| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
Britský rozhlas skutečně vysílal v úterý ráno v 8.10 také bezprecedentně dlouhá, dvacetiminutový rozhovor s šéfem konzervativní strany Johnem Majorem. Major zdůrazňoval zejména to, že konzervativci vedli v poslední době velmi dobře britské hospodářství, že mají nové nápady a myšlenky i pro budoucnost, že průzkumy veřejného mínění nesvědčí o skutečných volebních preferencích britských voličů a že si je jist, že voliči nejsou tak hloupí, aby zahodili všechno, co konzervativci v posledních letech dokázali.
Ke konci rozhovoru došlo k dosti ostré slovní potyčce mezi britským premiérem a reportérem BBC Jamese Naughtiem. Naughtie poukazoval v otázce na to, že se až do poslední chvíle konzervativci hádají ohledně vztahu Británie vůči Evropské unii. Konstatoval, že Major má vážné rozpory ve své straně, že on sám se sice zavazuje, že bude-li to rozumné, přijme jednotnou evropskou měnu, ale 200 (!!) konzervativních kandidátů na poslanecká křesla v těchto volbách mají ve svých osobních volebních manifestech, že na jednotnou evropskou měnu nepřistoupí NIKDY.
Kromě toho Naughtie poukázal na to, že třeba ministr financi Clarke konstatuje, že mezi britskými postoji a postoji EU nejsou žádné rozpory, kdežto naopak ministr vnitra Howard říká, že mezi britskými postoji a postoji EU jsou rozpory velké.
Majora tato otázka iritovala a řekl Naughtiemu, že je pěkně hloupá (přesně mu řekl, že ta otázka je "pig's dinner"). Že je to nepřesné, že Clarke mluvil o sociální politice EU, kdežto Howard o zahraniční politice, atd.
Český novinář by asi v této chvíli stáhl ocas a opakoval by, ano, pane premiére, nebo by mlčel.
Zajímavé je, že v tom rádiu bylo téměř hmatatelně slyšet, že se reportér Naughtie při vší své relativní uctivosti k premiérovi tím "pig's dinner" velmi naštval. A asi o minutu to premiérovi plnou silou vrátil. John Major cosi odpověděl, a Naughtie mu na to řekl: "No, nezlobte se, ale ne moje otázka, ale tato vaše odpověď je "pig's dinner".) Major to přešel.
Podle Majora je otázka vztahu Británie k Evropské unii velmi důležitá a rozpory ohledně ní jsou ve všech stranách, i v Labouristické straně, ale labouristé je umlčují.
Naughtie také Majora v rozhovoru obvinil, že skoro po celých dvacet minut nemluvil o ničem jiném než právě o britském vztahu k Evropské unii. Major se dal do protiútoku: "To proto, že vy jste se mě skoro na nic jiného neptal. Proč jsme nehovořili třeba o zdravotnictví. Protože jste se neptal."
Ze začátku působil Major v rozhovoru docela autoritativně a sympaticky, jak se začal hádat s reportérem, už méně.
Podle sdělovacích prostředků pokračuje v předvolební kampani John Major víceméně sám. Šéfové Konzervativní strany prý připravují změny ve vedení strany pro případ její volební porážky. Chtějí, aby Major zůstal šéfem strany až do podzimu a budou ho usilovně přesvědčovat, aby v pátek ráno v případě porážky nerezignoval. Kdyby totiž hned odstoupil, v Konzervativní straně by zavládl mezi jejími jednotlivými křídly ostrý boj. "Pokud by se Majorovi podařilo Konzervativní stranu stabilizovat, odvděči se mu tím, že mu poskytne určitý vliv na rozhodování, kdo by měl být jeho nástupcem," konstatoval jeden člen britské vlády.
Jak to, že britští voliči ignorují hospodářskou prosperitu, způsobenou konzervativci?
Navzdory tomu, že Británie nyní prožívá výrazný hospodářský rozkvět, na britské voliče to podle průzkumů veřejného mínění nečiní naprosto žádný dojem. Minulý týden ukázal průzkum veřejného mínění organiazce MORI, že téměř polovina britských voličů souhlasí s tvrzením, že "konzervativní vláda vybudovala pevné základy pro britskou hospodářskou obnovu". Jen dvacet procent dotazovaných občanů je však přesvědčeno, že si konzervativci zaslouží, aby vyhráli volby.
Jinými slovy, navzdory tomu, že Británie ekonomicky prosperuje, konzervativcům se u voličů nepodařilo vytvořit osobní pozitivní pocit, nezačal fungovat takzvaný "feel-good factor". Proč?
