| Britské listy vede a řídí neuvěřitelně produktivní korespondent Neviditelného psa z Glasgowa Jan Čulík, jehož články můžete číst i na stránkách deníku Svobodné slovo (a asi 100 dalších českých novin a časopisů). Kdy Čulík spí není současné vědě známo. Klikněte na hlavičku nebo sem pro návrat do seznamu, klikněte na psí ikonu nebo sem k návratu na hlavní stránku. |
DPH na domácí spotřebu energie uvalila v Británii konzervativní vláda. Původně chtěli zavést - navzdory svým předvolebním slibům z roku1992, že to nikdy neudělají - DPH na domácí spotřebu energie v plné britské taxe 17,5 procent. Následovaly rozsáhlé celonárodní protesty, takže se pak konzervativci uchýlili ke kompromisnímu, stále ještě nepopulárnímu opatření, zavést DPH na domácí spotřebu energie ve výši 8 procent.
Labouristé nyní plní předvolební slib, že nepopulární daň sníží na minimum EU, tj. pět procent. Brusel to v pondělí schválil.
Pokud vím, česká vláda uvaluje DPH v plné výši 22 procent na domácí spotřebu energie v ČR od 1. července prý proto, že to vyžaduje Evropská unie v rámci standardizace daní z přidané hodnoty.
Ministr financí Gordon Brown připravuje nyní nový státní rozpočet, který zřejmě zveřejní 10. června. Jeho cílem bude usilovat v Británii o plnou zaměstnanost, zvýšit míru soukromých i veřejných investic do britského hospodářství, radikálněji snížit počet dlouhodobých nezaměstnaných, zlepšit kvalitu nevyhovujících bytů a začlenit do společnosti ty její občany, kteří se nyní cítí být v důsledku nezaměstnanosti a nedostatku vzdělání vyloučeni.
Ve středu se bude v Dolní sněmovně hlasovat o návrhu zpřísněného zákona, jímž se má v Británii - po loňském masakru dětí ve skotském městě Dunblane - zcela zakázat soukromé vlastnictví a užívání střelných zbraní. Poslanci však nebudou v tomto případě podřízeni stranické disciplíně a smějí hlasovat jak chtějí: očekává se nicméně, že převážně labouristický parlament zpřísněný zákon schválí.
Hlavní změny však budou ve finanční a ekonomické oblasti. Ministr financí Gordon Brown přípravuje reformu podnikových daní a zdaňování zisků z kapitálového trhu, a to tak, aby byly zvýhodněny dlouhodobé investice. Čím déle ponechají investoři své peníze investované v podnicích a na kapitálovém trhu, tím to bude pro ně daňově výhodnější. Nový britský ministr financí také vyjádřil znepokojení, že v Británii roste spotřebitelská poptávka po zboží daleko rychleji, než průmyslová výroba. Jinými slovy, lidé kupují více zboží, než sami vyrábějí. Jeho nový rozpočet bude tuto otázku řešit.
Brown plánuje jednorázové zdanění velkých zisků zprivatizovaných podniků veřejných služeb. Tím chce získat až 3 miliardy liber (150 miliard Kč), z nichž bude financovat britská vláda programuvádění nezaměstnaných mladistvých do práce. V současnosti žije v Británii 600 000 nezaměstnaných pod 25 let. Nová labouristická vláda jim poskytne možnost získat novou kvalifikaci. Například mladým bezdomovcům bude poskytnuto přístřeší pod podmínkou, že začnou docházet do vzdělávacích kursů. Brown konstatoval, že chce vyvořil sociální stát, založený na pracovní etice. Přitom budou velmi přísně omezovány státní výdaje. Roční inflace musí zůstat pod limitem 2,5 procenta.
