15.4.1997

Je Internet samizdat?

Ve svém pravidelném Zápisníku v Softwarových novinách se v jejich dubnovém čísle pozastavuje Jaroslav Veis nad názorem (zřejmě Andrewa Stroehleina, zveřejněným před časem v těchto BL), že je publikování na síti cosi jako samizdat. Veis píše: "Zježily se mi z toho i ty vlasy, které už nemám: tímto tvrzením virtuálně mediální realita právě strká nohu i do těchto dveří" (tj. zkresluje skutečnost, JČ). Podle Veise byla typickým rysem samizdatu jeho zakázanost a pronásledovanost (samizdat, rovná se "sám si vydávám"), nikoliv pouze další (názorová) alternativa.

No, nevím. Konec konců, my si tohoto Psa taky "vydáváme sami". Pro mě byla nejcharakterističtějším rysem samizdatu právě jeho svoboda a otevřenost všem názorům.

Zdá se mi, že se Pes kvalitativně odlišuje od papírového českého tisku tím, že se neobává zveřejnit žádné názory ani fakta. Tím je daleko blíže samizdatu než papírovému tisku, který se vyvinul po revoluci v ČR a který většinou otrocky dodržuje určitou omezenou linii.

(Jindřich Ginter mi nedávno vysvětloval, že se mu z tohoto hlediska právě líbí název Neviditelný pes. Tento Pes je podle Gintera hlídacím psem demokracie - a že je neviditelný? Je na Internetu.)

Z vlastní osobní zkušenosti vím, že většina materiálů, které publikuji zde v těchto Britských listech, by se - z různých důvodů - v tradičním tisku v ČR nedala zveřejnit. Že by o ně nebyl mezi lidmi zájem? Statistické údaje o počtu čtenářů tohoto internetového deníku je velmi obtížné hodnotit - je však nesporné, že i tyto skromné Britské listy čte alespoň několik tisíc čtenářů. Tedy nedostatkem poptávky nemožnost zveřejnit tyto informace v tradičním tisku asi nebudou. (JČ.)

Proč Klaus není a nikdy nebyl dobrý politik

(Jan Čulík)

Ptá se mě jedna studentka na zdejším Fóru, proč tvrdím, že Václav Klaus není dobrý politik. Pokusím se to vysvětlit.

• 1. Klaus působil v prvních letech po pádu komunismu na české voliče jako vysoce profesionální odborník-ekonom, světa znalá osobnost, která využila pro české poměry na Západě populární a průkopnické pravicové metody Margaret Thatcherové. Lidem v ČR, rozčarovaným a iritovaným komunismem, velmi vyhovovalo, že se na scéně objevil průrazný člověk, který se identifikoval s ideologií opačnou komunismu. Z minulosti byli zvyklí na to, že realita se dá zvládnout jednoduchými ideologickými řešeními. Komunismus odmítli, alespoň povrchově. Podvědomě jim vyhovovalo, že se vyskytl někdo, kdo přišel s jiným jednoduchým ideologickým řešením, které mělo opačné znaménko a dávalo naději, že povede ke svobodě a prosperitě.

  (Připomíná to, jak po pádu komunismu přišli Poláci za západními politiky, jestli existují nějaké knihy, podle nichž by se dal v Polsku nastolit kapitalismus, jako se podle teorií nastoloval komunismus.)

  Je nutno podotknout, že mnohá praxe, zavedená v Británii Margaret Thatcherovou, je skutečně rozumná. Její zásady však byly většinou zaváděny relativně profesionálním a kompetentním způsobem.