Dva britští univerzitní politologové, Simon Priace a David Sanders argumentují, že sice existuje korelace mezi hospodářstvím a politikou, ale že pokles inflace nebo nezaměstnanosti má na politickou popularitu vliv až za delší dobu, zatímco jednorázové šoky, ať už záporné nebo kladné (válka o Falklandské ostrovy, vypadnutí libry z Evropského směnného mechanismu) ovlivňují politické názory občanů daleko víc.
Jiní analytikové poukazují, že hlavní potíž je, že vztah mezi ekonomickou situací země a politickým chováním občanů je nelineární, v delší časové perspektivě nestabilní a proto nevypočitatelný. Máme-li pochopit proces rozčarování voličů z politiky vládnoucí strany, je nutno aplikovat teorii chaosu, kterou vypracovali přírodovědci ve snaze vysvětlit zdánlivě náhodné chování v rámci složitých, volně vzniklých systémů.
Analyzujeme-li historii britské politiky za posledních několik desetiletí, zjistíme, že mezi hospodářským úspěchem (měřeným mírou inflace a nezaměstnanosti) a popularitou konzervativců většinou není přímá souvislost. Spíše je tomu obráceně.
Konzervativci často utrpěli obrovské porážky právě v době hospodářského optimismu: v letech 1906, 1923, 1929 a 1945. Naopak vítězili ve volbách v době hospodářských potíží: typickým příkladem je rok 1931, uprostřed hospodářské krize.
Z údajů před rokem 1945 vyplývá, že konzervativci většinou prohrávají volby, právě když mají ekonomické úspěchy. Jedním možným vysvětlením je to, že občané se cítí bezpeční, a tak jsou ochotni riskovat vládu jiné, nevyzkoušené strany.
Je pravda, že v letech 1952 - 1976 popularita britské vlády závisela do určité míry na míře nezaměstnanosti. Když nezaměstnanost poklesla, přibližně o šest měsíců později stoupla vládní popularita. Avšak od poloviny sedmdesátých let to už tak nefunguje. Zejména od roku 1992 je poměr obrácený. Od roku 1992 poskytují statistiky téměř absurdní obraz: za každé 1 procento vzrůstu nezaměstnanosti stoupla popularita vládnoucích konzervativců o 5 procent. Margaret Thatcherová totiž zdůrazňovala, že nezaměstnanost je cena, kterou stojí za to zaplatit za výkonnější hospodářství a nižší inflaci.
Za posledních pět let sice v Británii klesá nezaměstnanost a inflace, ale zároveň také klesá popularita Majorovy vlády.
Většinou platí toto pravidlo: jestliže vláda zdůrazňuje určitou skutečnost, je pravděpodobné, že ji právě v této věci budou voliči posuzovat při příštích všeobecných volbách a pokud v té věci vláda selhala, volby prohraje. Potíž je, že je pravděpodobně prohraje i tehdy, i když široce inzerovaný problém vyřeší. To se právě zřejmě nyní děje britským konzervativcům a Johnu Majorovi.
Anebo je to jinak. Všichni silně zdůrazňují význam průzkumů veřejného mínění, a tak jsou možná výsledky těchto průzkumů hrubě zkresleny. Major možná navzdory všemu má nad labouristy stále ještě náskok.
Nebo ne? Pravdu se dovíme v pátek ráno.
Většinou úplně jinak než za posledních padesát let. Tradičně konzervativní široce čtené bulvární deníky The Sun a The News of the World podporovaly labouristy a Tonyho Blaira, i když zrovna u deníku Sun to působilo poněkud nepřesvědčivě, bylo zřejmé, že to redaktorům přikázal majitel listu Rupert Murdoch a že nepíší pro labouristy z přesvědčení. Deník Times doporučil svým čtenářům, aby hlasovali pro ty poslance, kteří jsou proti další evropské integraci, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost.
Rychlost změn v Labouristické straně - opuštění anachronistické a katastrofální politiky za velmi krátkou dobu - byla pozoruhodná. Náš lis silně podporoval tyto změny a způsob, jímž byly provedeny. Tak velká byla rychlost těch změn, že zdrojem optimismu pro ty milióny voličů, kteří hodlají poprvé tento týden hlasovat pro labouristy, je nutně jen víra a imaginace. Deník Times však nepodpoří to, co mu dosud připadá jen jako "věž snů".
Zatímco se Labouristická strana proměňovala, obrovská rychlost změn způsobila, že se udržela v jednom celku. Konzervativci neměli žádnou takovou sílu, která by je mohla udržet pohromadě. Od roku 1992 měli minimální volební mandát, mezi konzervativní pravicí a levicí rostlo napětí, vedení Konzervativní strany na události jen zpětně reagovalo a vládou zbytečně prodlužovaná hospodářská recese jen situaci země ztížila.
