| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Jak už se v tomto Neviditelném psu referovalo, v nedělní televizní Debatě si prý nechtěl Václav Klaus sednout ve studiu ČT před kameru s Milošem Zemanem, posléze se uklidnil.
Dostala se k nám informace, že si ale Klaus už vůbec odmítl sednout do studia s ekonomem Milanem Zeleným, který vyučuje na jedné americké univerzitě.
Aniž bych se kladně či záporně vyjadřoval k názorům pana profesora Zeleného, konstatuji, že určují-li politikové, s kým si jsou ochotni sedat před televizní kameru, je to pro demokracii nesmírně neblahý vývoj. Jistě, k pokusům o takovéto lobování a nepřípustné ovlivňování práce sdělovacích prostředků dochází všude, často se o to pokoušejí i britští politikové.
Jedinou nápravou je, že se takovéto pokusy o manipulaci musejí zveřejnit. Ota Černý měl v té Debatě říct, "a pane premiére, jaké to zastáváte demokratické názory, když jste nám odmítl jít do studia, pokud tady bude sedět profesor Zelený".
Když se tento politický nátlak a tato politická manipulace nebude zveřejňovat, televize přijde o veškerou svou nezávislost. Čím nezávisleji se budou televizní novináři vůči politikům profilovat, tím více si jich budou politikové vážit.
Jaroslav Plesl napsal v nejnovějším čísle (17/97) časopisu Týden velmi dobrý článek o tom, že Vladmír Železný ze společnosti Central European Media Enterprises kupuje většinový podíl v televizi Prima. Článek bohužel není na síti.
Cituji z něho pár řádek:
"Jednání parlamentní mediální komise začalo minulý čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne. Železný svůj záměr odkoupit podíl v TV Prima oznámil poslancům o dvě a půl hodiny později a z parlamentu okamžitě odešel. Podle účastníků zasedání nastalo v jednací místnosti zděšení. Poslanci se po odchodu Železného chopili mobilních telefonů a začali obvolávat příslušné stranické sekretariáty. "Horká novinka" pak vyvolala v parlamentu hádku mezi zástupci jednotlivých politických stran, ušetřeni nezůstali ani přítomní členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, orgánu, který má dohlížet na dodržování zákona při využívání státních licencí. Všichni se navzájem začali obviňovat z odpovědnosti za vzniklou situaci. Podle nejmenovaného přímého účastníka jednání si totiž poslanci uvědomili, že Vladimír Železný získává koupí TV Prima téměř neomezenou moc nad soukromým televizním vysíláním v České republice."
(...)
(Jaroslav Plesl)
Velmi by mě zajímalo, zda se čeští poslanci budou dále hašteřit, zatímco bude podnik Central European Media Enterprises dále posilovat svůj politický a ekonomický vliv v ČR.
Z Pleslova článku vyplývá, že mezi poslanci existuje určitá bezradnost, co dělat: kdyby se prý Nově odebrala okamžitě licence, vzbouřil by se národ, který, mesmerizován, TV Nova sleduje.
Vždyť ale řešení, která se naskýtají, je mnoho. Opakuji:
(a) Byl-li porušen transferem licence od CET 21 do podniku CME zákon, bylo by možno podniku CME licenci odebrat z praktických důvodů do určité lhůty, řekněme do roka, do dvou let, atd. Mezitím by bylo možno na provoz Novy vypsat mezinárodní konkurs. Poté, co byl její obchodní úspěch prokázán, to by parlament viděl, jak obrovský zájem by o provozování Novy byl mezinárodně, a kolik by za licenci byly mezinárodní TV společnosti české vládě ochotny zaplatit.
(b) Nebo by se licence podniku CME odebírat nemusela, ale skutečnost, že byl porušen zákon, by opravňovala parlament, aby podniku CME vnutil nové, přísné provozní podmínky. Mohl by například vyžadovat tvrdé peníze za nové udělení licence (tak, jako Maďaři, kteří chtějí za udělení celoplošné licence asi 50 miliónů dolarů). Nebo by parlament mohl zavést taková opatření, aby bylo vysílání pluralitní. Například by mohl udělat licenci k vysílání zpravodajství na Nově jinému subjektu, třeba agentuře Reuter, která by to jistě ráda dělala.
(c) Prostě, to, že byl zcela zjevně porušen zákon, otevírá českému parlamentu velké možnosti. Udělaly se chyby, ale může se znovu začít od začátku. Jen by bylo zapotřebí si nyní sednout a věc řádně rozvážit, pokud možno ve spolupráci se zahraničními odborníky, třeba zrovna z britské Rady pro komerční televizní vysílání Independent Television Commission, které mají s rychle se měnící sférou televizního vysílání velké zkušenosti. (O jejich nejnovější zprávě o britském komerčním TV vysílání, zveřejněné v úterý 22.4., budu psát ve čtvrtek.) (JČ)
Zajímavé články, týkající se českých telefonních sítí (což do jisté míry souvisí s Internetem, protože většina normálních lidí - ne firem - je napojena k providerovi tzv. komutovanou = telefonní linkou) jsou na těchto stránkách.
Linky jsou následující: http://www.mobil.cz/mobilnews/telsource.html.CP1250
http://www.mobil.cz/sluzby/drby/970416.html.CP1250
Uvažuju, proč se pořád nemůžu shodnout s Ivanem Strakou. Píšeme oba o zástupných věcech, ve skutečnosti však jde o něco daleko odlišného, v čem vzniká konflikt. Přemýšlím, v čem to je.
