| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Tyto Britske listy byly puvodne zamyslene na pondeli, mely vyjit uz o vikendu, kdy jsem byl v Parizi, ale vznikl jakysi technicky chaos, tak vychazeji se zpozdenim az v utery. Omlouvam se. JC
Česká vláda oznámila minulou středu rozsáhlé rozpočtové škrty, dovozní omezení, rychlejší privatizaci a kroky k pročištění burzy. Je to podstatný balík opatření, jehožn cílem je oživit churavějící českou ekonomiku.
Klaus oznámil veřejnosti nejrozsáhlejší hospodářské změny od doby, kdy byl loni v létě znovu zvolen do čela českého státu. Konstatoval, že opatření, která jsou nutná v důsledku dramatického poklesu rozvoje české ekonomiky, jsou "zdravým krokem vpřed".
Klaus také ostře revidoval směrem dolů oficiální předpověď objemu hospodářského růstu na letošní rok, který měl podle dosavadních údajů dosáhnout 5,4 procent."Bylo by velkým úspěchem, kdyby hospodářství vzrostlo alespoň o polovinu původního odhadu, ale je pravděpodobné, že to bude méně," uvedl Klaus.
Některá z nových opatření, včetně dovozních omezení pro spotřební zboží a potraviny a návrch na vytvoření nezávislé regulační komise burzy, jsou ústupem českého premiéra od postoje laissez-faire vůči trhům.
Nejtvrdší změnou je redukce v letošním rozpočtu navrhovaných státních výdajů, ve výši 25,5 miliard korun. Součástí je snížení mezd zaměstnanců veřejného sektoru o 4,2 miliardy Kč. Růst platů nebude smět překročit 7,3 procent, ve srovnání s původním odhadem 11,9 procent.
Podle nových dovozních omezení budou dovozci nyní muset umístit dvacet procent hodnoty zboží po dobu 180 dní na bezúročné bankovní konto, jinak nebude dovážené zboží připuštěno do země. Klaus to charakterizoval, že je to "jako když si kupujete auto: musíte zaplatit depozit a čekat na dodávku automobilu."
Dovozní omezení má zbrzdit nejvíce znepokojující rys nynějších českých hospodářských obtíží: dramaticky se zvyšující účet za dovoz. Nynější rozpočtový schodek běžného účtu dosahoval v roce 1996 8,6 procent hrubého domácího produktu. To je úroveň, kterou považují analytikové za neudržitelnou.
Vláda také připraví do konce příštího měsíce návrhy na další privatizaci bank a jiných firem. Zároveň dosud nejpevněji Klaus přislíbil, že bude vytvořeno nezávislé regulační těleso pro dohled nad krizí postiženou pražskou burzou. Klaus uvedl, že prý ministerstvo financí vytvoří plán na ustavení takové instituce, jakou je americká Securities and Exchange Commission.
Finanční trhy, které byly v minulých dnech neobyčejně nervózní v očekávání stabilizačního balíku opatření, byly těsně před jeho zveřejněním stabilnější. Balík opatření byl zveřejněn až po ukončení burzovního dne.
Původně jsem vůbec nechtěl reagovat, ale Ivan Straka mi dodal "odvahy", neboť jsem si myslel, že v Softwarových novinách pracují odbornici, ale teď se zdá, že je to ve všech papírových novinách a časopisech stejné (což je důvod, proč čtu NP a BL.) (FŠ)
Myslím si, že autor Jaromír Vicari (BL z. 15.4.1997) je novinář, tak do toho trochu nevidí - v tomto bodě má ten trouba z ČSOBky pravdu, ale nemůže pak věřit všemu (jako já nevěřím všemu, co si přečtu na papíře), co mu z naší banky napíší - snad jen pokud jde o zůstatek na účtě. Jak jsme se mohli přesvědčit, žádná (větší) instituce (a banky v prvé řadě) nepřizná, že má s něčím problémy.
Ivan Straka ze Softwarových novin pak v NP ze 17.|4. 1997 tento problém pouze glosoval z pohledu člověka, na jehož PC zastarává software, už když ho instaluje.