Matthew Parris, slavný a zkušený komentátor listu Times, bývalý poslanec Konzervativní strany, napsal v pátek výmluvně v deníku Times, že je "marxistická analýza hospodářských poměrů stále užitečná a platná" a litoval, že v zemi není "nikdo, kdo by byl ochoten zastávat a bránit zájmy chudých lidí".
Tyto ideologické obraty byly velmi výrazným a zvláštním rysem letošní britské předvolební kampaně.
Alan Sugar, britský milionář, kterého měla ráda Margaret Thatcherová a představovala ho veřejnosti jako typického podnikatele její éry, dal svůj hlas v této předvolební kampani v tisku labouristům a Tonymu Blairovi a vyzval občany aby hlasovali pro labouristy.
Tradičně konzervativní deník Express přinášel titulky jako "Konzervativci zdeprimováni v důsledku interních konfliktů ohledně Evropské unie", konzervativní Daily Telegraph psal: "Euroskeptikové zřejmě plně ovládnou Konzervativní stranu" a Timesy konstatovaly: "Konzervativní ministři se hádají a tak ohrožují svou volební kampaň".
Ve čtvrtém týdnu nabyla volební kampaň bulvárních rysů. Obě hlavní soupeřící strany si začaly vyměňovat urážky. Bulvární tisk většinou zůstal stranou a vůbec o tom nepsal, anebo udržoval v těchto konfliktech přísnou objektivitu.
Převážně se při tiskových konferencích britské politické strany soustřeďovaly na kritiku soupeřů, méně na vysvětlování vlastního programu. V důsledku toho měli ve sdělovacích prostředcích velmi významnou roli komentátoři, kteří hodnotili, jak si jednotlivé strany počínají a radili veřejnosti, koho má podpořit. Ze statistik vyplývá, že v hlavních večerních televizních zprávách vystupovali komentátoři dvakrát tak častěji než samotní politikové.
John Major vystoupil během kampaně v rozhlase a v televizi 110krát, Tony Blair 91krát a šéf liberálních demokratů Paddy Ashdown 87krát. V tisku vystoupil John Major 576krát, Tony Blair 613krát a Paddy Ashdown 129krát.
Dobré zprávy novináře většinou nezajímají. Proto se o politickém programu jednotlivých stran příliš nevohořilo. Sdělovací prostředky se hlavně zabývaly: 1. způsobem, jakým strany vedou poředvolební kampaň, 2. postojem Británie k Evropské unii, a 3. morálními skandály Konzervativní strany.
Skutečně závažná témata předvolební kampaně, totiž co bude s britským zdravotnictvím a školstvím, byly námětem jen 10 procent pořadů a tiskových článků. Jiné důležité problémy se na přetřes vůbec nedostaly.
Posta, jakou jste mi poslal, je skutecne zajimava: ukazuje, ze ti lide nevolili Vaclava Klause, ale svoji predstavu o nem.
To je ale ve skutecnosti jeden z nejvetsich problemu dnesni situace: podpora Klause nebyla racionalni, ale citova. Dnes zacina masovy odklon od Klause (Leschtina zavelel k otocce "celem vzad"), a je zase zcela neracionalni.
Ministri ODS zacinaji byt figurkami, ze kterych si delaji legraci i jejich podrizeni. Lux diskredituje pojem "liberalismus" - zase, jako za casu Masaryka, je "liberal" synonymem pro nemoralniho darebaka. To nevesti nic dobreho.
Listoval jsem starsimi cisly BL a nasel jsem tam Vasi vyzvu.
(Šlo o tuto poznámku v Britských listech z 20.3.:
Česká televize "špatně žalovala Železného"
"(CTK) Mestsky soud vcera zamitl zalobu, kterou se Ceska televize domahala tiskove opravy na TV Nova v souvislosti s vyroky Vladimira Zelezneho (Volejte rediteli), pronesenymi na adresu reditele CT Ivo Mathe. Ty se tykaly pruzkumu sledovanosti TV poradu. Zaloba byla nespravne podana. Zalobcem nemela byt CT, ale Mathe osobne, kdyz se vyroky tykaly vyhradne jeho osoby. Nemela take smerovat proti Zeleznemu, ale proti sefredaktorovi poradu, ktery je za nej zodpovedny."
