| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Chcete-li se podívat na předchozí vydání Britských listů, klikněte na ikonu Britských listů zde napravo, dostanete se do archívu.
Včera nebylo pouze první výročí vzniku Neviditelného psa. Jeden čtenář nám napsal, abychom nezapomínali na své kulturní kořeny:
Shodou okolnosti je 23. dubna 1000 let od smrti sv.Vojtecha, siritele krestanstvi a evropanstvi v Cechach, Uhrach a Polsku. Sv. Vojtech je v Cechach povazovan za druhou hlavni nabozenskou osobu po sv. Vaclavu a v Polsku dokonce za toho, kdo krestanstvi prinesl.
Vojtech znamena voje utecha (ten kdo prinasi utechu skupine), narodil se v rodu Slavnikovcu, ktery byl pozdeji Premyslovci vyvrazden. Vojtech (zvany tez Adalbert) byl prvnim krestanskym biskupem v Praze a zakladatelem Brevnovskeho klastera a svadel denni boje o krestanskou moralku s pohanskymi Slovany.
Za docela dobrou povazuji nedavno vydanou zivotopisne-beletristickou knizku Vladimira Kornera o svatem Vojtechu.
Psal jsem už mnohokrát, že se za normálních okolností dosti rozkládá tradiční politická loajalita seriózních britských deníků, které většinou už nepodporují konkrétní politické strany, a když tak, už jen velmi volně, že poskytují nezřídka prostor i opačným názorům - aniž by v listě tiskli dosti trapnou alibistickou poznámku, že "tento příspěvek nutně nevyjadřuje názory listu".
Jenže v předvolební kampani je všechno jinak. Jde o moc, a tak se i mnohé britské deníky velmi silně vrátily k podpoře jednotlivých politických stran, i když mnohdy netradičně. Tak například Murdochův bulvární list The Sun, který čte asi pět miliónů Britů a který vždycky podporoval konzervativce, (a po posledních všeobecných volbách se drze chlubil: "It was the Sun wot won it! - Vítězství konzervativců způsobil náš deník Sun!") v nynější volební kampani podporuje Blairovy labouristy.
Obdobně činí i tradičně labouristický bulvární list Daily Mirror. A jak? V pátek věnovala jeho skotská mutace The Scottish Mirror celou titulní stranu tomuto článku, otištěném v tlustém černém rámečku (snažím se reprodukovat i velká písmena, byla přirozeně daleko větší než zde):
(Mimochodem, všimněte si zásady britských novinářů. Zpráva, aby byla sdělná, je vždycky založena na konkrétním lidsky srozumitelném příběhu.)
Nejprve si stěžoval na bolesti v žaludku před deseti týdny. O tři týdny později ho vyšetřil specialista. Specialista řekl, že se chlapec musí podrobit operaciu, ale protože nebylo volné lůžko, operace byla třikrát zrušena.
Konečně přišel do nemocnice minulé úterý a lékaři zjistili, že rakovina se už rozšířila po celém těle. Měl to všude. Řekl mi: "Mám rakovinu, viďte". Byla jsem šokována, protože mu to nikdo nesdělil. Odpověděla jsem, "Ano, bohužel máš."
Pak řekl: "A to teda umřu?" a než jsem mohla cokoliv říct, dodal: "Nemusíš odpovídat, já to vím."
To bylo včera večer a zemřel v časných ranních hodinách. Objímala jsem ho. Právě se se svou dívkou nastěhoval do nového bytu a zařizovali ho. Říkal, že nebude schopen dát na zeď kuchyňské skříně. Chtěl, abychom o jeho smrti zpravili nejprve jeho dívku, ale nedokázala jsem to. Bylo jí ve středu 21. Zatelefonovala jsem jeho rodičům a řekla jsem jim, že jejich syn zemřel pokojně.