Ivan Straka mi napsal tento dopis, s jehož zveřejněním souhlasí:
Vazeny pane,
jste nepochybne zdatny kompilator cizich zdroju a dobry komentator, ale
kvantitou casto nahrazujete absenci kvality, uz pro siri Vaseho zaberu. Mate
tendenci klast znepokojive otazky i v pripadech, ktere nejsou ani zdaleka
tak zavazne. Kdybyste sledoval problem roku 2000 nejen podle kompilatu
kompilatu, vedel byste, ze jednak se to uz delsi dobu resi a jednak, a to
hlavne, je to obrovsky kseft. Takze: pocitacove firmy na jedne strane uz
leta nabizeji a prodavaji reseni pro tuto situaci (a verte, ze armada a jine
strategicke obory tak cini jeste dele), na strane druhe nepochybne vitaji
clanky jako pisete Vy a jini panove, ktere citujeje, nebot nejisty zakaznik
je nejlepsi zakaznik. Velke firmy tento problem take resi, pokud
nepripustime, ze maji vedeni padle na hlavu.
Ja jsem netvrdil, ze rok 2000 neni zadny problem, ja jsem netvrdil, ze je co do jazykove stranky vsechno v poradku. Ukazte mi, kde! Jen jsem shrnul ton Vaseho psani a vyzdvihl - nikoli vybral - ono straseni, navic nepodlozene. Vy jste zase ignoroval moje argumenty tykajici podstaty problemu a opominul to, ze reseni pro rok 2000 se uz davno nabizi. To je klasicka manipulace s fakty, stejne jako Vas citat z knihy The Millenium Bomb o tom, ze "problem roku 2000 bude pravdepodobne pro americkou armadu katastrofalni". Ten clovek bud nevi, o cem mluvi, a pak by mel byt z armady okamzite vyveden, nebo to tak je, a pak by mela byt americka armada okamzite rozpustena. Pravda je patrne opet ve financni strance cele veci. Armady celeho sveta spolu s urednickou vrstvou budou strasit a strasit obcany a vlady, jaka ze to zavladne apokalypsa, aby mohly pozadovat vice a vice penez. Delaji to tak odjakziva a delat to prirozene budou i nadale, je jim to vlastni. Timto polemiku na tema 2000 neotviram, ale koncim.
V pozdějším mailu Ivan Straka připomíná, že ještě tento týden vyjde na Psu odborná analýza celé věci. Pokud tomu tak bude, jsem rád, že jsem k jejímu vzniku přispěl.
Ivan Straka se myslím dotkl jádra celého problému hned začátkem svého dopisu. Píše: "Jste nepochybne zdatny kompilator cizich zdroju... ", atd.
Ano, téměř každý den zpytuju své svědomí, jestli není zbytečné dělat, co tady dělám, a co vlastně dělám svým způsobem už celá léta. Programově jsem se rozhodl už před lety, když jsem viděl ten obrovský rozdíl v množství běžně přístupných informací, debat a faktů na Západě a v Československu a podstatný rozdíl v etosu a filozofii obou světů, o tom západním světě a jeho postojích informovat a přispívat tak ke konfrontaci názorů.
Mnoho z toho, co tady píšu, je skutečně eklektické. Jsem totiž přesvědčen, že je daleko cennější, zprostředkuji-li lidem to, "o čem se mluví", sortiment nejrůznějších názorů a myšlenek, než abych jim vnucoval jen své z prstu vycucané názory. Většina toho, co tady píšu v komentářích, je také založena na společenském konsensu platném v Británii. Před časem jsem popisoval v závěru článku zveřejněném v jedenáctém čísle časopisu Kmit, jak takový konsensus v západních zemích vzniká (článek je k dispozici zde) -už tehdy se mailem ozval Ivan Straka s protesty.
Už jsem se zmiňoval v předcházejících Britských listech, že se mi zdá únavné kritičnost přehánět: že v některých případech je dlouholetou praxí prověřeno, jaký přístup je nejužitečnější, že je plýtváním energie objevovat kolo. Možná je ale tento přístup arogantní.
Je zajímavé, že my na Západě jsme si skutečně zvykli pod vlivem probíhajících debat ve sdělovacích prostředcích naši kritičnost směřovat jen k určitým vybraným cílům. Málokdo by například debatoval v Británii o tom, zda je nutné přísně regulovat kapitálový trh, atd. Přijatých skutečností, o nichž se nediskutuje, je mnoho. Začne se o nich mluvit teprve, když začne být zjevné, že přijatý konsensus přestal stačit.
Součástí tohoto všeobecně přijímaného "konvenčního vidění", které napadá Ivan Straka, je i jistá míra důvěry prokazovaná solidním sdělovacím prostředkům s dlouholetou dobrou pověstí. Jsem si vědom, že se v ČR musí člověk dívat kriticky na všechny druhy informací, nicméně desetiletou denní četbou listu Financial Times vím, jaký standard mohu od tohoto listu čekat a že je nanejvýš pošetilé napsat, že zdůrazňuje určitý problém (problém počítačového data v roce 2000) protože snad chce čtenáře znejistit a podnikatelsky je manipulovat, aby na řešení problému vydali hodně peněz.