• 2. Je možné, že v dané situaci, v letech 1991-1992 byl Klaus v ČR "nejzápadnějším" politikem - možná byl nejkompetentnější, vystupoval nejprůrazněji a jednal nejkonkrétněji. Těžko říci. Mnohokrát jsme uvažovali v těchto letech s mým bývalým šéfredaktorem ve Svobodné Evropě Karlem Friedrichem, zda v Československu skutečně nejsou žádní kompetentní lidé, kteří by se mohli chopit politiky, anebo zda prostě politickou scénu ovládli nekompetentní lidi s ostrými lokty a lidé, kteří by byli schopni, se k moci bez ostrých loktů nedostanou. Mnohdy jsme dostávali na naše pořady čtenářské dopisy, z nichž bylo zřejmé, že posluchači mnohé problémy pochopili daleko lépe než vládní činitelé - je ovšem možné, že vládní činitele věci pochopit nechtěli, neboť byli vlastními zájmy s danou politikou příliš svázáni.
• 3. Přijměme na chvíli, že Klaus byl v dané situaci skutečně nejschopnějším českým politikem. V globalizujícím se světě funguje Česká republika v mezinárodním měřítku a bude na vývoji v mezinárodní aréně stále více závislá. K tomu potřebuje na vedoucích místech lidi s rozhledem, kteří rozumějí složité domácí i zahraniční situaci.

  Klaus takovou osobou není. Od začátku bylo zřejmé, že je to technokrat s omezeným rozhledem. Za komunismu strávil léta v závětří svého výzkumného ústavu. Mohl si tam teoreticky načíst o ekonomice mnohé.

  Jenže problém právě je, že od samého počátku bylo Klausovo chápání ekonomických problémů teoretické. Neměl praktickou zkušenost o tom, jak fungují západní kapitálové trhy. Nevěděl, jak se dělala v různých zemích na Západě privatizace. Dostatečně se o to zřejmě jeho tým nezajímal. Byli nasměrováni jediným ideologickým směrem.

  Klaus byl asi lépe informován o ekonomických záležitostech než ostatní lidi v Čechách. Vytvářel kolem sebe auru neomylnosti. Má vypracovanou velmi efektivní metodu, jíž se anglicky říká, "blinding you with science". Velmi sebevědomě vám bude vykládat odborné argumenty, o nichž vy sám nevíte příliš mnoho, takže to na vás dělá velký dojem. Teprve půjdete-li si je prostudovat, zjistíte často, že nebyly interpretovány příliš přesně a že skutečnost je trochu jiná, jak ji líčí Klaus. Je často podstatně složitější.

  Tohle bylo zjevné už dávno. Vzpomínám, jak můj nyní už bohužel zemřelý kolega z Glasgow University dr. Igor Hájek viděl někdy v roce 1991 či 1992 v české televizi Václava Klause, vysvětlujícího české veřejnosti cosi o tom, jak na Západě fungují hypotéky na koupi domů a bytů. Byly to podle Hájka do nebe volající pitomosti. Nikdo v ČR nebyl schopen se ale zmoci na to, říci, pane Klausi, to, co nám tady vykládáte, jsou prostě hlouposti.

  A tak to je s mnohým. Vzpomeňte, jak českou veřejnost občas Klaus zarazil, když učinil nějaký zcela neinformovaný komentář ohledně bosenské války. Bohužel, podobně neinformované - a ideologické - byly často i Klausovy komentáře v otázkách ekonomických, toho si ale dlouho v ČR nikdo nevšímal, až to nakonec začalo být v poslední době křiklavě zjevné.

  Hlavní potíž je právě myslím ta Klausova ideologická uzavřenost. Dále, Klaus žije sice do určité míry dnes už "na Západě", ale je to Západ osmdesátých let, období, kterým ČR neměla možnost projít, a tak si ho možná musí Česká republika zažít a zpracovat, než bude možná schopna vstoupit do dnešní éry. Rozdíl, mezi Klausovým myšlením a dneškem je skutečně markantní. Mimochodem, plně do toho zapadají i Klausovy výroky o Internetu.

  Na zvládnutí dnešní světově neobyčejně složité skutečnosti potřebuje Česká republika politika daleko většího formátu, než je Klaus. Lidi, ve vlastním zájmu takového člověka hledejte!