Tou dobou nebyli v nemocnici žádní lékaři, kteří by mohli o úmrtí pacientů informovat příbuzné. Službu měli jen dva doktoři, a ti lítali sem a tam jako blízni, ve snaze starat se o osmdesát pacientů. Smrt tohoto chlapce zdeprimovala všechny. Rodiče opakovali znovu a znovu: "Proč, proboha, proč?" Právě proto jsem tak smutná. Většina z nás si myslí, že kdyby byl do nemocnice vpuštěn včas, mohl být vyléčen chemoterapií. Nikdy na něho nezapomenu. Nezajímají mě problémy Evropské unie ani evropská měna. Takovéhle zážitky přimějí člověka si uvědomit, jak je politika nevýznamná. Lidský život je důležitější než všechno ostatní."
V prispevku kolegy Stybla jsem nasel nejmene dve dulezita tvrzeni, ktera by nemela zaniknout bez odpovedi:
A. V USA udajne neni popularizace vedy prilis dulezitou soucasti aktivit univerzit ani federalnich R&D agentur.
B. "povedomi o dulezitosti vedy v moderni spolecnosti, predevsim z hlediska jeji budouci ekonomicke a mozna i politicke nezavislosti, by melo patrit k samozrejme intelektualni vybave tech, kteri jsou povolani (rozumej "demokraticky zvoleni") tuto spolecnost ridit."
Dovolim si obe tvrzeni trochu korigovat. Snad me k tomu kvalifikuje podobna zkusenost jako ma kolega Styblo (3 roky USDA/Univ. + znalost prace nekterych EC programu (COST a INCO-COPERNICUS)).
Pomery v USA a CZ jsou velmi odlisne. V USA je totiz pomerne silna vrstva obyvatelstva, ktera se v prubehu vzdelavani dostala do primeho kontaktu s vedou, odnesla si z nej pozitivni zkusenost a ma tedy o informace z teto oblasti nenuceny a kvalifikovany zajem. V CZ znam nekolik politicky vlivnych lidi, kteri se take dostali do kontaktu s vedou a vedlo je to naopak k zaveru o ZBYTNOSTI vedy. U nas neexistuje a zatim bohuzel nemuze existovat cesky Al Gore. Toho by ti nasi vlcaci usmudlali v prvni intrice. Politicke preziti takoveho cloveka by bylo proti termodynamice. Jine podminky prijdou teprve s pristi generaci. My si to musime uvedomit a sve usili tomu prizpusobit.
Zaver:
Dovoluji si tvrdit, ze situace v USA a CZ je dramaticky odlisna. U nas se nemuzeme oprit o silnou vrstvu obcanu, kteri jiz VEDI, ze uroven R&D rozhoduje o jejich zivotnich podminkach. Nemuzeme se ani spolehnout na "intelektualni vybavu" nasich politiku. Zlepseni teto situace je zalezitost evolucni a nikoliv revolucni. Nezbyde nez se zbavit jak neopodstatneneho porevolucniho optimismu tak i dnesni otravenosti a trpelive pracovat na zmene pomeru. Popularizace vedy je jednim z dulezitych nastroju teto zmeny. Souhlasim s kolegou Styblem v tom, ze by nebylo dobre minule podceneni popularizace zamenit za preceneni ucinnosti tohoto nastroje. Snad jeste dulezitejsi totiz je, aby se dostavily vedecke vysledky, ktere budou na svetove urovni, a doufejme i tech, ktere budou obdareny atraktivnosti pro laickou verejnost a politiky.
Mozne to je i pri soucasnych financnich omezenich. Lze cestovat bez dolozky a skvele vysledky byly dosazeny i v lagrech ("sovetsky vedec nas vzor").
Doufam, ze se nenajde kadrovak, ktery me bude bit za tu posledni vetu. Obsah je jinde.... ;-)
Mejte se pekne.