To se tedy zdá značně podivné. Byl by ochoten toto rozhodnutí kvalifikovaně vysvětlit nějaký český právník? JČ. )
Václav Žák pokračuje: Tak jsem zavolal dr. Rychetskemu a ten mi sdelil:
Tiskova oprava se ridi zakonem 81/1966, zakon o periodickem tisku (pozn. VZ): vsimnete si data, je to zakon z dob liberalniho komunismu, protoze podrobny novy tiskovy zakon, ktery legislativni odbor vedeny dr. Rychetskym pripravoval za pomoci konzultantu ze Zapadu, zejmena Kanady, jsme (OH) nestihli dat do parlamentu pred volbami 1992.
Dostal se tam po volbach 1992 a novinari zacali psat proti nemu, protoze prece jenom obsahoval urcita omezeni - ODS, ktera si novinare nechtela "rozhazet" a na zakonech ji tak dalece nezalezelo -- mame prece trh --, to klidne nechala padnout pod stul).
Podle dnes platneho zakona ma o tiskovou opravu zadat ten, koho se to tyka, a ma zadat sefredaktora. Pokud by slo o urazku, pak se muze postizeny domahat opravy podle obcanskeho zakona - tam je pak odpovedny vydavatel. Trestni pravo zna take pomluvu, ale tento paragraf se, pokud vim, prakticky nepouziva.
Je, myslim, hezkou ukazkou "pravni kultury", ze pravnici CT zrejme neznaji zakony a neumeji se obratit na soud.
Další ekonomická analýza "Balíčku". Vyšla v Právu 24.dubna. Ne že bych se vším, co inž. Žák píše, stoprocentně souhlasil. Analýza úspěchů Škodovky se zdá trochu zjednodušená - i ve světle toho, co o Škodě Mladá Boleslav a jejích výhledech psal v říjnu 1996 Financial Times (viz BL 3.10.96). Proč bylo nutno dát mladoboleslavskou Škodovku Volkswagenu v podstatě zadarmo? Na záhodnost, ale v mnoha ohledech i problematičnost zahraničního vlastnictví podniků v nějaké zemi poukazoval zde i Martin Myant. Podílnictví občanů na vlastnictví firem se považuje ve světě za velmi efektivní pobídku k vytváření iniciativy zaměstnanců, a tedy k prosperitě podniků - viz např. článek v BL ze 6. listopadu 1996 o brazilském podnikateli Ricardo Semlerovi.
K tématu se ještě vrátíme. (JČ)
Politik v demokratické společnosti čelí drobné obtíži: aby mohl být politikem, musí ho někdo zvolit. Co jednoduššího, řekneme si. Vystoupí před veřejnost s rozumným programem, přesvědčí ji, že ví, jak se mají problémy společnosti řešit, a občané ho zvolí.
Ano, tak by to mělo vypadat v ideálním případě. Předpokládá to ovšem, že občané jsou schopni - a ochotni - poslouchat racionální argumenty.
Háček je v tom, že tomu často tak nebývá. To, co je třeba v politice dělat, je mnohdy hořké jako pelyněk, a s pelyňkem se na pouti štěstí neudělá. Politici proto často nabízejí spíš cukrovou vatu. Cukrová vata, to je trhák. Jenže za pár let občan dostane účet od zubaře.
Václav Klaus nabízel svobodu a prosperitu. Vaše kupónová knížka volí pravici. Problémy zdravotnictví vyřeší konkurence. Každý se má postarat o sebe. O peníze jde až v první řadě. Neznám špinavé peníze. Ať je tady “divoký Východ", to je jedno. Trh to srovná.
Po letech frází o solidaritě to bylo osvobozující. Zdálo se, že když skočíme do tržního hospodářství po hlavě, rychle se vynoříme a budeme mít prosperitu. Etika? Prázdné řeči levičáckých intelektuálů. Privatizace podniků za účasti vlády? Choré představy bývalých komunistů. Vláda se do podnikové sféry nemá míchat.
To byly dvě nejhrubší chyby Václava Klause. Dnešní ekonomická situace totiž přímo souvisí se špatnou privatizací velkých podniků. Klaus je hodil do tak studené vody, že dostaly křeče. Těžko se soutěží se světovou konkurencí bez kapitálu, technologií, marketingu a s mizernými vlastníky.
Trh bez regulací zase dokázal, co umí: jenom léčení bankovnictví bude stát každého občana 9000 Kč - za to by se daly postavit desítky tisíc bytů. Kolik se ztratilo spekulacemi z investičních fondů, vůbec nelze odhadnout.
Kupónová privatizace velkých podniků však byla pro premiéra Klause politicky nesmírně výhodná: podniky zůstaly v "českých" rukách, lidé získávali akcie známých podniků. Pithartova vláda byla kritizována za privatizaci Škody Mladá Boleslav: dala Škodovku Němcům.