• 4. České společnosti, dlouhá léta sešroubované komunismem, po roce 1989 velmi vyhovovaly Klausovy výroky (posléze rozšiřované a popularizované komentátory, jeho stoupenci), v tom smyslu, že není třeba morálky, že je zapotřebí chovat se tržně a všechno ostatní k tomu přijde. Atomizované české společnosti také vlastně vyhovovaly i výroky o tom, že aktivní občanská společnost je zlem, že je třeba pouze spoléhat na politické strany. To situaci v ČR dost poškodilo.
• 5. Klaus zřejmě vsadil na přesvědčení, že je jedno, jakým způsobem se v ČR zprivatizuje majetek. Je prý jedno, bude-li rozkraden, protože hlavní je, aby byl v soukromém vlastnictví, za dvacet let už se nikdo nebude starat, jak jaký soukromý vlastník svého majetku nabyl. Klaus zapomněl, že základním hospodářským principem je, že hospodářské transakce musejí být založeny na důvěře a na spravedlnosti - jinak jsou ekonomicky neefektivní. Neuvědomil si, že zavedení zlodějského kapitalismu odradí zahraniční investory.
• 6. Velmi brzo vyjde najevo, už to vlastně vychází, že Klausova privatizace v ČR byla velmi vážně zpackaná. Vznikl začarovaný kruh. Někdejší státní podniky se dostaly do vlastnictví bank, které stále vlastní stát. Přitom vznikla zcela nepřehledná vlastnická struktura, která ochromuje podnikatelskou činnost ve prospěch rozvoje podniků a naopak podporuje kamarádčofty a fůze v zájmu jednotlivých vlastníků.

  Znovu odkazuji na kritiku české privatizace od londýnského odborníka na kapitálové trhy Františka Nepila, která je umístěna na mé glasgowské stránce pod titulem Závažná kritika Klausovy privatizace.

  Shrnuji: státní podniky, které existovaly v ČR, byly z velké míry akumulací občanů na starobní důchody. Tento majetek tedy patřil občanům. Vláda neměla právo ho libovolně rozdat. Měla ho zprivatizovat prostřednictvím zesoukromění státního důchodového zabezpečení. Zároveň ovšem byla nutnou podmínkou přísná regulace veškerých finančnických struktur.

  Tento způsob privatizace by vedl okamžitě ke vzniku kapitálového trhu západní struktury. Vyřešil by celou řadu problémů. Byly by k dispozici domácí peníze na rozvoj podniků. Ekonomika by se rozvíjela podstatně rychleji, neboť by byly Čechy zatíženy daleko menšími daněmi. Komunisté by nemohli uplatnit špinavé peníze. Atd.

  Jsou to věci, o kterých se mezinárodně velmi intenzívně diskutuje, bohužel nikoliv v českém kontextu. (Viz například další rozsáhlý článek ve Financial Times o této privatizační metodě, který vyšel ve středu 9. dubna, ještě se k němu vrátím.) Podrobněji jsem o této věci psal už několikrát, naposled v Britských listech ze 7.3.1997.

  Jsem přesvědčen, že se časem ukáže, že neschopnost pochopit důležitost tohoto způsobu reformy bude zpětně kvalifikována jako velmi závažná chyba českého ekonomického vedení po roce 1989, které zbrzdí český hospodářský rozvoj na léta. Nejde prosím o spor různých politických pojetí, ale jde o otázky profesionální kompetence. (Sociální demokraté v ČR nejsou už vůbec schopni něco takového pochopit.)

  Otec české kupónové privatizace Tomáš Ježek se kdesi nedávno přiznal, že když vymýšleli kupónovou privatizaci pro Československo, vzpomněl si, jak když chodil do školy, měly děti v jeho třídě lístky na oběd. Tímto principem se při privatizaci českého typu inspiroval a povýšil ho na základní ekonomický mechanismus české privatizace.

  Nevypovídá to mnohé o tom, co se v české ekonomice dělo v posledních letech? Atd.

  Českou republiku poškodila vládní ideologičnost, nepružnost a neotevřenost podnětným myšlenkám, které proudí světem. Hodně viny na tom nese myslím právě Klaus.

Západní banky snižují úrokové míry pro středoevropské investory

Financial Times 14. dubna 1997

Rostoucí konkurence mezi západními bankami, které usilují o získání zákazníků na vznikajících trzích středovýchodní Evropy a v severní Africe vede k tomu, že se věřitelům v těchto oblastech nyní daří získávat syndikované půjčky na základě úroků, velmi blízkých úrokům, placeným za půjčky v západní Evropě.