(Podobně se jeví trochu pošetilé, když Ivan Straka zpochybňuje oficiální varování britské vlády v této věci a klade ho také na rovinu podnikatelské manipulaci.) Po letech čtení FT vím velmi dobře, jaké jsou nedostatky tohoto listu, neetická manipulace v podnikatelském zájmu určitých firem to však určitě není, ujišťuju vás, něco tak hrubého a primitivního by list zničilo.
Není ovšem vyloučeno, že se i novináři s vynikající pověstí, i britská vláda, i Britská počítačová společnost, mohou seknout. V tom případě se se svou kritikou prosím obracejte také přímo na zdroj, internetové hyperlinky na FT i na stránky, zabývající se problémy roku 2000, jsem uvedl. Můžete napomoci celosvětové diskusi.
Já pouze na problémy upozorňuju, připomínám ta témata, o nichž se mezinárodně mluví. Lidi mi za to občas nadávají, jako že jsou to názory moje.
Totéž se týká problému eutanázie. Rozhovor s odbornicí na problematiku eutanázie z Asociace britských lékařů jsem zde zveřejnil jako doplňující informace k věci, nikoliv jako jediné možné řešení, jak text přijal Ivan Straka. Na celou složitou věc nemám názor, kromě toho, že je ji nutno nějak zákonně regulovat a v Británii oficiálně přijatá argumentace Asociace britských lékařů se zdá být nejpřesvědčivější z mnoha nedokonalých variant. (Ivan Straka píše, že mu o vytvoření zákona o eutanázii nejde, jen o včlenění práva na smrt do Listiny práv a svobod, aby měl občan právo pomoci sehnat sebevrahovi k sebevraždě prášky. Toto právě, argumentují britští lékaři, by prý vedlo k rychlému odesílání starých lidí na smrt - mnohdy možná proti jejich vůli. - Jak by mohlo být včleněno právo na smrt do Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo konkrétně rozpracováno zákonem o eutanázii? Vždyť by z toho vznikl bez zákona o eutanázii, přesně definujícího jednotlivé kroky a postupy, naprostý protiřečící si právní chaos?)
Myslím si, že reakce pana Vojtěcha Kmenta na Strakův původní článek byla přesná. Jádro věci totiž asi je právě Strakův "spontánní ultraliberalismus". V důsledku snad zkušenosti s komunismem odmítá Ivan Straka asi jakékoliv předem dané etické či filozofické mantinely, musí si všechno definovat úplně znovu od začátku. To některé z nás možná (neprávem?) irituje, protože se nám zdá, že je destruktivní úplně od základů rozvorávat něco, o čemž na základě dlouholeté praxe pozitivně víme, že to funguje. Ovšem tato zkušenost je nepřenosná. (Viz výše zmíněný primitivní příklad o nutnosti dozoru nad kapitálovým trhem, nebo o nutnosti zajistit, aby na základě mechanismu volného trhu neovládla komerční televizní vysílání v ČR monopolem jediná zahraniční instituce. K čemuž se třeba parlament v ČR dopracovává až postupně.)
Zveřejnění dlouho očekávaného "balíčku ekonomických opatření" nás nenechává na pochybách, že česká vláda chce vytvořit dojem, že bere nynější hospodářské těžkosti vážně. Ve skutečnosti však dokument není podstatnou změnou dlouhodobé strategie vládní hospodářské politiky. Zdá se, že to je vlastně jen oznámení rozpočtových škrtů, změkčených několika stránkami návrhů, jejichž účelem je přesvědčit veřejnost, že existuje promyšlená hospodářská politika.
Ve skutečnosti však je většina těchto návrhů pouze opakováním praxe, která je už součástí vládního programu. Tam, kde balíček opatření obsahuje opravdu nové prvky, jako například tam, kde se hovoří o roli Fondu národního majetku, který by měl brzdit růst mezd, je obtížné určit, jak vážně je možno tyto nové prvky brát.
Autoři dokumentu přiznávají, že si nejsou jisti, do jaké míry je dokument, který vypracovali "výrazem kontinuity či pouhé změny (nebo korekce) či dokonce zvratu dosavadní hospodářské politiky a celého konceptu transformace." Hned o dvě věty dál prohlašují, že i nadále existuje kontinuita "všech základních postupů a priorit," i když posléze přiznávají, že cíle minulé politiky jsou nyní "v mnohém protichůdné a nejsou v krátkém období plně realizovatelné".
Za tím se skrývá implicitní dvojznačnost, která je důvodem nynějších potíží českého hospodářství. Václav Klaus i nadále připisuje pokles hospodářského růstu opatřením, která přijala v roce 1996 ČNB, aby omezila inflaci. Dokument se náznakem zmiňuje o tom, že je zapotřebí hlubší analýzy chaotické struktury majetkových práv, špatné regulace kapitálového trhu a nízké úrovně platební disciplíny mezi podnilky. Všechny tyto nedostatky jsou důsledkem transformační politiky a privatizační metody, kterou prosazoval tak silně Václav Klaus jako federální ministr financí a posléze jako ministerský předseda České republiky.