Ladislav Nedbal
Dept. Plant Biology, University of Illinois
197 ERML, 1201 W.Gregory Dr.
Urbana, IL61801, USA
nedbal@pop.life.uiuc.edu
doma: MBU AV, Opatovicky mlyn, 37981 Trebon / nedbal@entu.cas.cz
Nejprve - jako motto - cituji pár řádek z hospodářské analýzy ČR od Martina Myanta, zveřejněné ve včerejších Britských listech:
"Daleko pozoruhodnější jsou velké mezery v tom, co vládní "balíček opatření" neobsahuje.
(...) Měla by být bezodkladně zahájena debata o tom, jak oživit výzkumnickou základnu českého průmyslu. (...) Také je zapotřebí začít uvažovat o tom, zda české školství produkuje vhodné vzdělání pro potřeby průmyslu, vzhledem k tomu, že si některé významné české strojírenské firmy stěžují, že jim stárnou pracovní síly a že je nedostatek mladých kvalifikovaných zaměstnanců. O všech těchto otázkách se podrobně diskutuje nebo diskutovalo v rámci politiky Evropské unie pro posílení konkurenceschopnosti průmyslu...
Dále citát z dopisu jednoho českého vědce, působícího ve Francii:
Mily pane doktore,
prectete si prosim v zitrejsim Slovu clanek Vaclava Klause, kterym odpovida
na clanek prof. Krena obhajujiciho Vyzvu na podporu vedy. Precetl jsem to
nekolikrat, ale pripada mi, ze jsem se bud zblaznil a nebo mate pravdu v
hodnoceni Klause nejen jako politika. To dilko mi pripada jako ty obrazky
schodiste, ktere nikde nekonci ani nikde nezacina a boli z nich hlava. V
ramci snahy o zachovani poslednich zbytku vlastniho zdraveho rozumu bych rad slysel nazor i nekoho dalsiho.
Je-li rozvoj vědy a výzkumu odrazem fungující ekonomiky, platí také opak: ekonomika je (mimo jiné) také důsledkem dosažených výsledků vědy a výzkumu
Ve svém polemickém článku Premiérův přístup k vědecké obci (Slovo, 8. 4.) komentoval historik prof. Křen velmi nehistoricky, a proto i velmi nekorektně mé nedávné vystoupení na sněmu Akademie věd a nanejvýš zkresleně v něm interpretoval můj přístup k vědecké obci a k vědě vůbec.
Považuji za logické, že jsem na sněmu věnoval velkou část svého vystoupení dokumentu Výzva na podporu vědy, neboť jistě není náhodou, že byl tento dokument publikován v předvečer sněmu Akademie a že se k němu dodnes připojují petiční archy z různých akademických institucí. To však není tak podstatné. Podstatnější je to, že část vědecké obce (včetně pana Křena, jak lze z jeho článku až příliš poznat) bohužel zřejmě stále uvažuje stylem, který má k serióznímu pohledu na vědu hodně daleko.
S interpretací Výzvy na podporu vědy, jakou nám předkládá pan Křen, nemohu souhlasit. Tento dokument nebyl aktem konstruktivním, byl aktem konfrontačním, a to jak svou formou, tak svou dikcí. Konstruktivní iniciativy, směřující k věcnému řešení a spolupráci, vypadají jinak. Nejsem to já, nýbrž autoři a sympatizanti této Výzvy, kdo z problémů vědy a výzkumu činí předmět prestižní politické konfrontace.
"Skromný" požadavek, aby podíl státních výdajů na vědu dosáhl čísla odpovídajícího průměru zemí Evropské unie, vůbec není tak skromný, jak se snad může na první pohled zdát. Je velmi neskromné, chceme-li se srovnávat s průměrem zemí Evropské unie, když je nám dobře známo, že svou ekonomickou úrovní na tomto průměru nejsme. Je však ještě daleko neskromnější, chceme-li tohoto průměru dosáhnout během velmi krátkého časového období. Neuvědomují si příslušníci a představitelé vědecké obce, že nepožadují nic menšího než masivní přerozdělování uvnitř státního rozpočtu? Že rychlejší růst podílu výdajů na vědu a výzkum znamená pomalejší růst podílu výdajů na jiné oblasti veřejného zájmu, neméně významné pro tuto zemi?