Úroky pro půjčky ze zemí jako je Česká republika a Maďarsko už klesají asi půldruhého roku, avšak u některých úvěrů uzavřených minulý týden byly dohodnuté úroky výjimečně nízké. Tak například řecká vláda získala půjčku ve výši 1,1 miliardy dolarů za úroky, které jsou jen o čtvrt procenta vyšší než LIBOR, což je úroková míra, kterou užívají mezi sebou při vzájemných půjčkách londýnské banky.

Egyptská Commercial International Bank si půjčkuje 100 miliónů dolarů - je to její první mezinárodní půjčka za úroky, které jsou jen o dvě pětiny procenta vyšší než LIBOR.

Automobilka Ford omezuje náklady na výzkum zavedením "virtuálních" montážních linek

Automobilka Ford, druhý největší světový výrobce automobilů, zavádí "virtuální" montážní linky, na nichž bude zkoušet pomocí nejmodernější počítačové technologie, zda je montážní linka skutečně efektivní.

Technologie C3P zobrazuje na počítačové obrazovce virtuální dělníky, jak se natahují, naklánějí a pracují s nástroji. Ford tak bude testovat výkonnost linky.

Firma Ford konstatuje, že vznik nového systému bude mít obrovský význam pro celý automobilový průmysl. Umožní mu prý snížit výdaje na výzkum a vývoj ročně o 120 miliónů liber. Virtuální výrobní linka umožní předem - před instalací skutečné výrobní linky vyzkoušet celý provoz a zkrátí proces zavádění nových výrobních linek o celých devět měsíců.

Příchod roku 2000 "nebude pro počítače v ČR problém"

Jaromir Vicari vicari@czn.cz

Pane Čulíku,

Začátkem tohoto roku jsem se zajímal o to, jak je na přechod do roku 2000 připraveno české hospodářství.

Naše země je naštěstí problémem v podstatě nedotčena - za socialismu se počítače v takové míře, jako v rozvinutém světě, nepoužívaly. Masivní přechod na výpočetní techniku nastal až po revoluci.

Jediný resort, jehož by se podle mě problem mohl týkat, je bankovnictví. Ale i tam je to v pohodě: Jak mi řekl tiskový mluvčí IPB, a.s., Jan Rezek, v roce 1993 byl do banky implementován automatizovaný systém platebního a zúčtovacího styku Profile (hardware společnosti Digital, software spol. Sanchez), který s rokem 2000 počitá.

Komerční banka je na tom stejně. Její tisková služba mi faxem sdělila, ze v roce 1994 byla dokončena konverze jejího výpočetního systému na Dimension International společnosti Kirchman Corp. Software běží na hardware IBM.

Hůř na tom je Česká spořitelna. Její (vrcholně nepříjemný) ředitel počítačového oddělení Jaroslav Hejna mi řekl, že současný počítačový systém banky není na rok 2000 připraven. Ve druhém čtvrtletí tohoto roku má být zahájeno přebudování systému, aby to ještě v roce 1999 bylo dokončeno a odzkoušeno. Změna se nemá týkat hardware, budou přeprogramovány všechny deklarace dat. Když jsem se ho ptal, kolik to Spořitelnu bude stát, se skřípěním zubů řekl, že to ještě není vyčísleno. Zřejmě jsem mu dost lezl na nervy, protože pořád opakoval, že vůbec nerozumím počítačům...

Od tiskového mluvčího Československé obchodní banky Jana Stolára jsem se dozvěděl jen to, že se na problém připravují. Ačkoli jsem tam několikrát volal i faxoval otázky, obšírnější odpověď jsem nikdy nedostal.

Ústřední Česká národní banka má podle asistenta jejího tiskového mluvčí Pavla Palivce nový clearingový systém, takže ani tam žádné nebezpečí nehrozí. Nevím o dalších významnějších podnicích, kterých by se problém mohl týkat. Burza cenných papírů Praha i RM-systém mají moderní výpočetní systémy, na železnici, pokud vím, se výpočetní technika tak dlouho, aby byla problémem dotčena, nepoužívá. Armáda dosud informační systém nemá (...), státní úřady nejsou zatím jednotně propojeny a počítače také déle než sedm let ve větší míře nepoužívají.

