom jemný, ale důležitý rozdíl. Odpovědnost se mění podle okolností a je produktem lásky. Pravda ne. Pravda je často krutá. Ostatně, co je pravda, řekl pragmaticky už Pilát, vědom si její relativity. Pravdu nevlastníme, pouze k ní vzlínáme a hledáme ji.
Pravdu poznáváme vždy jen zčásti a tvoříme si takzvané pracovní pravdy, částečné pravdy, které nám umožňují existovat a řešit problémy na dané úrovni poznání, ale jsou to pravdy vývojového charakteru, schopné nahrazení a změny. Nově objevenou pravdu jsme pak povinni přimout. Na absolutní pravdu si činí nárok jen dogmatické ideologické systémy - odtud jejich arogance.
Je pozoruhodné, že tuto moderní myšlenku, kterou rozvíjí ve své knize Smysl štěstí cambridžský vědec Edward de Bono, vyjádřil už roku 1410 slovy Jana Viklefa Jan Hus:
"Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme."
Znovu se tedy ukazuje, že jako komunismus a nacismus baží po moci i církev. Získá-li ji, ukáže svou pravou netolerantní tvář, kterou dnes v bezmocnosti skrývá.
Kdo si myslí, že pravdu vlastní, neliší se od totalitních režimů. Symbolem této fixní, nutně lživé pravdy, je uniforma, ať už jde o liturgický či řeholní šat, nebo vojenský stejnokroj.
Anglický spisovatel Graham Greene napsal: "Oblast víry je černobílá šachovnice, kde se střídá čtverec víry se čtvercem pochybnosti. Nikdo nemůže tvrdit, že Boha, stále přítomného a stále unikajícího, definitivně našel - lze ho stále jen hledat. Bůh nalezený s konečnou platností je prázdná abstrakce, která už je vlastně jeho popřením. Tajemství je pak motýl zabitý kyanidem, ztuhlý a přišpendlený do krabice.
(hudební předěl)
Teroristický atentát na vládní budovu v americkém Oklahoma City a teroristické útoky jedovatým plynem v Japonsku znovu ukázaly, jak ve světě polední dobou nabývají na významu extrémistické organizace i vyznavači zhoubných náboženských přesvědčení. Poslední knížkou, kterou z angličtiny právě přeložil můj otec. dr. Jan Čulík, je velmi užitečná studie amerického vládního poradce Stephena Hassana "Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů".
Je to praktický návod od člověka, který sám strávil půldruhého roku ve vedoucí funkci moonistické sekty, jak se osvobodit od otrocké, naivní uhlířské víry, ať už náboženské nebo politické, která velmi škodí. Škodlivé jsou nejen extrémistické náboženské kulty, ale i například to, věříme-li nekriticky Václavu Klausovi, nebo nějakému jinému politikovi, když tvrdí, že pro naši zemi "neexistuje žádná jiná cesta nebo alternativa než jeho".
Hassanovu knihu vydalo brněnské nakladatelství Tomáše Janečka, ulice Svatopluka Čecha 97. Ještě naposledy ocituji text mého otce, informaci o této knize. I tento text je totiž dnes velmi aktuální:
Osudový význam slova manipulace si dostatečně neuvědomovala ani minulá staletí, ani naši otcové a dědové, kteří prožili nacistické a komunistické vymývání mozků. Teprve nedávné psychologické výzkumy odhalily zčásti hrůzu tohoto jevu. V dobrém či zlém jsme manipulováni, aniž to pozorujeme, od kolébky ke hrobu. Jedinou obranou je co největší informovanost. Kritické porovnávání myšlenek a údajů pocházejících z nejrůznějších zdrojů, nezaujatost a otevřenost, je nejjistější cestou k samostatnému myšlení a rozhodování a tím ke svobodě ducha.
Rubem svobody je ovšem osobní odpovědnost, a právě té se člověk přijímající cizí řízení chce vyhnout. Většina náboženské, politické, obchodní, vědecké a kulturní manipulace se redukuje na "císařovy nové šaty" - předstírá, co není - císař je ve skutečnosti nahý.
V mnoha případech jde o těžké, ale nepostižitelné a nepostihované prohřešky proti mravnímu imperativu německého filozofa Immanuela Kanta: člověk nesmí degradovat druhého na pouhý prostředek ke svým cílům.