Velkou iniciativu vyvinul hned po svém jmenování nový britský ministr zahraničních věcí Robin Cook. Okamžitě navštívil Francii a Německo a zdůraznil, že Británie bude od nynějška hrát v Evropské unii spolu s oběma těmito čelnými evropskými mocnostmi významnou roli. V Paříži i v Bonnu se mu dostalo velmi přátelského přivítání. Dohodl se také s se svými evropskými partnery, že budou společně usilovat o celosvětový zákaz výroby a prodeje min. Tyto zákeřné zbraně působí dlouhodobě obrovské množství těžkých zranění lidem v mnoha zemích světa. Novou britskou vládu dosud také velmi příznivě hodnotí americká vláda. Očekává se, že Bill Clinton v blízké budoucnosti navštíví Londýn.
Jan Čulík
Autor konflikty percepce světa z různých úhlů traktuje komediálně: knížka je zábava, skládá se z anekdotických příběhů. Ty však mají nakonec velmi vážné, možná až tragické vyznění.
Andrew Stroehlein, americký postgraduální student na Glasgow University, který se snaží analyzovat některé současné české postoje (není to můj student) a už párkrát zveřejnil tady i jinde úvahy, které mnozí shledali podnětnými, přišel za mnou před několika dny právě se Škvoreckého knihou Příběh inženýra lidských duší (která existuje v anglickém překladu, dost se čte a v Kanadě získala významnou literární cenu). Uvedl, že "všechno se už událo a všechno už bylo řečeno". Nic není originální. Například ducha zdejšího Fóra zachytil prý už dávno, v sedmdesátých letech, Josef Škvorecký v této mistrné zkratce. (Že by znal své Pappenheimské?) (JČ)
(Odehrává se na českém večírku v kanadském Torontu. Nemyslím však, že si v této scéně dělá Škvorecký krutou legraci z Čechů - spíše je to komentář k určitým obecným rysům lidské mentality.)
"Tak todleto mi tady nepovídejte!" říká pan Senka hodně nahlas. "Tak jen si to přečtěte sama, prosím, tady na straně devatenáct!" zamává knihou v pestré obálce, na ní po modrém nebi plují jakési krychle a z jedné roste zelený strom. "Prosím! Todleto: 'Já bych střelil i Panenku Marii do prdele, abych si zachránil kejhák.' To se, pani, nestydíte, todleto tisknout?"
"Já nejsem žádnej cenzor!" zavrtí Santnerová evidentní parukou. Paruku má proto, že neměla čas nagulmovat si vlasy. Sluší jí líp než její vlastní vlasy, jelikož nakladatelka nemá na vlasy nikdy čas. Po páté whisce si na to nedávno stěžoval její manžel u Mourků. Taky, že jeho žena nemá čas na jiné věci. Čas má prakticky jenom na ty svoje knížky. "Autor to tam tak napsal," stojí nyní nakladatelka na své pravdě, "a já nejsem cenzor, abych mu to škrtala!"
Santnerovi jsou posrpnoví, pan Senka devětatřicátník. Nakladatelka netuší, že slovo cenzor předhitlerovskému panu Senkovi nezní odiózními názvuky jako jí. Znal jsem ji trochu v Praze. Málem se tam stala spisovatelkou - málem, protože rukopis jejích příliš explicitních povídek z dívčího života cenzor zabavil jako pornografii. Dílo vydala Santnerová až v emigraci, a protože přidala i povídky, které se v Praze vůbec neodvážila do knihy zařadit, nepobouřila sbírka z celé exulantské obce pouze ekonomické z dvacátých let, neboť ti už četli jen kalendáře.
Nyní však maličkého a plešatého Senku pobouřila kniha, kterou Santnerová ani sama nenapsala, jenom vydala.
"Cenzor nejste, ale měla byste bejt!" řve. "Co je moc, to je moc!"
"Musíte to číst v kontextu," brání se, příliš učeně, vydavatelka. "Říká to přece protinacistickej odbojář, kterej má strach, že ho chytí gestapo. Když maj lidi strach, tak si ulevujou silnejma slovama. To je známá věc."