Že je v cizině privatizace Škody MB považována za jeden z nejúspěšnějších projektů v celé východní Evropě, občané neberou. Neradi slyší, že řada známých “českých" podniků neměla bez zahraničního kapitálu šanci na přežití.
Inu, cukrová vata je cukrová vata. To ví i Miloš Zeman. On kritizoval kupónovou privatizaci a prosazoval “zaměstnanecké akcie". Co by se stalo, kdyby podniky byly zprivatizovány podle něho? Taková privatizace by opět zabránila vstupu cizího kapitálu. Rozumný investor nevstoupí do továrny, v níž by nemohl rozhodovat. Miloš Zeman také neopomněl zdůrazňovat, že jde o to, aby podniky zůstaly v “českých" rukách. Takže cukrová vata i v provedení ČSSD.
Pravda byla, jak už to bývá, méně sladká: bez kapitálu, marketingu a technologií se zázraky dělat nedají. Strategie ministra Vrby (OH), zprivatizovat maximum z 30 klíčových podniků, které vyráběly víc než 70 % průmyslové výroby, za pomoci solidních zahraničních investorů, byla jediná realistická strategie.
Solidní podniky by byly jako lokomotiva, která za sebou táhne ostatní. Tak, jak to dělá Škoda VW. Jenže to je málo. Privatizace v podání ODS byla tak špatná, že se neustavily kvalitní vlastnické vztahy. Někdy vlastníci, někdy managementy, někdy spolu ždímají podniky tak, že z nich zbývá holá kostra. To je základem dnešních ekonomických potíží, které má vyřešit “balíček".
Skleněný zámek, do něhož se Václav Klaus zavřel, konečně praskl. Klaus musel uznat vážné chyby - a měl by z toho vyvodit odpovědnost. “Balíček" by mohl některé problémy vyřešit - za předpokladu, že ho státní správa prožraná korupcí a politickým strýčkováním vůbec dokáže realizovat.
Dobry vecer pane Culiku,
jak tak sleduji to zdravotnictvi, nevim ci snim ci bdim. Tak jsem v televizi asi pred tremi dny slysel, jak pan doktor Dvorak vysvetluje, ze v motolske nemocnici, kde jest primarius, zalozili chirurgicke druzstvo, a ze poskytuji nadstandardni peci pacientum a personalu (rozumi se teze nemocnice) nadstandardni platy. Nemocnici pak, jak potvrdil, plati 1 Kc najemneho rocne.....symbolicky nebo jak.
Pan Mergl tam polozil syna na operaci, a protoze nechtel platit 1700 Kc denne za luzko, dali mu syna na chodbu. I vzteknul se ten otec, a stezoval si, je prece normalne pojisteny. V ten moment vznikla lavina. I reditelka nemocnice uz pochopila ze jde do tuheho a mileho pana MUDra vyhodila. Logicky. Udelal si firmu ve firme za statni penize a jeste to v TV sdelil narodu, misto aby mlcel. Kdyby to udelal mne jako podnikateli, davno by letel na hodinu. Muze si prece zaridit soukromou kliniku, kdyz je tak sikovny a konkurovat.
Investigativni zurnalistka TV se pak laskyplne zeptala, kdo bude delat ty narocne operace temer zadarmo, kdyz pana profesora chteji vyhodit a nikdo jiny to neumi. Slza mne ukapla.
Nevim proc, ale vyhazov musel podepsat pan ministr. Asi to tak v tom zdravotnictvi musi byt. Ale dnes vecer hned tri televize daly na prvni misto toho vinika, jakoze proc hned vyhazov a zbrunatnely tribun vsech felcaru, pan Dr. Rath vyzval do stavky.
Stavkuje se obvykle za mzdove a socialni pozadavky, aspon to tak neustale tvrdi tata pracujiciho lidu. Z toho vyplyva, ze ti co budou stavkovat za pana doktora prijdou jeho vyhazovem o nejaky plat a vyhody (ovsem za statni penize), kterezto prebendy asi za tu stavku stoji.
Mam namet pro pana ministra, ale on bohuzel necte Britske listy a e-Maily poslancu a ustavnich cinitelu se nezverejnuji, jak jsem byl poucen (psp.cz). Dal bych naopak misto vyhazovu panu Dvorakovi celou motolskou za jednu korunu do pronajmu i s lidmi, at ukaze co umi. Stat by pravda nevydelal, ale usetril by tu strasnou ekonomickou ztratu, kterou ta nemocnice ma.