A opět: vládní dokument zaujímá jen nejednoznačné stanovisko ohledně doby, kdy vznikly nynější hospodářské potíže. Dokument hovoří o "relativně vysokém ekonomickém růstu" v období let 1993-1996 (přičemž v roce 1993 HNP poklesl o 0.9 procent!), ale připouští, že tendence vůči rostoucímu obchodnímu deficitu se stala "hlavním ekonomickým problémem posledních dvou let". Tento výrok je důležitý. Klaus zastává názor, že hospodářská transformace byla úspěšná a jen je zapotřebí několika dodatečných korekcí. Ostatní členové vlády se zjevně více ztotožňují s nepřímou kritikou dosavadní hospodářské politiky, jakou česká vláda prováděla donedávna.
Mají pravdu. České hospodářství neprošlo úspěšnou transformací, po níž by následoval rychlý ekonomický růst. Prošlo špatně provedenou a neukončenou transformací, která se nemůže stát solidním základem rychlého a dlouhodobého ekonomického růstu.
Jádro problému leží ve výrobním průmyslu. Některé firmy byly schopny "transformační šok" přežít a nyní prosperují. Jde především o podniky v zahraničním vlastnictví anebo o firmy, které mají spolehlivý a zaručený domácí odbyt pro své výrobky, jako jsou určité sektory strojírenství a pivovarnictví. Mnoho jiných firem však zůstalo hluboce zadluženo. Nikdy neměly příležitost investovat do nových technologií takové množství peněz, jaké je nutně zapotřebí, mají-li se české firmy vyrovnat západní úrovni produktivity. Těmto firmám se podařilo přežít, ale dosavadní hospodářská politika české vlády jim nijak neumožnila prosperovat. V některých případech je nyní jejich naděje na přežití problematická, neboť teď musejí zápolit s levnými konkurenčními výrobky z Dálného Východu, které zlikvidovaly výhodu levných pracovních sil českých podniků vůči západoevropským výrobcům.
Vůbec nejde o nové rysy hospodářského vývoje. Objem vývoje v textilním, oděvním a v kožařském průmyslu klesá téměř nepřetržitě už od roku 1992. Jediným rozdílem v roce 1997 je to, že se hospodářský úpadek rozšířil na většinu českého průmyslu, s výjimkou několika málo odvětví, která přežívají díky podnikům v zahraničním vlastnictví.
Z tohoto hlediska je jasné, že většina nyní přijatých vládních opatření konkurenceschopnosti českého hospodářství nijak nepomůže. Vliv zavedení tzv. "dovozních depozit", absolutního minima toho, co vláda mohla učinit na ochranu domácího spotřebitelského průmyslu, nevyřeší jeho dlouhodobé problémy.
"Balíček opatření" obsahuje některé výroky, které lze přivítat, například příslib, že vláda bude pokračovat s pomocí vývozcům. Program na pomoc českým vývozcům zavedla vláda teprve po mnoha letech naléhání od opozičních politiků a od představitelů českého průmyslu. Je ale důležité si konkrétněji povšimnout, co vlastně tato "pomocná" opatření znamenají.
Vláda navrhuje rozšířit možnosti předexportního financování. Jinými slovy, firmám se pomůže finančně, aby mohly vyrobit zboží, které pak bude vyvezeno. Proč je této pomoci vlastně zapotřebí? Mnohé české firmy, včetně některých největších strojírenských podniků, nemohou splnit zahraniční zakázky, protože prostě nemají peníze na koupi materiálu pro výrobu. To by přece v normálně fungujícím hospodářství nemělo být problémem. Mnohé české firmy nedostanou od bank půjčku, protože se potýkají z minulosti s obrovským břemenem zadluženosti.
Daleko pozoruhodnější jsou velké mezery v tom, co vládní "balíček oaptření" neobsahuje. Skutečně promyšlená a přesvědčivá dlouhodobá strategie na zlepšení konkurenceschopnosti ČR by musela být opravdovým "zvratem dosavadni hospodářské politiky a celého konceptu transformace" Taková strategie by musela obsahovat opatření na podporu malých a středně velkých podniků, které mohou být schopny konkurovat v mezinárodní obchodní aréně jen za pomoci nejmodernější technologie a moderní marketingové praxe. Měla by být bezodkladně zahájena debata o tom, jak oživit výzkumnickou základnu českého průmyslu. Mělo by se uvažovat o tom, jak by bylo možno podpořit modernizaci českého průmyslu a příliv investic do ČR . Také je zapotřebí začít uvažovat o tom, zda české školství produkuje vhodné vzdělání pro potřeby průmyslu, vzhledem k tomu, že si některé významné české strojírenské firmy stěžují, že jim stárnou pracovní síly a že je nedostatek mladých kvalifikovaných zaměstnanců.
O všech těchto otázkách se podrobně diskutuje nebo diskutovalo v rámci politiky Evropské unie pro posílení konkurenceschopnosti průmyslu...
Klausův "balíček opatření" je tedy do stejné míry politickým jako hospodářským dokumentem. Kdyby vláda reagovala panicky, drasticky by revidovala státní rozpočet a omezila by dovoz, vyvolalo by to dojem, že ztrácí vliv nad hospodářským rozvojem. Rozsáhlejší dokument napomáhá vytvořit dojem, že se nic takového neděje.
Bohužel však dokument neobsahuje žádnou skutečně novou hospodářskou politiku. To nutně posiluje obavy, že by mohly nynější hospodářské potíže, jak nedávno na to upozornil zástupce ministerského předsedy Josef Lux, vyústit do skutečné krize.
Co se to vlastně děje? Stejně rychle jako se přihnala sametová revoluce a v Česku nastala demokracie, jsme na tom najednou docela špatně.