Aleš Müller poslal příspěvek k situaci ve zdravotnictví. Uvažuje se v něm o zefektivnění zdravotnictví především z ekonomických hledisek. Na věci mě však fascinuje, že jak se zdá úplně uniká jakékoliv etické hledisko, které se kupodivu například Britům podařilo v rámci jejich zdravotnictví stále ještě zachovat.
Například věta pana Müllera "Na tyto a tyto nemoci bude se v naší zemi umírat, a na tyto nemoci umřou ti, co na to nemají peníze" by, obávám se, v britském politickém kontextu byla nepřijatelná.
Mám pocit, že se (alespoň v Británii) uvažuje v debatě o reformě zdravotnictví více o etických otázkách, ne jen o ekonomických aspektech.
Dále, pan Müller například píše: Musíme ovšem vytvořit celou řadu dalších kontrolních mechanismů, které nejsou jednoduché. Bohužel toto řešení v evropském a českém prostoru je téměř neproveditelné.
Proč? A projevujeme-li v tomto smyslu chabost, proč máme v důsledku naší neschopnosti přenášet odpovědnost na individuálního pacienta? Jinými slovy, možná se lékařství dostává do takové etapy, kde bude určité spoléhání na vlastní pacientovu péči o zdraví (životospráva, nekouření) nutné. (Mimochodem, i tom se na Západě velmi diskutuje. Mají lékaři právo odmítnout lékařskou péči pacientovi, který si své vlastní zdraví plánovitě huntuje, například těžkému kuřákovi? Měli lékaři odmítnout operovat Václava Havla, protože si "léta ničil neodpovědně zdraví jako těžký kuřák"?)
Mimo toto: má nést individuální občan na svých bedrech potíže zdravotnictví jen proto, že politikové a zdravotničtí manažeři nejsou schopni vytvořit efektivní systém?
(JČ)
V Čechách je nyní velká debata o tom, jak transformovat zdravotnictví. České zdravotnictví je na velmi dobré úrovni, neboť jej také dobře platíme. Za potíže českého zdravotnictví, podle mého osobního názoru, jsou odpovědni postupně: vláda pro nedostatek vize a odvahy, MZ pro nedostatek iniciativy a dlouhodobého myšlení, lékaři za blamování veřejnosti a sami sebe.
Bohužel pacienti, občané a voliči to zase odnesou, i když v tom taky jedou především pro své chování vůči zdraví a systému.
Následující odstavce jsou jen výběrem ze studie "Systémový přístup k analýze a tvorbě zdravotnictví", která vznikla za podpory Hlávkovy nadace. Smyslem studie bylo najít základní mechanismy, které určují chování systému poskytování zdravotních služeb.
Protože zdravotnictví je velmi komplikovaný systém mnoha oborů a mnoha hledisek, nelze proto vyjmenovat všechny argumenty a jevy, což pochopitelně vede ke zkratkovitosti a tezovitosti, nechť čtenář promine a přemýšlí.
Nejprve nejdůležitější mechanismy a příčiny, které způsobují potíže zdravotnických systémů.
1. Explodující nárůst možností medicíny
Možnosti medicíny zasahovat rostou mnohem rychleji, než naše zdroje, nebo ochota vydávat tyto zdroje. Medicína se rozšiřuje do velké šíře a velkou rychlostí.
Každý nový zákrok je drahý, a těchto zákroků přibývá exponenciální řadou.To není kompenzováno stejně rychlým zlevňování starších postupů, jak tomu bývalo ještě před pár desítkami let. (Připomeňme penicilín a antibiotika, nejprve velmi drahé, dnes velmi levné.)
Poučení:
Je nutná regulace nabídky zdravotních služeb.
A to buď tržní cestou, tj. zavedení komerčního, tržního poskytování zdravotních služeb spolu s velmi silnou administrativní regulací obsahu náplně.
Nebo administrativní cestou pro silně solidární systémy. (Bohužel jak optimálně, to je na mnoho stran.)
2. Kurativní charakter dnešní medicíny
Dnešní medicína je soustředěna především na léčení nemocí, částečně na předcházení některým nemocem (očkování, hygiena) a naprosto je podceněn hlavní úkol zdravotnictví - tj. udržet klienta zdravého.
Léčením následků nemocí se poškozuje genový fond lidstva, což vede k vyšší nemocnosti a vyšším nárokům na zdroje v blízké budoucnosti.
Nejčastější indicií, že daný člověk bude potřebovat zdravotní služby je to, že zdravotní služby již potřeboval. Tento multiplikační charakter nám opět zvyšuje nároky na zdravotnictví.