Ovšem existují i problémy (data), na které je jakéholi sofware (v souvislosti s rokem 2000) krátké. Každý občan České republiky povinně má psí knížku (neplést si s psí známkou - tu má asi Bart) - myslím tím OBČANSKÝ PRŮKAY. A na něm je kromě jeho čísla (které se mění podle toho, jak často si měníte OP) i číslo, které mi člověk napořád... Ano, BINGO!!! Je to číslo RODNÉ. Toto číslo, které se teď používá snad ve veškerém styku s úřady a institucemi, není, bohužel, na rok 2000 připraveno (můžete se sami přesvědčit) a ani nemůže být přeprogramováno či změněno v cokoliv jiného, to by nastal pěkný zmatek ve všech našich databázích - toho bych se nechtěl dožít - proti tomu by byla Vodičkova sociální reforma procházkou rajským sadem.
Laikovi to může připadat jako prkotina, jenže jak ten hloupý počítač pozná, že se ten člověk narodil v roce 2000 a ne v roce 1900 a naopak? Jak na sociálce poznají, že ten člověk je důchodce požehnaného věku a ne malé dítě a náleží mu důchod a ne příspěvek na dítě /nebo jako to Vodička pojmenoval) - a naopak?
Hmatatelný problém, o kterém vím (a který se zatím neřeší) je rovněž s naší chudinkou - Burzou cenných papírů - protože rodné číslo je identifikační číslo účtu akcionáře, kterých máme v naší republice požehnaně (zatím se - z tohoto pohledu bohužel - nepodařilo všecko rozkrást a odvézt do ciziny). Mohou nastat problémy s obchody a se zřizováním účtů, atp. Náhoda je totiž blbec (jak nás poučují Murphyho zákony, zákony schválnosti, které se v oblasti výpočetní techniky projevují obrovskou silou).
Ono se totiž nejedná o tom, upgradovat programy na pár pécéčkách, ale upgradovat programy, jejichž jádro se neměnilo několik let - většina bank i například Burza cenných papírů totiž pracuje na systémech AS/400 a tam upgrade, pokud se jedná o tak zásadní věc, znamená několik měsíců tvrdého testování. Proto si myslím, že se toho v Británii bojí, protože tam se počítače nezačaly pořádně rozvíjet s pádem železné opody, jak u nás, ale ve větších firmách a ve státní správě pracují počítače (většinou ne PC) - ty slouží na korespondenci a jako terminály) spolehlivě několik desetiletí, přičemž se mění staré a přidávají zcela nové moduly, popřípadě se programy jenom implementují na jiné (modernější) prostředí, přičemž osvědčená "filosofie" software zůstává zachována.
Zkuste se, páni novináři, zeptat na Burze cenných papírů, samotného by mě zajímalo, jestli si budou také hrát na slepou bábu...
"Stát, ať je jakkoliv mocný, nedokáže způsobit, aby si byli lidi sobě navzájem rovni, ani z nich neudělá lepší lidské bytosti. Jediné, co může stát učinit, je zacházet se všemi občany rovným způsobem a usilovat o to, aby veškerá jejich svobodná činnost směřovala k všeobecnému, společnému dobru. Doufejme, že po století, jemuž dominoval fašismus a komunismus, je toto poučením, které jsme si dobře uvědomili. Při vstupu do jednadvacátého století se musíme snažit posílit naši demokracii jako zdroj svobody i společenské spravedlnosti, aby se nestalo, že by ji znevýhodnění občané znovu odmítli."
Toto jsou závěrečné věty rozsáhlé historické studie s názvem Tragédie jednoho národa, A People's Tragedy, jejímž autorem je Orlando Figes, která vyšla v londýnském nakladatelství Jonathan Cape a která letos v březnu získala v Británii literární cenu knihkupectví W. H. Smith.
Orlando Figes napsal historii ruského národa od rozkladu carismu v posledním desetiletí minulého století, až do doby, kdy brutální diktaturu nepříliš odlišnou od carismu obnovil ve dvacátých letech našeho století J.V. Stalin.
Kniha je výsledkem autorova dlouhodobého studia v archívu Říjnové revoluce a v archívu ruské komunistické strany v Moskvě. Figes se v Moskvě spřátelil s místními archiváři a tak získal přístup k hrůzné, avšak fascinující pokladnici dosud neznámých historických zdrojů.