Naše ekonomika dnes prožívá fázi hospodářského zpomalení a náš státní rozpočet se nachází v období velké napjatosti příjmů a výdajů. Chceme-li se v této době chovat zodpovědně, nemůže se nikdo z nás tvářit, že se ho to nedotýká, že za to nemůže, že je to starostí těch druhých, že jiní mají nést břemeno úsporného chování.
Prof. Křen ve svém článku znovu zopakoval onu často slýchanou tezi o tom, že vědecká komunita není skupinou partikulárních zájmů, snažící se o ukrojení většího krajíce ze státních peněz, nýbrž že ztělesňuje něco jako národní zájem. Musím trvat na tom, že každá skupina partikulárních zájmů, a mohli bychom jich vyjmenovat desítky, ztělesňuje určitý národní zájem. Národ má zájem na rozvoji vědy právě tak jako na rozvoji průmyslu, zemědělství a dopravní infrastruktury, na fungujícím soudnictví, na policii, na kvalitním životním prostředí. Všechny tyto zájmy jsou zájmy veřejnými a všechny si svým způsobem konkurují o veřejné prostředky. Pan Křen nám ve svém článku neprozradil, na čí úkor bychom měli dát vědcům více státních peněz, neprozradil nám, který z těchto a jiných národních zájmů je menší než rozvoj vědy a výzkumu.
Podíváme-li se na vztah vědy, výzkumu a ekonomických výsledků, je nepochybné, že je jejich sepětí těsné a oboustranné. Je-li rozvoj vědy a výzkumu odrazem fungující ekonomiky, platí také opak: ekonomika je (mimo jiné) také důsledkem dosažených výsledků vědy a výzkumu. Jsou-li však výsledky aplikovaného výzkumu chabé, nelze to svádět na nezájem "nedostatečně transformovaných podniků", jak to činí pan Křen. Vina je jistě na obou stranách. V této souvislosti musím rovněž zapochybovat o smysluplnosti dělení výzkumu na "základní" a "aplikovaný". Chápu toto dělení ve smyslu institucionálním i ve smyslu návaznosti jednoho na druhý. Ale nechápu jej ve smyslu odlišné odpovědnosti za výsledky ekonomiky. I výsledky vědy a základního výzkumu musíme měřit kategoriemi ekonomického užitku, nemůžeme se spokojit s hlásáním takových "pravd", jako že věda je "součástí kultury společnosti" nebo že prospívá "národnímu duchovnímu bohatství". Toto nikdo nepopírá a já osobně si vědy velmi vážím. Koneckonců se k ní počítám. Musíme však i od základního výzkumu žádat výsledky hmatatelné a měřitelné.
Vědecká obec se legitimně dožaduje racionalizace financování vědy a výzkumu a vláda na urychlení této racionalizace pracuje. My všichni se však stejně legitimně dožadujeme důkazů o efektivitě využívání státních prostředků ve vědě a výzkumu.
A nyní, pro srovnání, na co vlastně Václav Klaus reagoval, přezdvořilý, prosebný článek pana profesora Křena: Slovo - 08.04.97
Vědci žádají jen splnění vládního slibu, podle kterého by výdaje na vědu měly v roce 2000 činit 0,7 % HDP
Nedávný sněm Akademie věd (AV) poctil návštěvou předseda vlády; den poté, co ministři projednali zprávu AV o její čtyřleté transformaci. O vědě, počítaje v to i vysoké školy, se moc nemluví, protože celkem slušně funguje: na rozdíl od ekonomiky se tu rozvoj nezpomaluje, přestože podmínky jsou dost neutěšené.