Pravidelní čtenáři Mladé fronty Dnes, Lidových novin a diváci obou televizí se asi pořádně diví. Po celých těch sedm let se většina českých médií snažila co nejpečlivěji vymýt z hlav svých diváků a čtenářů pochyby o možných neúspěších koaličních ministrů. O korupci se většinou taktně mlčelo (aby nebyla ohrožena křehká demokracie). O korupci se mlčí dál - aby nebyly ohroženy pozice lidí, kteří jsou u moci?
Samozřejmě měla ODS a další koaliční strany nejlepší předpoklady pro zahájení reforem. Každý však ví, že moc korumpuje. Garancí demokracie a svobody nejsou vybrané osobnosti, jak to prosazuje Václav Havel, ani jedna vybraná strana, jak se domnívá komentátor Mladé fronty J. Leschtina. Takovou garancí je spíš cirkulace moci.
Česká inteligence včetně novinářů a především "slušní lidé" se příliš snadno nechali přesvědčit, že jedině vládní koalice a nikdo jiný není schopen dovést tuto zemi k demokracii a prosperitě. Lídrům ODS se podařilo přesvědčit příliš mnoho novinářů o tom, že na této politické straně stojí a padá demokracie v České republice. Právě slepá loajalita a nedostatek kritického vnímání nás přibližuje spíše ruskému než americkému modelu demokracie.
Václav Klaus v exkluzivním interview pro MfD říká hned ze začátku: "Se změnou politiky nepřicházíme pozdě."
V této větě se skrývají dva problémy. 1) premiér nám tvrdí, že balíček přichází včas a 2) že prý představuje "změnu politiky". Ani jedno není pravda. Snad už není třeba jmenovat a poukazovat na množství dlouho neřešených problémů od zdravotnictví přes banky, justici až po kapitálový trh. Všechny tyto oblasti byly obrovským způsobem zanedbány.
Především však balíček nepředstavuje změnu politiky. Vladimír Dlouhý ve své sebekritické chvilce připustil, že vláda "prošustrovala kredit". Ani on ani žádný z jeho kolegů však neodstoupil. Klaus se dokonce ve středu 16. dubna zmiňoval o rozšíření kabinetu o další ministerské úředníky, místo aby oznámil rezignace. Je vidět, že Klaus a někteří ministři - hlavně Kočárník a Dlouhý - se snaží udržet ve vládních křeslech za každou cenu a že nejsou ochotni vyvodit odpovídající důsledky.
Mnohé z voličů ODA - například mě - jistě velmi zarazil Michael Žantovský v Jedenadvacítce ve středu 16. dubna. Zatímco před svým zvolením do čela strany sliboval, že bude klást důraz na "vládu zákona", jeho reakce na nerezignování ani jednoho ministra byla v spíš v linii tiskového mluvčího, který se vykecá úplně ze všeho, než realistického politika. Takže jediný ministr, který projevil smysl pro realitu, byl opět Josef Lux.
Snad nejočividnějším testem českého tržního hospodářství je kapitálový trh. Všichni, kdo tomu jen trochu rozumí, již velmi dlouho - podstatně déle než se o tom vůbec začalo veřejně psát a mluvit - nevěřícně kroutili hlavou nad tímto velkým českým průšvihem. Zatímco v Budapešti a ve Varšavě ceny akcií stoupaly, v Praze vytrvale klesaly. Současné - opravdu vážné - problémy jsou varovnými indikátory podávajícími zprávu o celkové politické situaci v České republice. Alarmující totiž nejsou jen tyto problémy samy o sobě, ale především to, že je přední politici odmítají řešit. Pravděpodobně nejde jen o neschopnost.
Na námitku MfD týkající se kapitálového trhu - "Tlaky a signály, které poukazují na nedostatečná pravidla, tu však nejsou od včerejška" - Klaus v již citovaném rozhovoru odpověděl: "Nejsou ze včerejška. Ale musím trvat na tom, že hlasy, které mě tlačí k tomu, aby se stalo na kapitálovém trhu to či ono, jsou z pětadevadesáti procent lobbistické. Probrat se jejich houštím a vybrat z něj racionální opatření je a dál bude těžké. To říkám naprosto odpovědně."
Ačkoli se Klaus dušuje, že mluví upřímně, nemůže tomu tak být. Kapitálové trhy existují v mnoha zemích na světě a fungují podstatně lépe než zde. Neslouží na rozdíl od České republiky k okrádání investorů. Podstatně lépe fungují rovněž v jiných středoevropských zemích. Proč to tedy nejde a nepůjde - jak Klaus naznačuje - v České republice? Důvody mohou být jen dva. Buď jsou Klaus s Kočárníkem neschopní nebo zkorumpovaní.