Figes napsal historii, plnou nesmírně živých, osobních příběhů. Například tento:
V roce 1917 se chystali bolševici zahájit jednání s vítěznými Němci. Rozhodli se s sebou z propagandistických důvodů vzít zástupce ruských dělníků, vojáků, námořníků, rolníků a žen. Cestou na na Varšavské nádraží v Petrohradě si uvědomili, že nemají zástupce rolníků. V ulicích před nádražím si všimli vousatého starce, který se chystal na cestu do rodné vesnice. Nabídli mu, že ho svezou domů automobilem, namísto toho ho ale odvezli do Brest-Litovska, kde se účastnil jednání s německým knížetem Ernestem von Hohenlohem o budoucnosti Ruska a světa.
Figes využívá v knize celé řady dobových pozorovatelů. Jedním z nich je například spisovatel Maxim Gorkij. Měl dvojaký vzah k Leninovi, naplněný nenávistí i sympatiemi. Gorkij Lenina kritizoval za jeho vraždy a za jím vyvolaný útlak, přežil hrůzy hladomoru v Petrohradě a utekl do zahraničí, ale nakonec se vrátil a dal své služby k dispozici Stalinovi, který ho velmi pravděpodobně nechal zavraždit.
Podle tradiční levicové verze byl Lenin zrazeným idealistou, jehož revoluci posléze zneužil a zničil Stalin. Pravicoví historikové zase zdůrazňují reformy, které probíhaly za vlády posledního ruského cara. Má z toho vyplývat, že kdyby nebylo bolševiků a určitých neblahých událostí za první světové války, v Rusku by prý zřejmě vznikla demokracie západního typu.
Figesův přístup je odvážnější a spíše nepolitický. Figes píše otevřeně o antisemitismu carského režimu, o jeho brutalitě a nezměrné hlouposti. Ruští demokraté a liberálové byli z lidského hlediska lepší než představitelé carského režimu, avšak byli naprosto nekompetentními politiky. Srovnávali ruskou revoluci s francouzskou revolucí z roku 1789 a všechno dělali špatně. Kerenský byla napoleonská komická figura, bělogvardějští generálové byli neschopní a Lenin, byl krutý netvor s vysokou inteligencí.
Figes je přesvědčen, že Lenin se už nikdy nebude znovu moci stát idolem západních levicových intelektuálů, vzhledem k tomu, že nyní začínají být zveřejňovány, na základě dokumentů v ruských archívech, v plné verzi jeho hrůzné názory a jeho děsivá role.
Nejradikálněji nová je Figesova kniha v tom smyslu, že líčí jako hlavního protagonistu své vlastní tragédie samotný ruský národ. Obyčejní ruští občané páchali s nadšením protižidovské pogromy, masakry, zvěrstva občanské války, aktivně a s radostí se účastnili na rudém teroru. Když Rusko postihl hladomor, bez okolků se stali kanibaly a zabíjeli a jedli děti. Obrovská míra krutosti na ruském venkově, touha ruských venkovanů mstít se drsně na každém při každé příležitosti, jejich nadšení pro autoritářské vládce - to jsou neustále se vracející témata ve Figesově osmisetstránkové knize.
"Ústředním nástrojem ruské revoluce bylo nezměrné násilí," konstatuje Figes. Figes vidí velmi silné a velmi varovné paralely mezi Ruskem roku 1917 a Ruskem, které vzniklo po roce 1991 od pádu komunismu. V roce 1917 i nyní se zabývá ruská politika hlavně tím, jak být proti určitým lidem, proti určitým myšlenkám - proti Kerenskému, proti menševikům, proti Jelcinovi, proti Zjuganovovi - ruská politika většinu není pro něco konstruktivního. "Rusko je, jak se zdá, neschopné vytvořit stabilní demokratickou a občanskou politiku, která by se nestala obětí korupce a která by nevedla k odcizení obyčejných lidí."
V roce 1917 i v roce 1991 vedl pád starého režimu v Rusku k naivním a vysoce optimistickým představám o budoucnosti. V roce 1917 byly výrazy "socialismus" a "demokracie" magickými slovy. Všechni euforicky věřili, že se Rusko stane nejsvobodnější demokracií na světě, bude okamžitě západní zemí, všechno bude lepší, lidi budou bohatší, přestanou pít a přestanou bít své manželky. Totéž věřili Rusové v roce 1991.
A pak přišel v Rusku, stejně, jako nedávno v Albánii, obrovský šok z autentické skutečnosti. Byla to zrada. Figes se staví kriticky k selhání Západu, který neposkytl pravou pomoc v pravé chvíli. Rusům se mělo podle Figese pomoci zachovat sociální stát a opatrně, postupně budovat demokracii. Namísto toho vyslali Margaret Thatcherová a Ronald Reagan do Ruska monetaristy, kteří tam kázali, že Rusko potřebuje masovou nezaměstnanost a hospodářský program šokové terapie.