Dalo by se čekat, že se premiér vysloví k problémům vědy, jejím prioritám a perspektivám. Místo toho věnoval skoro celou řeč věci, kterou sněm neměl na programu. Totiž výzvě čtyřiceti porůznu shromážděných vědců z AV i vysokých škol, kteří se na vedení státu obrátili se stížnostmi, jež vědeckou obec trápí.
Co však předsedu nejvíc zneklidnilo, byla dvě "slovíčka" výzvy, a sice, že jsme zchudlá a zaostalá země. Zřejmě je pochopil jako kritiku své vlády, ač by se právě u vědců nemělo předpokládat, že nevědí, že jsou to následky minulosti.
On však, jak řekl, neviděl pro sebe jinou alternativu, než vzít tento výrok jako nemístnou politickou výzvu, přestože se nepochybně naskýtala možnost lepší - chvíli nad věcí, autory a jejich zámyslem popřemýšlet. Snadno by se přišlo na to, že původci a signatáři výzvy nejsou politiky. A oslovený sněm že není politickým shromážděním, nýbrž plénem vědců, osob povýtce konstruktivních, věcných a trpělivě pracovitých, kteří nadto nejsou protivníky, ale stoupenci velké přeměny, o niž se on sám tak zasloužil.
Dotyčný text není též výplodem jakési partikulární lobby, sledující své ziskové zájmy. Je totiž partikularita a partikularita. Obhajobu potřeb vědy nelze považovat jen za výron stavovských či skupinových zájmů vědců, ale za hlas ve prospěch národního duchovního bohatství.
Nepřesvědčivě vyzněly i důvody, jimiž premiér potíral požadavek výzvy, aby státní výdaje na vědu dosáhly průměru Evropské unie, protože bez nadprůměrné energie (a výdajů) se vyspělé Evropě v dlouhodobém výhledu nepřiblížíme. Vím, jak právě nyní nejpřednější němečtí vědci bijí na poplach, že se v SRN za poslední desetiletí snížil tento podíl ze 3 na 2,2 %. Označují to za hrozbu německé budoucnosti a za prioritu "proticyklické" (tj. protistagnační) strategie.
My jsme o 3 - 4 patra níž a čeští vědci jsou neskonale skromnější. Žádají jen splnění vládního slibu, podle kterého by tyto výdaje měly v roce 2000 činit 0,7 % HDP. Vzestupem z let 1995 a 1997, jehož se premiér dovolával, se ovšem tento cíl sotva podaří splnit. Není to sice úplná stagnace (též toto "slovíčko" vzbudilo premiérův nesouhlas), ale pro pomalé tempo to není označení nepřiléhavé.
Rozporů premiérovy filipiky bylo ostatně víc. Proti tvrzení výzvy, že aplikovaný výzkum přestal existovat, argumentoval jeho přesunem ze státní do podnikové sféry. Vzápětí ale zpochybnil, zda věda u nás dostatečně stimuluje ekonomický růst, což je hlavně úlohou výzkumu aplikovaného; otázka nakolik velké a vesměs nedostatečně transformované podniky o výzkum mají zájem, zůstala stranou.
Zaplať bůh, že premiér uznal vědu za veřejný statek, což je pokrok proti dříve tak často užívané nešťastné metafoře o šlehačce na dortovém korpusu. Ale ani tento ekonomicko-právní termín nevystihuje dostatečně celou roli vědy jako součásti kultury společnosti, kterou nelze měřit jen kategoriemi ekonomického užitku.
Ne že by premiér nepřinesl dobré zprávy: slíbil nápravu "technických problémů" a neracionálních aspektů financování vědy, hlavně ale až systémovými úpravami rozpočtové sféry jako celku. Doufejme, že náprava přijde dost rychle a pomůže i vědě, v jejímž každodenním provozu tvoří ony "technické problémy" tísnivé překážky, na něž si právě výzva stěžuje. To, co mne osobně na premiérově přístupu k vědecké obci nejvíc mrzelo, bylo obranářství a nepochopení.