Jasná provládní orientace téměř všech důležitých médií je znepokojující. Ta totiž předem do značné míry znemožňuje cirkulaci moci, bez níž se v demokracii nelze obejít. Ve vypjatých situacích je ČSSD líčena jako postkomunistická strana s totalitními tendencemi. Běžně se o ní píše jako o straně plné neodborníků. Zeman pak dostal nálepku nenapravitelného populisty. Těžko říci do jaké míry se tyto mediální obrazy kryjí se skutečností. Asi nikdo není schopen reálně odhadnout, co by se stalo, kdyby ČSSD převzala moc. Pokud však již předem ČSSD, která je jedinou demokratickou alternativou, principiálně odmítáme - což platí především pro českou inteligenci a novináře v nejdůležitějších médiích - vrháme se přímo do náruče totality, protože pak budeme moci volit buď koalici, nebo koalici. David Čaněk
Nejmenovaný český podnikatel, který se ozval už v pátečních BL s ostrou kritikou dovozních depozitů, chce ještě dodat toto (JČ):
Cela administrativa okolo dovozniho depozita je dost velka agenda. Hlavne se musi zabranit tomu, aby se nekomu nevracely penize omylem, nebo jako dusledek podvodu. Takovehle podvody se obcas deji pri vraceni nadmerneho odpoctu DPH. Tzn., ze cela operace bude asi i pomerne draha. Ma vlada vycisleno, kolik ji bude stat administrace vybirani/vraceni tohoto depozita? Nebude to vice penez, nez efekt bezurocne pujcky statu? Prihlednout je treba rovnez k tomu, ze uroky z uveru jsou nakladovou polozkou. Jestlize napr. zisk statu (pujci/ulozi penize zpatky _nekterym_ bankam, doufejme, ze ne do Agrobanky) z uroku depozita slozeneho u statu by teoreticky mohl byt asi 5-8% p.a., podnikatel si bude pujcovat na 12-15% (zahranicni firma na mene). Tato castka bude nakladem, ze ktereho by jinak stat mohl vybrat 39% dane z prijmu a podnikatel investovat 61% do neceho uzitecneho, do budoucich vynosu. Tzn., ze temer vse, co pripadne stat ziska urokem, ztrati na vyberu dane z prijmu.
Nekterym bankam pak budou trochu chybet uverove zdroje, ktere by podnikatele mohli pouzit pro vyvojove projekty. Je to dalsi podvazani financnich zdroju pro vsechny ceske podnikatele. Uvery vazane na depozitech u statu sice maji temer nulovou rizikovost, ale je otazka, zda se bankam podari dostatecne rychle vytvorit prislusne financni nastroje a uverovou praxi (administraci uveru), kterou by banky prevadely sve penize primo na ucty vazane statem a od statu zpet. Jinak riziko velmi vzroste a s tim i naklady na uvery.
Podle mne jde o opatreni, ktere ma temer nulovy zamysleny efekt, zato okolo toho bude hodne prace. Asi jako kdyz se hromada pisku prehazi z leva do prava a pak zase zpatky. Vsichni se hodne nadrou, ale pisek je tam, kde byl puvodne. To tady bylo za socialismu a nyni se v tom zdarne pokracuje, prehazuji se vsak penize.
Opakuji, dovozni prirazka na spotrebni zbozi neni zadne stesti, ale je lepsim opatrenim, nez pripadna devalvace, ktera postihne vsechno zbozi, vcetne technologii, urcenych pro zvyseni produktivity ceskych podniku. Dovozni prirazka by take nebyla liberalnim opatrenim, ale postihovala by pouze zajmy zahranicnich vyrobcu spotrebniho zbozi, ne ceske firmy.
Ostatni opatreni vlady byla spise vynucena vyvojem rozpoctu a znamenaji vydajove skrty. Je pozitivni, ze je vlada prijala jeste relativne brzy v beznem roce. Jedine opatreni, ktere vsak je jejim aktivnim vytvorem, je z vyse uvedenych duvodu znacne problematicke a bylo by snad lepsi, kdyby nebylo vubec.
Abych byl řádně rozvracejícím advokátem diaboli, dovolím si před následujícím příspěvkem podotknout, že existují i názory, které zpochybňují právo na hmotné restituce. Setkal jsem se s argumentací, že komunismem byli postiženi všichni - tak třeba moje matka, lékařka, nekomunistka, nemohla čtyřicet let vykonávat práci, jaká by jí podle její kvalifikace příslušela za odpovídající plat. Mnozí lidé nesměli studovat, jiní se nesměli realizovat jinak. Jaká je spravedlnost v tom, že má být nahrazena, kompenzována či vrácena jen hmotná forma majetku? Dále: slyšel jsem něco o tom, že v mezinárodním právu také existují určité klauzule o promlčování majetkových práv. Tak se prý původní carské obligace, umístěné někdy na přelomu století na londýnském kapitálovém trhu, v minulých letech vykupovaly za naprostý pakatel. A ještě poslední - vzdáleně relevantní argument k úvaze: Ve většině západních zemí se uznává, že majetek právo si občan sám vydělat, osoba, že na něj nemá - alespoň ve větší míře - přecházet automaticky prostřednictvím dědických práv. Jaké morální právo - argumentují stoupenci tohoto názoru - má mít dědic druhé nebo třetí generace nad majetkem, který on sám nevytvořil? Např. v Británii jsou dědickou daní postihováni už docela řadoví občané, protože se dosti tvrdě zdaňuje majetek už nad cca 110 000 liber - a mnoho domů a bytů v soukromém vlastnictví má větší hodnotu. Dědicovi pak nezbývá než dům prodat, aby mohl zaplatit onu dědickou daň. Tvrdý socialismus?(JČ.)