"Ano, Západ to zkazil," konstatuje Figes. "Potíž je, že politologové ani ekonomové většinou nemají historické znalosti. Západní poradci neměli vůbec tušení o pohnuté ruské kulturní historii. Neočekávali tak obrovsky zápornou reakci, kterou by býval dokázal předpovědět historik."
Západní odborníci na Rusko přecenili jeho schopnost reformy. Co je tedy z celé věci hlavním poučením? Životně důležitá role historiků. Měli bychom si více všímat lidí, kteří tráví věky ve špatně organizovaných archívech, studují jednotlivé životní příběhy a vytvářejí z nich obecné svědectví o určité éře.
Figes v závěru knihy varuje, že v zemích bývalého Sovětského svazu demokracie asi nevznikne. "Vakuum po rozkladu komunismu nyní naplňuje autoritářský nacionalismus - jeho násilná rétorika, volání po disciplíně a po pořádku, hněvivé odsudky nerovnosti, kterou vyvolal vznik nového kapitalismu, xenofobní odmítání Západu - to všechno je přejímáno z bolševické tradice. Stíny roku 1917 v Rusku stále ještě žijí."
Další - docela podivně aktuální - článek Jaroslava Teplého z Holandska, který před časem vyšel ve švýcarském časopise Polygon. (JČ)
Po ponekud svérazném vyjádrení duvery vlade v parlamentu se otvírá období "spolupráce" oposice (rozumej CSSD) s mensinovou koalicní vládou, spocívající prevázne v tom, ze jak vládní strany tak i CSSD budou predevsím manévrovat a peclive sledovat vyvoj situace a hledat pro ne nejvýhodnejsí okamzik pro vyvolání nejaké krise, po které by následovaly nové volby, z nichz by chtely vítezne vyjít. CR se tedy stala politicky videno normálním demokratickým státem; znamená to ovsem, ze takový normální demokratický systém poskytuje dobrou základnu pro príznivý rozvoj národního hospodárství ve velmi specifickém prípadu jeho úplné prestavby? Koalicní vláda resení tech nejobtíznejsích problemu v národním hospodárství proste odsunula, pro V. Klause je transformace skoncena a takové malickosti jako je na pr. restrukturalisace prumyslu musí vyresit trh sám. Podle neho, jak se vyjádril v rozhovoru s casopisem Business Weeek (20.9.1993), je potrebí udrzet základní consensus pro reformu; neví, jakým smerem ci v kterém oboru se bude ceská ekonomika rozvíjet a ani se o to nestará, to je vecí trhu, podniku a managementu. Rozhodne je proti staromodní prumyslove politice, která je m.j. velmi drahá a dá se o ní uvazovat jen ve zdravých a nikoliv v nemocných a nestabilních ekonomikách.
Restrukturalisace muze být pro leckoho dosti abstraktní pojem. Muzeme její potrebu zjednodusene ilustrovat na pr. názorem reditele Skodovky L. Soudka, podle nehoz je produktivita 4 az 5krát nizsí nez na západe; londýnská poradenská firma Independent Strategy dokonce soudí, ze produktivita merená výkonem na pracovní hodinu je stále jeste 20% pod predlistopadovou úrovní (Business Central Europe 7/8, 1996, Joe Cook: "Past glory, shaky future"). Nekteré instituce vládou miliardovými injekcemi tolik hýckaného financního sektoru jsou na tom mozná jeste hure.