"Ale tohle je v knize, pani! V knize!"
To opět nepochopí Santnerová. Pro ni slovo kniha nemá posvátný názvuk domácího zařízení, které člověk bere do rukou jenom o velkých svátcích, s výjimkou dávných let, kdy ve škole musel číst čítanky. Manžel se jí nakloní přes rameno a zašeptá:
"Betty, nehádej se!" - ale ji to jenom pobídne k větší odbornosti. "V kontextu je to, nemůžu si pomoct, funkční. Takhle v takových situacích lidi mluví."
"Ale nemluví tak v KNIHÁCH!!"
Oba mají zčásti pravdu, každý podle své zkušenosti. Ke stole přistupuje muž s pomačkanou tváří. Na rukávě má pořadatelskou pásku. Vezme knihu a listuje v ní, hledá stranu devatenáct. Santnerky se zastává mladík v dvouřadovém saku:
"Pani nakladatelka má pravdu, pane Senka. Vemte si Švejka. Tam takový výrazy taky sou."
Pan Senka se přikrčí, pohlédne na apologetu přes brýle. Pak vztyčí prst:
"Nojo - to je ale Švejk!"
"A co má bejt?" ohradí se mladík. Je to příslušník hluboce demokratické posrpnové generace. "Když to směl Hašek, proč by to nesměl - ten - " snaží se přečíst jméno autora, "Jan Drobek. Drábek."
Pan Senka prudce vyjede prstem mladíkovi až pod bradu, takže demokrat instintivně ucukne:
"A jakpak by se vám líbilo, kdyby někdo napsal: Já bych střelil i pana prezidenta Masaryka do prdele? Co? Jakpak by se vám líbilo tohle?"
"To s tim nemá co dělat" Já jen řek, že když Hašek měl právo, proč by Jan Drábek - "
Santnerová se třese, snad vztekem, ale možná lítostí. Vlhce se jí lesknou oči. Když se její manžel ožral u Mourků, pravil taky, že jeho žena je jako Dickens: knihy jsou její děti, akorát že, na rozdíl od Dickense, je má každé s jiným. A vtom se Santnerka v záchvatu mateřské lásky dopustí velkého faux pas.
"Podívejte, pane. Kdyby někdo napsal, že by střelil pana prezidenta Masaryka do prdele, a kdyby to v kontextu knihy bylo funkční, tak se proti tomu nedá nic, ale vůbec nic namítat.!"
"Cože?" pod panem Senkou viditelně podklesnou kolena. "Tak, Betty!" praví tiše manžel. Pan Senka zrůžoví, otevře doširoka ústa, takže čekám perunské zařvání. Ale drobný pán promluví kupodivu plačtivě: "Proč nám tohle děláte? Náš exil je už tak dost nejednotnej - a vy do něho ještě vrážíte klín! Namísto abyste se s náma sjednotili, vy - vy - " Zdá se mi, že skutečně pláče.
"Vidíš to, Betty," šeptá manžel.
"Vy ste pani nakladatelce nerozuměl," praví mladík. "Vona nemyslela, že by někdo směl urážet prezidenta Masaryka - "
"A jak to teda myslela?" zalká pan Senka. "Pana prezidenta Masaryka! A do prdele! Já, pane, jsem liberální člověk. Ale já nikdy, jako že se Petr Senka jmenuju - " slova zdusí pláč a jméno utopené v slzách mi zazní jako podprsenka, " - aby někdo - že pana prezidenta Masaryka - "
"Dyť první ste to řek vy," praví mladík. "Teda: uvedl ste to jako příklad."
Panu Senkovi se však na paměti udělal zkrat.