Tato obec není žádným sdružením k "vytunelování" napjatého státního rozpočtu ani masovou mocí, jež je s to na pár dnů zastavit vlaky. Věda naopak může národnímu bohatství přispět a její nedostatečná výkonnost `a la longue růst společnosti zabrzdit. Bez povšimnutí zůstal i pozoruhodný přístup supliky vědců: zabývá se totiž financováním vědy jako takové, nikoli platovými požadavky, ačkoli poměry jsou zde mizerné, nepřiměřené jiným sektorům, což bolestně a nebezpečně postihuje zejména mladou generaci.
Z těchto a dalších problémů by se neměl činit, jak se premiérovi stalo, předmět prestižní politické konfrontace, na niž si on sám tak stěžuje a jíž jsme všichni syti. Potřebujeme věcná řešení, projednávaná s našimi statutárními hlavami, ale také s námi všemi. A tato příležitost byla na sněmu promarněna. Premiérovi chybělo víc vstřícnosti a chápavosti vůči problémům, které by přece měly být společně sdílenou starostí.
Na výzvu vědců, jež vzešla - to stálo za povšimnutí! - od střední generace, která se dosud nikterak mocně neangažovala, reagoval premiér zbytečně dotčeně jako v pevnosti obležené politickými rivaly. Ale signatáři po svém občanském právu tlumočili rostoucí nespokojenost a docházející trpělivost, a to korektně a konstruktivně; ostatně to, že své stížnosti adresovali státním představitelům, je aktem důvěry k nim a ne aktem proti nim.
Vláda jistě může počítat s tím, že se vědci se svými patáliemi budou i nadále trpělivě potýkat, ale možná by měla premiéra přesvědčit, že se na to pořád spoléhat nedá. Že by se s vědci mělo mluvit jinak a také, že se tímto způsobem vysílají chybné signály, například podnikatelským kruhům a do veřejnosti vůbec.
Mně se zdá, že Václav Klaus už skutečně, jak by řekli Angličani, "is losing the rag" - jinými slovy, přestává být při smyslech. Neměla by opravdu - aby nebyla vážně ohrožena ekonomická budoucnost ČR - hledat ODS jiného vedoucího představitele?
Zde na Fóru se vyskytl názor (Jakuba Moce) že je dovozní depozitum možná zaváděno ilegálně. Mohl by se k tomu vyjádřit nějaký právní odborník? Cituji svou korespondenci s Jakubem Mocem:
Pane Moc,
vy jste se pred casem zminil na Foru, ze ten
Balicek opatreni je mozna nelegalni. Nemohl byste to podporit
fakty? JC
Jakub Moc: No jednalo se konkretne o ta dovozni depozita - ono je to v podstate cosi jako vyvlastneni, resp. omezeni vlastnickeho prava, kdyz jsou dovozci nuceni se na pul roku bezurocne zbavit penez... podle Listiny zakladnich prav a svobod (tusim clanek 11) lze vlastnicke pravo omezit pouze ve verejnem zajmu, na zaklade zakona a za nahradu...
Ta vyhlaska to zavedla na zaklade jakehosi bizarniho zakona o hospodarskych stycich se zahranicim, ktery pochazi asi z roku 1980, podle meho nazoru je ten zakon neustavni, resp. minimalne zpusob jeho aplikace (ta dovozni depozita).
Ale asi vas bohuzel zklamu, k tomu, abych neco seriozne napsal, bych potreboval rozebrat nektera rozhodnuti Ustavniho soudu, ktera sice v CR muzu najit na pocitacove databazi, tady ovsem nikoliv.
Zkuste spise kontaktovat nekoho pres ustavni pravo treba na pravnicke fakulte v Praze nebo v Brne. http://www.arts.gla.ac.uk/Slavonic/staff/JanCulikHome.html