Povětšinou platí že předejití nemoci je levnější než léčení nemoci. I v případech, kdy náklady na prevenci by mohly převýšit náklady na léčení, je výhodné používat drahé prevence, a to pro snížení poškození genofondu, pro zamezení multiplikačního efektu a zvýšení osobního "štěstí" jedince. (Snad jen řádové rozdíly by mohly ospravedlnit, vědomé ponechání průběhu hrozící choroby.)
Poučení:
Zvýšení prevence a dramatické zvýšení včasné diagnostiky.
Zakomponování povzbuzujících mechanismů pro zabraňování nemocí.
3. Strach z nemoci a smrti
Strach z nemoci a smrti je v evropské civilizaci více přítomen než v jiných společensko-kulturních formacích. Výsledkem je, že libovolná nabídka bude okamžitě poptávána, použita, ospravedlněna a zdůvodněna
Poučení.
Je nutno dbát na efektivní využívání zdrojů příjemcem a poskytovatelem, neboť pochopitelné sobecké chování je schopno neefektivně využívat zdrojů. Platí především v silně solidárních systémech.
4. Špatný systém financování a zodpovědnosti
Peníze v silně solidárních systémech nemají konkrétního majitele, nebo správce, proto jejich neúčelné vynaložení konkrétními osobami není tolik stresující, jako v privátní sféře.
Rozhraní mezi soukromými a veřejnými penězi. Na rozpočty poskytovatelů, kteří nejsou tolik silně zainteresováni na efektivitě svého počínání, doslova číhají různí dodavatelé, kteří naopak na efektivitě jsou zainteresováni (např. výrobci léků, technologií, poskytovatelé služeb). To znamená že použijí všech forem, aby získali své peníze (podplatí poskytovatele, skrytou formou jej donutí k odběru svého zboží, bez ohledu na společenskou efektivitu).
Poučení.
Poskytovatel musí být interesován na své efektivitě.
Provedení:
Opět buď tržní cestou tj. privatizace celého systému (čímž se nevylučuje existence charitativních, veřejnoprávních a neziskových subjektů). Privatizací dosáhneme, že každý poskytovatel se bude snažit poskytnout co nejvíce služeb za dané zdroje. Musíme ovšem vytvořit celou řadu dalších kontrolních mechanismů, které nejsou jednoduché. Bohužel toto řešení v evropském a českém prostoru je téměř neproveditelné.
Pak zbývá druhá varianta, tj. administrativně řešit a budovat osobní zodpovědnost.
Nejprve peníze - od státního systému řízení zdravotnictví (minulý systém), přes bodový systém (dnes v Čechách krachuje), až po komplikované vícevrstevnaté financování poskytovatelů.
Dále je nutné zapojení řady dalších subjektů do řízení - lokální vlády, zástupce pacientů.
Dále zvýšení osobní zodpovědnosti za hospodaření a výsledky. (Jak nějaký ředitel nemocnice může dovolit zadlužení nemocnice ? Proč nezahájil úsporný program již při účetní ztrátě jedné koruny ? Co k čertu dělají dozorčí rady nemocnic ? Bohužel, demokratické instituce u nás máme, ale demokratické chování a zodpovědnost osob nemáme.)
5. Nízká spoluúčast pacienta
Silný solidární systém vede klienty k využívání libovolných zdrojů, a nenutí k přiměřené osobní zodpovědnosti.
Poučení.
Pacient si musí být vědom rizik, které mu jeho chování přináší v oblasti zdravotních služeb, musí si být vědom nákladů na služby, a musí být schopen rozpoznat, které chování mu škodí a které mu prospívá, včetně finančních a dalších dopadů.
Zapojení pacienta do rozhodování o využívání zdrojů, jejich tvorby,.alokaci.
Provedení.
Peněžní, rozhodovací, informační, řídící mechanismy.
Nezavádět finanční spoluúčast u levných zákroků. To je pouze pumpování peněz a zvyšování administrativy.
Devět miliónů pacientů má prům. spotřebu 5.000 Kč zdravotních služeb ročně, poměrně stabilizovaných, pravidelně odebíraných, ale půl miliónu má spotřebu již 90.000 Kč ročně. Má pak smysl, aby těchto 9 miliónů lidí běhalo s padesátikorunou k lékaři ? Je to problém především skrytých nákladů.
Zavést spoluúčast, byť nepatrnou, u drahých a nejdražších zákroků, zákroků ovlivnitelných prevencí, životosprávou, u všech služeb mající doplňující charakter, různé služby vyloučit z všeobecného pojištění (sanitky, hotelové náklady v lázních, ..), atd.