"Já? Neurážejte mě, pane"" Já bych jakživ něco takovýho nevypustil z úst! Kopnout do - a pana prezidenta - "
Zazní jakési sklapnutí. To muž s pořadatelskou páskou zavřel rázně knihu, udeřil jí o stůl a říká:
"Tak tohle, paní Santnerová, tady prodávat nedovolím. Takové komunistické svinstvo! Knihy, to prosím. Ale jenom takové knihy, které by se nerozpakoval zařadit do své knihovny, jak to řekl správně bratr Senka, pan prezident Masaryk! Dejte to prosím zpátky do krabic a odneste to!"
Pro změnu zrůžoví Santnerová. Manžel, který už začal poslušně skládat knihy do krabice, je praštěn - vůbec ne symbolicky - přes ruku a nakladatelka vybuchne:
"No dovolte! Vždyť ste mi to sám povolil!"
"Já se ale domníval, že prodáváte slušnou literaturu! Ne komunistický škvár!"
Santnerová zvedne svazek, jímž pořadatel prve udeřil o stůl,. a zamává jím nad hlavou. V první chvíli mi napadne, neudeří-li knihou pořadatele.
"Komunistickej škvár! Víte, kdo tohle napsal, pane Baur? Člověk, kterej před komunismem utek v osmačtyřicátym! A je to protbolševickej román! Kdybyste se namáhal taky si vod nás jednou něco koupit, pane Baur, a třeba si to i přečíst - "
"Já kupuju jen knihy, které se dají číst i při jídle, dámo!"
"To neni žádný literární -. to - kategorie to neni žádná," přispívá dámě na pomoc mladý demokrat.
Pořadatel se však krutě usměje.
"Nezlobte se- když tohle dělaj komunisti, to prosim. Od těch jsme na takové knihy zvyklí." Santnerka, zabavená v Praze pro pornografii, ho chce poučit, že je v rozporu se skutečností, ale přeskočí jí hlas. "Od těch jsme zvyklí na ledacos," pokračuje pořadatel. "Ale urážet v knize vydané v exilu pana prezidenta Masaryka - "
"Dyť to vo Masarykovi není!" zaječí nakladatelka pořád přeskakujícím hlasem. "Toho tam zaplet tady ten pán!" ukáže na pana Senku, nejž má ruku v krajině srdeční. "Tam je jen vo Panence Marii - "
"A není to totéž?" ozve se dáma v norkovém kožiše, která až dosud mlčela. "Urážet náboženské city je stejné jako urážet národní city!"
"Bettynko!"" zašeptá manžel.
"Nikdo ničí city neuráží!" ječí Santnerová. Manžel učiní nový pokus uposlechnout pořadatelova rozkazu a znovu dostane přes prsty. "Copak, madam, nechápete, co je v literatuře funkční?"
"Nechápu a nechci chápat!" praví dáma v kožiše. "Jméno Masaryk je pro mne stejně posvátné jako jméno Panna Maria."
"Ale pani," zasáhne opět demokrat v saku, "vono v tý knize vo Masarykovi je kladně," prudce nalistuje ve svazku. "Já to teď honem nenajdu, ale je tam vo ňom kladně. Chci říct," zarazí se, zřejmě alergický na slova, "mluví se tam vo ňom s uznánim. Otec toho hlavního hrdiny - "
"Samozřejmě, že se tam o Masarykovi píše hezky!" křičí Santnerová. "Jenže to vy nevíte, protože nic nečtete a nejmíň z ničeho Masaryka! Pro vás se česká literatura zastavila u Boženy Němcový!"
Má nepochybný talent páchat faux pas. Neuvědomuje si, že dámě v kožichu, panu Podprsenkovi ani pořadateli Božena Němcová neasociuje Zdeňka Nejedného.
"My," praví dáma s dámskou upjatostí, "si na rozdíl od vás našich národních klasiků vážíme. Ale vy jste zkažení komunistickou výchovou, to se nezlobte. Nemůžete možná za to, ale taková je smutná pravda. Pro nás je například naše mateřština posvátná. Ale to, co s češtinou dělají vaši autoři - kejhák!" praví s odporem. "A to ostatní se vůbec ostýchám vyslovit!"