Jaromír Vicari

JČ:
Jenze: uz od cca sedmdesatch let se v CR pouzivaji na krizovatkach zapadonemecke semafory. Ty v sobe nemaji chipy?? Zapadni lednicky. Atd.

Jaromír Vicari: O tom, jake chipy pouzivaji semafory, nevim, ale myslim si, ze semafor k nicemu nepotrebuje informaci o datumu - jemu staci hodiny na mereni intervalu. Ale fakt si s tim nejsem jisty.

Lednicky (krome tech hodne dobrych) pouzivaji chipy tak akorat na regulovani teploty. (No právě? JČ) Zrovna tak mikrovlnky. Nektera radia zobrazuji cas, ale jeste jsem nevidel radio zobrazujici datum.

Spotrebni elektronice ale neni pomoci - tu lze tezko preprogramovat - leda vymenit nektere integrovane obvody... no nevim. Videorekordery pracuji s datumy - ten nas je cca pet let stary a nahravani muzu naprogramovat az do roku 2005. Jenze toto jsou by na rok 2000 mela byt pripravena.

Problematikou roku 2000 se podrobne zabyva tato stránka. Jsem prihlasen k odberu jejich occasional newsletter a v poslednim vydani ze 4. dubna bylo nasledujici:

It is commonly stated that the Year 2000 problem arose because of a need to conserve storage in computer memory. In most cases, this is not exactly correct. An eight bit integer can hold any number from 0 to 255, which would allow a programmer to build a system that would work over a 256 year period. The main reason for storing dates using only the last two digits was a desire to conserve columns on the 80 column Hollerith cards that were used to store computer programs and data. (Že není pravda, že problém s dvojciferným rokem vznikl původně z nedostatku paměti, a tak se roky začaly ukládat jen jako dvě čísla.JČ.)

See Peter's "You've got to be Kidding!" article for more details: http://www.year2000.com/archive/NFkidding.html

JaromirV

Velké tajemství britských voleb: nežijeme v demokracii

Peter Jones, Sunday Telegraph, 13. dubna 1997

(Článek, který se mi zdá nesmírně aktuální a zajímavý i pro české poměry. JČ.)

Minulý týden jsem viděl ve vlaku postupně tři lidi, jak si otevřeli deník Guardian, otevřeli ho a vyhodili z něho mnohostránkovou přílohu nazvanou "Volby". Jestliže takto reagují čtenáři listu Guardian, o nichž je známo, že jsou zamilovaní do politiky, dokazuje to, co na tomto místě psal minulý týden Andrew Brown - že jsme se stali hluboce apolitickým národem. V pondělí vypnulo šest miliónů diváků okruh BBC 1, na němž se v pravidelném politickém pořadu vysílal rozhovor s Tony Blairem, a přepnulo na jiný kanál, kde se právě vysílal pořad o starožitnostech.

Co asi působí tyto pozoruhodné reakce? Znudění veřejnosti dvěma stranami, které mají skoro úplně stejný program? Pravidelné ponižování britské vlády nevolenou bruselskou Komisí pro Evropu? Existuje však hlubší a závažnější důvod, proč jsou lidé znechuceni politikou. Stručně řečeno, žijeme-li v zemi, která si řáká demorkacie, vyvolává to v nás určitá neotřesitelná očekávání, z nichž zřejmě nejdůležitější je, že nejsme pouhé papírové postavy: občané mají v demokracii hlas a tento hlas musí být slyšen.

Přesvědčení, že existuje kritická souvislost mezi demokracií a občanským hlasem se datuje od roku 508 před Kristem, kdy celou věc vymyslel athénský Cleisthenes. Demo-kratia znamenala doslova "moc lidu". V nejrozvinutější formě znamenala athénská demokracie, že se všichni athénští občané (tedy všichni athénští občané starší 18 let) scházeli každých devět dní ve shromáždění a rozhodovali o věcech, o nichž dnes za nás rozhoduje parlament.