Zde se objevuje požadavek komerčního pojištění, nebo jiného způsobu tvorby zdrojů u jedince. Problémy této finanční spoluúčasti jsou ve velikosti a časovém rozložení tvorby zdrojů, použití, poskytnutí bonusu, vrácení za nevyužití apod., a dále požadavek na přeměnu přerozdělovacích toků ve společnosti - důchodový systém, sociální systém, částečně i daňový.
Výrazně zvýšit prevenci, a tresty za nevyužívání systému prevence a odměny za využívání.
Přesně ohraničit velikost všeobecného pojištění, přesně definovat spoluúčast všeob. pojištění na jiných zákrocích a přesně definovat co se může a nesmí poskytnout.
Toto je nejtěžší odborné a politické rozhodnutí, které je před naší exekutivou.
Vulgárně přeloženo: "Na tyto a tyto nemoci bude se v naší zemi umírat, a na tyto nemoci umřou ti, co na to nemají peníze."
Hlavním výsledkem spoluúčasti není snížení nákladů, ale zvýšení zodpovědnosti klienta v přístupu k jeho zdraví.
A nyní několik poznámek k obecným omylům.
Solidarita.
Existuje solidarita mezi chudými a bohatými, existuje solidarita mezi zdravými a nemocnými, existuje solidarita mezi generacemi (staří mají 4x vyšší nároky na zdroje než mladí), ale také existuje mnoho dalších kořistnických vlivů, které jsou naší poměrně zbytnělou solidaritou zakryty.
Vliv životosprávy, péče o zdraví, zodpovědné využívání zdrojů, dodržování léčebných pokynů, autohavárie, ekologie, zaměstnavatelé, atd.
Solidarita, nebo sociálnost není automatickou vlastností systému poskytování zdravotních služeb.
Je to náš požadavek (!!!) na poskytování zdravotních služeb.
Nakolik tomuto požadavku chceme vyhovět, je na našem rozhodnutí.
Bohužel tento požadavek je zakomponován do systému tvorby, užití zdrojů a řízení zdravotnictví.
Vhodnější by bylo uspořádat zdravotnický systém jako výkonový (chcete-li nesociální, či nelidský) a naše sociální požadavky zakomponovat do jiných systémů - adresných sociálních, daňových, přerozdělovacích.
Pokud budeme žádat aby nějaký výkonový systém (tj. systém který poskytuje služby, produkty) byl i sociální, pak za to vždy budeme platit nehospodárností, neefektivitou, skrytými deformacemi, špatnou řiditelností, ale i nesociálností, korupcí apod.
Zapomeňme na teoretické školy a jednoduchými (a zjednodušujícími) slovy definujme základní předpoklady pro existenci volného trhu.
Musí existovat substituce produktu - nechci rohlík, koupím si chleba, nebo sušenky, nechci si koupit auto, jdu pěšky, použiji veřejnou dopravu, koupím si motorku.
Musí existovat osobní motivace na výsledcích. A to jak kladná - zisk, odměny, plat, tak záporná - krach, žádné prémie.
Musí existovat nezávislost v širokém poli rozhodování. Nechci vyrábět hřebíky, protože na tom prodělávám, nikdo mi ale nesmí přikazovat abych v tom pokračoval a obráceně já se nemohu domáhat aby ostatní moje hřebíky platili, když je nechtějí, nebo na ně nemají peníze, přestože hřebíky jsou užitečné.
Jsou alespoň tyto jednoduché podmínky v českém zdravotnictví splněny ? Osobně to nevidím.
V českém zdravotnictví nevládne trh, ale zpotvořený státní systém. Stát se vzdal své regulující role, akorát se změnil systém přidělování finančních a jiných zdrojů. Z rozpočtového, přídělového, i když mnohdy tuhého, systému se přešlo na systém, stručně popsáno “kdo dřív přijde".
Nikdo nemá pravomoc změnit řadu parametrů (např. rozsah péče, množství a charakter zákroků, počet nových zákroků), ale také nikdo nemá zodpovědnost za výsledky (finanční, kvalitativní, kvantitativní, etické).
Státy, kde bodový systém funguje mají také poměrně rozšířené mechanismy kontroly, regulace a ovlivňování chování prvků systému.