"Také nás trochu podceňujete," připojí se k dámě manžel v jemném kožeňáku. "My čteme i dobrou moderní literaturu. A moje paní má pravdu. Vezměte si češtinu takového Čapka nebo Vančury - "
"To byl komouš!" zahučí hněvivě mladý demokrat.
"No - " pán v telecím kabátě znejistí, ale rychlá úvaha ho dovede k neutralitě. "I kdyby. O to se tu ale nejedná. Konec konců ho popravili Němci."
"Manžela týhle autorky," Santnerová zvedá jinou knihu ze stolu, "zas pověsili komunisti! Čet ste to?"
"Tak, Betty - " praví manžel.
"No prosím," řekne pán. "Rád si to přečtu."
"Tak si to kupte! Nate! Čtyři bagy!"
"No počkejte, milostivá," zasměje se pán. "Neberte mě hned za slovo - "
"Proč ne? Řek ste, že si to rád přečtete. Tak máte možnost!"
"Inu prosím - "
"Jenže vy si to rači pučíte vod strejčka nezaměstnanýho, co? Nebo to ukradnete ve veřejný knihovně!"
"Proboha, Betty!"
"Stejně nám furt píšou vo nový knihy, ponivač jim to tam někdo v jednom kuse krade. A Kanaďani to asi nebudou!"
"Betty! Mlč!"
Manželův rozkaz přichází pozdě. Kromě toho Santnerčin manžel na pána domu nevypadá.
"Impertinence si vyprošuji!" praví ostře pán v teletince. "Všechno, co jsem se vám pokoušel vysvětlit, bylo, že dobří spisovatelé, ať klasičtí nebo moderní, never mind, si vážili naší mateřštiny a nepsali o věcech, které do knih nepatří. A jestli chcete srovnávat toho vašeho Drábka s takovým -. takovým - " pátrá v paměti, jenže kromě komouše Vančury mu tam asi moc českých spisovatelů neuvízlo, "- s takovým Karlem Hynkem Máchou, kterému by něco takového, co jste nám tu citovala o Panně Marii, nikdy nevstoupilo - "
"Víte vo Máchovym deníku?" vyjede prudce Santnerka. Pán se zarazí, o deníku zřejmě informace nemá, uchyluje se proto opět do neutrálna.
"No dobrá. A co má být?"
"Slyšel jste, jak tam píše, jak - " i Santnerka se trochu zarazí, ale je už příliš v ráži, "- jak souložil s Máchovic služkou - "
"Betty! Proboha tě prosim!"
"- zezadu?"
"Nerozdělujte nám exil!!
Výkřik pana Senky zazní nad rychlými pohyby shromáždění. Nemravnost nakladatelky vzala všem řeč a přiměla je k úprku. Až na mladého demkorata, jenž se ptá:
"Fakt?"
Manžel už oběma rukama hází knihy do krabic. Pořadatel se nadýchne a pak zařve:
"Tak dost! Seberte si svý sakypaky a koukejte, kde nechal tesař díru!"
"Vy mě nebudete vyhazovat!" vřeští Santnerová. "Já sem si koupila lístek!"
Manžel s krabicí v náručí se obrací směrem, kde nechal tesař díru.
"Já tady jako pořadatel, dámo, ručim za důstojný průběh večera! Peníze vám budou vráceny, ale dovnitř se vám přístup zakazuje!"
"Pojď, Boženko," zoufale volá manžel od východu. Nakladatelka se kupodivu uklidní.
"No dobrý," ušklíbne se. "Stejně: víte, vy vlastenci, za kolik sem tady dnes prodala český literatury? Za vosum bagů. Tak čau!"
S takovým pozdravem se otočí k pořadateli, provokativně na něho vystrčí tu část těla, jež, užita v knize, vyvolala diskusi, a pak ve slušivém, ale nevyžehleném kalhotovém kostýmu ze ssametu hrdě odejde středem.