Téměř všichni výkonní činitelé, kteří měli povinnost plnit příkazy athénského shromáždění, byli volení onou nejdemokratičtější metodou, totiž losováním. Všichni volení činitelé se ze své práce plně zodpovídali národu. Po ukončení ročního funkčního období byla jejich práce velmi přísně hodnocena a pokud se shromáždění pracovní výsledky určité zvolené osoby nelíbily, činitel mohl dostat pokutu, mohl být poslán do exilu anebo dokonce mohl být popraven.

Když tedy byla demokracie vynalezena, demokratia znamenala přesně to, co její jméno. Lidé skutečně měli moc. Ale tento systém existoval jen 180 let - makedonský generál Antipater ho zlikvidova v roce 322 před Kristem - a od té doby nebyla demokracie nikde nikdy obnovena.

Náš systém není původní aténské demokracii nijak příbuzný. Nečiníme žádná rozhodnutí. Politickou moc si politikové žárlivě střeží. Málokdy se musejí poslanci nebo státní úředníci ze svých činů zodpovídat. Náš hlas jako občanů není slyšen. Nicméně se nám neustále tvrdí, že v Británii máme demokracii. Since ne radikální, "přímou" demokracii athénského typu (tvrdí se nám bez důkazů, že by něco takového nemohlo v moderní Británii v žádném případě fungovat) ale že prý je naše demokracie "zastupitelská" - poslanci nás prý "zastupují" v parlamentě.

Je tomu skutečně tak? Vznesme zkusmo několik otázek. Kdo rozhoduje, kdo bude kandidovat ve volbách na poslance? Občané anebo politické strany. Strany. Kdo rozhoduje, jakou politiku budou poslanci realizovat? Občané nebo strany? Strany. Kdo rozhoduje, jak bude poslanec hlasovat v parlamentě - občané nebo strany? Strany.

Jinými slovy, "parlamentní" neboli "zastupitelská" demokracie nezastupuje lidi, zastupuje strany. A jestliže odpovíme, že alespoň volíme poslance, to neznamená, že je náš systém "demokratický". Volby jsou nutnou, nikoliv však dostatečnou součástí demokracie.

Žijeme v oligarchii - vládne nám skupinka lidí. Vzhledem k tomu, že každých pět let těchto 650 poslanců - oligarchů - volíme, žijeme, přesně řečeno, ve volební oligarchii.

To je hluboce znepokojující závěr. Pojem demokracie je tak nedělitelně spojen se západní představou spravedlnosti, že se zdá téměř zradou říci veřejně, čím náš politický systém vlastně je. Je ale důležité zdůraznit, že na oligarchii není nic špatného. Jak by mohlo být? Je to náš politický systém v Británii už dlouhá staletí.

Ve slavné debatě o nejlepší formě Ústavy definuje starořecký historik Herodotos oligarchii jako "volbu nejlepších mužů v zemi, jimž se pak poskytne moc ... je jenom přirozené, že nejlepší lidé vytvoří nejlepší politiku."

Nesnažíme se ve volbách právě o tohle? Historie Západu je historie triumfu oligarchie, nikoliv demokracie.

Jsme v hluboké deziluzi z politiky proto, že si odmítáme přiznat, v jakém systému žijeme. Když si lidé představují, že žijí v demokracii, získají přehnané představy o vlastním významu a začnou mít pocit, že by měli mít právo mluvit do toho, jak se v zemi vládne. Když zjistí, že jejich hlasy neznamenají nic, začnou se rozčilovat a vyhazují ve vlaku z novin volební přílohy.

Je načase, abychom se zbavili falešné představy, že žijeme v demokracii a přiznali si, že žijeme ve volební oligarchii. Měli bychom volit jako naše oligarchy ty osoby, které jsou schopny realizovat nejlepší politiku, a nechat je pak na pokoji, aby ji realizovali. To by nám každých pět let ušetřilo trapné představení, kdy v předvolební kampani začnou najednou politické strany předstírat, že je hluboce zajímají naše občanské názory. Pojmy "důvěra" a "porady s voliči" jsou nedůležité. Potřebujeme kompetentnost.