Predák CSSD M. Zeman jakousi prumyslovou politiku v programu má ve forme ruzných druhu podpor nejen prímo pro podniky, ale i pro výzkum a skolství, ale ten, jak se zdá, mlcky a bezduvodne predpokládá, ze uvnitr podniku a institucí je vse v porádku. Ovsem má-li se Skodovka dostat na západní úroven, znamená to, ze bude musit zjednodusene receno zvýsit obrat ctyrnásobne nebo snízit pocet zamestnancu na jednu ctvrtinu ci nejakou kombinaci obou faktoru. Zvýsení (prodejné) produkce v takovém merítku je v dohledné dobe velice nepravdepodobné, redukce poctu zamestnancu naopak teoreticky snáze a rychleji realisovatelná, ovsem sociálne delikátní a pro levicovou stranu politicky tezko únosná. Mimo to zjevne hrozí nebezpecí, ze by se ruzné podpory mohly zmenit na financní príspevky ruzným "klanum" ci neschopným managerum se známostmi, udrzujícím si jen své mocenské posice, a v podstate by byly jen pokracováním socialistické predlistopadové politiky subvencování exportu bez ohledu na jeho efektivnost. Dosáhnout consensu pro nejaké energické resení v dané situaci je prakticky vyloucené, nejen pro tezko prekonatelný antagonismus obou politických "leaderu" ale i proto, ze demokratický rezim obecne není proste zpusobilý pro nejaký rázný zásah.
Zajímavé argumenty pro to uvádí Karen Pennar se svými kolegy v clánku "Is democracy bad for growth?" v casopisu Business Week 7.6.1993. V dnesní dobe prý velmi dobre prospívá kapitalismus bez demokracie, jak je videt v nekterých asijských státech, a naopak demokracie nezarucuje vedoucím svetovým prumyslovým zemím rust. Výsledky studie J.F.Helliwella z University Britské Columbie, zalozené na analyse ekonomických výsledku 100 zemí v letech 1960-1985 prý potvrzují názor, ze v krátkém termínu autoritativní vlády, které poskytnou obcanum "ekonomická práva", mohou dosáhnout velmi dobrých výsledku. Na druhé strane existují silné náznaky, ze (ekonomický) rust vede k demokracii, hlavne proto, ze jakmile se obohatí malá cást obyvatelstva, zacne se domáhat zbytek spravedlivého podílu na prosperite, coz vede se soucasne probíhajícím zvysováním podílu vzdelaného a kvalifikovaného obyvatelstva k demokratisaci. Skolským príkladem je Jizní Korea, jejíz prísný autokratický rezim stanovil prostrednictvím Ekonomického plánovacího úradu cíle pro hospodárský rust a prumysl behem posledních 30 let , takze v polovine osmdesátých let mela zeme uz velmi silnou prumyslovou základnu, ale také drakonické protiodborové zákony. Nepokoje v cervnu 1987 pak znamenaly zahájení demokratisacního procesu, který probíhá dodnes, kdy je na poradu vykorenení korupce.
Nám mnohem blizsí je ovsem príklad Chile, jediné zeme s hlubsími demokratickými tradicemi v jizní Americe. Po socialistickém experimentu presidenta Allendeho prevzala moc armáda pod vedením A. Pinocheta a byly zahájeny dalekosáhlé ekonomické reformy, jejichz vypracování a provedení nesveril Pinochet svým dustojníkum, nýbrz chilským obcanum vyskoleným na nejlepsích amerických universitách, kterí po startu radikální reformy ve stylu Chicagské university presli na hybridní systém zabranující nekontrolovanému prílivu "horkých" spekulativních penez ze zahranici a naopak podporujícímu prímé investice do chilského prumyslu a také na rízení kursu chilského pesa, aby udrzeli smenný kurs vzhledem ke "kosi" dollaru, nemecké marky a yenu na konkurencní úrovni. (Business Week 22.5.1995, S.Jackson, J. Pearson:"Chile's strategy for all seasons") Reforma byla ovsem velmi drsná, na pr. textilní prumysl prý zmizel pres noc, nezamestnanost dosáhla v kritické dobe az 22%, nicméne se zdá, ze to nejhorsí má Chile uz za sebou. Solidní hospodárský rust, prebytek obchodní bilance, rostoucí hodnota meny, rust dlouhodobých investic, rust úspor obyvatelstva, pensijní fondy prispívající k rozvoji kapitálového trhu, sporivá vláda a prebytkový rozpocet jako positivní cast bilance stojí ted proti faktu, ze tretina obyvatel stále jeste zije v chudobe. Rozptýlení blahobytu i na tyto vrstvy obyvatel povazuje ted chilský ministr hospodárství za hlavní úkol a podmínku pro trvalý úspech. Vetsina obyvatel ted zpetne