Obvykle se říká, že komerční zdravotnictví je nejdražší na světě. Nikde jsem neviděl studii, která by to potvrzovala. Všechny údaje hovořily o jiných mechanismech.
Komerční pojištění a zdravotnictví je nejlepší známou variantou poskytování zdravotních služeb. Je totiž nejefektivnější, nejlépe využívá zdrojů a poskytuje největší spektrum služeb. Má bohužel i několik rizik:
Ztrácí se solidarita v evropském pojetí a je nahrazena solidaritou tržní. Pojištění je totiž také solidarita, a to ve vytváření zdrojů, o kterých přispívatel neví, zda je bude potřebovat, zda je dostane někdy v plné míře zpět (většinou je ani vyčerpat nechce a netouží po tom).
Totiž v komerčním pojištění neplatí, že desetkrát větší riziko je provázeno desetkrát větší platbou pojištění. Např. 10x větší riziko kuřáka, cukrovkáře a obézního v jedné osobě je provázeno cca o 30 % vyšší platbou než u sportovce, zdravého, štíhlého. Ovšem motivační tlak na jedince tu již existuje. (Připomenu, že v Čechách je “vsjo rovno")
USA je typickou zemí, kde komerční zdravotnictví existuje a je plně využíváno.
Není naprostá pravda, že je plýtvající a drahé. Zdravotnictví v USA je těžce, opravdu těžce regulováno celou řadou skupin - pojišťovny, lokální vlády, federál, FDA (povolování léků) apod.
Jenom jejich požadavek na vybavení a přístrojové zázemí, počty a kvalitu služeb apod. je na výrazně vyšší kvantitativní úrovni. (Např. počet přístrojů u lůžka jednotky intenzivní péče není třeba pět jak v Čechách, ale např. osm.) Tyto přístroje a další vybavení jsou ovšem také patřičně využívány, proto je zdravotnictví velmi drahé.
Ovšem jsou zde i negativa - existují skupiny, které nejsou pojištěné a vláda USA vytvořila programy pro chudé a staré. Sledujte, jak v průběhu deseti let se tyto programy rozšíří na větší a větší počet obyvatel a budou vládě USA přinášet vyšší a vyšší starosti.
Jedná se vlastně o skrytou formu komerčního pojištění, bohužel bez těch několika málo výhod, které poskytuje (vzájemná regulace subjektů).
Mají chybu stejnou jako kumulované penzijní fondy. Nikdo nezaručí jejich stabilitu po dobu 60 let, co je jich zapotřebí. Druhou chybu jsme již popsali, za cenu obrovských administrativních nákladů (odhadem cca 15 %) reguluje pouze oblast levné a středně drahé péče. Na tu explodující část - na nové a drahé zákroky - ji nikdo nechce použít.
“Pan profesor za úplatu provede banální zákrok."
Co je to banální zákrok ? Pro pacienta není žádný zákrok banální !
V solidárním systému máme všichni nárok na nejlepší péči. Jak to, že pan profesor něco poskytuje a něco ne ?
Kolik zákroků nebanálních a banálních má pan profesor poskytnout týdně bez nároku na spoluúčast pacientů ?
Je to stejné, jako kdyby vláda řekla, že ten kdo skutečně nemá šanci si našetřit na auto, ať mu jej automobilka prodá trochu levněji.
Jak něco tak ekonomicky a právně nihilistického mohla tato vláda vypustit do světa, to nechápu.
Otázka pro přemýšlivé. Kam tento neohraničený a nedefinovaný pokyn povede ?
Celou řadu těchto faktorů Mudr. Macek zná, z jednání s ním jsem poznal, že o nich ví, ale proč je nezakomponoval do návrhu reformy, mi není jasné.
Zda si je těchto skutečností vědom i pan. ministr Stráský nevím, protože s ním jsem si vždy povídal jen o horách, turistice a sportu.
Zato většina pracovníků z oblasti zdravotních služeb o této argumentaci nechce ani slyšet, resp. je odmítá, pro jejich “nesolidaritu", zkratkovitost, apod., což čeká i řadu z Vás.
Ve studii jsme nalezli cca 50 obecných systémových parametrů, které musí zdravotnický systém v různé míře splňovat, jinak dochází k jeho degradaci a úchylkám v chování.
Nechci obhajovat žádný systém poskytování zdrav. služeb, ale také nechci podporovat tuto obrovskou samoobsluhu pro pacienty a poskytovatele, která v Čechách existuje. Snažím se najít principy a mechanismy systému zdravotních služeb. Pomozte i Vy !