Jaké oligarchy bychom tedy měli volit? V dialogu Gorgias nám poskytl Platón možné řečení. Předpokládejme, píše, že existuje lékař, který ví, co je zdravé pro děti, a tak jim občas předepisuje lék, který nechutná a jiný doktor léčí děti jen tím, že jim dává bonbóny. Kdyby o tom, kdo má být jejich lékařem, rozhodovala porota dětí, je jasné, kdo by zvítězil a jak katastrofální důsledky by to pro děti mělo. Jinými slovy, možným měřítkem vynikajících vlastností oligarchy je jeho odmítání poslouchat názory široké veřejnosti. Jako děti, které mají rády bonbóny, v Platónově příkladu, masy nevědí, co je pro ně dobré. Oligarchové to vědí, pokud jsou "nejlepšími osobami", které jsou schopny vypracovat a provádět "nejlepší politiku".

Pokud mi však všichni naši aspirující oligarchové říkají, že "mé politické názory jsou totožné s politickými názory všech ostatních" nebo "Důvěřujte mně" nebo "Mohu se na vás obrátit o radu, až budu muset rozhodovat o něčem skutečně obtížném?" mám plné právo se začít znepokojovat, co to je vlastně za oligarchy a zda jsou opravdu kompetentní. A jestli naši oligarchové nejsou odborníky, tak to bychom se raději měli vrátit k demokracii.

Osobně toužím po demokracii. Athénám sloužila vynikajícím způsoberm po dobu180 let, ale od té doby to s ní nikdo už nezkusil. Nyní, kdy volí i ženy, mám daleko větší víru v soudnost shromáždění mých spoluobčanů než v jakéhokoliv oligarchu. A vím, co bychom mohli udělat nynější britské ministryni školství, až skončí její funkční období. (Peter Jones vyučuje klasické řečtině a latině na Newcastle University.)

Následující článek vyvolal v pondělí v Británii velkou pozornost. Přirozeně, jak John Prescott předpovídal, ho intentívně využili k předvolební kampani konzervativci. Zdůraznili, že labouristé prezentuji jen "lži, lži a lži".

Labouristická strana na článek reagovala hněvivě. Zástupce Tonyho Blaira John Prescott napsal Sunday Timesům, že šlo o hrubé zkreslení celé věci. Že prý měl obavy, že zavedení minimální mzdy povede k nezaměstnanosti v roce 1992, ale zkušenost ze Spojených států mezitím dokázala, že tomu tak není. Prescott vyzval Gilla, aby zveřejnil magnetofonovou nahrávku rozhovoru, kerý Gill s ním pořídil. Tak se zatím neví, kdo má pravdu.

Smějí být politikové neupřímní?

A.A. Gill, Sunday Times, 13. dubna 1997

(Gill je vynikající televizní kritik Sunday Timesů. V poslední době ho list začíná používat i jako politického reportéra V neděli otiskl Sunday Times na celou stránku Gillovu reportáž o předvolební návštěvě zástupce šéfa britské labouristické strany v zapomenutém přístavním městě Lowestoft v jihovýchodní Anglii, odříznutém od světa nedokonalými komunikacemi, neexistencí dálnice a pomalým vlakem. Určité pasáže z Gillova článku se mi také zdají aktuální k úvaze pro situaci v ČR. JČ.)

Nezdá se (zástupci šéfa britské labouristické strany) Johnu Prescottovi, že už mají voliči dost politiků vystupujících v televizi? Politikové totiž neustále ignorují otázky, které jsou jim předkládány, a mluví jen o vlastní agendě. Nezdá se Johnu Prescottovi, že to vede voliče k cynismu?

"Do určité míry ano. Ale reportéři v rozhlase a v televizi jsou dnes na politiky daleko tvrdší než dříve. A existují mnohé otázky, na něž se nedá lehce odpovědět."