uznává, ze reforma vnucená zemi zeleznou rukou A. Pinocheta byla správná. Ale ani theoretikové nezustávají pozadu. Na Mont-Pelerinské konferenci ekonomu koncem roku 1991 v Praze dával profesor G.S. Becker za príklad úspesné výstavby ci prestavby národního hospodárství Jizní Koreu, Taiwan a Singapur - ani jedna z techto zemí se v té dobe nevyznacovala zrovna príkladnou demokracii politickou ba ani cistým systémem liberálním. Becker nedávno (Business Week 6.5.1996) znovu podtrhl primární význam ekonomické svobody pro hospodárský rust, pri cemz priznal, ale bagatelisoval vládní intervence ve jmenovaných zemích. Názorne se vyjádril jeho kolega (oba jsou nositelé Nobelovy ceny) Milton Friedman: "Hong-Kong jasne demonstruje, jak kombinace ekonomických a obcanských svobod nabízí nejlepsí prílezitost pro hospodárský rust a prosperitu...Demokracie je spatne definovaný pojem... plete dohromady obcanské svobody jako svobodu slova ci shromazdování s politickými svobodami, jako je volební právo...rozdíl je zásadní: kdyby byl Hong-kong získal také politickou svobodu, byl by se dal cestou Indie, Ghany ci jiných bývalých britských kolonií, kde bylo pouzito politických svobod k vyhlásení zákonu, které stojí v ceste uzívání civilních a ekonomických svobod..."(Business Week 7.6. 1993)
Nezbytnou podmínkou úspechu autoritativního rezimu v období hospodárských reforem je nepripustit korupci a ochota nositele ci nositelu moci se té moci v rozhodujícím okamziku vzdát. To se mozná podarí v Chile a pravdepodobne podarilo v Singapuru, kde pan Lee po odchodu ze svého mocenského postavení nemusel vzít nohy na ramena a je stále vázeným obcanem. Podle posledních zpráv ovsem tomu tak uz není u nekolika státu jihovýchodní Asie, jejichz vedoucí osobnosti zacínají praktikovat privatisaci do rukou svých prívrzencu ci oblíbencu nebo i rodinných príslusníku.
A co u nás doma? Pozde bycha honiti reknete a mate do znacné míry pravdu. V Ceské republice bylo jiz dosazeno politického rozvrstvení odpovídající pomerum v predválecné první republice. Vládnout tedy bude muset vzdy jen nejaká koalice, ovsem - na rozdíl od první republiky - na pozadí nedoresených velkých problému v národním hospodárství. Od politiky muzeme ted ocekávat drobné kroky a krucky, koalicne-oposicní manévrování, záplatování, ale na potrebný koncepcní energický zásah do ekonomiky to v tomto okamziku nevypadá a to neslibuje nic dobrého.
V záplavě negativních zpráv o potížích české ekonomiky probleskuje alespoň jedna z mála příznivých - chlouba české kultury a architektury, Obecní dům v Praze, bude po několikaleté rekonstrukci otevřen.
Svůj nový život má začít slavnostním otevřením 28. dubna a "dny otevřených dveří" od 30.4. do 1.5. 1997. V této době se tu rozběhne na plné obrátky kolotoč nejůznějších akcí. V několika restauracích Obecního domu budou hrát populární hudebníci (např. Havelkův Originální pražský synkopický orchestr). Návštěvník se bude moci po Obecním domě pohybovat samostatně, mimo jiné si prohlédne výstavu starých automobilů.
Rekonstrukce začala v prosinci 1994. Z hlediska uměleckých prací byla rozsáhlejší než oprava Národního divadla a Rudolfina dohromady. Náklady dosáhly částky 1,7 miliardy korun. Na opravě se podílelo přes 200 subdodavatelských firem. Například rámy oken se nevyměňovaly, ale restaurovaly. Práce byla tak náročná, že vzniklo Sdružení firem pro rekonstrukci Obecního domu, kde je hlavním garantem česká firma PSJ Jihlava. Mezi největší subdodavatele patřil Metrostav. Podniky se prací na Obecním domě chlubí, považují to za prestiž, protože Obecní dům je kandidát na světovou památku UNESCO a většinu oprav provedly české společnosti.
Obecní dům vyl postaven v letech 1905 - 1912. Důvodem bylo, že česká kultura byla vytlačována z Václavského náměstí a z Příkop. Z Obecního domu byla vyhlášena samostatnost Československa. V padesátých letech Obecní dům chátral, uvažovalo se dokonce o jeho zbourání.
Dnes se má stát kulturním střediskem. Plánuje se pronájem části prostorů obchodníkům (značkové sklo, oděvy, galerie). http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html