Nize uvedeny nazor neni netypicky - podle e-mailu, ktere dostavam, ho zjevne sdileji mnozi Cesi, zijici ve Spojenych statech, kteri povazuji za urazku i to, ze nemohou mit dvoji, ceske i americke obcanstvi. (Viz tez mesicnik Nova pritomnost z dubna 1997 dopis z Los Angeles od Jiriho Brebera.) (JC)
V textu "Korekce hospodarske politiky a dalsi transformacni opatreni" je zcela spravne vyzdvihnuta hlavni pricina hospodarskeho marazmu a nevalnych vyhlidek do budoucnosti: "v prvni rade jde o nepruznou a ne vzdy ekonomicky efektivni strukturu vlasnickych prav."
Ve zkratce: chybeji skutecni vlastnici. Bohuzel vsak v balicku neni nic, co by nalezeni skutecnych vlastniku umoznilo v dohledne dobe. A to proto, ze v balicku neni ani sluvko o restituci.
Predunorove znarodnovaci dekrety byly podobne znarodnovacim zakonum v jinych Evropskych zemich po valce, t.j. urcovaly nahradu zcela v souladu s pravnimi principy civilizovanych zemi. Tuto nahradu vsak dosud stat majitelum nevyplatil.
Dalsi spoustu slusnych majitelu o jejich poctive nabyty majetek obral stat po unoru, kdy uz se nahrada ani nepredstirala. Ackoliv majitele ztratili moznost pokojne uzivat svuj majetek po cela dlouha leta komunistickeho rezimu a navic ke ztrate sveho majetku utrpeli mnozi z nich dalsi perzekuci a diskriminaci kvuli svemu "tridnimu puvodu, " tito lide temito zasahy statni moci nebyli "zruseni".
V civilizovane zemi se odcizeny majetek bezodkladne vraci pravoplatnym majitelum. Ty vsechny majetky, ktere si cs. stat radne za trzni cenu nekoupil, jsou majetky odcizenymi. Ten, kdo s cizim majetkem naklada jako se svym vlastnim, je zlodej. To se vztahuje i na stat (legalisticky i stat je pravnicka osoba).
Avsak hned na pocatku (rok 1990) bylo zrejme, ze komunisticky vyskoleni ekonomove radeji rozdaji "nas vsech", "statni" majetek "vsem stejne" nez aby dovolili pravoplatnym majitelum (a jejich dedicum) se zase sveho majetku ujmout. Zrejme se domnivali, ze rozdanim kuponu bude novy rezim vice popularni, a tak tohle provedli i za cenu, ze si v nevyhnutelnem kuponovem chaosu to nejlepsi odcerpaji na sva konta "stare struktury" a dalsi mafie. Avsak dosti znacna cast "zprivatizovaneho" a i mnohdy dosud ve statnich rukou spocivajiciho majetku NEBYLA "nas vsech" nebo "statni."
Ale rikejte tohle volicum... Ono bylo velice snadne uverit dlouhym letum komunisticke propagandy, ze ten majetek je "nas vsech" a "statni."
Ve standartni trzni ekonomice majetek NEVZNIKA z potu pracujiciho lidu. Rozhodne do roku 1939 a do jiste miry do r. 1948 byla v nasich krajich zcela sporadana spolecnost, kde soukromy majetek NEVZNIKAL podvody a kradezemi. Komuniste se nam ovsem snazili namluvit opak, aby ospravedlnili dalekosahle zabirani soukromeho majetku. Komunisticky stat ve jmenu lidu dlouha desetileti soukromy majetek uzival a skutecnym majitelum pravo uzivat jejich vlastni majetek odeprel. Bylo by jen logicke, kdyby tento stav skoncil zaroven s koncem vlady komunisticke ideologie.
Vezmeme si jako priklad treba Rakonu, o kterou se pravoplatni majitele hlasili, ale stat misto toho skrz svuj soud POTVRDIL odcizeni a pod cenu prodal ukradeny podnik dal. Firma Procter & Gamble dostala podnik levne-- ostatne, na kradene zbozi je vsude diskont. Majitele Rakony diky komunisticke vlade ztratili veskery prospech ze sveho podniku v letech 1947-91, kdy si vsechny zisky z jejich fabriky privlastnil stat. Za tech vice nez 40 let to je znacna suma. A ted navic k teto znacne skode vznikla majitelum dalsi skoda tim, ze jim v r. 1991 stat odmitnul podnik vratit. Tim nevracenim byli majitele Rakony obrani o veskery prospech ze sveho podniku v letech 1992, 1993, 1994, 1995, 1996, 1997 atd dale do budoucnosti. Je absurdni, ze toto dalsi obrani o prospech z jejich vlastniho majetku zavinil uz nekomunisticky rezim. Podniku jako je Rakona jsou stovky.
Stoji za to zkusit se vzit do postaveni a pocitu takto okradenych majitelu.
Jiste, probehly restituce, ale naprosto minimalni a omezene, spise zamerene na to, aby se vracelo co nejmene. To bylo mj. zaruceno nesmyslne kratkymi lhutami (6 mesicu oproti 3 letum po valce a oproti napriklad 10 letum pro pudu v Lotyssku) a zbytecne komplikovanymi dukaznimi pozadavky, ktere museli okradeni splnit (pritom veskere dukazy o tom jak stat majetky zabral ma k dispozici stat sam). Dalsi omezeni (obcanstvi, trvaly pobyt) vyloucila z restituci spoustu skutecnych a konkretnich vlastniku, kteri se pobytem v zahranici zachranili pred nacistickymi koncentraky a/nebo pozdejsimi neprijemnostmi komunistickeho rezimu. Ze shledani se svymi skutecnymi vlastniky byla rovnez vyloucena spousta vetsiho a zajimavejsiho majetku, ktery nalezel do zabaveni akciovym spolecnostem. Nakonec i limit unora 1948 slouzil k omezeni vraceni zcizeneho majetku, protoze dle odhadu asi 75% prumysloveho a financniho majetku byla od ceskoslovenskych obcanu "znarodnena" (avsak bez nahrady a tudiz zcizena) pred unorem.