Proč tohle tedy John Prescott nikdy neřekne veřejně? Prescott se na to na mě zasměje, jak by se zasmál někomu, kdo právě vrazil do kandelábru veřejného osvětlení: "No, to by bylo krásné, že. To by se konzervativcům velmi líbilo. Není možné pořád říkat jenom pravdu. Ne, ne. To nedělá nikdo. Vy přece taky pořád neříkáte pravdu svému šéfredaktorovi?"

Prescott bude překvapen, ale říkám. Není to pro mě problém. Zaměstnává mě. Dal by mi padáka, kdybych mu neříkal pravdu. Vy a já zaměstnáváme Prescotta. A neříkal snad Blair, že hlavním tématem těchto britských voleb je důvěra? Jak můžete důvěřovat někomu, kdo vám neříká celou pravdu.

Prescott: "Nikdy nelžu. Nikdy jsem neřekl vyloženou lež. A někdy musíte být ... no, já vám dám příklad. Ale je to důvěrné, necitujte to."

Vrátím se k tomu později. .(...)

(Gill dále sleduje Johna Prescotta v reportáži městem Lowestoft, až na jeho volební shromáždění. JČ):

Ve projevu, který nyní pronáší extempore, Prescott zvyšuje tempo. Projev obsahuje velmi málo konkrétních faktů, skládá se především z útoků na konzervativce. Prescott kritizuje prolhanost nynější britské konzervativní vlády. Hovoří o všech těch jejich polopravdách, výrocích blízkých pravdě, o upravování pravdy. Je to fascinující. Sám osobně přijal všechny tyto skutečnosti - jak mi o tom vyprávěl ve svém volebním autobuse - za nutné zlo politické kariéry, a nyní to obrátil na hlavu a obviňuje z toho vládnoucí konzervativce. Je to do nebe volající pokrytectví. Jak můžeme důvěřovat vládě, která nám neříká celou pravdu? A pak začíná mluvit o minimální mzdě. Neobyčejně to zdůrazňuje. Křičí, co nejvíce může: musíme mít zákonné ustanovení o minimální mzdě. Musíme, budeme mít minimální mzdu. Obecenstvo začíná spontánně tleskat. Tleská a vstává ze židlí.

V tomto okamžiku vám prozradím, co mi John Prescott řekl důvěrně, abych to nezveřejňoval. Nejprve vám řeknu, proč to dělám. Nesouhlasil jsem, že interview bude důvěrný. Nejsem členem pravidelné novinářské lobby, která takto získává informace v Dolní sněmovně. Možná je to pedantství, ale John Prescott není soukromý občan, který chrání svou rodinu. Je to politik, který chce být v nadcházejících všeobecných volbách zvolen. Když se někdo snaží zamezit tomu, aby nebyly zveřejněny autentické informace, odpírá tím voličům plnou pravdu a odpírá jim tím i schopnost řádně o kandidátovi rozhodnout. Také bych se stal nemorálním společníkem při potlačování této pravdy. Tak nemám pocit viny, že zde zveřejňuji, co mi řekl John Prescott důvěrně.

Příklad , který mi John Prescott dal, aby objasnil, kdy se například nedá na veřejnosti říkat celá pravda, se týkal právě minimální mzdy.

Samozřejmě, řekl mi, v krátkodobé perspektivě by zavedení minimální mzdy vyvolalo nezaměstnanost. To ví každý, pokračoval. A dal mi hypotetický příklad školky, která platí čtyřem zaměstnancům dvě libry na hodinu a kdyby byla zavedena minimální mzda, musela by platit minimálně čtyři libry na hodinu. Je jasné, že by školka musela dva ze čtyř svých zaměstnanců propustit. "Ale to já nemůžu říct veřejně," řekl mi Prescott. "Považte, jak by toho využili konzervativci."

Já ale uvažuju, co by si o tom mysleli všichni ti Prescottovi labourističtí stoupenci. Lidé, kteří v sále dupou a tleskají a vyvolávají jeho jméno. Co by si pomysleli? Budou to právě oni, kteří přijdou o práci, o svou špatně placenou, sezónní, polokvalifikovanou práci v oblastech vysoké nezaměstnanosti. Byli by skutečně tak nadšení, kdyby jim Prescott řekl to, co řekl mně? http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html