Predevsim diky tem restitucim, ktere uz probehly, je vsak alespon castecne zavedena "radna struktura vlastnickych prav", kde cast aktiv (puda, budovy) nezpochybnitelne (do pristiho komunistickeho puce!) patri skutecnym, konkretnim vlastnikum. Tohle je velky pokrok na ceste k trznimu hospodarstvi a bylo by zadouci tento princip rozsirit i na dalsi majetky.
Pri trose dobre vule se nabidnutim dalsich odcizenych majetku jejim pravoplatnym majitelum a dedicum da urcit nezpochybnitelne, legitimni, skutecne a konkretni vlastnictvi daleko vetsi casti stavajicich aktiv nez se stalo dosud. Vychazim z toho, ze nejvetsi hodnotu maji ty podstaty, ktere existovaly uz pred unorem; pri vraceni podniku by pravoplatny majitel dostal jen podil odpovidajici relativni hodnote predunoroveho zarizeni. Neni tedy treba se obavat, ze by nekdo takto dostal neco, co mu nepatri.
Tito konkretni a skutecni majitele by byli urcite schopni vyuzit a zvelebit svuj majetek, tim ze by se toho primo ujali nebo by prodali vracene statky podnikavym zajemcum. Takove prodeje se provadeji zcela bezne na celem svete a je jasne, ze je soukromnik zvladne daleko lepe nez vladni privatizatori.
Takto decentralizovany trzni proces by svymi hospodarskymi vysledky byl urcite daleko predcil to, ceho dosahly dosavadni privatizacni machinace. O legitimite vysledku -- narozdil od fondu a nepruhlednych mafianskych struktur -- ani nemluve. Rozhodne neni pozde otevrit sirsi prostor pro dalsi hmotne restituce, ktere by urychlily vznik trzniho hodpodarstvi na zdravych zakladech.
Proc se vsak od zacatku nevracelo vice majetku? Velikansky dil viny na tom bohuzel nesou nekteri ekonomove z ODS, kteri velice hlasite v r. 1990-91 prohlasovali, ze by radna a dusledna restituce zpomalila privatizaci. Toto byl omyl a pravdu meli ti, kteri od pocatku povazovali restituci za nejrychlejsi, nejefektivnejsi a nejjednodussi zpusob privatizace. Behem poslednich 6 let mohla byt spousta, ne-li vetsina, majetku vracena a tudiz efektivne zprivatizovana skutecnym vlastnikum.
Neni treba se obavat, ze by restituenti dostali neco, co si nezaslouzi nebo ze budou nejak "odskodneni" vice nez jini lide poskozeni komunistickym rezimem. Totiz v zadnem pripade fyzicke restituce majitele nedostavaji ani korunu nahrady nebo odskodneni za znacne ujmy, ktere jim vznikly tim, ze po dlouha leta v minulosti nemohli uzivat svuj majetek. Ostatne novy rezim neodskodnuje diskriminovane v minulosti za znicene zivoty, mnohdy prave kvuli "burzoaznimu puvodu." Tim, ze majitele nyni dostanou svuj majetek nejsou odskodneni za tyto ujmy v minulosti ale jsou "odskodneni" presne jenom za to, ze stat je nebude obirat v budoucnosti o prospech a uzitek z jejich majetku.
Dokud si statotvorna elita neuvedomi, ze odcizene je vzdy predevsim treba vratit, ze stat neprevzal jen aktiva ale taky zavazky vuci konkretnim lidem (ktere slusne staty jako je ten polistopadovy neokradaji) a ze tomu, kdo se takto po letech shleda se svym radne nabytym majetkem, neni slusne a ba ani racionalni zavidet, tak zustane "standartni trzni ekonomika" nedosazitelna.
Nakonec jeste jedna ekonomicka uvaha: jake nasledky pro ekonomicky rozvoj ma 100% dedicka dan? Vyssi dedicka dan nesporne snizuje miru uspor v hospodarstvi a tim i dlouhodoby rust a rozvoj. Proto je ekonomicky nezadouci zavadet dedickou dan, ktera je prilis vysoka. Napriklad v USA je dedicka dan nulova na majetky do $600,000. Nikde v civilizovanem svete neni dedicka dan 100% i na mensi a stredni majetky, coz je vsak presne ekvivalent nerestituci v Ceske republice.
P.S. Pokud by snad ctenare zajimalo, jak se na konkretni upirani vraceni odcizenych majetku americkym obcanum (byvalym uprchlikum pred nacisty a komunisty) divaji nektere zapadni instituce, staci nahlednout na webpage Helsinske komise (transcript of the hearing of July 18, 1996 http://www.house.gov/csce/) nebo do files of the UN Human Rights Committee (Geneva) http://www.umn.edu/humanr ts/undocs/undocs.htm (decision no. 148 of July 19, 1995).